Kapitola 53: Pravda nebo klam; těžko rozeznat 3

 To už Xie Lian nevydržel: „Qi Rongu, buď zticha!“

Lang Qianqiu rozzlobeně otočil hlavu. „Proč by měl mlčet? Protože říká pravdu? Na Zlaté hostině jste ty a An Le zaútočili oba: jeden zabil celou moji rodinu a druhý dokončil vraždu mého otce. To mi všichni lžete?“

„Neposlouchej…“ začal Xie Lian, ale Qi Rong ho přerušil.

„Samozřejmě že ti všichni lžou! Jsi tak hloupý! Koho jiného bychom měli podvádět, když ne tebe! Nebýt jakéhosi ranaře, který nám překazil plány, připravili bychom tě o život už ve dvanácti! Místo toho jsi dostal ten luxus dospět a povznesl ses!“

„Ve dvanácti?“ zopakoval Lang Qianqiu. Jediné, co se mu v té době přihodilo, byl únos, který překazil Xie Lian. „Ty lupiče, kteří ten rok vnikli do paláce, aby mě unesli, poslal lid Xian Le?“ ujistil se.

„Ah!“ Qi Rong mlaskl jazykem. „Myslíš, že nějací obyčejní zabijáci mohou jen tak unést korunního prince, obklopeného stovkou královských stráží? Prosím tebe! To já jsem tehdy An Leovi pomáhal!

Lang Qianqiu pomalu kývl. „Pomáhal? Dobře. Rozumím. Takže všichni moji přátelé byli falešní. Lidé z Xian Le se nikdy nestarali o naše přátelství. Váš princ An Le nikdy neměl dobré úmysly a místo toho nám usiloval o život.“

Obrátil se na Xie Liana. „Takže všechno, co jsi mi řekl, byla také lež.“

Qi Rong předstíral překvapení. „Rychle, rychle, rychle si pospěš, ať si mohu poslechnout, co ti můj svatý bratranec navykládal!“

Lang Qianqiu ho ignoroval a dál mluvil ke Xie Lianovi: „Říkal jsi, že Yong’an a Xian Le jsou ve svých kořenech jedním národem, a ať už mezi sebou měly královské rodiny jakékoliv konflikty, s civilním obyvatelstvem to nemá nic společného. Obě strany bývaly jednou rodinou, a za naší vlády může dojít ke změnám k lepšímu. Dokud jsou lidé šťastní, nezáleží na tom, jak se jmenuje královský rod, obě strany mohou časem zapomenout na zášť a sjednotit se. To všechno byla lež. Samé nesmysly, kecy, lži!“

Přesně toho se Xie Lian obával. Okamžitě vykřikl: „Ne, žádné lži! Přemýšlej: nedošlo za tvé vlády ke skutečným změnám?“

Lang Qianqiu zavřel ústa a zatajil dech.

Xie Lian pokračoval: „Nevedlo se ti opravdu dobře? Copak zbytek obyvatel Xian Le nežil v míru s lidmi Yong’anu? Konfliktů a nepokojů bylo čím dál méně, tak jak by něco z toho mohlo být falešné!“

Nastala chvíle ticha. Lang Qianqiuovi se po tvářích kutálely slzy. „Ale… ale co moji rodiče? Sjednocení Yong’anu a Xian Le bylo jejich největším přáním, proto udělali poslednímu z tvé královské linie knížecí titul ‚An Le‘!  Jejich přání se splnilo, ale jak skončili?“

Qi Rong mlaskl. „To je ale fňukání, úplně jako kdysi můj svatý bratranec! Přišel jsi s pláčem kvůli svému tatíkovi, mamince… Copak jsem kurva já obtěžoval tvoje předky kvůli SVÝM rodičům? Že bylo jejich přáním zkurvené sjednocení Yong’anu a Xian Le jejich přáním? To jsou ale hezká slova! An Le, An Le, nejdřív se usaď, potom buď šťastný.¹ Myslíš, že jsem to nepochopil? Že chcete vy yong’anští psi do konce života šlapat po hlavách Xian Le?“

Xie Lian rozzlobeně zařval: „Qi Rongu, přestaň bláznit!“

Lang Qianqiu se přes slzy zadíval na Qi Ronga. „Ty stojíš za masakrem mého rodu? To ty jsi součástí spiknutí na Zlaté hostině?“

Qi Rong se ušklíbil. „Ano, jsem toho součástí. An Le také. A tvůj mistr taky! My tři z Xian Le jsme se na tom všichni podíleli, hahahaha!“

Uprostřed toho smíchu se náhle Lang Qianqiu prudce rozmáchl širokým mečem a udeřil. Qi Rong stihl jen vykřiknout, než bylo jeho tělo přeseknuto na dvě poloviny.

