Kapitola 54: V doupěti kanibalů; Král duchů čelí nebeským úředníkům 1

Xie Lian otočil hlavu a pohlédl na svou sklesle vypadající klečící sochu. „Qi Rong měl v jedné věci pravdu. Jsem opravdu neschopný.“

„Nesmíš poslouchat slova tak neužitečného odpadu, jako je on,“ řekl Hua Cheng mírně. „Neumí nic, než dobře utíkat a vyhýbat se smrti. Ani po osmi stech letech se nedokázal dostat na nejvyšší úroveň. I kdybys ho zabil, jen by sis ušpinil ruce.“

Princovy rty sebou trhly. Copak sám není přesně takový? Dokáže dobře utíkat a neumírat, a i po osmi stech letech se dostal… nikam.

Lang Qianqiu byl vysoký nebeský úředník, byl bojový bůh východu, a i přesto si zachoval svou starou povahu – stále byl přímý a stále usínal na nudných jednáních. Xie Liana to pomyšlení docela uklidňovalo, jenže co když se teď změní? Vydal se pronásledovat Qi Ronga, a jakmile se mu podaří ho zabít, jak se s tím dokáže vyrovnat?

Xie Lian vstal, pomalu došel k soše a postavil se proti ní. Její tvář byla skutečně totožná s tou jeho, jenom ji vytesali se smutným výrazem a obličejem pokrytým slzami, celým zkřiveným a nevzhledným. Chvíli na ni hleděl, pak si povzdechl a položil jí ruku na hlavu. Do sochy se vlil mocný proud energie.

Když ruku stáhl, po tváři sochy se rozběhly dvě dlouhé praskliny a brzy na to se uplakaná tvář rozdělila, socha se rozpadla na malé kamínky a její zbytky se rozsypaly po zemi. Už nikdy nebude možné ji opravit.

Když se princ znovu otočil, měl ve tváři svůj obvyklý mírný a klidný výraz. Promnul si čelo. „V Qi Rongově doupěti se pravděpodobně stále skrývá spousta lidí. Půjdeme je najít a osvobodit.

Hua Cheng se postavil. „Pojďme.“

Během předchozího rozruchu už všichni malí duchové se zeleným světlem z Qi Rongova doupěte utekli, a ti, kteří zůstali, zalezli hluboko do stínů a báli se vyjít. Několik takových

Princ s Králem duchů při prohledávání jeskyní chytili a donutili je provést je celým komplexem. Objevili mnoho jeskyní, které sloužily k „uchovávání čerstvého jídla“ a počet lidí, které Qi Rong chytil ke konzumaci, se při hrubém odhadu vyšplhal ke třem stům. Buď to byli vesničané z okolí, nebo cestovatelé, kteří procházeli kolem.

Oba dva při svém průzkumu odemkli vězeňské cely a všechny zadržené osvobodili. Když měl Xie Lian jasný cíl, dokázal se soustředit a uklidnit, a jakmile byli všichni zajatci a svobodě, našel konečně čas promluvit si s Hua Chengem.

Chvíli přemýšlel, jak začít. „Hm, San Langu, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

„O co jde?“

„Jak jsi věděl, že je Qi Rong strůjcem spiknutí na Zlaté hostině?“

Zpočátku netušil, proč je Hua Cheng přivedl  do doupěte Zeleného ducha, ale teď mu bylo jasné, že chtěl přimět druhého korunního prince, aby si na vlastní uši vyslechl jeho přiznání.

Princ pokračoval: „Qi Rong o mé identitě Fang Xina netušil. Kdyby ano, obtěžoval by mě od samého začátku. V té době jsem sice měl podezření, že staří členové královské rodiny Xian Le spřádají nekalé plány, ale nevěděl jsem, kdo za tím vším stojí. Jak jsi to zjistil ty? A jak dlouho to víš?“

„Vlastně chvíli.“ Hua Cheng vedle něj kráčel s rukama za zády. „Několikrát jsem na Qi Ronga narazil, takže jsem věděl, co je zač. Qi Rong byl za svého života z Xian Le a na Yong’an pohlížel s hlubokou nenávistí. Byl dobrý v umění provokovat, rozdmýchávat požáry a překrucovat pravdu, a také zosnoval a zmanipuloval mnoho vražedných spiknutí proti yong’anským šlechticům. Dokázal se však opravdu dobře skrývat.“

Xie Lian potřásl hlavou. „Takže na Zlaté hostině to nebylo poprvé. Má štěstí, že je v tom skrývání opravdu dobrý, protože kdyby Nebesa zjistila, že má ve všech těch smrtelných konfliktech prsty, neměli by slitování.“

„Vraždy na Zlaté hostině byly přesně v jeho stylu,“ kývl Hua Cheng, „takže jsem se vždycky domníval, že byl hlavním strůjcem, a Státní preceptor Fang Xin byl jeho poskokem. Ale když tě Lang Qianqiu na Vyšším dvoře označil jako Státního preceptora, tahle teorie padla. Nebylo možné, abys byl s Qi Rongem na jedné lodi.“

Xie Lian zpomalil. I když Hua Cheng nebyl v palácové síni Nejvyššího bojového boha přítomný, byl překvapivě dobře informován o tom, co se tam událo. A nejen to, měl také výborný překlad o vztahu Xie Liana s Qi Rongem.

