Cheng Qian byl tím oslovením uchvácen. Trochu váhal, jestli
nemá sám dotyčného pozdravit slovy „bojový dědečku“.
Ještě před rokem, když Cheng Qian poprvé vstoupil na horu
Fuyao, slepě věřil, že jde o sektu „bažantí“, tedy neschválenou, ale stále
ještě docela slušnou.
Jeho víra byla pochopitelná. Koneckonců, kromě svých
problémových spolubratrů, znal další sekty jen z lidových příběhů,
popisující desítky skvělých kultivujících, kteří proti sobě navzájem bojovali a
intrikovali.
Zato sekta Fuyao měla jen mistra a hrstku dětí.
Dokonce i vesnické bandy lupičů byly početnější. Přesto v poslední době zjistil,
že má ještě bojového strýce a bojového dědečka. Jenže ani jeden z nich
nebyl důvodem k hrdosti.
Jeho bojový strýc dokázal svou temnou silou převrátit nebe a zemi, jeho bojový dědeček byl nejmocnějším démonickým kultivátorem. Když se k tomu přidal jeho ubohý mistr, pak sekta Fuyao jako by svou existencí objasňovala světu význam rčení: „Na jeden krok světce udělá ďábel deset.“1
Pokud by si měl vybrat mezi označením „bažantí sekta“
a „ústředí démonických kultivujících“, Cheng Qian by dlouho váhal.
Nejvyšší pán Beiming si poté, co byl poznán, trochu
povzdechl. Černá mlha kolem jeho těla se rozptýlila a odhalila tak pravou
podobu.
Neměl ani vzhled nadpřirozené bytosti, ani divoké rysy
démona. Vypadal jako vcelku obyčejný člověk.
Jeho tvář byla díky hlubokým očím celkem pohledná, ale
kromě toho byl tento legendární velmistr veškeré démonické magie pouze nevýrazným
mužem středního věku – vysoký, s pohublou tváří a jemnými odstíny šedin na
skráních.
Nejvyšší pán Beiming se postavil vedle bílých kostí
svého mrtvého těla, zastrčil si ruce do rukávu a obrátil se na Muchun Zhenrena: „Malý
Chune, když jsem byl naživu, nikdy jsi přede mnou nepoklekl, tak proč tak
najednou?“
Muchun Zhenren na ta slova vstal, položil Loužičku na
zem a postrčil ji k Cheng Qianovi. „Stojím u hrobu svého předka,
samozřejmě, že musím pokleknout,“ opáčil nenuceně.
Cheng Qian tiše vydechl. Opravdu, prokazovat svým
starším a mistrům co nejmenší úctu je viditelně tradicí sekty Fuyao.
Jeho mistr pokračoval: „Myslel jsem, že jsi mrtvý, a že se tvůj prapůvodní duch převtělil, proto jsem si spletl malého Qiana s tvou reinkarnací. Jeho datum narození a astrologické údaje jsou stejné jako tvoje, i ta jeho chladná povaha se ti tolik podobá. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tvá duše přetrvala na tomto světě, protože jsi ji připoutal ke třem měděným mincím…“ Muchun Zhenren se krátce odmlčel, než pokračoval vyčítavým tónem: „Mistře, když už jsi musel svou duši s něčím svázat, proč zrovna měděné mince? I kdybys nenašel zlato, stříbrné slitky fungují skvěle!“ 2
Když byl předtím nejvyšší pán Beiming zahalen černou
mlhou, celé jeho tělo šířilo auru démonické magie, která nutila lidi se poslušně
sklánět. Teď, když se odhalil, bylo všechno pryč.
„Kdybych zvolil zlato, měl bych ještě někdy
příležitost tě spatřit? Okamžitě bys vše utratil!“ Nejvyšší pán Beiming se ušklíbl
a díval se na svého žáka stejným pohledem, který měl Muchun Zhenren vyhrazen
pro Yan Zhengminga.
„Mistře, časy se změnily. Naše sekta už není tak
chudá, jako kdysi.“
„Já vím. Přijal jsi za učedníka boha bohatství,“
opáčil nejvyšší pán Beiming sarkasticky, aniž by změnil výraz.
Po této výměně slov na sebe mistr a učedník chvíli
hleděli, než se oba zároveň rozesmáli. Cheng Qian, svírající Loužičku, byl
zmatený. Sklouzl pohledem na kostru s prázdnýma očima a vůbec nechápal,
čemu se ti dva starší smějí.
