Královský preceptor mu neodpověděl, jak byl zcela ponořen do vzpomínek na scénu nepopsatelné hrůzy.
„Jejich tváře už dlouho neviděly světlo,“ pokračoval
nakonec, „takže i měsíční paprsky pro ně byly bolestivé. Když jsem sňal masku,
vypadali jako šokovaní, mhouřili oči a jejich hlavy strnuly. Ale po chvíli,
když zjistili, že jsem to já, oni… začali tiše křičet moje jméno. Byl jsem
ohromen. Předtím jsem říkal, že jsem nikdy neviděl nic strašnějšího než
statisíce lidí padajících z nebe a hořící zaživa v moři ohně, ale
scéna, kterou jsem měl teď před očima, byla několikanásobně děsivější! Ruka
s maskou se mu neovladatelně třásla, a nebýt toho, že jsem byl jako
zkamenělý, maska by mi nejspíš vypadla z prstů a Jeho Výsost by se
probudil. Ty tváře jako by se mi snažily něco sdělit. Otevíraly a zavíraly ústa
stále rychleji, ale stále tlumily hlasy, jako by se bály, že se Jeho Výsost
vzbudí. Byl jsem znechucený a vyděšený, ale přesto jsem si nemohl pomoct –
potřeboval jsem vědět, co mi chtějí říct. Proto jsem zatajil dech a sklonil
jsem se těsně k tváři Jeho Výsosti. Takhle blízko jsem cítil hustý zápach
krve a hniloby, který nedokázaly zakrýt ani léčivé byliny. A ty tváře mi
šeptaly: „Rychle uteč! Jeho Výsost se zbláznil!“
Nastala odmlka. „Ukázalo se, že i po svém odchodu se o
Jeho Výsost stále zajímali, takže se vrátili a vyhledali ho. Nečekaně však na
něj narazili ve chvíli, kdy poháněl velké množství lidí směrem k Peci.
Tehdy zjistili, že se nevzdal myšlenky na živé oběti. V hrůze a vzteku se
ho snažili zastavit. Nemohli tušit, že Jeho Výsost se jim postaví, zabije je a
hodí je do Pece spolu s ostatními. Ti další lidé byli samozřejmě po
shození spáleni na prach a popel, ale mí tři přátelé byli kultivující
s nesmírnou záští vůči tomu, kdo je zavraždil. Jejich duše vzaly tělo Jeho
Výsosti jako svého hostitele, jejich tváře mu vyrostly na obličeji a každý den
se do něj vztekle pouštěli v naději, že mu zabrání v jeho strašných
činech. Když jsem je poslouchal, byl jsem zděšený a zmatený, vůbec jsem
netušil, co dělat. To nejhorší na celé situaci bylo, že jsem si nebyl jistý,
zda mě víc děsí Jeho Výsost nebo ty tři tváře na jeho obličeji.“
Královský preceptor se opět pohroužil do ticha.
„Vtom jsem ucítil, jak mi někdo položil ruku na hlavu.
Ztuhl jsem, pomalu jsem vzhlédl a spatřil jsem Jeho Výsost. Nevím, kdy se
probudil, ale v tu chvíli na mě hleděly celkem čtyři páry očí – ty jeho a
ty mých přátel. Jejich tváře byly v tu chvíli příšerné, kroutily se,
škubaly sebou a znovu otevíraly rány na jeho tváři, takže byl celý od krve.
