neděle 17. listopadu 2024

TGCF (nové) Kapitola 184: Váhání na horské stezce; korunní princ neuspěje při loupeži

Princ opakovaně nabádal Feng Xina, aby hlavně pohlídal krále a královnu, zatímco sám zchátralý domek opustil. Celou dobu se ohlížel a srdce mu prudce bušilo. Uklidnil se teprve, když se dostal dostatečně daleko a měl jistotu, že ho nesleduje.

Po více než deseti li chůze a přestávek konečně narazil na místo, které považoval za ideální – opuštěnou a odlehlou horskou cestu.

Princ se rozhlédl po okolí a nikoho neviděl. Pevně si ovinul bílou hedvábnou látku kolem nosu a úst a skrčil se za stromem. Se zatajeným dechem začal s dalším krokem svého plánu: čekat na pocestné.

Skutečně. Jeho „vymyslet, jak na to“ bylo vlastně „bohatým brát a chudým dávat“. V minulosti o takovém chování slyšel jen z knih a divadelních představení a samotného by ho to ani nenapadlo. Viděl vše jednoduše. Člověk se může jakkoliv přetvařovat, může mít sebevíc spravedlivý důvod, ale krádež je prostě krádež. Přitom díky svým schopnostem by dokázal nejen okrádat bohaté, ale rovnou jim vybílit celou pokladnici včetně zneškodnění strážných.

Teď se však dostal do bodu, kdy nebylo jiné cesty. Snáze se mu o tom přemýšlelo jako o obrání spíš než o krádeži, nakonec to nehodlal dělat nijak tajně. Po mnoha vnitřních dilematech, kdy vyfackoval své naivní minulé já, si jednoduše řekl, že obere bohaté, aby tak přispěl na svou vlastní chudobu.

Byl to nejrychlejší způsob.

Měsíc zašel za mraky, vítr fičel a okolí bylo pusté a prázdné. Přesto mu srdce stále divoce bušilo. Takhle nervózní nebyl, ani když v minulosti čelil nejbrutálnějším bestiím. Třesoucí se rukou vytáhl studený a tvrdý bochánek.

Člověk, který je vybíravý v jídle, nemá skutečný hlad. Jakmile to princ pochopil, najednou si na chuť starých napařovaných bochánků zvykl.

Zima se blížila a noci byly velmi chladné. Xie Lian chroupal studené pečivo a vydechoval obláčky bílé páry. Protože nechtěl, aby ho někdo viděl, vybral si schválně tu nejvíc opuštěnou oblast. Čekal celé čtyři hodiny, než se na konci horské cesty vynořila pomalá postava pocestného.

Xie Lian byl najednou plný energie, nacpal do sebe zbytek housky a soustředil se na přicházejícího. Brzy bylo jasné, že je to starý muž.

Vypadal sice v letech, ale oděv měl zářivý a čistý, takže byl nejspíš docela při penězích. Nicméně to pro prince nehrálo roli. Rozhodl se starce nechat být, a aniž by dokázal říct, zda je spíš zklamaný nebo se mu ulevilo, vyčkával na jinou oběť. 

O další dvě hodiny později mu z dřepění zdřevěněly nohy a spodní polovina těla mu prakticky ztuhla. Konečně se objevil další pocestný. Protože kráčel velmi pomalu, princ se nejdřív obával, že jde o dalšího starce. Naštěstí to však byl mladý muž.

Působil dobromyslně a prostě, usmíval se od ucha k uchu a důvod své pomalé chůze vlekl na zádech – pytel rýže.

Xie Lianovi se zpotily dlaně. „Mám zaútočit?“ přemýšlel.

Nakonec zůstal schovaný.

Neuniklo mu, že mladík má záplatované oblečení a slaměné boty tak prošoupané, až odhalovaly prsty. Zřejmě pocházel z chudé domácnosti a důvod jeho štěstí byl právě onen pytel rýže, kterým konečně naplní žaludek. Možná, že jeho rodina už dlouhou dobu hladověla, takže kvůli tomu museli prodat posledního vola.

Obráním někoho takového by se dopustil strašného zločinu.

Xie Lian si představoval různé scénáře, a když mu došlo, že by si možná mohl vzít jen polovinu rýže a zbytek mu nechat, byl už mladík dávno pryč. Hodil své rýžové dilema za hlavu a zase vyčkával.

