Ve slunečním světle vypadalo Bezútěšné údolí jako nádherný, ale nedotknutelný šperk. Vládla zde podivná atmosféra.
Když sem Cheng Qian přišel poprvé, byl jen nevědomým
dítětem, které ani netušilo, jak se tu ocitlo a co zde dělá. Tentokrát místo
záměrně vyhledal, ale cestu jako by mu blokovali potměšilí duchové, díky nimž
stále chodil dokolečka a vracel se tam, odkud přišel.
Před všemi těmi lety byl v šoku kvůli smrti svého
mistra, takže vzpomínky na dobu, kdy se s Loužičku snažili z Bezútěšného
údolí dostat, měl velmi zamlžené. Pamatoval si jen to, že jim cestou kromě
divokých zvířat nehrozilo žádné nebezpečí.
Jenže teď tu stál znovu a jedna z nejkrvelačnějších čepelí
světa, Mrazivé ostří, se u jeho boku chvěla jako vyplašené jehně.
Cheng Qian se zahalil duchovní silou a odříkal Písmo o čistotě
a klidu. Pronesl zaklínadlo a lehce si promnul oči, které se mu krátce zaleskly.
Obyčejné démonické triky nemohou oklamat zrak, posílený prvotní duší, a Cheng
Qian se při prohlížení okolí mírně zamračil.
Bylo tu nezvyklé ticho. Nepřirozené.
Hory byly jako tmavé drahokamy a ze syté zeleně luk
přecházely oči, přesto v údolí necítil ani démonickou energii, ani obyčejnou
přírodní sílu.
Nebyl tu slyšet vůbec žádný zvuk, jako by se ocitl ve
scéně z obrazu.
Cheng Qian se neslyšně posadil tam, kde zrovna stál, a
ze všech sil se snažil potlačit slabou vlnu úzkosti ve svém srdci. Vybavila se
mu vzpomínka, která mu teď přišla zvláštní. Jeho mistr kdysi mluvil o bitevním
poli jejich bojového dědečka, které se prý táhlo „od hory Fuyao až k Bezútěšnému
údolí o dvě stě li dál.“
Proč by bojovali až tady? Nebyla snad hora Fuyao
dost velká na to, aby tam kultivující mohli naplno rozvinout svou sílu?
Když byl Cheng Qian dítětem, naprosto mu chybělo
základní vzdělání. Netušil nic o kultivačním světě a myslel si, že s duchy
se člověk může setkat jen při nočních toulkách. Později, když si vytvořil
prvotní duši a prošel nebeským soužením, matně vycítil sílu, přítomnou všude
kolem. Pochopil, že všechno, co na tomto světě existuje, má skrytou stránku, zapadající
do nějakého těžko pochopitelného vzoru.
Jaká byla skrytá stránka Bezútěšného údolí?
Byla tehdy opravdu jen náhoda, že na údolí narazil?
Jak obloha tmavla, jeho dojem z údolí coby zářivého
drahokamu dostal melancholičtější podtón. Ve větru byl slyšet slabý šelest,
jako by kolem něj procházelo množství lidí.
Když zmizely poslední sluneční paprsky, Mrazivé ostří
bez varování zavibrovalo.
Cheng Qian polekaně otevřel oči, ale spatřil před
sebou dřepět obyčejné dítě oblečené v hadrech. Netušil, jak se k němu
bez povšimnutí přiblížilo.
Byl to chlapec asi sedmi nebo osmiletý, hubený jako tyčka,
nejspíš z chudých poměrů. Jeho hlava se zdála v poměru k útlému
tělu příliš velká.
Pod Cheng Qianovým pohledem se zašklebil a ukázal
mezery chybějících zubů.
Ten smrtelný spratek se ho zřejmě vůbec nebál. Naopak,
špinavým prstem zvědavě šťouchl do jinovatkou pokrytého Mrazivého ostří. Asi mu
připadalo příliš studené, protože s dalším úšklebkem stáhl ruku zpět.
Oslovil Cheng Qiana: „Pane provinciále,1 proč tady sedíte a spíte?“
Po krátké odmlce Cheng Qian odpověděl: „Já nejsem provinciál.“
„Aha, takže něco jiného? Něco jako guvernér?“ Dítěti
se rozšířily oči. „Můj otec říká, že takhle dlouhá roucha nosí jen učenci.
Farmáři musí pracovat na poli, ti takové šaty nosit nemůžou.“
Je těžké vysvětlovat věci neznalému dítěti z provincií,
a tak se o to Cheng Qian ani nepokoušel. Jen se na chlapce usmál.
