Když slyšel Feng Xinovu zmínku o lécích, ohlédl se dovnitř chalupy, kde odpočíval král s královnou.
Po krátké chvíli řekl: „Léky dokážu získat i jinak.
Jen si to vezmi.“
Princ trval na tom, že se opasku vzdá a Feng Xin
nechápal proč. Byl zmatený a zároveň mu to připadalo trochu směšné. Nakonec
zvedl otrhaný vějíř z listů a pokračoval v rozdmýchávání plamenů, na
kterých vařil lék.
„Dobře, zatím si ho tedy nechám. Dejte mi vědět,
kdykoliv ho budete chtít vrátit.“
Xie Lian zavrtěl hlavou. „Nebudu ho chtít zpět. Nalož
s ním, jak uznáš za vhodné.“
Po zastavení meče Hong Jing se jejich kapsy trochu
naplnily a konečně si mohli dopřát několik výživných jídel. Královniny
kuchařské schopnosti byli natolik unikátní, že ji princ požádal, aby dohlédla
na krále a do kuchyně rozhodně nevstupovala. Vaření se ujal sám. Ačkoliv neměl
mnoho zkušeností a nikdy nejedl věci jako vepřové nožičky, uvařil z nich
jakž tak poživatelné jídlo, díky čemuž byla večeře ušetřena žaludečních potíží.
Po hádce s králem se stále cítil trochu
provinile, ale netušil, jak se otci omluvit. Místo toho se o něj aspoň snažil
ze všech sil postarat. Aby zmírnil královo vykašlávání krve, koupil mu další
přikrývky a obstaral malé ohřívače.
Yong’anští brali pronásledování uprchlých šlechticů
Xian Le opravdu vážně. Brzy i jejich nové město zvýšilo bezpečnostní opatření a
oni museli znovu odejít.
Xie Lian už přestal počítat, kolik měst na útěku
s rodiči projeli. Upřímně řečeno, okolní život vypadal mnohem klidnější,
než jaký si ho po válce představoval. Největší změny nastaly v hlavním městě Xian
Le, ale pro okolní kraje plynul život stejně.
Koneckonců pro běžné vesničany byli král, korunní
princ, královské hlavní město a šlechta něčím nesmírně vzdáleným. Teď měli
nového krále, ale jejich život zůstal stejný, obzvláště když ten nový nebyl
tyran a po jeho nástupu nebyly vydány žádné přísné zákony. Možná měli nové téma
pro rozhovory u večeře, ale větší nářky se nekonaly.
„Obdělával jsem tohle pole, když se král jmenoval Xie,
teď se jmenuje Lang, ale já se dřu na stejném poli,“ slyšel říkat lidi.
A nemýlili se. Zvláštní však bylo, že pokud šlo o
osobu korunního prince, který se z role neporazitelného bojovníka zřítil
do prachu nekonečných porážek, postoj všech byl úžasně jednotný. Jak na něj
došla řeč, všichni se rázem proměnili ve vlastenecké občany Yong’anu a měli pro
něj jen nenávist. Nedokázal to pochopit, natož přijmout.
Naštěstí mu na takové věci nezbývala energie. Peníze,
které vydělali zastavením meče, nevydržely ani pár měsíců.
Vykašlávání krve se léčí těžko a král byl navíc v
depresi, takže spotřeba léků udržujících ho v alespoň snesitelném stavu
byla obrovská. Pokud by je teď vysadili, jeho stav by se výrazně zhoršil. Xie
Lian už neměl nic, co by se dalo zastavit, a tak se po dlouhém rozmýšlení
nakonec obrátil na Feng Xina:
„Co kdybychom to zkusili?“
Feng Xin mu pohled oplatil. „Takže to chcete zkusit?“
Nebylo to poprvé, co takto váhavě uvažovali nad tím,
že „to zkusí“. Dosud na to však nedošlo. Navíc král jednou vyslechl jejich
záměry a rozčílil se tak, že dostal vážný záchvat.
