Cheng Qian už od malička nedokázal odpočívat klidně a dokonce i teď, ve spánku, byla jeho mysl lapena v živém snu. V něm už nebyl mocným kultivujícím, ovládajícím živly a čelícím bleskům z Nebes, ale chudým učencem skromného původu. Tak chudým, že si schovával zvlhlý papír na psaní a opatrně ho sušil na slunci; tak chudým, že olizoval na troud suchý štětec, jen aby z něj dostal zbytky inkoustu. Chutnalo to nahořkle. Nedostatek placené práce ho přiváděl k zoufalství.
Ach ano, také tu byla jeho žena, oblečená
v ubohých domácích šatech. Neustále ho sekýrovala, že žije příliš nepořádně,
a že když je stále doma, už se ani neobtěžuje převlékat. Teď se jeho choť
opírala o zárubeň dveří, a když si zvedl k ústům šálek čaje, vynadala mu:
„Jsi tak ubohý, že piješ přelouhovaný čaj?“
Ani nezvedl oči a na oplátku se zeptal: „Aspoň se tím
hodím k ženě tak ubohé, že mi nadává už ode dveří.“
„K ubohé ženě?“ zasmála se jeho manželka. „Proč se
nepodíváš ještě jednou a nezjistíš, kdo jsem?“
Cheng Qian zmateně vzhlédl. Na místě své ženy spatřil
arogantního mladého muže v bílém, který na něj hleděl se zvláštním
úsměvem. Jeho velké oči, jakým se říká ‚oči rozkvetlých broskvoní‘, ho omámily
svým půvabem.
Cheng Qianovi se zrychlil tep. Okamžitě se probudil,
ale pocity ze snu byly stále živé.
Dlouhou chvíli byl jako omámený. Za oknem viděl
měsíční světlo a vzdálené hvězdy, zatímco v místnosti přetrvávala chladná
aura podobná podzimní rose. Tělo měl přikryté tenkou dekou, což způsobilo, že měl
na okamžik dojem, jako by byl znovu smrtelníkem ze svého snu.
Yan Zhengming seděl u dveří zády k němu. Pomocí
bambusového stonku hrál skřípavou melodii prořezávající noční ticho.
Právě tohle jedinečné vystoupení nejstaršího bratra ho
tak hrubě vytrhlo ze spánku. Pocity okouzlení, které cítil ve snu, byly
převálcovány touhou hodit mu za ten výkon na hlavu kadidelnici. Cheng Qian
dvakrát ostře zakašlal a pak pronesl: „Nechceš jít raději hrát do svého pokoje?“
Yan Zhengmingova neladící flétnová melodie okamžitě
skončila. Aniž by se otočil, klidně odpověděl: „Hraji tu třetí den. Všechen
hmyz a ptactvo v bambusovém háji už se nejspíš přestěhovalo i
s rodinami, jen ty jsi byl jako hluchý.“
Pak se teprve ohlédl. Tvář měl bezvýraznou jako klidné
jezero, oči jak hluboké studny, naplněné noční temnotou, ale jeho hlas řezal
jako čepel. „Ani smrtelníci nespí takhle tvrdě. Co jsi vložil do toho dřevěného
meče?“
„Vůli meče,“ odpověděl Cheng Qian bez mrknutí oka.
Yan Zhengmingovi zacukala víčka. „Přestaň plácat
nesmysly. Myslíš, že na to nedokážu přijít sám? Mám pocit, že je tam část tvého
duchovního vědomí!“
Cheng Qianova omámená mysl se při těch slovech rázem
vyčistila a naplnila obavami.
Vůle meče v dřevěné čepeli opravdu nebyla nic
jiného než část jeho prvotní duše. Jak na to však Yan Zhengming přišel tak brzo?
Poslední dny byl v bezvědomí, není možné, aby se v meči projevila tak
brzy. Že by byl jeho nejstarší bratr tak všímavý?
Chvíli na Yan Zhengminga upřeně hleděl a přemýšlel,
jestli se ho jen nesnaží nachytat. Nakonec s předstíraným klidem nakrčil
čelo. „Samozřejmě že tam cítíš duchovní vědomí. Vůle dřevěného meče Fuyao je sama
o sobě jako živá bytost.“
Podle Yan Zhengmingova výrazu pochopil, že se trefil.
