Braennino: TGCF kapitola 185: Třiatřicet nebeských úředníků bojuje o duchovní půdu 1

„Je to tvůj hrob? Piji zde tvé víno?“ zeptal se princ malého ducha.

Byl tak opilý, že ani nevnímal, jestli mu duch odpovídá, měl prostě jen pocit, že pán hrobu je s ním nespokojený a snaží se ho odehnat.

„Chápu,“ odpověděl si sám sobě. „Půjdu.“

Objal džbán s vínem a ztěžka se vyškrábal na nohy. Během chůze se kymácel a vrávoral, takže už po chvilce ztratil rovnováhu a najednou se kamsi zřítil.

Uprostřed hřbitova totiž zela hluboká jáma. Pravděpodobně ji vyhloubili pro zesnulého, který ještě nebyl pohřben, a místo něj v ní teď ležel Xie Lian.

Během pádu narazil čelem do kraje hrobu, což ho jednak pekelně bolelo, jednak to zhoršilo jeho závratě. Hlava mu třeštila a motala se tak, že teprve po dlouhé chvíli dokázal s námahou zvednout zablácené a zakrvácené ruce.

Podíval se na tu spoustu škrábanců, ale nenechal si tím zkazit náladu a pokusil se vylézt z jámy ven. Právě vypitý džbán vína mu to zrovna neusnadňoval, takže každý pokus skončil dalším sklouznutím zpět. Nakonec zůstal nazlobeně zírat na měsíc, matně prosvítající skrze mraky.

Ta jáma přece není tak hluboká, tak proč nedokáže vylézt ven?

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc byl naštvaný. Nakonec si začal mumlat: „Co to má ksakru být?“

Nikdy předtím nenadával. Vůbec poprvé vypustil z úst taková slova, ale zdálo se, jako by ta nadávka rozpustila dusivé napětí v jeho hrudi. Xie Lian se přitiskl ke zdi jámy a jako dítě, které poprvé ochutnalo sladkost, ze všech sil zakřičel: „Ksaaaakruu!“

Pak sebou plácl o zem a znovu zařval: „Je tam nahoře někdo? Kdokoliv, kdo mi pomůže a vytáhne mě ven?“

Pochopitelně se mu nedostalo odpovědi. Kromě něj tu byla jen ta drobná kulička ohně duchů, poletující kolem něho. Slétla za ním i do jámy a zdálo se, jako by se mu snažila pomoci, ale kvůli své nehmotnosti neměla jak.

Xie Lian ji ignoroval a naštvaně zařval. „Když mě nevytáhnete, co takhle mě aspoň přijít pohřbít!“

Chvíli ještě nadával, ale nezbývalo mu než se znovu spolehnout na vlastní síly. Když se mu nakonec podařilo vyškrábat se ven, byl ve strašném stavu. Roucho měl natržené a zablácené, vlasy připomínající vrabčí hnízdo, a on sám dokázal jen ležet na zemi a namáhavě oddechovat. Teprve po chvíli se zvládl převrátit a schoulil se do klubíčka.

„Taková zima,“ zašeptal si pro sebe.

Tentokrát mluvil tiše, jako by se bál, že ho někdo uslyší. A také slyšel – onen malý oheň duchů okamžitě přiletěl a přitiskl se k jeho tělu s plameny mnohem jasnějšími než předtím.

Mohl se však rozpalovat, jak chtěl – oheň duchů je chladný a i kdyby sám sebe spálil na popel, nedokázal by nikomu živému předat ani náznak tepla.

Xie Lian v omámení zaslechl slabý hlásek. Zněl blízko a přece tak daleko, jako by to byl přelud a skutečnost zároveň. Ten hlásek zoufale volal: „Bože, počkej na mě, prosím… jen počkej, dej mi ještě trochu času a já… já…“

Xie Lian se v duchu podivil: „Mluví na boha? To volá na mě?“

Ale i kdyby se k němu malý oheň duchů modlil, bylo by to zbytečné. Xie Lian nedokázal nikomu pomoci, ani když byl bohem, a teď svedl ještě méně.

