DPTBP Kapitola 3: Převzít odpovědnost

-       Převezmu za Song Yana odpovědnost. -

Buď si podřízne vlastní hrdlo, nebo ho podřízne Xia Zhiyeovi. Pokud ten idiot ještě jednou zmíní Madagaskar, bude to kdo s koho.

Od té chvíle Song Yan předstíral, že se s tím člověkem nikdy nesetkal. Vypnul telefon, hodil ho do zásuvky stolu, náhodně vybral pracovní list a nechal svému sousedovi výhled na svou chladnou a bezvýraznou tvář z profilu.

Xia Zhiye usoudil, že jeho malý spolusedící je sice docela hezký, ale nejspíš má poněkud špatnou povahu. Beze slova se zamračil a nic dalšího neřekl. S lehkostí si odsunul židli do uličky, posadil se a prohodil ke studentovi o jeden stůl před nimi: „Můžu si opsat tvůj domácí úkol?“

Malý tlustý chlapec s úctou vytáhl hromadu pracovních listů. „Dobře. Lorde, které téma byste si přál probrat jako první?“

„Které se odevzdává nejdřív?“

„Angličtina, lorde Xia.“

„Pak tohle.“

„Ano, pane!“

Bylo na první pohled jasné, že tuhle hru hrají často.

Song Yan to krátce sledoval a uvědomil si, že tenhle idiotský systém spolupracovníků „jeden na jednoho“ mu jako bývalému premiantovi z třetího ročníku gymnázia asi nepomůže.

Xia Zhiye ten upřený pohled zachytil a s úšklebkem si k němu ve svém jednoduchém mozku přiřadil důvod: „Copak, přemýšlíš snad o tom, jaký je tvůj nový spolusedící fešák?“

Song Yan chladně a bezcitně označil v pracovním listu odpověď červeným křížkem. „Mám pocit, že takového vykutáleného spolusedícího, který navíc opisuje domácí úkoly, aby jeden pohledal.“

Xia Zhiye se zamyslel nad přezdívkou „vykutálený spolusedící“ a zasmál se. „Není to nakonec jen důkaz toho, jak moc mi na splnění práce záleží? Jako student bych neměl učitele znevažovat a zklamat, nemám pravdu?“

Zdál se dost arogantní a Song Yan měl pocit, že hranice jeho trpělivosti je těžce zkoušena.

Přestože byl Shen Jiayanův seznam nebezpečných osob plný nesmyslů, v jedné věci se trefil. Opravdu by se měl držet od Xia Zhiye co nejdál – je totiž všeobecně známo, že šílenství je nakažlivé.

Neměl chuť zničit si mozek v tak útlém věku.

…

Zjednodušeně řečeno, odpoledne prvního školního dne bylo obvykle vyhrazeno pro opakování domácích úkolů. Přestože míra přijetí na univerzity nebyla na Třetí střední nijak vysoká, domácích úkolů zadávali celkem dost.

Celé odpoledne se dalo považovat za tichý projev Xia Zhiyeho úcty k učitelům.

Song Yan vzal pracovní listy, které mu poslal Shen Jiayan, a také je vyplnil. Zrovna když dokončoval další otázku, ve dveřích se objevila Ruan Tian.

„Studenti, jsem tu, abych vám oznámila několik věcí.“

Všichni byli zaneprázdnění vyplňováním domácích úkolů a nikdo si jí nevšímal.

Ruan Tian vypadala, že je na to zvyklá, takže se postavila na stupínek. „První věc je, že zítra ráno se bude vybírat poplatek za třídní aktivity ve výši 80 jüanů. Předejte je členům sportovního výboru. Druhá věc – mám dvě zprávy, dobrou a špatnou. Kterou chcete slyšet jako první?

Stále jí nikdo nevěnoval pozornost.

„Pak vám nejdřív řeknu tu dobrou zprávu. Protože doučování pokračuje až do září, nebudou žádné prázdniny v polovině semestru. Aby se tedy všem ulehčilo, škola se rozhodla, že od nynějška do prvního září se studenti druhého ročníku nemusí účastnit ranního a večerního samostudia.“

Nastala krátká chvíle ticha.

„Sakra! Neslyšel jsem špatně, že ne? Že by se škola konečně jednou zachovala lidsky?“

„Sestřička Tian je ta nejkrásnější! Ať žije sestřička Tian!“¹

„Tak sestro Tian, co je ta špatná zpráva?“

Původně tichá třída vřela šepotem.

Ruan Tian se sladce usmála. „Tou méně dobrou zprávou je, že na konci měsíce uspořádáme velkolepou slavnostní společnou zkoušku se Středními školami číslo 5, 8, 11, 4 a 24.“

Právě oživlé publikum vmžiku umlklo.

„Ale no tak, nebuďte takoví!“ Ruan Tian chtěla dodat pár povzbudivých slov: „Aby škola podpořila nadšení vás všech pro zkoušku, vyčlenila malé stipendium s cílem odměnit studenty, kteří se umístí v první desítce ve společné přijímací zkoušce, a také cenu pro studenta s největším zlepšením. Všichni, hurá do toho!“

Tím dorazila i poslední zaujaté.

Nemohli za to, že úroveň vzdělání na Třetí střední škole bylo takové, jaké bylo. Kromě bezprecedentní situace, kdy se jeden z místních studentů probojoval do první desítky, se deset nejlepších míst obvykle dělilo mezi studenty z páté a jedenácté střední. Bez ohledu na to, kolik peněz bylo ve hře, nemělo cenu se vzrušovat.