Dlouho, dlouho se na mě jen díval a pak si povzdechl: ‚Neříkal jsem ti, abys
sem nechodil?‘ A já najednou pochopil všechno to neobvyklé chování
v posledních dnech. Když totiž Jeho Výsost zjistil, že mu na tváři
vyrostly tři takové bytosti, nedokázal se s tím smířit. Nemohl vydržet pohled
do zrcadla, když měl takový démonický, nelidský vzhled, proto je všechny
rozbil. Rány na jeho tváři si způsobil sám, když se snažil ty tváře odříznout,
a protože se nehojily, začaly zahnívat. Ale ať řezal, jak hluboko chtěl, ty
tváře znovu vyrostly.“
Královský preceptor si zakryl tvář. „Okamžitě jsem padl
u jeho postele na kolena. On se pomalu posadil a řekl: ‚Nemusíš se bát. Stali
se takovými, protože mě zradili. Dokud neuděláš totéž, budu se k tobě
chovat jako dřív. Dokud mi budeš věrný, nic se nezmění.‘ Jak bych se mohl
nebát? Jak by to mohlo být stejné? Změnilo se úplně všechno!“
Nastala odmlka, načež si povzdechl. „Jeho Výsost byl
chytrý. Dříve nikdy neměl potřebu číst v lidských tvářích, ale po svém
vyhnanství se to naučil velmi dobře. Uhodl, na co myslím, a pomalu se zeptal:
‚Takže ty také odcházíš?‘. Abych byl upřímný, kdyby do Pece hodil jen ty
zlosyny, o kterých mluvil, možná bych mohl předstírat, že se nic nestalo, a
říct, že to chápu. Ale tohle bylo šílené. S tím jsem se smířit nedokázal! Potom začal mluvit. Říkal, že to nevadí. Že čekal, že s ním nikdo
nezůstane, když se stal takovým. Že může jít dál sám. Že pochopil, že byl
vždycky sám, že nikoho nepotřebuje… Stále dokola opakoval jak šílený: ‚Můžu být
sám, sám, úplně sám, nikoho nepotřebuji, nikoho…‘ Pak se jeho výraz najednou
změnil ve vzteklý. Jednou rukou mě začal škrtit, bez mrknutí na mě zíral a
pořád opakoval, že bude sám, že nikoho nepotřebuje, bude úplně sám… Víte, Jeho
Výsost byl velmi silný, a kdyby mě chtěl opravdu zabít, mohl mi okamžitě zlomit
vaz, aniž bych se vzmohl na odpor. Ale on to neudělal, jen začal takhle
vyvádět, zatímco mí přátele na mě křičeli z jeho obličeje. Nevím, co mu
udělali pak, ale najednou vykřikl mučivou bolestí a já křičel také. Všech pět
nás divoce ječelo a řvalo jako pominutí, jako bychom se zbláznili. Jeho Výsost
se jednou rukou držel za tvář a druhou mě škrtil stále silněji. Před očima se
mi začalo zatmívat, byl jsem si jistý, že už to dlouho nevydržím, ale v tu
chvíli… v tu chvíli jsem něco zahlédl pod jeho polštářem. Byl to meč. Když
spal, dával si pod polštář zbraň, což byl zvyk, který si vypěstoval ve
vyhnanství. Uchopil jsem ho za jílec a vytáhl. Zalesklo se mrazivé ostří a Jeho
Výsost se srdečně rozesmál. Se zarudlýma očima se zeptal: ‚Chystáš se mě zabít?
Tak pojď, bodni mě! Rychle, bodni mě přímo do srdce! Můžeš se přidat ke svým
přátelům, však uvidíme, kdo zemře jako poslední, jestli ty nebo já! Samozřejmě,
že jsem nebodl, jen jsem před ním mávl mečem a křičel: ‚Vaše Výsosti, prosím!
Vzpamatujte se! Podívejte se na sebe, co se z vás stalo!‘ A on se podíval.
Už před dlouhou dobou rozbil všechna zrcadla, takže svůj odraz neviděl kdoví
jak dlouho, a teď se v té jasné, ostré čepeli zcela odrážela jeho tvář. Najednou se zarazil. Stále mě škrtil
nezmenšenou silou a jen se díval, díval se tak dlouho, dokud mu najednou
nevytryskly slzy.“
Královský preceptor se zachvěl. „Viděl jsem, že pláče,
a rozplakal jsem se také, nešlo to ovládnout. Ten odraz na meči, taková
ošklivost! Samotnému mi to připadalo odporné, tak proč jsem ho nutil, aby se
znovu podíval. Aby viděl, jaká odpornost se z něj stala? Nakonec jsem to
nevydržel a meč mi vypadl z ruky. Jeho Výsost mě vyhodil z místnosti
a řekl, ať jdu pryč. A já jsem utíkal, plazil jsem se a klopýtal.“
Xie Lian poslouchal ten jedním dechem vyprávěný příběh
se staženým žaludkem.
