Princ opakovaně nabádal Feng Xina, aby hlavně pohlídal krále a královnu, zatímco sám zchátralý domek opustil. Celou dobu se ohlížel a srdce mu prudce bušilo. Uklidnil se teprve, když se dostal dostatečně daleko a měl jistotu, že ho nesleduje.
Po více než deseti li chůze a přestávek konečně
narazil na místo, které považoval za ideální – opuštěnou a odlehlou
horskou cestu.
Princ se rozhlédl po okolí a nikoho neviděl. Pevně si
ovinul bílou hedvábnou látku kolem nosu a úst a skrčil se za stromem. Se
zatajeným dechem začal s dalším krokem svého plánu: čekat na pocestné.
Skutečně. Jeho „vymyslet, jak na to“ bylo vlastně
„bohatým brát a chudým dávat“. V minulosti o takovém chování slyšel jen
z knih a divadelních představení a samotného by ho to ani nenapadlo. Viděl
vše jednoduše. Člověk se může jakkoliv přetvařovat, může mít sebevíc
spravedlivý důvod, ale krádež je prostě krádež. Přitom díky svým schopnostem by
dokázal nejen okrádat bohaté, ale rovnou jim vybílit celou pokladnici včetně
zneškodnění strážných.
Teď se však dostal do bodu, kdy nebylo jiné cesty. Snáze
se mu o tom přemýšlelo jako o obrání spíš než o krádeži, nakonec to nehodlal
dělat nijak tajně. Po mnoha vnitřních dilematech, kdy vyfackoval své naivní
minulé já, si jednoduše řekl, že obere bohaté, aby tak přispěl na svou vlastní
chudobu.
Byl to nejrychlejší způsob.
Měsíc zašel za mraky, vítr fičel a okolí bylo pusté a prázdné.
Přesto mu srdce stále divoce bušilo. Takhle nervózní nebyl, ani když v
minulosti čelil nejbrutálnějším bestiím. Třesoucí se rukou vytáhl studený a
tvrdý bochánek.
Člověk, který je vybíravý v jídle, nemá skutečný
hlad. Jakmile to princ pochopil, najednou si na chuť starých napařovaných
bochánků zvykl.
Zima se blížila a noci byly velmi chladné. Xie Lian
chroupal studené pečivo a vydechoval obláčky bílé páry. Protože nechtěl, aby ho
někdo viděl, vybral si schválně tu nejvíc opuštěnou oblast. Čekal celé čtyři
hodiny, než se na konci horské cesty vynořila pomalá postava pocestného.
Xie Lian byl najednou plný energie, nacpal do sebe
zbytek housky a soustředil se na přicházejícího. Brzy bylo jasné, že je to
starý muž.
Vypadal sice v letech, ale oděv měl zářivý a
čistý, takže byl nejspíš docela při penězích. Nicméně to pro prince nehrálo
roli. Rozhodl se starce nechat být, a aniž by dokázal říct, zda je spíš
zklamaný nebo se mu ulevilo, vyčkával na jinou oběť.
O další dvě hodiny později mu z dřepění zdřevěněly
nohy a spodní polovina těla mu prakticky ztuhla. Konečně se objevil další
pocestný. Protože kráčel velmi pomalu, princ se nejdřív obával, že jde o
dalšího starce. Naštěstí to však byl mladý muž.
Působil dobromyslně a prostě, usmíval se od ucha k uchu
a důvod své pomalé chůze vlekl na zádech – pytel rýže.
Xie Lianovi se zpotily dlaně. „Mám zaútočit?“ přemýšlel.
Nakonec zůstal schovaný.
Neuniklo mu, že mladík má záplatované oblečení a
slaměné boty tak prošoupané, až odhalovaly prsty. Zřejmě pocházel z chudé
domácnosti a důvod jeho štěstí byl právě onen pytel rýže, kterým konečně naplní
žaludek. Možná, že jeho rodina už dlouhou dobu hladověla, takže kvůli tomu
museli prodat posledního vola.
Obráním někoho takového by se dopustil strašného
zločinu.
Xie Lian si představoval různé scénáře, a když mu
došlo, že by si možná mohl vzít jen polovinu rýže a zbytek mu nechat, byl už
mladík dávno pryč. Hodil své rýžové dilema za hlavu a zase vyčkával.