Co se týče ocenění za největší zlepšení, všichni si dobře uvědomovali, čemu se věnovali o letních prázdninách. Už jen nezhoršit si předchozí výkon by bylo darem od Buddhy, tak jak by si mohli přát víc?

Ruan Tian to podráždilo. „Prostě to berte tak, jak to je. Dnešní samostudium je u konce, zítra ráno si učitelé jednotlivých předmětů projdou domácí úkoly. Měli byste si zopakovat, co je třeba, a pokud opravdu nezvládnete všechno, nechte si angličtinu nakonec, ano?“

„Doobřee…“

„Nedělejte mrtvé brouky! Hodina je ukončena.“

„Jo, jo. Čas jíst, jdeme!“

Třída se okamžitě vyprázdnila. Ruan Tian zůstala úplně vepředu a Song Yan a Xia Zhiye na druhém konci.

Xia Zhiye postupně odmítl pozvání na večeři od čtyř nebo pěti spolužáků, a s nakloněnou hlavou pohlédl na Song Yana: „Můj zahraniční příteli z Madagaskaru, co kdybych tě pozval na večeři?“

Song Yan při balení nehnul ani brvou. „Jestli to slovo na M řekneš ještě jednou, nebudu mít žádné výčitky svědomí, až ti vyříznu jazyk a pošlu ho do madagaskarské pouště, aby ho tam připíchli na kaktus a vystavili po sedm dnů a nocí na spalujícím slunci.“

„…“

Xia Zhiyeho výraz prozrazoval mírný šok. Bylo jasné, že s tímto společensky uznávaným bratrem se ještě nikdo neodvážil takhle mluvit.

Song Yan zarazil poslední úder a se slovy: „Takže prosím uhni stranou“ vzal batoh a zpod sklopených víček pohlédl na Malého tyrana Třetí střední, jako by říkal: „Jestli budeš Laoziho znovu provokovat, Laozi nemůže slíbit, že ti neublíží.“²

Xia Zhiye lehce zvedl hlavu, tři vteřiny se mu díval do očí a pak klidně vyhodnotil: „Jsi tak divoký.“

Song Yan: „…“

Do prdele, moje pěst je připravena být divoká!

Právě se chystal skopnout Xia Zhiye i s židlí, na které seděl, a zakončit to výmluvou, že mu blokuje cestu, když se Ruan Tian, stále stojící u stupínku, zeptala: „Co tu ještě vy dva děláte?“

Xia Zhiye otočil hlavu a klidně odpověděl: „Dnes odpoledne mi student Song Yan pomohl s velkým problémem v mém domácím úkolu. Chci ho jako poděkování pozvat na večeři.“

„Aha, tak proto!“ Ruan Tian vypadala, jako by ji osvítila nenadálá myšlenka. „Pak by měl Song Yan rychle přijmout. Bude to příležitost posílit přátelské vazby, budovat dobré vztahy a tiché porozumění. Známky ze společných zkoušek záleží jen na vás, tak do toho!“

Song Yan: „…“

Kdo chce sakra posilovat přátelství s tímhle idiotem?

Pod tlakem toho, že s nimi ze školy vycházela i Ruan Tian, nezbylo Song Yanovi nic jiného než s paralyzovaným výrazem ve tváři souhlasit.

…

Stará ulice byla za soumraku mnohem příjemnější pro oči.

Přestože bylo pořád přeplněno a hlučno, výlohy se rozsvítily a u pouličních stánků byli naaranžováni grilovaní humři. Jakmile je prodejci vhodili do hrnce, vzedmul se oblak kouře a oleje a okolím se rozlila vůně koření a bylin. Lidé se smáli i hádali a ulice díky tomu působila jasnějším a okouzlujícím dojmem.

„Na takovém místě jsi asi nikdy předtím nejedl, co?“ nadhodil Xia Zhiye.

Song Yan neodpověděl.

Bylo tomu tak.

Přestože jeho matka zemřela brzy a otec ho nesnášel, z hlediska materiálního zajištění si žil v dostatku tak dlouho, jak si pamatoval, a s přibývajícími roky to bylo lepší a lepší. Čím více Song Minghai pracoval, tím víc kvetlo jeho podnikání, takže jeho syn mohl být v Pekingu považován za příslušníka druhé generace skutečných boháčů.

Ne že by se na místa jako zdejší ulice díval svrchu, spíš nikdy neměl možnost nic podobného navštívit.

Xia Zhiye uviděl jeho výraz a nejspíš uhodl jeho myšlenky, protože mu líně přehodil ruku přes rameno a pronesl: „Dobře, dnes tě pohostím pořádným jídlem. Spatříš skrytý talent.“

V další vteřině byly jeho drápy silně odraženy. „Do prdele, nezahrávej si se mnou!“

„Všichni jsme bratři, co je špatného na tom, když ti položím ruku na rameno?“

„Kdo je sakra tvůj bratr?“

„Bojovali jsme bok po boku, stáli jsme spolu v dešti, poznal jsi mou rodinu, lhali jsme spolu… pořád nás nepovažuješ za bratry?“

„…“

Song Yan ke svému překvapení nedokázal jeho slova vyvrátit.

V šokovaném tichu s ním tento nově nalezený bratr prokličkoval starou ulicí tam a zpět nahoru i dolů, až konečně zastavili u vozíku, na nějž nebylo ze středu ulice vidět. „Teto, dvě velké misky nudlí s míchaným hrachem a k tomu bramborové vlčí zuby.³

Song Yan: „?“

Pokud viděl správně, vozík mohl být tak metr široký, vedle něj stála pec na uhlí a na ní jeden velký hrnec. Byly tam dva skládací stoly a několik židlí, a to bylo vše.