Královský preceptor spustil ruce. „Utekl jsem daleko
od království Wuyong. Netrvalo dlouho a sopka znovu vybuchla, ale tentokrát
pohřbila celé království, nezachránila se jediná duše. Celá země zmizela jen
tak. Já tomu neštěstí unikl a od té doby jsem o Jeho Výsosti neslyšel. Jako by
byl pohřben spolu se svým královstvím. Protože jsem s ním strávil nějakou
dobu na Nebesích a také jsem trochu kultivoval, zvládal jsem udržovat své tělo
a bezcílně jsem se potuloval po říši smrtelníků. Sloužil jsem Jeho Výsosti od
mládí a teď, když už nebylo komu sloužit, jsem vlastně nevěděl, co si počít.
Byl pryč, moji tři přátelé byli také pryč… vytvořil jsem tři falešné loutky a
přiměl je, aby mluvily jejich hlasy, a aby si se mnou občas zahráli karty.“
Xie Lianův výraz při slovech o falešných loutkách
zvážněl.
„Později jsem se v této technice natolik
zdokonalil, že jsem těm loutkám vštípil i vlastnosti mých tří přátel.“
„Byli to ti tři preceptoři?“ zeptal se Xie Lian tiše.
Nebylo divu, že si vždycky myslel, že jsou ostatní tři
poněkud zvláštní. Nikdy nejednali samostatně, nikdy se s ním nesetkali o
samotě. Byly to jen loutky, a kdyby opustily Královského preceptora, vše by
vyšlo najevo.
„Ano, to byli oni,“ kývl Královský preceptor a pousmál
se. „Vlastně se dá říci, že jsi i jejich žákem. Bohužel, dokázal jsem jim vrátit
sotva třetinu jejich skutečné síly, takže toho nemohli naučit moc. Už je to
dávno, co je zničil. Ale vraťme se k těm událostem. Po dalším století nebo
dvou se vyměnila celá nebeská dynastie, původní bohové zanikli a nahradili je
noví. Nic z toho se mě ale netýkalo, já jsem jen žil a o nic se nezajímal.
Až jednoho dne se v jednom království narodil pod Zlověstnou hvězdou
korunní princ. Byl jsi to ty, korunní princ království Xian Le.“
Konečně to bylo tady. Princ mimoděk zaťal pěsti
položené na stehnech.
Královský preceptor se objal pažemi. „Myslel jsem, že
je to docela náhoda, taková podobnost. Ale ve skutečnosti už byl Wuyong
v té době mnoho, mnoho let zničený, a po těch stovkách let by bylo
zvláštní, kdyby se někdo takový nevyskytl, takže vlastně o náhodu ani nešlo.
Ale přesto jsem si s pocity, kterým jsem tak docela nerozuměl, vymyslel
náhodné jméno a šel jsem se stát Královským preceptorem z Xian Le.“
„Tušil jsem, že to jméno bylo vymyšlené,“ odmlčel se princ.
„Bez urážky tvého Xian Le,“ pousmál se Královský
preceptor, „ale vetřít se dovnitř a získat pozici tvého učitele bylo až příliš
snadné. Byl tu jediný problém, totiž že lidé si vždy mysleli, že člověk bez
vousů je neschopný, protože kdo byl mladý, musel být i nezkušený, a lidé na něj
pohlíželi s despektem. Kdybych šel na pohovor se svým pravým obličejem,
asi bych neprošel, tak jsem si tvář trochu změnil a přidal jsem si nějakých deset
dvacet let, a pak už nebyl problém. Ale abych se stal Královským preceptorem,
znamenalo to, že jsem musel mluvit přímo s nebeskými úředníky. A tehdy
jsem se ocitl tváří v tvář Jun Wuovi. Jeho vzhled byl zcela odlišný než
předtím, ale přece jen jsem Jeho Výsost znal až příliš dobře. Po několika
rozhovorech jsem začal mít podezření, ale pořád nebyly důkazy. A pochopitelně
jsem se nechtěl prozradit. Změnil se v nikoho jiného, dokonce
z obličeje zmizely i vyrostlé tváře. Myslel jsem si, že se zášť mých tří
přátel rozptýlila, a pokud tomu bylo tak, nebyl důvod vytahovat starou historii
a narušovat nový mír. Přišlo mi v pořádku předstírat, že jsme se
nepoznali.“
„Já bych na tvém místě asi udělal totéž,“ poznamenal
princ.