Ten mu to oplatil dalším šklebem, v němž
opět ukázal mezeru mezi zuby. „Já jsem Erlang.2Chceš jít do údolí? Bydlím
přímo tam.“
Po těch slovech ukázal směrem k Bezútěšnému
údolí. Cheng Qian sebou nepatrně trhnul. Odkdy v těchto místech žijí
lidé?
Při opětovném pohledu na dítě vycítil, že s ním
není něco v pořádku, přesto vstal a vydal se za poskakujícím chlapcem
do údolí.
Bylo zvláštní, že jakmile se jeho myšlenky pročistily,
klikatá stezka měla náhle podobu rovné cesty, po níž bez překážek scházel dolů.
Erlang nedokázal jít v klidu. Neustále se rozptyloval
chytáním světlušek, trháním květin nebo házením kamenů do příkopu. Čas od času
popadl zablácenou rukou Cheng Qianovo roucho a táhl ho dál.
„Nebydlíme tu dlouho. Došlo k velkému
neštěstí a můj otec zemřel. Matka se o mě nemohla starat a tak jsem
se s dědečkem a sousedy z vesnice přestěhoval sem.“
Cheng Qianovi bleskla hlavou nejasná myšlenka. „Jaké
neštěstí?“
„Copak já vím?“ pokrčil Erlang rameny. „Moc tomu nerozumím.
Dědeček říkal, že to byl trest od nesmrtelných – nebo tak něco. Nesmrtelní jsou
opravdu hrozní. Pane guvernére, kde bydlíte? Máte vlastní palác?“
Cheng Qian zaváhal, ale chlapec na jeho odpověď nečekal.
Během povídání beze strachu zachytil Cheng Qianův meč a vzhlédl. Na okamžik
připomínal dospělého: „Musíš se snažit, abys rozhodoval spravedlivě!“
Cheng Qianova ruka se mírně zachvěla.
Kvůli své podstatě měl výrazně nižší teplotu než běžní
lidé, navíc svíral v ruce Mrazivé ostří, ale z toho dítěte mu přejel
mráz po zádech.
Jak si ho prohlížel, Erlang mu okamžitě věnoval svůj
nejlepší bezzubý a bezstarostný úsměv. Cheng Qian si všiml, že na krku a
v místech, kde se mu vyhrnují rukávy, má jasně červené skvrny.
Říká se, že takové skvrny mají lidé, kteří umrzli a
Cheng Qianovi došlo, že to tak skutečně je. Ocitl se na místě věčného
odpočinku, v údolí vzdáleném všem strastem lidského života.
Zeptal se chlapce: „Je ti zima?“
Erlang se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Naopak, je mi
horko!“
Tvářil se stále bezstarostně, ale Cheng Qian si nyní
všiml zvláštních bledých stop na jeho tváři.
Nějaký starý hlas z dálky zavolal: „Erlangu,
okamžitě se vrať domů!“
Erlang po těch slovech okamžitě pustil Cheng Qianovu
ruku a energicky zavolal zpět: „Hned jsem tam!“
Popoběhl několik kroků a ještě se po Cheng Qianovi
otočil: „Dědeček mě volá zpátky. Pane guvernére, když se budeš potřebovat někam
dostat, musíš se příště někoho zeptat na cestu!“
Pak odhopkal pryč a pobrukoval si lidovou píseň
z jakéhosi vzdáleného kraje. Cheng Qianovi neuniklo, že nevrhá stín.
„Hej!“ zavolal za ním. Erlang se otočil a vyčkávavě na
něj hledě širokýma očima, zbavenýma všech starostí.
Cheng Qian stál na místě, opřený o pochvu
Mrazivého ostří a v šeru vypadal jako socha nějakého nádherného božstva.
Tiše nadhodil: „Když jsem byl malý, také mi jako druhému synovi říkali Erlang.“
V mžiku jako by kolem něj prolétly spletité nitky
lidských osudů, plné vášní a všemožných emocí.
Od té doby, co jeho prvotní duše vstoupila do Nefritu
zhušťujícího ducha, na něj radosti a strasti lidského světa nikdy nedolehly tak
jako nyní.
Erlang se po něm překvapeně podíval, pak se poškrábal v rozcuchaných
vlasech a s úšklebkem odběhl.
Cheng Qian tiše vydechl. Srdce se mu naplnilo touhou.
Pokud je na tomto světě místo pro duše mrtvých, pak…
Proměnil se ve stín a jako vánek proplul kolem vesnice
zemřelých až do středu údolí.
