Kapitola 31: Pronásledování a vytrvalost

Světlo postupně prorazilo skrze mraky a rozptýlilo mlhu v údolí.

Cheng Qian nevěděl, jak dlouho zůstal klečet. Nemyslel na to, jak se zvednout, dokonce ani na to, kam by měl jít.

V hlavě si vybavoval vzpomínky na svého mistra: jak ho chránil před deštěm, na jeho zpěv, zařezávající se do uší, na šerm dřevěným mečem Fuyao. Pohyby jednotlivých forem se mu v hlavě přehrávaly stále dokola, ať už na ně chtěl myslet, nebo ne.

Nakonec mu zbyla jen otupělost a bezmoc, pramenící ze ztráty milovaného člověka.

Cheng Qian byl jako ptáček, který se celý šťastný vrátil z prvního letu domů pro pochvalu, jen aby zjistil, že jeho hnízdo zmizelo. Věděl, že i kdyby se jednoho dne opravdu stal výjimečným mistrem, už nikdy se mu nedostane chvály, po které toužil.

Nechtěl si připustit, že je vyděšený, a utvrzoval se, že jde jen o pocit osamělosti.

Teprve v tu chvíli chlapec v hloubi duše pocítil, že potřebuje nepřítele. Potřeboval něco, co by mu příští roky, desetiletí nebo dokonce po zbytek života dalo jasný a pevný směr, a umožnilo mu z nenávisti čerpat sílu, která by mu pomohla dosáhnout cíle.

Bohužel nic takového neměl.

Jeho mistr ho znal dokonale. Předvídal, jaká bude Cheng Qianova první reakce na bezmoc a nedal jeho hněvu žádnou šanci.

Z Muchunových úst neuniklo jediné slovo ohledně propletence vztahů mezi ním, Jiang Pengem, bezejmenným pánem Beimingem a Čtyřmi svatými. Všechny ty příběhy pohřbil do země spolu s měděnou mincí a nenechal ani semínko nenávisti, čímž sebral Cheng Qianovi vše, co by mu po pláči dalo sílu se zvednout.

Zároveň s tím mu však Muchun Zhenren zanechal povinnost v podobě mladší sestry, která teď vyla, až se hory zelenaly.

Při současné Loužiččině inteligenci nedokázala zcela porozumět tomu, co se odehrálo. Měla hlad, takže se rozhlížela po mistrovi, ale nebyl k nalezení. Byl tu s ní starší bratr, jenže ten si jí vůbec nevšímal. Loužička byla sice statným dítětem jednoduché povahy, ale trýzeň hladu ji vyburcovala k pláči. Brzy však zjistila, že kvílení nezabírá, takže rezignovaně přešla k okusování dřevěného meče, který Muchun vytvořil.  

Když si na ni Cheng Qian konečně vzpomněl, vyhryzala pomocí svých pěti mléčných zubů do dřeva několik důlků.

Skutečně první zuby, hodné Nebeského netvora!

Cheng Qian se ztěžka zvedl do kleku. Prsty vypáčil Loužiččina ústa. „Vyplivni to!“

„Ah, ah!“ Loužička na něj plivla dvě třísky.

Poté ji starší bratr odnesl k řece a donutil ji ústa vypláchnout. Bylo to poprvé, co jí dělal tak nepříjemné věci, takže se začala vztekat.

Jenže chlapec po ní střelil zuřivým pohledem. „Přestaň brečet!“

„Ah, ah, ah!“ vykřikla Loužička na protest.

Cheng Qian ji nechal jejímu vzteku a jen na ni upřeně zíral.

Dívenka chvíli plakala, než znovu došla k uvědomění, že pláč nepřináší výsledky. A protože tu byli sami, neměla ani komu žalovat. Přestala vzlykat, zůstala tiše sedět a doufala, že svědomí třetího staršího bratra přiměje, aby pro ni našel nějaké jídlo.

I tučný červ by přišel vhod!

Cheng Qian zachránil nahlodaný dřevěný meč a umyl ho v řece. Neměl náladu komukoliv vymlouvat pláč, tak ji jen postavil ke břehu a vážně jí přikázal: „Sedni si a nehýbej se.“

S tím si vyhrnul kalhoty až ke kolenům a šátral po rybách.

Loužička měla jednu přednost, totiž že když šlo o její vlastní prospěch, uměla poslouchat. Z chlapcova počínání rychle vytušila vyhlídku na jídlo, takže si tiše sedla na břeh řeky a čekala jako dobře vycvičený pes.

Jenže ryby nebylo tak snadné chytit. Cheng Qian to nikdy předtím nezkoušel, ani když žil doma, natož v sektě Fuyao. Podobné činnosti mu opravdu nešly. Pokaždé, když mu ti šupinatí netvoři vyklouzli z rukou a šlehli ho ocasem, zůstal mu na dlani další krvavý šrám.