Byl to krvavý výjev. Obě půlky jeho těla se válely po zemi a ta horní část křičela: „To nebolí! Nebolí to! Vůbec to nebolí! Ve srovnání s ránou bratrance korunního prince je to jako nic! Hahahahaha!“

Lang Qianqiu neřekl ani slovo, chytil ho za hlavu a zvedl. Xie Lian si všiml jeho podivného výrazu, zatímco Qi Rong stále chrlil urážky. Spěšně zavolal: „Qi Rongu, jestli si ceníš svého života, sklapni!“

Sám princ se k ostatním vždy choval s laskavou úctou, ale Qi Rongovi se nedalo čelit běžným způsobem. Věděl to moc dobře, takže se s ním nikdy nesnažil o zdvořilost a podvědomě sklouzl k hrubosti.

Lang Qianqiu táhl Qi Rongovu horní část těla k obrovskému kotli, naplněnému bublající vodou.

„Tenhle kotel používáš k vaření lidí?“

Za Qi Rongovým zkrvaveným tělem zůstávala široká krvavá stopa. „Jo, a?“

Lang Qianqiu ho beze slova pustil.

„Aaaaah, aahahaha!“

Bylo těžké rozeznat, jestli Qi Rong křičí, nebo směje, ale v okamžiku, kdy dopadl do kotle, bylo jeho maso okamžitě rozvařeno na kaši.

Tohle Xie Lian nečekal. Zorničky se mu rozšířily a vyhrkl: „Qianqiu!“

Lang Qianqiu na něj ostře pohlédl: „Copak? Kolik lidí snědl Zelený duch Qi Rong? To ho nemůžeme naučit, jaký je to pocit uvařit se zaživa? Je to nepřítel, který vyvraždil můj rod, copak nemám právo chtít, aby trpěl?

Samozřejmě, že měl. Xie Lian nemohl nic namítat, proto mlčel. Přesto, ať už jako bojový bůh východu nebo korunní princ království smrtelníků, Lang Qianqiu nikdy nic takového neudělal. Vždycky byl v soubojích čestný a nikdy se nesnížil ke krutosti. Tento čin byl na hony vzdálený Lang Qianqiuovi, kterého Xie Lian znal.

Poté, co byl Qi Rong vhozen do vroucí vody a vyloven, nezachovalo si jeho tělo lidskou podobu. Nyní připomínalo roztavenou hroudu kůže a masa, z níž na některých místech trčely kosti. Přesto vypadal docela spokojený, a stále se chechtal.

„Gratuluji, bratránku! Podívej se na svého dobrého učedníka! Jeho srdce ztvrdlo! Teď je krutý a umí mučit!“

Lang Qianqiu opět uvolnil prsty a Qi Rong se znovu ponořil do kotle. Tentokrát to vypadalo, že vroucí tekutina rozpustila i jeho kosti, protože Qi Rong už nevyplaval a na hladině se objevily jen zbytky jakési zelené látky.

Xie Lian si nemohl pomoci a zavolal jeho jméno.

Kdysi dávno se Qi Rong tím, že je bratrancem korunního prince neustále chlubil, velmi Xie Liana zbožňoval a chválil všechny jeho činy. Po pádu Xian Le se změnil v naprostého šílence. Vedl vypalování jeho chrámů, znesvěcování jeho paláců a byl to on, kdo nechal namísto prahů umístit sochy klečícího korunního prince. Byl schopen všeho, jen aby Xie Lian trpěl. Princ se snažil jeho chování přehlížet, a pokud ohrožovalo druhé, snažil se mu jeho záměry překazit. Když už to nemohl snášet, nezbylo mu nic jiného, než se stáhnout pryč a zmizet tak Qi Rongovi z očí i z mysli.