Po vlcích a tygrech, které zde potkal naposled, nebylo
ani stopy. Cheng Qian instinktivně pochopil, že divoká zvěř, která ho vyděsila
a donutila k útěku, byla jen odrazem noční můry neozbrojeného dítěte
se zraněnou myslí.
Tentokrát už nebloudil. Rychle našel místo, kde ležely
Tong Ruovy ostatky.
Bylo novoluní a z oblohy čisté jako křišťál
zářilo nespočet hvězd. Staré kosti v trávě nepůsobily děsivě, spíš z nich
vyzařoval těžko popsatelný klid. Cheng Qian cítil mezi nimi a Mrazivým ostřím nejasné
spojení.
V tu chvíli se scenérie před ním změnila, jako by
se na jevišti zvedla opona.
Zaslechl tichý hlas: „Jaký je tvůj nejšťastnější
okamžik v životě? Jaký nejbolestivější? Proč jsi sem přišel? Litoval
jsi něčeho v posledních letech?“
Ten hlas mu byl nesmírně povědomý, ale Cheng Qian si
nemohl vybavit, kde ho slyšel. Jako by se propadl do vzpomínky – uviděl svého lasičkovitého
mistra, nesoucího na ramenou jeho dětské já. Utíkali před deštěm a mistr u toho
nepřetržitě brebentil. Viděl opuštěný chrám a v něm dítě s obličejem
od sazí, které právě odlupovalo připečené bláto z žebráckého kuřete3a při jejich příchodu
překvapeně vzhlédlo.
Vzpomínka pokračovala dlouhou cestou na horu Fuyao. V bohatě
zdobeném pavilónu Země něhy arogantní mladík nařídil služebné, aby oběma dětem rozdala
po hrsti bonbónů z piniových oříšků. S tváří plnou neskrývaného
opovržení tehdy nasypal malý Cheng Qian veškeré bonbóny svému mladšímu
bratrovi, kterého přitom považoval za úplně stejně nesnesitelného, jako byl ten
nejstarší.
Dospělý Cheng Qian teď vykročil vpřed jako posedlý a sám
piniové bonbóny přijal. Vložil si jeden do úst a ostrá sladkost mu podráždila
jazyk, který už dlouho žádnou chuť necítil. Ten pocit ho uvedl do slabého
transu.
Nemohl si pomoct, ustoupil dítěti na schodech a pomalu
došel k mladíkovi, který se zrovna u sloužících dožadoval jednoho ze
svých osmi učesání vlasů denně. Zatímco ho pozoroval, jak rozkazuje sluhům,
něco se v něm zlomilo.
Bleskově se pohnul kupředu a přitáhl si mladíka na
klín, jako by dostal do rukou nejcennější poklad světa.
V době této vzpomínky ještě nebyl Yan Zhengming
zcela dospělý. Stále byl štíhlý, jak to u dospívajících bývá, a o něco
menší než jeho vrstevníci, takže sahal Cheng Qianovi sotva ke rtům.
Cheng Qian teď zvedl hlavu a opřel si bradu o mladíkovo
temeno. V tu samou chvíli se mu oči rozostřily.
Tohle byl nejšťastnější a zároveň nejbolestivější
okamžik jeho života.
Držel v náručí člověka, po kterém nejvíc
toužil, ale musel se donutit postavit sám sobě, protože dobře věděl, že tohle není
skutečné. Tahle vzpomínka byla stejně stálá jako poslední paprsek světla
předtím, než slunce zcela zapadne.
V tu chvíli uslyšel povzdech a jeho náruč se
náhle vyprázdnila. Vzhlédl a všechny iluze kolem něj zmizely. Před ním už kdoví
jak dlouho stál Muchun Zhenren a o kus dál nejvyšší pán Beiming. Tong
Ruovy paže byly spoutány smolně černými řetězy a tělo jakoby obklopovala koule
bílého světla, z níž neúnavně vylétaly ostré čepele a probodávaly ho. On
však klidně seděl vedle své kostry a nezdálo se, že by mu to působilo bolest.
Cheng Qian se pomalu zeptal: „Mistře? Bojový dědečku, ty
čepele…“
Tong Ru se pousmál. „Za svůj neodpustitelný zločin
musím po smrti podstupovat trest, během něhož jsem opakovaně mučen. Doufám, že
to nevypadá příliš morbidně?“
Co na to měl Cheng Qian odpovědět?