…

„Vaše Výsosti? Vaše Výsosti! Vaše Výsosti!“

Probudilo Feng Xinovo strkání. Namáhavě otevřel oči a zjistil, že leží v úzké uličce. Feng Xin na něj shora zíral a když se ujistil, že je princ vzhůru, úlevu vystřídal hněv.

„Vaše Výsosti, co je to s vámi? Celé dny se bez vysvětlení touláte kdoví kde! Jestli se brzy neukážete doma, nebudu už moci Jejich Veličenstvům lhát!“

Xie Lian se pomalu posadil. „Celé dny?“

Ty dvě slova mu šla z hrdla jen s obtížemi. V krku měl sucho, hlas ochraptělý a ve spáncích mu pulzovalo, jako by se mu hlava měla už už rozskočit. Minulé dění jako by měl roztříštěné na drobné nic neříkající střípky.

Feng Xin si vedle něj přidřepl. „Ano, dny, přesněji dva. Kam jste šel? Proč jste tu před chvílí tak pobíhal?“

Xie Lian že byl dva dny opilý? Vždyť usnul na jakémsi hřbitově, tak kde se vzal tady? Feng Xinův tón ho naplnil zlou předtuchou.

„Co jsem dělal?“

„Byl jste jak posedlý!“ odsekl nevrle Feng Xin. „Běhal jste okolo, rozbíjel stánky prodejců a mlátil každého, kdo se k vám přiblížil. Dokonce jste se vrhl na hlídku Yong’anu! A to ani netuší, co všechno jste stihl předtím.“

Xie Lian zpráva o tom, že dokonce napadl yong’anské vojáky poněkud zaskočila. „Vrhl jsem se na ně? A co… co jsem jim udělal?“

„Neudělal jste jim nic, naštěstí jsem na vás narazil a zastavil to. Dost pomohlo, že jste vypadal přesně jako teď, jako nějaký šílený opilec. Křičeli na vás, ale neobtěžovali se zjišťovat víc, jinak byste skončil mrtvý. Jenže… co se vám vlastně stalo? Copak jste pil?“

Princ si během jeho přednášky uvědomil, že je od hlavy až po paty pokrytý blátem a špínou. Podrbal se ve vlasech, díky nimž ze všeho nejvíc připomínal nějakého vězně, vlečeného po dlouhém věznění na popravu. Právě teď představoval jen šíleného a na ulicích přespávajícího opilce.

Po chvíli mlčení se vyškrábal na nohy a neurčitě zamumlal: „Hm, opravdu jsem trochu pil.“

Feng Xin to nedokázal pochopit. „Cože? Jak můžete pít? A kolik jste toho vypil, že vám to vydrželo dva dny?“

Xie Liana jeho nevěřícný pohled z nějakého důvodu podráždil. Otočil se na patě. „Už jsem řekl, že jsem pil jen trochu. Nic se neděje. Nesmím se snad napít?“

Feng Xina taková odpověď překvapila. Na okamžik zůstal stát, než se za ním rozběhl. „Jak to myslíte, že se nic neděje? Copak Vaše Výsost zapomnělo? Pití porušuje nařízení, nemůžete to porušovat, jinak byste nedokázal kultivovat! Musíte znovu vystoupat na Nebesa!“

Při řečech o kultivaci a vystoupení princ pouze zrychlil.

„Vaše Výsosti!“ volal za ním Feng Xin a doběhl ho. S opatrností se ho zeptal: „Stalo se něco? Povíte mi co?“

Princ naprázdno otevřel a zavřel ústa, ale promluvit nedokázal. Slova přiznání ho pálila na jazyku a on měl pocit, že pokud se nesvěří, něco v něm praskne. Zároveň si nebyl jistý, jak by na to Feng Xin reagoval.

Neodvážil se to zjistit.