Krčil se na stromě mnoho dalších hodin, od temné noci
až do svítání. Za tu dobu tudy prošlo víc jak tucet poutníků, ale pokaždé, když
se chystal zaútočit, vždy si v duchu našel nějakou výmluvu, proč to nejde.
Mnohokrát si pomyslel: „Vždyť to nevadí,
prostě počkám na dalšího.“ Kdyby na světě existovalo víc lupičů, jako byl
on, bylo by na cestách skutečně bezpečno.
Jenže když si představil, že by se musel vrátit bez
jídla a bez léků, přinutil se pokračovat.
Po téměř půl dni se na horské cestě konečně objevil
poslední pocestný.
Byl to muž středního věku, oblečený do slušivého
roucha. Nebyl urozený, působil spíš divoce a neupraveně, od pohledu protivně.
Xie Lian na první pohled poznal, že v něm nebude moc dobrého.
Jenže člověk by neměl soudit knihu podle obalu, a tak
princ začal nechtěně přemýšlet: „Co když
ten člověk jenom vypadá jako hrubián, ale ve skutečnosti je to milý a hodný
muž? A i kdyby byl hrubý, omlouvá to snad, že ho chci okrást?“
Znovu začal svádět tuhle vnitřní bitvu, ale náhle mu
zakručelo v žaludku. Xie Lian si v duchu povzdechl, protože mu
jednoduše nic nezbývalo. Tohle bude muset být ten pravý.
Rázně seskočil ze stromu a vykřikl: „Ani se nehni!“
Muž, kterému právě maskovaný cizinec odřízl cestu,
polekaně vykřikl: „Kdo jsi? Ukrýváš se tady se zahalenou tváří, co máš
v plánu?“
Xie Lian se donutil říct: „Dej mi… dej mi…“, ale hlas
mu zakolísal, několikrát se zarazil a pak ze sebe konečně vymáčkl: „Dej mi
všechny svoje peníze!“
Mužovy rty zformovaly dokonalé „o“, načež se dal na
útěk a začal křičet: „Lidičky, pomozte mi! Lupiči!“
Prchal zpět, jako by mu za patami hořelo, ale Xie Lian
se víc než jeho útěku obával toho, že svým křikem přivolá ostatní. Nacházeli se
sice na opuštěné a pusté horské cestě, takže pravděpodobnost nebyla velká,
navíc stále mohl nechat pronásledování a utéct sám – ale jeho svědomí to vidělo
jinak.
Okamžitě zavolal: „Dost! Už nekřič!“
Jak by ho ten člověk mohl poslechnout! Utíkal jak o
život směrem k lesu, kde znovu zoufale zakřičel.
Princ se obával, že tam narazil na nějaké nebezpečí, a
tak za ním volal: „Počkej! Buď opatrný!“
Jenže jakmile ho doběhl, málem sám omdlel a na místě
ztuhl.
V lese byla skupinka lidí a všichni se teď dívali
jeho směrem. Nebyli to však obyčejní lidé, ostatně prchající muž je ani nemohl
vidět. Zato je viděl princ. A většinu z nich znal.
Jak by ne! V minulosti je potkával pravidelně,
některé na Vyšším dvoře, některé na Středním.
Všichni to byli nebeští úředníci.
Mužův poslední výkřik měl na svědomí kořen, o který
zakopl. Jak ležel, svíral v rukou svazek ochranných amuletů a bez přestání
drmolil: „Můj bože, můj bože, přijď mě zachránit! Pojď mě rychle zachránit!“
A „bohové“, které volal, skutečně přišli.
Teď se na Xie Liana upíraly oči nebeských úředníků a
svým pohledem ho přimrazily na místě. Pocestný si všiml, že ten podivný
maskovaný muž se zastavil, odplazil se dál a pak se znovu dal na útěk. Zato Xie
Lian se nedokázal pohnout ani o krok, celé tělo měl jako v ohni a zároveň
zalité studeným potem. Jen tam stál se srdcem ochromeným hrůzou.
Bylo to jako noční můra.
Mohl se jen modlit, že ho páska kolem obličeje dostatečně
maskuje, a že ho ti nižší nebeští úředníci nepoznají.
