„Generále Pei…“ začal Xie Lian, „to pole slouží k ochraně před rozhořčenými duchy, kteří se vyvalili z Pece! Jakmile bude porušeno, propukne potřetí obličejový mor a pravděpodobně…“
Pravděpodobně to přinese světu katastrofu a zničí vše
živé.
Pei Ming si promnul nos. „Nech mě si to ujasnit. Můj
pane, nedáváte mi jinou možnost, že?“
„Samozřejmě že ne,“ potvrdil Jun Wu. „Když sestoupíš,
pustím tě, když ne, dám jim volnou ruku.“
Koho myslel těmi „jimi“?
Xuan Ji, Rong Guanga a Ke Moa!
Těm třem duchům ležícím vedle generála se v očích
zeleně zablesklo, jako by se už těšili na vyhlídku lákavé hostiny. Bylo snadné
si představit, co udělají, jakmile dostanou možnost. Pei Minga čekala vyhlídka
uškrcení, uškrábání, ubodání, umlácení… mohl si vybrat jedno nebo všechno
dohromady.
Jun Wu pokračoval: „Je tu i Malý Pei. Tuším, že máš
toho svého potomka v oblibě. Koneckonců byl jsi ochoten ututlat, že lákal
lidi na smrt v průsmyku Ban Yue, jen aby sis ho udržel, a dokonce jsi byl
ochotný hodit tu aféru na někoho jiného.“
Rong Guangovi to prohlášení znovu zvedlo tlak. Začal
Pei Mingovi nadávat, že je mizerný přítel, že dal přednost svému pra-pra-pra-pravnukovi
před vlastními bratry. Také Xuan Ji bručela a stěžovala si na všechny křivdy,
kterých se na ní dopustil. Pei Ming ignoroval všechny ty démonické zvuky a
urážky, sypající se na jeho hlavu, a po dlouhém přemýšlení si povzdechl.
„Můj pane, dovolíte mi o tom ještě přemýšlet?“
„Má trpělivost je omezená, takže ti nechci dávat
příliš mnoho času,“ pousmál se Jun Wu.
Jen co to dořekl, tváře tří duchů se radostně
rozzářily. Najednou se mohli hýbat a hned vyrazili vpřed!
Brána paláce Ming Guang se zavřela a Xie Lian skrze ni
slyšel čísi mučivý křik a zvuky trhání a úderů.
Tvář se mu stáhla obavou. „Generále Pei! Banyue!“
Chtěl jít dovnitř, ale Jun Wu mu stále svíral rameno a
teď ho lehce odstrčil na druhý konec ulice. Xie Lian se stále ohlížel, ale tělo
ho neposlouchalo.
„Co máš v plánu?“ křikl rozzlobeně.
„Dalšího.“
Dalšího? Jakého dalšího?
Po chvíli cesty se znovu zastavili a Xie Lian málem
přestal dýchat. Lang Qianqiuův palác Tai Hua!
Z opačného konce ulice zrovna přicházel Qi Rong s Guzim
pod paží. Jeho výraz byl svěží a doslova zrelaxovaný – nejspíš zneuctil všechny
hlavní božské paláce a teď byl se sebou velmi spokojený.
„Proč jsi mě sem zavolal?“ zeptal se.
Takže do paláce Tai Hua zavolal Qi Ronga sám Jun Wu!
Xie Lian měl docela jasnou představu a vynadal mu: „Tady není nic, co by se tě
týkalo, tak hned odejdi!“
Qi Rongovi poklesla tvář a vypadalo to, že se chystá
na prince plivnout, ale Jun Wu přikázal:
„Jdi dovnitř!“
Qi Rong se znovu spokojeně rozzářil a ušklíbl se na
Xie Liana: „Cha, tvoje slova tady nemají žádnou váhu!“ Nato se vztyčenou hlavou
a povznesenou náladou nakráčel dovnitř.
