TGCF Kapitola 194: Bezejmenný duch nabízí květinu beze jména 1

//došlo k menším úpravám v minulých knihách. Nějak se plíživě stalo, že aj překlad začaů hovořit o princových rodičích jako o králi a královně, přičemž v první knize to byl císař a císařovna. Uzpůsobila jsem tomu i překlad a všichni císařové a císařovny a císařství a císařské byli nahrazeni kořenem "král". Nevím, zda i na stránkách, ale bude to zohledněno ve finální verzi knihy.

Xie Lian byl hluboce ponořen do křiku těch rozhořčených duchů, takže jen roztržitě odpověděl: „Takhle mě neoslovuj.“

Rozčilovalo ho, kdykoliv uslyšel ono ‚Vaše Výsosti‘, protože to cítil jako jakési připomenutí, ze kterého se mu srdce rozbušilo těžko definovatelným pocitem ztráty.

Bezejmenný však zavrtěl hlavou. „Vaše Výsost bude navždy Vaše Výsost.“

Xie Lian se na něj podíval. Přes masky nemohli vidět, jak se ten druhý tváří, takže jeden hleděl na věčně usměvavou tvář a k druhému byl natočena plačící polovina masky.

„Jestli mě takhle budeš oslovovat dál, rozptýlím tvou duši,“ varoval ho princ chladně. „Nepřeceňuj své síly.“

Černě oděný mladík sklonil hlavu a nepromluvil.

Xie Lian se konečně uklidnil. „Jdi prohledat oblast kolem zátoky Lang‘er a najdi nejlepší místo, odkud by se dalo vytvořit pole k provedení rituálu.“

„Ano, pane,“ souhlasil Bezejmenný.

Xie Lian na chvíli zavřel oči. Když je po chvíli znovu otevřel, všiml si černě oděného mladíka a zamračil se. „Ty jsi ještě tady?“

„Určil jste místo. A co čas?“

„Čas?“

„Duše mrtvých už nemohou čekat. Je potřeba bezodkladně určit čas, kdy kletba vyjde ven.“

Skutečně neměli moc času.

Po chvíli ticha princ pronesl: „Tři dny.“

„Proč tři dny?“ zeptal se Bezejmenný.

Xie Liana z nějakého důvodu rozhovor s ním rozčiloval. „Za tři dny bude úplněk. Vypuštění obličejového moru bude mít větší sílu. Moc se vyptáváš, prostě jdi.“

Bezejmenný přikývl a tiše se postavil. Xie Lian znovu zavřel oči a zakryl si čelo rukou v naději, že se mu podaří zmírnit bolest hlavy. Vtom za sebou uslyšel chladný posměšný smích.

Krev mu ztuhla v žilách. Okamžitě se otočil a jeho obavy se naplnily. Spatřil za sebou bílou postavu ve známé masce. S rukama zastrčenýma do širokých rukávů stála u oltáře a pozorovala ho.

Bílá beztvářnost.

Xie Lian bleskově tasil meč a zaútočil, ale bíle oděný muž zdánlivě bez námahy zachytil hrot dvěma prsty. Pak si povzdechl: „Přesně jak jsem si myslel. Tato podoba ti velmi sluší.“

S maskami na tváři vypadali naprosto totožně. Když teď stáli proti sobě, nikdo kromě nich samotných nedokázal rozlišit jednoho od druhého.

Bílá beztvářnost se snadno vyhýbal všem Xie Lianovým úderům. „Vaše Výsosti, pohřbil jsi své rodiče do tak opuštěné, cizí půdy, není ti líto jejich památky?“

Xie Lianovi se sevřelo srdce. „Dotkl ses těla mého otce a matky? Zničil jsi je?“

„Ne, právě naopak,“ chlácholil ho Bílá beztvářnost. „Pomohl jsem ti je řádně a se všemi náležitostmi pohřbít.“

Tím mu vyrazil dech.

Bílá beztvářnost pokračoval: „Pomohl jsem ti je odnést do královského mauzolea Xian Le a dokonce jsem jim oblékl vzácná a nádherná roucha, která zanechají jejich mrtvá těla stejně zachovalá jako v den, kdy zemřeli. Až je přijdeš navštívit, uvidíš stejné tváře, jaké jsi znal za jejich života.“

Sdělil princi cestu ke královskému mauzoleu a kudy se do něj dostat. To byla věc, kterou Xie Lianovi měl sdělit král nebo Královský preceptor osobně, ale než to stihli, jeden zemřel a druhý zmizel.

