Liu Yao Kapitola 101: Nekompatibilní členové sekty

„Počkej! Moment, kdo proti nám stojí?“ zeptal se Li Yun.

„Nevím a je mi to jedno! Uhni z cesty!“

Han Yuan byl démonický kultivující s rukama potřísněnýma krví a potlačit vražedné choutky těch, kteří kráčeli temnou stezkou, bylo téměř nemožné. Jakmile člověk jednou prolil krev, cesta k velkému Tao se mu vzdalovala. Svazující přísaha krve ho téměř doháněla k šílenství, a teď měl najednou nepřátele přímo na ostří čepele.

Z Han Yuana se stal neovladatelný vzteklý pes – jak by ho mohl jeho slabý a křehký druhý starší bratr zastavit?

Nemohli vědět, kolik pastí bylo v lesích před nimi nastraženo, ale pečlivě uspořádaná pole se spojila do jedné velké sítě, pokrývající oblohu a čekající jen na to, až do ní drak vstoupí. Jakmile se síť spustila, silueta démonického draka se vztyčila připravená vzdorovat jí čelem. Střet obou sil rozechvěl zem pod nohama, otřásl oblaky a vyděsil vše živé v okolí.

 V jejich skupině bylo mnoho obyčejných učedníků Bílého tygra, kteří se nedokázali pohybovat tak obratně jako mistři a sotva zvládali své plašící se létající koně. Teď se míhali vzduchem jako bezhlavé mouchy.

„Přestaňte, uklidněte se!“ zakřičel jeden ze starších Panství Bílého tygra.

Obloha potemněla. Nad jejich hlavami vybuchovaly jiskry démonické energie, připomínající malé blesky. Han Yuan měl tvrdou kůži a pár zásahů pro něj nic neznamenalo, ale mladší učedníci takové štěstí neměli. Když je jiskry zasáhly, jejich těla okamžitě zčernala a bez jediného výkřiku se rovnou zřítili k zemi.

Li Yun si povzdechl. Lusknutím prstů nechal k nebi vytrysknout paprsek bílého světla a seskočil ze svého koně, aby se mohl vznést na létajícím meči. Ruce ze zvyku spojil za zády a zavolal: „Na zemi nachystali léčku. Všichni se uklidněte a nepřistávejte. Ti s nižší kultivací se stáhnou doprostřed a soustředí se na vytvoření pole Osmi drah.“

„Má pravdu!“ přispěchal s odpovědí ten samý starší. „Nesestupujte! Všichni nahoru, hned!“

Tohoto staršího musel mocný pán Bílého tygra Shang vybrat snad jen z legrace.

Na Li Yuna dopadla plná tíha jeho úkolu, ale neměl na vybranou. Musel potlačit svou frustraci a vést neznámou skupinku učedníků při budování formace, která by síti visící nad nimi odolala.

Náhle mu po zádech přeběhl mráz. Důvěřoval své intuici natolik, že bez zaváhání vylovil z rukávu dřevěný ochranný talisman a vrhl ho do vzduchu. Drobná dřevěná destička se okamžitě rozzářila a vytvořila kolem nich ochrannou bariéru z pulzujícího světla.

Hned poté použití talismanu zalitoval. Yan Zhengming ho kdysi získal na černém trhu a vzdával se ho jen těžko, protože údajně pocházel z rukou samotného Tong Rua.

Než mohla jeho lítost dostoupit svého vrcholu, oblohou se rozeznělo ohlušující zahřmění.

Jeden z učedníků Panství Bílého tygra s žalostně nízkou kultivací začal krvácet ze všech sedmi otvorů a okamžitě se zřítil z létajícího koně.

Li Yun s hrůzou pochopil, že přišlo nebeské soužení – a to přímo na Han Yuana. Problém byl, že tak hlasité hřmění neslyšel ani tehdy, když u Věže Šarlatového ptáka začala růst Loužiččina kost yao.

Vzduchem se rozlehl zvuk trhaného hedvábí. Ochranná bariéra už nedokázala odolávat, veprostřed se pomalu roztrhla a během okamžiku byla zničena.

Vzácná dřevěná destička se rozlomila napůl a spadla na zem.

Han Yuan se otočil a přistál na meči, jehož majitel v tom chaosu padl. Po tváři mu přeletěl stín černého draka a znamení krevní přísahy na hřbetě jeho ruky zazářilo rudě jako krev. Zvedl nelítostný pohled k velké síti nad sebou.