Muchun Zhenren se škádlivým úsměvem naznačil svému
žákovi, aby přistoupil blíž, a poznamenal: „I jako dospělý máš stále tentýž škrobený
výraz. Vůbec to nevypadá roztomile.“
„Můj nejstarší bratr hledá každý den nový způsob, jak
se dostat do problémů. Je to roztomilejší?“ zeptal se Cheng Qian tiše.
Muchun Zhenren mu oplatil úsměvem. „Pokud je tak
otravný, proč jsi ho teď pevně držel, jako bys ho neměl v úmyslu nikdy
pustit?“
Cheng Qianova tvář nepatrně zrudla. Zavřel oči a po
dlouhé chvíli tiše odpověděl: „Máte pravdu. Bylo to ode mě nezdvořilé.“
Muchun Zhenrenův úsměv zmizel. Chtěl poplácat Cheng
Qiana po hlavě, jako to dělával, dokud byl ještě chlapec, ale se zvednutou
rukou si uvědomil, že ten ‚chlapec‘ je nyní vyšší než on. Nedosáhnul mu na
hlavu tak snadno, jako dřív, a tak v rozpacích zaváhal.
Cheng Qian posunul pochvu s Mrazivým ostřím
a poklekl.
„Jak jsi sem dokázal přijít?“ zeptal se ho Muchun
Zhenren.
„Bezútěšné údolí je říše mrtvých,“ pronesl místo toho Tong
Ru z místa, kde stál. „Většina bloudících duší se zde jen chvíli
zdrží a pak zmizí. Jen ti, kteří nejsou ani živí, ani mrtví, zde musí čekat,
dokud neshnijí spolu s trávou a stromy. Živí sem vstoupit nemohou.
Tehdy, když tu spolu na život a na smrt bojovala dvě zla – Lampa pohlcující
duše a já sám – aktivovalo se napůl zformované kouzlo pro sledování duší. Když to
sem tvé učedníky naposledy vtáhlo, byli ještě děti, a kouzlo je nebralo jako ‚plnohodnotné‘
lidi. Jen díky tomu sem mohli vstoupit. Cheng Qian sice vyrostl, ale jeho tělo
už není z masa a kostí, takže mu v cestě sem nic nebrání.“
Cheng Qian se nevesele usmál. „I když je mé tělo ztraceno, moje duše je stále zde.“4
Muchun Zhenren na něj pronikavě pohlédl: „Chlapče,
proč jsi přišel? Proč jsi v Bezútěšném údolí?“
Cheng Qian mu po pravdě řekl všechno od začátku do
konce.
„Chápu.“ Muchun Zhenren během vyprávění nehnul brvou, ale
na konci mrazivě ucedil: „Myslel jsem, že jsi přišel navštívit můj hrob. Ale ty
jsi ho místo toho přišel vykopat.“
Jeho slova byla až příliš trefná.
Potom složil ruce a žalostně si postěžoval: „Chovat
psy je lepší než mít učedníky. Všichni mi vyrostli v nevděčné
parchanty!“
Tong Ru vedle něj se usmál. „Pojďme k věci, kvůli
které jsi sem přišel. Kultivující meče ze sekty Fuyao nejsou vedeni žádnými
vnějšími artefakty, jediným prostředníkem je jejich dřevěný meč. Mistr jim na
jejich cestě pouze pomáhá a žádné další hlouposti odjinud nejsou potřeba. Pokud
hledáš pomoc pro svého nejstaršího bratra, pak je jí samotný dřevěný meč Fuyao.
Copak jsi zapomněl, jaké to bylo, když tě vlastní dřevěný meč provedl prvními
kroky kultivace?“
Když učedník sekty Fuyao poprvé sevře dřevěný meč a
ponoří se do onoho poněkud komického úvodního pohybu, je dřevěnou čepelí veden
k vůli meče. Cheng Qianovi se málem zatočila hlava, protože mu v tu chvíli
něco došlo.
Tong Ru se zasmál, až řetězy na jeho rukou zacinkaly.
„Ano, přesně tak. Měl bys jít. Sem už se nevracej. I když sem přijdeš znovu, nejspíš
už tu stejně nebudeme.“
Jeho bojový dědeček nebyl ani mrtvý, ani živý, prostě
zde čekal na den, kdy shnije spolu s trávou a stromy.
Cheng Qian neodolal a ještě se zeptal: „Bojový
dědečku, opravdu jste vstoupil do Říše tří životů?“
Muchun Zhenrenovi křečovitě zaškubala víčka, jako by
mu ta slova otevřela starou ránu.
