Kapitola 36: Jedinečný žák sekty Fuyao

Yan Zhengming měl pocit, jako by jeho kosti byly dokonale rozdrceny. Na okamžik ztratil veškerý cit v těle a viděl jen oči Zhou Hanzhenga, který na něj svrchu hleděl, jako by pozoroval mravence uprostřed hromady špíny.

Přiběhlo k němu docela dost lidí, možná to byli jeho mladší bratři nebo taoistické děti. Snažili se mu pomoci vstát, ale Yan Zhengming nedokázal sebrat sílu.

Nebyl si jistý, zda je vůbec při vědomí. Měl pocit, že se nachází v jakémsi transu, uprostřed kterého jako by slyšel hlas svého mistra: „Zhengmingu, narodil ses do bohaté rodiny, takže neznáš útrapy běžných lidí a nikdy ses nemusel potýkat s životními překážkami. Pro kultivujícího to není zrovna požehnání. Dnes ti uděluji jako přikázání slova ‚zdokonalovat a leštit‘.“

To bylo před osmi… ne, téměř devíti lety. Právě vstoupil do sekty Fuyao a dostával kázání o svém zasvěcení.

Yan Zhengming nikdy nevyhledával studium ani praktikování bojových umění, takže ta slova tehdy nechápal. Zeptal se: „Co to znamená, mistře, co bych měl leštit?“

Muchun Zhenren odpověděl: „Ať už jde o nefrit nebo drahokam, na začátku je nerozeznáš od kamenů na cestě. Jak plynou roky, prochází nejrůznějšími zkouškami, ať už jsou vystaveny planoucímu ohni nebo nemilosrdně zakaleny, a začnou nabývat tvaru. Kdyby ty kameny zůstaly ukryty hluboko v horách, jejich hodnota by se nikdy neukázala. Teprve po vyleštění vnější vrstvy a zušlechtění se mohou stát užitečnými. Zhengmingu, jsi úplně první žák naší sekty Fuyao. Od této chvíle, když tě potká nějaké neštěstí, musíš se ho chopit jako zbraně a využít ho ke svému zušlechtění.“

Přesně tak. Tehdy se také zeptal, co znamená být „úplně první žák“.

Mistrova odpověď zněla: „Znamená to začátek dědictví a pokračování rodu. Jsi teď první člen naší sekty, jsi jedinečný."¹

V hrdle ucítil stoupající železitou chuť. Snažil se odstrčit ruku před sebou a vyzvracel plná ústa krve. Netušil, v jak žalostném stavu se právě nachází. Pálící bolest způsobila, že mu celá hlava pulzovala, a když se pokusil dotknout tváře, ucítil na tváři a na čele krev smísenou se špínou. Jeho bílé šaty už dávno nebyly k poznání, opasek se mu uvolnil a ušpinil se blátem. 

Yan Zhengming zaslechl zdálky Zhou Hanzhengův hlas: „Poté, co si zde na ostrově Azurového draka projdete začátečnickými kroky, možná si někteří z vás budou chtít později založit vlastní sektu, aby šířili své učení a přijímali žáky. Pokud se tak stane, musím každému z vás poradit: „Teď je čas na tvrdou práci. Pro sektu není pouhé dobré jméno zárukou úspěchu.“

Ruka, kterou se Yan Zhengming podpíral, se nemohla přestat třást. Hruď se mu naplnila vztekem a studem, jako když se voda a země smísí a vytvoří hlubokou bažinu. Z ní vycházel pocit nepopsatelného smutku, mnohem hlubší než veškerá zášť a sebeobviňování.

„První starší bratře, co se děje? Řekni něco!“ Li Yun mu silně třásl ramenem.

Nakonec se Yan Zhengmingův zrak začal postupně zaostřovat. Omámeně se podíval na Li Yuna, Cheng Qiana a Han Yuana a pomyslel si: „Mistr se mýlil. Co jsem to za nefrit? Vždyť mě ani nelze považovat za pevnou skálu. Jsem jen hromada bláta. Mistr musel stářím ztratit rozum. Proč by jinak jmenoval příštím vůdcem sekty právě mě?“

Dva znaky slova „Fuyao“ byla jako hory, tížící Yan Zhengmingova ramena. Jenže jeho tělo i duše byly tak vyčerpané, že nedokázal sebrat sílu, aby tu velkou horu podepřel.

„Já…“ Otevřel ústa, aby promluvil, ale jeho jazyk jako by se zalepil tou hořkostí v hrudi. Nedokázal ani zformulovat větu.

