„Ne že by o tom Jeho Výsost nevěděl, ale netušil, co s tím má dělat,“ pokračoval Královský preceptor.
Xie Lian mírně naklonil hlavu a poznamenal: „Jako bůh
pochopitelně nemohl říci svým věřícím ‚přikazuji vám uctívat pouze mne‘.
Nejspíš cítil opovržlivost jen k samotné myšlence na takovou věc.“
„Pochopitelně mu velmi dobře rozumíš.“
Princ dodal: „Jenže přitom přesně to potřeboval,
nemohl si dovolit ztratit oddané věřící ani duchovní síly, jinak by to
ovlivnilo stavbu mostu na Nebesa.“
„Přesně tak,“ souhlasil Královský preceptor. „Takže
bylo na nás čtyřech, abychom lidem sdělili, co je v sázce.“
„A jak to šlo?“
„Pravděpodobně nijak zvlášť dobře,“ vložil se do
hovoru Hua Cheng.
„Vskutku, nijak zvlášť dobře,“ kývl Královský
preceptor. „Rozhodně to nesplnilo naše očekávání. Někteří lidé se samozřejmě
obávali zhroucení mostu, takže se vrátili zpět k modlitbám, ale víc bylo
těch, kteří si místo toho mysleli, že se Jeho Výsost chová panovačně.
Nevyslyšel jejich modlitby a tak se prostě obrátili k uctívání jiných
bohů, kteří je vyslyšet mohli. Byli to svobodní lidé, mohli věřit, v koho
jen chtěli. Tak to prostě bylo. Jeho Výsost se nepokoušel zavděčit všem, takže
nakonec…“
Princ si povzdechl a zašeptal: „Měl odhodlání, ale
chyběly mu síly.“
Královský preceptor si povzdechl. „Když se to jeho
Výsost dozvěděl, řekl, že jestli chtějí jít, ať jdou. Kdyby je držel násilím, stejně
by jejich uctívání nebylo upřímné. Měl pravdu, ale i když jsme zkoušeli všechny
znovu a znovu varovat, už dali svá srdce jinam. Nemělo cenu snažit se je přimět
k návratu proti jejich vůli.“
„Nemohl se zlobit na své věřící a nemohl ani požádat o
pomoc jiné nebeské úředníky,“ poznamenal Xie Lian.
„I kdyby je šel požádat, stejně by nepomohli. Pokud by
totiž byli skutečně ochotni podat pomocnou ruku, pak by mu od začátku nebránili
a nevyužili by příležitosti odlákat jeho věřící. A tak Jeho Výsost stále víc
mlčel a uzavíral se do sebe. Aby most postavil a zpevnil, vyčerpával své
vlastní síly. Každý den jsem ho sledoval, a i když o tom nemluvil, poznal jsem,
jak nesmírně trpí. To utrpení musel nést jen on sám, a i když jsme mu chtěli
pomoci sebevíc, nebyl způsob, jak mu ulehčit. Nakonec, po třech letech úporného
snažení, se přiblížila chvíle, kdy mělo dojít k výbuchu sopky. V okamžiku,
kdy se to rozneslo, se na most začali hrnout lidé. My čtyři jsme se pokoušeli tlačící
se dav usměrňovat, a zároveň jsme se starali o Jeho Výsost, který to vše držel
svou duchovní silou.“
Královský preceptor v tu chvíli vypadal nesmírně
ztrápeně: „Nikdy předtím jsme se nebáli, že by bylo něco nad jeho síly, ale
tehdy jsme si skutečně začali dělat starosti. Zpočátku byl most stabilní, ale
jak se hemžící se dav rozrůstal, doba potřebná k podepření mostu se stále
prodlužovala. Jeho Výsosti se začaly třást ruce a byl stále bledší a bledší. Nikdo
jiný to neviděl, jen my. Vycítil jsem, že něco není v pořádku, a snažil
jsem se přimět lidi, aby chvíli počkali, aby mu dali trochu času, aby se na
most nehrnuli všichni zaráz… Prosil jsem je, ať ho nechají oddechnout, že je
určitě všechny zachrání… ale sopka už byla na pokraji výbuchu, životy lidí byly
v ohrožení a nikdo nebyl ochoten čekat. Všichni se vrhli na most jako
šílení, někteří lidé dokonce skončili ušlapaní k smrti, a my jsme to
nedokázali zadržet! Nakonec se stalo to, čeho jsme se obávali nejvíc. Během
těch tří let, když stále ztrácel další a další věřící, už duchovní síly Jeho
Výsosti nebyly takové jako dřív. Ve chvíli, kdy po mostě přecházely statisíce
lidí, oslavující svou spásu, lidé, kteří radostně kráčeli vstříc Nebesům, se
most zřítil.“
Xie Lianovi se zatajil dech.