Skutečně se ho snažil obelstít.
Když jeho nejstarší bratr pochopil, že takhle ničeho
nedocílí, rozzlobeně k němu přišel, stiskl mu rameno a zvedl bradu. Cheng
Qian měl bledé rty a i po třídenním spánku vypadal pořád unaveně. Bylo jasné,
že má nějaké vnitřní zranění.
Yan Zhengming se ledově usmál. „I když mi odmítáš
cokoliv prozradit, víš, že si to dokážu zjistit sám, že?“
Jakmile to dořekl, Cheng Qian ucítil, jak mu do
meridiánů z hlavního akupunkturního bodu jienjing1 vniká proud duchovní
energie. Stále měl poškozenou prvotní duši a shromažďoval veškerou svou
duchovní energii v mysli, kde se ji snažil zacelit, takže ho útok
nejstaršího bratra zastihl tak nepřipraveného, že se ani nedokázal bránit.
Jakmile se proud duchovní energie procpal dovnitř, Cheng
Qian dostal snad ten nejchytřejší nápad v životě – tiše zasténal a prohnul
tělo, jako by trpěl velkou bolestí.
Za běžných okolností by ani nemrkl, ani kdyby mu svět
padal na hlavu. Už od dětství byl tvrdohlavý jak mezek, a i když byl zbit málem
do bezvědomí, jen mlčel a polykal krev. Jeho současný výkon byl poněkud strnulý
a v mnoha ohledech nedokonalý, ale bohatě ho vyvážil Yan Zhengmingův zvyk
představovat si to nejhorší.
Vůdce sekty Yan okamžitě zapomněl, že vede výslech.
S tváří bledou strachy stáhl duchovní energii zpět, sevřel Cheng Qiana v náručí
a zakoktal se: „Co ti je? Přehnal jsem to? Ach, já…“
Cheng Qian díky tomu objevil nový trik, jak se se svým
nejstarším bratrem vypořádat. Velmi účinný trik, mnohem účinnější, než by kdy tušil.
Předstírání utrpení sice nelze používat pravidelně, ale v klíčových
okamžicích to bude k zastrašení druhé strany velmi užitečné.
V souladu s tím se odhodlaně zamračil a zavrtěl hlavou, jako že je
v pořádku.
Reakce je okamžitá. „Přinesu ti trochu vody!“
Yan Zhengming se chystal vyskočit, ale Cheng Qian si
ho nenápadně prohlédl a vybral si správný okamžik, aby předvedl hlas uvázlý
v hrdle. Nesměle ze sebe vypravil: „Vlastně… víš, stalo se to, že jsem šel
do Bezútěšného údolí, kde jsem potkal část duše našeho mistra.“
Yan Zhengming rozpačitě ztuhl.
„Byl to právě náš mistr, kdo navrhl použít metodu
dřevěného meče Fuyao jako nádoby pro vůli meče.“ Cheng Qian využíval situace a
bez rozpaků mlžil. Muchun Zhenren je stejně mrtvý, takže jeho slova neměl kdo
vyvrátit. „Nebyl to můj vlastní nápad.“
Yan Zhengming se utápěl v pocitech viny, takže se
ani neodvažoval podívat Cheng Qianovi do tváře. I kdyby mu jeho mladší bratr
v tu chvíli tvrdil, že je Měsíc hranatý, z hloubi srdce by tomu
uvěřil.
Důstojnost vůdce sekty Yana odplula spolu s prachem,
pravidelně vymetaným z příbytku Qing’an. Spokojil se s těmi několika
slovy vysvětlení a dál už nepátral.
Cheng Qian si oddechl s pocitem, že tímto jediným
nápadem spotřeboval veškerý svůj důvtip shromážděný od narození.
Yan Zhengming mezitím čistil bílým hedvábím čajové
šálky na stole a chystal se nalít vodu. Při pohledu na jeho profil se Cheng
Qian zarazil.
Mohlo by snad existovat… je kousek jeho odříznuté
prvotní duše v dřevěném meči stále ve spojení s jeho vlastním
vědomím?
Jakmile se ta myšlenka objevila, obě části se jako na
povel propojily. Cheng Qianovi se rozostřil zrak, protože měl pocit, že se
náhle dívá ze dvou míst naráz. Jedna jeho polovina nehybně ležela, druhá
jako by byla v dřevěném meči.
