Kapitola 171: Poslední princezna; hrdlo podříznuté před branami paláce (TGCF)

„Nikdy jsem neměl to štěstí se s Vládcem deště setkat, takže jsem netušil o její identitě,“ přiznal Xie Lian.

Xuan Ji mezitím vycenila zuby s pohledem upřeným na nově příchozí. „Co jsi… udělala? Proč se nemůžu hýbat?“

„Přinesla jsem Yulong,“ pronesla jemně Vládce deště poté, co odtrhla oči od Pei Minga.

„Meč Yulong?“ podivil se Xie Lian.

„Je to posvátný meč království Yushi, který nosili všichni jeho vládci,“ vysvětlil Hua Cheng. „Poté, co Vládce deště vystoupila na Nebesa, vytvořila z něj svůj duchovní nástroj. Má přirozenou moc ovládat lid Yushi. Xuan Ji byla zrádce a její srdce je stále sžíráno strachem a vinou, o to víc musí nositele meče poslouchat na slovo.“

Vládce deště jí nařídila, aby stála, a tak se také stalo.

„Když nemůžeš ty, udělám to sám!“ vykřikl znenadání Rong Guang.

Chystal se Pei Minga znovu bodnout, ale ještě než mohl svou čepelí proniknout na šířku prstu, ozvala se hlasitá rána doprovázená rudým dýmem. Meč nořící se do Pei Mingovy hrudi zmizel a místo něj dopadla na zem čepel tak malá, že by se schovala do ruky.

Rong Guang hlasitě zanadával: „Co to má být? Kdo to udělal?“

Xie Lian s ostatními konečně přišli až k nim.

Hua Cheng se usmál na maličký meč na zemi. „Mnohem lepší.“

Vládce deště mezitím nespouštěla pohled z šíleného ženského ducha: „Xuan Ji, nech ho jít.“

Xuan Jiiny ruce začaly nekontrolovatelně klesat z Pei Mingova krku, ale odmítala se vzdát tak snadno. Celá se chvěla námahou: „Nenechám! Konečně jsem ho našla, nikdy se ho nevzdám!“

„Pokud se cítíš lépe jen proto, že někoho držíš, proč raději nezvedneš to, co jsi kdysi odhodila? Proč znovu nevezmeš do rukou svůj vlastní život?“ zeptala se tiše Vládce deště.

Síla posvátného meče byla příliš silná a rozcuchaná a zubožená Xuan Ji dopadla na zem.

„Jakým právem mě trestáš? Opravdu se považuješ za vládkyni království Yushi? Asi už jsi zapomněla, jak se k tobě ten titul dostal! Neuznávám tě! Nikdy tě neuznám!“

Vládce deště mlčela. Ban Yue využila příležitosti a vymrštila se s hrncem v ruce, uvěznila do něj Xuan Ji a pak ho rychle zapečetila.

Zdroj všeho toho zmatku byl konečně zkrocen. Princ přistoupil k Pei Mingovi a pomohl mu vstát.

„Generále, jsi v pořádku?“

„Taková maličkost mě nerozhází,“ ušklíbl se Pei Ming. „Vaše Výsosti, jak dlouho už tu všichni jste?“

„Ehm, haha… jak to myslíš, jak dlouho?“ zakoktal se Xie Lian.

Pei Ming vzal do rukou miniaturu meče Ming Guang. „Karmínový dešti dotýkající se květu, jak pevná je tvoje pečeť? Nezlomí se pouhým tlakem, že ne?“

„Jistě že ne, ledaže bys pečeť přerušil vlastní duchovní silou ve chvíli, kdy ho budeš držet. Sama se nezlomí ani náhodou, ani podvodem.“

Teprve pak si Pei Ming dlouze oddechl.

Farmáři, zachránění z Qi Rongova zajetí, se vrhli k ženě na volovi.

„Vládce deště, paní!“

Sám Xie Lian se uklonil. „Královno Yushi.“

Vládce deště sesedla z černého vola a s provazem v ruce a také sklonila hlavu, aby mu zdvořilost oplatila. „Vaše Královská Výsosti.“

Během toho pozdravu Xie Lian nechtěně spatřil její krk a trochu se zarazil. Hned však řekl: „Tehdy, během problémů v Xian Li, jstemi  půjčila váš klobouk Vládce deště. Pomohl mi v nouzi, paní, ale já nikdy neměl možnost vám osobně poděkovat. Nyní se mi to přání splnilo.“

Pak se hluboce uklonil. Vládce deště nehybně vyčkala, až úklona skončí, a teprve pak odpověděla:

„Tušila jsem, že kdybych Vaší královské Výsosti tuto poklonu nedovolila, neměl byste nikdy klid. Teď, když se tak stalo, můžeme tuto záležitost zapomenout.“

Tón jejího hlasu byl jasný a klidný, mluvila pomalu a vyrovnaně a nepřestávala se jemně usmívat.

