Nad mořem se rozhostilo ticho.
Čtyřem učedníkům sekty Fuyao byla tato temná silueta
poněkud povědomá, a přestože netušili, kde se tu vzal člověk kdysi pobývající
uvnitř dřevěné tabulky, všem bylo jasné, že musí být úzce spjat s jejich
sektou.
Když se s ním naposledy setkali v Údolí
yao, choval se k nim tento „arcidémon“ velmi přátelsky. Ačkoli si
s nimi pohrával a klamal je, nikdy se nerozzlobil, a to ani když jeho lži
odhalili. To vše naznačovalo jeho dobrou povahu.
Dnes však vypadal jako úplně jiný člověk.
Dokonce i Yan Zhengming na palubě velké lodi cítil od
nejvyššího pána Beiminga auru zla, která znovu rozbouřila moře.
Jiang Pengův výraz se zkřivil. Seskočil z mraků na loď skupiny kultivujících, kteří naskákali do vody jako knedlíky nasypané do hrnce.1
Nad mořem se zvedla bouře, rozhoupala jejich loď a
způsobila, že Yan Zhengming málem spadl. Naštěstí byl celý trup lodi vylepšen
vyřezanými kouzly mocných kultivujících, takže zůstala stabilnější než lodě
okolo. Ostatně proto byla tak drahá. Ale než znovu získal rovnováhu, srdce se
mu sevřelo. Jeho mistr zmizel i s člunem!
„Řekni kapitánovi, ať vezme naši loď pryč,“ instruoval
rychle taoistického chlapce. „V mém zavazadle je dalekohled, přines mi ho…
Cheng Qiane, co to sakra děláš! Slez dolů!“
Zatímco byl první starší bratr rozptýlen, chlapec vyběhl
na palubu, vylezl na příď a rozhlížel se hluboce předkloněn přes zábradlí.
Yan Zhengming si vyhrnul rukávy, udělal několik
dlouhých kroků a sevřel chlapce oběma rukama kolem pasu, aby ho mohl sundat.
Cheng Qian hledal mistra, ale dřív, než mohl cokoliv
zjistit, ocitl se zpět na palubě, vytažený jak ředkvička z hlíny. Začal se ze všech
sil bránit. „Co to děláš?“
Yan Zhengming mu křičel do ucha a nepřestával ho
svírat. „To se ptám já tebe!“
„Hledám mistra!“
„Hledáš leda smrt!“
První starší bratr zuřil. Pak zahlédl Xueqinga,
spěchajícího k nim, a poručil mu: „Ty, eh… jak že se jmenuješ? Pojď sem,
hlídej toho kluka a nenech ho…“
Další otřes lodi přerušil proud jeho slov. Bitva mezi
nejvyšším pánem Beimingem a Jiang Pengem začala.
Vodní drak znovu prorazil vodní hladinu. Ani velká loď
sekty Fuyao neodolala a naklonila se na bok. Yan Zhengming už nestihl Cheng
Qiana předat Xueqingovi. Místo toho si ho pevně přitáhl do náruče. Hned poté se
převrátil a zády narazil na dveře vedlejší kajuty. Kouzla po celé lodi začala
šíleně sténat.
Když se na jedné straně utkal všemocný démonický kultivátor,
který dokázal do své Lampy pohlcující duše lapit prvotní duchy, a na druhé
straně velmistr veškeré démonické magie s titulem Beiming, jejich střet
způsobil hotové zemětřesení. Lidé na moři vypadali jako malý hmyz bezmocně
zmítaný vlnami.
Yan Zhengming se uprostřed této žalostné situace
neovládl a nahlas vykřičel své nejhlubší myšlenky: „Věděl jsem, že jsme nikdy
neměli odcházet z hory!“
Cheng Qian se snažil zvednout hlavu. „Tlačíš mi na
žebra!“
První starší bratr se vyškrábal na nohy a strčil Cheng
Qiana do kabiny: „To proto, že jsi tak prťavý, níž ti nedosáhnu!“
Všechna ochranná zaklínadla pracovala na hranici svých
možností. Loď se na vlnách zmítala jako list hnaný větrem. V této situaci
už by jejich mistr jistě neodporoval teorii mladého pána Yana, že „levné věci
nejsou dobré, dobré věci nejsou levné“.
První starší bratr se nadechl a rozhlédl se.
Vodní pára mu blokovala výhled, takže toho mnoho
neviděl. Bezděčně si vybavil slova Wen Yaa – ctihodný pán Beiming by měl být
starším členem jejich sekty, který zbloudil k démonické kultivaci, ale
dále se o sektu stará. Naposled v Údolí yao dokonce obětoval jednu ze
svých duší, aby je zachránil.