Byl neústupný a trval na tom, že Xie Lian nesmí dělat
takové hanebnosti za peníze, a dokonce jim vyhrožoval, že přestane pít lék.
Nakonec museli od té myšlenky upustit. Přesto teď, když byli oba v zoufalé
situace, nebylo třeba říkat víc. Oba si rozuměli. Xie Lian si přikývl a pevněji
si omotal bílý obvaz kolem obličeje.
„Vaše Výsosti,“ začal Feng Xin. „Nemusíte to dělat,
stačí, když na to budu sám. Takže i kdyby se král zeptal, bude to
v pořádku.“
Zhluboka se nadechl, na okamžik zadržel dech a náhle
zavolal na chodce kolem: „Milí lidé, tohle si nenechte ujít!“
Chodci se překvapeně shlukli kolem a štěbetali:
„Co je to za křik?“
„Co máš v plánu?“
„Co nám chceš předvést?“
„Chci vidět kameny tříštící se na hrudi!“
Feng Xin sundal luk ze zad a odvážně ho natáhl. „Moje…
přezdívka je Božský lučištník a dokážu trefit terč na tři sta kroků! Předvedu
vám své ubohé umění, abyste se všichni mohli podívat. Jestli se vám představení
zalíbí, prosím, dejte mi pár drobných!“
Řeči o Božském lučištníkovi a ubohém umění byla slova,
která se naučili sledováním pouličních umělců. Sice si pořád říkali, že by
takovou práci nikdy nedělali, ale už dávno si zjistili, jak to dělají ostatní.
V davu to zašumělo.
„Přestaň plýtvat dechem! Prostě se do toho dej!“
„Už jsme čekali dost, chceme to vidět!“
Feng Xin nasadil šíp na tětivu a ukázal na jakéhosi postávajícího muže v davu, který znuděně chroupal ovoce. „Mohl by tento strýc vystoupit a položit si na hlavu jablko, abych ho bezchybnou střelou sestřelil ze vzdálenosti tři sta kroků?“1
Dosud lhostejný muž se okamžitě stáhl zpět do davu.
„Tohle já neudělám!“
Feng Xin na něj volal: „Nebude to bolet, neboj se!
Kdybych tě náhodou zastřelil, zaplatím ti jakoukoliv náhradu!“
„Vypadám jako hlupák?“ křičel už rozzlobeně muž.
„Jestli mě omylem zastřelíš, k čemu mi budou tvé peníze? Když už tady
vystupuješ, to s sebou nemáš pomocníka nebo někoho takového? Proč
nestřílíš na toho vedle sebe!“
„Ano!“ souhlasil dav.
Xie Lian kývl. „Udělám to.“
Kdosi z davu mu hodil ovoce a princ si ho posadil
na hlavu. Feng Xin však nikdy neměl v úmyslu do toho prince zatáhnout, tak
jak by mohl vystřelit? Rychle sundal ovoce z Xie Lianovy hlavy a nacpal si
ho do pusy, pak změnil směr šípu a zamířil na vývěsní štít na jedné ze
vzdálených budov.
„Trefím tohle!“ vykřikl.
Pak pustil šíp. V lukostřelbě byl mimořádně
zkušený, takže terč samozřejmě zasáhl. Diváci kolem jásali a smáli se.
„No to mě podrž, tys to dokázal!“
Pochechtávali se a povídali si, a někteří skutečně
hodili pár mincí.
Drobné peníze se kutálely po zemi Feng Xin je šel
zvednout. Sám Xie Lian se přikrčil, aby jich několik sebral, ale u srdce mu
bylo těžko, jako by tím přišel o kus sebe sama.
V minulosti byl Feng Xin jeho nejbližším
služebníkem, takže i ministři, natož obyčejní rolníci, se k němu chovali
s úctou. Někteří se s ním dokonce snažili spřátelit. Když tahali
kamení a hlínu, museli u toho snášet hulákající předáky, a teď je lidé pro
změnu sledovali jak cvičené opičky. Feng Xinovo střelecké umění mělo být
používání k zabíjení nepřátel, ne k pobavení davu! Jen při pomyšlení
na to se princi zvedal žaludek.
