TGCF (nové) Kapitola 224: Boj s hořící démonickou pevností na Nebesích

Obří kamenná božská socha se pod nesčetnými ohromenými a nechápavými pohledy zvedala stále výš a výš. Xie Lian si uvědomil, že je v dokonalém stavu a bez jediného škrábnutí. Dokonce ani po noze, zlomené Bílou beztvářností, nebyla ani památka.

„San Langu, ty jsi ji opravil?“

Hua Cheng se usmál. „Když pro tebe mám, gege, přijít na Nebesa, nemůžu to přece udělat s prázdnýma rukama. Jdeme!“

Xie Lian přikývl. „Všichni si pospěšte a nastupte na ni!“

Teprve tehdy dav nebeských úředníků jasně uviděl vedle něj stojícího Hua Chenga a téměř je to srazilo na kolena.

„Vaše Výsosti, ten vedle vás, to je…!“

Mezitím byla úzkost mezi Feng Xinovým obočím stále zřetelnější. Nakonec začal volat: „Jian Lan! Jian Lan!“

Nikdo neodpovídal. Lang Qianqiu spatřil Qi Ronga, plížícího se ke skrýši na rohu ulice, a už se ho chystal jít chytit, když v tom, zrovna když míjel svůj palác, se celá stavba se zaduněním zřítila, jako by uvnitř něco vybuchlo. Všichni nebeští úředníci se vylekali. Když otočili hlavu, spatřili uprostřed trosek a zuřícího požáru stát tichou postavu se sklopenou hlavou.

Jun Wu se zbavil stříbrných motýlů.

Jak se dalo očekávat, nedal se jen tak zastavit.

Qi Rong se spěšně plazil za ním a povykoval na dav za sebou: „Šmejdi! Špíny! Pojďte si pro mě, jestli na to máte!“

Jen on se ještě odvážil přiblížit k Jun Wuovi, nevědomý si hrozící smrti. Nikdo z nebeských úředníků se neodvážil ani promluvit.

Z těla bíle oděného bojového boha se k nebi vznášela černá aura a zároveň ho obklopovalo oslepující bílé světlo. Ty barvy se neustále měnily. Všem nebeským úředníkům připadal tento Jun Wu nekonečně cizí, zírali na něj a neodvažovali se ani nahlas nadechnout. Jun Wu vzhlédl a s pohledem upřeným na prince pomalu kráčel k místu, kde se bohové shromažďovali. S každým krokem mu pod nohama rozkvétaly rudé ohně. Nejdřív to byly malé živé plamínky, brzy se však šířily do všech stran a přerostly v zuřivé šlehající plameny, dosahující až k obloze.

Jeden plamen se dotkl Qi Ronga, který téměř démonicky zavyl a dal se na rychlý útěk i s Guzim v náručí. Quan Yizhen stál uprostřed ulice s tváří pokrytou sazemi a na zádech nesl mrtvé tělo Yin Yua. Jakmile spatřil Jun Wua, oči mu hněvivě zahořely. Ani neodložil svůj smutný náklad a rovnou k němu vykročil, až ho Xie Lian musel stáhnout zpět.

Další vlna stříbrných motýlů vyrazila vpřed. Princ využil příležitosti a vykřikl: „Pospěšte si! Nestůjte tam jen tak!“

Nebeští úředníci chvíli váhali, načež nakonec jeden po druhém zareagovali. Stovky nebeských úředníků se vrhly k obří božské soše jako tlupa černých mravenců. Lezli nahoru a tísnili se na jejích ramenou a hrudi, a když už se nebylo kam postavit, chytili se alespoň lemů obřích kamenných šatů.

Pokud měla socha letět, nedalo se spoléhat jen na lampióny požehnání a stříbrné motýly, bylo zde až příliš mnoho lidí. Xie Lian se nemohl na Hua Chenga vrhnout všem na očích, ale dostal spásný nápad. Zastavil nejbližšího nebeského úředníka, skryl se za ním, uchopil Hua Chengovu tvář do dlaní a hluboce ho políbil.

Jak polibek trval, princovo tělo se celé naplnilo duchovní silou. Nebeský úředník, který byl pasován za zástěnu, úplně ztuhl a šokovaně vykřikl: „Co tu vy dva děláte za mými zády?“

Přitáhlo to k nim nespočet očí. Teprve teď Xie Lian zjistil, že si k zakrytí výhledu vybral zrovna Lang Qianqiua. V duchu se kál: „Takový hřích! Taková nestoudnost, takové věci ten chlapec neměl nikdy vidět!“

Nahlas ale vykřikl: „Nic jsme nedělali! Nic pro tvé oči!“ Pak se otočil a zakřičel na božskou sochu: „Leť!“

 Obří socha jeho volání vyslyšela. Jako by ji něco probudilo, její přimhouřené oči se náhle otevřely a úsměv na tváři se prohloubil. Stříbrní motýli a lampiony požehnání se náhle rozptýlily, ale socha se dál nehybně vznášela na obloze. Její dlouhé vlasy a šaty působily dojmem, jako by vlály ve větru.