Královský preceptor znovu vzdychl. „Most z nebeské
duhy se roztrhl. V jediném okamžiku se statisíce lidí, hustý a namačkaný
dav, zřítil do ohnivého moře přímo před očima Jeho Výsosti. Všichni shořeli na
popel. Byl jsem tehdy jako omámený a nenašel jsem odvahu podívat se Jeho
Výsosti do tváře. Nebylo možné most opravit, nešlo vytáhnout přeživší nahoru, sopka
se nedala uhasit… Nebylo jak pomoci! A přitom tam bylo ještě mnoho a mnoho
takových, kteří se na most nedostali, zůstali uvězněni mezi lávou a poletujícím
popelem. Křik, nářek a proklínání… ta scéna byla nepopsatelně strašlivá. Nikdy
předtím a nikdy potom jsem nic tak hrozného neviděl.“
Xie Lian si to zkusil představit a u srdce ho bodlo.
Královský preceptor ale stále pokračoval:
„Most se zřítil a lidé ve Wuyongu zešíleli. Vypalovali
chrámy Jeho Výsosti. Svrhávali jeho sochy a rozbíjeli je, dokud z nich
nezbyl jen prach. Proklínali ho, že je k ničemu, že je mizerný bůh. Měl
být přece mocný a silný. Bohové nemohou selhávat, ale on selhal a tak už neměl
na Nebesích místo. Nebeští úředníci za ním přišli a řekli: ‚Už dávno jsme ti
radili, že je to marná snaha. Způsobil jsi obrovské problémy, takže teď tě
musíme požádat, abys odešel a vrátil se na zem.‘ Potom Jeho Výsost položil
velmi hloupou otázku. Zeptal se jich: ‚Proč mi nikdo z vás nepomohl?‘
Jenže proč by mu někdo pomáhal bezdůvodně? Pokud by mu dovolili úspěšně
překonat obrovskou pohromu Wuyongu, získal by tolik zásluh, že by už neměl na Nebesích
soupeře. Proto byla ta otázka tak hloupá. Nejspíš to věděl, ale stejně ji musel
položit. Odpovědi se pochopitelně nedočkal, a potom byl vykázán. Vrátil se do
říše smrtelníků, ale už nebyl ani bohem, ani korunním princem. Následovali jsme
ho a ujišťovali ho, že rozhodně dokáže znovu vystoupat nahoru. A tak se začal
znovu kultivovat, bylo to však příliš obtížné. Jsem si jistý, že ty sám to víš lépe
než kdokoliv jiný.“
Xie Lian to samozřejmě chápal. Čím výše člověk stál,
tím horší byl jeho pád, a po vyloučení z Nebes do říše smrtelníků na něj
čekal pouze nekonečný chlad a hněv lidí.
Královský preceptor se na chvíli odmlčel. „Sopka stále
doutnala a království Wuyong bylo v krizi, jakou ještě nikdy v životě
nepoznalo. Všude uprchlíci a neutuchající nepokoje, lidé byli se silami
v koncích. Jejich postoj k Jeho Výsosti se zcela změnil, ale on jim i
v tuto chvíli chtěl pomoci. Jenže se stala další věc. Svou pomoc zde
začali poskytovat i další nebeští úředníci. Nebyli ochotni zabránit výbuchu
sopky, ale s radostí udělovali drobná požehnání, rozdávali sem tam nějaké
léky, jídlo či podobné věci. Jeho Výsost byl v té době už ve vyhnanství, a
možnosti, které měl, se s těmi jejich nedaly srovnávat.“
Nastala další odmlka. „Bylo to, jako by se lidé
z Wuyongu chytili záchranného lana, pomoc nových bohů pro ně byla doslova
požehnáním. Jeho Výsost už v tu chvíli neměl moc věřících, ale teď je
ztrácel ještě rychleji. Veškerá chvála a obdiv k Jeho Výsosti se jednoduše
rozdělila mezi ostatní nebeské úředníky, a jemu zbyla jen nenávist a odmítání.“
Královský preceptor zavřel oči. „Tehdy jsme se cítili
zrazeni. Bylo to tak nespravedlivé! Nebeští úředníci jim nedali ani setinu
toho, co on, a zjevili se až po utišení katastrofy. Jeho Výsost do toho dal
úplně všechno, měl být úspěšný! Proč to byl nakonec on, kdo padl? Proč ignorován,
když obětoval nejvíc, zatímco ti, kteří dali nejméně, dostávali chválu a
vděčnost? Tehdy se také začalo měnit mé myšlení. Nemohl jsem si pomoct, ale byl
jsem přesvědčen, že kdyby se Jeho Výsost rozhodl předstírat, že o žádné
katastrofě v budoucnosti neví, kdyby nepřiznal své sny a jen by zůstal
sedět a vše pozoroval s myšlenkou, že s takovým osudem nezmůžou nic
ani bohové… Že kdyby po výbuchu sopky rozdával požehnání jako ostatní nebeští
úředníci, lidé by teď u jeho nohou ronili slzy vděčnosti.“
Hua Cheng si nebral servítky: „Tohle sis myslel na
konci? Měl sis to myslet od začátku. Když si odřízneš kus masa, abys zachránil
jednoho člověka, měl bys dostat vděk. Ale čím víc masa ukrojíš, tím víc bude očekávat,
a nakonec zjistíš, že i kdyby ses pro něj rozkrájel až na kost, nikdy nebude
spokojený.“
„Neodvážil jsem se o tom Jeho Výsosti říct,“ povzdychl
si Královský preceptor. „Byl čím dál zachmuřenější a já netušil, na co myslí.