Poté se mnoho let neviděli a Xie Lian věřil, že Qi Rong zemřel. Kdo by to byl řekl, že se po tak dlouhé době náhle setká s postavou ze své minulosti, a uvidí tvář, která se mu tolik podobala?  Mísila se v něm nostalgie s výčitkami svědomí. Z královského rodu Xian Le už přece jen zůstali jenom oni dva, tak dlouho se neviděli, a teď byl Qi Rong před jeho očima zabit člověkem, který dřív nebyl schopen provést ani výprask lískovkou. Za tak krátkou dobu se toho tolik událo! Xie Lian si ještě nestačil utřídit myšlenky a v srdci měl zmatek.

Lang Qianqiu stál vedle kotle se sklopenou hlavou a mlčel. V tom se ozval Hua Cheng: „On nezemřel.“

Druhý princ zvedl hlavu.

Hua Cheng pokračoval: „Snad si nemyslíš, že jsi dosáhl pomsty? Zničil jsi jen jednu z jeho mnoha podob. Jestli ho chceš skutečně zabít, musíš najít jeho popel.“

„Díky, že jsi mi to připomněl,“ řekl Lang Qianqiu chladně. „Určitě ho chytím vlastníma rukama a jeho popelem uctím památku svého váženého otce a matky. Až se tak stane, přijdu a všechno s vámi vyrovnám. Státní preceptore, neopovažuj se pomýšlet na útěk!“

Když domluvil, uchopil svůj široký meč, jedním úderem rozsekl kotel a prudce se otočil k odchodu. Z kotle se vyvalila vařící voda plná úlomků kostí.

Xie Lian se za ním chtěl rozběhnout, ale věděl, že to nemá cenu. Zastavil se, stál na místě a nebyl schopen slova. Hua Cheng se k němu přiblížil. „Právě se dozvěděl pravdu, takže bude lepší, když ho necháme o samotě vychladnout.“

„Proč se to musel dozvědět? Byla pravda tak důležitá?“

„Velmi důležitá,“ odpověděl Hua Cheng. „Potřeboval vědět, co jsi udělal ty a co ne, a proč se to muselo stát.“

Xie Lian sebou škubl a chladně odvětil: „K čemu je dobré tohle všechno vědět? Jsem nevinný jen proto, že jsem zabil méně lidí? Je to ‚méně‘ tak podstatné?“

Hua Cheng neodpověděl.

V Xie Lianovi vybuchl hněv a ani nevěděl, na koho se zlobí. Vyhrkl: „A jaké že to důvody omlouvají mé činy? Jeho otec, král Yong’anu, chtěl oba rody spojit, copak jsem ho nezabil? Princ An Le byl poslední z pokrevní linie mého rodu, copak jsem ho také nezabil? Ať se stalo cokoliv, všechno to byla moje vina, takže co je na tom špatného, když ponesu následky? Čeho bych se měl bát? Ať se mi stane cokoliv, stejně nemůžu zemřít! Můžu za to já. Nosím neštěstí. Přinesl jsem ho princi An Leovi, Qi Rongovi, a stejně tak všem v Xian Le. Není lepší nenávidět jednoho místo všech? Musí teď Lang Qianqiu věřit, že všechno, co jsem ho učil, bylo falešné? Že to byly jen prázdné řeči?“

Hua Cheng se s ním nehádal, jen ho tiše pozoroval. Oba na sebe hleděli a najednou si Xie Lian zakryl obličej rukama. „Je mi to líto, San Langu! Je mi to líto. Zbláznil jsem se.“

„To nic. Je to moje chyba.“

„Ne, není. Je to moje odpovědnost.“ Xie Lian se sesul k zemi a tiskl ruce na spánky. „Je to strašné. Takový katastrofální průšvih.“

Hua Cheng se po chvíli posadil vedle něj. „Nemýlil se.“

Xie Lian si svíral hlavu a mlčel, zatímco Hua Cheng pokračoval: „Yong’anského král byl zabit, aby byl ochráněn zbývající lid Xian Le. Princ An Le byl zabit, aby se zabránilo boji dvou rodů. Ty jsi byl zabit rukou Lang Qianqiua jako vrah, který čelil spravedlnosti. Tři životy vyměněné za staletí míru, to za to stálo. Kdybych byl na tvém místě já, zachoval bych se stejně. Poslouchej, co říkám: nemýlil ses.“ V hlase neměl ani stopu pochybností. „Nemýlil ses. Nikdo by to nezvládl lépe než ty.“