Poklidnou scénu přerušil škodolibý hlas: „Pei Mingu, není ti trapně? Potřebuješ ženu, aby tě zachránila, a ke všemu zrovna Yushi Huang? Hahahahahaha!“

Výraz Vládce deště se nezměnil, ale Pei Ming už tak klidně nevypadal. Xie Lian si toho všiml a rychle k miniatuře meče přiložil talisman, který mu zabránil v mluvení. Vůl Vládce deště začal prudce odfukovat směrem k Pei Mingovi, vrtěl hlavou a mrskal ocasem.

Ačkoliv jeho hněv měl jasný cíl, Xie Lian se obával o Hua Chenga. Věděl, že se býci rozzuří při spatření rudé barvy a sám s tím měl spojeno mnoho bolestivých zážitků. Rychle si před Hua Chenga stoupl a zakryl býkovi pohled na něj, protože se obával, že aby ho rudý oděv nevyprovokoval.

Pei Ming mezitím stále mlčel a už to začínalo být trapné. Nakonec se poškrábal na nose a zdvořile pronesl: „Děkuji královně Yushi za záchranu malého Peie.“

Vládce deště mu zdvořilost oplatila: „To byla maličkost.“

Podivnou atmosféru přerušila Ban Yue, která přistoupila blíž a zatahala Vládce deště za rukáv. „Paní Vládce deště, můj bratr Pei Su omdlel hlady…“

Hua Cheng na ležícího muže pohlédl: „Nejdřív se vrátíme nahoru.“

Na tento Pei Suův problém měli nejjednodušší řešení lidé ze země Yushi. Protože Vládce deště byla patronkou zemědělství, často u sebe nosila jídlo. Když se vrátili nahoru, zjistili, že už skončila noc a vyšlo slunce.

Vládce deště okamžitě vytáhla z brašny semena, našla vhodné místo a zasela je. Netrvalo dlouho a vyrostlo malé políčko s úrodou. Hladovějící se neubránili jásotu.

Xie Lian si uvědomil, že nejspíš ani Guzi v poslední době nejedl dobře, takže ho vzbudil. První, na co se chlapec po probuzení ptal, bylo kde je jeho táta. Nejspíš se bál, že ho zase opustil. Začal plakat a nebyl k utišení, takže Xie Lianovi nezbylo nic jiného, než mu vtisknout do rukou onu nesmírně ošklivou panenku darumu. Když Guzi uslyšel, že tohle je jeho táta, začal se chovat, jako by dostat poklad. Slzy vyschly a panenku při jídle pevně objímal.

Xie Lian, Hua Cheng, Vládce deště a Pei Ming stáli stranou a diskutovali o vážných záležitostech.

Pec už měli přímo před sebou. Při bližším pohledu byla spodní polovina hory zbarvena skvrnami tmavě karmínové barvy, připomínající krev, a vše nad tím bylo pokryto věčným sněhem.

Xie Lian vážně pronesl: „Měl by tu zůstat nejen generál Pei mladší, ale i Ban Yue, Guzi a ostatní. Už je nemůžeme vzít s sebou. Možná budeme muset vylézt i na vrcholek hory.“

Pei Ming nechal na své rány působit kouř z malé lahvičky. S povzdechem potřásl hlavou: „Celou cestu jsem měl smůlu. Jednu smůlu za druhou.“

Přesně tím vystihl dosavadní průběh své cesty. Cítil se kvůli tomu skutečně mizerně.

Vládce deště seděla vedle Xie Liana mlčky a promluvila teprve po důkladném rozmýšlení: „Vaše Výsosti, vaším úkolem je pokořit všechny nestvůry a duchy, kteří mají potenciál stát se Nejvyšším králem duchů. Je tu ale jeden, na kterého si budete muset dávat obzvlášť pozor.“

Xie Lian zaujatě zvedl hlavu: „Narazila má paní na cestě na někoho takového?“

 „Ano. Cestou sem jsem potkala mladého muže v bílém,“ přikývla Vládce deště.

