Kapitola 55: V doupěti kanibalů; Král duchů čelí nebeským úředníkům 2

 Xie Lian nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, ale přesto byl za tuto starostlivost nesmírně vděčný. „Vládce větru, mýlíš se. Ve skutečnosti…“

Chtěl vysvětlit, že ho Hua Cheng nepřišel hledat kvůli odplatě za Rajské panství, ale Shi Qingxuan po něm vrhala lstivé pohledy a naznačovala, ať mlčí. Hua Cheng o hádku nestál, tak jen zvýšil hlas a promluvil: „Celý ten incident, kdy mi Jun Wu nastrčil špeha přímo pod nos, byl opravdu malicherný, takže to nechejme být.“

Princi to konečně došlo. Shi Qingxuan dobře věděla, že Král duchů nemá žádné špatné úmysly a že to všechno je jen hra. Vyložila celou událost jako Hua Chengovu snahu o pomstu, aby Nebesa neobvinila Xie Liana z pokusu o útěk. Hua Cheng jeho záměr pochopil a spolupracoval. Xie Lian však s nimi tuhle hru hrát nechtěl.

„San Langu, přestaň předstírat, přišel jsi na Nebesa jen proto, abys mě zachránil. Měl jsi dobré úmysly, tak proč to skrývat?“

„Už žádné předstírání,“ slíbila Shi Qingxuan. Stejně už ty první dvě slovní výměny poslala do komunikačního pole. Myslím, že tomu nerozumíš – ať už je úmysl jakkoliv dobrý, po jeho zveřejnění se slova vždycky překroutí ke zlému, takže to můžeme podat zle rovnou od začátku.“

„Vidím, že se vyznáš,“ poznamenal Hua Cheng.

„Samozřejmě! Jak jinak bych být mohla já, Vládce větru, na Nebesích tak oblíbená?“ Shi Qingxuan se předklonila. „Generále Nan Yangu, skloňte luk.“

Feng Xin ho však stále držel napnutý téměř hranici možností, zadržoval dech a neřekl ani slovo. Shi Qingxuan ho plácla.

„Odlož to, copak nevidíš, jak jsou si blízcí? Nic zlého se nestane!“

„Vaše Výsosti,“ promluvil tiše Feng Xin, „ten vedle tebe, to je nevyšší..." Nedokončil.

Když Shi Qingxuan viděla, že nesklání luk a že jeho nepřátelství nepolevuje, nečekaně se mu opřela o paži.

Feng Xinova tvář okamžitě zbledla, milionkrát hůř, než kdyby spatřil ducha. Vykřikl a dřík duchovního šípu se neškodně rozplynul. V rozrušení otevřel ústa, jen aby z nich vypustil dlouhý řetězec nadávek:

„Co to kurva! Co to kurva děláš?“

Shi Qingxuan mu totiž do paže vrazila svými ňadry. Ten dotek Feng Xina naprosto vyděsil, ale Vládce větru jen švihla metličkou, elegantní a bezstarostná, a tvářila se, jako že ona rozhodně nic nevhodného neprovedla.

„Já se tě taky neptala, co děláš ty. Zato jsem řekla, že Karmínový déšť dotýkající se květu přišel Jeho Výsost zachránit, a ty na něj stále míříš šípem. Jestli s ním chceš tak strašně bojovat, tak nečekej, že ti pomůžu.“

Feng Xin od ní rychle couval s výrazem, jako by se nehodlal až do konce života přiblížit. „Už nikdy se to neodvažuj udělat!“ vykřikl zděšeně. „Už nikdy! Slyšíš mě?“

Vyhýbal se jí, jako by byla had, a Shi Qingxian se cítila poněkud dotčeně. Byla si tak jistá svou éterickou krásou!

„Dobře, dobře, už to neudělám. Vždyť jsem ti nijak neublížila, tak co je to za reakci?“ S pocitem, že poněkud ztratila tvář, se proměnila zpět do muže. Pak se rozhlédl. „Eh, kde je vlastně Qianqiu?“

Feng Xin se konečně trochu uklidnil a také se rozhlížel.

„V komunikačním poli není?“ zeptal se Xie Lian.

