Kapitola 43: Vypůjčení průchodu, noční plížení na Rajském panství 2

Shi Qingxuan se zamračil: „Slepá ulička? To není možné.“

V jedné ruce držel pochodeň, druhou ohmatával kamennou zeď a hledal známky mechanismu, který by se tam mohl skrývat. Pak zkusil několik zaklínadel na odstranění iluzí, ale taky bez úspěchu. Zeď zůstávala bez změny. Víc udělat nemohl. „Možná do toho prorazit díru?“

„To by bylo příliš hlučné,“ namítl Xie Lian. „Vyburcovalo by to celé Rajské panství.“

Shi Qingxuan znovu položil ruku na zeď a vyslal do ní menší výboj duchovní energie. „Opravdu nemá cenu se ji pokoušet rozbít, ta zeď je pravděpodobně široká přes deset li.“

Xie Lian na vlastní oči viděl do chodby vstupovat Zástupce ubývajícího měsíce, a dost pochyboval o tom, že se sem plížil jen proto, aby tu ve slepé uličce meditoval a rozmýšlel o životě. Někde tady musí být nějaký mechanismus.

Oba nebeští úředníci se vrhli na další podrobné zkoumání celého místa. Vzápětí princ na něco ukázal: „Vládce větru, podívej se na zem!“

Shi Qingxuan okamžitě spustil dlaň a oba si dřepli k místu, kam Xie Lian ukázal.

Podlaha v tunelu byla vydlážděna množstvím velkých čtvercových dlaždic, které svým vzorem připomínaly dveře. Na dlaždici přímo pod kamennou zdí, u které stáli, byl vyobrazen malý obraz člověka, házejícího kostky.

Shi Qingxuan zvedl hlavu: „Takže to ukazuje na stejnou metodu jako předtím. Abychom se dostali dál, musíme hodit správné číslo.“

Xie Lian lehce přikývl: „Vypadá to tak. Jenže předtím jsem nedošel až sem, takže nevím, jaká čísla Zástupce házel.“

„Došli jsme tak daleko, nemůžeme to vzdát. Prostě hodíme nějaké náhodné číslo a uvidíme, co se stane.“

Xie Lian kývl. „Proč to nezkusíš ty? Nevím, na jak dlouho mi to půjčené štěstí vydrží.“

Shi Qingxuan vzal dvě kostky a hodil je na podlahu. Padlo dva a pět. „To jsem zvědavý.“

Oba mlčky čekali, ale zeď se nepohnula.

V tom Vládce větru vzrušeně vykřikl: „Vaše Výsosti, podívej se dolů! Obraz se mění!“

Opravdu, obraz na dlaždici pod jejich nohama pomalu blednul, znovu se vyjasňoval a postupně se měnil v jiný výjev. Nyní tam byl vyobrazen jakýsi odpudivě dlouhý, tlustý černý červ.

„Co je to?“ podivil se Shi Qingxuan.

„Žížala? Pijavice?“ hádal princ. „Tvar je stejný, kdysi jsem jich na rýžových polích viděl spoustu.“

Vládce větru na něj překvapeně pohlédl: „Co jsi to žil za život, že jsi potkal tolik podivností…“

Jenže než stihl větu dokončit, z ničeho nic se propadl. A nejen on. Oba současně ucítili pod nohama prázdnotu a vzápětí padali úzkým tunelem kamsi do temnoty. 

Kamenná zeď byla opravdu pouhou zdí. Skutečné dveře ukrývala čtvercová dlaždice pod jejich nohama, která se po hodu otevřela a okamžitě zase zavřela.

To už princ a Shi Qingxuan ztěžka dopadli na zem. 

Naštěstí byla zem v těch místech měkká a bez dlaždic, protože jinak by dlažbu zdobily dva proražené otisky zadků. Jejich pád nebyl nijak bolestivý, ale Shi Qingxuanova pochodeň zhasla, takže když se pokusili vstát, srazili se hlavou. Oba zaráz bolestivě vykřikli a dosedli zpět na zem. Xie Lian si jednou rukou držel čelo a druhou ohmatával okolí, ale nikde nebyla žádná dlažba ani kamenné zdi. Pod prsty cítil jen mokré a mazlavé bláto.