„Ale stejně jsme to nakonec nedokázali, právě kvůli
tobě. Vaše Výsosti, jistě už tušíš, proč jsem do tebe vkládal takové naděje.
Jsi mu velmi podobný. Doufal jsem, že se staneš bohem, jakým chtěl být i on, a
dokážeš to, co on nedokázal. Že svou dokonalostí napravíš všechnu mou lítost.“
Hua Cheng však chladně namítl: „Od začátku ses mýlil.
Nejsou si vůbec podobní.“
Královský preceptor mu věnoval dlouhý pohled. „Teď ti
to tak pochopitelně přijde, ale tehdy si byli velmi podobní. Strašné bylo, že
si byli podobní až příliš.“
Znovu se obrátil na Xie Liana: „Tenkrát jsi při
Nebeském průvodu zachránil malé dítě spadlé z městské hradby a to mě moc
nepotěšilo. Nejen proto, že ten incident zastavil obřad, ale spíš proto, že to
byl až příliš nápadný čin. Vzbudil jsi Jun Wuovu pozornost. Jun Wu se na tebe
vyptával. Velmi se o tebe zajímal a pokaždé, když jsme spolu hovořili,
jsem měl matný dojem, že něco není v pořádku. Ale poznal jsem, že se mu
upřímně líbíš. Měl v sobě radost, že našel někoho tak nadějného a uvažoval
o tom, že tě povznese na Nebesa. Ale já ho pokaždé s nejrůznějšími
výmluvami nabádal, aby to nedělal.“
Xie Lian měl problém věřit, že Jun Wuova náklonnost
k němu byla falešná, ale když teď slyšel potvrzení o jeho upřímnosti, se
cítil podivně těžce.
„Zlomovým bodem byl most Yinian,“ pokračoval Královský
preceptor. „Pamatuješ si ještě na toho ducha na mostě?“
Po těch slovech se Xie Lian vzpamatoval ze zamyšlení a
odpověděl: „Samozřejmě, byl to můj důvod k povznesení.“
„Už když jsi na toho ducha narazil, vycítil jsem, že
něco není v pořádku. Ten přízrak strašil na rozbitém mostě v pusté
divočině oděný do rozbité zbroje, pod nohama mu plály plameny karmy a tělo měl
pokryté krví. S každým jeho krokem za ním zůstávaly stopy ohně a krve. A
ty tři otázky, které ti položil… to vše mě velmi znepokojilo, ale stále jsem
nedokázal určit, co je špatně. A poté, co jsi mu odpověděl, jsi vzestoupil tak
rychle, že jsem neměl šanci na to přijít. Naštěstí se k tobě Jun Wu po tvém
vzestupu choval vždy dobře. Měl o tobě vysoké mínění a byl k tobě laskavý,
jako by se vůbec nic nezměnilo. Tak jsem o tom přestal přemýšlet. Jenže pak
přišlo velké sucho v Xian Le, vzpoura Yong’anu a zjevení Bílé
beztvářnosti.“
Xie Lian zatajil dech a visel na každém jeho slově.
„Už jsem to říkal, ale zpočátku jsem neměl tušení, co
je ten netvor zač. Když se později projevil obličejový mor, stále jsem měl jen
nepatrné podezření, vždyť parazitičtí duchové plní zášti nebyli nic nového –
snad jen, že se nikdy předtím tak nerozšířili. Navíc jsem si o nešťastném osudu
myslel své, takže jsem zpočátku věřil, že se Bílá beztvářnost zrodila jako tvůj
karmický trest. Jenže jak jsem s tím tvorem přicházel stále častěji do
styku a obličejový mor se stále víc vymykal kontrole, a ty další a další věci…
začal jsem chtě nechtě myslet na to nejhorší.“
„Další a další věci?“ zeptal se princ „Co tím myslíš?
