TGCF Kapitola 195: Bezejmenný duch nabízí květinu beze jména 2

Ta slova byla jako facka do Xie Lianovy tváře.

„Žertuješ?“

„Ne,“ odvětil Bezejmenný.

„Tak neříkej takové hlouposti. Jak by mohl někdo takový existovat?“

Bezejmenný se krátce odmlčel. „Možné to je.“

To už bylo na prince moc. „To stačí. Co se mi snažíš naznačit? Jsi voják Xian Le! Nevyburcoval jsem tvou duši, jen abych poslouchal, jak bráníš Yong’an! Musíš poslouchat mé rozkazy!“

Ta květina na zemi ho bodala do srdce a propalovala mu oči, takže si najednou připadal nesvůj. Rychle ji rozdupl a rozdrtil podrážkou, jako by si na ní chtěl vylít vztek. Místo uspokojení však cítil spíš zmatek. Proč musí mít tak obrovský vztek jen kvůli malé květině?

Vyrazil ven z Chrámu korunního prince a uklidnil se teprve, když na tváři ucítil chladivý vánek.

Černě oděný bojovník vyšel ven za ním.

Xie Lian se k němu otočil. „Prozkoumal jsi tuhle oblast. Narazil jsi na něco neobvyklého?“

„Ne.“

„Jsi si jistý? Aby se obličejový mor mohl uvolnit, musíme vybrat vhodné místo a čas, aby při nás stálo štěstí.“

„Jsem si jistý,“ potvrdil Bezejmenný.

Xie Lian už neměl co dodat, tak jen tiše vzhlédl k obloze.

Po chvíli ticha se Bezejmenný zeptal: „Vaše Výsosti, přemýšlel jste, jak obličejový mor pomocí duchů rozpoutat?“

„Pořád nad tím přemýšlím,“ odtušil Xie Lian.

Podíval se na černý meč, visící u pasu. Právě s jeho pomocí desetitisíce duchů zapečetil, ale dokázal je udržet jen omezený čas.

Vtom se ozval Bezejmenný: „Vaše Výsosti, mám troufalou prosbu.“

„Mluv.“

„Doufám, že mi Vaše Výsost tento meč dá a dovolí mi obličejový mor vypustit.“

„Proč?“ Xie Lian k němu otočil hlavu.

Oči za maskou černě oděného bojovníka ho pozorně sledovaly. „Někdo, na kom mi nadevše záleží, utrpěl v této válce těžká zranění a stihl ho osud horší než smrt. Mohl jsem jen bezmocně přihlížet, jak trpí v agónii.“

„A?“ pobídl ho Xie Lian.

„A tak doufám, že to budu já, kdo se chopí meče a pomstí se.“

Jeho důvody byly rozumné, ale princ mu stále nedokázal plně důvěřovat. Zúžil oči. „Připadáš mi poněkud zvláštní.“

Otočil se a Bezejmenného pomalu obešel. „Nepůsobíš jako mstitel zmítaný záští a nenávistí. Opravdu je to tvůj jediný důvod, proč chceš obličejový mor vypustit?“

Jemu samotnému ta slova zněla divně. Jaký jiný důvod by pro to Bezejmenný mohl mít?

Bojovník v černém rouchu k němu naklonil hlavu. „Vaše Výsosti, přeji si smrt yong’anských víc než kdokoliv jiný. Navíc toužím po tom, aby zahynuli právě mýma rukama. Pokud mi nevěříte, mohu vám to jít hned teď dokázat.“

„A jak to chceš udělat?“

Bezejmenný položil ruku na jílec šavle a pomalu se postavil. Udělal sotva tři kroky, když princi došlo, co má v plánu.

Chystal se svou pomstychtivost dokázat zabíjením vesničanů.

„Stůj!“ vykřikl za ním.

Bezejmenný se zastavil. Xie Lian si ho kriticky prohlédl a tónem, který nedovoloval odpor, prohlásil: „Ne. Vypustím ty duchy sám.“

Černě oděný bojovník sklonil hlavu a bylo těžké určit, jak se na to tváří.

Princ však tiše pokračoval: „Ještě předtím však musím udělat něco jiného.“

Zvedl ledově černý nefritový meč, zadíval se na lesknoucí se čepel a v očích se mu divně zablesklo.

