TGCF Kapitola 177: Jeskyně deseti tisíc bohů; tváře deseti tisíc bohů odhaleny 3

Nořili se hlouběji a hlouběji do temnoty jeskynního doupěte a Hua Cheng nesl celou tu dobu Xie Liana v náručí.

Jediným zdrojem světla se stali stříbrní motýlci, zlehka poletující kolem nich. Princ neviděl jasně výraz Hua Chengovy tváře, ale dobře cítil jeho ztuhlost.

Nebylo to poprvé, co byl takto nesen, a přesto to dnes bylo jiné. Hua Cheng jako by se ho dotýkal jen tam, kde to bylo nezbytně nutné, navíc uhýbal očima před jeho pohledem, i když se ho Xie Lian snažil usilovně zachytit.

Nakonec ho donesl až do jeskynní komnaty, v níž bylo vytesáno kamenné lůžko. Když ho na ně pokládal, všiml si čehosi na Xie Lianových zádech.

„Oni tě očarovali?“

Xie Liana naplnila obrovská radost. Konečně to zjistil!

Ovšem už jen fakt, že mu to trvalo tak dlouho, dokazovalo, jak moc není ve své kůži. Princ čekal, že mu teď talisman ze zad sundá, ale i k jeho překvapení Hua Cheng sice ruku natáhl, ale zastavil ji v půli cesty. Pak ji stáhl a položil prince na lůžko, pokryté čerstvou vrstvou měkkého sena.

Asi se obával, že si Xie Lian dělá starosti o své přátele, protože tiše pronesl: „Vaše Výsosti, nemusíš se bát. Ty dva zbytečné kusy odpadu zatím nezabiji – i když bych to udělal s chutí.“

Princ se o ně nebál, přesto cítil takovou úzkost, až se mu svíralo hrdlo. Nechápal, proč ho Hua Cheng talismanu nezbavil. Zrovna když se zoufale snažil kouzlu vzepřít, ucítil, jak se Král duchů dotkl jeho opasku a začal mu ho rozvazovat.

Shodou okolností právě v tu chvíli princ ucítil, že talisman na jeho zádech pomalu slábne. Zaškubala mu noha a vyrazil ze sebe prudký výdech.

Nejspíš u toho vypadal jako umírající ryba, která sebou v poslední vteřině života škubla, Hua Cheng okamžitě ruku stáhl.

„Nic ti neudělám!“ ujistil ho prudce.

Jako by cítil, že by tou naléhavostí mohl prince vyděsit nebo znechutit, o několik kroků ustoupil a zmírnil hlas. S tváří plnou jakési opatrnosti a rezignace tiše řekl: „Vaše Výsosti, nic ti nehrozí. Neboj se…“

Xie Lian konečně pochopil.

Hua Cheng mu talisman nechal, protože si nebyl jistý, jak se zachová, až kouzlo přeruší – a bál se to zjistit.

Teď tam stál, jako by potlačoval jakési nutkání. Nakonec se vší přesvědčivostí, kterou byl schopen, pronesl: „Vaše Výsosti, věř mi.“

Jenže to jeho „věř mi“ znělo slabě proti tomu, jak sebejistě to pronášel dřív. Xie Lian mu chtěl odpovědět, ale nemohl. Už se neodvážil talismanu vzdorovat, aby se nedorozumění mezi nimi neprohloubilo. Mohl jen bez hnutí ležet a čekat, až síla Příkazového talismanu vyprchá.

Hua Cheng, trochu uklidněn tím, že už se mu nesnaží bránit, k němu znovu přistoupil a opatrně dokončil rozvazování opasku.

„San Langu?“ zvolal Xie Lian v duchu.

Byl sice pevně přesvědčený, že by Hua Cheng takhle nikdy nevyužil ničí bezmocnosti, ale vývoj situace se zcela vymykal jeho očekávání. Oči se mu rozšířily.