To nebeské soužení nebylo ničím jiným než zpětným úderem přísahy.

Z lesa vylétlo několik kouřových stínů černé qi a obklíčilo ho. Tuhle past nachystali démoničtí kultivující.

Zvláštní však bylo, že mezi nimi stálo i několik obyčejných kultivujících s tvářemi zkřivenými nenávistí. Jeden dokonce vykřikl: „Podlý ďáble! Před Mříží deseti nás ti zbabělci donutili mlčet kvůli proklatému ochránci tvé sekty, takže jsme proti tobě nemohli zasáhnout, ale teď nastal čas pomsty!“

Jako zástupce onoho takzvaného „proklatého ochránce sekty“ si Li Yun připadal, jako by mu někdo na hlavu vyklopil kbelík hnoje. Netušil, co na to říct.

Han Yuan na mluvčího chladně pohlédl. „Takže abyste se zbavili podlého ďábla, jako jsem já, spojili jste se s bandou jiných podlých ďáblů, kteří napáchali stejné zlo? Vaše přizpůsobivost je obdivuhodná.“

Li Yunovo naštvání se po těch slovech rozplynulo. S úsměvem prohodil: „Tenhle náš sektovní skvost má se svým srdečním démonem nejvíc společného, když dojde na nevymáchanou hubu.“

Han Yuanova drzost ty kultivující spravedlivé cesty rozzuřila. Pohledem se domluvili a jako jeden muž se na něj pod ochrannou sítě vrhli s tasenými zbraněmi.

Byli ze spravedlivé cesty – nepáchali masakry, neporušovali tabu. Jejich metody byly možná nízké, ale omlouvala je touha po pomstě. Kvůli přísaze krve se Han Yuan nemohl bránit – kdyby se odvážil vzdorovat a zranil je, mohlo by to přivolat další nebeské soužení, proti němuž by nejspíš neobstál ani předchozí nejvyšší pán Beiming.

Han Yuan svraštil obočí, setřepal rukávy a uskočil před jedním z útoků. Bez ohlédnutí zařval směrem za sebe: „Li Yune, ty idiote, co tam děláš? Bavíš se na můj účet?“

Li Yun si s kamennou tváří založil ruce na hrudi. „Tenhle náš skvost se od svého srdečního démona nejvíc liší tím, že ten démon aspoň není k ničemu.“

Členové téhle sekty skutečně nebyli kompatibilní.

Li Yun tasil od pasu ozdobný meč a houkl na starší Bílého tygra: „Prosím, kolegové kultivující, zastavte těch pár ze spravedlivé cesty. Loužičko, použij pravý oheň Samádhi a proraz skrz síť únikovou cestu pro toho idiota, který je nešťastnou náhodou tvým čtvrtým bratrem. Pokud se nemýlím, oko pole je v pozici kun!“

Loužička se okamžitě proměnila v Šarlatového jeřába a vzlétla. Ve srovnání s jejím pravým ohněm byly démonické jiskry ničím, takže v síti rychle prorazila díru.

Nian Dada přilétl blíž. „Druhý strýčku, a co já?“

Li Yun s lusknutím prstů vytáhl z rukávu velký arch papíru a poklepal na něj. Okamžitě se roztrhl na drobounké útržky, které se rozvířily větrem a proměnily v hejna hmyzu všech velikostí. Z toho pohledu naskakovala husí kůže.

Hmyz se snesl z nebe, vnořil se do lesní vegetace a vmžiku jim zmizel z očí. Li Yun hodil Nian Dadovi malou lahvičku. „Když se podíváš dovnitř, můžeš skrze dno vidět očima těch tvorů. Dávej za mě pozor na okolí. Mám takový pocit, že tohle ještě nebude všechno.“

Nian Dada si rychle promnul paže, aby se husí kůže zbavil, a sevřel lahvičku v rukou. Pokusit se zachytit dění na zemi skrze nespočet útržkovitých obrazů stálo velké úsilí, při němž pochopil, jak náročné je mít příliš mnoho očí a končetin.

Lidem z Panství Bílého tygra velel jejich starší a učedníkům se nějak podařilo se zorganizovat. Jakmile se vzpamatovali, okamžitě se spojili a na Han Yuanův příkaz vyrazili zastavit pletichářské kultivující spravedlivé cesty. Obě strany se vrhly do boje. Po vzoru svého staršího protivníky nejdřív elegantně pozdravili, ale když se boj rozhořel naplno, už se stejnou vervou spílali všem generacím jejich předků.