Vládce větru znovu zapálil pochodeň a osvětlil okolí. Nacházeli se v nízkém bahnitém tunelu, který přesto vypadal jako dílo člověka. „Co je to za místo?“ Shi Qingxuan si promnul čelo. „Spadli jsme sem, protože nám padla špatná čísla?“

„To je dost pravděpodobné,“ zabručel Xie Lian. „Kamenné dveře jsou pryč a my se nemáme jak vrátit. Musíme vymyslet, jak se odsud dostat.“

CChvíli to promýšleli, ale nakonec jim stejně nezbylo než pokračovat v cestě tunelem. Dospělý člověk se v něm nemohl narovnat, nezbývalo než se ohnout nebo se plazit, takže cesta byla velmi únavná a pomalá. Navíc jim s každým krokem zapadaly nohy do nechutně řídkého bahna. Občas dokonce ucítili pod chodidly zbytky tlejících rostlin a zvířat. Jako by toho nebylo dost, tunel se donekonečna klikatil a vzduch zde byl nepříjemně teplý a vlhký. Xie Lian nezměnil výraz, zato Shi Qingxuan vypadal dost otřeseně. Ale čím déle tunelem procházeli, tím horší měl princ pocit: „Můj pane, měli bychom zrychlit, jinak…“

V tu chvíli k nim z tunelu před nimi dolehl hlasitý zvuk. Celé místo se začalo otřásat a záchvěvy půdy shazovaly ze stropu kousky bahna.

Oba muži se na sebe podívali a beze slova se rozběhli od toho hluku pryč.

Ten hlasitý zvuk a otřesy se však blížily mnohem rychleji, než jak se stihli pohybovat. S každým krokem je zdržovalo bláto, takže se jen s obtížemi sunuli nepřehlednými a temnými zákruty tunelu.

A nejen to. Ze směru, kterým běželi, se začal ozývat stejný hluk a vibrace. Tunel se rozechvěl ještě výrazněji.

Jakmile jim došlo, že oba směry jsou zablokované, zastavili se. Současně s tím se z tunelu vyvalila hrouda bahna, kterou před sebou tlačili dva obří zemní červi s odulými článkovitými těly. Jejich fialová kůže svým zbarvením připomínala modřiny a byla lehce průsvitná. Neměli krk a místo hlavy jim vepředu trčel jen pahýl tmavého masa. Pokud toto nebyli červi, pak co jiného?

Kamenné dveře je skutečně uvrhly do doupěte takových příšer!

Xie Lian zvedl ruku a Ruoye se zdál být připraven. Shi Qingxuan vytáhl kdo ví odkud svůj vějíř Vládce větru. Bohužel nebylo v úzkém tunelu možné vyvolat vítr a případné údery by se jen odrazily od zdí. Naštěstí si Xie Lian vzpomněl, že červi nesnáší žár a silné světlo, a zavolal: „Vládce větru, prosím, dej mi trochu své duchovní energie! Zesílíme oheň pochodně!“

Shi Qingxuan poklepal levačkou na Xie Lianovovo rameno, zatímco plameny jeho vlastní pochodně vyšlehly o několik chi výš. Jak červi ucítili žár, bleskově se stáhli zpět do tunelu. Oba muži s pomocí ohně pomalu pokračovali v cestě a udržovali si odstup, jenže tunel byl úzký a brzo to nebyli jen červi, kdo trpěl horkem. Nešťastní bohové se potili, jako by se pekli v troubě. Ještě horší bylo, že Vládce větru pomalu ztrácel sílu, takže se plameny začaly postupně zmenšovat. Červi se jim stále vyhýbali, ale jejich nervozita viditelně opadla.