 „Toho, o kom mluvíte, jsme také zahledli.“ Xie Lian dlouze vydechl. „Báli se ho všichni duchové a netvoři a málem jsme mu zkřížili cestu. Jak se vám podařilo uniknout?“

„Se zahanbením musím přiznat, že nebýt ohromující síly kopyt mého Strážného oře a nebýt nezájmu toho mladíka o spor, těžko říct, jak to setkání mohlo dopadnout.“

„Jak vypadal?“ naléhal Xie Lian.

„Těžko říct. Hlavu měl omotanou obvazy.“

Hlava zabalená v obvazech?

Xie Lian ohromeně vydechl. „Že by to byl Lang Ying?“

Pei Ming se zamračil. „Vaše Výsosti, ty toho mocného ducha znáš?“

„Nejsem si jistý.“ Princ se okamžitě obrátil na Hua Chenga. „San Langu, Lang Ying byl ve Městě duchů, nebo ne?“

„Byl tam,“ odpověděl Hua Cheng po krátké pauze a vážně dodal: „Ale nemohu říct, jestli je tam pořád. Gege, proč nezjistíš víc?“

Xie Lian tedy pokračoval v otázkách: „Má paní, říkala jste, že ten bíle oděný mladík měl hlavu omotanou obvazy. Mohlo mu být kolem deseti let? Takový hubený chlapec.“

Vládce deště však zavrtěla hlavou. „Ne. Tenhle vypadal na šestnáct nebo sedmnáct. Byl štíhlý, postavou podobný Vaší Výsosti.“

„Co?“ Tohle bylo mimo všechna jeho očekávání. „Šestnáct nebo sedmnáct? Lang Ying přece není tak starý.“

Byl to on nebo nebyl? Na základě těchto informací nedokázal nic vyvodit.

Pei Ming skončil s léčením a lahvičku odhodil stranou. „Tak jako tak, nakonec všichni skončíme v Peci, takže si počkejme a uvidíme.“

Byl bohem bojových umění a jeho rychlost zotavování byla mimořádná. Stačila jedna lahvička léku a těžké zranění bylo téměř zahojené.

Vládce deště najednou naklonila hlavu. „Generále Pei, proč nemáte meč?“

Pei Ming takovou otázku nečekal a teď netušil, co odpovědět. Pei Su, který už se probral z bezvědomí a teď hltal opečený batát, odpověděl místo něj: „Meč ge-e…ála Peie… pra… skl.“

Vládce deště nad tím chvíli přemýšlela, pak vzala svůj vlastní meč a oběma rukama ho nabídla Pei Mingovi.

Každé její gesto prozrazovalo dobré vychování a i teď se tvářila, jako by nešlo o nic zvláštního.  Pei Mingova tvář se však stáhla, jako by dostal do rukou jedovatého hada. Nějakou dobu váhal. „Děkuji, ale tohle je posvátný strážný meč Vládce deště. Do mých rukou nepatří.“

„Generále Pei, jste bojový bůh a zkušený šermíř. Jsme zde proto, abychom zabránili zrození nového Krále duchů. Tento meč bude prospěšnější ve tvých rukou než v mých.!

Pei Ming ještě nějakou dobu váhal, ale nakonec zdvořile odmítl. „Velmi vám za tuto laskavost děkuji, královno Yushi. Ale není to třeba.“

Vládce deště na něj dál nenaléhala.

Ještě chvíli si povídali a Vládce deště se zajímala, jestli mají nějaké zprávy o Vládci větru. Teprve potom se Xie Lian dozvěděl, že královna Yushi po něm sama bezvýsledně pátrala. Smutně si povzdechl.

Rozhodli se pořádně si odpočinout a teprve pak se vydat na cestu. Xie Lian se na chvíli vzdálil. Měl v plánu najít si nějaký strom, o který se může opřít a na chvíli si lehnout, ale Hua Cheng kdoví odkud vyhrabal klubko provazů a látky a mezi kmeny natáhl dvě houpací lůžka. Oba si do nich vlezli. Byla prostorná a velmi pohodlná. Xie Lian si založil ruce za hlavu a nahlas přemýšlel:

„San Langu, proč si generál Pei nechtěl vzít meč Vládce deště?“

Když bojový bůh přijde o zbraň, musí přece toužit po jiném. Nehodlal přece čekat, až ho někdo porazí?