Jenže věci se málokdy vyvíjí tak, jak člověk doufá,
takže poté, co si ho jeden z nich prohlédl od hlavy až k patám,
překvapeně vydechl: „Není to Vaše Královská Výsost?“
Další nebeský úředník se šokovaně nadechl. „Ano, je to
tak! Proč tu jste, Vaše Výsosti? A takhle oblečený?“
Xie Lianovo srdce klesalo stále níž a níž a chystalo
se propadnout až pod zem.
„Ten muž předtím křičel něco o loupeži a lupičích…
pronásleduje ho lupič? Ten lupič je… Vaše Výsost?“
„To snad ne, Vaše Výsosti, vy byste něco takového
opravdu udělal?“
Xie Lian málem omdlel. „Já…“ zachraptěl po nějaké
době. Chtěl něco říct, ale slova mu uvázla v hrdle. Tváře nebeských
úředníků byly nečitelné. Potom ho jeden z nich poplácal po rameni.
„Nebojte se, Vaše Výsosti. My to chápeme.“
To poplácání nebylo nijak tvrdé, ale princ málem
ztratil rovnováhu. Zkusil to znovu: „Já…“
Nebeský úředník se hlasitě zasmál. „Děláte to jen
kvůli těžkým časům, já to chápu. Nemějte strach, nikomu to nepovíme!“
Jako by přesně vystihl důvod, proč princ nedokázal
promluvit. Protože už však bylo všechno řečeno, vůbec nevěděl, co by měl ještě
dodat.
Nešikovně zamumlal: „Dobře… děkuji. Tak já… se teď
vrátím. Odcházím.“
Ani nevěděl, jak se vymotal pryč, ale když konečně
přišel díky chladnému nočnímu větru k sobě, stál zase u prázdné horské
silnice.
Teprve tehdy mu skutečně došlo, co strašného se právě
stalo.
On, Xie Lian, korunní princ Xian Le… je lupič?
Jak k tomuhle došlo?
Naplnila ho lítost. Musel být šílený, když ho napadlo
loupit na cestě, a teď se mu všechno vymklo z rukou. Proč měl takovou
smůlu? Nejenže nic nezískal, ale ještě ho přistihli při činu!
Nikdy za celý svůj život nemusel řešit podobnou
situaci a vůbec nevěděl, co si počít.
Se zakalenou myslí si ukryl do dlaní tvář rozpálenou
rozpaky. Kdyby tak mohl vrátit zpět čas! Dal by všechno, svou kultivaci, bývalé
bohatství i zdraví, jen kdyby se to nestalo.
Ponořený do sebelítosti si koutkem oka všiml jakési
rozmazané bílé siluety. Okamžitě se vyděsil a zvedl hlavu.
„Kdo je tam?“
Neviděl nikoho, ale stejně ho polil studený pot.
Přišlo mu totiž, že ten někdo měl na obličeji cosi
připomínající masku.
Prohledal okolí, ale na nikoho nenarazil, takže
nakonec došel k závěru, že měl ze všeho toho vypětí halucinace. Ale
ať už to bylo jakkoliv, neodvážil se zde déle zůstávat a spěchal dolů
z hory.
Feng Xin tam na něj čekal skoro půl dne. Jakmile
prince spatřil, vydal se k němu. „Vaše Výsosti, kam jste utekl? Co vás to napadlo?“
Xie Lian neměl odvahu se mu svěřit. Nedokázal to říct
nikomu, zejména ne Feng Xinovi. Vůbec si nedokázal představit, co by si Feng
Xin, který absolutně věřil v jeho spravedlivou povahu a morálku, pomyslel.
Mohl jen doufat, že ta událost zůstane navždy pohřbená v jeho srdci, kde
bude moci v klidu shnít.
„Nakonec z toho nic nebylo,“ odpověděl
dvojsmyslně.
„Cože? A proč jste byl tak dlouho pryč?“ podivil se
Feng Xin.
„Už se mě neptej. Nic jsem neudělal!“
Feng Xina to zmátlo, ale ať se vyptával jakkoliv,
princ odmítal odpovědět. Byl jen sluha, takže mu nepříslušelo vyzvídat, a nakonec
se zmohl jen na šeptem vyslovené: „Takže zítra půjdeme zase vystupovat?“
„Já už nikam nepůjdu,“ zamumlal princ.
Cítil se absolutně vyčerpaný, psychicky i fyzicky.
