TGCF Kapitola 188: Chladný bílý duch; vřelá slova, která zmátla korunního prince 2

Feng Xin sebou při princově výkřiku překvapeně trhl. „Co? Co se děje?“

Princ celý bledý ukázal na zrcadlo: „Já… on! Já… můj…“

Feng Xin sledoval jeho ruku, pohlédl na princův odraz a po chvilce se zmateně otočil. „Co s tebou má být?“

Xie Lian, vyděšený až do morku kostí, ze sebe jen s velkými obtížemi vymáčkl několik slov: „Já… můj obličej! Ty to nevidíš? Tu věc na mé tváři?“

Bylo mu divné, že Feng Xin nijak nereaguje, ale ten si jen povzdechl a nakonec řekl: „Vaše Výsosti, jde o ty rány na vaší tváři?“

Bylo to, jako by Xie Liana polil ledovou vodou. Co to má znamenat? Proč mluví o tomhle?

„Ty… opravdu nic nevidíš? To, co mám na obličeji?“

„Co tam máte mít? Co tím myslíš? Nic nevidím.“

Princ se znovu podíval do zrcadla. „To není možné, já…“

Tentokrát však byla maska pryč a pohled mu vracela jeho vlastní vyděšená tvář plná modřin a škrábanců. Vypadal ztraceně, rozrušeně a nesmírně zanedbaně, jako nějaký ubohý dělník, kterého jeho bohatý pán zbil do krve. Xie Lian na sebe chvíli zíral, pak se dotkl svých ran a v duchu se podivil: „Opravdu jsem tohle já?“

Vtom k němu dolehl Feng Xinův hlas. „Vaše Výsosti… nejste… nejste prostě jen unavený? Celá ta událost s tím zatraceným bastardem vás musela vyčerpat. Poslouchejte, zůstaňte pár dní odpočívat a určitě se to zlepší.“

Xie Lian se konečně probral a uvědomil si, že Feng Xin mezitím došel až ke dveřím s lukem a stoličkou v ruce.

Spěšně udělal pár kroků jeho směrem. „Tak to není, já…“

Feng Xin zatlačil do dveří a ohlédl se. „Co se ještě děje?“

Na rty se mu drala slova, ale násilím je spolkl, protože se mu v hlavě objevila zvláštní myšlenka. Život byl pro ně už teď velmi těžký, a co by se stalo, kdyby Feng Xinovi řekl o návratu Bílé beztvářnosti? Ten se ho také bál, co kdyby se ho kvůli tomu rozhodl opustit jako Mu Qing?

Princova představivost pracovala na plné obrátky a než se vzpamatoval, byl už Feng Xin pryč. Zůstal jen zvuk zavíraných dveří. Nezbylo mu než se vrátit zpět do postele, zabalit se do přikrývek a dopřát si další spánek.

Ale dopřán mu nebyl. Najednou ucítil neuvěřitelný smrad.

Rychle se posadil a jako první ho napadlo, že královna zase vaří, případně že někde v koutě chcípla krysa. Vstal, aby to zkontroloval, ale s hrůzou zjistil, že zdrojem toho odporného zápachu je on sám.

V tu chvíli si uvědomil, že od doby, kdy se naposled koupal a převlékal, uběhly už víc jak dva týdny. Žádný div, že zapáchal!

Zatajil dech a projela jím vlna nenávisti k sobě samému. Pomyšlení, že si toho musel všimnout Feng Xin i jeho rodiče, ale neobtěžovali se mu to říct, v něm vyvolalo další vlnu rozpaků. Kradmo otevřel dveře a rozhlédl se. Venku nikdo nebyl, takže si našel čisté oblečení a začal ohřívat vodu na koupel.

Dalo to práci, ale konečně se mohl ponořit do vany. Zadržel dech, sjel hlavou pod vodu a vynořil se, až když měl pocit, že se utopí. Pak si tvrdě promnul obličej.

Vydrhl si celé tělo a natáhl se pro svůj oděv. Roztržitě roucho vytřepal a chystal se ho obléknout, když mu došlo, že něco není v pořádku.

Tohle přece nebyly jeho šaty. To, co držel v ruce, bylo smuteční roucho Bílé beztvářnosti s širokými rukávy!

Xie Lian cítil, jak se horká voda v koupeli mění na led. Vlasy mu hrůzou vstávaly na hlavě a zděšeně zakřičel: „Kdo to byl! Kdo to udělal?“

Kdo mu vyměnil šaty, když nedával pozor?