Feng Xin viděl, že váhá, a rozhodl se přitlačit: „Vaše Výsosti, víte, že mi můžete říct vše. Přece to není tak, že byste někoho zabil nebo oloupil.“

Poslední slova se do Xie Liana zabodla s krutou přesností. Pokud byl před chvílí napůl připravený se přiznat, teď se zatvrdil. Místo odpovědi sklopil hlavu a pokračoval v chůzi. „To… nic se nestalo. Jsem jen opravdu unavený.“ Zrovna se chystal vymyslet si nějakou výmluvu, když si všiml, že s obličejem jeho služebníka není něco v pořádku.

Zastavil se v půlce kroku. „Co to máš s obličejem?“

Feng Xin se dotkl tváře, díky čemuž mu svaly zacukaly bolestí. Přes lícní kost mu vedla ošklivá rána, navíc si Xie Lian konečně uvědomil, že má jednu ruku zabalenou do obvazů.

Princ se krátce zamyslel nad tím, že takhle úhledně se určitě neošetřil sám, ale teď ho spíš zajímala podstata Feng Xinových zranění.

„Jak se ti to stalo?“

Se schopnostmi jeho pobočníka by nemělo být v silách smrtelníků nějak mu ublížit. Možná i proto teď Feng Xin pouze jen lhostejně mávl rukou. „To nic není, jen nějací zločinci, kteří se mi snažili překazit obchody.“

Xie Lian zmateně zamrkal. „Ti pouliční umělci ze včera?“

„Ano, ti.“

„Proč ti zničili představení?“ začal princ, ale pak pochopil. „To proto, že jsme přiznali porážku, ale ty jsi tam stejně vyrazil vystupovat? Proto tě přišli vyhnat?“

Uhodl celý příběh a v hrudi se mu zvedl vztek. „Už tam nechoď!“ nařídil tvrdě.

Feng Xin ho však odstrčil. „Kdo se jich bojí? Půjdu, ať se jim to líbí nebo ne. Porážku jsi přiznal ty, ne já, takže mě nikdo nemůže obvinit z porušení slova. No a co, že mi přeruší představení. Co mi mohou udělat dalšího? Teď jsem nebyl připravený, příště už budu, a pak poznají mé pěsti. Já se jich nebojím!“

Vztek z prince vyprchal, krev hrnoucí se do hlavy zchladla a nahradil ji pocit viny.

Feng Xin měl takové potíže, zatímco se on utápěl v depresi a bídě. Může se svému věrnému služebníkovi, jedinému, který ho ještě neopustil, podívat do očí?

Po těchto myšlenkách si Xie Lian povzdechl. „Je mi to líto, Feng Xine.“

Ten jen mávl rukou. „Proč se mi omlouváte, Vaše Výsosti? To jsou ale nesmysly.“

„Posledních pár dní jsi musel vydělávat peníze úplně sám, za to se ti omlouvám.“

„Pokud se budete soustředit na svou kultivaci a brzy vystoupáte, bude to stát za to.“

Znovu zazněla slova o vzestupu. Xie Lian ztěžka pokýval hlavou.

…

Král a královna uvěřili Feng Xinovým lžím a žili v přesvědčení, že Xie Lian posledních pár dní venku trénoval. Když se teď vrátili, královna jako vždy z radosti uvařila jídlo. Xie Lian se cítil stále provinile, takže vzal Feng Xinovu misku a pomohl mu ji dojíst. Tu noc nespal.

Dalšího dne vstal Feng Xin brzo ráno a odešel, zatímco princ zůstal kultivovat.

Ze svého opileckého výtržnictví už se jakž takž vzpamatoval, ale ani tak se mu nedařilo se soustředit.

Plány na svou budoucnost měl teoreticky zvládnuté dobře. Cvičení dělá mistra, takže pokud chtěl vystoupat na Nebesa, potřeboval do úmor kultivovat.