Černě oděnému bojovníkovi to neušlo. „Vaše Výsosti!“ zvolal. „Co máte v plánu?“

Nestihl prince zastavit, protože ten náhle obrátil čepel proti sobě a zabodl si černý meč do břicha.

…

Ráno v zálivu Lang’er bylo pošmourné a zamračené, foukal prudký vítr a přinášel s sebou poryvy ledového deště.

Poslední dny rozhodně nebyly klidné. Proslýchalo se, že palác zachvátil požár, a že král i korunní princ byli natolik nemocní, že nemohli poskytovat audience. Všude vládl chaos, objevovala se zlověstná znamení a lidé reptali a cítili se mizerně. Jen nevědomé děti si dál bezstarostně hrály a pobíhaly po okolí.

Ulicí se přehnal další poryv větru tak prudkého, až lidé přivírali oči. A brzy nato se na křižovatce ozvala obrovská rána.

Z nebe se zřítil jakýsi muž.

Lidé na ulici se polekali a všichni pohlédli směrem, odkud se ozvala rána. Na zemi se vytvořil kráter ve tvaru člověka. Uvnitř ležel bezvládný rozpláclý člověk s rozcuchanými vlasy a tělem pokrytým krví. Jeho bílé roucho působilo v kontrastu k rudé obzvláště děsivě.

Vesničané se váhavě přibližovali k jámě.

„Kdo to je?“

„Proboha, odkud to spadl? Z nebe?“

„Je mrtvý?“

„On… on nevypadá mrtvý, já mám pocit, že se hýbe!“

„Takový pád nemohl přežít! Počkej, co to má v břiše? To je meč?“

Jakmile se odvážili dostatečně blízko, konečně si mohli toho nebožáka jasně prohlédnout. I když byl ležící muž rozcuchaný, jeho půvabná bledá tvář byla čistá jako nefrit. Černé oči bez mrknutí hleděly k nebi. Nebyl mrtvý, protože stále viditelně dýchal. Černý meč, zabodnutý do břicha, se slabě zvedal a klesal spolu s jeho hrudí.

Další osoba překvapeně vykřikla: „Počkejte, to... není to… není to Jeho královská Výsost korunní princ?“

Když to zmínil, ostatní se přidali.

„Opravdu, ano! Je to bývalý korunní princ Xian Le! Jednou jsem ho viděl z dálky!“

„Neříkalo se, že ho hledají stráže?“

„Já slyšel, že vystoupil na nebesa.“

„A proč dopadl takhle? A ten meč, on je opravdu probodnutý? Děsivé!“

„Už mám toho očumování dost, nechte mě projít! Mám ještě nějakou práci.“

Na tomto konci ulice se nacházela křižovatka, kde silnice vedly dvěma různými směry. Protože byla zablokovaná davem lidí, povozy nemohly projíždět. Vozkové, kteří přijeli poslední, slézali z kozlíků a šli se podívat, co způsobilo takový rozruch.

Najednou kdosi zavolal: „Počkejte! Zdá se mi to, nebo něco říká?“

Dav se ztišil a všichni se zatajeným dechem pozorně naslouchali a snažili se zachytit jakýkoliv hlas. Ti v zadních řadách neslyšeli vůbec nic, tak začali volat:

„Co říkal? Co se to děje? Co říkal!“

Ti vepředu se je snažili utišit. „Nadzvedává se!“

„Tak co říká?“

„Říká: ‚Zachraňte mě‘.“

Xie Lian se opět položil na zem a po těch dvou slovech už ze svých rtů nevydal ani hlásku. Lidé naklánějící se kolem jámy reagovali různě; na jejich tvářích se odrážely protichůdné emoce s různým stupněm zmatení.

Obtloustlý muž, který vypadal jako kuchař, potřásl hlavou. „Zachránit ho? Jak ho máme zachránit?“

„Asi by chtěl pomoci ten meč vytáhnout?“ odhadoval kdosi.

Kuchař vypadal odvážně a právě se chystal vystoupit z davu a zkusit to, ale několik rukou ho zadrželo.

„Nedělej to! Rozhodně bys to neměl dělat!“

Muž se zmateně zamračil. „Proč ne?“

„To nesmíš!“ varoval ho někdo v davu. „Copak jsi to neslyšel? Xian Le prohrálo válku. A proč? Kvůli obličejovému moru. A proč se objevil? Protože existuje bůh neštěstí – a tím je…“

„Bůh neštěstí? Opravdu?“

Jakmile ta slova zazněla, nikdo už se neodvážil vykročit vpřed a okolí jámy se najednou vyprázdnilo.