Vyskočil z kádě, stále mokrý a s vodou kapající všude kolem, ale jak se rukama opřel o její okraj, káď se i s ním převrhla a celý pokoj byl okamžitě zaplavený vodou. Jeho rodiče ten hluk musel vylekat, protože se zanedlouho objevili ve dveřích. Královna podpírala krále a oba zírali na nahého Xie Liana, rozpláclého na zemi uprostřed podlahy zaplavené vodou.

Královna se v šoku vrhla kupředu a objala ho. „Synu, co se ti stalo?“

Mokrý a rozcuchaný Xie Lian jí objetí oplatil. „Mami, duch… je tam duch! Drží se mě, neustále mě pronásleduje!“

Vypadal jako naprostý blázen. Královna už to nevydržela a bolestně se rozplakala, zatímco král na něj jen nechápavě zíral. I když mu bylo sotva přes čtyřicet, v tu chvíli vypadal jako šedesátiletý stařec.

Xie Lian se v mrazivém vzduchu otřásl a ukázal prstem. „Šaty! Podívejte se na moje šaty!“

Jenže když na ně sám pohlédl, zjistil, že vůbec nepřipomínají pohřební oděv. Bylo to jeho staré kultivační roucho.

Naplnil ho vztek, pěstí udeřil do převržené kádě a zařval: „CO CHCEŠ! HRAJEŠ SI SE MNOU?“

Královna si otřela slzy a objala ho silněji. „Můj synu, nezlob se, jen se nejdřív obleč. Oblékni se, ano? Ať nenastydneš…“

…

Feng Xin se toho dne vrátil velmi pozdě a vypadal mnohem vyčerpaněji než kdy dřív.

Xie Lian na něj už dlouho čekal a hned ve dveřích netrpělivě promluvil: „Feng Xine, musím ti říct něco důležitého.“

Bílá beztvářnost byl příliš mocný, a i když s tím ani jeden z nich nemohl nic dělat, princ nakonec dospěl k přesvědčení, že by to neměl před Feng Xinem tajit.

Jenže ten se ho nezeptal, oč jde, místo toho si jen povzdechl. „Aha, dobře. Také vám chci něco říct.“

Princ měl sice pocit, že záležitost s Bílou beztvářností je teď nejdůležitější a že to méně naléhavé můžou vyřešit až potom, ale stejně se zeptal: „Začni. Co se děje?“

Feng Xin na okamžik zaváhal, ale pak se posadil ke stolu. „Vaše Výsosti, vy první.“

Xie Lian neztrácel čas zdvořilostmi. „Feng Xine, musíš být opatrný. Bílá beztvářnost se vrátil.“

Výraz jeho společníka se okamžitě změnil. „Bílá beztvářnost je zpět? Proč to říkáte. Vy jste ho viděl?“

„Ano!“ vykřikl princ. „Já jsem ho viděl!“

Feng Xinova tvář zbledla. „To… to není správné. Proč byste ho měl vidět? A pokud se vrátil, jak to, že jste tady a v pořádku?“

Xie Lian si zabořil obličej do dlaní. „Já nevím! Nejenže mě nezabil, dokonce…“

Dokonce ho objal, pohladil po hlavě jako milující starší a vyzval ho, aby se k němu přidal.

Poté, co si Feng Xin vyslechl všechny podrobnosti, jeho šok postupně odezněl a vystřídal ho zmatek. „O co mu jen jde?“

„Rozhodně nemá dobré úmysly a vypadá to, že mě sleduje. Prostě… buď opatrný. Zkus připomenout opatrnost i otci a matce, ale nijak je neděs.“

„Dobře,“ kývl Feng Xin. „Příštích pár dní nikam nepůjdu. To, co nám donesl ten bastard, nám nějakou dobu vydrží.“

Bylo to docela trapné. Mu Qing odešel a nechal tu všechno jídlo, které jim donesl. Princ se předtím sice přestal ovládat, házel po něm věci a tvrdil, že oni jeho pomoc nepotřebují, ale jakmile se uklidnil, stejně všechno jídlo poraženecky posbírali.

Xie Lian si povzdechl a pak pohlédl na Feng Xina. „Ach ano, co jsi mi chtěl říct ty?“

Po té otázce jeho společník zaváhal, poškrábal se na hlavě a nakonec vykoktal: „Vlastně jde o… Vaše Výsosti, nemáte u sebe náhodou nějaké peníze? Nějaké… které byste mi mohl půjčit?“

Princ se hořce zasmál. „Myslíš, že si nějaké schovávám?“

„Tak jsem to nemyslel,“ povzdechl si Feng Xin.

