Braennino: Liu Yao Kapitola 102: Na samou hranici sil delikátního mladého pána

Dřevěný meč, nesoucí část Cheng Qianovy prvotní duše, se prudce rozechvěl. Yan Zhengming ho svíral v dlaních plný nekonečného zmatku. Bolest toho, kdo jej zhotovil, v něm krutě rezonovala.

Netušil, co se s Cheng Qianem děje, ale rychle se rozhodl: „Nejdřív tě odsud dostanu, pak se můžeme bavit o čemkoliv dalším.“

Natáhl k němu ruku, ale Cheng Qian instinktivně zvedl hlavu a zaútočil hranou dlaně. Kolem se vmžiku rozlila vražedná aura, ale než mohl úder dopadnout, převládla v něm hrůza z vlastního jednání a na poslední chvíli stáhl všechnu ledovou duchovní sílu proudící mu do dlaně. Výsledkem bylo, že jeho vysoko zvednutá dlaň po Yan Zhengmingovi jen lehce sklouzla a odsunula ho, aniž by mu jakkoliv ublížila.

Duchovní síla se v Cheng Qianovi přelévala sem a tam a zpětný ráz zadrženého úderu mu ochromil polovinu těla. Vykašlaná krev mu zbarvila roucho do ruda, ale spolu s prudkou bolestí se mu vrátilo roztříštěné vědomí.

„Co to vyvádíš?“ vykřikl Yan Zhengming zděšeně.

Chang Qian ho ignoroval. Zaprvé by to bylo na dlouhé vysvětlování, zadruhé si sám nebyl jistý, co přesně se děje, a zatřetí na to neměl sílu.

Dobře ale věděl, že kdyby mu řekl jakoukoliv hloupost, aby ho přiměl odejít, nejenže by ho neposlechl, ale strachoval by se o něj ještě víc a snažil by se ho zadržet. Proto ho jen mlčky odstrčil a kousl se do špičky jazyka, dokud mu bolest a chuť krve nevyčistily mysl. Jednoduchým, ale účinným pohybem si vykloubil ramena, aby si znemožnil další útoky, a využil získaný čas k soustředění. Koncentroval svou rozbouřenou duchovní sílu a soustředil ji proti pečeti, kterou mu Shang Wan’nian zanechal na prvotní duši.

Pán Panství Bílého tygra se před svou smrtí obával, že Cheng Qianova poškozená prvotní duše nezvládne dědictví Poslechnutí jsoucna, a tak ho zapečetil, aby se odemkla až po jejím úplném obnovení. Teď na to nemohl brát ohled – hořel touhou Poslechnout jsoucno uvolnit a využít jeho moci k odstranění Malování duší, které na něm Tang Zhen zanechal.

Nad tím, zda kruté dědictví přežije, ani nepřemýšlel.

Za vhodných okolností byl vždy spolehlivý a střízlivý, ale jakmile byl zahnán do kouta, věřil, že neexistuje nic, čemu by se nepostavil.

Yan Zhengming cítil, jak se ledová duchovní síla vrátila zpět k Cheng Qianovi. Její dotek jen pocítil, ale přesto mu přejel po zádech mráz. Pak spatřil, jak se mezi obočím jeho třetího bratra rozzářil malý znak ve tvaru ucha.

Na tomto místě, kde zhasínaly knoty lamp i všechna ostatní světla, mu znamení na čele zářilo jasněji a jasněji, až Yan Zhengming mohl vidět Cheng Qianovy bledé rty i temnou qi vznášející se mu mezi obočím.

Nechápal, co se děje, a bál se přiblížit. Podle jeho instinktu to vypadalo jako nějaký záhadný proces předávání dědictví, ale místo ani čas nebyly správné.

A kromě toho – jaké dědictví by nutilo člověka k sebepoškozování?

Nikdy o ničem podobném neslyšel a netušil, zda by přerušení celého procesu Cheng Qianovi neublížilo.

A protože by se nikdy neodvážil vystavit ho riziku, mohl jen stáhnout dřevěný meč zpět do svého nitra a silou vlastní prvotní duše jej opakovaně konejšit.

Dřevěný meč byl stále odrazem jeho původního meče. Postupně v něm vnímal slabou ozvěnu, jako by k němu z dálky dolehl tlumený zvuk zvonu.

Neměl čas se tím zabývat, protože zároveň ucítil, jak se místo pod ním začíná třást, a skrze silnou vrstvu ledu zaslechl hřmění zuřících vln.

Moře Beiming rezonovalo s tím, co bylo mezi Cheng Qianovým obočím!