Při té myšlence se Yan Zhengming zachvěl: černý stín
před nimi byl pravděpodobně neúplný prvotní duch, protože mu zbývaly jen dvě ze
tří duchovních duší. Na druhé straně stál démonický kultivující, zabiják
prvotních duchů, a rozhodně ne někdo, s kým by se dalo žertovat. Co když
nejvyššího pána Beiminga porazí?
Následně to vypustil z hlavy. Pomyslel si, že tohle
je boj dvou démonů, a ať už vyhraje kterákoliv strana, nemá to s nimi nic
společného. Yan Zhengming si upravil výraz tváře, aby se mohl otočit a dát Cheng
Qianovi přednášku. Místo toho zjistil, že chlapec opět využil jeho nepozornosti
a zmizel.
A Loužička také.
Yan Zhengming se málem zadusil vztekem a břicho se mu
stáhlo obavami. Rozhlížel se kolem sebe s obavou, že ty dva spratky
chytily stíny duchů, nebo že v tom zmatku spadli do moře.
„Mladý pane, třetí bojový strýček je támhle!“
Yan Zhengming klopýtal k taoistickému chlapci a
ve směru, kterým ukazoval, spatřil Cheng Qiana s Loužičkou, jak nenápadně
přistávají na rozbitém člunu svého mistra.
Loužiččina křídla se ještě nestačila scvrknout, takže
bylo zřejmé, jak se tam dostali. Mladík netušil, jak se Cheng Qianovi podařilo
s ní dorozumět.
Na obloze se mezi dvěma démony rozhořel zuřivý boj.
V tak napjaté situaci nemohl na svého mladšího bratra upoutat pozornost
křikem a nezbývalo mu než přihlížet. Když viděl, jak na něj ten nevděčný
bastard z děravé lodě mává, pocítil v žaludku křečovitou bolest.
Tenhle jeho „mírný a tichý“ mladší bratr měl tolik
kuráže, že mu nezáleželo ani na vlastním životě. Bylo mu jedno, že si ti dva
démoni snaží navzájem shodit Nebesa na hlavu, stále se snažil najít svého
mistra.
Muchun Zhenren byl příchodem svých učedníků tak
vyděšen, že mu srdce málem vyskočilo z hrudi. Spěšně spojil ukazováček a
prostředníček, vystřelil směrem k Loužičce a Cheng Qianovi střelu duchovní
energie a zvedl ruce, aby si je přitáhl.
Právě se chystal vybuchnout, když mu Cheng Qian sevřel
rukáv. První věta, kterou chlapec vypustil z úst, byla: „Mistře, jste
v pořádku?“
„Ah, ah!“ ozvala se Loužička za ním.
Muchun Zhenrenovi cukala víčka. Na jednu stranu jim
toužil vrazit facku, na druhou stranu ho Cheng Qianova starost natolik dojala a
obměkčila, že to nedokázal.
V tu chvíli se jim nad hlavou ozval výkřik. Jiang
Pengovo tělo bylo téměř průhledné a v jeho hrudi se matně zableskl hrozivý
plamen. Proudy vzduchu, tmavé jako inkoust, stoupaly ve vlnách k jeho
tváři a zatemňovaly mu bělmo očí.
Otupělý Muchun Zhenren zamumlal: „Používat své tělo
jako Lampu pohlcující duše… copak je blázen?“
Vzápětí se mistr chopil dřevěného meče a jeho aura se
změnila. Bez námahy ho zabodl do podlahy, jako by se dřevo v jeho ruce
proměnilo v mimořádně ostrý kov. Ve stejném okamžiku se kolem nich zvedla
voda, ale narazila na kouli duchovní energie, v níž se mistr uzavřel se
svými žáky.
Krátce poté se ozval uširvoucí výkřik, tak ostrý, že
ho ani Muchunovo kouzlo nedokázalo zcela zablokovat, a tak truchlivý, jako by
tisíc duchů vykřiklo naráz. K obloze stoupala zlověstná energie a přitahovala
k sobě temná mračna. Nad nimi se zablýsklo, jak nebeský baldachýn
zahaloval svět do temnoty a stahoval se kolem nejvyššího pána Beiminga.
Jak se přízračné stíny šířily, postava nejvyššího pána Beiminga
se zdála stále menší. Pod nohama se mu zvedaly přívaly vln, ale i
v obklopení duchů neochvějně vytrval.