„Vždyť jsem ti před nedávnem dal ten zlatý pás. Co jsi tam venku dělal? Jak ti může zlatý pás nestačit? Někoho jsi zmlátil a teď mu dlužíš peníze? Řekni mi o tom!“

Feng Xin se rychle vzpamatoval. „Ale ne! Neberte to tak vážně, jen jsem se zeptal!“

Ani po opakovaných dotazech, kdy přísahal, že je vše v pořádku, z něj princ nic nedostal. Xie Lian nakonec váhavě pronesl: „Jestli se něco děje, musíš mi to říct. Společně najdeme řešení!“

„O mě se nebojte,“ uklidňoval ho Feng Xin. „Žádné řešení jen tak z nebe nespadne, ale teď se Vaše Výsosti musíte soustředit na své vlastní problémy.“

Xie Lianovi se sevřelo srdce.

A přesně jak očekával, v následujících dnech ho Bílá Beztvářnost neustále obtěžoval a nedopřál mu oddechu.

Vždycky spatřil tu napůl plačící napůl usmívající se masku na těch nejočekávanějších místech. Někdy to bylo u čela postele uprostřed hluboké noci, jindy spatřil jeho odraz ve vodě, pak ho uviděl, jakmile otevřel dveře domu, a jednou ho dokonce uviděl stát přímo za Feng Xinem.

Zdálo se, že Bílá beztvářnost bere jeho strašení jako zábavu a záměrně ho nechává být jediným, kdo ho vidí. Pokaždé, když už to princ nevydržel, s křikem ukázal jeho směrem a všichni se seběhli, byl pryč. Princ prožíval dny v strašlivém rozrušení a jeho jediným přáním bylo toho tvora chytit a rozsekat na tisíc kousků. Naneštěstí se k němu nedokázal ani přiblížit. Bál se usnout, bál se být vzhůru a nakonec byl k smrti vyčerpaný.

Jednoho dne se probudil uprostřed noci žízní. Uvědomil si, že celý den pořádně nepil, a tak se potichu vyplížil z pokoje, aby si nějakou obstaral. Zvenčí však k němu pronikly slabé hlasy a tlumené světlo svíčky. Xie Lian se polekal, okamžitě se schoval za dveře a srdce se mu rozbušilo.

Kdo to mohl být? Pokud by šlo o jeho rodiče nebo Feng Xina, proč by se takhle skrývali?

Jenže přesto to byli oni.

Feng Xinův hlas zněl nesmírně tiše: „Jeho Výsost teď odpočívá, že?“

Královna také šeptala: „Už spí.“

„Konečně,“ vydechl král. „Zítra ho nebuď moc brzy, nech ho pořádně se vyspat.“

Princi se z těch slov sevřelo srdce. Vzápětí se ozval královnin povzdech a ona znovu promluvila: „Jestli to takhle půjde dál… kdy se můj syn uzdraví?“

Na jejích slovech bylo něco nesmírně špatného.

Feng Xin jí odpověděl: „Je takový, protože je přetažený. V poslední době se toho stalo až příliš. Budeme na něj všichni bedlivě dohlížet, a kdyby si Vaše Veličenstva všimla něčeho zvláštního, dejte mi prosím vědět. Ale ať si toho nevšimne. Také bude lepší neříkat nic, co by jej mohlo vyprovokovat…“

Xie Lian tam stál schovaný za dveřmi a v hlavě mu dunělo.

Co to znamená? Co tím myslí?

Toužil zařvat: „Nejsem šílený! Nelžu! Říkal jsem vám pravdu!“

Nakonec to nevydržel a rozrazil dveře tak hlasitě, až všichni tři v místnosti nadskočili. Feng Xin se dokonce postavil.

„Vaše Výsosti, proč nespíte?“

„TY MI NEVĚŘÍŠ?“ vyštěkl na svého společníka.

„Samozřejmě, že vám věřím! Vy…“

Xie Lian ho přerušil: „Tak co mělo znamenat to, co jsi říkal před chvílí? Chceš říct, že všechno, co vidím, jsou halucinace? Že se mi to prostě zdá?“

Král a královna se do toho pokusili vložit, ale princ je přerušil: „Vy se do toho nezapojujte! Ničemu nerozumíte!“

„Ne!“ vykřikl Feng Xin. „Já vám věřím, Vaše Výsosti, ale to nic nemění na tom, že jste přetažený!“

Princ na něj mlčky zíral a cítil se nevýslovně prázdný.

Nezpochybňoval Feng Xinova slova. Jeho společník mu opravdu věřil… skoro úplně.

Ale už to nebyla důvěra bezpodmínečná. Koneckonců princovo chování v posledních dnech bylo opravdu příliš zvláštní. Kdyby ho sledoval někdo cizí, bezpochyby by ho označil za šílence. Jakým právem tedy mohl požadovat slepou oddanost?