Song Yan ucedil: „Velké jídlo?“

Xia Zhiye kývl k přinášené objednávce. „Ta mísa ti nepřijde dost velká?

Opravdu byla velká, skoro jako Song Yanův obličej.

Na mletém mase se nešeřilo, vše bylo potřeno štědrou dávkou červeného chilli oleje, bramborové vlčí zuby byly osmažené dozlatova a posypané kmínem a vločkami chilli. Všechno navíc lákavě vonělo.

Žena prodávající nudle byla až přespříliš hubená a její velké oči se zdály v úzkém obličeji poněkud vypouklé. Když servírovala nudle, energicky směrem ke Xia Zhiyemu gestikulovala rukama a tvář jí zářila upřímným a radostným úsměvem.

Xia Zhiye jí podal peníze, ale ona si je nechtěla vzít a zoufale je odstrkovala. Neochotně je přijala až poté, co jí zahrozil: „Jestli se budeš takhle dál chovat, už sem nepřijdu!“, načež pokračovala v obsluhování ostatních hostů.

Mezitím Song Yan pomocí několika kapesníků třikrát otřel stůl i stoličky.

„Zkus to.“ Xia Zhiye nedbale hodil tašku na zem, rozdělil jednorázové hůlky a podal je Song Yanovi. „Ale opatrně.“

Song Yan opravdu nerozuměl tomu, proč ho ten člověk tak dlouho tahal za sebou, jen aby ho přivedl k zapadlému stánku s nudlemi, který může, ale také nemusí mít obchodní licenci.

Na druhou stranu by nezašel tak daleko, aby bezdůvodně předváděl záchvaty vzteku ve stylu mladého pána.

Vzal do ruky hůlky a nabral si nudle. Byly křehké a tak akorát klouzaly, dokonce i mleté maso bylo dokonale okořeněné. Celková chuť ho příjemně překvapila.

I když to bylo dobré, jedna miska nudlí za celou tu absolvovanou procházku nestála, takže ho stále neopustil pocit, že Xia Zhiye je trochu blázen. Toužil jen co nejrychleji dojíst a vzdálit se od něj, jak nejdál to půjde.

Existuje však rčení „Věci plynou proti lidským přáním.“

Další pak říká: „Nepřátelé se vždy potkají na nejužší cestě“.

Oba seděli za vozíkem blízko schodů a starali se o své jídlo, když v tom uslyšeli známý hlas, který dokázal zkazit náladu:

„Hej, paní šéfová, tvůj byznys vzkvétá!“

„Mh-hm-mh, mh-hm-hm!“

„Přestaň mávat rukama, stejně ti nerozumíme! Prostě si vezmeme peníze.“

„Mh-hm-mh!“

„Proč děláš takový humbuk? Při otevření tohohle stánku jsi využila dost benefitů od našeho šéfa, ne? Jak jinak by si mohla němá holka jako ty otevřít stánek s nudlemi? My jen vybíráme poplatek za ochranu, a ty se pořád vztekáš! Nechápeš, že bys měla… Sakra, kdo hodil ty hůlky?“

„Promiň, vyklouzlo mi to.“

Xia Zhiye si otřel ruce, a když se otočil a vzhlédl, působil dojmem člověka, s nímž si není radno zahrávat.

Skupinka dosud arogantních prachovek na něj beze slova zírala.

Po třech vteřinách se ozvalo: „Do háje, Xia Zhiye, ty jsi do prdele všude!“

Zrzavá prachovka vypadal na pokraji zhroucení, dokonce i ono těžko pojmenovatelné místo mu začalo vysílat fantomovou bolest.

„To bude nejspíš osud,“ odpověděl vážně Xia Zhiye.

„Já ti dám zatracený osud!“ Zrzavá prachovka zvedl malý nůž, namířil ho na něj a zuřivě zavyl. „Laozi si tě dnes odpoledne nebude všímat, tentokrát to s tebou nemá nic společného! Přestaň se vměšovat, nebo mi nemůžeš vyčítat, že budu hrubý!“

Kdyby Song Yan dnes neviděl tuhle skupinu lidí při poraženeckém útěku, nejspíš by ho zastrašili.

Ta scéna byla jednoduše tak fascinující, že v něm nevyvolala ani špetku strachu nebo úzkosti. Prostě apaticky odložil hůlky, vytáhl telefon a připravil se vytočit 110.

Přesto mu Xia Zhiye chytil zápěstí.

Song zvedl oči. „Žijeme v zákonné společnosti.“

Xia Zhiyemu se tváři zračily hluboké emoce: „Já vím. Ale ten stánek nemá obchodní licenci.“

Song Yan: „…“

Takže opravdu nemá zatracenou licenci!

Kdyby zavolal policii, možná by zabavili i ten hrnec, a němé ženě by to znemožnilo vydělar si na živobytí.

Něco takového by Song Yan neudělal.

Aniž by hnul brvou, změnil číslo 110 na Shen Jiayanovo jméno a pak ho vytočil. „Haló, je to 110? Chci něco nahlásit na policii.“

Shen Jiayan na druhé straně telefonu: „?“

Prachovka na téhle straně telefonu: „??“

„Brácho, on vážně zavolal policii?“

„Mladí lidé dneska opravdu nemají žádnou čest!“

První prachovka se k němu bleskově vrhl, připravený mu vytrhnout telefon.

Song Yan zareagoval rychle, v jednom okamžiku zvedl telefon nad hlavu, vyskočil ze sedátka a couvl.

