Ostrov Azurového draka byl legendární nebeskou horou, která během všech ročních období zářila květy. Při pohledu od moře se naskýtal pohled na ostrov věčně prostoupený řídkou mlhou, kde se pohybovali kultivující oblečení do honosných rouch či mnišských hábitů tlumených barev.
Pán ostrova Azurového draka patřil mezi Čtyři svaté.
Léta se kultivoval v ústraní a jen zřídkakdy vycházel mezi ostatní. Zcela
nečekaně však nyní přišel přímo za Yan Zhengmingem, a to s vlídným
přístupem, jako by jednal s mladším kolegou. Snad aby projevil pochopení
pro mladíkovo rozrušení, Pán ostrova ho nijak nezdržoval společenskými povinnostmi.
Poskytl mu ubytování a velkoryse prohlásil, že dokud se nepodaří nalézt jeho
pána, mladšího bratra a sestru, jsou mu všechny zdroje na ostrově
k dispozici.
Ostatní kultivující samozřejmě nemohli drbat jako obyčejní
vesničané, takže to dělali potajmu.
Řeči byly pochopitelné. Pán ostrova Azurového draka se
neobtěžoval ukázat ani na desetiletém Nebeském trhu, kam se nahrnulo množství
lidí, připravených mu podlézat. Čím si tyhle děti zasloužily jeho přízeň?
Ti spratci se dokázali jen ohánět bohatstvím, jejich
kultivační úroveň byla nízká, a ani po příchodu na ostrov Azurového draka
neprojevili sebemenší pokoru nebo zdrženlivost. Byli ukrutně nesympatičtí.
Ale Yan Zhengming o těchto podružnostech nevěděl a
neobtěžoval se zajímat. Pán ostrova požádal o čtyři pilíře osudu,1 astrologické údaje Cheng Qiana a Loužičky, a
vyslal po nich pátrat nespočet kultivujících. Přesto se mu nepodařilo celé tři
dny zjistit jakékoliv zprávy.
Yan Zhengming netušil, jak se mu podařilo ty tři dny
přežít.
Ráno čtvrtého dne malá Yu, jedna z Yan
Zhengmingových služebných, jemně otevřela dveře jeho pokoje. Nesla si vše
potřebné na úpravu vlasů a kadidlo, které plánovala zapálit předtím, než svého
pána vzbudí. Místo toho překvapeně zjistila, že Yan Zhengming v pokoji
není.
Služebná se vyděsila. Myslela si, že vstala pozdě, a
poté, co se připravila na pokárání, váhavě prohledala místnosti, ale Yan
Zhengming nebyl k nalezení. Pánovu postel už ustlal jeden
z taoistických chlapců.
„Kde je mladý pán?“ zeptala se spěšně.
„Slyšel jsem, že dostali zprávy o vůdci sekty, tak
mladý mistr dnes ráno vstal brzy a jel se tam podívat.“
Malá Yu zůstala jako omráčená. Rodina Yanů měla dobré
vychování a ačkoliv Yan Zhengminga rozmazlovali, nikdy služebnictvo
nezneužívali. Yu se do této rodiny narodila jako služebná, ale protože byla
dívka, vychovávali ji téměř jako mladou slečnu2
a za běžných okolností
bylo jejím jediným úkolem na hoře Fuyao česat mladého pána. Dokonce, i když na
moři vypukl boj dvou ďáblů, seděla si bezpečně v kajutě. Teď poprvé
v životě pocítila strach.
