Členové císařské armády se kvůli zimě choulili k sobě navzájem a čekali na střídání směn.
Císařská armáda Qudu kdysi bývala císařskou gardou osmi měst, nedobytnou pevností císařského paláce v Qudu. Triviální úkoly jako hlídání a eskortování vězňů bylo pod její úroveň. Jak však Osm velkých praporů získávalo větší a větší moc, jejich povinnosti se postupně obrátily a císařská armáda se stala pro Qudu pouhou přítěží. Všechna vojenská cvičení byla zrušena a armáda zůstala pouhými figurkami hlavního města. Nyní byla císařská armáda plná synů starých vojenských rodin, kteří nikdy neviděli ani nezažili skutečný boj, a jen tak se poflakovali.
Jako velitel jednotky Brokátové gardy nebyl Ge Qingqing v Qudu nijak zvlášť vysokým úředníkem, ale coby důstojník císařské armády přidělené ke strážní službě u chrámu to byla ideální hodnost. Měl dostatečně vysoké postavení, aby se mu vyplatilo lichotit, a zároveň dostatečně nízké, aby se s ním mohli ostatní vojáci přátelsky poplácat po zádech. Každodenním hlídkování v těch stejných quduských ulicích se členové armády strážili navzájem. Kdyby měl Ge Qingqing o něco vyšší hodnost, strážci by se ho neodvážili tak snadno podplatit. Ale Ge Qingqing byl k nim přívětivý a mimořádně velkorysý, takže když přivedl Ji Ganga, císařská armáda přimhouřila oči a nechala ho převzít práci hlavního správce chrámu.
Ge Qingqing pozdravil důstojníky ve službě a rozdal jim horké buchty, které koupil po cestě. Ji Gang ještě nevyšel ven. Když velitel oddílu zahlédl jeho zamyšlený výraz, neubránil se otázce: „Pokud má bratr Qing naspěch, klidně může jít dovnitř a podívat se sám.“
„Není to proti pravidlům?“
Velitel oddílu pokynul důstojníkům císařské armády střežícím zadní dveře, aby mu uvolnili cestu. „Bratr Qing je jeden z nás,“ odvětil s plnou pusou. „Kromě toho máme chrám zcela obklíčený, neprojde tudy ani myš. Nikam neuteče.“
Ge Qingqing neváhal a vstoupil do chrámu.
Ji Gang seděl venku pod římsou. „Už je čas?“ zeptal se, když spatřil Ge Qingqinga.
„Slunce ještě nevychází, strýci Ji, můžete ještě chvíli zůstat.“ Ge Qingqing si prohlédl nádvoří chrámu. „Toto místo je stěží obyvatelné, zejména v zimě. Dnes nechám přinést nějaké přikrývky.“
Ji Gang poznal, že je duchem nepřítomný. „Děje se něco?“
„Nic,“ zaváhal Ge Qingqing. „Jen jsem cestou sem potkal Druhého mladého pána Xiaoa.“
Shen Zechuan při zaslechnutí toho jména vzhlédl. „Tenhle Xiao…“
„Xiao Chiye,“ pomohl mu Ge Qingqing. „Je to mladší syn prince z Libei. Ten, který tě kopl. Když jsem na něj narazil, kymácel se a páchl vínem. Vsadím se, že včera večer pil.“
„Hlavně, že to nebyl Xiao Jiming,“ oddechl si Ji Gang a otočil se k velmistru Qi. „Velmistrře, neopustil jste tohle místo už dvacet let, takže pravděpodobně neznáte současné čtyři velké generály naší země. Princ z Libei zplodil pozoruhodného dědice jménem Xiao Jiming. Výjimečný talent!“
„Bratře Ge, zeptal se tě na něco?“ Shen Zechuan se otočil zpět ke Ge Qingqinguovi.