Letěla!

Xie Lian s Hua Chengem také vyskočili a postavili se na plošinu s korunkou na vrcholku kamenné hlavy. Xie Lian křikl: „Všichni se pevně držte! Nehýbejte se!“

Jen co to dořekl, tělo božské sochy o něco pokleslo a pak plnou silou vystřelilo vpřed.

Xie Lian a Hua Cheng stáli nejvýše a na božské soše odnášeli stovky nebeských úředníků daleko od Nebeského hlavního města. Mnoho z těch, kteří ve svých palácích uchovávali dlouholeté úspory a poklady, se zoufale ohlíželo zpět.

Když se princ konečně uklidnil, náhle si vzpomněl, že při všem tom zmatku u nastupování neměl čas počítat přítomné.

„Nastoupili všichni? Kde je Královský preceptor? A generál Pei?“

 Kdo ví, jestli se mu mezitím něco nestalo? Přejížděl pohledem po davu a hledal postavy těch, které znal: „Mistře!“

Z dálky k němu dolehl hlas Královského preceptora: „Jsem tady!“

Teprve tehdy se trochu uvolnil, ale ozval se další výkřik:

„Dohání nás to! Dohání!“

Za zády obří božské sochy bylo vidět cosi karmínově rudého – pronásledovalo ji rudé světlo jako rozhořčený duch, lačnící po životech.

Bylo to Nebeské hlavní město!

Původně bylo zahaleno a obklopeno mraky příznivé duchovní energie, ale nyní hořelo plameny války a proměnilo se v ohnivou démonickou pevnost.

„To snad…!“ zazněl čísi zděšený hlas. „Císař přesouvá Nebeské hlavní město! Všechny nás vyhladí…“

„Dožene nás!“

Xie Lian však vykřikl: „Ještě se nevzdávejte!“

Prsty vytvořil magické pečeti a oči obří božské sochy se zableskly. Vítr šlehající kolem uší nebeských úředníků zesílil, zavyl jako šílený a rudé světlo se ocitlo o velký kus za nimi. Božská socha teď letěla ještě rychleji.

Jenže rudé světlo se také nevzdalo. Jeho rychlost prudce vzrostla, plameny vybuchly a zahučely, a opět bylo mnohem blíž než předtím, což přimělo mnoho nebeských úředníků k poplašenému zvolání. Z takové vzdálenosti už byla uprostřed hořícího Nebeského města jasně patrná stojící postava.

Smrtelná říše zatím neměla tušení, co se děje. Děti se smály a hrály si, a když spatřily bílé světlo letící oblohou, a za ním druhé rudé, všechny roztáhly ústa v úsměvu a tleskaly:

„To je krásné!“

Xie Lian věděl, že takhle to dál nejde a že potřebuje ještě zrychlit, ale cítil lehkou závrať. Přece jen letěl tak dlouho a to vše v krátké chvíli!

Hua Cheng ho podepřel, ale než si mohli něco říct, zaslechl dole křik Královského preceptora: „Proč tam všichni jen tak stojíte? Banda nebeských úředníků a ještě si potřebuje k útěku půjčovat duchovní sílu od Krále duchů? To se za sebe nestydíte?“

Ne každému se jeho tón líbil: „Kdo jste? Jakým právem nás poučujete?“

Královský preceptor se nedal: „Jako by na tom záleželo! Když já jsem byl na Vyšším dvoře, ty jsi ještě tahal kačera! (no, bylo tam „hrál si na pískovišti, ale ten kačer se nabízí… není to v Číně nevhodné? :D) Jednoduše je třeba, abyste si pospíšili a položili své jemné bělostné ruce na božskou sochu a předali jí tolik duchovní síly, kolik dokážete! Nebo jste všichni zvyklí jen přihlížet, že jste zapomněli, že jde o vaše životy? Ještě pořád potřebujete, abych vám to připomínal?“

Konečně se nebeským úředníkům vrátil rozum. Zastyděli se, že úplně zapomněli na tuto možnost pomoci. Jako jeden se pustili do práce a položili na božskou sochu ruce a volali:

„Vaše Výsosti, přijměte mou pomoc!“

„Ano, já také pomůžu!“

„Nezvládneme moc, ale uděláme, co je v našich silách!“

S tolika stovkami rukou se socha znovu naplnila duchovní silou a Xie Lian byl opět plný energie. Božská socha se napřímila, zrychlila a tentokrát nechala rudé světlo desítky a desítky li za sebou.

Nebeští úředníci si zhluboka povzdechli a otřeli si pot.

Najednou Hua Cheng řekl: „Gege, zamiř dolů.“

Xie Lian se na nic neptal a rovnou soše nařídil změnit směr. Božská se prodrala černými mraky a zamířila k zemi. Pod nimi však panovala stejná temnota jako v mracích nad nimi. Ani záblesk pohybu nebo světla ohňů – čiročirá tma. Nebeské úředníky to rozrušilo.