Dívka si přitiskla k hrudi krabičku ze
santalového dřeva a znovu se zeptala: „On… řekl, kdy se vrátí?“
Taoistický chlapec se po nejisté služebné ohlédl a
mimoděk ztišil hlas. „Neřekl. Situace je teď dost nejasná. Tohle je jen mezi
námi – včera večer jsem slyšel, jak mladý pán mluví s druhým bojovým
strýcem. Je pravděpodobné, že pokud se věci pokazí, v dohledné době se
nebudeme moci vrátit na horu Fuyao. V takovém případě musíš mít na paměti,
že všichni lidé na tomto ostrově jsou kultivující, a ať už se chovají laskavě
nebo ne, jsou to mocní lidé. K tomu, aby nás zabili, potřebují jen o
trochu víc úsilí než k zašlápnutí mravence. Dávej pozor, aby ses kolem nich
nemotala a neznepřátelila si je, jasné?“
Vypadalo to, že Pán ostrova Azurového draka je se sektou
Fuyao velmi úzce spjat. Vzhledem k okolnostem zvážil možnost, že by se
Muchun Zhenren se svými učedníky mohli nacházet v okolí Bezútěšného údolí,
a poslal tam na ně počkat své muže. Nikdo z nich se však neodvážil do
údolí vstoupit a oblast pročesat.
Po třech dnech čekání nakonec uviděli Cheng Qiana
s Loužičkou vycházet ven.
Chlapec v tu chvíli vypadal neskutečně zuboženě. Kultivující
ke svému údivu zjistili, že s nimi Muchun Zhenren není, a že ty dvě děti
skutečně prošly údolím úplně samy.
V údolí bylo i odsud vidět různé netvory a drobné
bestie, ale ti dva se přesto dostali ven živí. Nejspíš jim musela požehnat nějaká duše na nebesích.
Ovšem jednání s chlapcem, který měl být podle jejich
očekávání celý vystrašený a vděčný, nebylo vůbec snadné.
K večeru Cheng Qian poděkoval jedné kultivující, která
mu z nedaleké vesnice přinesla misku zeleninové rýžové kaše.3
Chlapec nejdřív ochutnal, potom
si přitáhl Loužičku, nabral lžící kaše a přiložil ji dívence k ústům.
Poslední tři dny pro ni byly skutečně očistcem a málem z ní udělaly
hladového ducha, takže okamžitě otevřela ústa dokořán. Jenže Cheng Qian ruku
stáhl a ona se zakousla do vzduchu.
Žalostně na něj zírala a neměla daleko k pláči.
Cheng Qian zašeptal: „Pamatuješ, co jsem říkal? Tohle
je tvoje, jestli to zvládneš.“
Loužička spěšně přikývla, sepjala před sebou buclaté
ruce a udělala úklonu. Teprve potom dostala vůbec první sousto jídla za poslední
dny.
Náhodný pozorovatel by to považoval za nezbedné
škádlení, ale ve skutečnosti byla ta část s úklonou Loužiččinou obranou.
Po setkání se skupinou cizích kultivátorů nařídil
Cheng Qian dívence, aby od této chvíle před nikým neukazovala křídla a reagovala
jedině zdvořilostí.
„Proč vaše sekta přijala za učedníka tak malé dítě?“
zajímala se kultivující žena, která celou scénku opodál pozorovala a usmívala
se nad roztomilostí baculaté dívenky.
Cheng Qian jí věnoval drobný úsměv. „Jednou se můj
mladší bratr vyplížil z hory na trh a cestou na ni narazil.
V posledních letech byla nejspíš špatná úroda a její rodina si asi nemohla
dovolit ji vychovávat. Mému mladšímu bratrovi jí bylo líto, tak ji přivedl
k nám. Víte, v životě kultivujícího je deset nebo dvacet let krátký
okamžik, ale zároveň je to dost dlouhá doba, aby z brebentícího miminka
vyrostla dospělá žena. Čas ubíhá rychle, takže nezáleží na tom, že je teď
malá.“
Kultivující si nemohla pomoct a zavtipkovala na jeho
účet: „Ty sám jsi ten ‚krátký okamžik‘ ještě neprožil, přesto mluvíš jako
dospělý. Mimochodem, myslím, že by ses měl vrátit s námi a ošetřit svá
zranění. I kdyby tví starší bratři přijeli na létajících koních a cestovali bez
zastávky, bude jim to sem trvat nejméně jeden nebo dva dny.“
„Kdybych byl sám, šel bych s vámi. Ale protože je
tu se mnou mladší sestra, mohla by vám způsobit potíže. Takže raději počkám na
starší bratry, protože než můj pán odešel, požádal mě, abych poslouchal pouze
rozkazy nejstaršího bratra. Bez něj nevím, co mám dělat, jsem úplně
bezradný a nedokážu se rozhodovat.“ Cheng Qian otřel kaši, která Loužičce
vyklouzla z úst.