Vtom se ozval ostrý ženský hlas: „Kdo to střílí šípy
na ulici!“
Xie Lian ztuhl, protože dav jako jeden muž natáhl ruku
směrem k Feng Xinovi se zvoláním: „To on!“
Poté se lidé rozestoupili a ke zmatenému Feng Xinovi
přispěchalo několik žen s šípem, který předtím vystřelil. Ženy ho
obklopily a začaly nadávat:
„Ty zatracený spratku, to je tvoje? To si troufáš!
Střílet si nazdařbůh ve městě, za bílého dne! Zničil jsi nám okno! Řekni, jak
nám tohle zaplatíš?“
„Jo, odradil jsi tolik našich zákazníků!“
Ukázalo se, že šíp byl vystřelen tak silně, až doletěl
na cizí dvůr. Feng Xin odjakživa nerad mluvil se ženami, a tyhle dámy na sobě
ke všemu měly tak tlustý nános pudru, že se v jejich společnosti dusil.
Navíc přišly ze zlým úmyslem a křičely na něj, takže neustále mával rukama a
couval.
Xie Lian se před něj postavil jako štít. „Omlouvám se,
omlouvám! On to neudělal schválně. Co se týče odškodnění, na něco přijdeme…“
Naštvané ženy do něj začaly strkat. „A ty jsi kdo?
Ty…“
Při všem tom tlačení se bílý obvaz kolem jeho tváře
sesmekl. Když ženy uviděly jeho tvář, oči se jim rozzářily a jejich tón se
úplně změnil.
„Aaach, to je ale hezký malý bratříček!“
Xie Lian vytřeštil oči.
Nejstarší z žen zatleskala, oči se jí rozzářily a celá
jakoby rozkvetla: „Velmi dobře! Je rozhodnuto! Patříte k sobě, že? Tak si
tě vezmeme jako splátku.“
Než mohl Feng Xin začít protestovat, ženy odtáhly prince
pryč, až do malého, ale docela honosného podniku. Když vzhlédl, spatřil ve
vyšších patrech postávat ženy v pestrých oděvech. Vypadaly jako rozkvetlé
květiny a cvrlikaly jako ptáci. Teprve tehdy mu došlo, že si ho odvedla skupina
kurtizán z nevěstince!
Naskočila mu husí kůže. „Počkejte, já ale nemám
peníze! Nemám vůbec nic!“
Nejstarší žena, nejspíš bordelmamá, se zakuckala
smíchem. „Samozřejmě, že nemáš peníze! Proto jsme tě sem přivedly, aby sis je
vydělal!“
„Promiňte, ale já jsem muž!“ protestoval Xie Lian.
„To my víme, nejsme slepé!“
Feng Xin, kterému se konečně podařilo prodrat se
davem, se k němu s výkřikem vrhl: „Pusťte ho! Okamžitě ho pusťte!“
I když nakonec utekli, skončili v hrozném stavu.
Věděli, že nejsou v právu, takže se neodvažovali bránit, když je rozzuřené
nevěstky v doprovodu asi třiceti bojovníků honily po celém městě. Nikdy
dřív se do ničeho podobného nezapletli a do těch míst se už nikdy nechtěli
vrátit.
Zároveň si však potvrdili, že pouliční umělectví je
celkem schopný způsob obživy a tak opět změnili místo a začali si vydělávat.
Představovali čerstvé tváře, takže o ně byl zájem, a
dost pomohlo, že byl Feng Xin vcelku pohledný, poctivý a milý muž se slušným
vystupováním. Během několika prvních dní se jim podařilo vydělat malé jmění, které
pomohlo zaplatit jídlo a léky aspoň na půl měsíce. Dobré věci však nikdy
netrvají dlouho. Neuběhlo ani půl roku, když jim problémy zaklepaly na dveře.
