Shen Zechuan vstoupil do Chrámu pokání v Qudu během vzácného slunečného dne. Bílý sníh pokrýval tašky palácových střech a zelené květy slivoní pozdní zimy se vyjímaly proti rumělkovým stěnám. Sluneční světlo dopadalo na římsy vězeňské budovy a vytvářelo tak ostrý přechod mezi světlem a stínem na zemi před jeho nohama.
Sotva se zotavil z nemoci, takže byl samá kost a kůže. Nyní, v
jeho patnácti letech, byla jeho minulost a staré sny rozprášeny jako popel
nesený ledovým větrem už od chvíle, kdy otevřel oči.Ge Qingqing sestoupil po schodech jako
první. Otočil hlavu, aby se na něj podíval a řekl: „Už je pozdě.“
Shen Zechuan se opřel o sloup a pomalu se vydal dolů směrem k povozu. Nebyl
zvyklý pobývat na slunci, ale ani se mu nevyhýbal. Zbytky dětství v jeho tváři
byly zcela vymazány bolestí. Kromě křehkosti způsobené nemocí se z jeho výrazu
nedalo vyčíst nic jiného.
U vstupu do Chrámu pokání čekal Ji Lei a po jeho boku stál Xiaofuzi. Když
Xiaofuzi vzhlédl ke starobylé stavbě, s úžasem poznamenal: „Zvláštní místo.
Vůbec nepůsobí jako vězení,“
„Je vidět, že neznáš jeho historii,“ odvětil Ji Lei. „Chrám pokání byl
původně místem, kde císařská rodina obětovávala vonné tyčinky. Dříve zde byl
uložen dekret, který vlastnoručně napsal císař Guangcheng. V době své největší
slávy se zde scházeli nejvýznamnější mniši z celé země a vedli rozsáhlé
filozofické debaty, které byly tehdy velmi populární.“
„Proč jsem o něm ale v posledních letech vůbec neslyšel?“ zeptal se
Xiaofuzi a zadíval se na velkolepý vchod. „Vypadá dost zanedbaně. Už léta se
asi neopravoval.“
Ji Lei se zamyslel. „Nejméně dvacet let. Tehdy korunní princ, odsouzený k
smrti, podnítil Osm velkých praporů v Qudu k pokusu o převrat. Po porážce svých
jednotek se stáhl sem a bojoval jako zvíře zahnané do kouta, až si nakonec před
sochou Buddhy podřízl vlastní hrdlo. Od té doby sem bývalý císař již nikdy
nevkročil. Odebral chrámu jeho původní jméno a přejmenoval ho na Chrám pokání.“
„Páni, dvacet let,“ zalapal Xiaofuzi po dechu a chytil se za hrdlo, jako by
ho ta informace šokovala. „To jsem ještě nebyl na světě! Nenastoupila v té době
Vaše Excelence k Brokátové gardě?“
Místo odpovědi Ji Lei pohlédl dolů na cestu a ostře vyštěkl: „Proč tu ještě
není?!“
Na kamenné desce u vchodu do chrámu bylo vyryto slovo Zhaozui, ‘Odhalení
viny‘. Xiaofuzi přistoupil blíž. „Nikdy jsem neslyšel, že by zde byl někdo
vězněn?“
Na Ji Leiovi bylo znát podráždění. „Byli zde vězněni jen dvorní úředníci,
kteří měli vazby na odsouzeného korunního prince. Rodiny civilních i vojenských
úředníků, kteří se na povstání podíleli, byly popraveny. Jen málo z nich
přežilo. Je to už dvacet let, kdo by si to ještě pamatoval?“
Vězeňský vůz přijel ke vchodu.
„Je tady, Vaše Excelence,“ uklonil se Ge Qingqing Ji Leiovi.
„Odveď ho dovnitř,“ přikázal Ji Lei a pak se obrátil k Shen Zechuanovi:
„Dneškem se loučíme a pochybuji, že se ještě někdy uvidíme. Jeho Veličenstvo
bylo velkorysé, takže můžeš strávit zbytek svého ubohého života přemýšlením o
milosti, která ti byla prokázána.“
Shen Zechuan se tvářil, jako by ho neslyšel. Učinil krok vpřed a překročil
práh. Když se za ním pohnuly oprýskané rumělkové dveře, mladý muž stojící v
temnotě chrámu se klidně ohlédl na Ji Leie. Toho klidný úsměv na Shen
Zechuanově tváři málem připravil o poslední zbytky klidu.
„Zešílel,“ napadlo Ji Leie podvědomě. Avšak pak uslyšel Shen Zechuanův klidný hlas:
„Vaše Excelence Ji, ještě se uvidíme.“
Rumělkové dveře se s třesknutím zabouchly, až se zvedl oblak prachu.