„Zeptal se mě, kam jdu a já mu odpověděl, že zkratkou do paláce. Poznamenal, že tudy cesta k palácovým branám nevede, a tak jsem si vymyslel výmluvu. Usoudil jsem, že syn prince nebude osobně zkoumat každou uličku,“ odvětil po chvíli zamyšleně Ge Qingqing.
„Vše, co se týká klanu Xiao vyžaduje obezřetnost. Ujisti se, že později půjdeš do paláce a zapíšeš to do služebního rozvrhu,“ naléhal Ji Gang a otřel si ruce do sněhu. „Chuan-er, je načase trénovat.“
„Zadrž.“ Shen Zechuan měl najednou vážný zamyšlený pohled. „Říkáš, že to byla obyčejná ulička v obytné čtvrti… Co tam takový šlechtit jako on dělal tak brzy ráno?“
Ge Qingqing se zarazil. „Teď, když to říkáš… Všechny zábavní podniky jsou na ulici Donglong, stranou od té uličky. Venku mrzne a on měl kocovinu. Co tam tedy dělal?“
„Asi čekal na zázrak.“ Velmistr Qi, se závěsem stále omotaným kolem sebe, se natočil tak, aby zády směřoval ven. „Případ Shen Weie je pro klan Xiao velmi citlivý. Slyšel jsem, že chtěl toho chlapce zabít kopancem, ale on je stále naživu a zdravý. Jak by mladý pán nemohl být podezřívavý?“
„Kdyby si ničeho opravdu nevšiml, neměl by důvod pokládat další otázku,“ odvětil Shen Zechuan a při myšlence na ten kopanec se otřásl.
„Zatraceně.“ Ji Gang zbledl. „Je to moje chyba, že jsem tak nedbalý. Co můžeme dělat? Nejspíš je na cestě sem!“
Shen Zechuan se obrátil na velmistra Qi. „Nic se neděje. Rekl bych, že mistr už na něco přišel, takže musí mít v hlavě nějaký plán.“
***
Zhao Hui dorazil do velitelské kanceláře Brokátové gardy. Zástupce velitele, který ho doprovázel, měl sice stejnou hodnost, ale neodvážil se chovat povýšeně. Zavedl Zhao Hui do archivu a zeptal se: „Co si generál Zhao přeje vidět? Tady jsou dnešní služební rozpisy pro Dvanáct kanceláří.“
Zhoo Hui nebyl typem člověka, který by se zabýval zdvořilostními frázemi, a tak mlčky prolistoval záznamy. „Oceňuji tvrdou práci našich bratrů v Brokátově gardě při hlídkování v palácových zahradách. Před několika dny mi pomohl velitel jednotky Ge Qingqing. Chtěl bych mu poděkovat. Je dnes ve službě?“
„Je tu několik velitelů jednotek z Dvanácti kanceláří a všichni jsou zde uvedeni,“ odvětil zástupce velitele a přistoupil ke zdi, kde visely jasně označené služební seznamy povinností, jasně označené.
Zhao Hui si je prohlédl. Pro ty, kteří pracovali mimo palác, byly tyto záznamy běžně nepřístupné.
„Možná generál ví, ke které kanceláři patří?“ zeptal se zástupce.
„Slyšel jsem, že pracuje na ranní směně, takže možná pro úřad kočárů, úřad deštníků nebo úřad pro výcvik slonů,“ odvětil Zhao Hui zamyšleně.
Zástupce velitele pečlivě zkontroloval seznam jmen pro každý jednotlivý úřad, než se obrátil zpět na Zhao Huie. „Generále, dnes není žádná osoba s tímto jménem ve službě. Mám se podívat jinde?“
Zhao Hui zavrtěl hlavu a jemně zavřel knihu v rukou. „Není třeba, najdu ho sám.“
Obloha se začínala rozjasňovat, když Zhao Hui opustil matriku. Vrátil se po silnici zpět a vyšel z paláce. Sníh, který padal ulici Shenwu začínající přímo u palácových bran, byl čerstvě odklizen, ale cesta byla stále kluzká. Nosítkáři přepravující významné osobnosti z místa na místo, našlapovali opatrně a neodvažovali se dělat unáhlené pohyby.