Možná na totéž? Den za dnem sopka nepřetržitě dštila oheň a celé království
Wuyong se třáslo hrůzou. Nikdo nemohl uniknout, nikdo nevěděl, jak to zastavit,
jak tu noční můru ukončit. Ale jednoho dne nám Jeho Výsost náhle řekl, že našel
způsob. Když nám však pověděl, o co jde, strhla se mezi námi obrovská hádka.“
„Nech mě hádat,“ řekl Hua Cheng. „Tou metodou byly
živé oběti.“
„Správně. Jeho Výsost řekl, ať najdeme skupinu zlých
osob a použijeme ty ďábly jako oběť. Chtěl, ať je hodíme do Pece sopky a
utišíme tak její zuřivý hněv. Každý z nás k tomu měl jiné námitky,
ale v jedné věci jsme se shodovali – něco takového se nikdy nesmí stát. Na
začátku celé té věci Jeho Výsost bránil wuyongským, aby obsadili jiná
království právě proto, že nechtěl vyměnit život jedněch lidí za jiné. Pokud bychom
teď Peci přinesli živou oběť, v čem by se to lišilo? Naopak, důsledky by
byly daleko horší. Dva z nás čtyř byli proti tomu tak silně, že se
s Jeho Výsostí velmi pohádali, došlo dokonce na pěsti. Také jsem byl
proti, ale ty vnitřní hádky byly něco úplně nového. Musíte vědět, že my čtyři
jsme Jeho Výsost podporovali od začátku i v době, kdy měl statisíce
věřících, ale na konci už jsme mu zbyli jenom my. Přesto tehdy došlo
k boji, a kdosi dokonce Jeho Výsost obvinil, že se změnil, že je bezcitný,
že už není tím samým člověkem, jakým býval… Opravdu mi to rvalo srdce. Když
jsme se proti Jeho Výsosti postavili i my, už skutečně neměl na své straně
vůbec nikoho. Nakonec jsem mu poradil, aby to nechal být, aby se o ty
záležitosti přestal starat. Nebeská říše, říše smrtelníků, všichni uprchlíci…
ať to nechá být. Všechno to bylo až příliš únavné. Ale už bylo pozdě. Po té
obrovské hádce všichni ostatní odešli.“
Xie Lian vrtěl hlavou a nevěděl, co říct. Odejít
v takovou chvíli, to bylo ponořit topícího ještě hlouběji pod vodu.
„Stál jsem v té chvíli za ním,“ pokračoval
Královský preceptor. „Jeho Výsost toho moc nenamluvil, jen se mě zeptal: ‚Také
odcházíš?‘ A já, když jsem v tu chvíli uviděl jeho tvář… skutečně jsem měl
pocit, že bych ho dokázal pochopit, i kdyby začal do Pece házet oběti přímo
přede mnou. Odpověděl jsem: ‚Vaše Výsosti, já neodejdu‘, a Jeho Výsosti už se o
používání živých obětí nikdy nezmínil. Pouze poblíž pece uspořádal bohoslužbu.
Já šel s ním, snášel jsem nadávky a házení kamenů od uprchlíků. Prováděli
jsme všechny potřebné rituály a snažili se potlačit zuřivost sopky. Myslel
jsem, že tím ta záležitost skončila, ale kdo mohl tušit, že jednoho dne objevím
něco, z čeho mě zamrazí až do morku kostí…“
Při těch posledních větách se tvář Královského
preceptora stáhla děsem, jako by měl ten obraz znovu před sebou.
