Kapitola 52: Pravda nebo klam; těžko rozeznat 2

Xie Lianův pohled se vrátil k Zelenému duchovi a chvíli tam setrval. „Qi Rongu, vypadá to, že posledních pár let vedeš opravdu pestrý život.“

Zároveň s tím mu Hua Cheng sňal falešnou kůži. Když se poslední z trojice vetřelců odhalil, Qi Rongovy oči se rozšířily.

Jen Lang Qianqiu byl zmatený. „Bratranec?“

Když předtím slyšel Qi Ronga mluvit o Xian Le jako o „nás“, uhodl, že v předchozím životě musel pocházet právě z tohoto království. Nikdy by ho však nenapadlo, že jsou s Xie Lianem příbuzní na takové úrovni. Qi Rong si mezitím prohlížel Xie Liana odshora až dolů, a byl to lačný pohled plný zvědavosti a fascinace. Když se jeho oči zastavily na meči Fang Xin na jeho zádech, vyprskl smíchy.

„Tak takhle to je! To je ono! Fang Xin jsi byl ty! Ty jsi Fang Xin! Hahahahaha!

Ačkoliv Lang Qianqiu nechápal důvod jeho smíchu, podvědomě tušil, že nejde o nic dobrého, a rozzlobeně se zeptal: „Co je na tom tak směšné?“

„Já se směju svému starému dobrému bratranci, co je ti do toho?“ Qi Rong se v záchvatu veselí kousl do rtu. „Před chvíli jsem řekl, že tvá hloupost přetrvala stovky let. Promiň, omlouvám se. Nejlepší způsob, jak se učit, je mít za učitele ty nejlepší, a podívej se na svého mistra! Není divu, že jsi tak zasraně pitomý!“ Obrátil se na Xie Liana. „Šel jsi do Yong’anu, stal ses jejich Státním preceptorem a skončil jsi ubodaný k smrti svým vlastním žákem! No není to vzrušující? Není to k popukání? Zasloužil sis to, udělal jsi ze sebe hlupáka!“

V okamžiku, kdy vyslovil slovo hlupák, Hua Cheng znovu prudce udeřil. Qi Rong měl vždycky tvrdohlavou povahu a z nějakého důvodu ho pohled na Xie Liana vzrušoval desetkrát víc než obvykle. I když měl obličej rozbitý o zem, nepřetržitě křičel:

„Hlupák! Blázen! Hlupák!“

S každým tím slovem mu Král duchů znovu praštil hlavou o zem. Byl to krvavý pohled a Xie Lian nakonec zachytil Hua Chengovu ruku. „San Langu, nech to být!“

„Proč bych měl?“ ohradil se ostře Hua Cheng.

„O nic nejde, tak se od něj nenech vyprovokovat,“ odpověděl princ. „Je duševně chorý a nesmírně otravný. Dokážu se o něj postarat. Ty si prostě sedni a nevšímej si ho.“

Jemně Hua Chenga pohladil po rameni. Teprve po dlouhé chvíli Král duchů konečně kývl.

Qi Rong se s námahou odlepil od země a překulil se na stranu. Odplivl si: „Proč předstírat falešnou laskavost? Jestli jsi opravdu nechtěl, aby mě uhodil, měl jsi ho zastavit hned na začátku. Nejdřív děláš lhostejného a teprve teď zasáhneš? Takhle tě za velkorysost nikdo nepochválí!“

„Pochopil jsi to špatně. Zastavil jsem ho, protože nechci, aby si ušpinil ruce.“

Qi Rongovi se v zakrvácené tváři mihl náznak hněvu, ale pak se začal chichotat. „Jooo, bratranče korunní princi, s Hua Chengem vycházíš docela dobře. Zrovna nedávno jsem si říkal, proč se žádný z podřízených, které jsem poslal na Slavnost duchů, nikdy nevrátil! Takže to bylo proto, že narazili na něj!“

Xie Lian netušil, že na něj Qi Rong skutečně někoho poslal. Tu noc na Slavnosti duchů narazil na Hua Chenga jen náhodou, a vzít ho s sebou do svatyně Pu Qi také nebylo v plánu. Zdálo se, že se předtím postaral o všechny Qi Rongovy následovníky. Princ si nemohl pomoct a nenápadně na svého společníka pohlédl.