Když Zhao Hui míjel jedno z nosítek, zahlédl zbraň u boku jednoho z nosičů. Ten letmý pohled stačil, aby se zamračil a zastavil.
„Počkejte, prosím,“ zvolal Zhao Hui a zastavil nosítka. „Jsou tato nosítka pro vrchního velitele?“
„Ano, pane.“
Nosiči sedanu byli skutečně členy Brokátové stráže. Muž stojící v jejich čele prudce přikývl: „Pokud víte, kdo je uvnitř, proč blokujete cestu? Uhněte!“
Zhao Hui jim ukázal svůj odznak autority Libei.
Strážný sklonil hlavu. „Prosím, omluvte mé chování, generále!“
Štíhlá ruka nadzvedla záclonu okna a odhalila tak krásnou tvář. Žena lhostejně pohlédla na Zhao Huie a koketně našpulila rty na někoho dalšího sedícího uvnitř: „Hledá vás nějaký muž, Vaše Excelence!“
Ji Lei propil celou noc. Pohodlně se rozvalil v nosítkách s nohama široce roztaženýma a zvolal: „Generále Zhao! Stalo se něco?“
Zhao Hui upřel pohled na stráže vedoucí nosítka a odpověděl: „Nic. Slyšel jsem, že náš mladý pán byl včera večer pít s Vaší Excelencí. Právě se vracíte?“
Ji Lei se zasmál. „Takže se bojíte o Druhého mladého pána! Váš mladý pán byl už dávno pryč, když jsem dnes ráno otevřel oči. Hledá ho dědic Libei?“
„Ten, kdo si dělá starosti jsem já,“ poklonil se Zhao Hui. „Omlouvám se za vyrušení, Vaše Excelence.“
„To je v pořádku, právě se vracím.“ Ji Lei mávl rukou. „Kdo se předtím opovážil odporovat generálovi? Omluv se.“
Strážný v čele poklekl na jedno koleno. „Tento pokorný služebník, Ge Qingqing, byl slepý, že nepoznal generála. Za svůj prohřešek jsem ochoten přijmout trest!“
Zhao Hui se nemýlil. Jméno vyryté na úřednickém odznaku visícím vedle pochvy meče bylo skutečně Ge Qingqing.
***
Zhao Hui předal svou zprávu, zatímco Xiao Chiye ležel s nohou nedbale nataženou nahoru a četl hru.
„Takže se zdá, že nelhal,“ řekl Zhao Hui. „Dnes ráno dostal za úkol vyzvednou Ji Leie před vstupem do paláce.“
„Ano,“ odvětil Xiao Chiye nepřítomně. „Pavilon Qingjun je dost blízko, samozřejmě, že to stihl včas.“
„Něco mi pořád nesedí.“ Zhao Hui si palcem přejel po rukojeti svého meče.
„Nedokážeš na to přijít?“ Xiao Chiye otočil stránku.
„Nedokážu.“
„Pak ti to tedy řeknu.“ Xiao Chiye se posadil, zkřížil si nohy a opřel si ruku o koleno. „Vstoupil jsi do hlavního města po boku mého bratra, osobně přijat Jeho Veličenstvem. Všech Dvanáct kanceláří Brokátové gardy tě následovalo ve slavnostním průvodu. Jak tě mohl nepoznat?“
„Těžko říct,“ zamyslel se Zhao Hui. „Možná si mě nepamatuje.“
„Máš na sobě stejný plášť a neseš svůj meč. I kdyby tě nepoznal, stačilo by mu trochu přemýšlet, uhodl by tvou hodnost a neriskoval by následky toho, že tě uprostřed ulice tak povýšeně okřikl,“ odsekl Xiao Chiye. „Kromě toho si nemyslím, že má špatnou paměť. Mě poznal bez problémů.“
„Myslel jsem si, že je to příliš velká náhoda, když jsem na něj narazil právě v tu chvíli,“ uvažoval Zhao Hui.