Zatímco Hua Cheng uvolňoval princovo oblečení, stále se ze všech sil vyhýbal doteku s jeho tělem, takže postupoval pomalu. Když mu po nekonečné době stáhl svrchní i spodní roucho, objevil se přízračný motýl a usedl na princovo rameno. Xie Lian z toho místa ucítil šířící se teplo a jakési mravenčení. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že má kůži na ramenou zrudlou, oteklou a na některých místech dokonce popraskanou. Začala se hojit teprve poté, co na ni stříbrný motýl usedl.

Byly to omrzliny, které zůstaly po přechodu ledové pláně a po následcích laviny.

Xie Lian si jich nebyl vědom, protože jeho citlivost na bolest už byla značně nízká, ale omrzliny jsou stále omrzliny. Nejspíš by se časem zahojily samy, ale Hua Cheng si jeho stav uvědomoval lépe než on. Chtěl jeho zranění vyléčit za každou cenu.

Zrovna když se princ začal tím vědomím opájet, Hua Cheng ho chytl za ruku a zvedl ji. Na prstech rukou i nohou měl omrzlin ještě víc. Kvůli všemu tomu zoufalému pobíhání a vláčení už mu na mnoha místech krvácely. Xie Lian se cítil zvláštně. Nebál se bolesti, ale byl lechtivý, a ke všemu se mu v hlavě stále vynořovaly dlouho pohřbené vzpomínky na minulost. Temná jeskyně a třesoucí se rozpálené ruce mladého chlapce, náhodné doteky plné paniky, nepravidelný dech a bušící srdce…

Ty vzpomínky byly ještě nedávno tak slabé, že se téměř ztrácely, dávno zapečetěné a zahozené do koutku jeho mysli. Ale teď, když se vrátily, měly úplně jinou příchuť a vyvolávaly úplně jiné pocity. Xie Lian měl tvář tak rudou, až se bál, že snad shoří. Nechtěl, aby si toho Hua Cheng všiml, ale ten se vyhýbal jakémukoliv pohledu na něj a poslušen svému slibu nepřekročil hranice slušnosti. Držel hlavu mírně pootočenou a vyhýbal se pohledem princově napůl odhalenému bílému rameni.           

V tu chvíli se za nimi nečekaně ozvalo: „Hua Chengu, ty zrůdo! Co děláš jeho Výsosti? Jsi odporný!“

Hua Cheng se ohlédl a také Xie Lian přesunul pohled ke vchodu do jeskynní komory.

Stál tam Mu Qing s Feng Xinem po boku. Ačkoliv je opustili zabalené do obřích kokonů, nějak se z nich vymanili a podařilo se jim je najít.

Při pohledu na scénu uvnitř jeskyně byly jejich tváře bledé jak papír. Zbledl i Xie Lian. Opravdu, tohle nebylo vhodné.

Feng Xin ukázal na Hua Chenga a pak na napůl nahého Xie Liana. Trvalo mu dlouhou chvíli, než ze sebe dokázal vymáčknout: „Ty… ty! Okamžitě ho pusť!“

Hua Cheng rychle natáhl Xie Lianovo roucho nahoru a chladně řekl: „Vy dva zbyteční zmetci! Odvažujete se nás sledovat až sem? Asi už vás omrzel život.“

Mu Qing se ušklíbl. „Dej ty své špinavé pracky od Jeho Výsosti. Ošklivá ropucha jako ty dostala zálusk na labutí maso? Sníš o tom už osm set let, ale i kdybys doufal dalších tisíc, Jeho Výsosti se nedotkneš ani prstem!“

Xie Lianovi se rozbušilo srdce. Navzdory rozčílení měl pocit, že je něco špatně. Co to s těmi dvěma bylo? Hua Cheng už je jednou porazil na hlavu, ale to nebyl důvod, aby se k němu chovali tak vulgárně, obzvláště Mu Qing. Dobře věděli, že ho nedokáží porazit, přesto se oháněli Xie Lianovým jménem, jako by ho schválně chtěli vyprovokovat. Ale co by z toho měli? Možná chtěli strhnout pozornost na sebe, aby mu Hua Cheng v záchvatu zuřivosti něco neudělal? 