V tu chvíli se ozval Cheng Qian: „Kdy se vrátíme?“

Skupina kolem něj oněměla.

Yan Zhengming chtěl možná tváří v tvář této výzvě utéct, a ani Han Yuan s Li Yunem neměli příliš odhodlání vytrvat, takže by nebylo divné, kdyby taková slova pronesl kdokoliv z nich. Ale neměl to být Cheng Qian.

Jejich třetí nejmladší bratr byl na hoře Fuyao vždycky ten nejpodivnější. Jeho oddanost kultivaci byla jasná každému, kdo měl oči. Byl ochotný sloužit každému, kdo by mu otevřel dveře do knihovny, tak proč by teď navrhoval odchod…

Han Yuan se zeptal tichým hlasem: „Malý starší bratře, co to říkáš? Vrátit se kam?“

„Zpátky na horu Fuyao,“ odpověděl chlapec chladně. „Nejdřív pomůžeme nejstaršímu bratru zpět. Kromě mých knih není nic, co bych si chtěl odvézt. Za chvíli půjdu najmout loď, takže budu potřebovat nějaké peníze.“

Během těch slov bez zaváhání přešel k Yan Zhengmingovi a spolu s Li Yunem mu pomohl vstát. Vzápětí jejich skupinu vyvedl z davu.

„Počkej, malý Qiane!“ Li Yun ztišil hlas. „Ve své přednášce se určitě zmíní o mnoha důležitých postupech ke kultivaci. Ty ho nechceš poslouchat?“

„Poslouchejte si sami.“ Cheng Qian nehnul ani brvou. „Mně je to jedno. Odcházím.“

Nikdo jiný by tu samozřejmě sám nezůstal. Od začátku přednášky nestihla dohořet ani vonná tyčinka, takže jejich odchod pochopitelně přitáhl pozornost. Dokonce i Zhou Hanzheng je z pódia pozoroval, takže Li Yunovi nezbývalo než se otočit a opětovat mu pohled. „Nechť Levý strážce odpustí, ale náš vůdce sekty se necítí dobře.“

Zhou Hanzheng pohnul vějířem a posměšně odpověděl: „Rozumím. Tak ať se o sebe váš vůdce sekty dobře postará.“

Poté zalétl pohledem k Cheng Qianovi, který byl k němu otočený zády. Pomalu protahoval slova: „Ty, chlapče… Hm, ty, který jsi udeřil toho muže do obličeje dřevěným mečem. Nejsi nijak výjimečný, ale tvoje umění s mečem je docela zajímavé. Pokud se chceš dále zlepšovat, můžeš trénovat pod mým vedením. Když zvládneš zkoušku, získáš místo, kde můžeš řádně trénovat.“

Cheng Qian dál podpíral Yan Zhengminga a jeho kroky ani nezpomalily, jako by ta slova ani neslyšel.

Han Yuan sledoval chlapcův rozezlený výraz a byl na rozpacích. Nevěděl, jestli poslední věty třeba nepřeslechl, takže zašeptal: „Malý Qiane, ten Zhou…“

Cheng Qian procedil skrze zaťaté zuby svou první nadávku: „K čertu s těmi jeho kecy.“

Han Yuan dokázal jen zavřít ústa a mlčky ho následoval. 

Dobrá polovina lidí na horském svahu je sledovala posměšnýma očima, jako by se dívali na bandu ubohých toulavých psů.

Mladí muži se ničeho a nikoho nebojí, kromě jediné věci – že se na ně druzí budou dívat svrchu. V tomto ohledu byli všichni učedníci stejní.

Li Yun prudce odvrátil tvář a hrubě si otřel slzy.

Právě když se chystali opustit horský svah, uslyšeli zezadu hlasité zvolání: „Stůjte!“

Kdosi se jim postavil přímo do cesty. Byla to ošuntělá kultivující Tang Wanqiu.

Když ve Východním moři bojovala s démonickým kultivujícím Jiang Pengem proti drtivé přesile, Cheng Qianovi její činy velmi imponovaly. Napadlo ho, že pokud na ostrově zůstanou, najde si čas, aby tuto osobitou ženu navštívil. Jenže nečekal, že se tohle místo ukáže být tak hrozným místem.

V tuto chvíli v něm vřel takový vztek, že ani k Tang Wanqiu se nedokázal zachovat přátelsky. Když viděl, že jim blokuje cestu, vzal Yan Zhengmingův meč a napřáhl ho před sebe. Bez ohledu na zdvořilost promluvil: „Co po nás chcete?“

„Je snad přednášková síň tržištěm, kam můžete přicházet a odcházet, jak se vám zlíbí?“ zeptala se Tang Wanqiu bez obalu.

