Braennino: TGCF Kapitola 192, 193: Muž v bílém rouchu jmenuje bojovníka v černém generálem 1, 2

//dvě následující kapitoly byly TAK krátké, že dohromady tvoří jednu normální. Tak ji máte takto "spojenou".

Nutno říct, že označit jej za mladíka šlo jen díky postavě a hlasu, neboť k němu pozvedal tvář skrytou za sněhobílou maskou s úsměvem ve tvaru půlměsíce.

Byl oblečen v úhledném a čistém inkoustově černém rouchu, jaké nosí válečníci, čemuž odpovídala i dlouhá štíhlá šavle u jeho pasu. Postavu měl vysokou a štíhlou jako bambus a vyzařovala z něj aura nevinnosti mládí. Černé vlasy si svázal do vysokého uzlu.

Okolo to syčelo a kvílelo a kolem bíle oděného muže před ním se rychle formovaly koule černé mlhy. Všechny byly okamžitě nasáty do soustavy magického pole, která mu plála kolem rukávů. Mladík v černém zůstával navzdory chaotickým černým vírům kolem sebe nehybně klečet.

Muž v bílém k němu otočil hlavu. „Koho jsi to volal?“

Černě oděný mladík se podobal pokornému sloužícímu, ale zároveň to vypadalo, jako by takto v kleče přísahal. „Volal jsem vás, Vaše královská Výsosti.“

„Nejsem nikdo takový,“ popřel to chladně muž v bílém.

Mladík v černém se nenechal znervóznit. „Jste to vy. Nikdy nezapomenu na váš hlas a podobu.“

V hlase muže v bílém rouchu se nyní ozval hněv. „Řekl jsem, že nejsem on.“

Pod pohřebním oděvem a podivnou maskou samozřejmě byl Xie Lian, ovšem ten nechtěl, aby ho kdokoliv poznal. A teď ho zde, přímo na bojišti uprostřed černé mlhy, onen mladý válečník stále oslovuje jeho titulem.

Bílá hedvábná páska na Xie Lianově rukávu se najednou odmotala a vymrštila se jako útočící zmije. Ačkoli látka vypadala měkce a ochable, její útok byl divoký a plný zlé vůle. Zdálo se, že černě oděného mladíka spoutá, ale ten náhle natáhl ruku a hedvábnou pásku pevně zachytil.

Jeden konec bílého hedvábí byl stále omotán kolem Xie Lianova zápěstí, druhý se ovinul kolem paže černě oděného mladíka. Páska se postupně napínala, ale nesnažila se utrhnout, jen byla tak pevně držena oním mladíkem, jako když lovec drží jedovatého hada. Z ruky mu vyzařoval nekonečný chlad.

Nebylo pochyb, že se jedná o mrtvého – a byla to nesmírně silná duše.

Když si Xie Lian všiml, že k němu přes bílý hedvábný pás proudí síla, kterou nelze podcenit, tiše se zeptal: „Jak se jmenuješ?“

Po chvíle mlčení ten černě oděný mladík odpověděl: „Nemám jméno.“

Xie Lian na něj nenaléhal, jen poznamenal: „Mám ti snad říkat Bezejmenný?“

„Můžete mi říkat, jak budete chtít.“

„Jsi duše mrtvého vojáka z tohoto bojiště?“ vyptával se princ dál.

„To jsem.“

Teprve pak Xie Lian povolil bílou pásku, která se okamžitě přitočila zpět k němu, kde se výhrůžně svíjela, aby z bezpečné vzdálenosti ukázala Bezejmennému svou sílu.

Pokud byl Bezejmenný duchem mrtvého vojáka, nebylo divu, že vyslyšel princovo volání. I on musel být plný zášti vůči yong’anským. Jinými slovy, měli stejný cíl a bylo možné toho využít.

Xie Lian tedy kývl. „Tak pojď za mnou.“

Natáhl k Bezejmennému bojovníkovi ruku. „Dám ti to, o co stojíš.“

Tvář mladíka byla skryta za maskou, takže nebylo vidět, jak se tváří. V tom byli s princem stejní.

Mlčky, ale bez zaváhání sevřel Xie Lianovu nataženou ruku, hluboce se uklonil a přitiskl chladné čelo masky na její hřbet.

Po chvíli pronesl: „Přísahám, že budu Vaši Výsost následovat třeba na smrt.“

Xie Lian však ruku stáhl a zastrčil si paže do rukávu. „Už mrtvý jsi,“ konstatoval a otočil se. „Pojď.“

Bezejmenný se zvedl na nohy, ale když se princ ohlédl, zjistil, že mladík je mnohem vyšší, než čekal. Odhadoval ho na šestnáct nebo sedmnáct let, ale už teď byl vyšší než samotný princ. Na tom však nijak nezáleželo, a tak si ho Xie Lian jen letmo prohlédl a pokračoval vpřed.

Bezejmenný bojovník ho podle očekávání následoval.

„Vaše Výsosti, kam chcete jít?“

Xie Lian upřel pohled do dálky. „Do paláce Yong’an.“

Palác Yong’an se nacházel v jiném velkém městě na západě. Tato městská pevnost bývala okouzlujícím městem, ale donedávna setrvávala ve stínu císařského města Xian Le na východě. Nyní, když Xian Le padlo, přesunul sem nový král hlavní město a bylo jisté, že zanedlouho svou slávou staré císařské město předstihne.

Dorazili tam za hluboké noci. V měsíčním světle byl Xie Lian jako bílá kočka, bezhlučně se proplétající mezi hustými špičkami střech nového královského města, a onen černě oděný bojovník byl jako černá duchovní liška, která jen těsně následovala. Oba stíny brzy přistály před velkou branou.

Xie Lianovi se zde něco nezdálo. Kolem brány bylo cítit cosi zlověstného, takže se zastavil v půli kroku. Už se chystal natáhnout ruku, aby vstup zkontroloval, když v tom Bezejmenný vystoupil vpřed a zablokoval mu cestu.

Natáhl otevřenou dlaň proti bráně a tiše řekl: „Rozbít!“

Ze škvíry v bráně k nim pronikla krátká ohnivá záře, jako by tam hořelo. Teprve potom se Bezejmenný natáhl a bránu otevřel.

„Vaše Výsosti.“

Xie Lian překročil práh a pohlédl na zem. Přesně jak očekával, byly zde roztroušeny ohořelé střepy. Jeden sebral a ucítil vůni bylin a papírových talismanů. Úkosem na černě oděného bojovníka pohlédl.

Tento duch byl skutečně mocný.

Zbývající stopy po spáleném kouzle ukazovaly, že na druhé straně musel někdo schopný seslat obranné kouzlo. Kdyby se dovnitř pokusil vniknout nějaký slabý duch, jeho vnitřnosti by vzplály jako otep, a přesto Bezejmennému stačil pouhý okamžik, aby kouzlo rozbil.

Palác Yong’anu působil chladným a poněkud prostým dojmem, naprosto nesrovnatelným s palácem Xian Le. Možná to bylo tím, že byl postaven teprve nedávno. To ale nebylo nejzvláštnější. Podivné bylo, že po celé jejich cestě bylo rozmístěno množství pastí a ochranných polí, které měly odvrátit zlo. Sotva si Xie Lian znovu všiml, že něco blokuje cestu, černě oděný bojovník už vystoupil kupředu, aby překážku odstranil a uvolnil mu cestu. Díky tomu mohl postupovat nerušeně.

Asi po hodině už dva vysoké a štíhlé stíny stály na střeše paláce Yong’an a pozorovaly nádvoří pod sebou.

Oba měli masku. Široké rukávy omotané bílou hedvábnou páskou se třepotaly a tančily ve větru jak šílené. Xie Lianův bok střežil muž v černém s šavlí u boku, urostlý, ale mrštný, a hleděl stejným směrem jako jeho pán.

Ve velké síni před nimi se nacházel nově korunovaný král Yong’anu. Xie Lian se posměšně zasmál: „Když nastražil tolik překážek, aby od svého paláce odehnal zlo, nejspíš se skutečně bojí, že mu nějaké zaklepe na dveře.“

Kapitola 193

„Vaše Výsosti, půjdu vyčistit cestu,“ nabídl Bezejmenný.

Xie Lian ho zastavil. „Není třeba, udělám to sám.“

Pak seskočil dolů jako bílý květ, odfouknutý ze špičky větve, a bezhlučně přistál před palácovou síní.

Právě když se chystal otevřít dveře vnitřní síně, ozval se ze sálu za nimi dětský pláč.

Lang Ying neměl žádné manželky a jeho syn zemřel už dávno, tak odkud se vzalo v paláci dítě?