„Ne,“ odpověděl Shi Qingxuan. „Od té doby, co hodil kostkami a odešel, jsme neslyšeli ani hlásku. Několikrát jsem se ho ptal, jaký byl správný hod, ale neodpověděl. Přitom kdykoliv jsem s ním předtím mluvil, odpovídal téměř okamžitě. A nejen mně, i všem ostatním nebeským úředníkům bez ohledu na postavení. Je to divné.“

Princ si povzdechl. „Jeho Výsost Tai Hua odešel pronásledovat Qi Ronga.“

Ostatní dva na něj zaskočeně pohlédli „Qi Ronga?“

„Ano. Tohle místo je Qi Rongovo doupě. V každém případě…“

Feng Xin ho přerušil: „Počkej, proč Jeho Výsost pronásledovala Qi Ronga? Nepřišel pronásledovat tebe?“

„Neprávem,“ odpověděl zezadu Hua Cheng. „Chtěl najít skutečného strůjce krveprolití na Zlatém banketu, a jediné, co Jeho královská Výsost udělal, bylo, že po tom vrahovi uklidil nepořádek.¹ Lang Qianqiu zjistil pravdu a vydal se pronásledovat skutečného viníka. To je vše.“

„Skutečný viník? Je to pravda?“ zeptal se šokovaně Feng Xin.

Xie Lian cítil, že opravdu není vhodná chvíle a místo, aby vysvětloval všechny složité detaily, tak jen zavrtěl hlavou. „Tak jednoduché to není. Až se vrátíme, vysvětlím ti víc.“

Shi Qingxuan sice neznal celý příběh, ale měl radost. „Věděl jsem, že v tom bude nějaké nedorozumění! To je ta moje božská předtucha. Teď se můžeš klidně vrátit na Nebesa a nikdo tě nezadrží!“

„Dobře!“ I Feng Xin vypadal, že se mu ulevilo. Odložil luk, a s tím se snížila i jeho touha bojovat. Hua Cheng si jen chladně odfrkl.

Xie Lian se naklonil k Feng Xinovi: „Věděl jsi, že Qi Rong je TEN Qi Rong?“

„Ten Qi Rong? Kdo by to měl být?“ Vzápětí se mu rozšířily oči. „Ten, kterého jsme znali?“

Princ kývl. „Takže jsi také netušil, že je to on?“

Feng Xinův výraz potemněl. „Ne, na samotného Zeleného ducha jsem nikdy nenarazil a vždycky jsem předpokládal, že to jméno je náhoda. Který hlupák v jeho postavení běhá po světě se svým pravým jménem? To je šílené!“ Jenže sotva to dořekl, okamžitě si uvědomil, že Qi Rong takovým bláznem skutečně je. Jeho oči se setkaly s pohledem Xie Liana a oba zmlkli ve vzájemném porozumění.

Feng Xin Qi Rongem pohrdal už dlouho předtím, než s Mu Qingem vystoupali. Qi Rong byl synem sestry poslední královny Xian Le, princovy matky. Vyrůstal v královském paláci, a protože se celé dny držel Xie Liana jako klíště, pochopitelně se často vídal i s jeho osobními strážci. Qi Rong byl mladý a nedospělý, tvrdohlavý, energický, s přehnanými reakcemi… a nejhorší bylo, že se ho jako člena královské rodiny nikdo neodvážil vychovávat ani ukáznit. Bylo snadné si představit, kam se jeho svéhlavost vystupňovala.

Vždycky měl na rtech slova „Můj bratranec korunní princ je dokonalý! Můj bratranec to a to…“ Když se někdo choval k princi jen vzdáleně neuctivě, nebo mu způsobil sebemenší problém, pak bez ohledu na jeho postavení byl Qi Rong schopný hodit po něm nejbližší židlí a ubít ho k smrti. Nikdy nebral ohled na děti, staré, nemocné… Dokonce se jednou stalo, že Xie Lian zachránil z jeho rukou dítě, kterému nebylo víc jak deset let. Ubohý chlapec byl zbitý do krve a zle utýraný.

Jenže i Xie Lian bral na Qi Rongův původ ohledy a uvědomoval si, že v konečném důsledku stojí na jeho straně, takže ho nikdy fyzicky nepotrestal. A pokud šlo o kázání a výchovné přednášky, Qi Rong se nezměnil bez ohledu na to, kolikrát si je vyslechl. Byl skutečně otravný.