Li Yun potlačil nával hněvu. „Zaťal pěst v bok, zatlačil jazykem na patro a potom se pokusil klidně promluvit: „Vysvětlili jsme Levému strážci Zhouovi, že hodláme doprovodit našeho vůdce sekty zpět…“

Tang Wanqiu ho přerušila: „To ho ta rána natolik ochromila, že potřebuje doprovodit tolika lidmi? Mám vám nechat přivolat palankýn pro osm nosičů?"²

Li Yun zaváhal. „My…“

Vtom přistoupil Cheng Qian. V tomhle okamžiku bylo jen málo věcí, kterým by se nepostavil. Li Yuna jeho nepřátelský tón znepokojil, když chlapec ucedil: „Ustup nám z cesty!“

Tang Wanqiu pohledem přelétla Yan Zhengminga a zastavila se u Cheng Qiana. Chladně se zasmála: „Takže se hněváš, protože jsi zahanbený… Aha, už to chápu. Chystáte se utéct z ostrova, že? Bando budižkničemů!“

Chlapec povytáhl meč z pochvy.

Tang Wanqiu zřejmě nechápala rčení „zastavit, dokud je čas“, protože nemilosrdně pokračovala: „Cože, neříkám snad pravdu? Stydíš se tak, že ses ještě urazil?“

Cheng Qian okamžitě tasil Yan Zhengmingův meč a pochva nevyčíslitelné ceny odletěla stranou. Ignoroval volání svých bratrů a bez ohledu na následky vyrazil do útoku.

Posledního půl roku trávil cvičením s mečem deset hodin denně. I když jeho pokroky nebyly nijak rychlé, alespoň už dokázal do šermu vnést svou qi. Obvykle používal dřevěný meč, takže síla, kterou mohl vyvinout, byla omezená. Skutečnou zbraň používal poprvé. Když použil úder „Cesta mládí“ z formy „Dlouhý let bájného orla“, byla v něm nemilosrdná touha zabíjet.

Tang Wanqiu se jen usmála: „Dobrý úder!“

Ani nevytáhla meč, jen útok zablokovala kovovou pochvou. Než se do ní stačilo ostří meče zaříznout, aury obou mečů se střetly a okamžitě se odhalil rozdíl v jejich schopnostech. Cheng Qianovi znecitlivělo zápěstí a mezi palcem a ukazováčkem se mu objevila drobná ranka. Meč ale nepustil, místo toho změnil kroky a na útok odpověděl.

Byly to svižné kroky z formy „Hledej a usiluj,“ „Cyklus opakování“.

Znovu se ozval střet kovu o kov. Tang Wanqiu otočila zápěstím, nadhodila si meč v pochvě a přesnými pohyby potlačila chlapcovy surové útoky. Nápor síly Pravého strážce přinutil Cheng Qiana padnout na jedno koleno.

Li Yun vykřikl: „Stůj! Malý Qiane! Nestarší bratře, přinuť ho, aby přestal!“

Na Yan Zhengmingových rtech nebyla ani stopa po barvě. Měl pocit, jako by se jeho mysl přesunula do vzdálené země a v srdci mu rezonoval hlas: „Necháváš za sebe bojovat malé dítě? K čemu je ti dobré, že jsi vůdce sekty? K čemu ti je, že jsi naživu?“

Ale jeho tělo bylo ztuhlé, neschopné se pohnout ani o píď.

Bohatství světa smrtelníků bylo jako plující mraky, které beze stopy přicházely a odcházely. Po svléknutí pozlaceného zevnějšku měl Yan Zhengming pocit, jako by se mu otevřel hrudník a světu se odhalilo jeho prohnilé vnitřní já.

Tang Wanqiu se nehněvala, místo toho se zasmála: „Cože, ty si chceš dál vyměňovat rány? Copak tě tvoji starší doma nikdy neučili, že není dobré přeceňovat své síly?“

Cheng Qianovi zvlhly vlasy na spáncích potem. Vydal ze sebe výkřik plný potlačované bezmoci a s námahou natočil meč do složitého úhlu. Jeho stále ještě se vyvíjející pažní kost slabě zapraskala, ale nezdálo se, že by cítil nějakou bolest. Sekl mečem vzhůru a pokusil se Tan Wanqiu zasáhnout.