Yan Zhengmingova ostražitost vylétla na maximum. Celé tělo se mu napjalo, jako by se sám stal mečem. Rezonující vlny nejsou problém, dokud to není…

V tu chvíli, kdy se ta myšlenka objevila, zaslechl ostrý svist blížícího se větru. Ta zatracená podivná vichřice se bez jakéhokoliv varování kruhem vrátila zpět. Tentokrát si nevšímala kostí před nimi a cíleně se vrhla přímo na Cheng Qiana.

Yan Zhengming jej zaštítil a následná bolest ho málem rozesmála. Poprvé zjistil, že i on dokáže přivolávat smůlu pouhou myšlenkou.

I když nešlo říct, že by byla těla kultivujících z ocele, po desítkách let zušlechťovaní se s těmi smrtelnými nedala srovnávat. Obyčejné meče nedokázaly Yan Zhengminga zranit, ale pouhý závan astrálního větru zanechal na jeho těle několik dlouhých ran, z nichž mu do zad vystřelovalo vlny nesnesitelné bolesti.

Dlouze se zahleděl na nepřítomného Cheng Qiana, potom vytáhl dřevěný meč a sevřel jej v ruce. Všechny meče prvotní duše se seřadily okolo něj, úroveň Zatasení čepele se otevřela a vytvořila uvnitř mystického místa jeho vlastní malý svět.

Da Xue se otřásalo dědictvím Poslechnout jsoucno. Astrální vítr, který je právě minul, jakoby konečně našel svůj cíl a znovu se vrhl na Cheng Qiana.

Yan Zhengming rychle použil své duchovní meče a vytvořil s jejich pomocí rozsáhlou světelnou síť. S tichým zaklením se odhodlaně vztyčil, připravený izolovat hněv ledové hory co nejdál od nich.

Jeho duchovní síť a astrální vítr se v tunelu srazily. V okamžiku střetu se meče roztrhaly do tisíců světelných paprsků a čepele, které dokázaly krájet železo jako máslo, se nyní ohýbaly a lámaly v zuřivém poryvu vichřice. Jen jeden úder větru a jeho ochrana byla zničena.

Studené světlo se odráželo na stěnách a paprsky pohasly. Znovu a znovu se chodbou odrážel zvuk drceného kovu a kamene. Yan Zhengmingovy dlouhé vlasy byly rozcuchané větrem a jeho roucho se zmítalo ve větru tak prudce, že už se na několika místech roztrhlo.

Yan Zhengming zavřel oči a nechal vůli dřevěného meče Fuyao vniknout do svých rukou.

Kdysi v době Cheng Qianovy smrti věřil, že nikdy nebude schopen zapečetěnou horu Fuyao otevřít. Myslel si, že jednou přijde den, kdy bude muset použít svou vlastní sílu k potlačení duchovního vědomí vůdců sekt v pečeti, a tak násilně obejít jejich příkaz, aby horu Fuyao znovu přivedl do lidského světa.

Tady, hluboko v zrádném mystickém místě Da Xue pod mořem Beiming, držel dřevěný meč a stál pevný a nehybný jako hora.

Vždy si cenil života, tak proč se stále dostával do situací, v nichž hrozila smrt?

Technika Zatasení čepele byla opatrná, ale vytrvalá.

Nic násilného zde nemohlo mít dlouhého trvání.

Stál a nekonečně dlouho bojoval s místem kolem sebe. Kolem jeho těla nebyla ani stopa po síle meče, protože ta vycházela z jeho nitra a proudila do prostoru, kterým se obklopil.

Astrální vítr jej stále dokola ničil, ale Yan Zhengming jej znovu a znovu vztyčoval.

V ledové jeskyni nebyl rozdíl mezi dnem a nocí. Netušil, jak dlouho se držel. Pomalu se začínala objevovat bolest, jakou už dlouho necítil, a jeho meridiány jako by někdo propichoval jehlami. Znamenalo to, že jeho zlaté jádro bylo na pokraji vyčerpání.

Tak hlubokou únavu už dávno nepoznal. Nedokázal si pomoci a ohlédl se po Cheng Qianovi. Měl tvář bledou jako papír, ale Yan Zhengming jako by z toho pohledu načerpal další sílu.

Bylo to zvláštní. Věděl, že má hluboko v sobě bázlivou povahu, která se bála jakékoliv bolesti a utrpení. Ve chvíli, kdy by jeho síla byla vyčerpána, by si nejspíš sedl, upravil se a čekal na smrt. Ale jakmile tu byl Cheng Qian, všechno se změnilo.