Protože Hua Cheng rozhodně zuřil. Tiše ucedil: „Když jste si tedy přišli pro smrt…“

Xie Lian viděl v jeho očích touhu zabíjet a srdce se mu naplnilo hrůzou. Podařilo se mu i přes talisman vykřiknout: „Nedělej to!“

Pozdě. Šavle byla vytažena a E-Ming se při úderu chladně zableskl.

Feng Xin s Mu Qingem s sebou polekaně cukli a okamžitě sklonili hlavy, aby se prohlédli. Naštěstí neviděli jediné zranění.

Než si však mohli oddechnout úlevou nebo útok oplatit, jejich horní polovina těla se nepříjemným zvukem sesunula z té spodní.

Začala stříkat krev a kropila vše kolem sebe, až se na zemi vytvořila stále narůstající rudá kaluž.

Xie Lian nikdy nepředpokládal, že se věci vyvinou takhle, takže nyní dokázal jen otupěle zírat z kamenné postele.

Hua Cheng skutečně přesekl Feng Xina a Mu Qinga na dvě poloviny!

Ti dva ještě žili a škubali s sebou na zemi, jeden se zaťatými zuby, druhý se zuřivým křikem. Byl to strašlivý pohled. Hua Cheng s ledovým výrazem vrátil šavli do pochvy. Na tváři měl dvě šmouhy od krve a jejich rudý stín se doplňoval s aurou zla, vyzařující z jeho tváře, díky čemuž působil ještě impozantněji.

Chvíli tam stál v kaluži krve, pak se ohlédl a s pochmurným výrazem vykročil směrem ke Xie Lianovi. Ten s očima dokořán sledoval, jak se přibližuje, a teprve tehdy jako by se probral z omámení.

To už byl Hua Cheng u něj a sevřel mu ruku, přitáhl si ho k sobě do náruče a zašeptal: „Jak bych tě někdy mohl pustit?“

Xie Lian byl pevně objat, neschopen slova, pouze poslouchal další Hua Chengova šeptem pronášená slova. Srdce mu bušilo, jako by se mu chystalo vyskočit z hrudi, a právě v tu chvíli ucítil, jak moc talismanu na jeho těle povoluje.

Příkazový talisman, který mu Mu Qing přilepil na záda, byl stržen.

I když Hua Cheng říkal, že ho nepustí, povolil své sevření ve chvíli, kdy mu talisman sundal. Xie Lian se zhluboka nadechl, vyskočil na nohy a vyrazil k louži krve na zemi.

„Feng Xine? Mu Qingu? Jste v pořádku?“

Mu Qing byl na tom hůř, z koutku úst mu tekla krev a světlo v jeho očích pohasínalo. Feng Xinovi ještě zbýval dech a teď se pevně chytil Xie Lianovy ruky.

„Vaše… Výsosti…“

Princ mu sevřel ruku zpět. „Co? Co se snažíš říct?“

Feng Xin spolkl krev v ústech a vyhrkl: „Dávej si pozor… na Hua Chenga… nepřibližuj se k němu… Je to…zrůda!“

Jako by tím varováním vyčerpal všechnu svou sílu. Výraz Xie Lianovy tváře se nečekaně uvolnil.

„Zrůda?“ Pustil Feng Xinovu ruku a zvedl se na nohy. „To mě zajímá. Je větší zrůda než vy dva?“

Feng Xin překvapeně vykulil oči.

Xie Lian už vytasil Fangxin a probodl ležícímu muži srdce tak silně, až ho připíchl k zemi.

„Vaše Výsosti…“ Feng Xin se nevěřícně zakoktal a vydechl naposledy. Xie Lian vytáhl Fangxin z jeho těla, otřepal krev a přesunul se k Hua Chengovi. Špičkou meče stále mířil na mrtvé na zemi.

„Když už byla prolita krev, je třeba stále předstírat?“ nadhodil.

„Hahaha…“ Ze země se ozval mrazivý smích. Mu Qing, přeseknutý v půlce, zaklonil krk. To on se tak smál.

Ležel břichem na zemi, takže i kdyby chtěl otočit hlavu, stále by musel tváře tisknout k zemi. On ji však celou přetočil dozadu a smál se princi do obličeje.