Bohužel pro něj přitom omylem došlápl na prázdné místo vedle okraje chodníku a vyvrtl si kotník. Okamžitě zalapal po dechu, nasál do plic studený vzduch a jeho pleť změnila barvu.

Xia Zhiyemu to neuniklo. Beze slova vstal, popadl stoličku a nemilosrdně s ní praštil prachovku, který se právě sápal po Song Yanově telefonu.

Zadunělo to. Útočník spadl na zem s bolestným heknutím a s rukama obtočenýma kolem hlavy.

Xia Zhiye se zastavil vedle něj a v očích se mu zablesklo, zatímco zvolna přejel pohledem po ostatních. „Ještě někdo?“

Ze stoličky kapala čerstvá krev a tvořila poněkud šokující kontrast k bledým a štíhlým prstům, které ji svíraly.

Prachovkové bestie němě zíraly.

Nikdo se neodvažoval zaútočit.

„Pokud nechcete pokračovat, měli byste využít toho, že jsme policii ještě neřekli adresu, a utéct. Je to vaše poslední možnost.“ Mladíkův hlas byl uvolněný a lhostejný, ale nebylo těžké mezi řádky číst jeho chladnou bezohlednost.

Na rozdíl od svého předchozího ležérního přístupu k bitce se tentokrát zdál brát boj mnohem vážněji.

Bylo tu hodně kolemjdoucích a nikomu by neprospělo dělat velký povyk. Zrzavá prachovka se chvíli rozmýšlel a pak zaskřípal zuby: „Dneska tě nechám jít, ale o tomhle dluhu si promluvíme později. Jdeme, bratři!“

Skupina gangsterů rychle splynula s davem.

Xia Zhiye odhodil stoličku, přešel k Song Yanovi a klekl si. Natáhl se, aby mu vykasal nohavici kalhot, ale Song Yan chtěl ucuknout, takže mu musel lehce sevřít nohu.

Mladíkův až příliš tenký kotník mu tlačil do dlaně a působil křehkým dojmem.

Xia Zhiye pohladil postižené místo špičkou prstu. „Je to oteklé, vezmu tě do nemocnice.“

Song Yan vyprostil nohu z jeho sevření. „Není třeba, dojdu sám.“

„Jak to chceš udělat?“ podíval se na něj Xia Zhiye.

„Vezmu si taxi.“

„Jaký druh taxíku si myslíš, že sem jezdí?“

Když Xia Zhiye spatřil na tváři mladého pána poraženecký výraz, nemohl si pomoci a lehce se zasmál. „Neboj, spolužáku. Vezmu tě na záda… leda bys byl raději nesen jako miminko nebo princezna?“

„To raději umřu,“ ucedil lakonicky Song Yan.

Takový hezký spolužák by neměl být ponechán smrti, takže Xia Zhiye nakonec násilím odnesl Song Yana ke kraji silnice a zavolal taxi, aby je odvezlo do nemocnice.

Než se vrátili na koleje, byla pozdní noc.

Teta z kolejí spatřila Song Yanovu nohu v sádře a nedokázala potlačit výkřik: „Ajajaj, jak se to mohlo stát? Je to vážné?“

Song Yan se opřel o berli: „To nic není.“

Opravdu to nebylo nic vážného, jen natažený vaz v kotníku. Stačilo dát mu sádru, dva týdny se zotavovat, brát léky proti otokům a zánětům, a vše bude v pořádku.

Jenže když se zraní takový krásný a jemný mladý pán, vyvolá to v lidech zvláštní soucit. Teta byla při pohledu na jeho utrpení nesmírně zoufalá a zírala na Xia Zhiye s výrazem „Dobře vím, který darebák za to může.“

„To jsi mu udělal ty?“

Xia Zhiye nezaváhal: „Ano, je to moje vina.“

Teta začala popotahovat: „Já to věděla! Dovol mi říct jednu věc: Nevadí, pokud jsi sám o sobě divoký, ale neprovokuj nového studenta, ano? A když už se dostaneš do potíží, měl bys být chlap a převzít zodpovědnost. Musíš se o ostatní pořádně starat, rozumíš?“

Xia Zhiye přikyvoval: „Teto, neměj strach. Převezmu za Song Yana odpovědnost.“

To tetu upokojilo. „Tak je to správně. Teď si honem odpočiňte a jděte brzy spát. Nespoléhejte na to, že jste mladí, a nehrajte si do noci, slyšeli jste mě?“

Xia Zhiye znovu přikývl. „Hm, rozumím. V noci si s ním nebudu hrát.“

Tetin pohled sklouzl na Song Yana: „A ty?“

Song Yan: „…“

Nevěděl proč, ale čím déle ten rozhovor pokračoval, tím větší měl pocit, že je něco špatně. Do konverzace proto nechtěl vůbec zasahovat.

Tetiny obavy však byly očividné a jen těžko se daly odmítnout, takže musel zatnout zuby a kývnout: „Rozumím.“

Teta konečně poměrně spokojeně odešla.

Xia Zhiye naklonil hlavu, aby na něj lépe viděl, a dvojsmyslně se zasmál. „Pojď, spolužáku Song Yane, je čas převzít za tebe zodpovědnost. Můžu tě na schodech podpírat?

Song Yan ledově ucedil: „Jdi do prdele.“

Pak se opřel o berli a za pomoci svých vlastních sil se jal šplhat do nepřekonatelné výšky šesti pater koleje nanwuanské Třetí střední školy.

Bohužel pro něj se při došlapu na první schod ozvalo suché křach a stará dřevěná berle, kterou mu dali v nemocnici, se s praskavým zvukem rozpadla.