Krčil se na stromě mnoho dalších hodin, od temné noci až do svítání. Za tu dobu tudy prošlo víc jak tucet poutníků, ale pokaždé, když se chystal zaútočit, vždy si v duchu našel nějakou výmluvu, proč to nejde. Mnohokrát si pomyslel: „Vždyť to nevadí, prostě počkám na dalšího.“ Kdyby na světě existovalo víc lupičů, jako byl on, bylo by na cestách skutečně bezpečno.

Jenže když si představil, že by se musel vrátit bez jídla a bez léků, přinutil se pokračovat.

Po téměř půl dni se na horské cestě konečně objevil poslední pocestný.

Byl to muž středního věku, oblečený do slušivého roucha. Nebyl urozený, působil spíš divoce a neupraveně, od pohledu protivně. Xie Lian na první pohled poznal, že v něm nebude moc dobrého.

Jenže člověk by neměl soudit knihu podle obalu, a tak princ začal nechtěně přemýšlet: „Co když ten člověk jenom vypadá jako hrubián, ale ve skutečnosti je to milý a hodný muž? A i kdyby byl hrubý, omlouvá to snad, že ho chci okrást?“

Znovu začal svádět tuhle vnitřní bitvu, ale náhle mu zakručelo v žaludku. Xie Lian si v duchu povzdechl, protože mu jednoduše nic nezbývalo. Tohle bude muset být ten pravý.

Rázně seskočil ze stromu a vykřikl: „Ani se nehni!“

Muž, kterému právě maskovaný cizinec odřízl cestu, polekaně vykřikl: „Kdo jsi? Ukrýváš se tady se zahalenou tváří, co máš v plánu?“

Xie Lian se donutil říct: „Dej mi… dej mi…“, ale hlas mu zakolísal, několikrát se zarazil a pak ze sebe konečně vymáčkl: „Dej mi všechny svoje peníze!“

Mužovy rty zformovaly dokonalé „o“, načež se dal na útěk a začal křičet: „Lidičky, pomozte mi! Lupiči!“

Prchal zpět, jako by mu za patami hořelo, ale Xie Lian se víc než jeho útěku obával toho, že svým křikem přivolá ostatní. Nacházeli se sice na opuštěné a pusté horské cestě, takže pravděpodobnost nebyla velká, navíc stále mohl nechat pronásledování a utéct sám – ale jeho svědomí to vidělo jinak.

Okamžitě zavolal: „Dost! Už nekřič!“

Jak by ho ten člověk mohl poslechnout! Utíkal jak o život směrem k lesu, kde znovu zoufale zakřičel.

Princ se obával, že tam narazil na nějaké nebezpečí, a tak za ním volal: „Počkej! Buď opatrný!“

Jenže jakmile ho doběhl, málem sám omdlel a na místě ztuhl.

V lese byla skupinka lidí a všichni se teď dívali jeho směrem. Nebyli to však obyčejní lidé, ostatně prchající muž je ani nemohl vidět. Zato je viděl princ. A většinu z nich znal.

Jak by ne! V minulosti je potkával pravidelně, některé na Vyšším dvoře, některé na Středním.

Všichni to byli nebeští úředníci.

Mužův poslední výkřik měl na svědomí kořen, o který zakopl. Jak ležel, svíral v rukou svazek ochranných amuletů a bez přestání drmolil: „Můj bože, můj bože, přijď mě zachránit! Pojď mě rychle zachránit!“

A „bohové“, které volal, skutečně přišli.

Teď se na Xie Liana upíraly oči nebeských úředníků a svým pohledem ho přimrazily na místě. Pocestný si všiml, že ten podivný maskovaný muž se zastavil, odplazil se dál a pak se znovu dal na útěk. Zato Xie Lian se nedokázal pohnout ani o krok, celé tělo měl jako v ohni a zároveň zalité studeným potem. Jen tam stál se srdcem ochromeným hrůzou.

Bylo to jako noční můra.

Mohl se jen modlit, že ho páska kolem obličeje dostatečně maskuje, a že ho ti nižší nebeští úředníci nepoznají.