To on ho dokázal přeměnit z delikátního a křehkého mladého pána na opotřebovaný kus hadru, který už někdo vyždímal do krajnosti. A i když vypadal příšerně, stále ještě jej šlo použít.

Bolest zabodávaných jehel se rozšířila po celém těle. Měl pocit, že jeho končetiny budou co nevidět odtrženy od těla jako varování od vyprázdněných meridiánů. Všechno však ignoroval a v jedinou chvíli zrušil ochrannou bariéru kolem sebe. Jeho duchovní meče se zaráz vznesly, zlaté jádro se zcela vyprázdnilo a v uších mu hučelo – a pak vyslal pohybem dlaně meče ven.

Duchovní meče se okamžitě změnily ve vůli meče. Neexistovalo místo, kam by se nedostaly, a útoky vracely, jako by chtěly svrhnout hory a převrátit moře. Astrální vítr zaskučel podobně jako poraněné zvíře – opravdu se mu podařilo jej odrazit.

Celé tělo se mu chvělo a oči se mu podlily krví. Zapřel dřevěný meč o zem, aby se z posledních sil postavil, ale pohled už měl omámený. Bezděčně zamumlal: „Malý Qiane…“

Jeho neschopnost Cheng Qiana ochránit byla už od mládí jeho celoživotním žalem. Jak se stával mocnějším a mocnějším, ten žal se postupně vytrácel, až se nakonec stal jen stínem strachu, navždy otisknutým v jeho srdci.

Yan Zhengming se nepřítomně usmál a pak, tak jak tam stál, omdlel.

Pustil dřevěný meč, ale ten nespadl. Jeho hrot stále směřoval dolů a visel ve vzduchu, plně oddaný své povinnosti ochraňovat. Ani po další chvíli čekání však další útok nepřišel. Astrální vítr byl nějak mečem rozbit a vracel se zpět do hlubin Da Xue.

Jakmile se vítr stáhl, Cheng Qianovo duchovní vědomí přetížené obranou dřevěného meče si s úlevou povzdechlo. Stále zároveň vnímal meč i své vlastní tělo. Bylo to jako mít dva mozky, které uvažovaly přesně ve stejnou dobu a dokonce se navzájem rušily. Pochopil pocity samotného Han Yuana – ty pramenící z Malování duší i ty, způsobené podivným rozdělením jeho duše na dvě části.

Vědomí v jeho těle zoufale odolávalo vlivu Malování duší a udrželo jeho poslední zbytky rozumu, aby dokázalo otevřít pečeť Poslechnout jsoucno. Vědomí v meči naopak chránilo Yan Zhengminga a vnímalo události v chodbě.

Cheng Qian využíval chvíli oddechu, ale stále v něm hlodalo podezření – co to Malování duší znamenalo?

Jaký měl Tang Zhen důvod pokusit se ho přimět zabít Yan Zhengminga?

Pokud by chtěl obrátit svět do chaosu, pak by mu stačilo zbavit se Han Yuana, Shang Wan’ninga a ostatních – Yan Zhengminga by to ani nezvedlo ze židle. Počet bolavých míst jejich vůdce sekty by se dal spočítat na prstech jedné ruky, a dokud do nich nikdo nedloubl, klidně by zůstal sedět na hoře Fuyao a ignoroval vše kolem.

Jaký mělo smysl vyprovokovat bez zjevného důvodu tak mocného a nelítostného kultivujícího meče, a navíc vynaložit takové úsilí, aby ho vlákal do mystického místa Da Xue?

Kdyby byl Tang Zhen skutečně šílený, aby chtěl využít právě Cheng Qiana k jeho zabití, proč to neudělal už na hoře Fuyao? Měl zde ve dne v noci tolik příležitostí, byli zde nechránění a Yan Zhengming by neměl žádnou šanci uniknout. Proč muselo jít právě o tohle místo? Oba od začátku čekali nebezpečí na každém kroku a zároveň nic neviděli, což jim napnulo nervy na maximum a téměř vylučovalo jakýkoliv útok ze zálohy.

Proč si Tang Zhen myslel, že zabije Yan Zhengminga jedním útokem?

Cheng Qian byl kultivujícím s prvotní duší, který prošel sedmi nebeskými souženími, zcela jiný než kdysi snadno ovladatelný Han Yuan s nízkou úrovní kultivace. Jakmile by ucítil něco podezřelého, okamžitě by se bránil. Pokud si Tang Zhen myslel, že je natolik roztržitý, aby jen tak mimoděk zranil kultivujícího na úrovni Božské sféry, pak ho skutečně přeceňoval.