Hlavou se mu honily otázky: „Co když
narazím ve městě na toho poutníka? Co když to na mě řekl a teď mě všichni
hledají?“
Feng Xin si všiml jeho pohledu a neubránil se
starostlivosti. „Musíte být unavený. Co takhle: vy tu zůstanete a já půjdu sám.
Soustřeďte se na svůj trénink.“
Netušil však, že Xie Lian rozhodně nemá v plánu
se vzdělávat a kultivovat.
Zpočátku se o to sice snažil, protože doufal, že se
jim podaří vrátit se na Vyšší dvůr, ale nyní ho ta vyhlídka děsila.
Nižší nebeští úředníci sice tvrdili, že to nikomu
neřeknou, ale dodrží to? Co když se tahle věc rozšíří po celých Nebesích.
Při té myšlence nemohl téměř dýchat. V žádném
případě by nevydržel, aby si na něj ukazoval celý Vyšší i Střední dvůr, a
k tomu nejspíš i celá říše smrtelníků!
Nakonec vyčerpáním omdlel na své rohoži. Ani ve spánku
nenašel klid. Převaloval se sem a tam, pronásledovaly ho neznámé noční můry, a
když se celý zděšený probudil, venku už byla tma.
Feng Xina nikde neviděl. Musel odejít na vlastní pěst
a ještě se nevrátil, zato z vedlejší místnosti se ozývaly tiché hlasy a
tlumený kašel krále. Xie Lian ležel na podlaze tam, kam upadl, a znovu začal
přemýšlet, co poví jeho rodiče, až se tato událost rozšíří. Jak moc by je to šokovalo?
Král by možná rozhořčeně dupal nohama a při vykašlávání krve by křičel, že Xie
Lian je ostuda a ne jeho syn. Královna by naopak nekřičela vůbec, ale nesmírně
by se trápila, protože ji zklamalo její nejmilovanější dítě.
Myšlenky na to mu znovu zadrhly dech v ústech.
Potřeboval si najít nějaké místo, kde by mohl být sám, a tak vyrazil ven,
naslepo běžel víc jak deset mil a tvář si nechal ovívat mrazivým větrem.
Neodvažoval se zastavit nikde poblíž lidských obydlí,
protože se mu neustále zdálo, že na něj všichni zírají a odsuzují ho. Nakonec
dorazil až na opuštěný hřbitov.
Noc byla chladnější než včerejší, a Xie Lianovi až teď
došlo, že má tváře a ruce prakticky omrzlé. Celý se třásl. Nebylo to jen zimou,
ale také směsicí hrůzy a paniky. Objal se pažemi, vydechl trochu teplého
vzduchu a vzápětí vytřeštil oči.
Přímo před náhrobkem, u kterého stál, ležely dva
džbány vína.
Zdálo se, že tento hrob patří někomu, kdo za života
miloval víno, takže mu ho sem ostatní po smrti nosili. Xie Lian se přikrčil.
Nikdy předtím víno nepil, ale slyšel lidi říkat, že dokáže zahřát a pomáhá
zapomenout. Po chvíli váhání sáhl po džbánku, vytáhl zátku a začal si lít jeho obsah
do hrdla.
Bylo to levné víno, silné a s ostrou chutí. Xie
Lian spolkl několik doušků a začal se dusit a kašlat. Přesto se trochu zahřál.
Otřel si tvář, posadil se na zem a lil do sebe víno po velkých doušcích.
V omámení si nevšiml, že zpoza něj vylétl malý
oheň duchů a znepokojeně kolem něj zakroužil. Xie Lian se soustředil pouze na
své pití a na nic jiného nereagoval. Zdálo se, že se ta kulička světla pokouší
k němu přiblížit, ale protože ji tvořily nehmotné plameny, pokaždé prošla
těsně kolem něj a nedokázala se ho dotknout.
Princ dopil džbánek ve stavu opilého omámení. Pohled
mu zmatněl, a když si uvědomil přítomnost malého ohýnku duchů, hlasitě se
zasmál. S rukou opřenou o prázdný džbánek sledoval jeho poněkud žalostné,
ale zároveň legrační počínání.
„Co to děláš?“
Malý oheň duchů okamžitě ztuhl ve vzduchu.
-Předchozí kapitola- -Seznam kapitol- --Další kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat