TGCF Kapitola 191: Bílé hedvábí zvěstuje pohromu tomuto světu

//víte, jak jsem vás minulou kapitolu varovala? No... tak řekněme, že to pořád platí.

Xie Lian se vznášel mezi spánkem a bděním.

Možná byl vzhůru, ale nedokázal vnímat nic ze světa okolo, na nic nereagoval a na nic si nevzpomínal. Možná spal, ale pak měl celou dobu otevřené oči.

Než se probral, Bílá beztvářnost mu už připínal černý meč k pasu, jako když otec odměňuje syna.

„Tohle je můj dar pro tebe.“

Pak meč poplácal po rukojeti a jemným hlasem plným skrytých významů, řekl: „Určitě bude mnohem ostřejší než všechny ty, které jsi dostal od Jun Wua.“

Xie Lian nechal meč bez zájmu viset tam, kde byl, nepromluvil ani neodpověděl, protože jakákoliv snaha o pomstu byla zcela zbytečná.

Oblékl si na znovuzrozené tělo nové roucho, a opásán černým mečem vyšel z Chrámu korunního prince vstříc noci.

Bílá beztvářnost na něj zezadu zavolal: „Počkej.“

Xie Lian se zastavil v půli kroku. Bílá beztvářnost k němu tiše přistoupil a do rukou mu vložil bílou hedvábnou pásku.

„Tohle jsi tu nechal.“

Byl to pruh látky, kterým si předtím zakrýval obličej a později jím byl spoután.

Potácivě se vydal dolů z hory.

Byl už den a vyšlo slunce, ale paprsky ho nedokázaly zahřát.

Cestou míjel bublající potůček, čistý a živý. Přistoupil blíž a pohlédl na svůj odraz ve vodě. Chvíli na tu bledou tvář zíral.

Byla hladká a bílá jako křída, bez jediného šrámu. Totéž bylo možné říct o krku, hrudníku i celém břichu – vše bez jediné rány. Čím déle se díval, tím větší měl potřebu oči odvrátit. Sklopil hlavu, nabral do dlaní vodu, omyl si obličej a vypil několik doušků. Jak pil, všiml si po proudu jakéhosi stínu.

Pomalu vzhlédl a uvědomil, že nedaleko od něj u břehu leží vedle velkého balvanu zhroucená mrtvola. Soudě podle oblečení to byl onen svalnatý pouliční umělec.

Nakonec nesešel z hory. Na balvanu se zřetelně rýsoval krvavý otisk – muž si o něj rozbil hlavu a přivodil si smrt. Mrtvola už tlela a vítr k princi přinášel odporný zápach. Znetvořené obličeje, které na té napůl shnilé tváři vyrůstaly, se však stále kroutily.

Xie Lian klečel u potoka víc než hodinu a zvracel, i když už dávno neměl co.

Po sestupu z hory se dlouho procházel po hlavních ulicích, aniž by věděl, kam vlastně míří. Najednou ho někdo chytil za rameno a strhl do uličky. Dřív, než tvář neznámého uviděl blížící se pěst.

„Kde jste celou tu dobu byl!“

Za pěstí se skrýval Feng Xinův rozzuřený obličej, a než mohl princ zareagovat, už byl úderem sražen k zemi.

Feng Xin nečekal, že jeho útok tak snadno uspěje, takže pohlédl na svou pěst a pak na prince, zmateně ležícího na zemi.

Než mu mohl pomoci vstát, Xie Lian už se sám vyškrábal na nohy. Feng Xinův výraz se několikrát proměnil, ale nakonec zachmuřeně promluvil: „Ty máš ale náladu! Řekneš sotva pár slov, sbalíš se a zmizíš skoro na dva měsíce! Víš, jakou měli Jejich Veličenstva starost?“

Xie Lian si otřel krev z nosu. „Omlouvám se.“

Když Feng Xin viděl, že tím utíráním jen rozmazává krev po obličeji, těžce si vzdychl.

„Vaše Výsosti! Zapomeňte na omluvu, mezi námi není potřeba… ale co se vám stalo? Nemůžete mi to říct?“ Pak si všiml černého meče, který visel Xie Lianovi u pasu, a zeptal se: „A odkud jste vzal tohle?“

Xie Lian mu to chtěl povědět, ale když si vzpomněl na jejich poslední hádku a na pochybovačný výraz ve Feng Xinově tváři, uvědomil si, že touha nemuset už na tu událost v chrámu myslet, je silnější. Proto jen zopakoval: „Omlouvám se.“

Oba se vrátili do svého úkrytu. Když královna prince spatřila, objala ho a z očí se jí začaly kutálet slzy. Král vypadal, jako by za tu dobu opět zestárl; předtím měl v černých vlasech bílé nitky, nyní tomu bylo spíš naopak. Z nějakého důvodu však nezuřil a řekl mu jen pár slov, než se odmlčel. Všichni se nejspíš báli, že kdyby Xie Liana znovu vyprovokovali, utekl by na další měsíc, takže kolem něj chodili po špičkách.

„Feng Xine.“ Po prostém jídle si Xie Lian odepjal černý meč od pasu a podal mu ho. „Vezmi si ho. Prodej ho.“

Feng Xinovi neušlo, že se mu ruka s mečem třese, ale netušil proč. „Proč chcete, abych ho prodal?“

„Nežádal jsi předtím o peníze?“

Na Feng Xinově tváři se objevil záblesk bolesti a vzápětí zavrtěl hlavou. „Už to není potřeba.“

Xie Lian na to nic neřekl. Odhodil černý meč stranou a přestal se o něj starat, pak se převalil na postel a usnul.

…

Od svého návratu se princ choval, jako by se nic nestalo, a doufal, že se vše co nejdřív vrátí do normálu. Brzy se s Feng Xinem vydal na pouliční vystoupení.

Feng Xin zpočátku jeho společnost odmítal. „Zapomeňte na to, ještě si pár dní odpočiňte.“

„Odpočíval jsem skoro dva měsíce,“ odmítl Xie Lian. „Jestli ti pouliční umělci budou dál vyvolávat problémy, snáz se s nimi vypořádáme ve dvou.“

Feng Xin však zavrtěl hlavou. „Už dávno přestali chodit.“

Nebylo to kvůli smrti jejich velitele, ale proto, že už se tu jednoduše usadili. Když přišli vystupovat poprvé, všichni Feng Xina považovali za novinku, ale po čase se tato novost vytratila a teď se nijak nelišil od ostatních. Konkurenční výhoda byla pryč, přestal být hrozbou a jejich výdělky byly podobné.

Jenže odvrácenou stranou toho bylo, že ať už Feng Xin střílel šípy jakkoliv usilovně, ať už byly jeho schopnosti sebelepší, diváků, kteří se přišli podívat a ocenili jeho úsilí, bylo minimum. Po více než půl dni práce se vyčerpaný a zpocený Feng Xin posadil stranou.

„Nech mě tam jít,“ řekl Xie Lian.

„Ne, nedělejte si s tím starosti.“

Xie Lian se neobtěžoval s odpovědí a vstoupil na pódium. Nová tvář kolemjdoucí zaujala.

„A jaké zvláštní schopnosti máš ty, kamaráde?“

Xie Lian neodpověděl. Zvedl ze země větev a začal předvádět bojovou sestavu. Mezi svištivými zvuky úderů vypadal ten kus dřeva jako skutečná hrozivá čepel, a tak se našlo několik lidí, kteří zajásali. Feng Xin to sledoval ze strany s rozporuplnými pocity, než nakonec odvrátil tvář.

Princ se vůbec nestyděl, ani necítil v srdci žádnou tíhu, jen dál s vážným výrazem máchal mečem.

Vtom kdosi z davu vykřikl: „To je nuda! Nuda! Tak ubohé představení! Kdo by se chtěl dívat, jak mácháš kusem klacku?“

Feng Xin okamžitě vyskočil na nohy a vykřikl: „Dávej si pozor na pusu!“

Xie Lianovy pohyby se zastavily. Pohlédl směrem po křiklounovi a objevil muže, který chroupal meloun a plival semínka.

Teď muž houkl na Feng Xina: „Sem se přišel podívat na pouliční představení. Můžu si říkat, co chci, ty tu seš, aby sis vysloužil odměnu, takže co se tu do někoho obouváš? Proměň to na opravdový meč! Nebo prostě použij skutečný a možná zvážím, že se s tebou o pár semínek podělím!“

Po jeho urážce následovaly další. Feng Xin zuřil a chtěl se k muži dostat, ale Xie Lian byl rychlejší. Popadl muže a vyhodil ho vysoko do vzduchu.

Jeho síla byla téměř neuvěřitelná, takže muž odletěl dobrý zhang daleko. Melounové slupky se rozletěly do okolí. Ozvalo se těžké žuchnutí, muži se vyvalila krev z nosu a úst a žalostně zaskučel.