Qi Rong pokračoval: „Říkat mu ‚San Lang‘, ts ts ts, tak důvěrné! Bratranče, jsi nebeský úředník s velkým vlivem, jak se můžeš stýkat s duchy a démony? Nebojíš se o svou pověst? Jsi přece tak dokonalý, čistý a bezchybný, tvoje svatozář dopadá na celou tuto zem, hahahahaha!“

Mnozí na nebeském dvoře věřili, že způsob řeči Mu Qinga je vrcholnou ukázkou sarkasmu, ale kdyby teď měli možnost ty dva porovnat, pochopili by, co je to skutečný sarkasmus, a jak Mu Qingovi křivdili.

Qi Rong nejen mluvil, ale také jednal. Přitiskl si ruce na srdce a zvolal: „Bratranče korunní princi, tolik jsem na tebe v průběhu let myslel! Podívej, dokonce jsem pečlivě vytesal tuhle sochu, abych tě měl po svém boku a mohl se na tvou hrdinskou podobu kdykoliv podívat! Co ty na to? Je docela povedená, že? Líbí se ti? Neměj strach, jestli není podle tvého vkusu, udělám ti další, hahahaha….“

Jen se zmínil o soše, Hua Chengův výraz okamžitě potemněl, a kdyby ho Xie Lian nedržel, šlápl by Qi Rongovi na obličej. Xie Lian však povahu Zeleného ducha znal velmi dobře. V hlavě to měl trochu pomíchané, a čím extrémnější reakce se mu dostalo, tím víc provokoval a pobuřoval. Zato obrácená psychologie na něj účinkovala velmi dobře, a tak se Xie Lian jen slabě usmál.

„Socha není špatná, ale bohužel musím říct, že řemeslné zpracování je poněkud nekvalitní.“

Přesně jak čekal, Qi Rongovi okamžitě poklesla tvář. Chladně řekl: „Dost. Kdyby nebylo mé dřívější náklonnosti a toho, že jsem ti zhotovil pár soch, kdo by tě vůbec uctíval? Abys dokázal znovu povýšit, nejspíš bys musel fňukat a kňučet Jun Wuovi u nohou, až by se ti podlamovala kolena. Obejdi Nebesa a přesvědč se sám: který úředník má horší pověst, než ty? I dvě stě let starý bůh tě může převálcovat. Tobě je pěkných osm set let, ale vystoupal jsi jen tak tak. To je ale ostuda.“

Xie Lian se usmál. „Jsem opravdu neschopný. Ne jako můj bratranec, který je už osm set let na úrovni Hněvivý..“

Xie Lian dobře věděl, jak Qi Ronga srazit na lopatky. Hua Cheng vedle něj zachrčel smíchem a Zelený duch se zachmuřil. Podíval se mezi všechny přítomné a náhle pronesl: „Tenhle tvůj postoj… prosil jsi Hua Chenga, aby srovnal naše neshody tím, že se mnou dneska vyjebe?“

Prince tím zaskočil. Když se však zamyslel nad tím, jak se teď s Hua Chengem jeví svému okolí, vlastně nemohl nic namítat.

Qi Rong pokračoval. „Podívejte se na sebe! Jakmile o tobě řeknu něco špatného, ou! Jak se hned rozčílí! Oslepilo ho snad světlo z tvé svatozáře? Proboha, já zapomněl! Není už na jedno oko slepý? Hahahahahaha!“

Než to mohl doříct, znovu se mu zatmělo před očima. Tvář mu explodovala bolestí a z úst mu vytryskla krev, jak dostal další ránu. Tahle však nebyla od Hua Chenga – to Xie Lianova pěst byla rychlejší než mžik. Poté na něj princ chladně pohlédl. „To, že jsem tě v minulosti ještě neuhodil, neznamená, že to udělat nemůžu.“

Byla to pořádná rána a trvalo dlouho, než se Qi Rong zmohl na odpověď. Válel se na zemi jako prašivý pes, bouchal pěstmi kolem sebe a v hrdle mu klokotal smích.