Kultivující na něj zírala. Ten spratek jí nepřipadal
bezradný ani v nejmenším.
Možná to bylo jeho nízkým věkem, ale Cheng Qian ve
skutečnosti neuměl jednat s lidmi. Málokdy něco řekl sám od sebe a nikdy
se nesnažil navazovat vztahy s ostatními. Byl obdivuhodně zdvořilý, ale
zároveň tvrdohlavý jako mezek.
Chlapec měl po celém těle škrábance a kousance od
šelem a rány od pádů a úderů. Zaschlá krev mu k paži pevně přilepila
ovázaný pruh látky.
Správně by měl být k smrti vyčerpaný. Po průchodu
Bezútěšným údolím by byla většina lidí přinejmenším vážně zraněná, ne-li mrtvá,
obzvláště kdyby s sebou měli tuhle žvatlající holčičku. Ale Cheng Qian se
přesto tvářil, jako by se nic nestalo, a než aby odešel s cizími, raději zůstal
na místě nocovat pod širým nebem. O tom, co se stalo v údolí, mlčel, ať se
ho ptali, jak chtěli.
Když měsíc podruhé vystoupal nad vrcholky stromů,4
Yan Zhengming konečně
dorazil.
Přišel sám, nepřivedl s sebou Li Yuna ani Han
Yuana, dokonce nevzal ani žádného ze sloužících. Rozhrnul závěsy a z vozu
taženého koňmi seskočil ještě před zastavením.
Několik dní se trápil úzkostí a teď v něm bublal
vztek. Jenže pohled na Cheng Qianův žalostný stav z něj polovinu vzteku ubral
a zbytek zmizel, když vedle něj neobjevil Muchun Zhenrena.
Yan Zhengming se rozběhl. Spěšně chytil Loužičku, která
mu skočila do náruče, vzal Cheng Qiana za ruku a dychtivě se vyptával: „Co se
stalo? Proč takhle vypadáš? Kde jsi byl ty poslední dny? Kde je mistr? Proč vás
tu nechal samotné?“
Žádná odpověď nepřišla. Cheng Qian na něj jen omámeně
zíral.
Yan Zhengming začal mít nepříjemné tušení a srdce se mu
rozbušilo. „Malý Qiane, co se sakra stalo?“
Chlapec mlčel a přejížděl pohledem nejdřív po Yan
Zhengmingově tváři, potom po těch cizích kultivujících okolo.
Protože ti lidé pocházeli ze slavného ostrova
Azurového draka, okamžitě pochopili, že oba bratři touží po soukromé rozmluvě,
a postupně se rozešli.
Teprve teď se Cheng Qian uvolnil. Nezraněnou rukou
vylovil z náprsní kapsy malou pečeť, podal ji Yan Zhengmingovi a sotva
slyšitelným hlasem řekl: „Tohle je Pečeť vůdce sekty. Nejstarší bratře,
mistr mě požádal, abych ti ji dal.“
Yan Zhengmingovi se zatmělo před očima a zbledl,
protože mu došlo, co to znamená. Oči mu potemněly strachem a pečeť na chlapcově
zakrvácené a zaprášené dlani mu připadala jako strašlivé monstrum.