Song Yan: „…“

Xia Zhiye: „…“

To už se Xia Zhiye neudržel a hlasitě se rozesmál. „Dobře, už si z tebe nebudu dělat legraci. V kterém pokoji bydlíš, pomůžu ti.“

Song Yan odhodil prasklou berli. „616.“

Xia Zhiye zvedl obočí. „To je dobré číslo pokoje, nosí štěstí.“

Štěstí? Pokud by opravdu nosilo štěstí, nebylo by možné mít dosud takovou smůlu.

S kyselým výrazem, který by byl uznán za vhodný i na pohřbu rodičů, přijal Song Yan nabízenou ruku. Opírajíc se jeden o druhého, jeden chromý s berlí a druhý s poškozeným mozkem, vyšlapali až do šestého patra.

Objektivně řečeno, tohle fiasko nebylo úplně Xia Zhiyeho chybou.

Koneckonců ho jen chtěl pohostit jídlem a nemohl čekat, že potká skupinu místních gangsterů. Také to nebyl jeho nápad zavolat policii, což následně vyvolalo hněv prachovek a způsobilo mu vyvrtnutí kotníku.

V celé toto situaci nebylo na Xia Zhiyeho straně žádné pochybení.

Song Yan však cítil, že on a Xia Zhiye jsou pravděpodobně od přírody neslučitelní, jinak by nebylo možné, že jejich setkání provázely už dvě bitky, natož to, že se sám dočasně zneschopnil.

Také se zdálo, že jeho vlastní mozek začíná vykazovat nějaké potíže.

Song Yan na základě svého IQ a instinktivní potřeby vážit si svého života vyhodnotil, že čím dál se od něj bude držet, tím lépe.

Úplně nejlepší by bylo dožít svůj život bez dalšího kontaktu s ním, jinak by se nemusel ovládnout a skončilo by to smrtí.

S těmito myšlenkami dorazili ke dveřím pokoje 616. Song Yan vzal Xia Zhiyeovi z ruky svou tašku a chladně ho vyprovodil: „Jsme tady. Díky. Dávej na sebe pozor. Můžeš jít.“

Ale Xia Zhiye stál nehybně.

Song Yan netrpělivě vzhlédl a potlačil podráždění. „Nechceš se vrátit zpět a vyspat se?“

Xia Zhiye na něj pohlédl s nakloněnou hlavou. „Chci se vrátit zpět a jsem ospalý, ale…“

„Vymáčkni se.“

„Dveře jsou zablokované.“

„?“

„Také nedokážu být hrubý ke zraněné osobě.“

„…“

„Takže, mohl by ses prosím trochu posunout a dovolil mi otevřít ctihodné dveře do čísla 616 a pak si o tom promluvit?“

Otevřít?

Song Yan chtěl ty dveře rovnou podpálit.

- Předchozí -   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

  

1 Oslovují ji Tian Mei, tedy mladší sestra Tian. Vůči učitelce je to skutečně poněkud nedbalé, ale oni tím zdůrazňují její mládí i v pozitivním slova smyslu.^↩

2 Laozi – český zápis Lao’ C – byl polomytický mudrc, jehož jméno se v čínském slangu používá na označení něčí (obvykle své) nadřazenosti. Podobné je to s výrazy rodinných příslušníků, se kterými se určitě v textu potkáme. „Tvůj předek“, „Laozi“, „tvůj dědeček“, „tvůj táta“, to vše použito jako oslovení ujasňuje vyšší hierarchické postavení.  Na opačné (nízké) straně pak stojí „tvůj vnuk“, „tvůj potomek“ atd. ^↩

3 Dvě typická pouliční jídla jihozápadní Číny (např. provincie Sichuan/Sečuan, s jejímž názvem jsou na jídelním lístku obvykle spojeny malé červené papričky). Jedná se o míchané hrachové nudle Wān zá miàn a Bramborové vlčí zuby Láng yá tǔ dòu. To první jsou (asi) nudle v pálivém vývaru s masem a dvěma druhy topingů, to druhé jsou velmi kořeněné rychle smažené vroubkované hranolky, které tvarem připomínají vlčí zuby. A hlavně -  díky tomu tvaru na nich lépe drží pálivé koření. ^↩

   

BOMAV (od Eyrin): (nové) Kapitola 33: Strýc a synovec

Když Li Jianheng konečně skončil se svým výbuchem vzteku, zakryl si tvář dlaněmi a rozplakal se.

Xiao Chiye obešel střepy rozházené po podlaze a poklekl. Po chvíli, kdy se Li Jianheng trochu uklidnil, na něj pohlédl: „Vstaň! Nemusíš takhle klečet. Ty a já jsme přátelé, tohle nás jen oddaluje.“

Xiao Chiye vstal. „Tajemník je prostě jen upřímný a neústupný.“

Li Jianheng měl mizernou náladu. Zabořil obličej znovu do dlaní a pronesl: „Chodí sem každé dva nebo tři dny a prosí o peníze, a já jim všechny žádosti schválil. I když peníze tečou jako voda, neřekl jsem ani slovo. Celý den trnu strachem a ztratil jsem dokonce chuť k jídlu. Jsem tak nešťastný. Copak si nemohu dopřát pár dní volna? Teď, když je Hua Siqian mrtvý a Ji Lei má být popraven? Ce’ane, nemáš tušení, jak moc jsou se mnou nespokojení. Kdyby měli na vybranou, nikdy by mě za císaře nevybrali.“