Díky tomu, že zaměstnali spravedlivé kultivující, Han Yuan se mohl proměnit v oblak černé mlhy a proniknout otvorem v síti, který propálila Loužička. Tam natáhl ruku a ze vzdálenosti, která se zdála nemožná, sevřel část pole na jeho jihozápadní straně.

Pod jeho silou jako by sebou trhla celá země, když roztrhl obrovskou síť rozprostírající se po nebi.

Několik démonických kultivujících, kteří se ještě před chvílí chvástali svým vítězstvím, pochopilo, že se situace nevyvíjí v jejich prospěch a pokusili se uprchnout. Vzduchem se však rozlehl dlouhý, hrozivý dračí řev a temné mraky nasáklé aurou krve zahalily okolí. V jediném okamžiku se na nebi objevilo osm nehybných Han Yuanů.

„Kam si myslíte, že jdete?“ pronesli unisono.

Loužička na to jen němě zírala. Připadala si, jako by právě pochopila novou životní moudrost. Proměnila se zpět do lidské podoby a zamyšleně pronesla: „Teď už chápu, co měl náš nejstarší bratr na mysli, když říkal, že cesta Velkého Tao má tři tisíce stezek, vedoucích ke stejnému cíli.“

Li Yun na okamžik uvěřil, že dosáhla osvícení, ale než si mohl plně vychutnat pocit uspokojení, jeho mladší sestra s upřímným nadšením dokončila: „Takže kromě toho strašně nespolehlivého Devátého řetězu mohou být všechny cesty takhle mocné!“

Na tohle už coby její starší vážně neměl sílu.

Vedle něj se náhle ozvalo polekané nadechnutí.

„Co se plašíš?“ zabručel Li Yun nespokojeně na Nian Dadu.

„Druhý strýčku, je tam skupina lidí… ne, to nejsou lidé! Duchové! Právě vylézají ze země a pohybují se rychleji než vítr!“

Li Yunovi se při slově ‚duchové‘ napjaly nervy a zorničky se mu stáhly. Švihl rukou a nespočet brouků, které předtím rozeslal do lesa, se vzneslo a v rychlém sledu vybuchlo. Jejich hořící tělíčka prorážela temná mračna a na okamžik zahnala černou mlhu hluboko pod jejich nohama.

Tím se odhalilo to, co se skrývalo na zemi.

Jednomu ze starších Bílého tygra se zježily vlasy na hlavě. „Lampa pohlcující duše!“

Li Yun zvážněl a vrhl pohled na Han Yuany v dálce. Jaká náhoda…

Na přemýšlení ale nebyl čas. Husté černé mraky, valící se po zemi, se zvedly k nebi a poryv mrazivého vzduchu, páchnoucího po hnijících tělech, zasáhl všechny přítomné do tváře. Krajina se ponořila do temnoty.

Nian Dadovi se mimoděk vybavila vzpomínka na jeskyni v horách a na jeho první výlet za hranice údolí Mingming, když následoval Cheng Qiana. Zachvěl se.

Mezi svíjejícími se přízraky na zemi vystoupila povědomá postava – Jiang Peng.

Li Yun s ostatními ho poprvé spatřil před více než sto lety u Východního moře. Už tehdy přišel o svou lidskou podobu, ale nyní, po tolika letech, vypadal ještě děsivěji. Od pasu dolů byl zahalen do vířícího černého kouře, takže se zdálo, jako by neměl nohy a jen se vznášel ve vzduchu. Bylo těžké rozeznat, jestli je kultivujícím duchů nebo duchem samotným. Líce měl propadlé jako živá mrtvola a stíny na jeho tváři nemohlo zahnat ani polední slunce.

Změřil si shromážděné postavy ve vzduchu a s vyceněnými zuby se ušklíbl. Jakmile jeho pohled padl na Han Yuana a jeho dvojníky, olízl si rty a hrubě zamručel: „Beiming…“

Rozladěný Han Yuan bezmocně stáhl své kopie zpět do svého těla a zavolal: „Netvrdil jsi, že ho předchozí nejvyšší pán Beiming před sto lety roztříštil na kusy?“ To mluvil bez všech pochybností jeho srdeční démon. „Proč se předtím klepal strachy, a teď, když je zpět, ani nepozná, jestli jsem skutečný Beiming nebo ne?“