Xie Lian s ním však ještě nebyl hotový. Přistoupil k němu, zvedl ho za látku u krku a jasně, ale lhostejně k němu promluvil: „Nemám žádný skutečný meč, ale i tak tě mohu připravit o život. Chceš to vidět?“

Dav se rozprchl, jako když do něj střelí. Ozývaly se výkřiky: „Pomooc! Vražda! Pomozte!“

Feng Xin nevěřil vlastním očím. „Vaše Výsosti!“

Xie Lian předstíral, že neslyší, a byl připraven odhodit toho mizerného chlapa další zhang, ať si spadne třeba na hlavu. Ale Feng Xin prince chytil a v rozčílení dokonce zapomněl skrývat jejich identitu, když zařval: „Vaše Výsosti! Probuďte se! Vždyť ho zabijete!“

Xie Lianovy oči plály jako černé plameny. Odrazil Feng Xinovu ruku a přitlačil muže k zemi. Ten už to nevydržel a zděšením omdlel. Feng Xin se právě chystal zkontrolovat jeho dech, když někdo na druhém konci ulice začal křičet:

„To jsou oni! Támhle!“

To nebylo dobré! Přišli vojáci Yong’anu!

Feng Xin se okamžitě rozběhl pryč, ale k jeho hrůze tam Xie Lian zůstal stát a jen na vojáky zíral, jako by se s nimi chystal střetnout. Feng Xin se otočil a rychle ho chytil.

„Proč tam pořád stojíte? Utečte!“

Během jejich útěku se museli mnohokrát schovávat a skrývat, než se jim podařilo vrátit se do chalupy, kde se schovávali. Jakmile za nimi zapadli dveře, Feng Xin bez ohledu na přihlížející královnu začal na prince křičet:

„Jak jste mohl udělat něco takového!“

Nikdy v minulosti by si Feng Xin nedovolil být před královskou rodinou tak neukázněný, ale věci se za ty dlouhé měsíce změnily.

Princ se místo odpovědi otočil ke královně: „Jdi do svého pokoje, matko.“

„Můj synu, co…“ začala královna.

„Jdi do svého pokoje!“ vykřikl Xie Lian.

Královna už se neodvážila vyptávat a poslechla. Princ se obrátil na Feng Xina.

„A co že jsem přesně udělal?“

„Chtěl jste toho muže zabít!“

„Ale nezabil. A kdyby, tak co?“

Feng Xin na něj zůstal zírat. „Co jste to řekl? Co myslíte tím ‚a kdyby, tak co‘?“

„Ten plebs si o to koledoval,“ opáčil princ. „Dal jsem mu jen to, o co si řekl. Vidíš to snad jinak?“

Feng Xin byl princovým slovníkem tak ohromen, že mu trvalo nějakou dobu, než se sebral k odpovědi „On… skutečně dělal problémy, ale kvůli tomu si přece nezasloužil smrt! Řekl jen pár hloupých slov!“

Xie Lian ho přerušil: „Zasloužil si přesně to, co jsem mu dal. Plebs se odvážil provokovat, tak za to musel zaplatit.“

Feng Xin nevěřil svým uším. „Jak to můžete říct takhle!“

„Jak takhle?“

„Plebs! Nikdy předtím jste takové slovo nepoužil!“

„A co tím chceš říct? Že když jsem bůh, tak se nemůžu hněvat? Nemůžu nenávidět?“

Feng Xin se zarazil a po chvíli ze sebe vysoukal několik slov: „Tak jsem to nemyslel. Ale i tak, nemusel jste…“

Xie Lianovi už došla trpělivost, zašel do svého pokoje a bouchl za sebou dveřmi.

Pak se vrhl na postel se zoufalým výkřikem.

Lhal sám sobě i ostatním. Všechno to byla lež a on už nedokázal předstírat, že někdy bude vše tak, jako předtím.

…

Toho večera mu někdo zaklepal na dveře. Princ si myslel, že je to Feng Xin, a tak klepání ignoroval, ale po chvíli se z druhé strany ozval královnin hlas:

„Můj synu, to jsem já. Nech svou matku, ať se na tebe podívá, ano?“

Xie Lian by nejraději zůstal ležet bez pohybu, ale nakonec přece jen vstal, otevřel dveře a unaveně se zeptal: „Co je?“

Královna držela v rukou talíř. „Můj synu, ještě jsi nejedl, že?“

Xie Lian na ni dlouho hleděl, ale nakonec ustoupil stranou, aby matka mohla vejít, a královna položila talíř na stůl.