V paláci Tai Hua našli Lang Qianqiua, jak
s rukama za zády sklesle přechází sem a tam. Když spatřil Xie Liana a Jun
Wua, podezíravě se zeptal: „Co tady vy dva děláte?“
Pak však spatřil Qi Ronga za nimi a jeho výraz se
okamžitě změnil. Rozzlobeně vykřikl: „Ty!“
Guzi se před tím vzteklým zařváním skrčil, ale Qi Rong
se cítil sebejistě. Posadil se na židli přede dveřmi sálu, zkřížil nohy a
nechal se unášet vlastní domýšlivostí: „Není čeho se bát, můj dobrý synu!“
zahlaholil hlasitě. „Přesně tak, jsem to já! Lang Qianqiu, tak dlouho mě
pronásleduješ a chceš mě zabít, a nakonec jsi spadl do mých rukou!“
Lang Qianqiu zuřil. Na čele a hřbetech rukou mu
naskočily žíly, jenže stále byl zavřený ve svém paláci a nemohl udělat ani krok
ven. Vztekle se obrátil na Xie Liana:
„Co to sakra děláš? Přivedl jsi ho sem, aby ses
s ním mohl pochlubit?“
„Ne! Uklidni se!“
Jun Wu se do toho vložil: „Tai Hua, sestup do říše
smrtelníků a rozbij lidské pole v královském hlavním městě. Udělej to a já
ti předám tvého nepřítele, zeleného ducha Qi Ronga, abys s ním naložil dle
libosti.“
Qi Rong se divoce rozesmál: „Hahahahaha, Lang Qianqiu,
ty idiote…. Eh? Předat mě? Co tím myslíš?“
Ještě chvíli se nervózně smál, než plně pochopil Jun
Wuova slova a vyskočil přímo na nohy.
Co to je za vtip, předat ho Lang Qianqiuovi! Vždyť mu vyvraždil
celý jeho rod, za to by ho zmasakroval!
Jun Wu ho vůbec nebral na vědomí a klidně pokračoval:
„V opačném případě tě já předám Qi Rongovi, aby se o tebe postaral, a
k životům členů královské rodiny Yong’anu, které zahubil vlastní rukou, se
přidá ještě jeden další.“
Lang Qianqiu se tvářil stále děsivěji. Qi Rong znovu
vykřikl: „Počkat!“, a princ už to nemohl vydržet.
„Jsi snad blázen?“ vykřikl. „Proč všechny nutíš
k takové volbě? Co se mi tím snažíš ukázat?“
Lang Qianqiu vždy Qi Ronga pronásledoval
s úmyslem ho zabít, a vzhledem ke Qi Rongově povaze by ten jistě neváhal
s Lang Qianqiuem udělat totéž, jakmile by se mu naskytla příležitost. Ale
pokud by se Lang Qianqiu skutečně rozhodl porušit lidský kruh, Xie Lian by tomu
nehodlal jen tak přihlížet.
„Pokud se nechceš dívat na jejich volbu, proč je
nenahradíš?“ navrhl mu Jun Wu.
„Cože?“
„Xian Le, tohle všechno je výsledek tvé tvrdohlavosti.
Kdyby ses od začátku řídil mými pokyny, nemuseli by teď čelit takovým
rozhodnutím.“
Xie Liana to tak rozzlobilo, až se mu roztřásl hlas:
„Chceš říct, že je to moje vina? Proč mě vůbec k něčemu takovému nutíš?“
„Nenávidíš mě?“ zeptal se Jun Wu. „Pouhá nenávist je
zbytečná! Jestli na to máš, tak mne musíš porazit. Ale dokážeš to?“
Xie Lian pevně sevřel pěsti, až mu zapraskaly klouby.
Jun Wu stále působil klidně: „Pochopitelně, tvé
současné já nemá šanci. Ale možná, že když rozbiješ to lidské pole, mohl bys to
dokázat, protože tehdy ti pomůžu odstranit ty dva prokleté okovy.“
Tyto prokleté okovy ho zapečetily na osm set let. Co
by se stalo, pokud by se uvolnily?