Jak se dalo tušit – nebyli to skutečný Feng Xin ani Mu Qing, ale dva podvodníci, kteří se tu vzali kdoví odkud.

Skutečný Feng Xin a Mu Qing byli stále uvěznění v bílých kokonech a snažili se osvobodit. Když Hua Cheng uvolňoval prince z moci talismanu, zašeptal mu právě tohle.

Tváře jejich dvojníků nebyly bledé kvůli šoku nebo zděšení, ale prostě proto, že vůbec nebyli lidmi.

Xie Lian máchl mečem a „Feng Xin“ s „Mu Qingem“ s mrazivým úsměvem pronesli jedním hlasem:

„Jak si přeješ.“

Vzápětí se rozplynuli do dvou kaluží připomínajících hustou krev. Hua Cheng se jako štít přesunul před Xie Liana, zatímco ty dvě louže husté krve bublaly, roztékaly se a vřely, aby se vzápětí zformovaly do lidské podoby. Princ sledoval, jak se ta koule čehosi vřícího kousek po kousku mění a formuje, a přejel mu po páteři mráz.

Brzy poté podoby obou bohů zmizely a nahradil je vysoký a štíhlý mladík v bílém.

Soudě podle postavy mu mohlo být kolem sedmnácti osmnácti let a na tváři měl masku, z půlky plačící, z půlky usměvavou. Rysy jeho tváře byly skryté, ale zpod masky vycházel jasný mladý hlas, když se srdečně zeptal:

„Jak se ti vede, Xie Liane?“

Princi se zachvěly rty a jeho mysl otupěla. Hua Cheng, stojící před ním, pozvedl čepel a vyrazil.

Bíle oděný mladík se nelekl, pouze uskočil stranou, a čepel ho minula jen o vlásek. V příští vteřině se mihl kolem Hua Chenga a natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout princovy tváře. Kolem prolétlo stříbrné světlo, Hua Cheng jeho ruku zablokoval, a znovu prince zaštítil.

Chladným hlasem mladíka varoval: „Dej od něj ty špinavé ruce pryč.“

Přesně podle jádra svého prohlášení znovu máchl E-Mingem a usekl mladíkovi pravou ruku.

Jenže bíle oděnému mladíkovi jako by to vůbec nevadilo. Zatřepal prázdným rukávem, odhalil pahýl, a vzápětí mu z něj vyrostla nová končetina. Prsty, zkroucené jako drápy, okamžitě vyrazily proti Hua Chengovu oku.

Celé to trvalo sotva dva nádechy. Hua Cheng se útoku vyhnul, ale na tváři mu zůstaly dva krvavé škrábance.

Bylo to poprvé, co potkal někoho rychlejšího než on. Zbystřil a na místě změnil taktiku. Kolem něj se objevilo neuvěřitelné množství přízračných motýlů, kteří se jako šílení vrhli na mladíka. Bylo jich tolik, že to vypadalo, jako by byl obalený v jednom velkém stříbrném kokonu ve tvaru člověka.

Hua Cheng se natáhl po princi, ale stříbrní motýli najednou zavřískli a rozprskli se na třpytivý stříbrný prášek,

Když Xie Lian zachytil Hua Chengův výraz, pochopil, že zničení tolika motýlů naráz není dobré znamení. Mladík v bílém využil stříbrného prášku ve vzduchu, skryl se za ním a znovu udeřil nově narostlou rukou přímo na Hua Chengovo pravé oko.

Tentokrát byl na řadě Xie Lian, aby vytáhl Fangxin a udeřil. Nejenže usekl útočníkovi celou ruku, ale prakticky mu rozřízl polovinu těla.

Hua Cheng toho zdržení využil a zavolal: „Vaše Výsosti, pojďme!“

Xie Lian dobřě věděl, že nemá smysl zůstávat a bojovat, stáhl se a oba společně vyběhli z jeskyně. Řítili se temným tunelem, aniž by narazili na jakoukoliv překážku.