„Ano, dobře narafičená náhoda.“ Xiao Chiye odložil hru, kterou četl. „Tenhle Shen…“
Xiao Chiye se zarazila zamyslel. „Nechat ho vstoupit do Chrámu pokání se mi teď jeví jako dobře provedený tah.“
***
Ge Qingqing si sundal kožešinový límec a otřel si pot z rukou. Wu Caiquan vběhl dovnitř s rozpačitým výrazem zvolal: „Děkuji, děkuji! Bratře Qing, díky bohu za tebe!“
„To nestojí za řeč,“ odpověděl Ge Qingqing. „Jsem tu přece všichni bratři.“
Wu Cainquan se usmál a otočil se, aby zakřičel na osobu v matričním úřadu. „Lao-Xu! Zapiš jméno bratra Qinga do záznamu. Dnes ráno mě zastoupil jako nosítkář. Včera v noci jsem se nachladil a ráno jsem se probudil s bolestí hlavy. Díky bohu, že mi bratr Qing pomohl.“
„Když jsi nachlazený, pojďme později do stánku rodiny Xu na skopovou polévku,“ navrhl Ge Qingqing a otřel si čelo.
Wu Caiquan spěšně souhlasil: „Jistě! Bratr Qing nás zve! Slyšel jsi to, Lao-Xu? Pojďme všichni společně!“
„Nespěchej.“ Ge Qingqing ho přátelsky poplácal po zádech. „Odpočiň si. Až se příště nebudeš cítit dobře, neváhej jako teď. Prostě mi dej vědět.“
Wu Caiquan kýval hlavou jako štěně. Touha po jehněčí polévce byla tak silná, že by v tu chvíli souhlasil skoro s čímkoli.
***
Té noci měl velmistr Qi konečně tlustou přikrývku zahřívající jeho staré kosti. Seděl zabalený naproti Shen Zechuanovi, když začal: „Za měsíc a půl bude Festival jara. Qudu bude pořádat dvorskou hostinu pro úředníky. V té době se všichni úředníci ze všech provincií a prefektur vydají do hlavního města, aby předali novoroční přání. Nemám ponětí o současném stavu věcí, takže mě musíš poučit ty.“
Shen Zechuan stál ve sněhu oblečený pouze v tenkých vrstvách a držel výchozí pozici bojového stylu Ji. Navzdory chladu se mu na čele perlil pot.
„Princ Libei je již mnoho let ve špatném zdravotním stavu,“ začal, „a veškeré vojenské záležitosti převzal dědic z Libei, Xiao Jiming. Sám princ se letošní slavnosti pravděpodobně nezúčastní. Pět komandérií z Qidongu se také vyznamenalo, když přispěchalo Qudu na pomoc. První z Qidongu, kdo dorazil a převzal titul, byl jeden ze Čtyř generálů, Lu Guangbai. Maršálka Qi by měla dorazit během několika dní. Takže dvě z největších vojenských mocí Dazhou budou dočasně pobývat –“
„Zadrž.“ Velmistr Qi vytáhl z pod pokrývky disciplinární pravítko. „Kdo jsou tihle ‚čtyři generálove‘?“
Shen Zechuan začal poslušně odříkávat: „Železný jezdec na zamrzlé řece Xiao Jiming, Kouřový signál zvedající písky Lu Guangbai, Vichřice na rozpálených pláních Qi Zhuyin a Hrom na nefritových terasách Zhu Qianqiu.“
Velmistr Qi se na chvíli zamyslel. „Slyšel jsem o Zuo Qianqiovi, ale tenhle Lu Guangbai musí být synem hraběte z Bianshi, Lu Pingyana. Ačkoli Lu Pingyan později odešel střežit pouště komandérie Bianjun, vyrůstal v Libei a je zapřisáhlým bratrem jejich prince, Xiao Fangxua. Pokud má Lu Guangbai sestru, tak se určitě provdala do klanu Xiao, nemám pravdu?“
