Cheng Qian raději zmizel dřív, než se ho nestoudný Yan Zhengming pokusit uplatit, aby vzal trest i za něj.
Zpátky ve svém obydlí chlapec opisoval až do půlnoci Písma.
Kromě večeře, na kterou ho musel upozornit Xueqing, zůstal po zbytek času ve
své pracovně. Jedině Xueqing ho v takových chvílích dokázal dostat ven.
Jednou, když chlapec odmítl jeho upozornění na jídlo, rozhodl se na něj
taoistický chlapec čekat a nakonec hladověl až do půlnoci. Od té chvíle, bez
ohledu na to, jak moc nechtěl být rušen, ho Cheng Qian už nikdy neignoroval.
Po dokončení nekonečného opisování se za svitu měsíce
vydal do Knihovny.
Bylo to poprvé, co sám otevřel její bránu, a také
poprvé, co vstoupil s povolením. Krátce se zdržel v oddělení knih o
mečích, kultivačních metodách a kouzlech, kam vždy mířil při svých předchozích
návštěvách, a pak se podle slov mistra vydal do předposledního patra.
I když uměl navenek dobře souhlasit, ve skrytu duše se
bouřil. Nerad však svému mistrovi odporoval.
Toto patro bylo odlehlé, ale stále v lepším
pořádku, než to pod ním. Knihy byly uspořádány v úhledném pořádku a zjevně
se jich málokdo dotkl. Cheng Qian si namátkou vybral několik svazků. Na přední
straně každé stránky byl portrét a na zadní byl zaznamenán životní příběh dotyčného
žáka: jeho jméno, jak byl přijat do sekty, jaké bylo jeho Tao[1], jeho vzestupy a pády, kdy
a v kterém roce opustil horu nebo se na ni vrátil, a nakonec verdikt,
který mu byl následníky přisouzen po jeho smrti.
Někteří žáci se ztratili a někteří byli ze sekty
vyloučeni, proto jejich příběhy nebyly dovyprávěny.
Cheng Qian si jejich osudy zpočátku jen v klidu
pročítal. Po chvíli se však začal cítit ospalý a brzy skutečně usnul, opřený o
roh knihovny. Probudil ho až zvuk knihy, která mu vyklouzla z ruky.
Leknutím se smekl a dopadl na zem.
Ačkoliv Knihovnu chránila kouzla proti vlhkosti a
hmyzu, stále tu byla kvůli nedostatku slunečního světla zima. Chlapec se
zachvěl chladem, stoupajícím od podlahy. Vtom si všiml čehosi zapadlého pod
poslední policí.
Štěrbina mezi policemi a zemí byla velice úzká. Jen
velmi štíhlá dětská ruka mohla vklouznout dovnitř a na tu věc dosáhnout. Cheng
Qian si zaujatě vyhrnul rukávy a chvíli pod policí šátral, než se mu podařilo
vytáhnout ten předmět ven.
Byl to další svitek s portrétem, ale zvláštní
bylo, že ho byla jen polovina. Horní polovinu papíru jako by někdo odřízl,
takže byla vidět jen spodní část mužovy tváře. Měl na sobě staré roucho, ale
nevypadalo ošuntěle ani zuboženě. Neznámý malíř zachytil několika tahy tuše
mužovo ladné držení těla.[2]
Kdo byl tento starší?
Cheng Qian portrét otočil, ale na zadní straně nebyl
jediný znak.
V kreslení se příliš nevyznal, ale
z laického pohledu mu obraz připadal velmi dobrý. Nezdálo se, že by šlo o
nepovedené dílo, tak proč na něm nebyl jediný znak?[3]
Chlapec byl zmatený, ale jeho zájem o příběh člověka,
kterého ani neznal, rychle pominul. Odložil portrét a odešel do vyšších pater,
aby si vybral knihy, které si odnese s sebou.
Čas letěl jako voda. Šestého dne šestého měsíce
lunárního kalendáře mistr a jeho učedníci ukončili své mysl otupující rutinní
vyučování a ve velkém průvodu se vydali dolů z hory.