Kašlající Xiaofuzi si zakryl nos a ustoupil o několik kroků. Vzápětí však
spatřil, že Ji Lei zůstal stát nehnutě na svém místě.
Ji Lei se probral až poté, co ho sluha několikrát oslovil. Rychle nasedl na
koně a se sluncem opírajícím se mu do zad zaklel: „Ts, jenom já můžu mít
takovou zatracenou smůlu!“
***
Xiao Chiye zrovna projížděl ulicí na koni, když narazil na Ji Leie. Přitáhl
otěže, usmál se a řekl: „Starší Ji, nemáš být teď ve službě u císaře?“
Ji Lei závistivě pohlédl na válečného oře pod Xiao Chiyeho sedlem a
odpověděl: „Dnes jsem musel převézt zločince do Chrámu pokání a zrovna spěchám
zpět do paláce. Druhý mladý pane, to je ale nádherný kůň! Slyšel jsem, že jste
ho sám zkrotil?“
„Měl jsem na to čas.“ Xiao Chiye práskl bičem a sokol letící na nebi rychle slétl a usedl mu na rameno. „Trápit sokoly a hrát si s koňmi jsou jediné talenty, které mám.“1
„Jakmile po novém roce nastoupíte do služby, budete mít plné ruce práce,“
odvětil Ji Lei. „Nejnovější osobnost Qudu! Zítra nemám službu, co takhle zajít
na skleničku?“
„Nepůjdu, pokud to víno nebude dobré,“ varoval ho Xiao Chiye.
Ji Lei se zasmál: „Samozřejmě že bude vynikající! Kdo by si troufl pozvat
Druhého mladého pána na skleničku kyselého vína? Později vám pošlu pozvání do
rezidence. Bude mít První mladý pán čas se k nám připojit?“
Xiao Chiye si pohrával s kostěným lučištnickým prstenem na palci. „Můj
starší bratr? Ten se těmto zábavám vyhýbá, proč se ptáš? Není pro tebe dost
reprezentativní, když půjdu jenom já?“
Ji Lei spěšně zavrtěl hlavou: „Nikoli! Tak jsme domluvení, Druhý mladý
pane.
Xiao Chiye přikývl a pobídl koně k odchodu. Nicméně těsně před tím, než
odjel, si na něco vzpomněl. „Jak vypadal ten zločinec? Může chodit?“
„Chodit? Ano,“ odvětil Ji Lei. „Nicméně ne zrovna hbitě. Kolik lidí vlastně
přežije takový výprask bez následků? Má štěstí, že se na ty nohy může vůbec
postavit.“
Xiao Chiye už neřekl ani slovo, jen pobídl koně a odjel.
***
O něco později doručil poslíček do Chrámu pokání jídlo. Shen Zechuan sice
zapálil olejovou lampu, ale jídla se nedotkl. S lampou v ruce prošel se po úzké
chodbě vedle hlavní síně.
Prach se tahy hromadil už celá léta. Některé postranní místnosti v křídlech
budovy chátraly a dveře i okna za tu dobu shnily a rozpadly se. Shen Zechuan
spatřil několik koster, které shodil vítr, a jelikož nenarazil na žádné živé
tvory, vrátil se zpět do hlavní síně.
Socha Buddhy byla zřícená, ale oltář na vonné tyčinky zůstal nepoškozen.
Byl sice zastaralý, ale stále pevný a prostor pod ním byl tak akorát velký a
prostorný. Shen Zechuan na něj pověsil potrhaný závěs a oblečený si pod něj
lehl. Chlad z podlahy mu způsobovala bolest v nohou, ale odevzdaně zavřel oči a
dal se do počítání hodin.
V druhé polovině noci začal venku padat čerstvý sníh. Shen Zechuan
zaslechl, jak dvakrát zahoukala noční sova. Pomalu se posadil a nadzvedl látku
právě včas, aby zahlédl Ji Ganga, jak dveřmi vstupuje do hlavní síně.
Ji Gang otevřel plátěný balíček. „Až se najíš, začneš trénovat. Je tady
příliš velká zima. Tvůj mistr se obává, že onemocníš, když tu budeš spát.“
Shen Zechuan pohlédl na pečené kuře zabalené v olejovém papíře. Pak řekl:
„Když je člověk nemocný, měl by se zdržet masa. Mistře, můžete si ho vzít.“
„Hloupost! Měl by ses najíst do sytosti. Tvůj mistr má nejradši kuřecí
zadek, dokonce i doma je to moje nejoblíbenější část. Nech mi jen kousek,“ uzavřel
Ji Gang a rozkrájel mu maso.