Princ stále mlčel. Po nějaké době pomalu zvedl hlavu a konečně promluvil: „Jen si myslím, že to nebylo správné. Prostě si nemyslím, že je správné, aby byl někdo laskavý, a přesto dopadl tak špatně. Nemyslím si, že to mělo skončit takhle. I když jsem ho oklamal, chtěl jsem, aby si Qianqiu pamatoval, že jeho laskavost vůči Xian Le byla opětována. Udělat správnou věc mu otevřelo nekonečné možnosti. Ne jako teď, když si myslí, že všechno, co jsem řekl a v co věřil, bylo falešné. Lež, podvod… že to všechno byly zatracené kecy. Já jen…“ Zvedl pravou ruku a s pohledem na ni dokončil: „Jen nechci, aby si někdo musel projít tím, čím já.“

Hua Cheng tiše naslouchal a Xie Lian se cítil nesvůj kvůli vulgárním slovům, která použil. „Omlouvám se. Ale podívej, jak neuvěřitelně hloupé věci se dějí na tomto světě. Prvních několik generací Yong’anu bylo plných násilí a krutosti, ale nedošlo k žádné tragédii. Když došlo na rodiče Lang Qianqiu, chtěli jen vykonat něco dobrého, ale jak to skončilo?“

Král Yong’anu ho ctil jako Státního preceptora a pět let se k němu choval s nejvyšší úctou. I na sklonku života odešel, aniž by se tato důvěra stihla rozptýlit. Xie Lian nepřítomně hleděl kamsi do prázdna a zašeptal: „Opravdu nemohu zapomenout na výraz jeho tváře… když do něj pronikl můj meč.“

„Zapomeň na to,“ řekl tiše Hua Cheng. „Mohl za to Qi Rong a princ An Le.“

Xie Lian zavrtěl hlavou a zabořil ji mezi kolena. Jeho hlas zněl vyčerpaně. „A to šlo všechno tak dobře.“

Když Lang Qianqiuův otec poprvé nastoupil na trůn, jeho prvním nařízením bylo zlomit tradici utlačování lidu Xian Le. Obyvatelé obou národů mezi sebou poprvé zažili mír, ucítili naději na změnu a poprvé se objevily známky vzájemného přijetí. Konečně se objevila naděje, že se konflikt mezi nimi stane historií… a zrovna tuhle dobu si musel vybrat princ An Le, aby vykoupal Zlatou hostinu v krvi.

Té noci když utekl a našel prince An Le, měl v úmyslu ho varovat, aby už nikdy nevyvolával problémy. Když však poslední potomek královského rodu Xian Le zjistil jeho pravou totožnost, nadšeně ho sevřel v náručí a požádal ho, aby se připojil k jeho velkolepému plánu pomsty a obnovy jejich království. Oči měl rudé vášní a hlas mu vzrušením přeskakoval, až člověku vstávaly vlasy hrůzou. Nejprve přísahal, že prolije krev na Zlaté hostině, pak že vyhladí Lang Qianqiua a způsobí zmatek v Yong’anu. Udělal by to i za cenu zničení rostoucího přátelství mezi oběma národy, udělal by to i za cenu všech životů, které z Xian Le zbyly. Pokud by mohl všechny z Yong’anu stáhnout do hlubin pekla, neváhal by.

Ale nakonec bylo vše jinak, došlo na zabíjení a došlo na vraždění. Ať už byl Xie Lianův důvod jakkoliv spravedlivý, ať už byl jakkoliv přesvědčený o své pravdě, skutečností bylo, že vlastníma rukama zabil čestného krále, který chtěl vymýtit nerovnost mezi národy, a zabil i posledního pokrevního potomka svého rodu.

Zasloužil si nést veškerou vinu.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Všimli jste si? Všimli? Já doufám, že ano! Konečně se mi podařilo v textu zprovoznit funkční odkazy na poznámky pod čarou a zpět. Mělo by jít na telefonu i PC. Ze všech možných i nemožných návodů o přehrabování se v HTML kódu má veškeré díky tento! Velmi zvolna budu opravovat poznámky i v minulých kapitolách.

---

1 Doteď jsem věřila, že An Le je jméno. Ale možná půjde o titul, jako když Jun Wu říká princi Xian Le. První znak znamená bezpečný, mír, nebo usadit se, a druhý štěstí, radost. Na tento význam naráží Qi Rong v další větě, kdy v nepřeložitelné hříčce říká: „An Le, An Le, nejdřív se tu usaď, potom buď šťastný.“ Ach ta krása čínského jazyka a jejich písma.^↩