Jenže věci se málokdy vyvíjí tak, jak člověk doufá, takže poté, co si ho jeden z nich prohlédl od hlavy až k patám, překvapeně vydechl: „Není to Vaše Královská Výsost?“

Další nebeský úředník se šokovaně nadechl. „Ano, je to tak! Proč tu jste, Vaše Výsosti? A takhle oblečený?“

Xie Lianovo srdce klesalo stále níž a níž a chystalo se propadnout až pod zem.

„Ten muž předtím křičel něco o loupeži a lupičích… pronásleduje ho lupič? Ten lupič je… Vaše Výsost?“

„To snad ne, Vaše Výsosti, vy byste něco takového opravdu udělal?“

Xie Lian málem omdlel. „Já…“ zachraptěl po nějaké době. Chtěl něco říct, ale slova mu uvázla v hrdle. Tváře nebeských úředníků byly nečitelné. Potom ho jeden z nich poplácal po rameni.

„Nebojte se, Vaše Výsosti. My to chápeme.“

To poplácání nebylo nijak tvrdé, ale princ málem ztratil rovnováhu. Zkusil to znovu: „Já…“

Nebeský úředník se hlasitě zasmál. „Děláte to jen kvůli těžkým časům, já to chápu. Nemějte strach, nikomu to nepovíme!“

Jako by přesně vystihl důvod, proč princ nedokázal promluvit. Protože už však bylo všechno řečeno, vůbec nevěděl, co by měl ještě dodat.

Nešikovně zamumlal: „Dobře… děkuji. Tak já… se teď vrátím. Odcházím.“

Ani nevěděl, jak se vymotal pryč, ale když konečně přišel díky chladnému nočnímu větru k sobě, stál zase u prázdné horské silnice.

Teprve tehdy mu skutečně došlo, co strašného se právě stalo.

On, Xie Lian, korunní princ Xian Le… je lupič?

Jak k tomuhle došlo?

Naplnila ho lítost. Musel být šílený, když ho napadlo loupit na cestě, a teď se mu všechno vymklo z rukou. Proč měl takovou smůlu? Nejenže nic nezískal, ale ještě ho přistihli při činu!

Nikdy za celý svůj život nemusel řešit podobnou situaci a vůbec nevěděl, co si počít.

Se zakalenou myslí si ukryl do dlaní tvář rozpálenou rozpaky. Kdyby tak mohl vrátit zpět čas! Dal by všechno, svou kultivaci, bývalé bohatství i zdraví, jen kdyby se to nestalo.

Ponořený do sebelítosti si koutkem oka všiml jakési rozmazané bílé siluety. Okamžitě se vyděsil a zvedl hlavu.

„Kdo je tam?“

Neviděl nikoho, ale stejně ho polil studený pot.

Přišlo mu totiž, že ten někdo měl na obličeji cosi připomínající masku.

Prohledal okolí, ale na nikoho nenarazil, takže nakonec došel k závěru, že měl ze všeho toho vypětí halucinace. Ale ať už to bylo jakkoliv, neodvážil se zde déle zůstávat a spěchal dolů z hory.

Feng Xin tam na něj čekal skoro půl dne. Jakmile prince spatřil, vydal se k němu. „Vaše Výsosti, kam jste utekl? Co vás to napadlo?“

Xie Lian neměl odvahu se mu svěřit. Nedokázal to říct nikomu, zejména ne Feng Xinovi. Vůbec si nedokázal představit, co by si Feng Xin, který absolutně věřil v jeho spravedlivou povahu a morálku, pomyslel. Mohl jen doufat, že ta událost zůstane navždy pohřbená v jeho srdci, kde bude moci v klidu shnít.

„Nakonec z toho nic nebylo,“ odpověděl dvojsmyslně.

„Cože? A proč jste byl tak dlouho pryč?“ podivil se Feng Xin.

„Už se mě neptej. Nic jsem neudělal!“

Feng Xina to zmátlo, ale ať se vyptával jakkoliv, princ odmítal odpovědět. Byl jen sluha, takže mu nepříslušelo vyzvídat, a nakonec se zmohl jen na šeptem vyslovené: „Takže zítra půjdeme zase vystupovat?“

„Já už nikam nepůjdu,“ zamumlal princ.