Jaký mělo smysl aktivovat Malování duší ukryté v jeho těle právě nyní, kromě toho, že by je tím jen varoval?

Yan Zhengming byl v bezvědomí jen krátce. Celý zubožený se opřel o stěnu. Jako první vycítil chaotický směr větru kdesi hluboko v Da Xue a pak se chopil příležitosti regulovat svou duchovní sílu. Po sérii pomalých nádechů a výdechů se podíval na nehybného Cheng Qiana.

„Ještě nejsi mrtvý… hej… kdy se zvedneš… a učešeš mi vlasy?“

Znamení ucha mezi Cheng Qianovým obočím se ještě více rozzářilo, jak tlačil na stále nestabilnější pečeť. Jeho nitro zaplavil důvěrně známý pocit žáru, který jako by ho hrozil spálit na popel. Nevyhnutelně narušil duchovní vědomí, spojené s dřevěným mečem, který se v reakci na to zachvěl.

Yan Zhengming odtrhl pohled od svého třetího mladšího bratra a zahleděl se do hlubin ledové hory Da Xue. Stačil ten jediný pohled, aby se mu v mysli probudil nevysvětlitelný impulz, jako by tam uvnitř bylo něco neodolatelně přitažlivého, něco, co mu srdce rozbušilo divokým rytmem.

Přesto se nepohnul, jen rukou pomalu hladil dřevěný meč, zatímco zamumlal: „Zvláštní. Najednou mám pocit, jako bys právě vylezl z koupele.“

Cheng Qianovo vědomí, napjaté na hranici svých možností pečetí Poslechnout jsoucno, mělo tu smůlu, že ho uslyšelo – a málem bylo chvějícím se dřevěným mečem vykopnuto ven.

Yan Zhengming se postavil na tři kroky od Cheng Qiana – dost daleko, aby ho nerušil, ale zároveň natolik blízko, aby ho měl stále na očích. Takto cítil, že dokáže odolávat nevysvětlitelné přitažlivosti hlubin Da Xue.

Jemně si olízl popraskané rty. Zdálo se mu, že se něco podivného děje nejen s ním, ale s celým okolím.

Náhle silně zamrkal. Z temnoty hluboko uvnitř oblasti se vynořil paprsek světla, zářící v temnotě jako úlomky ryzího zlata. Zprvu to byl jediný pruh světla, který se postupně rozšířil, až i v nejtemnějších místech Da Xue rozkvetly miliony zlatých paprsků.

Záhadná záře se vlnila sem a tam a osvětlovala vše kolem jako odlesky slunce na vodní hladině. Připomínala nesmrtelný ráj, skrytý uprostřed lidského světa.

Tu scénu jednoduše nebylo možno popsat slovy. Každý, kdo by jí byl svědkem, by musel nad tou nádherou zalapat po dechu.

Yan Zhengming na dlouhou dobu oněměl. Pak mu bleskla hlavou myšlenka – je to snad Zlatý lotos Da Xue?

Opravdu existoval?

Po objevení zlatého světla měl Cheng Qian dojem, že Malování duší už ve svém nitru nedokáže potlačovat. Černá energie zaplavila jeho zlaté jádro a téměř utopila slabou prvotní duši v ní, takže zůstalo jen malé místo, kde se drželo Poslechnout jsoucno.

Cheng Qian, dosud nehybně sedící se zavřenýma očima, je náhle otevřel. Byly chladnější než obvykle, zdály se téměř bezedné.

Yan Zhengming zvedl hlavu. „Už ses probral, ctěný předku?“

Cheng Qian ho však zcela ignoroval. Když se zvedal, jeho kosti a klouby zavrzaly, jako by byly už dlouho ztuhlé. Celé tělo měl pokryté námrazou. Pohyboval se strnule a nepřirozeně, přičemž v rukou svíral krví potřísněné Mrazivé ostří, z něhož sálala nezastíraná vražedná síla.

Právě v tu chvíli se dřevěný meč v Yan Zhengmingově ruce vymkl kontrole. Cheng Qianova duchovní síla ho na okamžik ovládla a využila nashromážděnou sílu meče k tomu, aby zasáhla samotného Cheng Qiana.

Yan Zhengming pevně sevřel jílec meče, ale už bylo pozdě. Mohl jen bezradně sledovat, jak se qi meče zaryla přímo do Cheng Qiana.

Samozřejmě už dávno věděl, že v dřevěném meči je část prvotní duše jeho třetího bratra. „Cheng Qiane! Vzal sis špatné léky?“ vykřikl napůl šokovaně, napůl rozezleně.