Také Xie Lian měl pocit, že mu srdce tiskne
neviditelná ruka. „Co to bylo?“
„On si… najednou si začal zakrývat obličej. Jeho
Výsost byl velmi pohledný, nikdy svou tvář neskrýval, a nevěděl jsem o ničem,
co by mu ji mohlo poškodit. Znal jsem ho tolik let a nikdy předtím nic takového
nedělal, tak jsem byl zmatený. Zeptal jsem se ho: ‚Vaše Výsosti, co se vám
stalo s obličejem?‘ On mi jen řekl, že se nešťastnou náhodou popálil.
Vůbec jsem nevěděl, kdy k tomu došlo, a nedovolil mi prohlédnout mu rány.
To bylo zvláštní, ale pak se stala věc, která dočasně odvedla mou pozornost.
Sopka se začala uklidňovat. Pec se vrátila ke svému mrtvému tichu a postupně
přestala i dýmat. Protože na tom usilovně pracoval pouze Jeho Výsost, mnoho
lidí z Wuyongu si myslelo, že to on sopku potlačil, a někteří ho znovu
začali uctívat. Také se zlepšila úroveň jeho kultivace. Přinejmenším už mu lidé
nenadávali a neházeli kameny, dokonce se na něj začali znovu usmívat. Já měl
ale stále pocit, že něco není v pořádku. Ono toho nebylo v pořádku
víc… mí tři přátelé měli různé povahy, ale znal jsem je dobře a věděl jsem, že
by doopravdy neodešli a nepřestali by se o Jeho Výsost úplně zajímat. I kdyby
se na něj zlobili, neměli důvod zlobit se na mě. Přinejmenším by se mnou
nepřerušili veškeré styky. A nejdivnější byla tvář Jeho Výsosti, pořád si ji
zakrýval. Nejdřív to byly hadry a kusy látky, později začal nosit masku a nikdy
ji nesundával. V té době jsem dokonce pojal podezření, zda je to opravdu
Jeho Výsost a ne nějaký dvojník. Změnil se způsob, jakým mluvil a jednal, změnila
se celá jeho osobnost. Někdy byl milý a laskavý, jindy prudký a plný hněvu.
Došlo k incidentu, kdy byl v domě sám a rozbil všechna zrcadla.
Všechno bylo od krve. Ještě děsivější bylo, že jsem často slýchal cizí hlasy.“
„Jaké hlasy?“ zeptal se Xie Lian.
„Někdy, hluboko v noci, se z jeho pokoje
ozývaly lidské hlasy, jako by si několik lidí šeptalo a hádalo se. Ale když
jsem se šel podívat dovnitř, byl v pokoji jen on sám. Když se to stalo po
několikáté, přestal mě do svého pokoje pouštět. Jednou v noci jsem znovu
uslyšel ty podivné hlasy a tentokrát jsem si všiml, že znějí jako hlasy mých
tří přátel. Už jsem to opravdu nevydržel, myslel jsem si, že se snad vplížili
zpět! Ale proč se přede mnou schovávali? Vstal jsem a běžel do pokoje Jeho
Výsosti. Zvláštní bylo, že tam kromě něj nikdo nebyl. Na posteli ležel jen on,
masku stále nasazenou. Chvíli jsem tam stál a naslouchal, než jsem ty hlasy
uslyšel znovu. Vycházely od Jeho Výsosti… přesněji řečeno, vycházely zpod jeho
masky. Pomalu jsem přistoupil k lůžku, a čím jsem byl blíž, tím jistější
jsem si byl, že skutečně jdou odtamtud. Mluvil snad Jeho Výsost ze spaní? Mohli
mu jeho přátelé tak chybět, že ve spánku napodoboval jejich hlasy? Dlouho jsem
váhal, ale Jeho Výsost se celou tu dobu ani nepohnul, tak jsem usoudil, že spí,
a masku mu zlehka sundal. A pak jsem to uviděl.“
Z očí královského preceptora vyzařovala
neskrývaná hrůza.
„Viděl jsem své tři přátele. To oni mluvili, to nebyla
Jeho Výsost. Ten měl tvář pokrytou šrámy, jako by ho někdo chaoticky pořezal,
krev byla napůl zaschlá. Nejhorší však bylo, že na jeho tváři kdoví kdy
vyrostly další tři obličeje, jejichž ústa se pohybovala, otevírala a zavírala…
byly to tváře mých přátel!“
Xie Lian se zachvěl. „On… do Pece hodil i tři vazaly,
kteří ho opustili?“
Poznámka překladatele: Úžasná NaNeLee mi už před dlouhou dobou poslala korekturu 3. knihy a když teď mám (chvilku) volněji, konečně ji doplňuji do kompletní podoby. Snad do konce prázdnin by se tu měla objevit, opět posílám na mail za kafe.
Žádné komentáře:
Okomentovat