Třetí forma dřevěného meče Fuyao, „Krok zpět“. Tento pohyb se nazýval „Uspěj, nebo zemři“. Tang Wanqiu zúžila oči. S ostrým zvukem tasila a světlo meče se na okamžik zablesklo, když rychlým a plynulým pohybem udeřila. Cheng Qian byl náhle odmrštěn na dva zhangy daleko.

Žena si chladně odfrkla a zasunula meč zpět. „I kdybys bez přestání trénoval, trvalo by ti nejméně dvě stě let, než by ses mi mohl vyrovnat. Ale to se nejspíš nestane. Kluk jako ty, který se třese strachy, ještě než začne…“

„Já se tě nebojím, Tang Wanqiu,“ pronesl chraplavě Cheng Qian a otočil hlavu, aby si otřel krev v koutku úst. S mečem opřeným o zem se snažil postavit na nohy.

Dřív věřil, že dokud bude sám, dokáže cokoliv.

Osamělý člověk zůstává sám, ať už dosáhne vrcholu svých úspěchů nebo padne do hlubin. I kdyby přišel o hlavu, bude to stále jenom jeho zodpovědnost.

Ale někde cestou za svým cílem získal tolik slabostí. Kdyby se některé z nich dotkl, zažil by takovou bolest, že by raději zemřel nebo se proti své vůli vzdal.

Cheng Qian se zadíval na osobu před sebou a tiše pronesl: „Já se tě nebojím… Já se nebojím nikoho.“

Znovu a znovu se pokoušel postavit na vlastní nohy, ale vždycky zase spadl. Jeho chlapecky štíhlé tělo se pod volným rouchem chvělo, ale po strachu nebylo ani stopy.

Yan Zhengming byl tak otřesený, že se mu zamlžily oči.

Vydal ze sebe hlasitý výkřik, prudce setřásl Li Yunovu ruku a vyrazil Cheng Qiana obejmout.

Mladík měl pocit, jako by se mu do hrudi opakovaně zabodával nůž, když se sám sebe ptal: „Jsi snad zbytečná hromada bláta? Necháš sektu Fuyao proměnit v ubohé společenství, ukrývající se v horách? Chystáš se zostudit své předky na nebesích i v hlubinách pekla? Chystáš se přerušit rodovou linii, za jejíž zachování tvůj mistr tvrdě bojoval, když použil svůj poslední dech, aby se zmocnil těla lasičky? Jedinečný žák sekty? Co je to za vtip?“

Yan Zhengming se snažil dýchat, oči podlité krví. Prudce se otočil a podíval se přímo na Tang Wanqiu. Každé slovo zřetelně vyslovil: „Nikdy jsme neřekli, že odcházíme. I kdybychom to měli v plánu, teď na to není vhodná doba.“

Tang Wanqiu stála nehybně jako skála.

Yan Zhengming s obtížemi pomohl Cheng Qianovi vstát a prošel kolem mlčící ženy.

Li Yun a Han Yuan ho rychle dohnali. Tentokrát je Tang Wanqiu nezastavila. Počkala, až odejdou, a nakonec si bez výrazu shrnula dlouhé rozcuchané vlasy. Její osamělá postava působila zanedbaným dojmem.

Taoistický chlapec z Přednáškové síně ji při své obchůzce zdálky zahlédl a spěchal ji úslužně pozdravit: „Má paní Tang Zhenren. Proč jste po příchodu nevstoupila? Zhou Zhenren má přednášku.“

Tang Wanqiu ani nezvedla tvář, jen tvrdě pronesla: „Největší ostudou v mém životě je být spojována s tou osobou.“

Poté se otočila a naštvaně si šla po svém.

Cesta z horského svahu Přednáškové síně k jejich obydlím se zdála nekonečná. Tan Wanqiu se při boji stále držela zpátky, takže kromě té drobné rány na ruce se Cheng Qian příliš nezranil. Po chvíli dokázal bez problémů jít, ale zbytek cesty mlčel.

Když konečně dorazili k bráně, Li Yun to nevydržel: „Nejstarší bratře, co budeme dělat dál?“

Yan Zhengming neměl nejmenší tušení. Měl pocit, že cesta před nimi je nekonečná, ale nechtěl před svým mladším bratrem dávat najevo svou bezradnost, takže se pokusil nasadit svůj obvyklý zdánlivě bezstarostný výraz. „Kdo ví. Na všechno přijdeme za pochodu.“

Han Yuan nikdy nechodil kolem horké kaše, takže se zeptal se přímo: „Nejstarší bratře, kdy se na nás všichni přestanou dívat skrze prsty?“

Na tuhle otázku Yan Zhengming skutečně nedokázal odpovědět, a tak jen beze slova plácl Han Yunana po zátylku a s těžkým srdcem se vrátil do svého pokoje.