Pak se výraz na jeho tváři změnil a vládu opět převzal skutečný Han Yuan. „Posledně, když jsem ho viděl, ještě rozeznával lidi a nevypadal tak šílený… Je to opravdu vlastník Lampy pohlcující duše? Spíš se mi zdá, že se od těch duchů nijak neliší.“

Zdálo se, že ti dva si k rozhovoru vystačí. Srdeční démon si odfrkl. „Stačí, abych se někde ukázal, a všichni se můžou přetrhnout, aby se se mnou utkali. Aspoň je dostanu všechny naráz.“

Han Yuan se vrátil do popředí a jeho tvář se zamračila. „Přestaň se chvástat. Opravdu si myslíš, že tě někdo uznává natolik, aby ses mohl nazývat nejvyšším pánem Beimingem? To je jméno staršího mého mistra! Tenhle Jiang Peng unášel lidi v okolí Ostrova Azurového draka už předtím, než jsem vstoupil do sekty. Není vůbec jisté, kdo koho nakonec zkrotí.“

Staršího Panství Bílého tygra, který celý tenhle nesmyslný rozhovor vyslechl, zaplavil pocit hluboké beznaděje. Pomalu se smiřoval s tím, že jeho život je zpečetěn. Dva nejhorší démoni posledního století se ocitli na stejné cestě – jeden šílenec a druhý… taky šílenec.

Zem pod nimi se rozezněla kakofonií šepotu, jako by si tisíce duchů vyměňovaly tichá slova. Všem se zježili vlasy hrůzou. Obrovská iluze olejové lampy se zvedla do vzduchu a vlna záštiplné aury se vzedmula jako hurikán. Točila se stále rychleji, míhaly se v ní nesčetné lidské tváře, až nakonec vytvořila děsivý, pulzující vír. Tato smršť nabitá hněvem se beze slova rozletěla proti ohromeným kultivujícím.

Ještě před chvílí svěží les Shuzhong byl pohlcen černou mlhou a vše živé okamžitě uschlo a rozpadlo se na prach, jak nenasytní duchové do posledního vysávali kapky životní síly.

Nian Dada nemohl uvěřit tomu, že tenhle Jiang Peng byl kdysi tím špinavým, bídným démonickým kultivujícím, který se sotva držel při životě poblíž údolí Mingming, a který ovládl Liu Langa.

Nejenže se zotavil – byl ještě silnější než před sto lety.

Han Yuan se zamračil, aniž by polevil v ostražitosti. Nahlas si pro sebe mlaskl, pak zvedl ruce před hruď a nechal zbjevit těžký meč s vyrytými dračími vzory.

Kultivující duchů na zemi a démoničtí kultivující ve vzduchu si vyměnili pohledy a pohnuli se ve stejnou chvíli. Jiang Peng, očividně vyprovokován Han Yuanovým mečem, pozvedl ruku s přízračnou kostí nahrazující meč a zaútočil.

Oba dva pocházeli ze stejné sekty a shodou okolností se rozhodli pro stejnou techniku boje dřevěného meče Fuyao. Tato původně jemná a přímá technika naplno ukázala svou nestálost. Nasáklá obrovským množstvím démonické síly se bez zaváhání proměnila do démonické verze sama sebe.

Li Yun plácl Nian Dadu po hlavě. „Proč tu pořád stojíš? Chceš umřít?“

Obloha i země kolem nich už se zcela zahalila do běsnícího víru démonické síly. Nikdo nebral ohled na to, ke které straně patří, a všichni okamžitě ustoupili, neodvažujíce se do nelítostného boje dvou démonů zasahovat.

A přesto se někdo odvážný našel. Zazněl ostrý zvuk taseného meče a oslnivé světlo čepele se šikmo mihlo vzduchem přímo mezi oba bojující.

Meč stvořený z prvotní duše!

Li Yun se nejdřív rozzářil s nadějí, že se Yan Zhengming vrátil dřív, než čekali. Jenže vzápětí se dostavil šok. Něco tu nehrálo – tenhle šermíř sice měl prvotní duši, ale zdaleka nebyl na stejné úrovni jako jeho nejstarší bratr, který už dosáhl Božské sféry.

Při bližším pohledu příchozího rozeznal – byl to You Liang z Úřadu pro nebeské záležitosti.