Slova, která Cheng Qian řekl vzápětí, se Yan Zhengmingovi
zabodla hluboko do srdce: „Mistr je mrtvý. Řekl, že od této chvíle jsi vůdcem
sekty Fuyao ty.“
„Ne!“ Yan Zhengming instinktivně zavrtěl hlavou. Zběsile
Cheng Qiana odstrčil a zakoktal se: „Já nejsem… ty… já – já si to nevezmu,
nechci to! O čem to mluvíš, jak může být mistr mrtvý?“
„Viděl jsem ho umírat.“
„To není pravda!“ Yan Zhengming sevřel rty a zmohl se
jen na zarputilé popírání. „V žádném případě!“
Cheng Qian mlčel. Dál držel Pečeť vůdce sekty
v ruce a vážným pohledem sledoval svého nejstaršího bratra. Na mladé
tváři Yan Zhengminga vypadal těžký smutek až nepatřičně.
„Je to
skutečné. Starší bratře, je to pravda,“ zamumlal chlapec. Ani svá slova
nedokončil, náhle se mu hlava naklonila na stranu a on se bez varování zhroutil
k zemi.
Yan Zhengming podvědomě natáhl ruku, aby ho zachytil,
díky čemuž si zašpinil rukáv děsivě vyhlížející krvavou skvrnou.
Cheng Qianovo tělo bylo ledově chladné a mladík už
málem uvěřil, že přestal dýchat. Ve spěchu chlapce otočil a natáhl dva prsty,
aby nahmatal tep. Ruce se mu třásly tak silně, že se nedobral výsledku.
Loužička ještě neuměla mluvit ani obvykle nevydávala
moc zvuků, takže teď dokázala
vyjádřit své pocity jedině pláčem. Za poslední dny už vyčerpala téměř
všechny slzy, které se jí od narození nahromadily.
Yan Zhengmingovi hučelo v uších a v hlavě
měl prázdno. Sevřel Cheng Qianovu ruku a snažil se ji zahřát, ale zůstávala
ledově chladná. V ten okamžik dokázal jen mechanicky opakovat: „Neplač,
Loužičko, neplakej!“
Netušil, jak dlouho ztuhle klečel na zemi – možná
minuty, možná pár vteřin – dokud ho někdo nechytil za rameno a nevytrhl z omámení.
Yan Zhengming nechápavě vzhlédl a uviděl, jak ho ustaraně sleduje jeden
z kultivujících. Mladíkova tvář musela být bledší než tvář ducha, protože muž
s obavou podvědomě zopakoval Yan Zhengmingovo gesto a natáhl prst, aby
nahmatal Cheng Qianův puls. O několik vteřin s úlevou vydechl. „Žije. Mám
u sebe nějaké pilulky a léky. Neboj se, možná to nebude tak vážné.“
Yan Zhengming přikývl a zuřivě se kousl do jazyka.
Ostrá bolest a pach krve ho přinutila se vzpamatovat. Vzal od chlapce pečeť a
pevně ji stiskl v ruce. Pak se sehnul, zvedl Cheng Qiana a zeptal se
Loužičky: „Dokážeš sama chodit?“
Dívenka se opatrně postavila na nohy a natáhla ruku,
aby se zachytila jeho roucha.
Po dni a noci cesty dorazili zpět na ostrov Azurového
draka. Yan Zhengming měl pocit, že se dusí a že mu dochází síly. Rozum mu
napovídal, že Cheng Qianova slova o mistrově smrti jsou pravdivá, protože Muchun
s nimi až příliš často zacházel shovívavě a bez řádné přísnosti, ale dokud
by dýchal, nikdy by nenechal Cheng Qiana s Loužičkou na tak nebezpečném místě
samotné.
Li Yun a Han Yuan netrpělivě očekávali návrat staršího
bratra, a jakmile ho spatřili, okamžitě za ním vyběhli.