V tu chvíli se znovu rozzuřil: „Nikdy jsem císařem být nechtěl. To oni mě strčili na trůn, a teď jsou to oni, kdo mě odsuzují! Kontrolor z Hlavního dozorčího úřadu mě hlídá ve dne v noci. Když se jen tak projdu v zahradě, hned na to podají hlášení, aby mě pokárali tím svým učeným jazykem! Kdyby se alespoň jednalo jen o zabití eunucha, tak neřeknu, ale to mi Hai Renshi nemůže dopřát trochu důstojnosti? Přinejmenším jsem pořád císařem Dazhou!“

Čím déle Li Jianheng zuřil, tím byl rozzlobenější. Když na stole nezbylo nic k rozbíjení, vzteky bušil do vlastního stehna. „Udělal z Mu Ru podlou a bezohlednou ženu, ale tihle úředníci, kdo jsou, aby mohli mluvit o vznešenosti a ctnosti! Když jsme chodívali pít na ulici Donglong, kdo z nich neodložil ten svůj důstojný výraz spolu s kalhotami? Vybral jsem si Mu Ru z obyčejné rodiny. Nebýt toho psa Xiaofuziho, který se nám připletl do cesty, padla by vůbec do rukou toho zrádce Pana? Moje srdce pro ni pláče tak silně, až mi snad pukne!“

Xiao Chiye v tichosti naslouchal, zatímco Li Jianheng ventiloval své problémy. Než Li Jianheng skončil, jeho hněv z větší části opadl. „Kdyby mě opravdu brali jako císaře a respektovali mě, jsem ochoten být pilný a učit se. Můj císařský bratr mi svěřil tuhle obrovskou říši. Chci být panovníkem vzkvétající éry jako každý jiný,“ řekl zatrpkle. „Ale Hai Renshi si mě prostě neváží.“

Teprve teď Xiao Chiye promluvil: „Právě naopak. Náměstek staršího tajemníka vkládá do Vašeho Veličenstva velkou naději, proto se odvažuje pronášet taková přímá varování. Vaše Veličenstvo k němu nesmí chovat zášť. Pamatujte, že náměstek staršího tajemníka Hai je stejně přísný a nekompromisní i k surovému nefritu Yuanzhou, Yao Wenyuovi.“

„Opravdu?“ zeptal se Li Jianheng skepticky.

„Kdyby ne, proč by dnes náměstek staršího tajemníka Hai zabil Shuanglu?“ opáčil Xiao Chiye otázkou.

„To… je pravda,“ připustil Li Jianheng po krátkém zamyšlení. Pokud by si o něm Hai Liangyi myslel tolik špatného, proč by trval na tom, aby se ptal na jeho názor v každé záležitosti? Li Jianheng si vzpomněl na první dny po svém nástupu na trůn. Když se Hai Liangyi dozvěděl, že mu císařovna vdova poslala občerstvení, v soukromí ho poučil, aby vyměnil veškeré nádobí za stříbrné, jelikož se tak lépe odhalí jed.

Hai Liangyi byl neústupný člověk. Choval se vážně v řeči i skutcích. Na rozdíl od Hua Siqiana neměl žádné učedníky, pouze jednoho žáka, a to Yao Wenyue. Přestože chtěl Hai Liangyi zabránit střetu zájmů, Yao Wenyu se navzdory svému mimořádnému talentu držel stranou dvorské politiky. Během svého působení ve Velkém sekretariátu Hai Liangyi nikdy nevytvářel žádné frakce ani aliance. Byl to také on, kdo v loveckých revírech Nanlin vsadil vše na jednu kartu a sám vyrazil vpřed, aby zachránil císaře Xiande.

Byl to osamělý ministr zapsaný v historických knihách. Hrdý a izolovaný jako strmý sráz, spravedlivý jako vznešená borovice bez větví.

Zatímco Li Jianheng vzpomínal, Xiao Chiye se ponořil do vlastních myšlenek.

Jedna věc z toho, co Li Jianheng řekl, byla pravda: kdyby existovala nějaká jiná možnost, na dračím trůnu by neseděl Li Jianheng.

Ale ani císař Xiande s tím nikdy nedokázal nic udělat. Li Jianheng byl jediným kandidátem na tuhle pozici na celém širokém světe. Ti, kdo ho vynesli k moci, ho nyní musí vést a učit.

Jejich Dazhou byla říše sužovaná nepřízní osudu. Zdálo se, jako by se v Qudu právě uklidnila vlna problémů, ale ve skutečnosti se začala formovat nová bouře.

Věrní dvorní ministři v čele s Hai Liangyim všichni bedlivě sledovali Li Jianhenga. V jejich očích byl možná ztracený případ. Hai Liangyi však zvedl obě ruce, aby svou stárnoucí postavou podepřel Li Jianhenga, a pobízel ho, aby vydržel, začal nový život a stal se císařem, který po sobě zanechá slavné dědictví.

Xiao Chiye a civilní úředník spolu nikdy nevycházeli. Centrální správa v Qudu se příliš obávala vojenské moci na hranicích. Právě tito muži byli důvodem té neviditelné klece, v níž byl uvězněn. Byli to však lidé s nezdolnou vůlí a pevnou páteří, která umožňovala říši kulhat kupředu.

Vojenští generálové se smrti nebáli, jelikož se jí nemohli ani vyhnout. Civilní úředníci a ministři se také smrti nebáli, protože nechtěli dělat kompromisy. Li Jianheng byl zvyklý, že mu všichni nadbíhají. Potřeboval učitele, jako byl Hai Lingyi, který by mu nekompromisně ukazoval jeho nedostatky.