O chvíli později se Muchun Zhenren zeptal: „Jedna tvá
duše se rozptýlila v Údolí yao, jedna shořela v Lampě pohlcující
duše, takže tohle je tvá poslední? Zůstal jsi v tomto světě tak dlouho,
aniž by ses nějak pojistil? Bude dokonce i nejvyšší pán Beiming čelit svému
konci?“
Odpovědí mu byl úsměv. „Je to jen smrt, nic vážného.“
„A co starší bratr? Je už mrtvý?“
Dřív, před nesčetnými pohledy ostatních kultivátorů a
desítkami lodí okolo, použil Muchun Zhenren oslovení „Jiang Peng“. Ale teď,
tváří v tvář svému mistrovi, nebylo co skrývat.
Nejvyšší pán Beiming se zarazil a s přivřenýma
očima odpověděl: „Není tak úplně mrtvý. Rozptýlil jsem duchovní plamen lampy
veškerou silou své zbývající duše a zasadil mu těžkou ránu. Ale tvůj starší
bratr kultivoval své tělo a Lampu pohlcující duše dohromady. Jeho duše se stala
duchem této lampy a už nikdy nemůže vstoupit do cyklu reinkarnace. Už ho však
nejde považovat za člověka, takže ano – lze říct, že je mrtvý."
Muchun Zhenren se odmlčel. „Poznal tě?“
Nejvyšší pán Beiming se jen usmál. I když Muchunovi
neodpověděl, jeho výraz jako by říkal: „Teď, když věci dospěly tak daleko, copak
na tom záleží?"
Pak se otočil k Cheng Qianovi a vlídně ho
oslovil: „Chlapče, je to potřetí, co se potkáváme. Pojď blíž.“
Cheng Qian vykročil, ale ne k němu. Raději
přistoupil k Muchun Zhenrenovi a mlčky pozdravil nejvyššího pána Beiminga
úklonou, protože netušil, jaké použít oslovení.
Přestože se zdálo, že mistr a nejvyšší pán Beiming
jsou při rozhovoru velmi blízcí, Cheng Qian měl podezření, že to nebude tak
jednoduché.
Pokud by si totiž opravdu byli tak blízcí, proč se
mistr za posledních pár let ani jednou o bojovém dědečkovi nezmínil? A proč ho
sem nepřišel pohřbít?
Nejvyšší pán Beiming na něj shlédl a trpělivě se
zeptal: „Tak mladý a už tak troufalý, když ses uprostřed takové pohromy pustil
do meditace. Měl jsi nějaké prozření?“
Chlapec se zarazil, než zdvořile odpověděl: „Osvícen
mistrem, tebou a Tang Zhenren jsem se naučil, jak odolat strachu z nebes,
země, lidí i všeho ostatního."
Jeho odpověď vyvolala v srdci nejvyššího pána
Beiminga mnoho emocí. Chvíli si Cheng Qiana prohlížel a pak mírným tónem řekl:
„Jsi hodný chlapec. Nakonec se přerušená krevní linie naší sekty opět propojí."
Cheng Qiana ta slova vyděsila.
Ve zlomku vteřiny mu prolétly hlavou všechny podivné
střípky nedávných událostí: jiný mistrův vzhled, zdánlivě mrtvá lasička, Jiang
Pengova slova o tom, že je Muchun polomrtvý… všechny myšlenky se spojily a
chlapec mrknutím oka pochopil, co měl nejvyšší pán Beiming těmi slovy o
přerušení linie na mysli.
Trhl hlavou a nevěřícně zíral na svého tak náhle
pohledného mistra.
Muchun Zhenren položil Cheng Qianovi ruku na hlavu a
povzdechl si: „Kéž bys mohl sdílet něco ze své chytrosti se svým čtvrtým
mladším bratrem. Ano, malý Qiane, tvůj odhad je správný. Pokrevní linie sekty
Fuyao se přerušila už před mnoha lety. A já jsem mrtvý.“
Cheng Qian zaťal zuby tak silně, až zaskřípaly, ale
nedokázal ze sebe vypravit slovo.