Feng Xin neměl díky své povaze princovu trpělivost, neustále se s Qi Rongem hádal a ignoroval jeho příkazy. A tak jím Qi Rong opovrhoval, stále vymýšlel nové způsoby, jak ho dostat do potíží, a nutil ho k nesmyslným pochůzkám. Když Xie Lian nanebevstoupil, vygradovalo chování jeho bratrance do naprostého absurdna. Například mu stačilo, aby si někdo před palácem korunního prince odplivl, a byl by schopný nacpat mu za trest do krku žhavé uhlí. Feng Xin musel dohlížet, aby se nevymkl kontrole, a často sestupoval z Nebes, aby po něm uklidil. Opravdu otravné! Vždycky princi opakoval: „Qi Rong je blázen a jednoho dne vyvolá hotový chaos!“

Takže teď jen řekl: „Jestli to byl opravdu on, pak se tomu nedivím.“

Shi Qingxuan zvědavě natáhl krk. „Cože, vy všichni znáte Zeleného ducha?“

Xie Lian přikývl. „Je to můj mladší bratranec.“

„To je vážně něco.“ Shi Qingxuan s překvapeným výrazem zkřížil ruce na hrudi.

„Ano, on je opravdu….“

„Já nemluvím o něm! Mluvím o tobě. Vaše Výsosti, podívej se na sebe! Bojoví bohové jihovýchodu a jihozápadu jsou tvoji staří známí, bojový bůh východu je tvůj žák, Zelené světlo bloudící nocí je tvůj mladší bratranec, Karmínový déšť dotýkající se květu je tvůj přísežný bratr a já, Vládce větru, jsem tvůj přítel. To už je vážně něco.“

Xie Lian se usmál s pocitem, že bezstarostná povaha Vládce větru skutečně odpovídá jeho titulu. Dokázal své starosti rozptýlit jako mraky, do kterých zafoukal vítr.

Jeho myšlenky přerušil Feng Xin: „Jestli nemáš další práci, bylo by vhodné vrátit se na Nebesa. Mnozí z nebeských úředníků stále ještě netuší, co se v tom zmatku stalo, a čekají na vysvětlení. Jun Wu už bude informován, takže se musíš ohlásit a podat řádnou zprávu.“

Tomu se Hua Cheng jen hlasitě zasmál.

„Přijde ti na tom něco vtipné?“ zamračil se Feng Xin.

„Myslel jsem, jaký nejsi přímočarý, ale nakonec se ukázalo, že taky rád chodíš kolem horké kaše. Jen to řekni na rovinu, nebo myslíš, že ti to nepřísluší? Ty prostě nechceš, aby se Jeho Výsost stýkala s démony a duchy, jako jsem třeba já?“

Xie Lian si tiše odkašlal: „San Langu…“

Jenže to už Feng Xin odpověděl: „Takže si uvědomuješ, že by se neměl stýkat s duchy ani démony?“

Hua Cheng nedal najevo, jestli s jeho názorem souhlasí. Xie Lian mu tiše odpověděl místo něj: „Ohlásím se a podám řádnou zprávu, ale teď jsou na řadě důležitější věci. Qi Rong uvěznil ve svém doupěti přes tři sta lidí, které se chystal sníst. Díky San Langově pomoci byli všichni zachráněni. V současné době tam zbylo několik malých duchů, o které je třeba se postarat, takže se na Nebesa vrátíme, jakmile bude vše hotové.“

„Bude lepší, když to nebudeme protahovat. Nech mě, ať se o to postarám,“ nabídl se Feng Xin.

Hua Cheng přikývl. „Podle obvyklé účinnosti nebeské pomoci to pravděpodobně dokončíš nejpozději do příštího měsíce.“

„Děláš, jako bys to zvládl během chvilky,“ ušklíbl se Feng Xin.