„Bratranče korunní princi, tys mě praštil! Opravdu jsi mě udeřil! Nebesa, náš vznešený, laskavý, soucitný, dobrosrdečný korunní princ, který se bojí šlápnout i na malého mravence, se skutečně naštval a ohnal se pěstí! On bije lidi! Neuvěřitelné! Úžasné!“

Byl skutečně vzrušený, přímo šílel nadšením. Lang Qianqiu ještě nikdy neviděl tak podivnou osobu a po zhlédnutí posledního výstupu byl šokovaný až do morku kostí.

„On je… blázen?“ zamumlal tázavě.

Xie Lian byl na výbuchy Qi Rongova šílenství zvyklý, takže ho to nechalo chladným. „Slyšel jsi to sám,“ obrátil se k Lang Qianqiuovi. „Je šílený. Jeho srdce a mysl jsou nevyrovnané, takže se nedá věřit ničemu, co říká.“

Qi Rongův smích náhle ustal. Ušklíbl se. „Nebuď tak rychlý a netvrď ostatním, že jsem blázen. Zeptám se tedy tebe: jak zemřel princ An Le?“

Položil Xie Lianovi stejnou otázku, jakou předtím sám dostal od Hua Chenga. Lang Qianqiuova pozornost se opět soustředila na prince.

Tomu se sevřelo srdce, nedokázal hned odpovědět. Qi Rong se naopak pomalu posadil a zády se opřel o klečící sochu.

„Když An Le zemřel, rozřízl jsem jeho mrtvolu, abych ji prohledal, a všechny jeho orgány byly rozmetány vibracemi nesmírně silného meče. Proto, ačkoliv neměl žádná vnější zranění, nemohl přestat chrlit krev. Něco takového by obyčejný šermíř nedokázal. Nejdřív jsem si myslel, že yong’anští vrazi přivedli nějakého podivného zabijáka, aby An Leovu smrt zamaskovali jako nemoc, ale když o tom tak přemýšlím… je tu ještě jeden člověk, který tohle dokáže, a tím je můj starý dobrý bratranec, obránce spravedlnosti. Koneckonců, náš Bojový bůh s korunou květů, Jeho královská Výsost korunní princ, je svatý, čistý, sněhobílý lotos z nebeských hor…“

Hua Cheng na něj dupl a Qi Rong nešťastně zařval. Lang Qianqiu měl pocit, že mu praskne hlava, držel se za spánky a oči měl rudé.

„Drž hubu! Jen mi řekni, co víš! Kdo je skutečný vrah! Co se stalo na Zlaté hostině? A co se stalo s princem An Le? CO SE SAKRA STALO?“

Zelený duch se šklebil. „Lang Qianqiu, proč jsi pořád zmatený? Dokonce i já jsem to pochopil. Vypadá to, že opravdu nechápeš povahu svého mistra! No tak, no tak, no tak! Dovol mi, abych ti rozpitval srdce starého dobrého bratrance: tenhle bývalý korunní princ Xian Le šel a stal se yong’anským Státním preceptorem a pět let tě učil šermovat…“

Řekl sotva pár slov a Xie Lian už sáhl po meči. Než stačil vyrazit vpřed, zablokoval ho Lang Qianqiův široký meč. „Nech ho to dokončit!“

Xie Lian se rozmáchl Fang Xinem, a přestože byla jeho čepel štíhlá, tlaková vlna téměř přiměla Lang Qianqiua, aby uvolnil sevření svého meče. „Víš, že je to blázen, přesto stále posloucháš jeho šílené domněnky!“ V tom však princovu zbraň zahákla zakřivená šavle a srazila ji stranou.

Xie Lian polekaně vykřikl: „San Langu!“

Qi Rong viděl, jak moc ho princ chce umlčet, a jak zoufale se snaží zabránit Lang Qianqiuovi, aby slyšel jeho slova, takže se prostě musel chopit příležitosti udělat pravý opak.

„Princ An Le byl náš hodný chlapec Xian Le, velmi poslušný! Dbal mých pokynů, aby se s tebou falešně spřátelil, ale zrovna když jsme na Zlaté hostině čistili vaše krysí hnízdo, tvůj mistr na nás narazil a An Le utekl. Ty už jsi viděl jen následky, a ze Státního preceptora se stal nejhledanější muž v království. To je celý příběh, ani slovo lživé…“

Xie Lian se několikrát pokusil zaútočit a zavřít mu ústa, ale Hua Cheng ho pokaždé zastavil. Princ mohl jen bezmocně vykřikovat: „San Langu!“, ale nedostalo se mu odpovědi, jen dalšího zastavení.