Při pohledu na jeho postavu se Cheng Qianovi vybavila
věta: „Ať je nepřátel kolik chce, moji vůli neohnou.“
Chlapcovou myslí probleskla nesouvislá řada výjevů:
mocný démonický kultivující, zušlechťující prvotní duchy, nevzhledná taoistická
mniška, opovrhující ostatními, divoký vodní drak, ostrý dřevěný meč, piliny na
špičkách mistrových prstů, hromobití a roztříštěná duše nejvyššího pána Beiminga. Cosi
vlétlo do jeho těla, prohnalo se jeho nezotavenými meridiány a vyslalo mu do
těla neutuchající proud silné bolesti.
Překvapený Muchun Zhenren rychle přispěchal, aby
padajícího Cheng Qiana zachytil. Kdo by čekal, že bude chlapec za takových
okolností stržen do své první meditace? 2
Nebyl si jistý, zda má
jeho žák vrozenou odvahu, nebo je předurčen k tak nebezpečné cestě Tao.
Situace byla pro Cheng Qiana kritická. Na nedalekém
ostrově, kam mířili na Nebeský trh, se nacházel les Nebeských hor, díky němuž
byla celá oblast hustě prostoupena duchovní energií. Tato duchovní energie nyní
nezadržitelně proudila do chlapcova těla jako oceán, snažící se vtěsnat do
malého potůčku, a téměř protrhla jeho křehké meridiány.
Loužička byla k smrti vyděšená a nechápavě
sledovala staršího bratra, svíjejícího se bolestí.
Na obloze se Jiang Peng zcela proměnil
v obrovskou Lampu pohlcující duše. Přízračné stíny se staly jeho zdrojem a
v okamžiku byly pohlceny hrozivým plamenem. Dokonce i černá mlha,
pokrývající tělo nejvyššího pána Beiminga, se téměř rozptýlila. Než však
kdokoliv mohl spatřit jeho tvář, vrhl se nejvyšší pán Beiming k Lampě jako
můra, řítící se do ohně.
V tu samou chvíli Loužička ztratila kontrolu nad
svými křídly a vymrštila se do vzduchu, jako by ji někdo vyhodil. Muchun
Zhenren se po ní spěšně natáhl, sevřel její šaty, strhl ji k sobě a zároveň
nespouštěl oči z Cheng Qiana.
V tom si všiml kousku zářícího dřeva na dívčině
baculatém pase. Zachytil ji za opasek a talisman sundal. Byl to právě ten
„sledovací talisman“, který Yan Zhengming pod Cheng Qianovým vedením
vyrobil.
Třetí bojový bratr byl teprve začátečník a postrádal
veškeré pochopení zákonitostí a tabu v umění zaklínadel, a Yan
Zhengming se dal označit jen jako věčný amatér. Navíc se při výrobě talismanu většinu
doby hádali. Jak by ho vůbec mohli vyřezat správně?
Muchun Zhenren si dřevo jen letmo prohlédl. Ve
skutečnosti neměl tušení, k čemu je tento „talisman“ určen. Kdyby byl
pouze špatný, největším selháním by bylo plýtvání materiálem – jenže
k dovršení všeho se nyní zaklínadlo aktivovalo.
V okamžiku, kdy se nejvyšší pán Beiming a Lampa
pohlcující duše setkali, v té chvíli, kdy se ponurá temnota pustila do
boje s intenzivní září, z talismanu vytryskl záblesk světla. Ten se
vznesl vzhůru a zformoval se do blesku, který vzápětí udeřil. Na okamžik byli
všichni oslepeni a celý svět zbělal.
Po nějaké době záře pohasla. Nejvyšší pán Beiming i
Jiang Peng byli pryč, s nimi zmizel i Muchun Zhenren a jeho dva učedníci.
V lodi, kde předtím stáli, po nich zůstaly jen cáry barevného hedvábí.
…
Cheng Qian měl pocit, jako by ho probodávaly tisíce
nožů.3
Když už si myslel, že
umírá, bolest přece jen polevila. Z dálky jako by slyšel tichý pláč. To
byla… mladší sestra?
Pak uslyšel další tichý hlas, který šeptal: „Psst,
neplač.“
Jak Loužiččino kňourání utichalo, Cheng Qianovo vědomí
se začalo vzdalovat. Ztrácel cit v končetinách a jeho mysl odplouvala, až
měl pocit, že se noří do čehosi neznámého a stává se jeho součástí.
Netušil, po jak dlouhé době se probral. Cítil se lépe
než kdykoliv předtím, dokonce i únava a bolest z vnitřních zranění
zmizela.
Pomalu vydechl a zamrkal. Ocitl se na neznámém místě.