Jenže který člověk by dokázal převést teorii do absolutní praxe a skutečně cvičit, dokud nepadne? Navíc věděl, že si musí nejdřív vyčistit mysl, ale copak se tak mohlo stát jen proto, že to chtěl?

Xie Lian se snažil přes deset dní, ale jeho kultivace stagnovala. Začal být čím dál víc znepokojený. Feng Xin každý večer přicházel sedřený a unavený a spolu s královnou se zajímal, jaké udělal princ pokroky.

Xie Lian se ocitl pod obrovským tlakem.

Neodvážil se říct pravdu, a tak jen neurčitě přikyvoval, že ano, došlo k pokroku, a cítil se přitom naprosto uboze. Feng Xin a královna vypadali potěšeně, ale takhle to dál nešlo. Po dvou měsících už to nevydržel a jednoho dne, když s Feng Xinem jedli u stolu zbytky jídla ze včera, se k němu princ otočil.

„Obávám se, že budu muset na chvíli odejít.“

Feng Xin s pusou plnou rýže se zarazil. „Cože? Odejít? Kam chcete jít?“

„Půjdu hledat klidné místo plné duchovní energie, kde se uzavřu do ústraní, abych mohl kultivovat.“

Podobné místo bylo pro kultivující velmi prospěšné. Dřív se princ nedokázal přinutit opustit své rodiče a dva pomocníky, ale teď si to rozmyslel.

Feng Xin nad tím moc nepřemýšlel a tvář se mu rozzářila. „Skvělé! Vaše Výsosti, to jste měl udělat už dávno! Kultivace v ústraní je nejúčinnější!“

Xie Lian jen přikývl. „Budu tě muset požádat, aby ses postaral o otce a matku, zatímco budu pryč.“

Feng Xin se chystal odpovědět, ale najednou na chviličku zaváhal. Byl to jen mrknutí oka, ale princ ho znal natolik dobře, že mu to neuniklo.

Vtom se ze zadní místnosti ozval mužský řev: „Jestli musíš jít, tak si jdi! Jeho Veličenstvo král nepotřebuje, aby se o něj někdo staral!“

Oba muži položili misky i hůlky a pohlédli dozadu. Mysleli si, že už král dávno spí, ale nejspíš jejich hlasitou výměnu názorů zaslechl.

Xie Lian zavrtěl hlavou a zašeptal: „Zase se chová, jako by všechno zvládl sám.“

Feng Xin se usmál. „Nemějte strach, Vaše Výsosti. Samozřejmě, že se o ně postarám.“

Teď už v jeho slovech nebylo žádné váhání, ale Xie Lian si přesto ten podivný okamžik pamatoval.

Když se však nad tím zamyslel, téměř uvěřil, že se spletl. Copak tu Feng Xin kromě nich znal i někoho jiného? Nebyly tu další osoby, o které by se měl starat, tak kvůli čemu by váhal? A tak to pustil z hlavy a začal se zabývat plány na svůj zítřejší odjezd.

Druhý den si vzal jedinou brašnu a rozloučil se s rodiči a Feng Xinem.

Ušel desítky li a celé dny i noci trávil pod širým nebem, než konečně našel vhodné místo, tichou, osamělou horu, ideální pro kultivaci v ústraní. Po průzkumu okolí ho naplnila radost smíšená s obavami.

„Takové štěstí! Feng shui je tady vynikající, skutečně výborné místo na kultivaci!“

Tak dlouho ho pronásledovala smůla, až byl přesvědčen, že ho štěstí natrvalo opustilo. Téměř se bál svému nálezu uvěřit a musel vše několikrát zkontrolovat. Hora byla skutečně posvátnou půdou překypující duchovní energií. Kdyby zde mohl zůstat a několik měsíců se soustředit jen na kultivaci, pak by dokázal dosáhnout velkého pokroku s poloviční námahou!

S touto nadějí se chmurné pocity posledních dní rozplynuly a srdce se mu naplnilo radostí.