Jeho meč narazil do kosti, kterou držel Jiang Peng, a tlak na ostří okamžitě vzrostl. Jako novorozené tele, bezstarostné tváří v tvář tygrovi, se You Liang vrhl proti přízračné síle vířící kolem kosti, kterou se zasyčením donutil k ústupu. Ale bylo to jako foukat do plamenů – temná energie se na okamžik zachvěla, jen aby její protiútok desetinásobně zesílil.

Han Yuanův meč Jiang Pengovu sílu zablokoval a zároveň You Lianga odrazil stranou. „Nelez mi pod meč! Zahráváš si se smrtí a ještě na mě přivoláš božský trest! Zmiz!“ rozkázal chladně.

You Liangův meč byl pohlcován černou energií. Jeho tvář zbledla, ale zachoval klidný výraz, zatímco rychle pronesl: „Starší bratře, přináším zprávu. Síň Černé želvy, vedená Bian Xuem, shromáždila skupinu kultivujících, kteří vůči tobě chovají zášť, a plánují tě zabít. Tito lidé jsou jen záminkou, další krok mají připravený. Nevím, jak zjistili, kdy půjdeš, ale můj přítel se je teď snaží zadržet, jak to jen půjde. Musíš okamžitě odejít!“

Během těch několika vět si Han Yuan s Jiang Pengem vyměnili přes stovku úderů. Černá démonická energie jim sálala z očí, když se tvrdě a bez slitování střetávali. Oba už utrpěli těžká zranění a ani jeden z nich You Liangova slova nevnímal.

Oni byli možná šílení, ale Li Yun slyšel dobře. Myšlenky mu vířily hlavou – You Liang byl samotářský šermíř, takže jeho přítel mohl být nanejvýš další člen Úřadu. Ale Úřad byl v troskách a utrpěl těžké ztráty. Kdo z nich by měl čas se starat o pomoc někomu jinému?

Musel to být Zeshi!

Loužička měla vzácný moment rychlého úsudku. Vždy měla na starost výměnu zpráv se Zeshim, takže přirozeně měla způsob, jak jej kontaktovat. Teď bleskově vytáhla šedé ptačí pero – během několika okamžiků jeden jeho konec vybledl a přišel o životní sílu.

„Je to opravdu bratr Zeshi!“

„Han Yuane, přestaň!“ vykřikl Li Yun.

Han Yuan nereagoval… nebo spíš reagoval, ale situace už mu nedávala na výběr.

Papírový hmyz, kterému se podařilo doletět lesem nejdál, přenášel zpět to, co viděl. Li Yun na okamžik přimrzl na místě. Skrze broučí oči spatřil ne víc jak pět li od nich vztyčení obrovského pole, napájené neznámým množstvím duchovní síly obětovaných lidí. A to pole se začínalo stahovat!

Li Yun zaťal zuby a stáhl si z vlasů dřevěnou sponu, která se vzápětí proměnila v meč.

Kdyby nebyl v krajní nouzi, nikdy by se neodhodlal tu věc použít. Zanechal mu ji Yan Zhengming jako pojistku – uvnitř byl zapečetěn jeden z jeho vlastních mečů prvotní duše.

…

Jakmile Li Yun sponu použil, Yan Zhengming to okamžitě vycítil.

Neměl však čas se tím zabývat, protože mu Cheng Qian bez varování zkolaboval před očima. Ruka sevřená kolem Mrazivého ostří se v křečích nevědomky opřela o ostří, ale přes panující tmu si ani neuvědomil, že se Cheng Qian pořezal, dokud neucítil pach krve.

Mrazivé ostří lačně nasávalo krev svého pána. Meč byl tak rozrušený, že se chystal vzepřít.

„Malý Qiane! Malý Qiane!“

„Tang Zhen…“ vypravil ze sebe Cheng Qian skrze zaťaté zuby. „On je… prvotní duše vypěstovaná z Lampy!“

Celý sled událostí se mu spojil dohromady. Tang Zhen se svou nízkou úrovní kultivace nejspíš prošel stejnou cestou a událostmi jako oni. Když dorazil do středu moře Beiming, nalezl chodbu, kterou démoničtí kultivující otevřeli v mystickém místě Da Xue. Než však mohl najít Zlatý lotos, zasáhl ho astrální vítr a jeho duše se oddělila od těla.

Měl zahynout stejně jako démoničtí kultivující, jeho duše se měla rozplynout, ale osud – zlý i vlídný zároveň – tomu chtěl jinak. Jeho duše byla stejným větrem zaváta přímo do Lampy.

Do Lampy pohlcující duše, která právě o všechny své duše přišla.