Den se chýlil ke konci. Nakonec už Loužička nevydržela čekat, schoulila se do klubíčka a usnula s prstem vraženým do úst, aby alespoň zdánlivě zahnala hlad.

Cheng Qian stál bosý ve studené trávě. Chvíli hleděl na spící sestru, pak si protáhl bolavá záda a olízl si rány na dlani.

Mistr říkal, že jednoho dne dokáže vzlétnout k nebi a ponořit se do hlubokých moří. Krutou pravdou však bylo, že nedokázal chytit ani obyčejnou rybu.

Netušil, které rostliny v Bezútěšném údolí jsou jedovaté, a tak se neodvažoval listy a plody náhodně sbírat. Neměl u sebe řádnou zbraň, takže ani nenašel odvahu pustit se do křížku se zdejšími šelmami a démony. Poslední, co potřeboval, bylo stát se něčí večeří.

Vždycky ostatními pohrdal, protože věřil, že se v budoucnu jistě stane mocným kultivujícím – teď se však zasekl na tak jednoduché činnosti, jako bylo obstarání jídla.

Pomalu se setmělo. Okolí bylo znepokojivě tiché, jen z dálky od lesa se ozývalo vytí. Cheng Qian chvíli poslouchal a pak se zamračil. Pospíšil si na břeh, popadl spící Loužičku, sevřel dřevěný meč a přemýšlel, kam se vydat, aby byli v noci v bezpečí.

V okamžiku se vytí přiblížilo. Cheng Qian se napjal, protože se mu zdálo, že nebezpečí může přijít odkudkoliv. Neodvážil se dál váhat. Loužičku si hodil na záda a pustil se poklusem proti proudu. V tom z lesa vyskočil černý stín, přistál před chlapcem a zastoupil mu cestu. Zvuk těžkého dechu byl ve tmě stále zřetelnější a pár zelených očí si lačně prohlížel obě lahodná sousta před sebou

Cheng Qian se okamžitě zastavil. Ustupoval s nataženým dřevěným mečem a neodvážil se vydat ani hlásku. I když si opravdu přál, aby Loužiččin původ coby královny netvorů působil na vlky odstrašujícím dojmem, nebylo tomu tak. Tyhle ohavné bestie neměly žádný důvod bát se sotva odstaveného mláděte, ani když pocházelo z prastaré mytologické bytosti.

Chlapec v obklíčení vlků pozvedl meč. Věděl, že tváří v tvář těm stvůrám nesmí projevit ani náznak strachu, protože pouhá chvilka zaváhání jim poskytne odvahu roztrhat je na kusy. Pohnul zápěstím, aby si připravil úvodní pohyby dřevěného meče Fuyao, a zároveň zašeptal k Loužičce: „Kde máš křídla? Dostaň nás odsud!“

Dívenčin obličej zrudl námahou. Ale ať už ztratila sílu z hladu nebo ji vlci jednoduše vyděsili, vyrostl jí ze zad jen pár křídel velikosti dlaně, dobrý tak na použití místo vějíře.

Cheng Qianovi se sevřelo srdce. A přesně jak se obával, při pohledu na Loužiččina křidélka vycítil vůdčí vlk jeho váhavost a strach. Přikrčil se a zavrčel, jako by dával rozkaz zbytku smečky. Chlapec napjal všechny svaly a sekl dřevěným mečem. S prvním krokem formy Dlouhého letu bájného orla prolétl zpoza jeho zad studený poryv větru. Chlapec se bez přemýšlení rychle otočil, změnil postoj a provedl třetí pohyb. Nahryzaný dřevěný meč udělal ve vzduchu ostrý oblouk, přesně se vyhnul drápům šelmy a zuřivým sekem ji zasáhl do čelisti.

Na svém šermířském umění tvrdě pracoval. Přinejmenším co se týče prvních dvou forem, daleko předčil svého prvního staršího bratra, protože se na rozdíl od něj namáhal porozumět tomu, co cvičí.

Vůdčímu vlkovi se lstivě zaleskly oči a znovu zavyl. Dva menší vlci, číhající stranou, se vyřítili a odřízli Cheng Qianovi ústupovou cestu. Chlapec byl od mistrova odchodu napůl bez sebe smutkem, bolestí a zoufalstvím, a nyní, tváří v tvář dravému pohledu vlka, jeho zuřivost konečně přetekla.