„Když si to shrneme,“ pronesl nakonec Xiao Chiye, „paní Mu nemá v paláci co dělat. Pokud je Vaše Veličenstvo do ní opravdu zamilované, proč si otevřeně nepromluvit s tajemníkem? Naše Dazhou by nyní víc než kdy jindy uvítalo hojnost císařských dědiců. Jakmile s ním Vaše Veličenstvo promluví, tajemník vám jistě oplatí vaše city. Co se týče Ji Leie a Pan Ruguiho, slyšel jsem, že Soudní dvůr doposud nevynesl rozsudek?“

Li Jianheng zamyšlený na Hai Liangiho ctnostmi, rozptýleně přikývl a odpověděl: „Účty nesedí. Budou muset být znovu prověřeny.“

***

Východní perla byla dutá. Když Shen Zechuan vytáhl tenký proužek látky, byl promočený a nápis na něm už byl příliš rozmazaný na to, aby se dal přečíst. Spálil ho.

Každý Xiao Chiyehův čin z minulé noci se mu přehrával před očima. Nemohl vidět, co se skrývá uvnitř perly, ale věděl, že tam něco je. To stačilo, aby to v něm vyvolalo podezření. Shen Zechuan na hoře Feng odpověděl špatně. Xiao Chiye zašel tak daleko, že mu prozradil původ financí Císařské armády, a čekal, že mu výměnou nabídne pravdu. On to s naprostou jistotou popřel.

Shen Zechuan uvařil svůj lék a vypil ho jedním douškem.

Hořkost mu zaplavila celá ústa. Snášel ji stejně jako úzkost, která ho pronásledovala ve dne v noci. Nakonec se sám sobě hořce zasmál, otřel si ústa a uložil se ke spánku.

Opět snil.

Zdálo se mu, že nad propastí Chashi kvílel studený vítr. Tentokrát už neležel na dně, nýbrž stál sám na samotném okraji propadliny a shlížel dolů na těch třicet tisíc vojáků, kteří je jako mravenci zmítali v boji o přežití. Jezdci Biansha obestoupili propast jako černá přívalová vlna v temné noci. Zastřeli zemi i oblohu, pohltili jakoukoliv šanci posádky Zhongbo na přežití a proměnili tohle místo v jatka.

Z vln hnijících kostí a těl se natáhla ruka.

Ji Mu se zvedl jako loutka na provázku, jeho tělo bylo propíchané šípy, a vzlykal, zatímco volal na Shen Zechuana: „Tak moc to bolí…“

Shen Zechuan stál jako socha vytesaná ze dřeva či hlíny. Nemohl se pohnout ani vykřiknout. Lapal po dechu, zatínal zuby a po těle mu proudem stékal studený pot.

Tvář vůdce bianshských jezdců skrývala helma. Jeho dlouhé, větrem zmítané vlasy se v Shen Zechuanově opakující se noční můře zbarvily do krvavě rudé barvy. Zvedl paži, máchl jí směrem k propasti a zpoza něj se vyhrnul roj šípů jako kobylky. V hustých chuchvalcích zasáhly umírající muže, propíchly maso a rozstříkaly teplou krev všude po zemi. Těžký sníh rozkvetl rudě. Shen Zechuan sledoval, jak Ji Mu klesá do bahna a vířící vlny krvavého přílivu ho zcela pohltily. Jeho ruce byly studené. Krev na nich byla ještě chladnější.

Shen Zechuan se probudil.

Posadil se zády ke světlu proudícímu skrze okno, jako by se nic nestalo. V tichosti chvíli skláněl hlavu, pak vstal z lůžka a oblekl se.

Dva strážci číhající na dvorku sledovali, jak Shen Zechuan vyšel ze svého pokoje. Viděli ho sníst jídlo, než zamířil do lázní.

O hodinu později se jeden ze strážců, jehož oči se ani na vteřinu neodvrátily od vchodu, zamračil a zeptal se muže vedle sebe: „Proč ještě nevyšel ven?“

Oba si vyměnili pohledy, když jim současně došlo to samé hrozivé zjištění. Než vběhli do koupelny, zůstala tam už jen úhledná hromadná oblečení. Shen Zechuan byl pryč.

***

Xi Hongxuan si pronajal celou hospodu Bu’er, aby zde pohostil vzácného hosta. Zatímco čekal, pocítil nutkání na toaletu, a tak vstal a zamířil k latríně. Sotva vyšel ven a udělal pár kroků zpět k místnosti, když ho někdo poklepal na rameno.

Xi Hongxuan leknutím couvl a otočil se. „Jak ses… proč se plížíš jako stín?“

„V poslední době se toho děje hodně,“ pronesl Shen Zechuan. Pozval se sám dál, usadil se ke stolu a nalil si šálek studeného čaje. „Ji Lei a Pan Rugui ještě nebyli odsouzeni ani ve třetím přelíčení Soudním dvorem, protože Hai Liangyi a Xue Xiuzhuo z nich se stále nedostali to, co potřebují. Mám pravdu?“

Xi Hongyuan těkavě pohlédl kolem sebe, posadil se a šeptem pronesl: „Chceš zabít Ji Leie, ale co můžeš dělat, když je na tebe upřeno tolik oči? Do případu Hua je zapleteno příliš mnoho lidí a nespočet dalších se bojí, že by je ti dva mohli ve výpovědi usvědčit. Právě proto, aby nezemřeli náhlou a nevysvětlitelnou smrtí, nařídil Hai Liangyi tak přísnou ostrahu. Žádná skulina pro úder tam není.“

„Nemám to v plánu,“ usmál se Shen Zechuan posměšně na Xi Hongxuana. „Ale mám způsob, jak přimět Ji Leie mluvit.“

Xi Hongxuan na něj dlouze pohlédl. Pak sám zvedl konvici a nalil mu. „Jaký způsob?“

Shen Zechuan se napil čaje. „Jen mě za ním nechte jít.“

***

Ji Lei byl celé dny mučen. Ležel v cele v poutech, s rozcuchanými vlasy a bosýma nohama. Jediným varováním mu byl zvuk korků na chodbě, než mu někdo vtrhl do cely, přetáhl mu přes hlavu pytel a odtáhl ho pryč. Odtamtud ho nacpali do kočáru a po neurčité době zase vytáhli ven a hodili na zem. Kdekoli to bylo, vládlo tu ticho, které narušovalo pouze kapání vody v nějakém vzdáleném koutě.