Xie Lian za běhu vykřikl: „To je on! On… opravdu nezemřel!“

Hua Cheng znal cestu, takže běžel vepředu. Byl mnohem klidnější než princ a za běhu umísťoval do chodeb formace motýlů a hedvábí. „Tohle možná není ten samý!“

Xie Lian se prudce zastavil a chytil se za hlavu. „Ne… cítím to. Musí to být ten samý! Nejenže nezemřel, stal se ještě silnější. Něco mu umožnilo se znovuzrodit… jak by se jinak mohl tak snadno proměnit do podoby Feng Xina a Mu Qinga? Vydávat se za nebeské úředníky je velmi obtížné, ale vytvořit jejich falešnou kůži by mělo být dokonce nemožné.“

Když si Hua Cheng uvědomil, že se princův tón stává čím dál zoufalejší, otočil se k němu a sevřel mu ruce. „Vaše Výsosti! Neměj strach! Nemusí to být jen tím, že je silnější. Je tu ještě jedna možnost, a to, že oba ty dva velmi dobře zná. Proto dokázal tak dokonale vytvořit jejich falešnou podobu. Musí to být někdo, koho vy všichni…“

Než to dořekl, Xie Lianův pohled padl na ruku, kterou ho držel. Hua Cheng si toho všiml a ztuhl. Tvář mu zbledla, ruku schoval za záda a otočil se, aby mohli dál pokračovat.

Xie Lian však za ním nešel.

„San Langu,“ zavolal na něj.

Hua Cheng ztuhl ještě víc a zastavil se v půlce kroku. Aniž by se ohlédl, pouze se zeptal: „Vaše Výsosti?“

Navenek zněl klidně. Princ se postavil za něj a vlídně pronesl: „Právě teď se stala spousta věcí a všichni jsme zmatení a popletení.“

Hua Cheng vyrazil krátký souhlasný zvuk a princ pokračoval.

„I když je teď všude takový zmatek, přesto bych chtěl využít této příležitosti a na něco se tě zeptat. Doufám, že mi odpovíš upřímně.“

„Dobře…“

Xie Lian se vážně zeptal:  Kdo je ten ‚vznešený, laskavý a výjimečný člověk‘, o kterém jsi vždy mluvil?“

Hua Chengova ruka s červeným uzlíkem osudu sebou několikrát škubla. Chvíli mlčel, než pomalu odpověděl formálním způsobem: „Když už to Vaše Výsost zjistila, tak proč se ptá?“

Xie Lian přikývl. „Chápu. Takže jsem to pochopil dobře. Opravdu je to tak.“

Hua Cheng nepromluvil.

Po krátké odmlce princ řekl znovu a ještě tišeji. „Ty… nechceš vědět… jaký na to mám názor?“

Hua Cheng mírně pootočil hlavu, jako by se chtěl ohlédnout, ale zároveň se bál podívat se Xie Lianovi do očí. Z tohoto úhlu byly vidět jen dvě šmouhy krve na jeho tváři.

„Vaše Výsost… o tom chce mluvit?“ Hlas se mu zlomil.

„Chci. Něco takového se musí vyjasnit.“

Hua Cheng dýchat nepotřeboval, ale po těch slovech se stejně zhluboka nadechl.

V obličeji byl neuvěřitelně bledý, zachoval si však zdvořilý úsměv. „To je pravda. Musí se to vyjasnit.“

Byl jako zločinec v cele smrti, čekající na rozsudek. Dokonce zavřel oči.

Netrvalo to nijak dlouho, protože je vzápětí prudce otevřel.

Zezadu se totiž kolem něj obtočil pár rukou a silně ho objal.

Xie Lian mu zabořil tvář do zad, přitiskl se k němu. Neřekl ani slovo, ale úplně to stačilo.

Trvalo hodnou chvíli, než se Hua Cheng v jeho náručí otočil a na oplátku ho objal úplně stejně.

Princ nad svou hlavou uslyšel jeho hlas: „Vaše Výsosti… ty… budeš jednou má smrt.“

¨

Autorem nádherného obrázku (a dalších danmei) je BianZartZ

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)