Poté, co skončili své vystoupení, si na ně počkalo
několik svalnatých mužů. Xie Lian byl velmi vyděšený, protože se bál, že je
našli vojáci Yong’anu. Zaťal v rukávech pěsti a připravil se k úderu.
„Kdo jste?“ zeptal se tiše.
Vůdce mužů se nahrbil. „Už několik dní si chodíte po
našem území, ale nevíte, kdo jsme?“
Xie Lian a Feng Xin netušili.
„Okradli jste nás! Nemyslíte si, že by od vás bylo
slušné nám to vysvětlit?“
Ti dva konečně pochopili, o co jde. Byli to další
pouliční umělci.
Každý pracující člověk na světě patřil do nějakého
cechu nebo gangu, který si hlídal vlastní území. Když do města přišel princ
s Feng Xinem, přetáhli jim všechny zákazníky. Protože přišli o výdělek,
šli si to s nimi vyřídit.
Princ ani Feng Xian neměli o těchto pravidlech ani
ponětí.
Xie Lian si hořce pomyslel: „Kdo by stál o takovou práci? Děláme to jen proto, že jsme
v koncích.“ Nahlas zdvořile řekl: „Přece to doopravdy nemůžeme nazývat
krádeží, ne? Lidé se přijdou podívat na to, co se jim líbí, rozhodně nikoho
nenutíme sledovat naše… střelecké představení.“
Jako by ho ti muži poslouchali! „Že nejde o krádež?
V posledních dnech jsme na suchu, všechen výdělek jste shrábli vy!“
Prásk!
Dav překvapeně nadskočil. Byl to Feng Xin, který
praštil pěstí do zdi domu. Na stěně zůstal hluboký otisk, kolem kterého se
šířily praskliny.
„Přišli jste si pro problémy?“ zeptal se chladně.
Svalnatí muži si pro ně skutečně přišli, ale po Feng
Xinově úderu nebylo pochyb, čí pěsti jsou silnější, a jejich vztek výrazně
poklesl. Přesto věc nechtěli nechat být a jejich vůdce přišel po chvíli váhání
s nápadem:
„A co takhle, uděláme to podle pravidel. Budeme
soutěžit v našich dovednostech. Vítěz tu zůstane, poražený se sbalí,
odejde a už nikdy tu nebude vydělávat.“
Když Feng Xin slyšel o soutěži, zaradoval se. Jak by
ne? Copak s nimi mohou smrtelníci soupeřit? Výhra byla jistá!
Také princ si oddechl. „Souhlasím. Jak to chcete
udělat?“
Vůdce hlasitě navrhl: „Použijeme náš nejlepší trik!“
Zatímco spolu mluvili, dva další muži přinesli několik
obdélníkových kamenných desek a vůdce na ně poklepal. „Tříštění kamenů o hruď!
Tak, co, troufáte si?“
Když viděli jeho hrdý výraz, pochopili, že to bude
jeho obor. Xie Lian si dřepl, prohmatal blok kamene a vzhlédl.
„Pro mě to problém nebude, ale co ty?“
Ten kámen byl opravdový.
Vůdce se zasmál: „Podle toho, jak vypadáš, by ses měl
bát sám o sebe!“
Feng Xin si dřepl vedle prince. „Vaše Výsosti, dovolte
mi to udělat!“
Xie Lian zavrtěl hlavou. „Ne. V posledních dnech
jsi tvrdě pracoval, tak to tentokrát nech na mně.“
A tak si Xie Lian i onen muž lehli na zem a kámen jim
položili na hruď. Feng Xin dostal velké kladivo, otočil ho v ruce a právě
se chystal s ním udeřit, když ho princ zastavil:
„Počkej.“
Muži se rozzářili. „Cože, už přiznáváš porážku? Ještě
není pozdě, necháme tě odejít!“
„Ne. Chci přidat další kámen.“
Muži zalapali po dechu. „Zbláznil ses?“
Xie Lian klidně vysvětlil: „Vždyť jste to říkali, je
to soutěž. Pokud si oba položíme na hruď jen jeden kámen, jak porovnáme naše
dovednosti? Co by to pak bylo za soutěž?“
Pouliční umělci se tvářili pochybovačně a dokonce si
mysleli, že se zbláznili. Jiní ho podezírali, že blafuje. Po dlouhé diskuzi mu
skutečně přidali na hruď další kamennou desku. Jenže princ po nich chtěl, ať
přidají ještě jednu!