„Otče, matko, Feng Xine, počkejte na mě! Brzy se vrátím!“

Po strmé a nebezpečné horské stezce šplhal skoro osm hodin, než se před západem slunce konečně dostal do hlubokých zákoutí duchovní hory.

Jak procházel hustými lesy, jasně cítil, že se blíží ke zdroji duchovní energie. Jeho kroky byly rychlejší a lehčí, ale právě když si začal vybírat to nejlepší místo, uslyšel za sebou větší množství kroků.

Ale co by zde na odlehlé hoře dělalo takové množství lidí? Xie Lian se mimoděk rozhlédl a v tom okamžiku mu ztuhl úsměv na rtech.

Přicházelo asi třicet lidí různého věku i oděvu, ale jedno měli společné – všichni byli nebeští úředníci. Několik z nich sloužilo na Vyšším dvoře, ale většina z nich pracovala na Středním.

Mezi těmi posledními poznal několik úředníků, na které narazil při svém neúspěšném pokusu o loupež.

Jakmile si všimli prince, jejich výrazy se změnily, šťouchali do sebe lokty a něco si nenápadně špitali.

Xie Lianovi se roztřásly ruce.

Obě strany se chvíli pozorovaly, než si jeden z nebeských úředníků odkašlal.

„To je ale náhoda, že jsme tu narazili na Vaši královskou Výsost.“

„Vskutku, proč jste sem přišel, Vaše Výsosti?“

Xie Lian se přinutil ke klidu a s vyrovnaným výrazem bez známky podřízenosti odpověděl: „Přišel jsem kultivovat.“

I když už nebyl tím, kým býval dříve, snažil se mluvit stejným tónem jako před svým vykázáním. Odmítal se snížit k podřízenému nebo provinilému tónu.

Nebeský úředník se na něj usmál. „Pak je to ještě větší náhoda. I my sem přišli se stejným cílem.“

Další se přidal: „To ano, kdo by řekl, že se tu všichni potkáme, hehe…“

Ukázalo se, že princ nebyl jediný, kdo si této příznivé země všiml.

Xie Lian zaváhal. Bude snad muset kultivovat po boku tolika dalších nebeských úředníků?

Upřímně řečeno, ta myšlenka se mu z hloubi duše protivila. Aby se mohl ponořit do kultivace, potřeboval se uzavřít sám do sebe, což rozhodně nebylo možné s tolika lidmi okolo. Někdo možná rád kultivoval ve skupině, aby si tak všichni mohli pomáhat, ale Xie Lian upřednostňoval samotu.

Další věc bylo, že se mu od oné loupeže dělalo špatně ze setkání se známými tvářemi. Zdálo se mu, že se do něj jejich oči zabodávají jako jehly, což mu způsobovalo dušení utrpení. Dokonce i teď měl pocit, že ho svými pohledy odsuzují, což znemožňovalo jakékoliv soustředění.

Pokud šlo o nárok na vhodné kultivační místo, platilo jednoduché pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Kdyby byl Xie Lian dostatečně silný, mohl by říct, že zde byl první, a požádat je, aby si našli jiné místo. Jenže před těmi několika nižšími úředníky, kteří byli svědky incidentu s loupeží, se nemohl chovat příliš povýšeně. Navíc by od něj bylo velmi neslušné, kdyby je odsud odehnal, takže dokázal jen přikývnout.

„Ano, opravdová náhoda. Půjdu první. Mí pánové, prosím, pokračujte, v čem potřebujete.“

Otočil se, aby co nejrychleji odešel, ale kdosi na něj zavolal:

„Počkejte.“

Xie Lian ztuhl v půlce kroku a zmateně se otočil: „Co se děje?“

Třicítka nebeských úředníků si mezi sebou vyměnila pohledy a někteří si zase šeptali. Pak jeden z nich s úsměvem vystoupil před ostatní:

„Vaše Výsosti, v minulosti jste převzal řadu příznivých míst, tak proč tentokrát nedopřejete tu čest nám?“

Xie Lian pochopil. Chtějí, aby odsud odešel?