„Podívej…“

Xie Lian se podíval a nevěděl, jestli se smát nebo plakat. „Co to má být?“

Královna ukázala na talíř, jako by představovala poklady: „Tohle jsou Hrdličky na větvi, tohle Dušené maso za rozkvetlého úplňku.“

Ty „hrdličky“ vypadaly, že už je někdo jednou snědl a „úplněk“ byl plný kráterů. Xie Lian matku dlouho mlčky pozoroval a musel se skutečně ovládnout, aby násilím spolkl slova "i když jsem nejedl, tohle rozhodně nepozřu“.

„Proč jsi to jídlo pojmenovala?“ zeptal se nakonec

„Nemají všechna jídla jména?“ pousmála se královna.

„Snad jen na císařské hostině. Obyčejní lidé jídla nepojmenovávají.“

Císařská večeře. Palác. Obyčejní lidé. Královna se na chvíli odmlčela a pak se znovu usmála.

„Nikde není psáno, že abychom mohli jídla pojmenovat, musíme stolovat v paláci, takže to ber jako něco pro štěstí.“

Podala mu hůlky, ale Xie Lian se neusmál, ani se hůlek nedotkl.

Královnin úsměv se pomalu vytratil. „Můj synu?“

„Co je?“ zeptal se princ stroze.

„Proč se zase hádáš s Feng Xinem?“

Neměl sílu ani chuť jí cokoliv vysvětlovat. „Ty s otcem prostě buďte ve svém pokoji a odpočívejte. Není třeba si s něčím takovým lámat hlavu.“

Královna na okamžik zaváhala. „Vím, že bych to asi neměla říkat, ale v posledních dnech, kdy jsi byl pryč, se o nás ten chlapec Feng Xin staral…“

„Matko, co se mi snažíš říct?“

„Synu, nezlob se, nechci ti nic vyčítat,“ pokračovala rychle královna. „Opravdu ne, vím, že i ty to máš těžké. Jen říkám, že ten chlapec nás vždy následoval, že následoval tebe, a nebylo to snadné. Vycítila jsem, že by nejraději odešel. Že zůstal až do dneška je jen kvůli jeho náklonosti k tobě…“

Princ vyskočil na nohy. „A kdo to měl snadné? Měl jsem to já snadné? Matko, můžeš prosím přestat s vyptáváním? Můžeš se nemíchat do věcí, kterým nerozumíš?“

S tím se na patě otočil k odchodu. Když si královna uvědomila, že utíká pryč, rychle se za ním rozběhla. „Můj synu, kam jdeš? Přestanu mluvit, neřeknu už ani slovo! Jen se vrať!“

Xie Lian ostře vykřikl: „Já vím, všichni to mají tak těžké! Ale neměj starost, půjdu to všem ulehčit!“

Královna s ním nedokázala držet krok a princ jí brzy zmizel.

Vrátil se až večer a v ruce držel několik pytlů. Nikdo ještě nešel spát a všichni na něj se zachmuřenými výrazy čekali.

„Co se děje?“ zeptal se klidně a zavřel za sebou dveře.

Zdálo se, že královna už králi vše řekla, protože měli oba stejně zarudlé oči. Když viděla, že se Xie Lian vrátil, přinutila se k veselému úsměvu. „Můj synu, jsi zpět? Odteď už se tě nebudu ptát na nic zbytečného, jen už tak náhle neodcházej, ano?“

Všichni měli strach – strach z toho, že když se otočí a odejde, bude zase další dva měsíce nezvěstný.

Xie Lian je přelétl lhostejným pohledem. „Strachujete se zbytečně, neplánuji nikam odejít. Běžte si odpočinout.“

Feng Xin čekal, než král s královnou zmizí v pokoji, a pak se k princi otočil. „Když se vás zeptám, kde jste byl, neřeknete mi to, že?“

Princ neodpověděl, jen hodil pytle na zem. Ozvalo se ostré zacinkání.

„Co je to?“

Princ jeden pytel zvedl a vysypal na podlahu hromadu zlatého a stříbrného nádobí, které téměř rozsvítilo celou místnost.

„Vy…“ nadechl se Feng Xin. „Kde jste to vzal?“

Xie Lian se neobtěžoval vzhlédnout, jen si dřepl na zem. „Proč se tak tváříš? Jen jsem navštívil jednu domácnost ve městě, to je vše. Klid, nikdo mě neviděl.“

„VY!“ Feng Xin na něj zíral vytřeštěnýma očima.