Taková náhoda byla stejně vzácná jako slepá želva, která se vynoří v jediném otvoru v ledu na celém širém moři. Stejně jako když se Cheng Qianova duše v posledním okamžiku před smrtí dostala do Nefritu zhušťujícího duši, Tang Zhen dostal božskou příležitost žít, byť s vypětím všech sil. Nebylo těžké si to představit – Lampa byla prokletý, zlý předmět, zatímco Nefrit pomáhal v kultivaci. Tang Zhen musel v Lampě vytrpět tisíckrát víc než Cheng Qian v Nefritu.

Jenže neměl na výběr. Buď by Lampu ovládl, nebo by byl zcela pohlcen.

Nakonec Tang Zhen zvítězil. Vypěstoval si prvotní duši a stal se Lampou samotnou.

Jenže jeho podoba nebyla úplná, protože Lampa byla od svého vzniku poskvrněna nekonečnou karmickou vinou, takže kdyby ji Tang Zhen přetvořil do těla z masa a kostí, nečelil by nebeskému soužení, ale rovnou hněvu samotných Nebes.

A kdyby se Nebesa rozhněvala, ledová svatyně by skončila spálená na popel. Nic živého by nepřežilo, pokud ovšem…

Cheng Qian téměř neslyšně zamumlal, ztracen v nesouvislých myšlenkách: „Proč sem vůbec ti démoničtí kultivující přišli…?“

Podle legend měl Zlatý lotos ze svatyně Da Xue moc smýt všechny hříchy světa. Mohl by snad očistit samotnou Lampu tak důkladně, že by se stala jen obyčejným artefaktem, podobně jako Nefrit zhušťující duši?

Cheng Qian se té myšlenky nemohl zbavit. Co když Tang Zhen z hory Fuyao neutekl kvůli kouzlu malého ptačího yao? Nakonec šlo jen o obyčejné loutkové kouzlo. Tang Zhen měl na výběr stovky různých způsobů, jak je překonat.

Opravu se bál, že Cheng Qian vyslechne příběh o jeho minulosti a půjde v jeho šlépějích, aby vypátral stopy po Lampě?

Nebo… nebo ho sem Tang Zhen přivedl záměrně!

Cheng Qiana zamrazilo až do morku kostí. Hlavou se mu zběsile honily nejrůznější myšlenky, ale dřív než mohl otevřít ústa, Poslechnout jsoucno se v jeho zlatém jádru náhle prudce rozzářilo a stáhlo jeho duchovní vědomí dovnitř. Nefrit se zdál podrážděný oslepujícím světlem a jeho zraněná prvotní duše sotva dokázala otevřít oči.

Jeho vědomí bylo tak přecitlivělé, že se dokonce dotklo i drobné části duše, zapečetěné v dřevěném meči Yan Zhengminga. Měl pocit, jako by se roztrhl na dvě… ne, na tři části.

Jakási vnější síla rozprostřela jeho vzpomínky od hory Fuyao po Ostrov Azurového draka, stránku po stránce, do nejmenších detailů. A pak, jako nějaká neznámá ruka, do nich sáhla a pozměnila je. Jeho bratři a sestra ze sekty, přežívající s ním bok po boku, se v těch vzpomínkách proměnili na odporné úhlavní nepřátele. Veškeré jejich teplo se změnilo v mrazivou nenávist.

Na jedné straně si pod oslnivým světlem Poslechnutí jsoucna dokázal jasně uvědomit, co je skutečné a co je pouhá iluze, na druhé straně v sobě nedokázal potlačit nenávist, vyvěrající ze samotné podstaty jeho duše.

V duchovním vědomí mu vnitřní hlas neustále opakoval:  „Zabij ho… zabij ho!“

Tohle bylo… Malování duší!

Když mu Tang Zhen vrátil vzpomínky, Malování duší bylo jejich součástí.

Byl při plném vědomí, přesto jen stěží zvládal vražedné nutkání, které se v něm vzdouvalo. Mrazivé ostří, zařezávající se mu do dlaně, vůbec necítil.

Shang Wan’nian na něj žádnou past nenastražil. Za běžných okolností by mu Poslechnout jsoucno skutečně pomohlo Malování duší odstranit, nemluvě o části prvotní duše v Yan Zhengmingově meči, která nemohla být ovlivněna. Jenže právě tady a teď k tomu všemu narazil na astrální vítr, schopný rozervat mu duši.

-Předchozí-     -Kapitoly -    -Další-

 Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)