Také Hua Cheng si založil ruce za hlavu a klidně odpověděl: „Pei Ming sice miluje ženy, ale jeho mínění o nich není vysoké. Teď ho jedna zachránila a to ještě taková, kterou potkal ještě za života. Musí se cítit trapně a frustrovaně. Navíc už dříve ukáznila Pei Sua, takže měl nejspíš pocit, že si z něj střílí. Jak by ten meč mohl přijmout?“

„Taková hloupá pýcha! Mimochodem, San Langu, viděl jsi tu starou jizvu na jejím krku?“

„Nemusel jsem jí vidět, vím, o čem mluvíš. Samozřejmě že ji má, vždyť se jedná o ‚Princeznu, která si podřízla hrdla‘.“

Xie Lian se trochu nadzvedl. „Já to věděl!“¨

„Nejspíš ti, gege, neuniklo, jak pomalu Vládce deště mluví.“ Hua Cheng se posadil. „I za to může ta jizva.“

„Aha! Já jsem myslel, že prostě má takovou povahu. Ale proč si musela jako princezna podříznout krk? Xuan Ji říkala cosi jako: ‚zapomněla jsi, jak ses stala královnou‘…“

„Je to dlouhý příběh, tak ho zkrátím,“ začal Hua Cheng.

Ukázalo se, že Yushi Huang sice byla z královského rodu Yushi, ale byla pouhou dcerou, navíc narozenou konkubíně nejnižšího stupně. Její postavení nebylo vysoké a k tomu měla velmi uzavřenou povahu a neoplývala šikovností, takže všichni její mladší i starší sourozenci měli víc pozornosti než ona.

Královskou kultivační síní v království Yushi byl chrám Yulong. V průběhu historie si každý panovník vybíral jednoho potomka, který se tam měl kultivovat. Celý život se pak modlil za prosperitu a mír království a vyjadřoval svou upřímnost k Nebesům. Znělo to možná velkolepě, ale byl to těžký osud. Cesta kultivace v chrámu Yulong spočívala v tvrdé práci. Nebylo povoleno vlastnit služebnictvo ani cokoliv spojeného s pohodlím. Každý navíc musel manuálně pracovat. V minulosti bylo kolem této pozice hodně sporů, někteří dokonce utratili celé jmění, aby za sebe našli náhradu. V této generaci se však žádné vybírání nekonalo. O Yushi Huang bylo rozhodnuto od samého začátku.

„Žádný div, že Xuan Ji zněla, jako když nemá o Vládci deště valného mínění,“ poznamenal princ.

„Samozřejmě,“ kývl Hua Cheng. „Xuan Ji sice není princezna, ale měla působivý původ a mnoho nápadníků. V očích královské rodiny a šlechty měla mnohem větší cenu.“

Xuan Ji však padla a skončila takto. Nebylo divu, že nemohla Vládce deště s její mírností a klidem vystát. Když byla nabádána, aby nechala staré záležitosti být, nejspíš to vnímala jako povýšený sarkasmus.

Xie Lian zavrtěl hlavou. Měli s Vládcem deště hodně společného. Oba pocházeli z královského rodu a oba vstoupili do královských kultivačních síní, ale jejich zkušenosti nemohly být odlišnější.

Každopádně Vládce deště trávila své další dny v chrámu Yulong ponořená do práce. Až jednoho dne navštívili zemi vzácní hosté z království Xuli.

Xuli a Yushi byly odedávna v konfliktu. Dosud mezi nimi panovala nucená zdvořilost a falešná slušnost. V zájmu zachovat zdánlivý mír vyslalo království Xuli několik významných osobností, generálů a civilních úředníků, aby se zúčastnili banketu a navštívili přitom královskou kultivační síň. 

Toho dne Yushi Huang čistila tašky na střeše chrámu a když se chystala slézt, zjistila, že někdo odnesl žebřík.

Lidé dole si jí všimli, ale všem to připadalo legrační. Dokonce i princové a princezny si zakrývali ústa a pochechtávali se. Smál se i generál Xuli, ale přesto vyskočil nahoru a snesl ji na zem.

Tím generálem byl samozřejmě Pei Ming.

Hua Chengovo vyprávění přerušil hlas: „Pei Ming byl vždycky takový. Je jako pes –  kamkoliv přijde, občůrá všechny stromy a označkuje si teritorium.“

To zlomyslné přirovnání vrátilo Xie Liana do přítomnosti. Ohlédl se a zvedl miniaturu meče.