Zanedlouho se princi začalo hůř dýchat. „Můj pane, pochodeň už déle nevydrží. Bláto je sice vlhké, ale stále jsme hluboko pod zemí. Brzy nám dojde vzduch, oheň zhasne a my omdlíme.“

Shi Qingxuan zaskřípal zuby. „Pak nám nezbývá než použít pole Překročení tisíce li.“

Zdi ani zem kolem nich rozhodně nebyla ideální na kreslení čehokoliv, navíc neměli volné ruce. Ale nebylo zbytí.

„Najdu nějaké rovné místo,“ řekl princ.

 Jako na zavolanou ucítil pod nohama cosi tvrdého. Ta část země se nezdála být ani vlhká, ani mazlavá, spíš připomínalo kamennou dlaždici. Xie Lian se okamžitě přikrčil. Jak si myslel – další kamenné dveře!

I na nich byla kresba malé osoby s kostkami. Shi Qingxuan neskrýval vzrušení: „Rychle, rychle! Hoď kostkami a otevři to!“

Princ už se ho chystal poslechnout, ale zaváhal: „Co když budu mít horší výsledek a otevřu průchod na ještě strašlivější místo?“ Raději kostky podal Shi Qingxuanovi.

Vládce větru je beze slova popadl a hodil. Kostky dvakrát zachřestily. Tentokrát padla trojka a čtyřka.

Xie Lian kostky pohotově zvedl a oba zůstali stát. Plameny pochodně se zmenšily o další cun, obří červi se kroutili a pokoušeli se přiblížit. Princ bedlivě sledoval měnící se kresbu pod svýma nohama. Nový výjev zobrazoval les a několik podivně oblečených postaviček, tančících v kruzích.

V tu chvíli jeden z obřích červů konečně překonal strach, vymrštil své tlusté tělo a vrhl se k nim. Na hlavové části byly vidět malá, rozšklebená ústa.

Naštěstí se kamenné dveře otevřely dřív, než k nim stačil dorazit.

Spadli do další úzké díry, ale tahle byla tvrdá, hrubá a suchá. Pád byl bolestivý, o to víc, když do sebe zase narazili. Xie Lian byl na bolest zvyklý, takže nevydal ani hlásku, ale Shi Qingxuan zakvílel, protože dopadl hlavou dolů.

Ten zvuk bodl prince do uší. V obavách, že se stalo něco vážného, zavolal: „Můj pane Vládce větru, jsi v pořádku?“

 „Nejsem si jistý,“ zamumlal Shi Qingxuan. „Ještě nikdy se mi to nestalo. Vaše Výsosti, práce s tebou je až příliš… vzrušující.“

Xie Lian si nemohl pomoci a trochu se zasmál. Po krátké obhlídce okolí mu došlo, že propadli do dutého stromu. S velkými obtížemi se vyškrábal nahoru a podal Vládci větru ruku. „Jsem ti opravdu vděčný za tvou tvrdou práci.“

„Nemáš zač,“ zabrblal Shi Qingxuan a ruku přijal, vylezl ven, a hned si zastínil oči před jasným sluncem. Stál tam v pomačkaných a potrhaných hedvábných šatech, celý zablácený a rozcuchaný.

„Kde to jsme?“

„Jak vidíš, v nějakém lese hluboko v horách,“ odpověděl princ. Rozhlédl se kolem sebe. „Myslím, že tyhle dlaždicové dveře jsou duchovní zařízení se stejnou funkcí jako pole Překročení tisíce li. Různá čísla nás zavedou na různá místa. Zajímalo by mě, jestli jsme hodili jedno správné.