„Co je tohle za místo? Proč je tu taková tma? Je to děsivé…“

„Vaše Výsosti, proč jsme tady?“

„Myslím, že bychom tu neměli zůstávat příliš dlouho!“     

Hua Cheng však potřásl hlavou. „Zůstaneme tu a nebudeme se hýbat. Počkáme.“

Obří božská socha se jen tak vznášela ve vzduchu a Xie Lian kývl. „Dobře. Na co to čekáme?“

Hua Cheng šeptem odpověděl: „Počkej, až nás dožene, a nech ho zaútočit.“

Sotva to dořekl, zpoza nočních mraků se prodralo rudé světlo a sneslo se za nimi. Dva kolosy zůstali stát proti sobě.

Nebeští úředníci sledovali tu podívanou s rozšířenýma očima. Z blížícího se světla jim běhal mráz po zádech, když se ptali: „Vaše Výsosti, proč se nehýbeme?“

„Snad se s ním nechceš utkat tváří v tvář? Nemáš šanci na výhru!“

„Zase se zbláznil! Já prostě věděl, že si v takových věcech přímo libuje! Už jsou to stovky let a pořád je to to… kdo mě kopnul?“

„Já,“ řekl Královský preceptor, „a řekni ještě slovo a poletíš dolů.“

„Co jsi sakra zač!“

Božská socha byla sice skutečně obří, ale Nebeské hlavní město bylo mnohem majestátnější. Kdyby se utkali tváří v tvář, socha by skončila rozdrcená na prach. Xie Lian však Hua Chengovi plně důvěřoval, a tak jen beze slova přihlížel. Zrovna když se rudé světlo přiblížilo snad na půl li, princ náhle pod nohama něco ucítil.

Když se podíval dolů, zjistil, že tma pod jeho nohama se pohnula. Šplouchala a pohybovala se, zrovna jako…

Vlny.

Xie Lian náhle věděl, kde se nachází.

Všimli si toho i další nebeští úředníci, protože kdosi zděšeně pronesl: „U všech bohů, tohle místo je… tohle bude doupě démona Černé vody! Dostali jsme se do doupěte démonů!“

Jen to dořekl, pod nimi se objevilo několik pruhů čehosi bílého, co prorazilo tmu a vyskočilo do vzduchu.

Čtyři páry očí – osm velkých zelených zorniček, připomínajících přízračné ohnivé lucerny – hledělo na obří ohnivou démonickou pevnost. Tvorové vydali dlouhý a zlomyslný skřek, kterým dali najevo, že se jim neurvalý vetřelec ani trochu nelíbí. Obřími ocasy šlehali zlostně sem a tam o hladinu vody a zdvíhali tak neuvěřitelně vysoké vlny.

Byli to čtyři kostění draci!

Jako na povel zvedli hlavu k démonické pevnosti a z jejich úst vystřelil prudký proud vody takovou silou, že by to prorazilo i železo a ocel.

Xie Lian si nemohl pomoci a přehodnotil svůj předchozí dojem z nich: „Když jsme je viděli naposledy… heh, neměl jsem pocit, že by byli až tak divocí.“

Z černé mořské hladiny se stále draly nové a nové kosti obřího mrtvého monstra. Se svištícím zvukem vyletovaly ryby, jako by je někdo střílel katapultem. Nebeští úředníci byli zmatení. Jun Wu je pronásledoval s úmyslem je zabít, zatímco Hua Cheng a Černá voda jim zřejmě pomáhali. Bylo to vážně bizarní.

Čtyři kostění draci obklíčili démonickou pevnost a divoce na ni chrlili proudy vody, ale nemělo to velký účinek – zuřící válečné plameny nebylo možné uhasit tak snadno. Čím víc se s nimi ryby potýkaly, tím víc se oheň blížil až k vodě. Na mořské hladině doupěte Černé vody se rozhořely plameny, děsivě tančící v rytmu vlnobití. Z hlubin se ozývalo vytí a nářek ghúlů.

Xie Lianovi po tváři stekla kapka potu. „Je… je správné, že jsme do domény Černé vody přivedli takový chaos?“

„O tyhle věci se nestarej,“ uklidnil ho Hua Cheng. „Dluží mi peníze. Bojuj, jak chceš.“

Xie Lian jen zamrkal.

Najednou kdosi ukázal před sebe: „Co to… Co to dělá?“

Xie Lian se také otočil a při tom pohledu se mu rozbušilo srdce.

Zde je poznámka MXTX tak, jak rozumím jejímu obsahu:

Černá voda má vůči Hua Chengovi obrovský dluh. Takový špatný Nejvyšší král duchů! Silně stáhl průměr příjmů všech ostatních Nejvyšších (jsou jen tři), ale jeho dluhy nevznikly proto, že by příliš utrácel za jídlo…

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)