Uvědomil si, že král a královna jsou ve vedlejším pokoji, takže ztišil hlas: „Vy jste kradl?!“

„Nemusíš se na mě dívat tímhle pohledem. Všichni to mají těžké, a s tímhle to budeme mít jednodušší aspoň my.“

„Pořád to neomlouvá krádež!“ Feng Xin znovu zvedl hlas. „Můžeme zase dělat pouliční vystoupení!“

„A kolik jsme si tou dřinou na ulici vydělali?“

Feng Xin potácivě couvl o několik kroků. Xie Lian ho poprvé viděl ve stavu, kdy se téměř chystal omdlít.

„Jak… jste se stal takovým?“ zamumlal Feng Xin.

Princ jen nadzvedl obočí. „Jakým takovým?“

„Nechci vás poučovat, ale podívejte, co se z vás stalo! Už se vás nebudu vyptávat na tu loupež, ale jak se to mohlo takhle zhoršit?“

Odpovědí mu bylo jen chladné odfrknutí. „Věděl jsem to.“

„Co jste věděl?“

Xie Lian se postavil. „Věděl jsem, že ti ta loupež pořád leží v hlavě. Chtěl ses mě zeptat, ale neměl jsi odvahu, že? V hlavě sis přehrával tisíc scénářů… Ale už se tím nemusíš trápit. Já ti to řeknu.“

Pomalým krokem se vydal k Feng Xinovi. „Je to pravda. Kradl jsem.“

Feng Xin byl nucený couvnout. „Vy…“ pak postoupil o krok dopředu a tiše, ale hněvivě pronesl: „Tak proč se tak trápíme? Kdybyste byl ochotný ty věci udělat, tak jsme je měli udělat už dávno, na co se tak dlouho trápit? Jste si vědom, čeho se tím vzdáváte? Jste vůbec ještě pořád Jeho královskou Výsostí, tím stejným člověkem, kterým jste býval dřív?“

„Vlastně máš pravdu. Zbytečně jsem nás nechal se trápit.“

Feng Xina ta odpověď zarazila, ale princ pokračoval: „Jaké přesně bylo to mé minulé já? Strpěl jsem, když mi někdo nadával? Nebránil jsem se, když mě bili? Vždy jsem přeceňoval své síly? Zachraňoval obyčejné lidi? Proč to všechno? Nechoval jsem se tehdy jako blázen? Chceš mi říct, že bych jím měl být i nadále? A když najednou nejsem, jsi z toho v šoku?“

Feng Xin zamrkal. „Zbláznil jste se? Proč to říkáte takhle?“

„Mýlíš se. Nejsem blázen. Jen jsem se probudil a zjistil, že blázen bylo mé minulé já.“

Feng Xin jako by se celý zmenšil. „Proč jste takový? Kdy jste se stal takovým? Já… já… opravdu nevím, proč jsem vás celou dobu následoval…“

„Tak mě přestaň následovat,“ utnul ho Xie Lian.

„Cože?“ vyhrkl Feng Xin nechápavě.

„Řekl jsem, ať si jdeš svou cestou,“ zopakoval princ.

Zabouchl dveře do pokoje a nechal je každého stát na druhé straně.

Po dlouhé chvíli se konečně zvenku ozvaly skřípavé pohyby a tiché hlasy. Feng Xin se nejspíš loučil s králem a královnou. Jeho hlas byl tichý, královna tlumeně vzlykala a král toho moc nenamluvil, zato bylo slyšet spousta kašle. O chvíli později se otevřely a zavřely vstupní dveře a Feng Xinův hlas umlkl ve zvuku vzdalujících se kroků.

Odešel.

Xie Lian zůstal zavřený v pokoji, bez emocí a bez výrazu, jen pomalu zavřel oči.

Konečně odešel.

Od chvíli, kdy je opustil Mu Qing, se vždy bál, že se to stane. Nedokázal už tomu strachu čelit, proto se rozhodl to ukončit. Než bolest protahovat a sledovat, jak se vztah mezi nimi tenčí jako dlouho broušený nůž, než sledovat, jak se to vše promění v nenávist a zášť, bylo lepší vše uspíšit.

Než Feng Xin odešel, bál se. Teď byl strach pryč.

Přesto prožíval ještě větší muka.