Muchun Zhenren tomu nevěnoval pozornost. S klidem
pokračoval: „Tehdejší vůdce sekty – totiž můj mistr – se nacházel
v kritickém okamžiku své kultivace v ústraní a neměl čas řešit jiné
záležitosti. V té době jeho první učedník Jiang Peng sešel na ďábelskou
cestu démonické kultivace a uprchl. Vydal jsem se za ním, ale přecenil jsem své
schopnosti a stal se první obětí Lampy pohlcující duše. Naštěstí jeho dušetepectví
nebylo tehdy silné a zlomek mé prvotní duše nebyl zcela zušlechtěn. Tak jsem
unikl a propadl se do těla umírajícího lasiččího ducha, kterému se nepodařilo překonat
nebeské soužení. Díky tomu jsem měl příležitost zdědit a předat pečeť vůdce
sekty.“
V pohledu nejvyššího pána Beiminga se zračil
smutek. „Ty…“
Muchun Zhenren se zasmál. „S tělem lasiččího ducha
jsem se vyrovnal dobře. Jediným problémem bylo, že jsem byl příliš chamtivý.“
„Nebojíš se, že by se tvůj prvotní duch mohl vyčerpat
a rozptýlit, a že s mrtvým tělem nikdy nevstoupíš do cyklu reinkarnace?“
zeptal se nejvyšší pán Beiming tiše.
Muchun Zhenren si jemně srovnal rukávy, podíval se na
své nohy a napodobil svého mistra, když s lhostejným úsměvem prohlásil:
„Jen smrt. Nic vážného.“
Cheng Qian se opatrně zeptal: „Mistře, kdo roztrhl ten
portrét v Knihovně?“
To Muchuna zaskočilo. „Uf, nejspíš jsem to byl já. Měl
jsem za to, že jsem ho dávno vyhodil. Mou prvotní duši mučili duchové
v Lampě pohlcující duše, takže jsem si po útěku nemohl pomoci a byl jsem plný
hněvu. Navíc jsem byl v mrtvole ducha lasičky a nemohl jsem si na jeho
tělo zvyknout. Byly chvíle, kdy jsem nebyl při smyslech.“ Vyprávěl o těch
událostech, jako by o nic nešlo, ale Cheng Qian cítil, jak ho něco svírá na
hrudi. Objal Muchuna kolem pasu a zabořil hlavu do jeho hrudi.
Mistr tak silně hřál… jak to, že byl jen zlomkem
prvotní duše?
Muchun Zhenren pokračoval: „Když jsem poprvé ovládl
lasiččí tělo, nemohl jsem ani chodit. Jen jsem se kutálel a plazil a snažil se dostat zpět, abych mohl najít mistra. Jenže…“
Nejvyšší pán Beiming stál nehybně a proti světlu
vypadal jako osamělý stín.
„…Jenže jsem uviděl Čtyři svaté, obléhající horu
Fuyao,“ dokončil Muchun Zhenren. „Teprve tehdy jsem pochopil, že můj mistr je
ve skutečnosti ďábel, který se objeví jednou za modrý měsíc.
3
Pak se Muchun obrátil k nejvyššímu pánu
Beimingovi. „Nevěděl jsem, že už jsi byl Beiming. Prosím, odpusť mi mou
nevědomost, mistře.“
Muchun Zhenren byl při svém vyprávění záměrně opatrný.
Z nějakého důvodu nezmínil žádný klíčový bod – jak se Jiang Peng dal na
cestu zla? Proč by Muchuna zabíjel? Jak se na tuto cestu vydal nejvyšší pán
Beiming? Kdo byli Čtyři svatí? A proč nejvyššího pána Beiminga zavraždili?
Od začátku do konce Muchun vyprávěl průběh, ale
nezmínil se o příčinách.
Za normálních okolností by díky pochybnostem Cheng
Qian svého mistra vyslýchal, ale teď se tím nezvládl zabývat. Nedokázal ani
plynule dýchat, hrudník měl jako ucpaný vatou a chtělo se mu plakat.
Muchun Zhenren se jemně, ale nesmlouvavě vymanil
z chlapcova objetí. Sehnul se a zvedl větev, která se mu v ruce
proměnila v dřevěný meč. Popošel několik kroků a řekl Cheng Qianovi:
„Dokončil jsi výuku druhé formy dřevěného meče, teď ti ukážu zbývající tři.