Shi Qingxuan zkřížil obě nyní holé paže a vážně se zamyslel. „Použít pole pro Překročení tisíce li byť jen jednou vyžaduje nesmírné množství duchovní síly. Karmínový déšť dotýkající se květu musí být skutečně mocný a musí si vážně rád pohrávat s cizí myslí, když vytvořil tyhle kamenné dveře, jen aby ostatním zabránil ve slídění.“

Ačkoliv svůj proslov pronášel s vážnou tváří, tak s holýma rukama a neupraveným vzhledem vypadal spíš směšně. Xie Lian s velkými obtížemi zadržoval smích a představil si Hua Chenga, jak by nad tou teorií ohrnul rty a zavrtěl hlavou. Co se týkalo motivace k tvorbě takových dveří, princ by víc vsadil na obyčejnou zlomyslnost.

Dostali se sotva pár kroků od díry ve stromě, když se z nedalekého křoví náhle vyvalilo množství nahých lidí s červenou pletí. Obklopili je, začali nesmyslně výt a poskakovali kolem: „OOOooohhOooHHooohhhh!“

Oba bohové zůstali šokovaně hledět. „Co má být tohle?“ vykřikl Shi Qingxuan.

Princ zvedl ruku. „Klid, nejdřív si je zkusme prohlédnout.“

Věnovali divochům důkladný pohled. Nebyli skutečně nazí, měli na sobě zvířecí kůže a listy. V rukou svírali dlouhé oštěpy z větví a ostré kamenné sekery, cenili zuby upilované do špičky a vypadali připravení dát si je k snídani.

Další průzkum byl zbytečný. Xie Lian a Shi Qingxuan se dali na útěk.

„Můj bratr,“ křičel Shi Qingxuan, zatímco běžel ze všech sil, „mi říkal, že hluboko v jižních horách žijí početné kmeny kanibalů, kteří se živí lidským masem! Říkal mi, abych na taková místa nikdy sám nechodil! Jsou to oni?“

Xie Lian, mistr v praktikování útěků, zachoval i za běhu klid. „To je dost možné! Tak nebo tak, nejdřív musíme najít další dveře. Musí být někde poblíž!“

Divoši běželi za nimi a neúnavně vyli. Pro nebeské úředníky nebyli žádnými soupeři, ale zákony Nebes přikazovaly, že pokud bohové sestoupí do říše smrtelníků, nemohou své síly používat k utlačování lidí. Tento zákon měl zabránit ubližování smrtelníkům a zneužívání moci. Jenže tihle kanibalové na ně bez ustání házeli ostré kameny a větve, a jedna taková větev škrábla Shi Qingxuana přímo do tváře.

To už na něj bylo moc. Vládce větru se dotkl se tváře, ucítil ten malý krvavý škrábanec a náhle viděl rudě.

Zastavil se, otočil a zařval: „Vy ignorantští zaostalí divoši! Nejenže se přede mnou, Vládcem větru, nekrčíte strachy, ale ještě se odvážíte zničit moji tvář? Neuvěřitelné!“

S tím vytáhl vějíř, s klapnutím ho otevřel a silně se rozmáchl. Divoši byli rázem vymrštěni a odhozeni mezi okolní stromy. Viseli na větvích, ale výt nepřestali. 

Oba konečně mohli přestat utíkat. Zhluboka se nadechli a snažili se zklidnit tlukot svého srdce. Shi Qingxuan si odfrkl a otočil se na prince. „Vaše Výsosti, viděl jsi to, že? Nepoužil jsem svou moc k utlačování, sami si o to řekli!“

„Viděl jsem to, ano,“ souhlasil Xie Lian.

Vládce větru si osahával tvář a mumlal si pod vousy: „Ani můj bratr by se neodvážil…“ pak se znovu otočil. „Pojďme najít ty kamenné dveře.“

Princ mlčky přikývl a sledoval, jak se Shi Qingxuan upravuje. Zanedlouho znovu zaujal bezstarostnou pózu, naneštěstí na sobě stále měl ošoupané fialové šaty z hedvábí, takže jeho bezstarostnost měla poněkud zvláštní příchuť. Opravdu nezapomenutelný pohled. Xie Lian si v duchu vzpomněl na jejich první setkání v průsmyku Ban Yue. Vládce větru byl tak zářivou bytostí, že vůbec nepochyboval o jeho nezměrné síle. Považoval ho, když ne za nejvyššího démonického kultivátora, pak alespoň za nejvyššího taoistu. Teď, když ho lépe poznal, pochopil, že to všechno byla jen iluze.