Xie Liana proto ohromilo, že o tom slyší od někoho jiného. „Jak to, že znáš cestu do královského mauzolea?“

Bílá beztvářnost se usmál. „O Vaší Výsosti vím všechno.“

„Víš leda tak hovno!“ zaklel princ.

Stále ještě nebyl zvyklý vypouštět z úst takové vulgarity. Jako by Bílá beztvářnost prohlédl jeho myšlenky, prohlédl si jej od hlavy až k patě a vlídně řekl: „Neměj strach, je to v pořádku. Odteď už není nic, co by tě mohlo brzdit, nikdo, kdo by měl na tebe zbytečná očekávání, a rozhodně ani nikdo, kdo by znal tvou totožnost. Můžeš svobodně dělat, cokoliv se ti zlíbí.“

Xie Lian byl po jeho slovech trochu zmatený.

Proč tu ten netvor vůbec byl?

Vyjádřit mu dobrou vůli?

Znělo to směšně, ale Xie Lianovy instinkty mu napovídaly, že přesně o tohle jde. Slavnostní pohřeb jeho rodičů, povzbuzování… to vše mělo právě tento záměr.

Bílá beztvářnost působil šťastně, dokonce šťastněji než kdykoliv předtím. Jako by ho setkání s ‚novým‘ Xie Lianem mimořádně potěšilo, takže se podvědomě stal laskavějším a vlídnějším. A paradoxně právě tato laskavost vyvolávala v princi pocit vděčnosti, který mu vháněl slzy do očí, ale zároveň cítil obrovské znechucení.

Proto teď ledově odpověděl: „Ještě se neraduj. Nemysli si, že dovolím, aby stvoření jako ty zůstalo na tomto světě. Jakmile vymažu Yong’an z mapy, přijdu si pro tebe. Měl by ses na to připravit!“

Bílá beztvářnost rozhodil rukama v bezmocném gestu. „Vždy tě přivítám s otevřenou náručí. I kdybys přišel s úmyslem mě zabít, budu na tebe čekat. A až budeš dost silný na to, abys to dokázal, budeš mě moci vystřídat. Nicméně…“ Úsměv pod maskou jako by zmizel. „Opravdu chceš zničit Yong’an?“

„Jak to myslíš?“

„Mohl jsi to udělat hned, tak proč ses rozhodl počkat tři dny? Že bys stále váhal, teď když se věci chýlí ke konci? Je možné, že i když padlo tvé království a tvá rodina je po smrti, stále nemáš odvahu se pomstít? Budu svědkem dalšího selhání Vaší Výsosti?“

Slovo ‚selhání‘ bodalo prince v uších. Zvedl meč a vyrazil, ale nešťastně zakopl a spadl přímo na kolena.

Bílá beztvářnost mu nějak vytrhl meč a přitlačil ho nohou k zemi. Jeho dřívější mírný tón se změnil v povýšený.

„Víš, jak právě teď vypadáš?“

Xie Lian chytil tu sněhobílou botu na své hrudi, ale ať tlačil sebevíc, nepohnula se ani o kousek. Zůstal pevně přitlačený k zemi a nedokázal vstát.

Bílá beztvářnost se k němu trochu naklonil. „Jsi jako trucující dítě. Chybí ti odhodlání.“

„Nic takového mi nechybí!“ vykřikl princ vztekle.

„Tak co to právě teď děláš?“ pokračoval Bílá beztvářnost. „Kde je tvá kletba? Kde jsou oběti tvé pomsty? Tvůj otec a matka, tví občané… člověk je musí litovat, mít smůlu na takového boha. Nedokázal jsi je ochránit, dokud byli naživu, a neumíš je pomstít ani po jejich smrti! Jsi zbytečný kus odpadu!“

Zatlačil nohou a Xie Lianova ústa se zaplnila krví. Zpod jeho masky mu po bradě stekl červený pramínek.

Bílá beztvářnost spustil ruku s černým mečem a jeho hrot bolestivě zatlačil princi na hrdlo tam, kde měl prokleté okovy. Ta bolest v něm vzbudila strašlivé vzpomínky.