Pozorně se dívej.“
Chlapec vždy obtěžoval mistra, aby o naučil další
formy, ale ten ho vždycky odbyl dalším sáčkem bonbónů. Jenže teď, když mu mistr konečně nabídl, že
ho bude učit, necítil se ani trochu šťastný.
Věděl, že se chystá odejít.
Cheng Qian stál jako omráčený. Z ničeho nic mu
z očí vytryskly slzy a vyvalily se jako povodeň z protržené přehrady.
Zadržel dech a ztěžka se kousal do rtu, ale pláč zastavit nedokázal. Takhle
ještě nikdy neplakal. Neuronil jedinou slzu, ani když ho prodali vlastní rodiče,
ale teď plakal, jako by měl dneškem skončit svět.
Poprvé v životě zažil takovou pronikavou a
neutěšitelnou bolest a nebyl schopen ji snést. Pronikla jeho srdcem a spláchla
veškerou jeho těžce budovanou důstojnost.
Loužička opatrně zatahala Cheng Qiana za lem roucha,
ale byla odstrčena, takže začala také plakat.
Nejvyšší pán Beiming vypadal pobaveně. „Chlapče, nebál
ses nebe, země ani lidí. Proč teď naříkáš?“
Cheng Qian se zoufale snažil ovládnout, ale zjistil,
že ačkoliv dřív dokázal potlačit štěstí i smutek, slzy zadržet nedokáže.
Plakal, utíral si oči a jeho vidění bylo rozmazané.
„Mistře, já to
nechci ukázat. Copak ty už nás nechceš?“ vysoukal ze sebe Cheng Qian mezi
vzlyky.
Muchunova ruka s mečem mírně klesla. Chtěl Cheng
Qiana uchlácholit, ale uvědomil si, že před sebou nemá Han Yuana, který šel
přesvědčit sladkými slovy. Nakonec po dlouhé odmlce řekl: „Za všechno může
karma, je to můj osud. I kdyby se dnešní nehoda nestala, nezbývalo mi mnoho
let. Stejně bych se o tebe nedokázal starat celý život.“
Nevěděl, co říct dál. Bylo mu jasné, že chlapec bude
truchlit, ať řekne cokoliv, a tak se uzavřel do ticha.
Máchl dřevěným mečem vodorovně před hrudí a udělal
elegantní úvodní pohyb. Tentokrát nepředříkával nesmyslnou mnemotechnickou
říkanku, ani záměrně nezpomaloval své pohyby.
První forma, Dlouhý let bájného orla. Dovede
cílevědomé mladé s jejich ideály až ke hvězdám.
Druhá forma, Hledej a usiluj. Pokročit a vytrvat
v učení spočívá v dlouhých, tvrdých pohybech meče.
Třetí forma, Krok zpět. Ačkoliv člověk získá vše, za
čím se žene, zůstává ve srovnání s nekonečnou zemí mravencem. Cokoliv se
zdá pevné, bude nakonec zničeno jako hrad z písku uprostřed vln.
Čtvrtá forma, Pád z blahobytu. Po vzestupech a
pádech nemůže nikdo uniknout tomuto osudu.
Pátá forma, Návrat k pravdě…
Cheng Qian si vybavil slova, která mu kdysi mistr řekl:
„Smrt a vystoupení na Nebesa, je mezi tím nějaký rozdíl?“
V obou případech lidé přišli a odešli. Nebyl
v tom žádný rozdíl.
Chlapci ještě neoschly slzy, když Muchun Zhenren
dokončil cvičení celé sestavy dřevěného meče Fuyao.
„Zapamatoval sis všechno?“ zeptal se mistr něžně.
Cheng Qian stiskl rty a tvrdošíjně vykřikl: „Ne!“
„Lháři! Stejně ti to znovu neukážu.“ Muchun Zhenren
lehce klepl chlapce přes čelo. Vzápětí jeho úsměv zmizel a vážně se na něj
podíval: „Malý Qiane, pamatuješ si pravidla sekty? Co se v nich píše o
zacházení se členy sekty, kteří sešli ze správné cesty?“
Cheng Qian se podíval na nejvyššího pána Beiminga krví
podlitýma očima, ale neodpověděl.
Muchun Zhenren tiše řekl: „Ti, kteří se dopustili
neodpustitelných hříchů, budou zničeni svými bratry. To je důvod, proč máme
stále mezi ostatními sektami patřičné postavení, i když máme od založení sekty
mnoho zrádců.“
Chlapec si otřel slzy.