V divokém záchvatu hněvu se Cheng Qian vrhl šelmě vstříc. Jeho impulzivita a výraz tváře mu dodávaly nebojácný dojem, chlapcovy emoce a nálada vešly do souladu s dřevěným mečem Fuyao a náhle to vypadalo, jako by se na ostří dřevěného meče zalesklo světlo. Jakmile dokončil celou sestavu Dlouhý let bájného orla, použil techniku Přílivového meče, kterou dřív pro zábavu trénoval. Zbraň jako by vyletěla Cheng Qianovi z ruky a zabodla se přímo do vlčí tlamy.

Neúprosný hrot meče se střetl s rozevřeným chřtánem. Cheng Qianova paže se zadrhla o jeho tesáky, rukáv se mu roztrhl a na paži mu zůstala dlouhá tržná rána od zápěstí až po loket.

Vlk bolestně zavyl a Cheng Qianův dřevěný meč praskl.

To už zaútočil zbytek smečky. K Loužiččině hlavě se blížily drápy, ale chlapec si ji bleskově přesunul na bok, a přestože byl jeho meč zlomený, švihl zbývající polovinou po vlkově čenichu. Těžce potlučené zvíře vrazilo do chlapce a ten pod jeho vahou couvl o několik kroků.

Krev z poraněné ruky potřísnila dívenčino tělo a naplnila jí nos těžkým pachem. Loužičce strachem zpopelavěla tvář, naráz mu na paži ztěžka a vzápětí se vznesla do vzduchu. V pravou chvíli se jí podařilo rozvinout křídla.

Nebeský netvor zamířil bez otálení k obloze, mával velkými křídly a zvedal vítr tak silný, až to vůdčího vlka shodilo na zem.

Zvíře podobný obrat nečekalo. Zavrčelo a vrhlo se po chlapcově noze, ale ten už byl mimo jeho dosah. Vlk dopadl zpět na zem, zavyl a vztekle ustoupil.  

Cheng Qian byl naplněný zuřivostí. V měsíčním světle vrhl na vůdčího vlka tak intenzivní pohled, že zvíře na chvíli ztuhlo strachy, stáhlo ocas mezi nohy a zakňučelo.

Loužička nezvládla letět příliš dlouho. Byla přece jen mladá a vyčerpaná, takže brzy tvrdě dopadli na blízký kopec.

 Cheng Qian si zkousl rty. Zapřel se o zbytek meče a utrhl si z oděvu kus látky, aby zastavil krvácení. Nepotřeboval přilákat další šelmy.

Byl ošklivě zraněný, s tělem podchlazeným dlouhým stáním v řece a s mladší sestrou, která se o sebe nedokázala postarat. Přesto musel rozdělat oheň, obstarat jídlo, najít místo k přenocování a dávat pozor na okolí, zda se neblíží nebezpečí.

Zde, v Bezútěšném údolí a na pokraji svých sil, si chlapec uvědomil, že nemá čas zabývat se propletenci vztahů mezi mistrem a démonickými kultivátory, ani se trápit svou osamělostí a nejasnou budoucností.

V tuto chvíli bylo nejdůležitější odejít a dostat do bezpečí mladší sestru a Pečeť vůdce sekty.

…

Mezitím lidé z Ostrova Azurového draka konečně se zpožděním dorazili na břeh Východního moře.

Jelikož Muchun Zhenren svým učedníkům nikdy o této sektě neřekl žádné podrobnosti, ani jim nepředstavil žádné tamní mocné kultivující, Yan Zhengminga vůbec nenapadlo, že by se měl někomu podbízet, nebo někoho alespoň oficiálně pozdravit.

Místo toho požádal taoistické chlapce, aby navzdory rozbouřenému moři použili všechny zbývající čluny a pátrali po ztracených členech sekty.

Li Yun a Han Yuan se sešli v kajutě a prohrabávali se hromadou knih, kterou si s sebou Cheng Qian přivezl. Yan Zhengming mezitím rozčíleně přešlapoval a dával pokyny: „Hledejte knihy o zaklínadlech. Han Yuane, tyhle ne, ty ještě nejsou rozvázané, možná je ani nečetl. Pospěšte si!“

„Nespěchej na mě! Najdu to, pravděpodobně…“ Li Yun zvedl ruku. „První starší bratře, je to tahle?“

Yan Zhengming okamžitě odhodil vlastní knihu a šel se podívat. Pečlivě si pročítal informace, týkající se sledovacích kouzel. „Co to sakra… co to má být?“

„Co tam stojí?“ zajímal se ustaraně Han Yuan.