Proč? Jsou to snad takoví tyrani?

Do hlavy se mu nahrnula krev a nejraději by vykřikl: „Byl jsem tu první, ale nepožádal jsem vás, abyste odešli. Tak proč to chcete po mně?“

Jenže se neodvážil. Po chvíli ticha dokázal jen pevněji sevřít popruh brašny.

„Co tím chcete říct, pánové?“ zeptal se tvrdě.

Další z nebeských úředníků se falešně usmál. „No… vždyť jsme to právě řekli. V minulosti jste to byl vy, komu vždy připadla taková místa, takže…“

Xie Lian ho přerušil: „Co to s tím má společného? Chcete snad říct, že když jsem v minulosti kultivoval na duchovně příznivých místech, teď už na žádné nemám nárok?“

Muž se zarazil, zmlkl a zatvářil se rozpačitě.

Princ se snažil mluvit klidně. „Moc tomu nerozumím. Copak moje přítomnost brání vaší kultivaci? Není snad běžné, že se takové místo sdílí? Co je špatného na tom, podělit se a kultivovat zde společně? Proč mě žádáte, abych odešel?“

Vtom zaslechl zavrčení: „Přestaň si hrát na ignoranta. Je nás tu třicet, když tu budeš kultivovat ty, kolik duchovní energie asi zbyde na nás?“

Ačkoli ostatní toho muže okamžitě utišili, princ pochopil.

Tak o to šlo!

Duchovní energie zde byla omezená, a pokud někdo při kultivaci využil jednu polovinu, ti, kdo přišli poté, se museli podělit o zbytek. Pokud někdo dokázal využít osm částí, zbytek dostal sotva dvě. Čím silnější byla něčí schopnost absorbovat duchovní energii, tím méně zbylo pro ostatní.

Třicítka nebeských úředníků se obávala, že princova kultivace by odčerpala většinu duchovní energie a pro ně by téměř nic nezbylo.

Krev v Xie Lianově hlavě téměř vřela. Zatnul pěsti a chladně oznámil: „Budu kultivovat tady.“

Ozval se další nebeský úředník: „Vaše Výsosti, jsme ochotni vás stále oslovovat uctivě. V tuto chvíli však nejste nic víc než smrtelník, tak proč s námi chcete o tohle místo bojovat?“

„Když jsem jen smrtelník a vy nebeští úředníci, čeho se bojíte? Jsem tu, abych trénoval. Chcete mě vyhnat násilím?“

To samozřejmě nebylo možné. Pokud se smrtelník nedopustil žádného závažného hříchu, nesměli proti němu nebeští úředníci použít sílu, jinak by byli potrestáni. Bohužel však zapomněl na jednu věc.

Tvrdohlavě čelil svým soupeřům, když se ozval posměšný hlas: „Páteř Vaší Výsosti po vykázání do říše smrtelníků ztvrdla. Nejenže okrádáš smrtelníky, ale začal jsi také urážet samotné nebeské úředníky, hehehe!“

V tu chvíli se cítil, jako by mu za krk vylili kyblík ledové vody. Podíval se za hlasem a spatřil bezvýznamného nebeského úředníka ze Středního dvora. Ani nebyl z těch, kteří ho přistihli při loupeži.

Jak předpokládal, všechno si řekli. Nebylo to jen v jeho hlavě, opravdu se na něj dívali tím zvláštním pohledem, protože znali pravdu. Všichni to věděli. Všichni nebeští úředníci, co tu byli, to věděli!

V té chvíli jako by mu z těla vyrvali všechny kosti, tělo mu změklo a do běla rozžhavený hněv zamrzl. Oči mu zrudly a podlily se krví.

Ztěžka zvedl pohled k nižším úředníkům a zachraptěl: „Říkali jste… že to nikomu neřeknete.“