Hua Cheng pokračoval: „Stále jsem se přikláněl k tomu, že je Qi Rong hlavním strůjcem, nebo alespoň tím, kdo to celé začal. Po nástupu Lang Qianqiuova otce na trůn získali zbylí obyvatelé Xian Le řadu výhod a jejich život se zlepšil. Neměli důvod mstít se za své padlé království, takže jediný, kdo to nemohl nechat být, byl královský rod Xian Le. V té době byl jediným zbývajícím potomkem princ An Le. Pokud chtěl Qi Rong někoho postrčit, aby dělal problémy, byl to právě on. A jak příhodné, hned po zlaté hostině zemřel na neznámou nemoc. Přímo to křičelo do očí.“

Princ přikývl a Hua Cheng své vysvětlování uzavřel: „Bylo víc než pravděpodobné, že byl zabit, a že důvod jeho smrti souvisel se Zlatou hostinou. Moje první myšlenka byla, že je to celé dílo yong’anské šlechty, ale protože zbytek obyvatel Xian Le nebyl nijak zasažen, tuhle variantu jsem zavrhl. Potom jsem dospěl k současnému závěru.“

Xie Lian se ohromeně usmál. „Tak málo vodítek, a přesto jsi dokázal usuzovat tak přesně!“

„Není to těžké. Jen musíš dobře znát hlavní zúčastněné osoby.“

„To ano, ale ve tvé dedukci je jedna část, kterému nerozumím.“

„A tou je?“

„Proč jsi tak pevně přesvědčený, že první krok musel udělat Qi Rong?“

„Nešlo o přesvědčení, že to udělal on. Jen jsem věděl, že ty jsi to nebyl.“

Xie Lian se přestal usmívat a odmlčel se. „Proč?“

„Jako svůj důvod k vraždám na Zlaté hostině jsi Lang Qianqiuovi uvedl, že jsi ‚nesnesl vidět jeho rod na trůně‘. Kdyby ses přiznal k vraždám na Zlaté hostině s jakýmkoliv jiným důvodem, pak bych tomu věřil, ale tohle bylo vzorové prohlášení člověka, který se snaží krále svrhnout. Jenže král Yong’anu vládl upřímně a lidé ho milovali, takže to od tebe zní jen jako ubohý pokus pošpinit své vlastní jméno.“

Xie Lian se tiše zasmál. „Pošpinit své vlastní jméno? Copak nevěříš, že v hloubi duše ukrývám takové myšlenky? Že hluboko v sobě chovám silnou zášť?“

„Myšlenky jsou jedna věc, ale ty bys podle nich nejednal.“

Princ se znovu odmlčel. „San Langu, nejsem takový, za jakého mě považuješ. Ty…“ Zavřel oči a zavrtěl hlavou, jako by si nebyl jistý, zda má cenu to komentovat.

„Co jsi chtěl říct?“ Hua Chengův hlas zněl naléhavě. „Ať je to cokoliv, dopověz to.“

Xie ta slova chvíli převaloval v ústech, ale nakonec řekl: „Jen si myslím, že je lepší, když lidé do druhého nevkládají příliš velké naděje.“

„Aha? Jak to myslíš?“

„Je lepší nepovažovat druhého za příliš dokonalého,“ odpověděl princ. „Pokud člověka sleduješ jen z dálky a nikdy s ním nepromluvíš, pak budiž. Ale jakmile se s někým seznámíš a sblížíš, jednoho dne nepochybně zjistíš, že ten člověk není takový, jakého sis ho vysnil. Že je třeba úplným opakem. A až se to stane, budeš velmi zklamaný.“

Hua Cheng zavrtěl hlavou. „To nikdy nemůžeš vědět. Je mi jedno, jestli se někdo zklame, protože pro jiného je už samotná existence určitého člověka na tomto světě nadějí.“

Mluvil nenuceně, jako by šlo o nedůležitou poznámku, ale i když neupřesnil, kdo je ten „někdo“ a kdo je ten „jiný“, Xie Lian se zastavil v půlce kroku, a srdce se mu zatřepotalo. Cítil se lehký jak peříčko a chvíli nedokázal promluvit. Teprve po dlouhém okamžiku vyhrkl: „San Langu, kdo doopravdy jsi?“