V tu chvíli pohár v Yan Zhengmingově ruce spadl
s cinknutím na zem a rozbil se na střepy. Kultivující mají velmi ostré
smysly a neomylně vycítí, když na nich ulpívá cizí pohled. I on okamžitě poznal,
že něco slídí v jeho mysli, jen netušil, co je příčinou.
Cheng Qian si okamžitě uvědomil svou chybu a spěšně to
zvláštní spojení přerušil. Nasadil klidný výraz, jako by se vůbec nic nestalo.
Yan Zhengming se zamračil a pohybem ruky uklidil
střepy z šálku. V plné pohotovosti zkoumal okolí, ale nic podezřelého neodhalil.
Nakonec to nechal být s tím, že to nejspíš byla halucinace z přílišného
napětí.
Nalil Cheng Qianovi další šálek a položil ho vedle malé
pohovky. Chvíli mlčel, ale stejně si neodpustil rýpnutí: „Příště bys ostatním
nemusel dělat takové starosti.“
Cheng Qian ho sledoval a tiše přemýšlel, jak nejlépe
načasovat rozhovor o srdečním démonovi, o kterém jeho nejstarší bratr odmítá
mluvit. Když se ti dva setkali pohledem, Yan Zhengmingovi náhle vyschlo
v krku a rozbušilo se mu srdce.
Rychle se to snažil zamaskovat kašlem. „Nikdy mi
nedopřeješ klidu. Kdyby došlo na nejhorší, jak bych to v podsvětí vysvětlil
našemu mistrovi?“
„Já že dělám ostatním starosti?“ Cheng Qian se
odmlčel. „Koho z nás dvou teď popisuješ?“
Výtka jeho nejstaršího bratra ho naplnila rozmrzelostí,
ale než ji mohl dát najevo, Yan Zhengmingovo povzdychnutí ho donutilo spolknout
slova, která měl na jazyku.
Vůdce sekty Yan mezitím spojil ruce za zády a palcem
si přejel po konečcích prstů druhé ruky. Rozpaky však nezmizely. Cítil, že by
se k Cheng Qianovi neměl chovat tak odtažitě, ale nedokázal se k němu
přiblížit, natož se ho dotknout, aniž by jeho svědomí nekřičelo na protest.
Nakonec si suše odkašlal. „Uzdrav se. Dohlédnu na
tebe.“
Po těch slovech se Yan Zhengming zase posadil.
S myšlenkami kdesi daleko sebral bambusový stonek, který předtím odhodil
na zem; úplně pominul, jak je teď špinavý, a znovu jej přiložil ke rtům.
Yan Zhengming možná mohl pro jednou zapomenout na své
hygienické návyky, ale Cheng Qian rozhodně nezapomněl na jeho „nebeskou hudbu“.
S pocitem, že se zblázní, jestli to bude muset ještě jednou poslouchat, ho
spěšně upozornil: „Hlavně už nehraj před mým domem!“
Yan Zhengming se zatvářil uraženě.
Po bambusovém stonku se pomalu šinul černý brouk.
V tu chvíli zaslechli zvuk kroků a Yan Zhengming
na okamžik ztuhl. Když vzhlédl, spatřil Tang Zhena, který se k nim blížil
s malou keramickou nádobou v ruce.
„Bratře Tangu.“ Yan Zhengming odhodil stonek a vstal.
„Můj mladý přítel už se probudil?“ Tang Zhen mu podal
keramickou nádobku. „Mé tělo už dlouho nevydrží, takže se s vámi budu
muset zítra rozloučit. Jsem vděčný za vaši pohostinnost. Tyto pilulky jsou skvělé
na vnitřní zranění, prosím, předej mu je.“
Tang Zhen jen krátce nahlédl do místnosti k Cheng
Qianovi, beze slova kývl na Yan Zhengmingova slova vděčnosti a otočil se
k odchodu.