Xie Lian se tím dál nezaobíral. Na dítěti nezáleželo; i kdyby se tu skrývala milionová armáda, on neměl strach. Zvedl nohu a dveře rozkopl.

Zvláštní však bylo, že ve velkém sále byl jen jediný člověk, nikdo další, a rozhodně žádné dítě. Když ho ten člověk uviděl, zvedl hlavu.

„Přišel jsi? Hledal jsem tě.“

Byl to Lang Ying.

Ačkoli byl nyní váženým králem, neměl na sobě honosná roucha a také na trůně seděl strnule jako prkno. Xie Lian byl chvíli zmatený jeho reakcí, než mu došlo, že ho vzhledem k pohřebnímu oděvu a masce považuje za Bílou beztvářnost.

I zde v palácovém sále byla rozmístěna ochranná pole, a když chtěl překročit práh, vycítil, že mu něco brání ve vstupu. Stačilo však jen trochu silněji zatlačit nohou a mohl snadno vstoupit. Vzduchem se rozezněl zvuk tříštění.

Z otevřených dveří se do palácového sálu vlila prudká vlna chladného zimního vzduchu, který naplnil Xie Lianovy rukávy divokým větrem.

„Proč jsi mě hledal?“ zeptal se ledově.

Lang Yingův výraz se změnil. „To jsi ty?“

Xie Lian se k němu krok za krokem přibližoval a jeho sněhobílé boty našlapovaly po zmrzlé kamenné podlaze. „To jsem já.“

Lang Ying, obyčejný prostý člověk, vedl armádu a zničil Xian Le. S aurou krále, obklopující jeho tělo, by se k němu obyčejné zlo nemohlo přiblížit. To, co však s sebou Xie Lian přinášel, byly statisíce duší, zemřelých na bitevním poli.

Nevěřil, že by se Lang Ying dokázal ubránit tak obrovskému množství duchů. Rozhořené duše byly netrpělivé a chtěly se zmocnit čerstvého masa jejich nepřítele. Nebylo možné, aby je Lang Ying neslyšel a necítil, ale přesto byl klidný a nijak nepanikařil.

„Přišel jsi mě zabít?“

Princ neodpověděl. Bleskově se vrhl přímo před Lang Yinga, chytil ho za vlasy a přitlačil k zemi.

Povedlo se!

Pod napůl usměvavou a napůl plačící maskou se Xie Lianovi mimoděk zkřivily rty.

Věděl to! Nyní už mohl Lang Yinga porazit!

Bez pouta svého nebeského úřadu, kterého ho vůči tomuto muži činilo bezmocným, ho mohl teď, když odhodil své božské tělo, konečně zničit. Xie Lianovi bušilo srdce a už se chystal přejít k dalšímu kroku, když mu náhle poklesla tvář.

„Co je to za zvuk?“

Znovu zaslechl tenký dětský pláč. Ale tady přece žádné dítě nebylo!

Znovu se zaposlouchal.

To nebylo správné! Ten pláč nevycházel ze rtů Lang Yinga, kterého tiskl k zemi, ale přímo pod princovýma rukama!

Přesněji řečeno, vycházelo to z Lang Yingova těla. Xie Lian strhl jeho roucho, oči se mu rozšířily a prudce vyskočil na nohy.

„Co to je!“

Lang Ying se pomalu převrátil a posadil. „Neboj se…“

Ta slova nebyla určena princi, ale věci na jeho těle.

Na Lang Yingově hrudi se nacházely dva vystouplé obličeje, každý o velikosti skutečné lidské tváře. Velká byla krásná a elegantní, na první pohled ženská, malá byla trochu scvrklá a s dětskými rysy. Právě ze rtů toho dítěte vycházel onen tenký pláč.

Nemoc lidské tváře!

Xie Lian ohromeně zíral. „Jak ses nakazil obličejovým morem?“

„To není obličejový mor,“ řekl Lang Ying.

„Jak to, že to není ono? Co jiného by to bylo?“

„Je to moje žena a můj syn,“ vysvětlil Lang Ying. „ Žádný obličejový mor.“

Během svého vysvětlování zvedl ruku a obě tváře jemně pohladil. Skutečně vypadal jako manžel a otec, hladící tváře své rodiny. Ty obličeje však měly zavřené oči a mohly pouze otevírat ústa, aby vzlykaly a naříkaly. Měly sice lidský tvar, nikoli však plné vědomí.