„Ano.“ Shen Zechuan byl smáčený potem. „Lu Guangbaiho mladší sestra je manželkou Xiao Jiminga.“
„Jestli je tomu tak, proč je pak nazýváš dvěma velkými vojenskými mocnostmi?“ zeptal se velmistr Qi. „Klan Lu může být stejně dobře semenem, které Libei zasadilo do Qidongu. Tyhle větve jsou propletenější, než se může na první pohled zdát. Navíc, Qudu má stále Osm velkých praporů a pod nimi císařskou armádu. Prapory sice nemají počty ani pověst Libei a Qidongu, ale nesmíš zapomenout, že Qudu je bijícím srdcem Dazhou. Tyhle síly drží osud říše ve svých rukou.“
Velmistr vyvážil pravítko v ruce, poté pozvedl tykvovou čutoru a zahřál se několika doušky vína. „Zapamatuj si ještě tohle: Přestože v Brokátové gardě nejsou technicky ‚vojáci‘, jsou mnohem efektivnější než jakékoliv běžné vojsko. Když císař velí armádám, musí mít po ruce schopné generály. Jenže generál na bitevním poli musí být zároveň i prozíravý a někdy se dokonce může postavit proti rozkazu svého panovníka. Drž je zkrátka a můžeš zabránit jejich postupu, ale když jim naopak dáš velkou volnost, může z nich vyrůst divoká šelma. Je to velmi křehká rovnováha a vyžaduje od vladaře, aby se neustále přizpůsoboval situaci. Brokátová garda je ale jiná. Jsou to zuřiví psi u císařova trůnu a jejich řetězy drží v rukou výhradně vladař. To, zda je přitáhne nebo povolí, zda je bude rozmazlovat nebo ne, záleží jen na jeho náladě. Takový meč, taková smečka psů, kdybys to byl ty, nedal bys jim přednost?“
Shen Zechuan se snažil udržet postoj, než odpověděl: „Já bych…já bych je rozmazloval! Ale taková přízeň a důvěra by jistě přinesla pohromu.“
„Tvůj bratr tě učil dobře,“ pochválil ho velmistr Qi. „Přesně tak. Pamatuj si to a vryj si to do paměti! Přílišná přízeň a důvěra plodí potíže. Držet si čestné na blízku, ale lichotníky si nepouštět k tělu, je teoreticky správně. Nicméně, když se ocitneš přímo uprostřed věcí a temnota se mísí se světlem, dokážeš s jistotou rozlišit čestné od lstivých patolízalů? Kromě toho existuje mnoho věcí, které by cnostný člověk nikdy neudělal, ale opovrženíhodný ano. Císař sídlí hluboko v útrobách paláce. Musí rozumět rovnováze sil a naslouchat hlasům úředníků a ministrů. Nic není tak jasně rozdělené. S Libei přichází Qidong, a stejně tak s Brokátovou stráží přichází Východní úřad.“
Velmistr se odmlčel. „Voda, které přibývá, nakonec přeteče. Proč myslíš, že klan Xiao tak zuřivě nenávidí Shen Weie? Větší pocta už jim po Zhongbo nemohla být udělena. I kdyby klan Xiao vybojoval další bitvu, každá porážka pro ně bude ztrátou a každé vítězství také. Dostali se do slepé uličky.“
„I vítězství je ztrátou?“
„Přesně tak, jejich vítězství je také ztrátou! Neztratil snad Xiao Jiming hned po svém triumfu na bojišti svého mladšího bratra, když ho odvlekli do Qudu? S každou další vyhranou bitvou bude pro ně nebezpečí jen narůstat. Tentokrát vyměnil bratra. Příště to může být jeho žena, otec nebo dokonce i on sám.“
--Předchozí-- -Kapitoly- --Další--
Žádné komentáře:
Okomentovat