„Píše se tam, že…“

Vtom dovnitř vtrhl taoistický chlapec a zadýchaně hlásil: „Mladý pane, ptá se po vás paní Tang Wanqiu!“

„Nepovykuj tu! Potřebuji se soustředit na jejich nalezení!“ Aniž by vzhlédl, Yan Zhengming mávl rukou a přečetl svým mladším bratrům daný úryvek: „Píše se tady, že sledovací talisman a jeho tvůrce jsou navzájem spojeni. Sám jsem ho vyryl, ale k čemu to je? Po dokončení jsem vůbec nic necítil! Co je to sakra za spojení!“

Li Yunova tvář změnila barvu. „Starší bratře…“

„Mluv na rovinu! Co mi chceš říct?“

„Uvažoval jsi nad možností, že se naše sledovací kouzlo prostě nepovedlo?“

Yan Zhengming se zarazil. Po hodné chvíli zamumlal: „Ale Měďák…“

Rozmrzele se plácl do čela. Byla to všechno Cheng Qianova chyba! I když s něčím neměl zkušenosti, vždycky se choval, jako by tomu naprosto rozuměl. Právě takový přístup způsobil, že tomu amatérskému spratkovi bez rozmyslu uvěřil!

Kdyby byl na toho bastarda spoleh, museli by ho teď hledat?

V tu chvíli přiběhl další taoistický chlapec a s výrazem absolutního děsu svíral potrhanou stuhu: „Mladý pane, tohle našli…“

„Tu stuhu jsem uvázal mladší sestře kolem pasu!“ Li Yun popadl látku a oči se mu rozšířily. „Byl v ní zabalený sledovací talisman, ale ten tu není!“

Chlapci se na sebe zděšeně podívali.

Náhlé ticho přerušil chraplavý ženský hlas: „Sledovací talisman? Jaký sledovací talisman?“

Li Yun se otočil a spatřil vcházet Tang Wanqiu Zhenren. Vypadala jako napůl utopená krysa. Co ta tady chce? Protože si však byl vědom povinností mladšího, mírně udiveně ji pozdravil: „Tang Zhenren.“

Yan Zhengming vrhl zuřivý pohled na oba taoistické chlapce a pokáral je: „Proč jste mi neoznámili příchod starší? K čemu jste dobří?“

Tang Wanqiu nad tím lhostejně mávla rukou a vzala stuhu Li Yunovi z ruky. Po chvilce se zeptala: „Tohle není tvého pána, že?“

V tuto chvíli neměl Yan Zhengming na plané řeči trpělivost, ale protože Tang Wanqiu byla tak trochu jejich starší kolegyně, dal své rozčílení najevo pouhým svraštěním obočí. „To je naší mladší sestry. Je příliš malá a my jsme se báli, že by se mohla ztratit, tak jsme jí to pro jistotu přivázali k pasu. Prosím, odpusť nám, že jsme špatní hostitelé, ale náš mistr je nezvěstný. Nebo byste si dala šálek čaje?“

Tón poslední věty zněl jako příkaz k odchodu.

Naštěstí byla Tang Wanqiu prostým člověk jednoduché mysli, takže nezdvořilost v jeho hlase přehlédla. „Navrhuji, abyste to vzdali. Tebou vyrobené kouzlo by proti dvěma démonickým kultivátorům nemělo šanci.“

Yan Zhengming zúžil oči. Ještě ona se do něj musela obout. Copak sem přišla s cílem ho zesměšnit?

Někdy bylo na posuzování lidí podle vzhledu něco pravdy. Když se mluvilo o člověku, obzvláště o ženě, která se nestarala o svůj vzhled, pak pokud za tím nebyl nějaký složitý příběh, byli to to většinou lidé typu Tang Zhenren: jednoduší a neschopní číst mezi řádky.

Yan Zhengming zíral na její hranatou tvář a čelist širší než čelo, a jeho nálada klesala hloub a hloub. Jak by se jí co nejdřív zbavil? Než se mohl rozhodnout kde začít, přešla netrpělivá Tang Wanqiu bez jakýchkoli soucitných frází rovnou k věci: "Pán ostrova Azurového draka mě žádá, abych tě k němu vzala, takže pojď."

Yan Zhengmingovy oči se znovu přivřely.

Li Yun dobře znal povahu svého staršího bratra a obával se nevhodných poznámek. „Starší bratře…“ začal rychle.

K jeho překvapení však Yan Zhengming neskákal vzteky, ani svůj hněv jinak neprojevil. Po chvíli zamyšlení se se sklopenýma očima zeptal: „Proč by Pán ostrova toužil vidět nás, mladší? Zná se snad s naším mistrem?“

Huňaté obočí Tang Wanqiu se zkroutilo. Každý jeho chloupek se nadzvedl, jako by říkala: „Samozřejmě, proč asi jinak?“

Yan Zhengmingovi se rozbušilo srdce. Spěšně namítl: „Ale náš mistr je teď nezvěstný. Mohl bych v této věci požádat Pána ostrova o laskavost…?“

„Už ho hledá. Pojďme.“

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--