Shen Zechuan řekl: „Když vás následuji, jím, co jíte vy.“
„Spratku,“ zasmál se Ji Gang.
Mistr a žák si rozdělili pečené kuře mezi sebe. Ji Gang jako by měl železné
zuby, jelikož dokázal rozkousat na kusy i kuřecí kosti. Podal Shen Zechuanovi čutoru
z tykve1 a řekl: „Pokud ti už ta
zima přijde nesnesitelná, si dej trochu vína. Ale nepij moc, jen po doušcích,
stejně jako tvůj bratr.“
Nezmínili se o Zhongbo, Duanzhou ani o propadlině Chashi. Téma Ji Mua a Ji
Gangovy manželky bylo nevyslovenou bolestí, kterou žák a mistr mezi sebou
sdíleli. Oba si mysleli, že ji dokážou dobře skrývat, ale ani jeden si
neuvědomoval, že krev z těchto ran prosakuje ven a jejich bolest je společná.
Shen Zechuan se napil a podal nádobu Ji Gangovi, který ji však odmítl se
slovy: „Přestal jsem. Mistr už nepije.“
Síní se rozprostřelo ticho. Skrz rozbité dveře padal přímo před jejich
očima sníh a stal se tak jedinou scenérií této nekonečné noci.
„Na co myslíš?“ zeptal se Ji Gang.
„Mistře-“ začal Shen Zechuan.
„Jestli chceš něco říct, tak to řekni.“
„Omlouvám se.“
„Není to tvá vina,“ utišil ho po dlouhém tichu Ji Gang.
Shen Zechuan sevřel dlaně v pěst. Skelným pohledem hleděl na padající sníh;
kdyby jedinkrát mrkl, slzy by se prodraly ven. Hlas se mu zadrhl v hrdle, když
řekl: „Šel jste nás hledat do Chashi?“
Ji Gang se pomalu opřel o oltář a ponořil tak své tělo do stínu. Jako by
hledal svůj vlastní hlas. „Šel. Našel jsem ho.“
Našel ho.
Ji Gang našel svého syna celého probodaného šípy v jámě plné sněhu. Skočil
do ní a přelezl hromady mrtvol, aby Ji Muovo tělo vytáhl.
Ji Muovi bylo teprve dvacet tři let. Právě byl povýšen na velitele oddílu
vojenské posádky Duanzhou. Měl na sobě nové zářivé brnění. V den, kdy si ho
poprvé oblékl, Hua Pingting mu pod kroužkovou zbroj schovala ochranný talisman.
Když Ji Gang našel svého syna, byl už fialový chladem podobně jako jeho
druhové.
Shen Zechuan lehce pozvedl hlavu. „Mistře, je mi to líto.“
Ji Gang byl už starý. Prohrábl si bílé vlasy a pronesl: „Byl tvůj starší
bratr ne? Byla to jeho povinnost. Nic z toho, co se stalo je tvoje vina.“
Sníh před halou dál dopadal do závějí
Ji Gang si přitáhl kolena k sobě a objal je rukama. „Nikdo nemohl vědět, že
ti bianshští bastardi přijdou. Byl voják, jeho úkolem bylo útočit na přední
linii. Naučil jsem ho bojovat, znám jeho povahu. Raději by zemřel, než aby
utekl. Nikdy nedokázal snést pohled na utrpení druhých, tak jak… jak by mohl
utéct? Není to tvoje ani jeho vina, Chuan-er. To mistr nese vinu. Příliš jsem
pil. Má žena mě celé ty roky hubovala, ale já ani nedokázal přestat. Když
přijeli jezdci, nedokázal jsem se ani ubránit. Jsem starý a zmrzačený, už dávno
jsem se stal bezvýznamným.“
Na tykvovou čutoru s vínem ukápla voda. Shen Zechuan sevřel láhev pevněji,
nic však neřekl.
„Starý a zmrzačený!“ Zpoza sochy Buddhy se najednou vynořila cizí
usmívající se tvář. „Starý a zmrzačený!“
„Kdo je tam!“ Ji Gang vyskočil na nohy jako levhart.
Ze své skrýše pomalu vylezl špinavý muž a znovu zopakoval Ji Gangova slova:
„Kdo, kdo!“
Ten hlas byl nezaměnitelný. Ji Gang strnul a v úžasu vyhrkl: „…Velmistr
Qi!“
Muž se okamžitě znovu skryl za sochu Buddhy, kopl do ní a zakřičel: „Ne! Já
nejsem velmistr!“
Ji Gang ho pronásledoval za sochu se Shen Zechuanem mu byl v patách. Když
Ji Gang uviděl, jak se muž chystá prolézt skrze díru ve zdi, vrhl se na něj a
chytil ho za kotník. Starý muž kvičel jako prase na porážce. „Vaše Výsosti!