Teď už si byli všichni jistí, že se zbláznil.
S pochybovačným výrazem o tom diskutovali a pak mu na hruď položili třetí.
Kameny těžce doléhaly na jeho hruď a vypadalo to dost děsivě.
Feng Xin za soustředěného přihlížení mužů zvedl velké
kladivo, bez mrknutí oka udeřil a tři kamenné desky se čistě rozpadly na
několik kusů. Za jásotu davu se Xie Lian klidný a nezraněný zvedl ze země a
oprášil si roucho. Muži na něj s úžasem zírali a tvář vůdce byla bledá a
zamračená.
Princ si pomyslel: „Teď
by měl pochopit, že se má stáhnout, ne?“
Předpokládal, že druhá strana uzná jeho vítězství a už
je nepřijde obtěžovat. Nečekaně se však výraz vůdce změnil. Zaťal zuby: „Přidejte
mi ještě dvě! Ne, přidejte mi tři!“
„Brácho, to nemůžeš!“ vykřikli jeho přátelé. „Ten
člověk musí znát zlá kouzla, není potřeba, abys s ním soutěžil!“
„Jo, musel podvádět!“
Feng Xin rozzlobeně vykřikl: „Co to má do prdele být?
Vy jste tu ti neschopní a teď to chcete otočit a tvrdíte, že podvádíme?“
Vůdce však začal křičet: „Trik s kameny děláme už
roky, jak bychom nepoznali, že jsou v tom zlé čáry? Tenhle spratek sice má
nějaké schopnosti, ale poskládat tři kameny na sebe je nic! Já zvládnu
naskládat čtyři! A pokud vyhrajeme, musíte odejít!“
„To nezvládneš!“ řekl Feng Xin. „Neriskuj kvůli tomu
život.“
Ale muž byl tvrdohlavý a donutil ostatní, aby mu na
hruď naskládali čtyři těžké kamenné desky. „Jen se dívejte!“
Xie Lian vytušil, že se věci vyvíjejí špatně, a
zašeptal: „Feng Xine, neměli bychom to vzdát? Přece není možné, aby přežil
rozbití takové váhy!“
Feng Xin zašeptal: „Nejdřív počkejme, jak se to
vyvine. Nemusí mu jít o život, třeba bude stačit pár ran, aby pochopil, že to
má vzdát.“
Xie Lian s mírným zamračením souhlasil. A
opravdu, vůdcův přítel, držící kladivo, jen jednou nejistě bouchl, když si
všiml, že se vůdcova tvář stáhla. Zastavil se a neodvážil se pokračovat.
Ale vůdce zařval: „Silněji! Jsi snad děcko? Proč dáváš
tak mizerné rány?“
Jeho ubohý přítel se neodvážil odmítnout a použil
všechnu svou sílu. Ozvalo se prásknutí a vůdcova tvář doslova vybuchla rudou
barvou, jako by v ústech zadržoval velké množství krve.
Xie Lian i Feng Xin viděli, že se věci vyvíjejí
špatným směrem, a rychle zavolali: „Počkejte! Nenuťte se do toho!“
Vůdce však křičel: „Kdo se nutí? Jsem v tom
nejlepší! Jen se dívejte, donutím vás uznat porážku!“
Jeho přítel s ustaraným výrazem znovu silně
udeřil. Vůdce po tom úderu vyprskl krev, čímž svého přítele vyděsil natolik, že
upustil kladivo.