Přesto… takhle to být nemělo. Feng Xin z minulosti mu věřil, ať se dělo cokoliv. I kdyby teď měl jen stín pochybností, pořád to bylo nesnesitelné!

Xie Lian byl plný vzteku a zášti, ale nedokázal říct, na koho. Na Bílou beztvářnost? Na Feng Xina? Na všechny… nebo na sebe?

Neřekl ani slovo, otočil se a vyšel ze dveří.

Feng Xin se za ním rozběhl. „Vaše Výsosti, kam jdete?“

„Nech mě být, nesleduj mě a vrať se dovnitř.“

„Ne, kam jdete? Půjdu s vámi!“ naléhal Feng Xin.

Princ neodpověděl, místo toho se rozběhl pryč. Feng Xin nikdy nebyl tak rychlý jako on a brzy zůstal daleko za ním. Nezbylo mu než za princem křičet, stejně jako král a královna, kteří mezitím vyšli na zápraží. Xie Lian dělal, že je neslyší a běžel ještě rychleji.

Neměl jinou možnost než zaútočit jako první.

Kdyby Bílá beztvářnost plánoval zabít jeho samotného, Feng Xina nebo jeho rodiče, bylo by snadné se mu postavit. Ale on to neudělal, namísto toho si s ním pohrával jako kočka s myší!

A tak Xie Lian běžel černou nocí a křičel: „Vypadni už! Sakra! Vypadni, ty odporná zrůdo! Vypadni už!“

Věděl, že Bílá beztvářnost jde po něm, takže doufal, že ho bude pronásledovat. Avšak poté, co mu došla jeho už tak chabá zásoba nadávek, se mu stále nedostávalo odpovědi. Žádné postavy, které by se objevily odnikud, žádná ruka položená na jeho hlavě, žádné obvyklé zjevení bílé masky…

Po několika li zběsilého běhu konečně vyčerpal své síly. Chytl se za kolena a v hlubokém předklonu lapal po dechu, zatímco se mu hrdlo plnilo železitou chutí.

Jakmile nabral dech, náhle se narovnal a znovu se rozběhl vpřed. V duchu si říkal: „Takže to chceš protahovat? Dobře! Tak to budeme protahovat oba!“

Kdoví jak dlouho běžel pustými, neúrodnými poli, starými lesy a hlubokými horami. Mlha postupně začala houstnout.

Ze tmy trčely zčernalé stromy, nakláněly se dopředu a tlačily se na něj, jako by ho vyzývaly, aby vstoupil do zakázané země, odkud není návratu. Xie Lian poznal, že ať už se děje cokoliv, nebude to jistě nic dobrého. Nesnažil se tomu vyhnout, naopak.

Chtěl tomu čelit teď a tady, a ne čekat na později.

Se zamračeným výrazem vyrazil kupředu.

V bílé mlze se objevila řada čehosi třpytivého, podobného planoucí stěně.

Nikdy předtím nic podobného neviděl, takže nakrčil čelo a ztišil svůj dech. Ta „zeď“ se pomalu sama přibližovala směrem k němu.

Princ ulomil větev a uchopil ji jako zbraň. Teprve když se ta „zeď“ dostala necelý zhang od něj, překvapeně si uvědomil, že to není pevná překážka, ale nespočet ohňů duchů. Bylo jich tolik, že z dálky připomínali hořící zeď nebo obří rybářskou síť.

Ohně duchů se chovaly opravdu zvláštně, ale zároveň z nich nebyly cítit žádné zlé úmysly. Jen se tiše snášely k němu a bránily mu v cestě. Když se je pokusil obejít, okamžitě změnily směr a znovu mu přehradily cestu.

Ke Xie Lianovi dolehlo množství tichých hlasů:

„Nechoďte tam.“

„Nechoďte dál.“

„Nic dobrého vás tam nečeká.“

„Otočte se, dál už nechoďte.“

Ty hlasy byly klidné a šuměly jeden přes druhého jako mořský příboj, až mu z toho běhal mráz po zádech. Takhle zblízka si všiml, že mezi přízračnými ohni plane jedna ohnivá koule, mnohem jasnější a hlavně tišší než ty ostatní.

Ačkoli ohně duchů neměly nic jako oči, princ měl téměř pocit, jako by na něj tahle plamenná koule upřeně hleděla.

Tento duch musel být nejsilnější a ostatní ho jen následovali.

autorem obrázku je Lesbun

Poznámka překladatele: Už jsem dlouho neděkovala holkám korektorským (z obou novel), tak aspoň takto... obří díky Alli a Housenkamarti za TGCF, Hanele, Housenkamarti a Molly za Liu Yao. Bez vás by to nešlo!

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)