Prohledali les křížem krážem a nakonec našli vedle jiného dutého stromu další dlaždici. Tentokrát Shi Qingxuan rovnou odmítl házet.

„Zdá se, že paní Štěstěna tu dnes není přítomna, sice neházím nejhůř, ale k dobrému to má daleko. Dvakrát jsem to zkusil – poprvé červí tunel, podruhé les plný kanibalů. Kdo ví, co by to bylo příště.“

Xie Lian si provinile odkašlal: „Možná je to tím, že jsme spolu. Přináším ti smůlu.“

„O čem to mluvíš?“ zvolal Shi Qingxuan přesvědčeně. „Není možné zkazit moje štěstí, já jsem Vládce větru! Ale proč to nezkusíš ty? Možná ti ještě zbylo nějaké štěstí, vypůjčené od tvého San Langa!“

Princ byl ze spojení „tvůj San Lang“ poněkud v rozpacích. Chtěl to vysvětlit, jenže… co se na tom dalo vysvětlovat? Pokud takové věci potřebují vysvětlení, jen se to zhorší. Nakonec neřekl nic, popadl kostky a hodil.

K jeho překvapení se ukázaly dvě šestky.

Xie Lian zadržel dech a čekal na další proměnu kresby. Vnitřně se připravil čelit všemu, co přijde, ale tentokrát se obraz nezměnil. Kamenné dveře se se zaskřípěním otevřely.

Za nimi spatřili další kamenné schodiště, sestupující do tmy, a s ním přišel další závan studeného vzduchu.

Podívali se na sebe se stejnou myšlenkou: „Po tom všem, co jsme prožili, se vracíme zase na začátek? Pak do toho!“

Všechno bylo lepší, než ta bizarní nebezpečí předtím. Jenže sotva vešli, dveře se za nimi zavřely. Ať tlačili, jak chtěli, pod rukama cítili jen obyčejnou kamennou zeď.

„Vypadá to, že naše jediná cesta vede dolů,“ řekl Xie Lian.

„Uf, dobře. Nech mě vydechnout, než budeme pokračovat v téhle strašné hře Krále duchů.“

Opět sešli po schodišti a vydali se obdélníkovou chodbou. Po dvou stech krocích si Xie Lian něco uvědomil: „Mám dobré zprávy, můj pane. I když jsou si ty chodby podobné, tohle není stejná, jakou jsme šli poprvé.“

I Shi Qingxuan si toho všiml. „Máš pravdu. Poprvé jsme už v téhle době došli ke kamenné zdi, ale tentokrát ne.“

„Vypadá to, že jsme na správné cestě!“

Oba se zastavili.

Z chodby před nimi se linul pach krve, doprovázený těžkým mužským dechem.

Mlčky stáli na místě.

„Nemám vám co říct,“ ozval se ze tmy chladný, hluboký hlas. Ačkoliv zde nebylo žádné světlo, nějak vycítil jejich přítomnost.

Shi Qingxuan po zaslechnutí toho hlasu okamžitě zapálil pochodeň.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Překládat tuhle kapitolu bylo jako rodit ježka a asi je to místy znát. Omlouvám se za to a díky za vaši trpělivost! V budoucnosti nejspíš znovu projdu celou kapitolu s originálním překladem a dojde k menším úpravám. k úpravám došlo, další ježek na světě. Protože však oprava neprošla novou korekturou, je možné, že tam narazíte na překlepy. Prosím, nebojte se okomentovat! Jen tak zvýšíme kvalitu překladu společně. :)

P.S. Název. Jak byste přeložili "Borrowing the Underpath"? Má to co dělat s průchodem skrz kamenné dveře pomocí vypůjčeného štěstí, nebo jak tomu rozumět?