„Co se stalo s malým Qianem?“
„Kde je mistr?“
„Proč se mistr nevrátil s vámi?“
„Kde jste je našli?“
Yan Zhengming prošel kolem nich a neklid v srdci ho
přiměl ke křiku: „Nevím! Neptejte se mě! Zavřete pusy a prostě počkejte, až se
probudí!“
Ale chlapec byl k neprobuzení. Jednak byl stále
zraněný, jednak si v posledních několika dnech neodpočinul, protože musel
v Bezútěšném údolí dávat pozor na Loužičku.
Nejstarší byl sám na pokraji sil, přesto zůstal
nehnutě po jeho boku. Zpočátku doufal a modlil se za chlapcovo probuzení,
protože si zoufale přál zjistit, co přesně se v údolí odehrálo. Čím déle
však chlapcovo bezvědomí trvalo, tím větší dostával strach.
Kdykoliv zavřel oči, vybavilo se mu, jak na něj Cheng
Qian celý od krve hledí a s vážným výrazem mu vypráví o mistrově smrti.
Nedokázal kvůli tomu usnout.
V takovém stavu rozrušení se v Yan
Zhengmingově hlavě zrodila myšlenka: „Možná
se prostě vrátím domů a stanu se prostým mladým pánem.“
Jakmile mu ten nápad bleskl hlavou, zakořenil a brzy ovládl
jeho mysl.
Proč by ne? Jeho rodina byla beztak dost bohatá na to,
aby mu zajistila život plný extravagance a potěšení. Proč by se měl kultivovat?
Proč by měl hledat Tao?“
Co se mladších bratrů a sestry týče, mohl je vzít domů
s sebou. Mohli by si dělat, co by chtěli, ať už by to zahrnovalo
pokračující výcvik v bojových uměních, nebo studium pro získání úřední
hodnosti.
Udělat z něj vůdce sekty? Směšné! Byl kompetentní
pouze k životu šlechtice!
Nedokázal ani vyrobit dobrý základní talisman, o jeho
nevýrazném šermířském umění ani nemluvě. Stačí si vzít za příklad impozantní
mistry na ostrově Azurového draka – dokonce i jejich sloužící měli vyšší
kultivační úroveň než on. Kdyby se Yan Zhengming stal vůdcem sekty, jak by asi
vypadala?
S tou myšlenkou vyskočil na nohy a zavolal na
taoistického chlapce: „Zheshi! Zheshi!“5
Zeshi přiklusal. „Mladý pane!“
„Přines mi štětec a papír, napíšu domů,“ nařídil Yan
Zhengming naléhavým tónem. „Sbalte nám věci a připravte loď. Jakmile se malý
Qian probudí, půjdu se rozloučit s pánem ostrova Azurového draka.“
Zheshi byl jako omráčený. „Mladý pane, vracíme se
zpátky na horu Fuyao?“
„Jaká hora Fuyao? Domů!“
„Mladý pane, a co sekta?“ Zheshiho se zmocnil údiv.
Yan Zhengming mávl rukou. „Žádná sekta Fuyao už
neexistuje. Je rozpuštěná, víš? Pospěš si, za pár dní vyrazíme.“
Zeshi se rozběhl, jako by mu za patami hořelo.
Než se Cheng Qian probudil, uplynuly dva dny. Když se
pokusil trochu pohnout, okamžitě mu na čelo dopadla těžká ruka. Nad ním se
vznášela známá vůně orchidejí, ale jaksi prořídlá. Chlapec pohnul rty a
bezhlasně vyslovil: „Starší bratře.“
Hrdlo ho bolelo tak, že ztratil hlas.
Yan Zhengming mu pomohl do sedu a beze slova mu podal
misku s vodou.
Cheng Qian ji dopil na jedno polknutí a teprve pak se
slabě zeptal: „Kde je mladší sestra?“
„Malá Yu a ostatní služebné se o ni starají.“
Chlapec se omámeně štípl do čela. „Pečeť vůdce sekty…
dal jsem ti ji?“
Yan Zhengming vytáhl zpoza roucha na krku šňůrku,
k níž byla malá pečeť přivázaná.