Druhý se sotva držel na nohou, jako by necítil žádnou bolest. Od krku se mu po obličeji rozlézala jinovatka, z koutku úst mu tekla krev, ale nic z toho nevnímal. Jeho pohled byl prázdný, jako by vůbec nebyl přítomen.

Yan Zhengminga zamrazilo v zádech – poznal Malování duší.

Cheng Qianova ruka povolila sevření Mrazivého ostří, takže táhl meč za sebou. Špička skřípala po zmrzlé zemi, až tuhla krev v žilách. Pohyboval se vratce, téměř jako by klopýtal, ale přesto se blížil k Yan Zhengmingovi.

Hlavou mu prolétla myšlenka, která ho přimrazila na místě: „Chce mě zabít?“

Strnul, zmítán vnitřním bojem.

Pak ale koutkem oka zahlédl záblesk zlatého světla a srdce mu poskočilo. „Ano – Zlatý lotos!“

Nezáleželo na tom, kdo a kdy Cheng Qiana ovlivnil – jakmile se mu podaří získat ten list, Malování duší nebude problém.

S tímto rozhodnutím pevně sevřel dřevěný meč, aby se Cheng Qian nemohl dál zraňovat, a vyrazil směrem ke světlu.

Cheng Qianovo duchovní vědomí v meči okamžitě pochopilo, co se chystá udělat.

„Nejstarší bratře! Zastav se!“

Hlas meče však nikdo neslyšel.

Tang Zhen je sem nalákal a využil astrální vítr k rozvrácení Cheng Qianovy duše, čímž aktivoval Malování duší.

Ten chlap se vyznal ve všech možných kletbách duší – proč si vybral zrovna tuhle?

Najednou znal odpověď: Protože Yan Zhengming už jednou Malování duší spatřil a dokázal jej poznat. Nikdo ze sekty Fuyao by na něj nikdy nezapomněl.

Tang Zhen musel vědět, že Cheng Qian nebude schopen Yan Zhengminga zabít. Potřeboval ho jen vyvést z míry. A pokud by byl uvězněn v Malování duší, jaká bude první Yan Zhengmingova reakce?

Nebylo potřeba přemýšlet. Šel by si pro list.

V tom okamžiku Cheng Qianovo vědomí v meči prudce zakolísalo a málem zasáhlo Yan Zhengmingovo zlaté jádro. Ten ucítil známou vůli a instinktivně zaváhal.

Cheng Qian sebral veškerou sílu a násilně stáhl své vědomí zpět do svého nitra. Zahalen v sílu mečové techniky Zatasení čepele, kterou převzal z dřevěného meče, proťal pečeť Poslechnout jsoucno.

Uvolněná pečeť se v jediném okamžiku rozpadla. Duchovní předmět v jeho nitru se rozzářil tak silně, až to vypadalo, jako by mu chtěl sežehnout vnitřnosti na oheň. Ta odporná, zlovolná technika vetknutá mezi jeho obočí byla smetena jako shnilý list a Malování duší bylo v mžiku zničeno.

Vzápětí ho zasáhla ještě těžší zkouška.

Celé jeho tělo jako by vzplanulo. Jemná námraza, která se mu usadila na těle, se v jediném okamžiku rozpustila a promočila mu vlasy i šat. Vnímání jeho prvotní duše a fyzického těla se zcela odpojilo, téměř jako tehdy, kdy se jeho tělo vytvořené z Nefritu zhušťujícího duši poprvé setkalo s nebeským soužením.

Ztratil kontrolu nad vlastním tělem a bezvládně se sesul k zemi.

Celé mystické místo Da Xue se rozechvělo. Yan Zhengming, nedbaje hrozby Malování duší, popadl Cheng Qiana za ruku a přitáhl si ho do náruče. „Jestli mě chce zabít, ať to udělá,“ pomyslel si.

Místo toho ho sežehl žár Cheng Qianova těla. A jako by to nestačilo, astrální vítr, který se na chvíli vytratil, se znovu rozletěl po celém okolí. Jeho ostré, břitům podobné hrany zuřivě narážely do celého Da Xue jako splašený kůň, který se utrhl ze řetězu.

Yan Zhengming ho pevně držel v náručí. V tom okamžiku se zem pod nimi zhroutila. Využil duchovní sílu meče k obraně i útoku zároveň, vytvořil kolem nich ochrannou bariéru a oba, stále ještě v pevném objetí, se zřítili do propasti mystického místa Da Xue.