„Generále Rongu, kdy ses zbavil talismanu pečetícího tvá ústa? To tak moc toužíš promluvit?“

„Jo jen mě nech mluvit! Vím o všech jeho špinavých aférkách. Ani tři dny a tři noci nebudou stačit na to, abych vám to vylíčil. Věděl, že se Xuli chystá na Yushi zaútočit, ale přesto šel a svedl princezny, které se těšily největší přízni krále. A všechny se do něj zbláznily tak, že začaly žárlivě bojovat. Nepřijde ti to nemorální?“

Moc slušné to nebylo. Jeden den se na někoho usmívat a druhý den mu vpadnout do domu a ponížit ho…. Xie Lianovi z toho bylo smutno, ale zeptal se: „Takže královna Yushi a generál Pei měli dobrý vztah?“

„Žádný vztah spolu neměli,“ popřel to Rong Guang. „Starý Pei se s Yushi Huang setkal jen dvakrát. V království bylo příliš mnoho krásek, takže si na ni druhý den už ani nevzpomněl.“

V tomto světě na sebe neútočily jen ženy, muži byli ještě horší. Jediný rozdíl byl ve výsledku. Zatímco útok žen mohl skončit pár fackami a škrábanci, útok mužů mohl znamenat smrt. Když už v Xuli nestáli o udržování falešného míru, vymysleli si záminku k napadení. Pei Ming se v čele vojska probojoval až k palácové bráně, čímž donutil tehdejšího krále ukrýt se hluboko v paláci v poslední zoufalé snaze o obranu.

Pei Mingovi by k poslednímu úderu stačilo jen trochu síly a hlemýždí ulita paláce by pukla.

Jenže on udělal na Rong Guangův návrh něco jiného.

Vojáci Xuli přivezli z Yushi stovky zločinců odsouzených k smrti, převlékli je za běžné civilisty a přivedli před brány paláce. Pak králi Yushi učinili nabídku – pokud sám vyjde a třikrát se pokloní na znamení pokání za utlačování svého lidu a potom se zabije, civilisté budou propuštěni a nikomu ze zbývajících členů královského rodu nebude zkřiven jediný vlásek. Pokud však odmítne, všichni přijdou o hlavu.

Dal královské rodině tři dny na rozmyšlenou, ale řekl, že každý z těch dnů popraví skupinu zajatců. Po uplynutí lhůty vtrhne do paláce, zabije celou královskou rodinu i se zbytkem civilistů.

„Generále Rongu, to je chytrý, ale zákeřný plán,“ podotkl Xie Lian.

Rong Guang se nezlobil, spíš naopak. „Beru to jako kompliment.“

Záminka k napadení Yushi byla totiž taková: Král Yushi je ve své vládě nedbalý a utlačuje své poddané. Spravedlivé Xuli se za ně postaví a zachrání trpící lid Yushi.

Vážně chytrý tah.

Pokud by král Yushi odmítl vyjít, znamenalo by to, že je sobecký a nejde mu o svůj lid. O to trapnější bylo, že vždy tvrdil, jak svůj lid miluje jako vlastní děti. „Pokud by svými činy dokázal opak, lidé by měli za to, že jim lhal: „Neříkal jsi, že nás miluješ jako vlastní děti? Proč jsi teď obrátil a obětoval naše životy místo svého?“ Takový čin by zničil loajalitu vůči celé královské rodině Yushi.

Xuli by pak po pravdě mohli říct, že ti zajatí civilisté byli ve skutečnosti zločinci z cely smrti, a že je pouze využili k odhalení lží a sobectví královské rodiny. Takový kontrast by prostý lid Yushi uklidnil a usnadnil Xulianům převzetí moci.

Kdyby však král Yushi skutečně vyšel ven a zabil se, Jednoduše by jim to ušetřilo starosti. V takový konec ale nikdo nevěřil. Žádný panovník by se nezabil v rámci pokání, nebo spíš – žádný panovník by neukončil svůj život v ponížení. Poklonit se před civilisty a nepřátelskými vojáky? Přiznat vlastní chybu a zabít se? To ani náhodou!

Jenže právě když se Pei Ming chystal vydat rozkaz k popravě prvních „civilistů“, vládce Yushi se ukázal.

Brány paláce se otevřely a panovník s posvátným strážným mečem Yulong u pasu vyšel ven. Přede všemi se třikrát poklonil, vytáhl meč, proťal si hrdlo a zkropil bránu svou krví.