Jako například…?“
„Ta tříčlenná rodina, která zemřela u bran královského
hlavního města Xian Le,“ odpověděl Královský preceptor.
Xie Lianovi na okamžik zadržel dech. „To… to bylo…?“
„Prohlédl jsem ty tři mrtvoly a zjistil jsem, že to
vůbec nebyli lidé. Byly to tři prázdné skořápky, falešné loutky.“
„Ale falešné loutky jsou duté, nemají orgány, nemohou krvácet!“
„Orgány nebyly potřeba,“ namítl Královský preceptor.
„Při pádu z takové výšky by se vnitřnosti samozřejmě poškodily, takže
stačila nacpat do břicha loutek trochu kašovitého masa, nalít trochu krve a
bylo vystaráno. Mezi mými třemi přáteli byl jeden, který byl odborníkem na
vytváření takových vylepšení, ostatně technika výroby falešných loutek byla od
začátku jeho. Nás tu dovednost naučil. V té době nebyla tato technika
příliš rozšířená, a protože byli mí tři přátelé mrtví, kdo asi tak kromě mě mohl
dokázat vyrobit tak realistické padělky?“
Princ sklopil hlavu a zorničky se mu rozšířily. Tříčlenná
rodina, která zahynula před branami královského hlavního města Xian Le, byla
katalyzátorem války. A přitom jejich životy vůbec nebyly skutečné, byla to jen
past!
„Proč jsi mi to tehdy neřekl?“ vzdychl nakonec.
„Netroufal jsem si. Kdyby za tím byl skutečně on a já
ti to prozradil, s tvou tehdejší impulzivností bys mu nejspíš rovnou vyhlásil
pomstu. To by nezachránilo ani tebe, ani Xian Le. Navíc, i kdyby nebylo těch
loutek, dříve nebo později by stejně došlo k…“
Dříve nebo později by došlo k dalšímu incidentu,
který by vyvolal válku, jako například ten se ztraceným psem.
„Později jsi byl poražen. Xian Le bylo poraženo. Už
jsem se nemohl držet zpět, tak jsem nejdřív poslal pryč každého ze Svatého
královského pavilonu, načež jsem uvnitř požádal Jun Wua o slyšení. A tehdy jsem
ho konfrontoval.“
To bylo to, o čem se Jun Wu zmínil. Setkání před osmi
sty lety.
Královský preceptor pokračoval: „Ptal jsem se ho na
spoustu věcí, ale nic nepřiznal ani nepopřel. Nakonec jsem se ho zeptal, co
přesně chce. A on konečně odpověděl. Řekl, že z tebe chce mít svého
dokonalého nástupce. Jestli prý je na světě někdo, kdo mu dokáže plně
porozumět, jsi to ty, a jakmile si to uvědomíš, nikdy ho nezradíš. V tu
chvíli jsem plně pochopil jeho záměr. Vypukla hádka a málem došlo na boj. Já se
vůbec neumím prát, a i kdybych to uměl, ve střetnutí s ním bych rozhodně nevyhrál.
Mohl by mě zabít, aniž by hnul jediným prstem, jenže jeho výraz se najednou
úplně změnil. Zakryl si tvář! Polekal jsem se a spatřil, že jsou na ní znovu
tři obličeje! Vůbec nezmizely, jen je potlačoval svými duchovními silami. V tu
chvíli se z nějakého důvodu – možná kvůli jeho silným emocím nebo kvůli
mně – znovu objevily. Mí tři přátelé se mu vzepřeli, což mu způsobilo mučivé
bolesti hlavy. Měl tak děsivý výraz! Znovu jsem využil příležitosti a utekl.“
Nastala krátká odmlka. „Opět jsem se toulal říší
smrtelníků, jen tentokrát jsem se musel schovávat. Zajímalo mě, jak asi teď
vypadá království Wuyong, tak jsem se tam vrátil. Netušil jsem, co objevím!