Ještě před pár dny choval naději, možná docela malou, ale stále doufal. Doufal, že i když udělal věci, které neměl, že i když ukáže to nejhorší ze sebe, Feng Xin přesto zůstane. Koneckonců spolu byli od jeho čtrnáctých narozenin, kdy mu byl vybrán jako osobní strážce, a od té doby se nikdy na delší dobu neodloučili. I když postavením byli pán a sloužící, považovali se za přátele. Feng Xin se vždy staral jen o něj, korunního prince, a o nikoho jiného – snad jen s výjimkou krále a královny.

Ale teď skutečně odešel.

Xie Lian tušil, že je mezi nimi konec, ale teď se mu srdce svíralo a nedokázal tu myšlenku zcela přijmout.

Z místnosti vedle se ozval královnin hlas: „Můj synu, je mi to tak líto…“

Princ se zvedl z postele, otevřel dveře a unaveně vyšel ven. „Nemusí, nic ti do toho není.“

Král s královnou seděli u starého rozvrzaného stolu. Královna pronesla: „Já s tvým otcem jsme tě táhli dolů. Musel jsi kvůli nám dělat špatné věci, dokonce jsme byli příčinou hádek mezi tebou a Feng Xinem…“

Xie Lian se nuceně usmál. „Jaké špatné věci? Nejsou všechny pohádky a legendy plné příběhů, v nichž jsou bohatí okrádáni, aby se pomohlo chudým? Vlastně je docela dobře, že je Feng Xin pryč. Teď tu bude více klidu. Oběma se uleví. Vy se soustřeďte na léčení, zítra zajdu koupit ty nejlepší léky.“

Král se konečně podíval přímo na něj. „Já ty peníze nepoužiji.“

Královna do něj strčila loktem.

„Tak co tedy chceš?“ vyzvídal princ.

Král si několikrát odkašlal. „Chci… abys šel za Feng Xinem a přivedl ho zpět. O takové peníze nestojím.“

Královna do něj sice znovu šťouchla, ale souhlasně kývla. „Ano, proč nejdeš najít Feng Xina? Je to tvůj nejvěrnější služebník, nejlepší přítel…“

„Není tu žádný věrný služebník,“ odsekl Xie Lian. „Zato jsou tu peníze, tak je použijte a o nic jiného se nestarejte. Už jsem říkal, že tomu nerozumíte.“

Po dlouhém mlčení nakonec královna smutně řekla: „Je mi to moc líto, synu. S tvým otcem víme, jak těžce jsi musel bojovat. A my jsme jen pouzí smrtelníci, nedokážeme ti jakkoliv pomoci, naopak, ještě potřebujeme pomoc od tebe…“

Xie Lian už neměl sílu plýtvat na ně prázdnými slovy útěchy, tak je poslal zpět do pokojů. Aby si vyčistil mysl, rozvázal obvazy kolem krku a rukou a svlékl se, aby se očistil – a pak jednoduše omdlel.

Omdlel tak tvrdě, že když se druhý den probudil, jeho první myšlenka byla: „Jak to, že mě Feng Xin nevzbudil?“

Trvalo mu hodnou chvíli, než si uvědomil, že Feng Xin je pryč.

Převrátil se a posadil se, z čehož málem znovu omdlel, a pak mu došla další věc.

I když Feng Xin odešel, proč ho nevzbudila matka nebo otec?

Obvykle touhle dobou král nejvíc kašlal, a ten zvuk byl doslova všudypřítomný. Proč je tu dnes takové ticho?

Najednou se začal cítit nesvůj. Oblékl se, sáhl po hedvábném pásu, ale zjistil, že je pryč. Nakoukl do vedlejšího pokoje. „Matko, neviděla jsi můj…“

Jakmile otevřel dveře, jeho zorničky se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček.

Našel svůj bílý hedvábný pás.

Visel na trámu na něm se houpaly dvě nehybná, už dávno ztuhlá těla.

Byl to jeho otec a matka,

Xie Lian zadoufal, že se mu to všechno zdá. Zapotácel se a musel natáhnout ruku, aby se zachytil zdi, ale byl tak vratký, že se místo toho svezl na podlahu.

Seděl na zemi, rukama si zakrýval obličej a měl pocit, že se najednou nedokáže pořádně nadechnout. Plakal a smál se, smál se a plakal.

„Já… já… Já… Já…“

Blábolil a mumlal si pro sebe.