S černým pytlem stále na hlavě se Ji Lei zvedl na všechny čtyři a zeptal se: „Kdo je to?“

Kapka vody dopadla s cinknutím. Nikdo neodpověděl.

Ji Leiovi přejel mráz po zádech. Zvedl se na kolena a opatrně hádal: „Náměstek staršího tajemníka Hai?“

Stále nikdo neodpověděl.

V hrdle mu cukalo. Poposunul se dopředu a narazil do kovových mříží. Když chvíli tápal, opřel se o ně a vykřikl: „Jestli nejsi náměstek staršího tajemníka Hai, tak musíš být Xue Xiuzhuo! Jak mě hodláš dneska mučit? Jen do toho!“

„Tak řekni něco! Proč nic neříkáš!“

Ticho.

„Kdo jsi? Kdo přesně jsi? Co chceš! Myslíš si, že když budeš mlčet, tak mě vyděsíš? Nebojím se, nebojím se!“

Ji Lei schoval hlavu mezi paže a podařilo se mu sundat pytel. Když pohlédl stranou, uviděl Shen Zechuana sedícího na židli přímo před ním.

Shen Zechuan byl oblečený v rouchu chladném a bílém jako měsíc. Měl zkřížené nohy a lokal opřený o opěrku židle, zatímco si podepíral bradu dlaní a bezvýrazně zíral na Ji Leie.

Z Ji Leiova hrdla se vydral smích. Popadl mříže, protlačil mezi nimi obličej a zlověstně pronesl: „Ah, to jsi ty. Toulavý pes ze Zhongbo. Co chce ten podlý tvor od svého strýce? Pomstu za Ji Ganga, nebo za tebe?“

Shen Zechuan neřekl nic. Kdykoli z těch něžných, láskyplných očí zmizel úsměv, zůstal po něm jen temný, těžký pohled.

Když se do nich Ji Lei podíval, nenašel v nich dokonce ani nenávist. Měl pocit, že muž před ním není z masa a kostí, ale toulavý pes, jehož zoufalý hlad ho přiměl živit se lidským masem. Ji Lei sklopil zrak. „Klan Ji nemá žádné potomky a ten, kdo ukončil Ji Gangovu rodovou linii, jsi ty,“ vyštěkl. „Tak proč se na mě takhle díváš? Shen Zechuane, byl to tvůj klan Shen, kdo zabil Ji Mua, byl to klan Shen, kdo znesvětil Hua Pingting. Jak se můžeš dívat do zrcadla, a i tak pokojně žít se svými hříchy? Jsi démon, který se skrývá pod desítkami tisíc ukřivděných duší. Jsi jen podlá napodobenina existence Shen Weie. Zasloužíš si být rozsekán na kusy, zemřít tisíci řeznými ranami…“

Z Ji Leiova hrdla se vydral tichý smích. Vypadal jak šílenec. „Myslíš, že se tě bojím? Malý bastard, kterého nikdo nechce. Myslíš si, že když si svlékneš kalhoty a začneš posluhovat Xiao Chiyemu, zajistíš si tím lepší zítřky? Ha ha!“

V tu chvíli se zasmál i Shen Zechuan.

Ji Leiův chcechot pomalu utichl. „Myslíš, že je to k smíchu? Můj dnešní úděl bude tvým zítřkem.“ Jeho hlas zněl chladně.

Shen Zechuan si zkřížil nohy a opřel se o židli, jako by o těch slovech přemýšlel. „Oh, ano, jsem k smrti vyděšený.“

Jeho slova byla protkaná lehkým sarkasmem.

„Démon. Bastard. Toulavý pes. Podlý tvor.“ Shen Zechuan vstal a přikrčil se před mřížemi. Začal se Ji Leiovi smát a mluvil tónem tak vyrovnaným, až to znělo šíleně. „Máš pravdu. Jsem démon, který se vyškrábal z propasti Chashi. Bastard, kterého Shen Wei opustil, poté, co se upálil k smrti. Toulavý pes bez domova. Kam by se mohl vrátit podlý tvor opovrhovaný tisíci. Jsem tak nadšený, že mě tak dobře znáš.“

Ji Lei se začal nekontrolovaně třást.

Shen Zechuan na něj pohlédl a jeho pohled byl mnohem zlověstnější než před pěti lety. Jako by pod tvou vrstvou hebké kůže už dávno zemřel člověk a zbylo jen bezejmenné zvíře.

„Před pěti lety,“ pronesl Shen Zechuan tiše, když se přiblížil k mřížím a zkoumal Ji Leiův vyděšený výraz. „ten, kdo tu klečel, jsem byl já. Cože jsi mi to řekl v ten den, kdy jsi mě poslal do Chrámu pokání?“

Ji Leiovi se stáhlo hrdlo. Chtěl odpovědět, ale nemohl najít svůj hlas.

„Na veškerou tvou laskavost vzpomínám s hlubokou vděčností,“ řekl Shen Zechuan s upřímností. „Každý den a každou noc.“ 

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další -