„Chceš, abych ti pomohl si vzpomenout, jaké to je, být stokrát proboden mečem?“

Xie Lianovi se zatajil dech; byl tak vyděšený, že se nedokázal ani pohnout. Bílé beztvářnosti jeho strach neunikl a opět ukázal přívětivou tvář.

Sundal botu, pomohl hrůzou ztuhlému princi se posadit, chytil ho za bradu a otočil mu hlavu směrem k jeho božské soše.

„Jen se podívej. Takhle teď vypadáš.“

Xie Lian hleděl na svou znesvěcenou sochu na znesvěceném oltáři.

Bílá beztvářnost pokračoval: „Komu vděčíš za to, že jsi takto dopadl? Můžu za to snad já?“

Jako by Xie Lianovi znovu násilně vymýval mozek, opakovaně ho vystavoval dalším a dalším protichůdným emocím, čímž ho stále více mátl a vyvolával v něm další pochybnosti. Princ teď dokonce i zapomněl na svůj hněv.

„Co po mě chceš?“ Zmateně pohlédl na Bílou beztvářnost. „Proč na mě tolik lpíš?“

„Už jsem ti to řekl. Přišel jsem tě vést a vzdělávat. Třetí věc, kterou tě naučím, je toto: Pokud nemůžeš obyčejné lidi zachránit, tak je znič. Teprve až na ně zatlačíš, budou tě ctít!“

Xie Lianovi se náhle rozbušila hlava, jako by měla co nevidět vybuchnout. Chytil se za spánky a vykřikl.

Byli to rozhořčení duchové. V jeho mysli kvílely a vřískaly nesčetné duše plné zloby a Xie Lianovi způsobovaly takovou bolest hlavy, že měl chuť válet se po zemi. Bílá beztvářnost vedle něj se naopak začal smát.

Pak lehce zavrčel: „Už nemůžou dál čekat. Pokud za tři dny nevypustíš obličejový mor, pokud jim nedáš cíl jejich pomsty, staneš se ty sám tím, koho proklejí. Víš, co to pro tebe bude znamenat?“

Princ ucítil, že mu do ruky opět vklouzl černý meč, a vedle ucha se mu ozval hlas:

„Už nemůžeš couvnout.“

Když ta pulzující bolest konečně odezněla, Xie Lian spustil ruce a otevřel oči. V rozpadlém chrámu zůstal sám. Druhý muž v bílém rouchu už dávno zmizel.

Muselo uplynout hodně času, protože šero v chrámu korunního prince se měnilo v černou noc. Xie Lianovi se rozbušilo srdce, protože mu zároveň s tím došla jedna věc.

Jeden ze tří dnů jeho lhůty už uplynul.

V temném chrámu koutkem oka zahlédl cosi bílého. Ten nečekaný vjem přiměl prince, aby se otočil a podíval se blíž, ale jakmile pochopil, oč se jedná, oči se mu rozšířily.

„Co… co tady dělá ta květina?“ vyhrkl.

Byl to čerstvý, něžný a křehký bílý kvítek, zastrčený do ohořelého pahýlu božské sochy. Díky kontrastu se zčernalou sochou vypadal ještě čistší než sníh, ale zároveň velmi bezútěšně. Působilo to, jako by božská socha utrpěla všechna svá zranění právě proto, aby onen kvítek ochránila.

Xie Lian nevěděl, proč ho pohled na ten obraz rozzuřil, zmáčkl květinu v ruce a vykřikl: „Duchu! Vylez ven!“

Brzy poté se podle jeho očekávání objevil bojovník v černém rouchu a s šavlí. Ještě ani nepromluvil, když na něj princ udeřil: „Co má zač být ta květina? Kdo to udělal? To jsi byl ty?“

Bezejmenný sklonil hlavu a jeho pohled se na okamžik zastavil na květině, téměř rozdrcené v Xie Lianově ruce. Nakonec tiše řekl: „Já to nebyl.“

„Kdo to tedy mohl udělat?“ vykřikl princ.

„Proč je Vaše Výsost při pohledu na ten květ tak podrážděná?“ zeptal se místo odpovědi Bezejmenný.

Xie Lianovi se zatmělo před očima a mrštil květinou na zem. „Takové žerty se mi hnusí.“

Bezejmenný na něj nehybně hleděl: „Proč si Vaše Výsost myslí, že je to žert? Možná tu jsou stále věřící, kteří vás uctívají.“

--Předchozí--      -Seznam kapitol-      --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)