Cítil se absolutně vyčerpaný, psychicky i fyzicky. Hlavou se mu honily otázky: „Co když narazím ve městě na toho poutníka? Co když to na mě řekl a teď mě všichni hledají?“

Feng Xin si všiml jeho pohledu a neubránil se starostlivosti. „Musíte být unavený. Co takhle: vy tu zůstanete a já půjdu sám. Soustřeďte se na svůj trénink.“

Netušil však, že Xie Lian rozhodně nemá v plánu se vzdělávat a kultivovat.

Zpočátku se o to sice snažil, protože doufal, že se jim podaří vrátit se na Vyšší dvůr, ale nyní ho ta vyhlídka děsila.

Nižší nebeští úředníci sice tvrdili, že to nikomu neřeknou, ale dodrží to? Co když se tahle věc rozšíří po celých Nebesích.

Při té myšlence nemohl téměř dýchat. V žádném případě by nevydržel, aby si na něj ukazoval celý Vyšší i Střední dvůr, a k tomu nejspíš i celá říše smrtelníků!

Nakonec vyčerpáním omdlel na své rohoži. Ani ve spánku nenašel klid. Převaloval se sem a tam, pronásledovaly ho neznámé noční můry, a když se celý zděšený probudil, venku už byla tma.

Feng Xina nikde neviděl. Musel odejít na vlastní pěst a ještě se nevrátil, zato z vedlejší místnosti se ozývaly tiché hlasy a tlumený kašel krále. Xie Lian ležel na podlaze tam, kam upadl, a znovu začal přemýšlet, co poví jeho rodiče, až se tato událost rozšíří. Jak moc by je to šokovalo? Král by možná rozhořčeně dupal nohama a při vykašlávání krve by křičel, že Xie Lian je ostuda a ne jeho syn. Královna by naopak nekřičela vůbec, ale nesmírně by se trápila, protože ji zklamalo její nejmilovanější dítě.

Myšlenky na to mu znovu zadrhly dech v ústech. Potřeboval si najít nějaké místo, kde by mohl být sám, a tak vyrazil ven, naslepo běžel víc jak deset mil a tvář si nechal ovívat mrazivým větrem.

Neodvažoval se zastavit nikde poblíž lidských obydlí, protože se mu neustále zdálo, že na něj všichni zírají a odsuzují ho. Nakonec dorazil až na opuštěný hřbitov.

Noc byla chladnější než včerejší, a Xie Lianovi až teď došlo, že má tváře a ruce prakticky omrzlé. Celý se třásl. Nebylo to jen zimou, ale také směsicí hrůzy a paniky. Objal se pažemi, vydechl trochu teplého vzduchu a vzápětí vytřeštil oči.

Přímo před náhrobkem, u kterého stál, ležely dva džbány vína.

Zdálo se, že tento hrob patří někomu, kdo za života miloval víno, takže mu ho sem ostatní po smrti nosili. Xie Lian se přikrčil. Nikdy předtím víno nepil, ale slyšel lidi říkat, že dokáže zahřát a pomáhá zapomenout. Po chvíli váhání sáhl po džbánku, vytáhl zátku a začal si lít jeho obsah do hrdla.

Bylo to levné víno, silné a s ostrou chutí. Xie Lian spolkl několik doušků a začal se dusit a kašlat. Přesto se trochu zahřál. Otřel si tvář, posadil se na zem a lil do sebe víno po velkých doušcích.

V omámení si nevšiml, že zpoza něj vylétl malý oheň duchů a znepokojeně kolem něj zakroužil. Xie Lian se soustředil pouze na své pití a na nic jiného nereagoval. Zdálo se, že se ta kulička světla pokouší k němu přiblížit, ale protože ji tvořily nehmotné plameny, pokaždé prošla těsně kolem něj a nedokázala se ho dotknout.

Princ dopil džbánek ve stavu opilého omámení. Pohled mu zmatněl, a když si uvědomil přítomnost malého ohýnku duchů, hlasitě se zasmál. S rukou opřenou o prázdný džbánek sledoval jeho poněkud žalostné, ale zároveň legrační počínání.

„Co to děláš?“

Malý oheň duchů okamžitě ztuhl ve vzduchu.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-


Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

Žádné komentáře:

Okomentovat