Qi Rong úzkostlivě a obezřetně hleděl do nitra paláce
Tai Hua se strachem, že Lang Qianqiu bude souhlasit s prolomením lidského kruh
a Jun Wu mu ho předhodí. Také Lang Qianqiu přejížděl očima mezi Xie Lianem a Qi
Rongem.
Ruka, svírající princovo rameno, se náhle uvolnila.
Xie Lian sebou trhl a otočil hlavu. Jun Wu se tvářil
klidně a netečně, ale hlavu měl mírně skloněnou a hleděl na zakřivenou
stříbrnou čepel, která se mu tiskla na krk.
Byla to čepel E-Ming.
V Hua Chengových očích se zračila nevraživost,
když ledově pronesl: „Dej tu ruku pryč.“
„San Langu!“ vykřikl princ.
Hua Cheng se přece jen rozhodl ukázat.
Jun Wu se lehce nadechl a věnoval Xie Lianovi úsměv.
„Xian Le, odvážil ses mít před mýma očima poměr s Králem duchů. Jaká
drzost.“
Hua Cheng se nahrbil. „Proč se nepodíváš do zrcadla?
Jako bys zrovna ty měl právo něco říkat!“
Qi Rong se ještě ani v klidu neusadil na své
židli, a už znovu s bílou tváří vyskakoval. Vyděšeně vykřikl: „H-H-H-Hua
Chengu, ty hajzle! Jak ses sem dostal?“
Xie Lian tasil Fangxin, přejel s ním vzduchem a
rozřízl bariéru, která Lang Qianqiua držela uvnitř. „Qianqiu, utíkej!“
Lang Qianqiu byl do běla rozpálený vzteky. Vrhl se na
Qi Ronga, zachytil ho a druhou rukou popadl dlouhý meč. Vypadal, že je
připraven naporcovat Qi Ronga jako kachnu. Jenže v tu chvíli se mihl Guzi,
s rozpřaženýma rukama se postavil před Qi Ronga a rozkřičel se na Lang
Qianqiua:
„Ne! Nezabíjej mi tátu!“
„Uhni! Tvůj otec je posedlý, ani to není tvůj otec!“
Qi Rong se náhle otočil, vyskočil a chytil Guziho:
„Nepřibližuj se! Varuju tě, ani o krok blíž! Přiblížíš se a já toho kluka
sežeru! Rozpářu mu střeva a sežeru ho, a ty se budeš dívat!“
Lang Qianqiu se zastavil s rozzlobeným výkřikem:
„Považuje tě za otce! Chránil tě a ty sis ho vzal jako štít? Jsi nestydatý,
sprostý démon z nejnižších sfér!“
Guzi se v Qi Rongově sevření zacukal a Qi Rong
vyštěkl na oplátku: „Je to líný syn, najdu si jiného!“
Jun Wu lehce pronesl: „Pokud je to takhle…“
Když Xie Lian uslyšel ten tón, instinktivně vycítil
nebezpečí. Netrvalo dlouho a zvenku se ozval překvapený výkřik: „Oheň! Hoří!“
„Je tu oheň!“
Xie Lian vyběhl z paláce Tai Hua. Padala noc, ale
nad Nebeským hlavním městem se rozprostíralo rudě planoucí pole. Mnohé
z božských paláců před ním se již ponořily do ohnivého moře.
Princ se ohlédl: „Co to děláš? Proč zapaluješ Nebeské
hlavní město? Všichni nebeští úředníci jsou stále zavření uvnitř!“
A všichni měli zapečetěné duchovní síly. Pokud by to
takhle pokračovalo, všichni uhoří ve vlastních palácích.
„Je mu jedno, jestli jsou živí nebo mrtví,“ řekl Hua
Cheng.