Liu Lang na něj čekal s lucernou hned za
bambusovým hájem. Tang Zhen si lucernu převzal a povzdechl si. „Sekta Fuyao…
kromě kultivujících výjimečné síly rodí také mnoho romantiků.“
Liu Lang na to nic neřekl a Tang Zhen se zasmál. „Ale
to se dá pochopit. Kultivační život je nudný, čím jiným by se měli zabavit?“
Během řeči si tiše odkašlal a Liu Lang mu připomněl:
„Starší Tangu, aura smrti kolem tvé tváře je stále silnější.“
Tang Zhen si otřel koutek úst. „Lidé jako ty a já se
nepotřebují s nikým tak hluboce zaplétat. Není špatné si nejdřív zajistit
vlastní přežití. Slyšel jsem, že mladý Nian Dada chce zůstat zde a požádat
vůdce sekty Yana, aby se mohl připojit k sektě Fuyao. Ty po tom netoužíš?
Během svých cest musím často odcházet do ústraní, takže je pravděpodobné, že
nebudu mít dost síly, abych tě vedl v kultivaci.“
Liu Langova tvář byla tak poškozená, že nebylo poznat,
jak se vlastně tváří. Klidně odpověděl: „Starší Tangu, budu tě následovat.“
Tang Zhen už neztrácel čas dalšími řečmi. Jen mávl
rukou, jako by mu bylo jedno, co Liu Lang udělá. Bok po boku opustili panství
Fuyao a zmizeli jako dva stíny.
…
Druhý den brzy ráno se Yan Zhengming probudil celý
zpocený, jako by tušil, že se něco chystá. Otočil se a zkontroloval, že je
Cheng Qian v pořádku, potom mávl rukou k bambusovému hájku a
s ustaranou tváří zavolal Li Yuna. „Co se děje?“
„Zase přišli lidé z Úřadu pro nebeské
záležitosti,“ vysvětlil Li Yun. „Když tu byli posledně, byl jsi ještě
v bezvědomí a tak jsme je odehnali. Vypadá to, že se jen potloukali okolo
a teď, když zjistili, že jsi opustil své ústraní a postoupil v kultivaci,
to zkouší znovu."
„Úřad pro nebeské záležitosti?“ Yan Zhengming se
zamračil a bez rozmýšlení pronesl: „Tak udělej, co chtěl malý Qian, a zase je
vykopni.“
Li Yun neodolal a začal si ho dobírat: „A co kdyby teď
chtěl, abys je pozval dál?“
Yan Zhengming se zarazil, což Li Yuna přimělo
k úsměvu. „Můj vůdce sekty, nevěděl jsem, že jsi příkladem vládce, kterého
ovládá jeho mi…“
Než mohl doříct slovo „milenka“, Yan Zhengming rychle
zamumlal zaklínadlo a zapečetil drzounovi ústa.
Umlčený Li Yun na něj rozhořčeně zíral s pocitem,
že jeho starší bratr je jako zlá macecha, chovající se k němu hůř než
k zanedbávanému sirotkovi. Byl snad tady v sektě méně než dřevěná
lžíce, kterou někdo bez zájmu pohodí, aby shnila někde v koutě?
Plný spravedlivého hněvu si pomyslel: „Měl bych vzít
Loužičku a odejít. Můžeme se potulovat světem jako dva žebráci!“
Cheng Qiana jejich rozhovor probudil. „Nejstarší
bratře, když sem přišli naposled, byl jsi ještě v nebezpečí a já se
chystal odejít do ústraní, abych ti vytvořil meč. Proto jsem je odehnal. Pokud
tu celou tu dobu čekali, myslím, že bychom se s nimi měli jednou setkat.
Co je druhému bratrovi?“
Yan Zhengming rychle zbavil Li Yuna kouzla. Ten se
rozkašlal, až mu zrudla tvář, a jakmile našel sílu, křikl na Yan Zhengminga.
„Slyšel jsi to? Slyšel!“
Yan Zhengming nasadil povýšený výraz. „Jen poslouchat o
Úřadu pro nebeské záležitosti mě rozčiluje. Proč bych se s nimi měl
setkat?“
Cheng Qian zaváhal, ale pak vypověděl stručnou verzi
svého setkání s Tong Ruem a Muchun Zhenrenem v Bezútěšném údolí.
Nakonec to uzavřel: „Náš bojový dědeček řekl, že ten, kdo ho lstí navedl, aby
vstoupil do mystické Říše tří životů, se setkal s ‚jejich‘ odplatou. Mám
tušení, že tím myslel právě Úřad pro nebeské záležitosti. To, co se děje, musí
být mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdálo.“
Li Yun se mimoděk zamračil: „Milion životů? To tehdy řekl
tvůj bojový dědeček?“
„Děje se něco?“ zeptal se Cheng Qian.