Někteří lidé jsou zvyklí být zavaleni starostmi, takže se dokáží sebemenším problémem trápit celé dny. Ale Yan Zhengming byl člověk s velkým srdcem. Zavřel se ve svém pokoji, poslal sloužící ven a snažil se své starosti pustit z hlavy.

To se mu ale nepodařilo. Dokonce i poté, co slunce zapadlo, jeho obavy přetrvávaly.

Věděl, že by měl okamžitě vyrazit na nádvoří a cvičit s mečem, vzít si nůž a vyřezávat nebo spěchat meditovat a začít pracovat na svém kultivačním jádru. Ale ať dělal, co dělal, nedokázal se uklidnit a na cokoliv se soustředit.

Jeho hlava byla tak přeplněná myšlenkami, že ani nedokázal přijít na to, kde začít s jejich utříděním. Nakonec si dlouze povzdechl a lehl si na záda na postel, nepřítomně zíral na závěsy a snažil se přijít na to, jak to bude s jejich sektou dál. Bohužel byl příliš roztěkaný, vždyť se celý svůj krátký život zaobíral hlavně vnějšími záležitostmi. I kdyby se mu podařilo mysl vyčistit, nedokázal by stejně přijít na nic významného.

Povzdechl si. Když neměl jak ventilovat svůj vnitřní neklid, opravdu si přál, aby se mohl prostě začít vztekat.

V tu chvíli se dveře se zaskřípěním otevřely.

Yan Zhengming se zhluboka nadechl. „Zheshi, neříkal jsem, že jdu spát?“ zeptal se otráveně.

„To jsem já.“

Mladík byl překvapen. Nadzvedl se z postele, aby se podíval. „Měďáku, proč jsi tady?“

Cheng Qian držel v ruce malou lahvičku s léčivem. Od té doby, co si ke každodennímu tréninku přidal další dvě hodiny, byl tímhle lékem pravidelně cítit.

„Jdu se podívat na tvé zranění,“ řekl chlapec prostě.

Yan Zhengming se odmlčel a nechal Cheng Qianovy neohrabané prsty, aby mu nanesly na modřiny mast.

Když si pak Cheng Qian utřel ruce kouskem látky, posbíral své věci a chystal se k odchodu, Yan Zhengming náhle promluvil: „Malý Qiane, nechceš se mě na něco zeptat?“

Chlapec zaváhal. „Dnes… když jsi spadl z pódia, volal jsi ‚Mistře‘…“

Zdálo se, že neví, jak někoho utěšit. Chvíli se vrtěl a nakonec zkusmo poplácal Yan Zhengminga po rameni. Rozladěně zjistil, že prostě nepatří k lidem, kteří dokáží pronášet vlídná slova, a tiše si povzdechl.

Yan Zhengming zavrtěl hlavou. „To jsem nemyslel.“

„Tak co jsi myslel?“ zeptal se chlapec trochu zmateně.

Něco jako plány na budoucnost sekty? Nebo kdy vůdci sekty naroste páteř?

V tomto byl mezi nimi rozdíl. Cheng Qian se nikdy nezajímal o to, jaké plány má Yan Zhengming jako vůdce sekty, ani nikdy nedoufal, že se stane silnějším, aby tak zmenšil svoje utrpení na ostrově Azurového draka. Když někdo pohlíží s despektem na něj samotného, přidal si víc času na trénování šermu. I kdyby se hroutila nebesa a propadala se zem, před očima měl jen svou vytyčenou cestu.

Yan Zhengming náhle změnil téma: „Mistr ti ukázal všechny formy dřevěného meče Fuyao?“

Chlapec kývl. „Poslední tři formy ale stále ještě nedokážu pochopit.“

„Stačí, že sis je zapamatoval.“ Mladík si oblékl svrchní plášť a popadl meč, na který si už tolikrát stěžoval. „Běž na dvůr. Pomoz mi zaznamenat formy dřevěného meče Fuyao do knihy.“

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

1 „Jsi jedinečný“. Nejsem si zcela jistá, zda chápu, co tím Muchun původně myslel. Použitý výraz v čínštině je idiom „nemáš předchůdce ani následovníky“, což má zhruba naznačovat i velikost/význam dané osoby. Nejde to bez kostrbatosti přeložit, takže jsem zůstala u smyslu tak, jak ho chápu. ^↩

2 Palankýn pro osm nosičů, „osmizvedný“ (to mi opravdu poradil překladač! :D) palankýn, viz obrázek: ^↩