Jejich pohledy se do sebe zaklesly.“

Shi Qingxuan se tázavě zadíval na Xie Liana, jako by se ptal, co se mezi nimi stalo, ale princ zavrtěl hlavou. Chtěl změnit téma, když v tom Hua Cheng vytáhl kdo ví odkud papírový deštník. Byl karmínově rudý jako javorové listy a zářivý jako oheň. Hua Cheng ho otevřel a zvedl, takže pod něj sebe i Xie Lia schoval. Karmínová červeň deštníku se jim odrážela na tvářích.

Musel to být ten samý, kterým je Hua Cheng chránil při průchodem lesem visících mrtvol na hoře Yu Jun. Teď ale nepršelo, takže byl Xie Lian zvědavý: „San Langu, proč jsi otevřel deštník?“

Hua Cheng se na něj podíval, posunul deštník víc na jeho stranu a usmál se. „Jen počkej. Obloha se brzy zatáhne.“

A jen co to dořekl, z nebe se zčista jasna spustil déšť. Přišlo to tak náhle, až se princ lekl. Hřmělo, pršelo a kapky pleskaly, ale on byl naštěstí dobře schovaný pod Hua Chengovým deštníkem a nezasáhla ho ani kapka. Feng Xin, stojící nedaleko od nich, to štěstí neměl. Déšť ho promáčel od hlavy až k patě.

Nejhorší bylo, že ten déšť měl barvu krve. Feng Xin jí byl celý pokrytý a z jeho rudého obličeje bíle svítily pouze jeho vypoulené oči. Shi Qingxuan v tu chvíli příhodně stál ve vstupu jiné jeskyně, takže zůstal čistý, ale sledoval scénu s očima doširoka otevřenýma šokem. Dokonce zapomněl mávnout metličkou.

Ten prudký déšť přišel stejně náhle, jako odešel, a zanedlouho bylo zase ticho. Feng Xinovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Otřel si obličej, ale jen si tím po něm rozmazal víc krve. I princ zůstal jako opařený. „Co…“

Hua Cheng deštník zavřel a zasmál. „Tak co na to říkáš?“²

Po těch pěti slovech se otočil a dlouhými kroky se vydal pryč. Xie Lian zrovna prohledával rukávy a snažil se najít pro Feng Xina nějaké hadry na otření, ale Shi Qingxuan byl rychlejší. Ve chvíli, kdy Hua Cheng opustil místo za jeho zády, zasáhl prince pocit prázdnoty. Ve spěchu otočil a chvíli za ním běžel.

„San Langu, vracíš se do Města duchů?“

„Copak se ty nevracíš na Nebesa?“ vrátil mu Hua Cheng a pak napůl žertem dodal: „Ale jestli mě chceš následovat zpět do Města duchů, jsi vítán.“

Xie Lian se zasmál. „Příště,“ slíbil upřímně. „Příště, pokud bude příležitost, tvé město určitě znovu navštívím. Pomůžu ti nosit cihly, až budeš přestavovat Rajské panství.“

„Není třeba nic nosit. Můžeš jen sedět a dívat se.“

Xie Lian trochu zvážněl. „Ta věc s Qianqiuem… ať už to dopadne jakkoliv, dlužím ti poděkování.“ Odmlčel se a pokračoval. „Já sám si nejsem jist, co bylo správné, takže nakonec to asi nedopadlo tak zle.“

„Moc přemýšlíš,“ podotkl Hua Cheng lehce.

Xie Lian zvedl hlavu v lehkém údivu.

„Prostě jednej tak, jak to cítíš.“ Hua Cheng se znovu otočil k odchodu a mávl rukou.

Nedlouho na to se jeho karmínová silueta postupně ztratila v nitru hor a zmizela Xie Lianovi z dohledu.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Uklidil po vrahovi nepořádek – tady bylo „že si po tom vrahovi utřel zadek“. Opravdu nádherný výraz, který sice nemá řádně přisprostlý český ekvivalent a nedává smysl natolik, aby zůstal zachován, ale zaslouží si být tu zmíněn. ^↩

2 Hua Chengovo „Co na to říkáš?“ –  přiznám se, že tady trochu tápu, co měl ten déšť znamenat, a jak souvisel s vybitím zbylých malých duchů a chlubením se Feng Xinovi s větší úspěšností. Byla ta krev z těch malých zelených svíček? Zabila je ta krev? Nevíte náhodou? ^↩