„Nebylo, ne, tak ne. Já, počkej… nemůžeš, já…“

Nakonec ze sebe nedokázal ani vyrazit úplná slova, jen se otočil ke zdi a s křikem do ní začal bušit hlavou.

Měl to vědět. Jeho otec byl konzervativní a tradiční panovník a jeho matka nikdy nesnesla pohled na utrpení blízkých, zvlášť když na tom měla svůj podíl. Oba byli šlechtici, vychování v luxusu… už to, že vydrželi tak dlouho, byl zázrak.

Xie Lian se snad víc jak stokrát udeřil hlavou o zeď, zatímco mumlal: „Feng Xin je pryč. Můj otec je pryč. Matka je pryč.“

Nikdo ho neposlouchal.

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že musí těla svých rodičů sundat. Když to dokončil, jako by ztratil všechnu vůli. Procházel se po domě a na stole spatřil talíře s příšerně vypadajícím jídlem, teď už dávno studeným. Byla to večeře, kterou donutil matku včera odnést, aniž by ochutnal jediné sousto. Teď si k sobě oba talíře roztržitě přitáhl a všechno snědl. Neodvažoval se nechat jediné zrnko rýže.

Po jídle se vyzvracel.

Potom popadl bílý hedvábný pás, přehodil ho přes trám a uzlem si prostrčil krk.

Začal se dusit, oči se mu zalily krví a klíční kosti mu pod vahou těla praskaly, ale přesto zůstal při vědomí. A pak, jak tam tak visel, se bílý pás látky z ničeho nic sám uvolnil. Xie Lian ztěžka dopadl na zem a i s mžitkami před očima zjistil, že se ten kus bílého hedvábí skutečně sám od sebe pohybuje. Začal se kroutit, až připomínal jedovatého hada.

Ta věc zformovala vlastní duši!

S vylepšením duchovní silou Bílé beztvářnosti, po obarvení princovou krví a teď dokonce po oběšení dvou osob královské krve – počítaje v to i prince, kdyby tedy mohl umřít, pak tří – v sobě ta bílá páska nesla tak hlubokou zášť a zlo, že vlastně bylo podivnější, kdyby se tak nestalo.

Malý duch, který právě teď přišel na svět, vůbec nechápal okolnosti svého zrození a radostně se snášel k tomu, komu vděčil za svou duši, jako by doufal v pohlazení. Xie Lian ho však ignoroval, místo toho se chytil za hlavu a hlasitě zařval:

„Kdokoliv! Přijďte mě prosím kdokoliv zabít!“

Dokázal se jen modlit, aby se právě teď objevil někdo schopný vzít mu život a pomoci mu zbavit se nekonečné bolesti a utrpení.

Nepřišel nikdo, ale z dálky k němu najednou dolehl rachot gongů a bubnů. Xie Lian prudce zalapal po dechu a s očima podlitýma krví se v duchu zeptal: „Kdo je to? Co to je?“

Sebral v sobě poslední zbytky sil, postavil se a vypotácel se ven podívat. Kráčel dlouho, než mu došlo, že to jsou zvuky oslav kvůli nově postavenému císařskému paláci. Yong’an byl konečně ustanoven novým královstvím a přesunuli hlavní město sem.

Dokonce i Nebesa slavila. Všichni bývalí obyvatelé Xian Le nyní jásali spolu s yong’anskými a hlavní třídu lemovaly nekonečné zářivě usměvavé tváře. Byl to tak povědomý pocit. Přesně takhle jásali lidé v císařském hlavním městě během Nebeského průvodu Festivalu luceren.

Xie Lian se zapotácel a bezvládně se posadil na zem.

Proč musí být svědkem smíchu a jásotu yong’anských zrovna ve chvíli, kdy nedaleko odtud leží mrtvoly krále a královny Xian Le?

Xie Lian si zabořil obličej do dlaní a střídavě plakal a smál se, smál se a plakal, až se nakonec bolestivě zachichotal. „Tak snadno vám to neprojde.“

V mysli mu probleskla vzpomínka na tichý hlas: „Obličejový mor… metoda, jak vytvořit obličejový mor, je…“

V očích se mu divoce zablesklo, když si zašeptal: „Nenechám vás tak snadno vyhrát.“

V jeho výrazu se mísil pláč se smíchem a radost se smutkem, když se pomalu pomocí zdi zvedl na nohy.