Jistě, onen „velký průvod“ vytvořil sám nejstarší bratr Yan Zhengming.
Nechal si připravit několik velkých vozů: jeden na
přepravu sebe sama a zbytek na přepravu zavazadel, která byla v jeho očích
životu nezbytná, ale ostatním se jevila jako hromada krámů.
Kromě něj si všichni ostatní – včetně jediné dívky
mezi nimi – nesli jen dřevěný meč a cestovní vak. Jen Cheng Qian si přibral
ještě dva svazky knih, které si pověsil k sedlu.
Přes to všechno si mladý pán Yan neustále stěžoval.
Celých sedm let neopustil horu Fuyao a tak ho nepohodlí a obtíže cestování
málem stály jeho líný život.
Yan Zhengmingovi nepřipadalo divné, že tráví celý den
o samotě zavřený v kočáře. Naopak litoval ostatní, kteří podle něj
strádali, vystaveni slunci a větru. Proto po nějaké době vystrčil hlavu
z kočáru a oslovil svého kostnatého mistra, kolébajícího se na hřbetě
stejně kostnatého koně: „Mistře, prosím, nasedněte s mladšími bratry a
sestrou do vozu,[4]
venku je příliš horko!“
„Můj učedníku, takový důkaz synovské oddanosti,“
povzdechl si Muchun Zhenren.
Jak vidno, i povaha mladého pána Yana se s přibývajícím
věkem zlepšovala: navzdory stupňujícímu se narcismu byl stále vnímavější. Dřív
nedokázal číst ve tvářích ostatních, ale nyní bezpečně zachytil
v mistrových slovech skrytý sarkasmus.
Muchun jeho návrh nakonec odmítl. Jen vyndal Loužičku
z nůše a strčil tu malou slintající démonku do vozu nejstaršího bratra, aby se vyřádila do sytosti.
Pak otočil hlavu a prohlédl si Cheng Qiana. Chlapec
byl stále velmi bledý a zdálo se, že se po zásahu kouzla ještě plně nevzpamatoval.
„Nastup si také do kočáru a odpočiň si,“ pobídl ho. „Nepředstírej
sílu, navíc si uvnitř můžeš číst.“
„Správně,“ ozval se rychle Yan Zhengming. „Měďáku,
pojď si hrát s mladší sestrou. Můj vůz je dost velký, abyste se vešli
oba.“
Cheng Qian ho bez nejmenšího zaváhání odmítl a nezapomněl
si přisadit: „Starší bratr je ohledně svého majetku až příliš skromný. Do tvých
vozů by se kromě nás vešel i svatební průvod císařovny.“[5]
Yan Zhengming, dosud uchvácen vlastní laskavostí, byl
tou nevděčností krutě zasažen. Naštvaně zatáhl závěs s přáním toho malého
bastarda už nikdy nespatřit.
Cheng Qian si vybavil mistrova slova o tom, že
nejstarší bratr vstoupil do Tao skrze svůj meč. Takoví kultivující měli
většinou silnou vůli – s výjimkou několika podivínů, k nimž Yan
Zhengming rozhodně patřil.
Chlapec sám byl jiný. Mistr říkal, že vkročil do Tao
skrze své srdce.
Co ale znamenalo „dostat se do Tao skrze srdce“?
Tato otázka vrtala Cheng Qianovi hlavou. Strávil
v Knihovně několik dní, ale stále mu nebylo příliš jasné, co se tím
„srdcem“ myslí. Názory z různých knih se rozcházely a nevěděl, čemu má věřit.
Ale všechny se shodovaly v jedné věci: ti, kdo se dostali k Tao
prostřednictvím šermířského umění, cvičili svou fyzičku, zatímco ti, kteří
následovali cestu srdce, cvičili svou mysl.
Cvičení mysli znamenalo ovládnout svou vůli.