O chvíli později Lang Ying vzhlédl. „Kde je Bílá beztvářnost? Říkal, že se mi žena vrátí, když to udělám, ale už je to dlouho. Jak to, že pořád nedokáže mluvit? Co se to děje? Řekni mu, ať mě rychle vyhledá!“

Xie Lian konečně pochopil. „Ty jsi nechal Bílou beztvářnost, aby na tvé tělo přenesl ducha tvé ženy a syna?“

Takhle to bylo. Všechna ta kouzla a magická pole neměla zabránit tomu, aby něco vniklo dovnitř, ale aby věci, které se uvnitř skrývaly, neunikly ven! Lang Ying byl králem, ale používal své vlastní tělo a krev, aby tajně ty dva rozhořčené duchy probudil.

Xie Lian se přišel pomstít, ale nemohl vědět, že se namáhal zbytečně. Lang Ying už na sebe sám přivolal obličejový mor. Ty dvě tváře musely být na jeho těle už dlouho, dokonce měly i náznak drobných rukou a nohou, silně povislých a děsivě zdeformovaných. Vysávaly živiny ze svého hostitele, takže Lang Yingovi nepřirozeně vyčnívala žebra, žaludek měl propadlý, kůži voskově žlutou a postavu povadlou. Vypadalo to, že už mu mnoho času nezbývá. Dávno to nebyl ten statečný a divoký bojovník na bitevním poli.

Možná vyhrál válku a stal se králem, ale rozhodně se mu nedařilo. Xie Lian přesto nebyl spokojen.

„Co je to za vtip?“ vykřikl sám pro sebe.

Neměl ani možnost se pomstít a jeho nepřítel už sám umíral. Co to má sakra být? Co má teď dělat?

Zacloumal Lang Yingem a z jeho roucha se náhle něco vykutálelo, rudě se to zatřpytilo a s několika poskočeními se to odkutálelo pryč. Lang Ying sevřel Xie Lianovy ruce a vypadal, jako by mu toto jednoduché gesto činilo potíže.

„Perla… to je ta perla,“ vydechl.

Xie Lian se ohlédl. Na podlaze se válela rudá korálová perla, kterou kdysi Lang Yingovi daroval.

„Vždycky jsem ti to chtěl říct… děkuji za tu perlu.“

Princ strnul. Něco takového rozhodně nečekal. V jeho srdci se něco slabě pohnulo, ale donutil se to potlačit.

„Ty!“

Lang Ying tiše pokračoval: „Kéž bys mi ji mohl dát dřív. Bohužel…“

Než to dořekl, jeho tělo v Xie Lianových rukou náhle povolilo a Lang Ying se svezl dozadu s očima dokořán.

Než dokázal zareagovat, Bezejmenný pronesl: „Vaše Výsosti, je mrtvý.“

„Mrtvý?“ podivil se princ.

Pohlédl na tělo pod sebou. Lang Yingovy zorničky už začala potahovat mázdra. Opravu zemřel.

„Jak mohl právě teď zemřít?“ zamumlal pro sebe.

Ještě mu nic neudělal a on už byl mrtvý?

A co bylo nejhorší, vypadalo to, že zemřel docela šťastný. Dokončil svou pomstu vůči Xie Lianovi a odešel do podsvětí s nejbližší rodinou na vlastním těle. Ve světě živých si už vytrpěl dost, takže smrt pro něj byla jistým způsobem vysvobození. Naopak, byl to Xie Lian, kdo už se neměl na kom mstít.

V princově hrudi nabobtnala zášť a vztek, které se nakonec změnily v jedinou emoci – nenávist.

Jak opovrženíhodné. Jak naprosto opovrženíhodné!

Lang Ying nehybně ležel na zemi. Tváře na jeho hrudi jako by vycítily, že jejich hostitel je po smrti, a obě se daly do pláče. Hlasitý táhlý kvil zněl nesmírně ostře a byl horší než zvuk nehtů škrábající po kovu. Xie Lian šílel vzteky. Tasil černý meč a chystal se je umlčet, ale černě oděný bojovník rychle vytáhl šavli. Odražené světlo se několikrát mihlo od čepele a Lang Yingova mrtvola byla vmžiku rozsekána na kusy; na desítky a stovky kusů. Kolem se rozstříklo maso a krev.

Princ nebyl spokojený, že ho někdo předběhl. „Kdo ti to nařídil?“ zeptal se klidně.