„Yong’an? Království, jehož název znamená ‚věčný mír‘? Nechte si zdát. Nechte si o tom do smrti zdát! Já… vás proklínám! Proklínám vás všechny! Chci, abyste zemřeli, úplně všichni!“ Vytryskl z něj dlouhý, šílený smích. Smál se a smál, zatímco se vydal na cestu. Když míjel jakési zrcadlo, náhle se zastavil a otočil hlavu.

Jeho odraz byl úplně jiný.

Neměl na sobě bílé roucho kultivujícího, opotřebované od praní, ale sněhobílý pohřební oděv s širokými rukávy. Ani jeho tvář už nepatřila jemu samotnému, ale skrývala se za napůl plačící, napůl usmívající se maskou.

Ten Xie Lian z dřívějška by vykřikl hrůzou, ale současný princ se vůbec nebál. Zasmál se jako šílenec a vydal se k bývalému císařskému hlavnímu městu.

Zbylo z něj pole plné trosek.

Stále zde žilo několik obyvatel, kteří přežili neštěstí, společně s uprchlíky, kteří se neměli kam vrátit. Od té doby, co obličejový mor propukl a císařské město padlo, v osamělých troskách domů vál strašidelný vítr, mrazivý až do morku kostí. Dnes byl obzvláště ledový. I těch několik posledních otrhaných žebráků zmizelo, jakmile se podívali na oblohu.

Všichni tušili, že se chystá něco zlověstného, a tak se raději běželi schovat.

Před rozbitou branou města se rozkládalo bojiště. Málokdo se tam odvažoval, a také teď tu byl jen starý kultivující, který pobíhal sem a tam a chytal ztracené bludné duchy do pytle, aby je mohl později umístit do luceren. Byl tak zabraný do práce, že si teprve po chvíli všiml podivně oděné postavy na okraji bojiště.

Byl to opravdu zvláštní pohled. Ten člověk měl na sobě pohřební oděv, bílé roucho s širokými rukávy, a na jednom z rukávů měl uvázaný pruh bílého hedvábí, který se vznášel spolu s větrem, jako by byl živý. Místo tváře byla vidět jen maska, napůl plačící, napůl usměvavá.

Starý kultivující se zachvěl a než si uvědomil, proč utíká, nohy už ho nesly z bojiště. Teprve když ho přešla největší panika, zastavil se a ohlédl.

Muž v bílém nemluvil, jen se procházel po bojišti. Mrazivý vítr bičoval okolí a on s každým krokem drtil pod podrážkou kosti těch, kteří zde zemřeli.

Na tomto místě bojovaly a naříkaly nesčetné duše mrtvých, takže dokonce i vzduch se černal záští.

Muž v bílém se chladně zeptal:

„Cítíte nenávist?“

Mrtvé duše naříkaly a plakaly. Muž v bílém udělal několik dalších kroků.

„Lidé, které jste přísahali chránit a za které jste zemřeli, se nyní stali občany nového království. Nenávidíte je?“

Do nářku duší se nyní mísil zlobný křik.

Muž v bílém pomalu řekl: „Zapomněli na vás, kteří jste zde zemřeli, zapomněli na vaši oběť a nyní jásají nad těmi, kteří vás o život připravili. Nenávidíte je?“

Následoval vřískot, vytí a řev.

„K čemu je křik?“ zvolal ostře muž v bílém. „Odpovězte mi! Nenávidíte je?“

Ozvěny hlasů nad bojištěm byly plné rozhořčení a agónie:

„Nenávidím!“

„Nenávidím!“

„Zabít… chci jejich smrt!“

Bíle oděný muž rozevřel náruč a natáhl k nim obě ruce. „Pojďte ke mně.“

Pak pomalu, ale zřetelně zadeklamoval: „Slibuji, že lid Yong’anu nikdy nepozná mír!“

Křik, řev, vytí a pláč otřásly zemí a i Nebesy. Mrtvé duše vojáků Xian Le spolu s dušemi těch, kteří zemřeli na obličejový mor, mu odpověděly a na obloze zahalené černou mlhou nabyly tvar.

Starý kultivující, jediný svědek celé události, byl málem mrtvý strachy.

„Tohle… tohle je…“

V jeho mysli se objevila čtyři slova:

Pohroma v bílém plášti.

V tu chvíli za sebou bíle oděný muž zaslechl mladý hlas:

„Vaše Výsosti.“

Rozhlédl se kolem sebe. Kdoví odkud se za jeho zády objevil černě oděný mladík a poklekl před ním na jedno koleno.

--Předchozí--      -Seznam kapitol-        --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)