Zahrnovalo to soustředění, houževnatost, bolest i vytrvalost. Pokud má
kultivující dostatečně silnou vůli, může následovat touhu svého srdce, aniž by
se odchýlil od pravé cesty. Jelikož Cheng Qian sotva překročil pomyslný
kultivační práh, nejsnazším způsobem, kterým mohl cvičit svoji mysl, bylo
odříkání.
Proto se již rozhodl, že bude tuto spanilou jízdu
považovat za způsob cvičení se v askezi.
Po třech dnech cesty dorazil mistr se svými učedníky
na břeh Východního moře. Nedaleko se nacházelo malé městečko s názvem Fulong,
„Dračí zkrocení“. Bylo zde mnoho
obchodů s nejrůznějšími magickými proprietami, těmi pravými i těmi
falešnými. Za pěkného počasí bylo možné v dálce spatřit Nebeské hory a městečko
bylo v každém ročním období plné návštěvníků z celé země.
Nikdy tu však nebylo tak rušno, jako letos.
Než dorazili se svým průvodem, byly všechny hostince a
noclehárny zaplněné k prasknutí. Yan Zhengming poslal taoistického
chlapce, aby se poptal na nejdražší podnik v okolí, a plánoval si bez
ohledu na cenu zabrat několik luxusních pokojů.
Mistr nedal jeho mizernému nápadu šanci.
Starý lasičák se v okolí vyznal velmi dobře. Bez
zastávky je vedl na jihovýchodní okraj Fulongu až k řadě doškových chalup.
Z estetického hlediska vypadaly ty chatrče spíše
určené pro zvířata než pro lidi. Kolem dveří se poflakovalo několik přežraných
kuřat a o kousek dál doplňoval scenérii kamenný chlívek, ze kterého na honosný
vozový park mladého pána Yana zvědavě zíralo vypasené prase.
Sám Yan Zhengming otevřel dveře kočáru,
s nepříjemným výrazem si prohlédl okolí a natáhl ruku, aby šťouchl do
Cheng Qiana. „Co je tohle sakra za místo? Veřejné záchody?“
V tu chvíli už se mu vzpomínka na chlapcovu
urážku vykouřila z hlavy. Nejstarší bratr rozhodně nebyl typem omezeného
člověka, chovajícího zášť. Pravděpodobně proto, že jeho mysl byla příliš
zaměstnána každodenním vyžíváním se ve vlastní kráse.
Cheng Qian mu věnoval soucitný pohled. „Právě jsem
viděl, jak mistr klepe na jedny dveře. Obávám se, že se tu zůstaneme přes noc.“
Yan Zhengming zalapal po dechu. To raději přespí
v kočáře!
Podle něj neexistovalo nic depresivnějšího než
cestování.
Teprve po nějaké době převládla nad jeho rozhořčením myšlenka
odpovědnosti nejstaršího bratra. Rozhlédl se kolem sebe, a když nikde
neviděl Han Yuana, zabručel směrem k Li Yunovi: „Kde je ten záprtek?“
Co vyšel najevo Cheng Qianův pokrok, potlačoval Li Yun
veškeré choutky na zábavu a hry. Po celou cestu následoval příklad třetího
mladšího bratra a při jízdě na koni si četl. Dokonce i po vyslechnutí této
otázky nevzhlédl od knihy, pouze ukázal kamsi dopředu.
V tom směru stál u jedné chalupy vzrostlý strom
goji[6] a z mezery mezi
větvemi vykoukla střapatá hlava.
Han Yuan vesele zavolal na své starší bratry a zcela
ignoroval pestrou škálu jejich výrazů. „Hledáte mě? Sbírám pro vás vlčí bobule.
Je jich tu tolik a jsou tak sladké!“
Ten pitomec…
Yan Zhengming práskl dveřmi kočáru
s přesvědčením, že raději zemře, než aby vystoupil. Jeho přesvědčení vzalo
rychle za své – mladší sestra, vyčerpaná dlouhou cestou, se mu uprostřed kočáru
vyčůrala.