Z nějakého důvodu bylo celé území Wuyongu uzavřené a izolované od okolního
světa. Dlouho jsem tou zemí procházel a tam… tam jsem znovu potkal své tři
přátele.“
„Byli to ti tři horští duchové? Stáří, Nemoc a Smrt?“
odhadl Xie Lian.
„Správně. Pec pohltila jejich těla a popel
z jejich kostí shořel na prach, smísil se s popelem sopky, byl
vychrlen ven a dopadl na zem. Postupem času přibývaly další a další vrstvy
usazenin, až se po tisících let proměnily ve tři velké hory, v nichž
spočívají části jejich duší. Dlouho jsem hledal způsob, jak s duchy hor
komunikovat, a když se tak stalo, dozvěděl jsem se mnoho věcí. Ukázalo se, že
předchozí dynastie nebeských úředníků nezmizela přirozeně – on je
jednoho po druhém zabil. On… on vyvraždil celý Nebeský dvůr a nikoho
neušetřil!“
Královský preceptor zavrtěl hlavou. „Poté, co vykoupal
nebeskou říši v krvi, nějakou dobu trpělivě vyčkával. Pak si změnil jméno,
vytvořil si novou identitu, stal se ‚smrtelníkem‘ a znovu ‚vystoupal‘. Všichni
předchozí nebeští úředníci byli mrtví, nikdo nevěděl, kdo přesně je a nikdo
netušil, jak vypadal doopravdy. Pověst o Nebeském bojovém císaři ve smrtelné
říši, jeho minulost, literární odkazy, pověsti, jeho vzhled, povaha… to vše je
falešné. Všechno to jsou jen jeho mistrné lži. Toto Nebeské hlavní město je
nová říše, kterou vytvořil a kterou má zcela pod kontrolou. Pokud jde o mrtvoly
a popel nebeských úředníků předchozí dynastie, všechny jsou smíchány
v základech Nebeského města, aby po nich každý den mohl šlapat. Právě teď
se možná nachází i pod tvýma nohama.“
Královský preceptor pokračoval: „Jun Wu, bojový bůh
číslo jedna Nebeské říše, vypadá navenek nádherný a zářivý, ale v jeho
srdci je hluboko uvnitř jen nekonečná temnota. Odpor, bolest, hněv, nenávist…
potřeboval ty pocity někde uvolnit, jen tak v sobě mohl nadále udržet
rovnováhu a být tím vyrovnaným vládcem všech tří říší, aniž by někoho
zavraždil. Někdejší království Wuyong se proměnilo v peklo a Pec byla
nakrmena nesčetnými životy a třemi bývalými nebeskými úředníky, takže ho uznala
za pána. Pravidelně v Peci ty temné emoce uvolňoval, používal miliony
zesnulých duší Wuyongu jako palivo k zažehnutí plamenů karmy a vyrafinoval
zde mnoho zlovolných bytostí.“
„Metoda vytvoření těch netvorů je jiná než vytváření
Nejvyššího krále duchů, že?“ zeptal se Xie Lian.
„To je pravda,“ souhlasil Královský preceptor.
„Nejvyšší král duchů přišel až později, když změnil metodu rafinace.“
„Co tím myslíš?“
„Kvalita a kvantita,“ naznačil Královský preceptor a
znovu se podíval na Hua Chenga. „Oba už jistě víte, že Nejvyšší se rodí jednou
za sto let, někdy i za několik set. Jsou nesmírně vzácní a obtížnost jejich
rafinace je neuvěřitelná. Navíc jejich minulý život je velká proměnná. Pec
pouze poskytuje prostředí pro urychlení procesu jejich zrození, ale ti, kteří
se mohou stát Nejvyššími králi duchů, by se jimi stali i jinde a jinak. Slovo
Nejvyšší zde má význam ‚bezkonkurenční, nejlepší‘. Nesouvisí s tím, zda
byl dotyčný stvořen uvnitř Pece, ale schopnost vydržet zušlechťování
v Peci z něj toho nejlepšího udělají. Není totiž mnoho těch, kteří by
to zvládli. Dosud jsou takoví jen tři.“
Xie Lian se podíval na Hua Chenga, který se v tu
chvíli shodou okolností podíval na něj. I když nevěděl, proč na něj princ
hledí, na oplátku se usmál.