„Taoismus vyžaduje, abychom nechali přírodu jít svou cestou,
a aby kultivující zůstal věrný svému poslání. Teď, když můj starší bratr
způsobil katastrofu, ho jistě čeká trest, protože nebesa vždy odplácí zločiny,“
dokončil Muchun klidně.
Ačkoliv panovalo bezvětří, rukávy jeho roucha se
najednou zavlnily. Muchunova tvář strašidelně zbledla a vypadalo to, jako by mu
přes obočí přeletěl záblesk.
Nejvyšší pán Beiming vyrovnaně promluvil: „Vedl jsem
sektu Fuyao osmdesát let, ale nesu vinu za naše předky, za tebe a tvého
staršího bratra. Proto jsem přísahal, že použiji své tři nesmrtelné duše, abych
ochránil naši sektu před třemi katastrofami. Potom se i já stanu jen
poletujícím popelem. Takže můj milý Chune, nemusíš tím projít sám.“
Muchun nedal znát žádné pohnutí ani vděčnost. Pouze
stoicky odpověděl: „Mistře, kdybych vás nechal zemřít přirozenou smrtí, bylo by
to spravedlivé vůči všem truchlícím duším, které jste zničil?“
Jeho hlas byl jako vždy jemný a přetékal vlídností.
Pro Cheng Qiana to však byla ta nejchladnější slova, která kdy slyšel.
Jako by Muchun skryl všechny své emoce do ledové vody
a na její hladině se neprojevil ani nejmenší záchvěv.
Vzduchem se mihla řada třpytících se složitých kouzel.
To bylo to, co Li Yun toužebně vychvaloval: neviditelné kouzlo, vyryté rovnou
do vzduchu.
Nejvyšší pán Beiming neuhnul, ani se nepokusil
uniknout. Stál nehybně na místě a s přimhouřenýma očima sledoval pomíjivé
světlo kouzla, které brzy splynulo s okolím. „Zpečetění duše duší,“ prohlásil.
„Můj život stál za to, pokud mohu zpečetit poslední
duši nejvyššího pána Beiminga,“ usmál se Muchun Zhenren.
Cheng Qian otevřel oči dokořán a v příští vteřině
ho cosi silně odstrčilo. Vymrštil se, přetočil a na chvíli ztratil vědomí.
Když oči znovu otevřel, byl nejvyšší pán Beiming pryč.
Cheng Qian viděl tenký proužek černé mlhy, zmítající se v matném zlatém
světle, který se nakonec se rozptýlil ve staré měděné minci v Muchun
Zhenrenově ruce.
Jenže ta ruka – celé Muchunovo tělo – už bylo průhledné.
Mistr poklekl a pohřbil minci u
kostlivce pod prastarým stromem a s úsměvem Cheng Qianovi pokynul.
„Na těle té lasičky je pečeť. Běž ji sundat.“
Jenže chlapec byl pevně rozhodnut Muchun Zhenrenovi
vzdorovat, takže zůstal nehybně stát.
Mistrův úsměv postupně mizel. Zvedl ruku a chtěl ho
pohladit po vlasech, ale ruka mu prošla skrz.
„Je to pečeť vůdce sekty Fuyao. Až se vrátíš, nezapomeň
ji dát svému prvnímu staršímu bratrovi, a požádej ho, aby se o vás
v budoucnu postaral. Co se týče šermu, měli byste opravdu víc zapracovat
na druhé formě.“
Věnoval Cheng Qianovi pohled plný emocí. Téměř
neslyšně dodal: „Odcházím. Sbohem.“
S tím jeho postava zmizela jako paprsek světla,
rozptýlený v temnotě.
Dovětek autorky:
Legenda říká, že „v dávných dobách existoval velký
strom zvaný Chun, který kvetl a plodil po osm set let. Lidé proto přejí svým
rodičům dlouhý život slovy: „Žij tak dlouho, jako Chun.“ Jenže lidé nejsou
stromy.
Muchun Zhenren zakopal tu měděnou minci do země, čímž jakoby poslal Cheng Qiana na nový začátek – každá generace začíná své hledání a usilování od chvíle, kdy vlastníma rukama pohřbí do země tu předchozí.
děkuji za další kapitolu :)
OdpovědětVymazat