Yan Zhengmingův obličej si udržel naštvaný výraz ještě
dlouho poté.
Shluk slaměných chalup měl jméno, které přesně
vystihovalo skutečnost: „Ošuntělý hostinec“.
Na každé straně dveří byla řada znaků. Na levé stálo:
„Tři mince za noc“ a na pravé: „Zůstaň, nebo vypadni.“ Celek doplňovala kresba
na dveřích, zpodobňující zuřivou příšeru. Nebyl tam ani sluha, který by hosty
přivítal. Takhle se provozoval hostinec?
Majitel se objevil, až když mistr nějakou dobu klepal
na dveře. Byl to statný muž s podrážděným výrazem, vysoký více než osm
chi, který vypadal jako malá hora – jeho výška a šířka měla prakticky stejné
míry.
S vlasy a vousy trčícími vzhůru, obličejem
připomínajícím bronzovou mísu a s tlustými rty ohrnutými dolů vypadal spíš
jako vymahač dluhů než jako hostinský.
I Li Yunův kůň se ho polekal. Zařehtal, prudce
zacouval dobrý zhang a s panickým výrazem málem narazil do Yan
Zhengmingova kočáru.
Mistr však před hrudí spojil nataženou dlaň a pěst v přátelském
gestu a usmál se. „Bratře Wen Ya, dlouho jsme se neviděli!“
Učedníci i taoističtí chlapci zamrkali. Jak se mohou
s vážností dívat na muže takového vzhledu, jehož jméno znamená „něžný a
elegantní?“[7]
Výraz „malé hory“ se zmírnil, když si uvědomil, že
návštěvníkem je Muchun Zhenren. Zamumlal: „Malý Chune, co tu děláš?“
Po tom oslovení Cheng Qianovi naskočila husí kůže.
„Pojď dál.“ Wen Ya si prohlédl působivý průvod mladého
mistra Yana a mírně se zamračil. „Doprovázíš budoucí císařovnu do ženichova
domu?“
Trojice mladších učedníků se na „císařovnu“ naráz s úšklebkem
podívala. Yan Zhengming na oplátku popadl svůj nový meč a s uraženým výrazem
švihl Li Yunova plachého koně naplocho přes zadnici. Nebohé zvíře zvedlo přední
nohy a hystericky vyrazilo vpřed. Prase zakvičelo, vylekané slepice se rozlétly
pryč a vyděšený kůň i s jezdcem cválal kamsi do dáli.
[1] Jaké
bylo jeho Tao – stále se zde opakují narážky na Tao, které jde překládat prostě
jako „cesta“. V tomto případě kultivační cesta. V románu je několik
způsobů, kterými člověk do Tao vstupuje, tedy jakou kultivační cestou jde.
Kultivační cesta (Tao) meče, srdce, démonická… a pak jedna, o které se dozvíme
až později.
[2] Ke
svitku s polovinou tváře – v originále (i v tom čínském, jak
jsem dohledala, i v aj překladu) je psáno, že byl odříznut spodní díl
portrétu a vidět byla jen horní část obličeje. Jenže pak se popisuje mužovo
ladné držení těla a jeho oděv, takže si osobně myslím, že se Priest upsala a
opravdu chyběla ta horní. To, anebo zde uniká nějaká zvláštnost portrétu, která
tuto nelogičnost umožňuje. Já jsem zvolila cestu prohození chybějících dílů,
aby to dávalo smysl.
[3] Většina čínských klasických kreseb je doplněna také nápisy.
[4] Cestovní
vůz staré Číny, viz obrázek:
[5] Průvod
císařovny – svatby obvykle zahrnovaly průvod vozů s nevěstou (a dary),
který šel od domu nevěsty až do domu ženicha. Čím bohatší, tím větší průvod, a
tak dále.
[6] Vzrostlý strom goji neboli kustovnice čínská. Nechala jsem název „goji“, jak se jí podle plodů také říká.
[7] Wen
znamená něžný, Ya elegantní.
Žádné komentáře:
Okomentovat