Hua Cheng se také zastavil a otočil hlavu, aby se na něj mohl podívat. Princ mu pohled zpříma opětoval: „Věděl jsi, kdo je Qi Rong a věděl jsi, jaký je. Věděl jsi, kdo jsem, a věděl jsi, jak mě namalovat jako bojového boha s korunou květů. Víš toho o mě opravdu hodně, možná ještě víc, než tuším.“

Hua Cheng zvedl oči. „Vždycky toho vím hodně.“

„To není totéž,“ zavrtěl Xie Lian hlavou. Levačkou si přidržoval loket druhé ruky, kterou si podpíral bradu a pátravě si Hua Chenga prohlížel. „Vždycky jsem měl pocit, že musíš být někým z mé minulosti, že jsi mě musel znát od malička. Možná to bylo během mého prvního vzestupu? Nebo možná ještě dříve? Přesto… opravdu si tě nepamatuji. Kdy jsem se setkal s takovou osobností, jako jsi ty?“

Někdo jako Hua Cheng byl nezapomenutelný už po prvním setkání. Xie Lian nikdy neztratil vzpomínky, ani neutrpěl úraz hlavy, takže nebyl důvod si ho nepamatovat. Zíral na něj a tvářil se poněkud zmateně. „Kdo přesně jsi? Už jsme se někdy setkali?“

Hua Cheng neodpověděl, ale jeho rty se mírně zvlnily. Xie Lian se okamžitě vzpamatoval. Takové vyptávání bylo vrcholně nezdvořilé!

Duchové své pravé jméno obvykle tajili, a pokud nešlo o někoho tak nepochopitelně šíleného jako Qi Rong, neměli důvod ho komukoliv sdělovat.

Princ si proto pospíšil: „Omlouvám se, nevšímej si mě. Jen jsem se chtěl zeptat. Nemusíš mi odpovídat, nezáleží na tom.“

V tu chvíli Hua Cheng přimhouřil oči. Xie Lian si uvědomil, že si musel všimnout něčeho důležitého, a ohlédl se. Za nimi, nedaleko jeskyně, uslyšeli jasný a silný ženský hlas.

„Říkala jsem ti, že jsem v ženské podobě silnější, dokonce mám i větší štěstí! Přesto jsi mi to stále zakazoval! Už to vidíš? Tentokrát jsme to zvládli!“

Byl to hlas Shi Qingxuan.

Princ vyhrkl: „Vládce větru!“

Jak předpokládal, od vchodu do jeskyně přiběhla bíle oděná kultivující žena, které se při pohledu na něj rozzářily oči.

„Našla jsem ho! Jeho Výsost je tady!“

Jenže pak si všimla Hua Chenga za ním a její tvář okamžitě poklesla. Uskočila dozadu a rychle před sebou mávla vějířem Vládce větru. Než stihl Xie Lian cokoliv vysvětlit, dolehl k nim z nitra jeskyně další mužský hlas.

„Našla jsi ho? Jak je na tom?“

Hlas se přibližoval a brzy spatřili siluetu dalšího člověka. Byl to Feng Xin. V levé ruce držel dlouhý černý luk, a jakmile spatřil Hua Chenga, napnul stříbrnou tětivu a obezřetně se zastavil. Hua Cheng se jen ušklíbl a nechal to bez komentáře.

Xie Lian spěšně zasáhl: „Odložte zbraně, můžeme si to vyříkat!“

K jejich setkání došlo na úzké stezce u doupěte Zeleného ducha, dva proti dvěma. Feng Xin držel luk napjatý a v pravačce se mu tětiva z duchovního světla zformovala do tvaru šípu, mířícího na Hua Chenga.

Feng Xin promluvil varovným tónem: „Vaše Výsosti, pojď sem.“

Ten luk mu daroval Jun Wu, jmenoval se Feng Shen¹ a byla to velmi nebezpečná duchovní zbraň. Xie Lian se bál, že doopravdy vystřelí, a rychle se před Hua Chenga postavil. K jeho překvapení ho však Král duchů popadl a stáhl ho k sobě.

Ten pohyb druhou dvojici vyděsil a Shi Qingxuan okamžitě zvedla ruku. „Hua Chengu! Karmínový dešti dotýkající se květu! Nedělej nic zbrklého! Požár tvého Rajského panství byla nehoda! Jestli jsi rozzlobený, můžeme si promluvit. Nebesa ti to mohou splatit, vždyť jeho Veličenstvo Nebeský císař je dostatečně bohatý! Pusť Jeho Výsost a promluvme si!

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Přeji všem krásný Nový rok! Blížíme se ke konci první knihy a ačkoliv se mi podařilo úspěšně napřekládat dopředu co to šlo, zatím zůstanu u jedné aktualizace týdně, tj. vždy v neděli. Baví mě to o to víc, oč méně se "stresuji". Pokusím se ale slíbit, že když budou kapitoly krátké, zveřejním zaráz dvě. Ať nám to utíká! 

---

1 Feng Shen, čteme Feng šen. Já už se v těch Fenzích a Fanzích ztrácím! ^↩