Čím víc chtěl Xie Lian útočit, tím rychleji Qi Rong mluvil: „Když ten můj svatý bratranec na vlastní oči viděl, jak lidé z Xian Le plánují vraždy, musel si pomyslet: ‚Jak je to možné? To není správné!‘, A tak se vydal najít prince An Le, aby ho trochu umravnil. Ale když ho našel – můj bože, co spatřil? An Leovo velké spiknutí! Nešlo jen o vraždu pár zločinců, ale o celý královský rod! Bratranec ho v žádném případě nemohl nechat jít, a tak zatvrdil své srdce a vlastníma rukama zahubil posledního z naší královské krve! Potom jsi přišel ty. Chytil jsi svého mistra a přibil jsi jeho tělo do rakve, takže bratrancův velkolepý život Státního preceptora skončil. Nebo se pletu, bratranče?“ Vyplivl k nohám sochy ústa plná krve. „Znám tě příliš dobře. Rád děláš takovéhle sračky. Předkové nahoře, podívejte se, jak dobrého potomka jste zplodili! Nejenže rod Xian Le přišel o všechno, dokonce i pokrevní linie je přerušena! Xie Liane! Ty symbole zla, ty bože neštěstí! Tvá existence je největší tragédií Xian Le! Proč nechceš zemřít? Jak to, že se vůbec dokážeš udržet naživu?“

„Ale já jsem na vlastní oči viděl, jak mého otce zabil svým mečem!“ namítl Lang Qianqiu. „Jak vysvětlíš tohle?“

„Jestli to není tím, že se ti do tvých zasraných očí dostala voda a zničila ti zrak, pak mě napadá jen jeden důvod,“ odpověděl Qi Rong. „A to, že An Le tvého tatíka probodl, ale nezabil ho.“

„Takže Státní preceptor vraždu dokončil?“

Qi Rong vyjekl: „Co to říkáš? Můj dobrý bratranec je tak laskavá duše, jak by mohl někoho jen tak dorazit? Když přišel, nezaútočil by hned, nejdřív by udělal malé divadlo a pokusil by se toho chudáka zachránit. Ale, heh… tvůj starý tatík se nejspíš zabil sám.“ 

„Jak to myslíš, že se zabil sám?“ dožadoval se Lang Qianqiu.

„Co udělá ten, koho zachránili zpod rukou vraha, jako první?“ posmíval se Qi Rong. „Jaká byla tvoje první reakce poté, co jsi viděl tolik zmasakrovaných lidí na Zlaté hostině?“

Lang Qianqiu byl stále mimo: „Najít vraha.“

„ŠPATNĚ!“ zařval Qi Rong. „Poté, co můj dobrý bratranec zachránil tvého tatíka a vrátil ho k vědomí, určitě slyšel něco jako: ‚Rychle, Státní preceptore! Byl to princ An Le, kdo to udělal! Jdi a zabij prince An Le!‘ Nebo ne, ne! Nejen to, určitě řekl něco horšího, například: ‚Státní preceptore! Přiveď Qianqiua! Svolej všechny! Chci, aby všichni obyvatelé Xian Le byli vyhlazeni! Chci je všechny pohřbít spolu s mrtvými!“

Napodoboval tón plný zoufalství a zuřivosti s tak znepokojivou uvěřitelností, že Lang Qianqiu smrtelně zbledl.

Qi Rong pokračoval: „I kdyby tvůj starý tatík nezemřel, celé to vaše hnízdo loupeživých příbuzných už bylo pod drnem. Dříve nebo později by muselo dojít k pomstě na lidech z Xian Le. Tvůj dobrý mistr si to uvědomil, zvážil své možnosti a rozhodl se, že NE! Staříka nezachrání, takže BUM! A starcovo tělo mohlo vychladnout. Takový je můj dobrý bratranec, světec, který nedokáže věci nechat být, a jehož hloupá rozhodnutí vždycky ubližují jemu samému i ostatním! Chtěl se zavděčit oběma stranám, ale neuspěl ani u jedné, hehehe, hahahaha!“

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--