Všichni se nahrnuli kolem něj. „Nech to být, brácho,
jestli ti dva parchanti chtějí naše místo, tak ať ho mají, za tvůj život to
nestojí!“
Vůdci naskočily na čele žíly a z úst mu vytekla
další krev. „Nenechám to být! Už je to pár dní, co jsme jedli, a jestli to
takhle půjde dál, co s námi bude? Odmítám uvěřit, že se nevyrovnám tomuhle
zženštilému křehkému spratkovi! Tohle je můj trik!“
Xie Lian už se na to nemohl dívat. „Nechte to být.
Pokud o to tak stojíte, uznávám porážku. Zítra už do města nepřijdeme. Pojď,
Fang Xine.“
Otočili se k odchodu a za nimi se znovu ozval
jásot.
„Vaše Výsosti, to se jen tak vzdáme?“
Konečně našli způsob, jak si vydělat peníze, ale teď
toho měli nechat?
Xie Lian si povzdechl.
„Jinak to nešlo. Těch pár ran před chvílí mu způsobilo
vnitřní zranění, obávám se, že si ponese trvalé následky. Kdybychom
pokračovali, mohl by zemřít, a pokud by se to stalo, stejně bychom tu nemohli
zůstat.“
Feng Xin se poškrábal ve vlasech. „On si opravdu
koledoval smrt.“
Xie Lian se cítil trochu špatně. Kdyby věděl, jak se
to vyvine, nežádal by o tři kameny a přiznal porážku rovnou, aby se ten člověk
nenutil ho překonat. I když to byl lehkomyslný hulvát, pořád v něm bylo
něco, co vzbuzovalo obdiv.
„Už o tom nemluv. Můžeme jít vystupovat jinam.“
Když se však té noci vrátili do svého úkrytu, královna
se zármutkem oznámila, že královy příznaky se zhoršují a další stěhování by
nejspíš nevydržel. Potřeboval si odpočinout, takže prozatím nemohli
z města odjet.
Xie Lian znovu a znovu prohledával police a truhly,
ale nenašel nic, co by šlo ještě zastavit. Nakonec se posadil vedle a
odpočíval, zatímco Feng Xin vařil léky. Pobrukoval si u toho a kýval si hlavou
tak spokojeně, až to princi přišlo zvláštní.
„Co je s tebou? Máš dobrou náladu?“
Feng Xin vzhlédl. „Co? Ne.“
Xie Lian mu nevěřil. „Opravdu?“
Všiml si, že v posledních dnech poté, co začali
vystupovat na ulicích, se Feng Xin choval trochu divně. Někdy se bezdůvodně
usmíval jako blázen, jindy byl podivně ustaraný. Dokud byl Mu Qing nablízku,
opouštěl Feng Xin prince jen zřídka, ale po jeho odchodu musel roznášet jídlo
nebo vyřizovat pro krále a královnu jiné záležitosti, takže býval často pryč.
Xie Lian měl pocit, že se muselo něco stát, ale neměl sílu se o to starat.
Místo toho se ho zeptal: „To je poslední balení léků?“
Feng Xin pohlédl do nádobky a chvíli mlčel. „Je
poslední. Jestli zítra nepůjdeme…“ Uvědomil si, že je král uvnitř domku, a tak
ztišil hlas. „Když zítra nepůjdeme vystupovat, co budeme dělat?“
Princ po dlouhé chvíli mlčení vstal. „Zůstaň tady a
hlídej je. Já půjdu vymyslet, jak na to.“
Feng Xin zmateně nakrčil čelo. „Kam jdete? Co vás
napadlo?“
Princ však odešel bez ohlédnutí. „Nevšímej si mě. A
nesleduj mě.“
Docela dlouho jsem přemýšlela jestli si to přečíst nebo ne, najednou jsem tady a hladově čekám na pokračování😅
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad⭐️