Královský preceptor navázal: „Dřívější rafinace v Peci
nebyly takové. V počátcích se konal výběr jednou za několik let a pokaždé
byly výsledky jiné, protože šla jedna várka za druhou. Možná to mělo něco
společného s jeho nestálými emocemi. Všechno, co vzniklo, byla jen monstra
ukovaná z jeho nenávisti a zášti, i když by se mezi nimi našlo několik
známých jmen. Například Kazatel prázdných slov.“
„Kazatel se také zrodil z Pece?“ vykřikl princ.
„Správně. Bytosti, které měly vlastní vědomí, se od
něj odtrhly, jiné se daly považovat za jeho klony. Kazatel prázdných slov měl
vlastní vědomí a po svém odchodu si také vytvořil několik vlastních dvojníků.
Moji tři přátelé střežili hranice království Wuyong, aby zabránili těmto
bytostem v odchodu, zatímco já strávil roky ve vnějším světě, pátral po
nich a snažil se napravovat důsledky jejich činů.“
Xie Lian si náhle vzpomněl na zvláštní postoj
Královského preceptora, když uviděl Shi Qingxuana. „Královský preceptore!
Vládce větru… ten zkušený věštecký mistr, který tehdy řekl jeho rodině, aby
nepořádala hostiny, to jsi byl také ty?“
„Pche! Který jiný zkušený věštec kromě mě, tvého
mistra, by mohl být tak přesný? Který jiný věštec by si za sezení nechal
zaplatit miskou ovesné kaše?“
Všichni se na chvíli odmlčeli.
„Kazatel prázdných slov se nejdřív pokusil pohltit
mladého Shi Wudua. Jenže Shi Wudu, ten malý bastard, byl příliš zlomyslný a
bylo těžké se s ním vypořádat i v tak mladém věku. Nic se mu nemohlo
dostat pod kůži a ničeho se nebál, jeho osud byl tak pevný, že jej nešlo
přerušit. Kdyby se ho Kazatel pokusil změnit násilím, vylámal by si na něm
všechny zuby, takže se obrátil na jeho obyčejného bratříčka s osudem
bohatství. I když se mu nakonec nepodařilo zničit ani jeho, způsobilo to tolik
smutku, že oba bratři nemohli žít v klidu. Navíc mohl zničit člověka,
který měl původně v osudu povznesení, takže nebyl nijak zklamán. Opravdu
mě mrzí, že jsem tu věc nezabil.“
„Už je mrtvý,“ řekl Hua Cheng.
„Pohltil ho He Xuan, že? Slyšel jsem o tom. Chtěl jsem
bratry Shi hlídat, dokud se to všechno nepřežene, ale v té době se zrovna
otevíraly brány Pece, takže jsem neměl tolik času. A než jsem se z Pece
vrátil, už bylo všechno ztraceno. Shi Wudu se obrátil ke zlu a způsobil
obrovskou spoušť, která se mu úplně vymkla z rukou. Tak mě z toho
rozbolela hlava, že bych se nedokázal starat, ani kdybych chtěl.“
Opravdu se to změnilo v něco, co nemohl napravit.
Dodal: „Ale popravdě řečeno, Kazatel prázdných slov nebyl mezi všemi těmi
nestvůrami považován ani za zvlášť mocného, jen rád rozdmýchával problémy.
Přísně vzato by se dal brát jako vadný produkt, stojící mimo hodnosti. Byli ale
další, například…“
Xie Lian se tiše nadechl. „Například duše toho, který
zemřel v bitvě u Yinianského mostu?“
Žádné komentáře:
Okomentovat