Cheng Qianův zmatený a napjatý výraz se konečně trochu
uvolnil, ale brzy se mu do tváře vkradla únava.
Sekta Fuyao se nikdy nedržela pravidel, starší nevěděli,
jak se chovat k mladším a mladší jim neprojevovali žádnou úctu. Zdálo se
to jako včera, kdy se spolu tito dva bratři pohádali, ale když teď stáli proti
sobě, změnilo se tolik věcí, jako by uplynul celý lidský život.
Nejstarší bratr si povzdechl a tiše se zeptal: „Máš
hlad?“
Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou. Chlapec seděl na
posteli a po chvíli omámeně přerušil ticho. „Mistr, mladší sestra a já jsme se
tam dostali díky vadnému talismanu, který jsme spolu vyrobili.“
Yan Zhengming jen tiše seděl a poslouchal.
I když byl Cheng Qian ještě slabý, hovořil dobrou
půlhodinu, než všechny záležitosti objasnil. Yan Zhengming nedokázal ještě
dlouho potom promluvit.
Svíčka blikala a světlo bylo slabé. Mladík se
vzpamatoval a s vypětím všech sil se narovnal. Najednou měl pocit, jako by
pečeť vůdce sekty na jeho krku byla těžká jako kovadlina.
Vstal a jemně položil Cheng Qianovi ruku na hlavu. Tím
nejněžnějším hlasem, kterého byl schopen, řekl: „Pošlu někoho, aby ti donesl
misku rýžové kaše. Než si vezmeš lék, musíš se najíst.“
Chlapec krotce přikývl.
Yan Zhengming se otočil a odcházel s pevným
přesvědčením: „Teď, když vím, co se
stalo, a Cheng Qian se probudil, můžeme jet zítra domů.“
Doma bylo vždy dobře. Stačilo natáhnout ruku, aby vás
oblékli, a otevřít ústa, aby vás nakrmili. Nebylo třeba od brzkého rána
trénovat šerm, ani do pozdní noci cvičit kultivační metody.
Zrovna když došel ke dveřím, Cheng Qian náhle pronesl:
„Počkej, starší bratře. Nevyhodil jsi mé knihy, že ne? Mohl bys někoho požádat,
aby mi přinesl nějaké o šermu?“
Yan Zhengming zastavil ruku, která se už dotýkala
dveří, a srdce mu ztěžklo. Stál zády k chlapci se zády rovnými jako
svíčka.
„Děje se něco? Vyhodil jsi je?“ Cheng Qian byl
zmatený.
„Nemůžeš ani vstát, proč chceš číst knihy o šermu?“
zeptal se Yan Zhengming chraplavým hlasem.
„Bojový dědeček říkal, že jsme propojili přerušenou
krevní linii sekty Fuyao. Krevní linie se nezlomí jen proto, že nemůžu vstát. A
mistr mě také požádal, abych víc zapracoval na šermu.“
Yan Zhengming dlouho stál jako přikovaný, než se
otočil, vrátil se a sevřel Cheng Qiana do náruče.
Pečeť vůdce sekty se Yan Zhengmingovi bolestivě zabodla
do klíční kost. Pomyslel si: „Jděte
k čertu! Tahle sekta není rozpuštěná! Jsem vůdce sekty, nejsem mrtvý!“
Zoufale držel Cheng Qiana a celé jeho tělo se mírně
chvělo. Chlapec si na okamžik pomyslel, že snad pláče.
Dlouho čekal na Yan Zhengmingovy slzy, ale po dlouhé
chvíli se mu dostalo jen utěšujících slov, která mu nejstarší bratr zašeptal
do ucha:
Žádné komentáře:
Okomentovat