Nikdo přesně nevěděl, co se korunnímu princi předchozí dynastie stalo. Byl bohem neštěstí? Nakazí je obličejovým morem, jakmile se ho dotknou? Nebo budou mít od té doby samou smůlu? Navíc tu byl fakt, že navzdory meči zabodnutém do břicha stále nezemřel. Dokonce spadl z takové výšky, ale přesto žil – to by žádný člověk nedokázal.

„Říkalo se, že se Jeho královská Výsost povznesla a stala se bohem. Jaký by mělo smysl hlásit to úřadům?“

„Co tedy máme dělat?“

Lidé tlachali a povídali si, ale nedošli k žádnému řešení. Nakonec stejně poslali někoho, kdo celý incident nahlásil. Zbytek už nebyl jejich starost.

Chceš si tam ležet? Tak si tam lež. Necháme to být.

A tak Xie Lian ležel v jámě ve tvaru člověka a sledoval, jak se zvědavé hlavy lidé postupně stahují a mizí. Kočáry, které stály v zácpě, jej začaly objíždět, jen rodiče zahnali své děti zpět domů. Tu a tam se ještě objevil někdo, kdo prošel kolem a nakoukl, ale nikdy to netrvalo dlouho. Princ celou dobu nehnul ani brvou a nepromluvil ani slovo.

Byl tam malý prodavač vody, který pohled na něj nesnesl a pošeptal své ženě, hlídající stánek: „Opravdu bude v pořádku, když ho tam takhle necháme? Co kdybych mu donesl hrnek vody?“

Jeho žena na okamžik zaváhala, prohlédla si okolí a zašeptala: „Nedělej to. Jestli je to opravdu bůh neštěstí, kdo ví, co by se stalo, kdybys k němu přišel moc blízko.“

Malý obchodník se váhavě rozhlížel kolem sebe. Skupina podobných obchodníků na něj od svých stánků podezíravě zírala s nervózním výrazem, jako by byli připraveni couvat i před ním samotným.

A tak tam princ ležel od první ranní mlhy, přes žhnoucí slunce až do soumraku, a ležel tam, ještě když byla hluboká noc.

Během té doby ho vidělo mnoho lidí, ale jen málo z nich se k němu přiblížilo. Nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl meč z břicha vytáhnout.

O půlnoci nebylo na ulici ani živáčka, ale princ stále ležel na zemi a pozoroval oblohu nad sebou. V temné noci se třpytili hvězdy. Jeho myšlenky bloudily, když nad sebou zaslechl ostrý smích.

„Hahahaha… co to děláš?“

Po tolika setkáních už Xie Lian na majitele hlasu nereagoval tak prudce jako dřív. Protože se řečník nedočkal obvyklého rozzlobeného a panického „co tu děláš?“, opět se chopil iniciativy a přistoupil blíž ke Xie Lianovi. Postavil se nad jeho hlavu, sklonil se a s jistým zklamáním se zeptal: „Na co tu čekáš?“

Ta napůl plačící, napůl usmívající se maska nakloněná k němu přes okraj jámy mu zakrývala pohled na hvězdy.

„Vypadni odsud,“ řekl mu chladně princ. „Bráníš mi ve výhledu.“

Bílou beztvářnost ta hrubost ani v nejmenším nerozčílila. Se smíchem se napřímil. Když pak promluvil, jeho hlas zněl přívětivě, jako když starý člověk trpělivě mluví s rozmazleným dítětem.

„Co je na tom nebi tak zajímavého?“

„Je prostě hezčí, než ty,“ odsekl princ.

„Proč taková nálada? Nebyl jsem to já, kdo tě bodl, ani jsem to nebyl já, kdo tě tu tentokrát nechal. Udělal sis to sám. I když jsi nedosáhl toho, v co jsi doufal, stále mi to vyčítáš?“

„To není tvoje věc.“

Bílá beztvárnost se soucitně ušklíbl. „Hlupáčku. Myslíš, že ti někdo přijde pomoci vytáhnout meč?“

Autorkou obrázku je Mishhe

--Předchozí--   -Seznam kapitol-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)