Vypadalo to jako údolí, uprostřed něhož stál
neuvěřitelně vysoký strom. Kořen, trčící ze země, byl vysoký jako dům, a pod
ním se bělala lidská kostra.
Vedle kostry byla jeho mladší sestra spolu
s cizím mužem. Mezi chodidly toho muže tiše ležela štíhlá lasička, ale
nedalo se poznat, zda je naživu.
Cheng Qian se postavil. „Starší… kdo jste?“
Vtom mu došlo, že toho muže zná. Byla to tvář z poloviny
portrétu, který Cheng Qian objevil pod policí v druhém patře Knihovny.
Loužička na toho cizince zvědavě hleděla. Ačkoliv ho
její lidská část nepoznávala, yao polovině připadal tento člověk velmi
povědomý.
„Cizinec“ se otočil k Cheng Qianovi a slabě se usmál.
„Ani po takové době nedokážeš poznat svého vlastního mistra?“
Chlapcovy ztuhlé nohy se podlomily a chlapec se sesul
zpět na zem. Hlas toho cizince si nemohl splést. „Mistře?“
Kdy se z jeho vytáhlého hubeného pána
s krátkýma nohama stal tak krásný muž?
Loužička slovo „mistr“ slyšela už tolikrát, že
pochopila jeho význam. „Vypustila z úst překvapené „ah, ah“, zaklonila
hlavu, a zatímco jí z koutku stékal pramínek lesklých slin, marně
v muži hledala podobu starého lasičáka.
Muž v rouchu s širokými rukávy si povzdechl
a pečlivě sliny setřel. Pak si se zabručením postěžoval: „Každý jiný kromě mě,
tvého mistra, by si tě znechutil, ty moje špindíro. Kdybys to udělala svému
nejstaršímu bratrovi, uvařil by si tě zaživa.“
Ten důvěrný způsob řeči obnovil v Loužičce pocit
blízkosti. Rychle zapomněla, že teď mistr vypadá jinak, a radostně mu do
čistého roucha vysmrkala směs soplu a slz.
Cheng Qian měl pocit, že sní. V hlavě se mu
honilo tisíc otázek, ale musel začít od těch nejdůležitějších: „Mistře, co je
to za místo? A… jak jste se stal takovým?“
Muchun Zhenren vytáhl kousek dřeva, rozlomený na dvě
poloviny, a hodil obě po Cheng Qianovi. „Máš tu drzost se mě na to ptát?“
zabručel mrzutě. „Podívej, co jste vyřezali!“
Chlapec okamžitě poznal talisman, na kterém pracovali
dobrou polovinu noci. Zakoktal se: „Tohle je… tohle je sledovací talisman.“
Muchun Zhenren si povzdechl: „Jak se odvažuje takový
fušer jako ty zkoušet zaklínadla, která jsi předtím ani neviděl? Ty máš opravdu
odvahu… V tom vzoru je jedna chyba vedle druhé, takže se dá sotva nazvat
polotovarem Talismanu na sledování duše. Původně neměl žádnou moc, ale Lampa
pohlcující duše a mocný prvotní duch nejvyššího pána Beiminga ho aktivovali.
Díky tomu jsme jeho prvotní duši následovali na jeho hrob.“
Cheng Qian si nemohl pomoct a spočinul pohledem na
kostře pod stromem.
To byly kosti nejvyššího pána Beiminga?
On byl mrtvý?
Chlapec měl hlavu plnou pochybností. Nejistě se
zeptal: „Mistře, vy ho znáte?“
Úsměv Muchun Zhenrena byl poněkud křivý. „Díky vám
jsem ho poznal až teď.“
S tím vylovil z rukávu měděnou minci a řekl:
„Bratr Wen Ya mi dal tři měděné mince, 4
teď už mi zbývá jen
tahle.“
Konečky jeho prstů byly v kontrastu s mědí
mince oslnivě bílé.
Cheng Qianovi chyběla mistrova stará lasiččí podoba.
Tento cizinec vypadal, jako by zrovna vystoupil z obrazu a vyvolával
v chlapci pocit odstupu – jako by se v příštím okamžiku měl do obrazu
zas vrátit.
Muchun Zhenren se špičkou prstu dotkl mince a
z ní se se zacinkáním zvedl obláček mlhy. Ten se vzápětí zformoval do
podoby nejvyššího pána Beiminga.
Muchun Zhenren si ho chvíli prohlížel. Potom pomalu i
s Loužičkou v náručí poklekl a pozdravil: „Mistře.“
Žádné komentáře:
Okomentovat