Lang Qianqiu také nevěřícně zíral, a Qi Rong toho
využil, popadl Guziho pod paži a belhavě s ním utíkal pryč.
„Stůj!“ zařval za ním Lang Qianqiu.
Jako by to mohlo Qi Ronga zastavit!
Xie Lian však vykřikl: „Qianqiu! Nejdřív jdi osvobodit
ostatní nebeské úředníky!“
„Ano, pane!“ vykřikl Lang Qianqiu automaticky, a
vzápětí se zarazil. Pohlédl na prince a vyrazil ven.
Hua Cheng stáhl čepel E-Minga a v tu chvíli se
objevily tisíce stříbrných motýlů, snesly se dolů a obklopily Jun Wua.
S tím chytil prince za ruku a táhl ho pryč.
„Jdeme!“
Stříbrní motýli nemohli Jun Wua zdržet dlouho, tak oba
vyběhli do ulic. Lang Qianqiu se pohyboval velmi rychle a už srazil k zemi
velké množství stráží. Mnoho nebeských úředníků už bylo osvobozeno ze svých
paláců a teď vyšli ven na hlavní ulici, znepokojení a vyděšení.
„Proč hoří? Kdo to zapálil?“
„To není normální oheň, vůbec se nedá uhasit!“
Z dálky slyšeli vytí běžícího Qi Ronga: „Kurva,
kurva, kurva! Kurva! Jun Wu, kurva, on se zbláznil! Moje maličkost je pořád
tady a on zakládá požáry, aby zapálil vlastní panství! Kurva, to je fakt
zasranej magor!“
Feng Xin vyšel z paláce Nan Yang, postával na
hlavní ulici a vypadalo to, že někoho hledá.
„Jak odsud odejdeme?“ zeptal se Mu Qing.
Neměli žádnou cestu ven!
„Můžeme létat?“ ozývalo se.
„Všichni jsou zranění a duchovní síly jsou omezené,
není možné odletět…“
Znamenalo to, že i kdyby byli všichni propuštění
z paláců, stále zůstanou v pasti uvnitř hořícího Nebeského hlavního
města!
Vtom se země divoce otřásla a lidé ještě víc zpanikařili.
„Co se to děje? Zemětřesení?“
Lang Qianqiu vykřikl: „To není možné! Nebeské hlavní
město je v oblacích, nemůže se tu třást země!“
„Tak co…“
Pak všem odumřela slova na rtech. Trvalo dlouhou
chvíli, než začali jako jeden zvedat ruce a ukazovat před sebe.
Kdosi zamumlal: „Co je to za věc…“
Uprostřed nebe osvětleného plameny se na druhém konci
dlouhé ulice Nebeského hlavního města objevila obrovská hlava, zírající na
stovky nebeských úředníků pod sebou.
Ta hlava byla skutečně až příliš obrovská, mnohokrát
větší než zlaté paláce, a široce se usmívala. To, co mělo být mírumilovným a
soucitným úsměvem, se na pozadí této nekonečné noci a krvavě rudých plamenů
jevilo poněkud strašidelně.
Někdo se chytil za hlavu: „Mám halucinace?“
„Jeho Výsost je tak obrovský!“
Byla to obří božská socha. Nějak vyletěla na Nebesa!
Sám Xie Lian byl ohromen. Neležela tahle božská socha
na hoře Tong’lu? A bez jeho kontroly by neměla být schopna létat! Jak se bez příkazu
a duchovních sil vznesla až sem?
Stačil jeden další pohled a v černé noci se zatřpytilo
a zajiskřilo celé kamenné tělo obří božské sochy. Když se Xie Lian podíval
pořádně, pochopil, že to světlo nevyzařuje sama socha, ale miliony stříbrných
motýlů a lampionů požehnání, které ji obklopovaly a ovíjely její boky.
Tohle ji chránilo, vyzvedlo a vyneslo až na Nebesa!
Žádné komentáře:
Okomentovat