Xie Lian už tušil, co se stalo. „Ven vyšla Vládce deště, že?“

„Ano,“ odpověděl Hua Cheng.

Teprve po důkladném výslechu palácových úředníků a královské rodiny zjistili, k čemu došlo. Pei Ming a Rong Guang spolu se svými vojáky přecházeli před palácem a arogantně se smáli, zatímco uvnitř paláce vládl naprostý chaos. Všude byl slyšet pláč a nářek. Král Yushi pochopitelně neměl ani na okamžik v úmyslu vyjít ven, natož se zabít, a tak jen zachmuřeně seděl na svém trůnu s tváří jak vápno. Jeho děti, které mezi sebou obvykle bojovaly o jeho přízeň, teď vyly a naříkaly, protože král nejevil úmysl je zachránit. Začali ho opatrně přesvědčovat. Argumenty byly různé, od „je to pro lid“ až po „když to uděláš, tvé jméno vejde do dějin“. Nic však nezabralo a první den se chýlil ke konci. Někteří princové dokonce začali na svého otce v rozrušení křičet.

Král ale ještě nebyl mrtvý a začal zuřivě mávat holí s úmyslem je zbít. Dříve by všichni synové a vnuci poslušně nastavili záda, ale teď byla situace jiná. Jeden z princů se začal bránit, ale dal do toho příliš síly. Šedesátiletý král najednou ležel na zemi s hlavou od krve a nedokázal se postavit.

Princové a princezny nejdřív ztuhli šokem. Brzo však začali probírat různé plány, jak splnit obtížný úkol a donutit krále k tomu, co bylo třeba udělat. Vášnivá diskuze přinášela šílené i směšné nápady, například pověsit ho jako loutku na provázku a pokusit se jej ovládat. Králi zrudly oči vztekem, ale co mohl dělat, když se nedokázal téměř pohnout? Nakonec se rozhodli, že najdou dvě osoby, které starého panovníka vynesou ven i proti jeho vůli. Jenže tím vyvstal další problém – kdo budou ti dva lidé? Byl to nebezpečný úkol, protože Pei Ming by klidně mohl začít střílet šípy, pokud by měl podezření, že něco není v pořádku.

Spor a hádky pokračovaly dál a dál, když v tom se najednou přiblížila šestnáctá princezna, která tam celou dobu tiše a nenápadně stála, a něco pošeptala králi na zemi.

To, co řekla, bylo: „Prosím, předejte mi trůn.“

Král Yushi se poprvé za celý svůj život pořádně podíval na tuto svou dceru a v koutku oka se mu objevila drobná slaná kapka.

Byla však pouze jediná.

A tak se za necelou hodinu po nejhrubším a nejuspěchanějším nástupnickém ceremoniálu v dějinách Yushi zrodila nová královna.

Sama si podřízla hrdlo, až vytryskla krev jak z fontány. Nebylo jak ji zachránit.

Pei Ming nevěřícně zíral. Ani v tom nejhorším snu si nepředstavoval, že se věci vyvinou zrovna takhle. Rong Guang hlasitě nadával. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Jak to mohli udělat? Nechat zemřít někoho bezvýznamného? Mohli přijít o veškerou loajalitu poddaných, to nedokázali ani zabít jednoho starého podvodníka?

Bylo to moc i na vojáky Xuli, kteří jí okamžitě přispěchali na pomoc. Všichni lékaři však věděli, že zranění krku bylo smrtelné. Nebylo možno ji zachránit.

Co jim tedy zbývalo? Museli nechat civilisty a královskou rodinu odejít.

Umírající královnu poslali do chrámu Yulong, aby zde naposledy vydechla a mohla být pohřbena v královském mauzoleu.

Kdo však mohl tušit, že právě v okamžiku, kdy Yushi Huang zemřela, božská socha Vládce deště nad její hlavou zavzdychá.

Hromy duněly, blesky se míhaly a na Nebesa vystoupal nový Vládce deště.

Žádný div, že generál Pei Ming nepřijal meč z jejích rukou. Byl to posvátný strážný meč, kterým si sama podřízla hrdlo.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Pokud vám přijde titul Vládce deště u ženy krkolomný, tak je to kvůli tomu "překvapení", že je žena. Princ o tom nevěděl a vlastně ji celou dobu knihy tituluje takto neutrálně - Vládce deště. Kdybych  z toho udělala Vládkyni, pointa by byla pryč.

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)