„Ano, vstoupil.“ Tang Ruova tvář zůstala nehybná. Vypadal
jako starý mnich, napůl ponořený do meditačního transu. „Potom jsem se poradil
s Xu Yingzhim, který mi udělal věštbu a předpověděl tři velká neštěstí.
Ještě mi doporučil, abych se podřídil vůli Nebes a pokorně čekal na smrt. K čemu
mi byli takoví přátelé? Po návratu jsem tedy předal Pečeť vůdce sekty malému…
vašemu mistrovi a pak jsem odešel do Věže lhostejnosti.
„Věže čeho?“
„Pokud na to místo někdy vstoupíš, nikdy se neohlížej.
Věž lhostejnosti je místo, kde se klidně vzdáš vlastního dítěte a neproliješ jedinou
slzu. Je také známá jako Věž srdečního démona. Hora Fuyao je přírodní mystické
místo, o tom už jsi asi četl. Legenda praví, že mocný kultivující vzestoupil a
ze světa mimo lidskou říši přinesl celou horu Fuyao, aby Věž srdečního démona
střežila. Slouží také jako bariéra mezi světem lidí a světem yao. Naše sekta
Fuyao není ničím jiným než rodem strážců, pověřených ochranou této brány.“
Cheng Qian ohromením rozšířil oči. „Je to pravda?“
„Spíš ne. Je to jen legenda, stejná jako příběhy o
Hongjunovi a Pan Guovi, kteří stvořili svět.“5 Tong Ru se na něj vlídně
podíval. V tu chvíli vůbec nepůsobil děsivě, naopak, spíš tak nějak…
obyčejně. Potom pokračoval: „Nicméně Věž lhostejnosti je skutečná a skrývá
artefakt, který dokáže zvrátit vůli Nebes.“
„Kámen splněných přání!“ vyhrkl Cheng Qian.
„Po vstupu do Říše tří životů byla moje posedlost tak
velká, že jsem utrpěl odchylku qi. Riskoval jsem všechno, abych vystoupal po osmnácti
tisících schodech Věže lhostejnosti a získal
kámen, tisíc let zapečetěný u hory Fuyao. Pak jsem ignoroval všechny rady Čtyř
svatých a výměnou za nesplnitelné přání jsem kameni jako oběť slíbil milion
životů.“
Cheng Qiana při té představě zamrazilo. Vzpomněl si na
mistrova slova o „všech truchlících duších, které má na svědomí“, slova, která pronesl předtím, než duši
nejvyššího pána Beiminga zapečetil.
„Upřímně řečeno, všechny duše, které jsi potkal zde
v údolí, jsou důsledkem mého přání.“ Tong Ru se nevesele pousmál. „Můj
zločin je neodpustitelný, ale alespoň jsem si to přál… upřímně.“
Cheng Qian se zeptal: „Kdo tě zavedl do Říše tří
životů?“
Tong Ru bez jakékoliv zášti nebo nenávisti ve tváři
prostě odpověděl: „Ten, kdo se také setká s odplatou těch mrtvých.“
Mladík chtěl pokračovat ve vyptávání, ale Muchun
Zhenren si povzdechl. „Cheng Qiane, bude svítat.“
Cheng Qian vylekaně vzhlédl a skutečně spatřil na
východě blednoucí oblohu. Muchun Zhenren se na něj podíval se smutným úsměvem:
„Myslel jsem, že bys mohl ještě chvíli zůstat, ale vypadá to, že už to není
možné.“
Při těch slovech se Cheng Qian málem rozplakal.
Vybavila se mu doba, kdy byla jeho nevědomost štítem proti všemu zlému, a se
slzami v očích řekl: „Chtěl bych s vámi zůstat navěky, ale slíbil
jsem mu, že se do sta dnů vrátím. Musím to splnit.“
Tong Ru se pro sebe usmál, jako by ho to pobavilo nebo
jako by si na něco vzpomněl. Potom zvedl ruku a Cheng Qiana odstrčil. Řetězy
poutající jeho tělo znovu hlasitě zacinkaly a agresivita čepelí kolem jeho těla
vzrostla.
Muchun Zhenrenova tvář pomalu bledla a kolem se jako
šmouha začaly míhat tisíce a tisíce mrtvých duší.
Nechte mě vrátit se domů!
Moje pole zpustla,
Proč se tedy nevrátit?
Nechal jsem své srdce, aby bylo otrokem mého těla,
Tak proč jsem plný melancholie?
Vím, že minulost nejde vrátit zpět,
Ale mohu napravit budoucnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat