Braennino: TGCF Kapitola 186: Třiatřicet nebeských úředníků bojuje o duchovní půdu 2

Síla jeho pohledu byla tak silná, až nižší úředníci, které provrtával očima, rychle vrtěli hlavou.

„Nikomu cizímu jsme to neřekli!“

„Tak jak to, že to všichni tady vědí?“ zeptal se princ s očima zarudlýma rozrušením.

Bylo to tak, nikdo z přítomných nevypadal vývojem situace překvapený. Věděli to, věděli to všichni, a on si ani nechtěl představovat, kolik dalších úředníků z Vyššího dvora je na tom stejně.

Chvíle rozpaků pominula a jeden z bohů se začal hájit: „No, nikdo z nás se nedá označit jako cizí, jsme tu všichni blízcí přátelé. Nemáme mezi sebou žádná tajemství, takže to není, jako bychom to rozšířili veřejně… A nikomu dalšímu jsme to vážně neřekli!“

„Co je to za snůšku lží!“ přerušil ho princ a zvedl hlas: „Jsou to lži! Nevěřím vám ani slovo!“

Po tom ostrém přerušení se nebeští úředníci začali cítit poněkud trapně a mluvčí se stáhl zpět mezi své přátele.

Jenže jiný z nich se nedal tak snadno a bez všech zdvořilostí řekl: „Co je nám do toho, jestli nám věříš nebo ne? Můžeš být rád, že jsme tě za tvůj zločin okamžitě neudali, a ty po nás ještě požaduješ, abychom to tajili? Copak máme nějakou povinnost udržovat pro tebe tajemství? Žertuješ?“

Bylo to jako dostat facku a následně ještě nožem přímo do srce. Xie Lian se začal rychle bránit: „Ne! Já…,“ ale byl přerušen dalším úředníkem:

„Kdybys nedělal takové věci, nemusel by ses bát prozrazení. To ty jsi zkažený a nás si troufáš obviňovat, že nedržíme slovo? Naopak, tajit to, co děláš, to by byl opravdový zločin!“

„Ne!“ princ už doslova křičel. „Já…“

Chtěl jim vysvětlit, jaký k tomu měl důvod, ale v hloubi duše věděl, že to není podstatné. Důležitý byl čin – a to, že se skutečně pokusil někoho oloupit.

Bylo to jako cejch hanby, vypálený přímo na čele. Cítil se před nimi nízký a bál se na svou obranu třeba jen zvednout hlas. Nebeští úředníci si jeho váhání všimli a dopředu hned vystoupil jeden z bojových bohů.

„Vaše Výsosti, už chápeš, proč tě tu nechceme na společnou kultivaci?“

Xie Lian sklonil hlavu a zaťal pěsti.

Bojový bůh pokračoval: „Tvé činy a cesty nejsou v souladu s našimi a to by pro kultivaci nebylo dobré. Raději odejdi.“

Když slyšel ta opovážlivá slova o tom, že by to „nebylo dobré pro jejich kultivaci“, Xie Lian náhle pochopil. Mohli donekonečna povídat něco o souladu a zločinu, ale nakonec šlo jen o to, dostat ho pryč z duchovního místa.

Klouby zaťatých prstů mu zapraskaly a knedlík v hrdle se uvolnil. „Nikam nejdu,“ ucedil temně. „Zůstanu tu a budu trénovat.“

V tu chvíli jeho hněv překonal všechny rozpaky.

Jakmile věci dospěly až sem, mohl rovnou, jak se říká, vysypat z košíku všechna rozbitá vejce a neohlížet se na nic a nikoho. Místo útěku se staženým ocasem si stál za svým. Zvedl hlavu a zopakoval: „Zůstanu tady a budu trénovat. Tahle hora není vaším majetkem a nikdo z vás nemá právo mi nařizovat odchod.“

Tváře nebeských úředníků po jeho proslovu potemněly.

„Proč to muselo dojít tak daleko?“ slyšel princ kohosi mumlat.

„Nikdy jsem neviděl nikoho tak hloupého…“

Mohli si říkat, co chtěli, ale Xie Lian neustoupil. Srdce mu pod ostrými hroty jejich slov krvácelo, ale tvrdohlavě vytrval.

Bojový bůh opět promluvil: „Takže si Vaše Výsost hodlá vynucovat svůj zájem i přes naši nelibost?“

„Jestli se ti to nelíbí, tak do toho! Nedokážete se mi postavit, ani kdybyste se všichni spojili!“

Jen to dořekl, několik nebeských úředníků vytáhlo zbraně.

Jak by také ne? Pro bojové bohy byla jeho slova jasnou provokací. Navíc jich zde bylo tolik – těžko mohli předstírat, že to neslyšeli!

Obklíčili ho, ale Xie Lian se nebál. Neměl žádnou čepel a v rukou držel jen kus větve, o kterou se předtím opíral při chůzi.

„Vaše Výsosti,“ pronesl jeden bojový bůh přísně, „pokud se okamžitě omluvíš, můžeme předstírat, že jsi nás neurazil.“

„I kdybych vás urazil, omlouvat se nebudu!“ Princ pevněji sevřel větev a ukázal s ní na ně. „Ostatně ani jeden z vás není dost dobrý na to, být bohem!“

Kolem něj se vzedmula vlna rozhořčení a kdosi mlaskl. „Nejsme dost dobří? A někdo jako ty, člověk, co okrádá smrtelníky, ten je božství hoden?“

Xie Lian už se nechtěl a ani nemohl držet zpátky. Máchl větví a vyrazil do útoku s výkřikem: „Vy zmetci!“

Bojoví bohové v reakci na to pozvedli zbraně. Nebeští úředníci stojící vzadu se zadostiučiněním volali: „Copak jsme to byli my, kdo tě nutil krást? Tak proč ten hněv?“

Jejich radost však byla předčasná. Věřili, že bez duchovní sil a zbraní bude snadné prince porazit, ale to se spletli. I když byl ozbrojen pouhou větví, oháněl se s ní takovou silou, že je zatlačil zpět. Brzy se mu podařilo vyrazit několik mečů, načež od něj ostatní začali couvat a schovávali se, jako by se báli, že je zraní i pouhý odraz větru od míhající se větve.

Vážení nebeští úředníci nedokázali porazit ani vyhnaného smrtelníka, taková ostuda!

Jeden z civilních úředníků, sledujících zápas zpovzdálí, náhle vykřikl: „Co to má být?“

Zněl tak vyděšeně, že se k němu otočili i všichni bojující. Nebeský úředník byl sehnutý a držel si tvář, jako by trpěl nesnesitelnou bolestí. „Au! Jakýsi oheň duchů mi popálil oči! Co to je? Nějaký trik Jeho Výsosti?“

Xie Lian ve zraněném poznal muže, který na něj nejvíc ukazoval a nejhlasitěji křičel, že je lupič, takže si jen odfrkl. „Jaký oheň duchů? Jde vám jen o posvátnou půdu, tak proč ty snahy mě očernit?“

Zaútočil na své nepřátele s obnovenou prudkostí, takže všechna kopí a čepele v kruhu bojových bohů jím byly vyraženy z rukou a s rachotem padly k zemi.

Kdosi vykřikl: „Chytil jsem to! Mám to, jen se podívejte!“

Xie Lian se zastavil, donutil se uklidnit a podíval se, o co jde. Jeden z bohů držel cosi v rukou a zvedal to vysoko nad hlavu, aby se všichni mohli přesvědčit.

„Opravdu je tam oheň duchů! Spojil se s něčím takovým, máme důkaz!“

Xie Lian skutečně spatřil planoucí kouli přízračného ohně duchů.

Vztekle vykřikl: „Vůbec nevím, co to je! Jak se opovažuješ mě obviňovat z nekalostí jen proto, že jsi chytil oheň duchů? Takoví jsou všude! Je snad na něm vyryté moje jméno?“

Nebeský úředník, držící se za oči, protestoval: „Proč by na mě útočil obyčejný oheň duchů? Proč by se tak choval, kdybys ho nekontroloval?“

„Stejně tak můžu říct, že je to jen bludný duch, kterého vyděsila vaše skupina, a on se začal bránit! Co je to za důkaz?“

Jeden z bojových bohů se po ohni duchů natáhl. „Koho zajímá, kdo ho řídí. Takovou škodlivou věc je potřeba rozehnat.“ Sevřel plamen silněji a chystal se kouli rozmáčknout.

„Nech toho!“ vykřikl princ.

Nebylo mu příjemné, že do svého sporu zatáhl potulného ducha, a vrhl se k bojovému bohu, aby mu plamen vytrhl. Stanuli proti sobě, když se ozval další křik:

„Ty jsi tady? Rychle pojď sem! Pojď se podívat, co se děje!“

Zdálo se, že dorazil někdo další.

„Konečně jsi tady!“ volali nebeští úředníci.

„Čekali jsme na tebe, pojď nám pomoct!“

Xie Lian se trochu vylekal. Přišel snad nějaký mocný bojovník? S další myšlenkou však zaťal zuby a pomyslel si: „No tak co. Pokud chtějí dělat potíže, prostě budu zase bojovat. Nebojím se nikoho!“

Se srdcem naplněným záští byl připraven pustit se do rvačky, ale když se nebeští úředníci rozestoupili, zalapal po dechu.

Čekal kohokoliv, ne však Mu Qinga.

Ani Mu Qing nečekal, že zde na prince narazí. Jejich pohledy se střetly s neskrývaným překvapením.

Princ na něj zíral a úplně zapomněl na bojové bohy kolem sebe.

„Proč… jsi tady?“ zamumlal. „Nejsi…“

Pak si ho však pořádně prohlédl, pochopil a zmlkl.

Mu Qing na sobě neměl ty staré, obnošené černé šaty z doby jejich útěku, ale oděv nebeského úředníka Středního dvora.

Když předtím Feng Xin s Mu Qingem pracovali jako jeho pobočníci, jejich schopnosti přitahovaly pozornost mnoha bohů. Když byl princ vypovězen, řada nebeských úředníků si myslela, že je škoda, aby ti dva byli vypovězeni s ním. Několik se jich dokonce přišlo tajně zeptat, zda by nebyli ochotni připojit se k jejich palácům. Proto vlastně nebylo moc překvapivé, že se našel nebeský úředník, který vytáhl Mu Qinga na Střední dvůr jako svého služebníka.

To muselo být ono. Nejspíš se mu dařilo dobře, jinak by se nespojil s touhle skupinou hledající příznivé místo ke kultivaci.

Xie Lian tam stál v těle smrtelníka, ale Mu Qing se již vrátil na Nebesa. Taková ironie!

Mezitím i Mu Qing získal zpět ztracený klid. „Co se tu děje?“

Nebeští úředníci se mohli přetrhnout, aby vypověděli své verze příběhu. Xie Lian jen strnule stál opodál.

Neuniklo mu však, že se Mu Qingovi nezmínili o jeho loupeži. Proč?

Nejspíš proto, že už o tom věděl. Takže i Mu Qing slyšel o jeho hanebném činu!

Xie Lianovi po tváři stekla kapka potu a bezděčně ustoupil o několik kroků. Bojový bůh, který dosud svíral oheň duchů, si vztekle odfrkl.

„Chce si zabrat duchovní místo pro sebe a nás vyhnat. Mu Qingu, pospěš si a pomoz nám!“

Jaká pomoc? Chce po Mu Qingovi, aby s ním bojoval?

Xie Lian byl vzteky bez sebe, takže dokázal jen koktat: „Vy… vy! Všichni si vymýšlíte! Takhle to vůbec nebylo, nemáte kouska studu? Já jsem tu byl jednoznačně první!“

Vyrazil s holí do útoku, ale Mu Qing stále jen přihlížel. Bojoví bohové se znovu ocitli v úzkých a začali volat:

„Mu Qingu! Co tam tak stojíš!“

Zvedly se další hlasy, ale Mu Qing stále váhal. V Xie Lianovi vzplál vtek:

„Mu Qing není jako vy! Je to můj přítel, nikdy by vám nepomohl!“

Se vší prudkostí se rozmáchl a poslal do vzduchu další zbraně. Zbytek nebeských úředníků byl vystrašen jeho zvyšující se agresivitou a naléhavě křičeli:

„Mu Qingu! To tam hodláš jen stát a dívat se?“

Mu Qingova tvář se změnila, vykročil vpřed a prsty mu zacukaly.

„No tak, pomoz nám!“ vyzývali ho nebeští úředníci.

Právě v tu chvíli někdo sarkasticky poznamenal: „Je pochopitelné, že se mu nechce, vždyť byl tak dlouho jeho osobním pobočníkem! I když teď Jeho Výsost okrádá bohy i smrtelníky, on stále musí brát ohled na jejich dávnou náklonnost. Dost na tom, že se k němu nepřidal, jak můžeme ještě chtít jeho pomoc?“

Ta slova navenek zněla, jako by měl Mu Qing na výběr, ale zároveň ho schválně provokovala. Mu Qingovi okamžitě naběhly žíly.

Atmosféra byla čím dál hustší, takže i Xie Lian poznal, že se něco děje. „Mu Qingu…“

Stihl jen zavolat jeho jméno, než se cosi zablesklo a ozval se svištivý zvuk.

Xie Lian zamrkal a zjistil, že větev v jeho ruce je čistě přeseknutá.

V tu chvíli už hrot čepele mířil přímo na jeho hrdlo a ten, kdo šavli držel, chladně pronesl: „Prosím, odejděte.“

Princ tam stál s pahýlem větve a zíral na Mu Qinga. Po dlouhé chvíli tiše vykoktal: „Já… jsem ve skutečnosti nechtěl nikoho okrást. Nechtěl jsem ani zabrat tuhle duchovní zemi. Já jsem jen… přišel první.“

Po chvíli ticha Mu Qing bezvýrazně zopakoval:

„Prosím, odejděte.“

Xie Lian na něj pohlédl a zaváhal. „Víš… víš, že nelžu, že?“

Jeho hlas byl plný naděje, ale zároveň jaksi vyděšený. Věděl, že by se měl otočit a odejít, ale nemohl si pomoct.

Než mohl Mu Qing odpovědět, Xie Lianovo tělo se náhle zhroutilo a on ztěžka dopadl na zem.

Půda byla blátivá, plná děr, kamení a listí. Xie Lian ležel rozpláclý na zemi a nevěřícně zíral.

Byl to jeden z nebeských úředníků, který do něj ve chvíli váhání strčil, a přiměl ho padnout k zemi před tolika přihlížejícími.

Bylo to trapné, neuvěřitelně trapné. Hlasy nebeských úředníků, hlasité i tiché, pronikaly Xie Lianovi do uší jak jehly. S vytřeštěnýma očima hleděl na zem před sebou, než nakonec pomalu zvedl hlavu.

Mu Qing stál nedaleko od něj, ale nedíval se na něj. Xie Lian pochopil, že ani on, ani ostatní neměli v plánu podat mu ruku a pomoci mu vstát.

Nakonec se na nohy vyškrábal sám.

Nebeští úředníci si mysleli, že chce znovu začít bojovat, a znepokojeně couvli, ale Xie Lian už po boji netoužil. Se skloněnou hlavou šátral v blátě, než našel malou brašnu, kterou mu zabalila královna, a pak ji pomalu zvedl. Otočil se a začal sestupovat z hory.

Jak kráčel dolů, čím dál víc zrychloval. Nakonec zadržel dech a dal se do zběsilého běhu, běžel a běžel bez oddechu dolů z hory a najednou, aniž by věděl jak, zakopl a znovu upadl. Teprve krev v ústech ho donutila dlouze vydechnout.

Nejdřív ho ani nenapadlo vstát, jen seděl, dokud se mu dech nezklidnil. A ani pak se nepohnul.

Vtom před sebou spatřil čísi ruku.

Xie Lian pomalu zamrkal a vzhlédl.

Byl to opět Mu Qing.

Stál vedle Xie Liana, tvář měl trochu bledou a natahoval k němu ruku. Po chvilce se strnule zeptal: „Jste v pořádku?“

Xie Lian na něj dál zíral skelným pohledem, ale neodpověděl.

Mu Qingovi musel být ten prázdný pohled stále nepříjemnější, protože odvrátil zrak. Ruku však nesklonil. „Vstaňte.“

Ta ruka se však natáhla pozdě.

Xie Lian ruku nepřijal a ani se nepostavil, jen na něj hleděl nemrkajícíma očima.

Dlouho stáli na místě a Mu Qingova tvář byla stále temnější. Zrovna když se chystal ruku stáhnout, Xie Lian náhle popadl hrst bláta a hodil ji po něm.

Mu Qing by v životě neřekl, že princ udělá takovou věc, a netušil, zda je to od něj projev hrubosti nebo dětinskosti. Na hrudi se mu rozprskla hrouda špinavého bláta tak prudce, že mu drobné kapičky potřísnily i tvář. Nejdřív byl zmatený, ale po chvilce převládl vztek.

„Neměl jsem… na výběr!“

Opravdu neměl. S těmi nebeskými úředníky dobře vycházel, a kdyby tam jen stál a netečně sledoval, jak jsou jeho kolegové biti, určitě by si mysleli, že je s princem na stejné straně.

Xie Lian mezitím jako by zapomněl, že dokáže mluvit, a jen po něm dál házel blátem. Mu Qingovi se podařilo několikrát uskočit, ale pak už toho měl dost.

„Zbláznil jste se?“ vykřikl vztekle. „Neřekl jsem vám, že jsem neměl na výběr? Copak vy jste nešel loupit ze stejného důvodu?“

Princ v duchu křičel dokola to samé: „Vypadni! Vypadni odsud! Jdi pryč!“ Nahlas však nevydal ani hlásku, jen jako šílenec šmátral po čemkoliv, co mohl házet, a to také vzápětí letělo po Mu Qingovi. Nakonec to už Mu Qing nevydržel, ztuhle se zatahal za rukávy a odešel. Xie Lian chvíli prudce oddechoval, pak klesl zpátky na zem a znehybněl.

V téhle pozici seděl až do setmění.

Jakmile obloha potemněla, poblíž něj se rozzářilo množství světélkujících plamínků a začaly poletovat v jakémsi strašidelném tanci. Xie Lian však jako by je neviděl.

Zdálo se, že plamínky jeho netečnost rozrušila, protože se kolem něj shromažďovaly ve stále větším počtu. Princ je ignoroval do chvíle, kdy se v záři světélkujících bodů zformovala lidská postava.

Příchod té osoby vždy provázela jakási nesmírně zlověstná předtucha, a i teď jako by princ něco vycítil, protože zvedl hlavu.

Asi tři zhangy od něj stála uprostřed zářících plamínků silueta bíle oděného muže. Tvář měl zakrytou maskou, jejíž polovina se strašidelně usmívala.

„Vaše Výsosti, jak se máš?“ pozdravil mile hlas za maskou.