„Nebylo třeba špinit ruce Vaší Výsosti,“ odpověděl Bezejmenný.

Za dveřmi se náhle ozvaly naléhavé kroky a jakýsi mladý hlas vykřikl: „Strýčku!“

Co to?

Xie Lian se otočil a spatřil, že v otevřených palácových dveřích stojí asi desetiletý kluk a dívá se jejich směrem. Rozzářená tvář ztuhla při pohledu na kusy lidského masa na podlaze a vzápětí se zapotácel.

Xie Lian se lhostejně zeptal: „Kdo jsi?“

Chlapec začal odpovídat, ale pak mu pohled znovu padl na kusy mrtvého těla a znovu vykřikl: „Strýčku!“

Z chodby uslyšeli hlasy dalších lidí, volající: „Vaše královská výsosti, neběhejte tu kolem! Král řekl, že v paláci nesmíte jen tak běhat! Prosím, nekomplikujte nám to uprostřed noci…“

Jeho královská Výsost?

Lang Yingův syn byl mrtvý a tenhle chlapec ho nazýval strýčkem. Musí to být nový korunní princ, ten, kterého Lang Ying ustanovil dědicem. Korunní princ Yong’anu!

Zdálo se, že malému princi konečně vše došlo a zděšeně se rozplakal: „Duchové! Jsou tu duchové! Jsou…“

Víc nestihl. Černě oděný bojovník ho udeřil do krku, korunní princ Yong’anu ztratil vědomí a spadl přímo do kaluže krve na podlaze.

Jeho výkřik však dolehl až do chodby a vzburcoval hledající služebnictvo.

„Slyšeli jste to také?“

„Stráže! Stráže!“

Xie Lian se krátce rozhlédl, ale to už Bezejmenný naklonil hlavu a naznačil, že se o vše postará. Bleskově se pohnul a v mžiku veškerý ruch venku utichl. Když princ vykročil ze sálu, na zemi leželo velké množství stráží a uprostřed nich černě oděný bojovník, z jehož štíhlé šavle kapala krev. Všechny je zabil jediným úderem. Z chodby zazněl dupot, jak dorazila další skupina stráží.

„Chraňte krále!“ křičeli.

„Chraňte Jeho Výsost!“

Xie Lian se klidně otočil a zcela je ignoroval. Jejich hlasy se rozplynuly pod svištěním meče jako obilí pod kosou. Brzy na to ho Bezejmenný tiše dohnal.

Xie Lian pootočil hlavu. „Palác chci vypálit.“

„Ano, pane.“ Bezejmenný sklonil hlavu.

Brzy vzplály řvoucí plameny. Před nimi stály dvě vysoké a štíhlé postavy, jejichž stíny se před zuřícím ohněm svíjely, kroutily, natahovaly a zase smršťovaly.

Po takové spoušti už v paláci Yong’an nikdo nespal. Noc byla plná výkřiků a nadávek těch, kteří hasili, stejně jako těch, kteří prostě utíkali. Bylo to stejné, jako když hořel palác Xian Le.

„Vaše Výsosti, co mám udělat teď?“

Muž v bílém rouchu ledově pronesl: „Do zátoky Lang-er.“

Před pádem království Xian Le navštívil princ tuto zátoku mnohokrát. Pokaždé to bylo proto, aby vyvolal déšť a zachránil tamní obyvatele. Tehdy byl vyčerpaný na těle i na duši a sotva se vlekl, ale tentokrát měl důvod jiný a kráčel lehce.

Poté, co záliv Lang-er přežil sucho a získal podporu nového krále, země ožila. V ulicích a uličkách bublalo veselí, lidé byli šťastní a plní energie, tolik odlišní oproti jejich bídě před několika lety. Jen jedno místo bylo stále zubožené – palác korunního prince Xian Le.

V rozpadlém paláci nikdo nežil, tak si ho Xie Lian vybral k odpočinku, aby mohl v klidu meditovat.

Rozhořčení duchové toužili najít hostitele, který by byl předmětem princovy pomsty. Protože však Lang Ying zemřel, stále se zmítali v agónii, neustále naříkali a kvíleli na prince své protesty. Xie Lian se zavřenýma očima mávl. „Jen počkejte, nebuďte netrpěliví. Dovolím vám všem najít vysvobození.“

Vtom zaslechl hlas: „Vaše Výsosti.“

Otevřel oči a zjistil, že před ním černě oděný bojovník opět klečí na jednom koleni.