Vaše Výsosti, rychle utečte!“
Shen Zechuna zakryl muži ústa a pomohl ho Ji Gangovi odnést zpět do hlavní
síně. „Mistře, kdo je to?“
„Jsi příliš mladý, abys ho znal.“ Ji Gangův tiskl muže k zemi a jeho hlas
byl plný nejistoty: „To je skvělé, velmistře Qi! Vy žijete! A co Jeho Excelence
Zhou, ten je tu také?“
Velmistr Qi byl muž malého vzrůstu, hubený jako tyčka. Příliš křehký na to,
aby dokázal Ji Ganga ze sebe skopnout, a tak mohl jen upřeně zírat a syčet: „Je
mrtvý! Já jsem mrtvý! Jeho Výsost je mrtvá! Všichni jsou mrtví!“
„Velmistře, to jsem já, Ji Gang,“ pokračoval Ji Gang jemným hlasem.
„Zástupce velitele Brokátové gardy Ji Gang!“
Velmistr Qi, stále ještě silně otřesený, váhavě natáhl krk, aby si muže
před sebou pořádně prohlédl. „Ty nejsi Ji Gang, ty jsi zlý duch!“
„Velmistře!“ opakoval Ji Gang zkroušeně. „Ve dvacátém třetím roce Yongyi
jsem vás doprovázel do hlavního města. Právě v tomto chrámu vás Jeho Výsost
korunní princ přivítal. To jste také zapomněl?“
Oči velmistra Qi se leskly: „Zabili korunního prince… Jeho Výsost!“
zanaříkal. „Ji Gangu, Vaše Excelence Ji! Odveďte Jeho Výsost pryč! Východní
palác se stal terčem veřejné nenávisti. Jakého zločinu se Jeho Výsost
dopustila?!“
Ji Gang sklesle uvolnil sevření. „Velmistře… ve dvacátém devátém roce Ji
Lei prodal svou duši nepříteli a já byl vyhnán z Qudu. Těchto dvacet let jsem
putoval po světě. V Duanzhou v Zhongbo jsem si vzal ženu a zplodil dítě.“
„I když Jeho Výsost zemřela, císařský vnuk stále žije!“ velmistr na něj
zíral bez výrazu. „Odveďte ho. Odveďte ho pryč!“
Ji Gang odevzdaně zavřel oči. „V třicátém roce Yongyi si korunní princ vzal
život právě v této síni. Nikdo z Východního paláce nepřežil.“
Velký mistr se opřel a zamumlal: „To je pravda, to je pravda…“ Pak začal
plakat jako dítě. „Jak k tomu došlo?“
Uprostřed hluboké noci byl už Ji Gang vyčerpaný na těle i na duši. „Po rozptýlení mraků uběhlo deset let jako voda. Kdo by čekal, že se v tomto životě znovu setkáme, ještě k tomu za takových okolností?“3
Velmistr Qi se otočil a zakryl si tvář. „Zavřeli i tebe? Jen ať nás zavřou
všechny! Ať vyvraždí všechny učence na světě!“
„Můj žák je trestán za činy svého otce,“ řekl Ji Gang.
„Za činy jeho otce…No, dobře,“ kývl velmistr Qi. „Kdo je jeho otec? Také
rozhněval Jeho Veličenstvo?“
„Minulý rok byly Shen Weiovy jednotky poraženy v bitvě,“ povzdech si Ji
Gang.
K jeho překvapení, velmistr při zaznění Shen Weiova jména prudce otočil
hlavu a jako zvíře se vrhl na Shen Zechuana. „Tohle… je Shen Weiův syn?“
Ji Gang vycítil, že něco není v pořádku, avšak před tím, než se stačil
pohnout, velmistr Qi se začal drápat po Shen Zechuanovi a přitom křičel: „Shen
Wei! Shen Wei zabil Jeho Výsost!“
Bystrý a hbitý Shen Zechuan chytil velmistra Qi za zápěstí. Ji Gang
vyskočil, aby starého muže znovu zadržel. „Velmistře! Chcete, aby dnes můj žák
zemřel ze stejného důvodu jako císařský vnuk? Bez ohledu na to, jaké zločiny
Shen Wei spáchal, co to má společného s mým žákem?“
Velmistr Qi těžce lapal po dechu a třesoucím se hlasem opakoval: „Jelikož
je to Shen Weiův syn, Shen Weiův syn…“
Děkuji, snad bude brzy další kapitola. Je to skvělé.
OdpovědětVymazat