„Byl jsi hodně dlouho v ústraní, takže možná
nevíš o tom, co se mezitím dělo,“ začal Li Yun. „Ale podle toho, co vím, tak za
posledních dvě stě let nedošlo k žádné významné katastrofě, ani přírodní,
ani způsobené člověkem. Dokonce i vzpoura knížete An před několika lety byla
sice hlučná, ale nijak zásadní. Nezpůsobilo to tolik obětí. Kdy se tedy mělo
ztratit těch milión životů? Co když…“
Cheng Qianovi se zatmělo před očima. „Zbývající duše
našeho bojového dědečka je stále uvězněna, protože pečeť nad horou Fuyao nebyla
odstraněna. Pokud si u kamene přál ‚obnovu své sekty‘, pak se jeho přání ještě
nesplnilo. Jinými slovy, přání se nestalo, cena nebyla zaplacena. Co když Han
Yuan…“
Než mohl dokončit větu, obloha náhle potemněla a ze
všech stran se začala stahovat temná mračna. Kdesi blízko zaduněl hrom.
Yan Zhengming varovně zvedl prst. „Opatrně. Nesmíš se
pokoušet odhalit vůli Nebes.“
Cheng Qian se skutečně odmlčel, protože pochopil, že
jeho odhad byl správný.
Po chvíli ticha se Yan Zhengming zvedl. „Pojďme se
s nimi setkat.“
„Nejstarší bratře,“ zavolal náhle Li Yun. „Jestli…
jestli Han Yuan opravdu…“
Udeřil blesk a v jeho záři byl vidět, jak bledou
má tvář.
„Co uděláš?“ dokončil Li Yun tiše.
Jako by slyšeli jeho nevyřčená slova: „Budeš ho chránit navzdory všem těm
strašlivým proviněním? Nebo budeš ignorovat bratrské city a popravíš ho podle
pravidel sekty, pravidel tak starých, že si snad už vykultivovaly vlastní
duši?“
Yan Zhengming dlouho mlčel. Stál v tichu, rušeném
jen třepotáním jeho rukávů ve větru. Kdykoliv se předváděl nebo byl arogantní,
měl daleko k představě, jak má vypadat vůdce sekty. Ale v této
chvíli, ponořený do svého dilematu, se tvářil stejně vážně jako jeho dávní
předchůdci na hoře Fuyao.
Nakonec jen zavrtěl hlavou, otočil se a vyšel ven do
padajícího deště.
…
Wu Changtian nechal na znamení dobré vůle všechny své
podřízené před branou sídla. Vzal sebou jen You Lianga a zaujal stejný pokorný
postoj jako naposled. Loužička jim nalila čaj a se slovy „Chvíli prosím
počkejte,“ se přesunula ke zdi, kde zůstala stát jako socha.
Wu Changtian si nemohl pomoci a nepřítomně se zahleděl
na své pečlivě ostříhané nehty. Přemýšlel o tom, jak byla kdysi linie sekty
Fuyao přerušena a na více než sto let zanikla, a nad tím, že její dnešní
pokračovatelé v sobě skrývají obrovský potenciál. I kdyby se dostali do nebezpečí,
přežijí. Naproti tomu sekta Úřadu pro nebeské záležitosti možná vypadala mocně,
ale uvnitř je prohnilá a s nejasnou budoucností.
Kdo si zaslouží větší lítost?
V tu chvíli se ozvaly kroky, záměrně těžké a
pomalé. You Liang sevřel meč, zvedl hlavu a pohlédl přímo na kultivujícího meče
před sebou, právě toho, který nedávno dosáhl božské úrovně.
Yan Zhengming ho naproti tomu přelétl lhostejným
pohledem, aniž by zpomalil. Pomalu přešel k místu vyhrazenému pánu domu,
sedl si a ani se neobtěžoval s pozdravem. O větší pozornost věnoval
urovnání svých zářivě bílých rukávů. Beze slova pohlédl na Loužičku, která mu podle
nacvičeného scénáře okamžitě nalila čaj a postavila šálek na malý talířek
s vyrytými kouzly. Ozvalo se tiché syknutí, šálek pokryla tenká vrstva
páry a čaj okamžitě vychladl na dokonalou teplotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat