Kapitola 59: Hlavní ulice bojových bohů; první dojem plný úcty 2

Tomu malému hubenému stvoření nemohlo být víc než sedm nebo osm let. Po pádu z takové výšky se jeho malé tělíčko v princově náručí nekontrolovatelně chvělo. Ze změti obvazů kolem jeho hlavy vykukovalo velké černé oko, v němž se zrcadlila sněhobílá silueta. Chlapec Xie Liana nehnutě sledoval, jako by nic okolo ani nevnímal. 

Okolo nich se ozývalo hlasité vzdychání, a když princ vzhlédl, srdce se mu sevřelo. V periferním vidění spatřil nedaleko sebe ležet na zemi cosi zářivého.

Zlatá maska mu spadla.

Xie Lian přistál uprostřed Hlavní třídy bojových bohů a slavnostní průvod zůstal daleko za ním. Náhlý rozruch zmátl dosud synchronizovaný pochod bojovníků, nebeské víly házející květy začaly panikařit a zlaté kočáry se zastavily. Několik bílých hřebců zadupalo kopyty a poplašeně zařehtalo, někteří se zastavili, zatímco jiní se pokoušeli jít dál. Dokonce i hudebníkům jakoby náhle chyběly tóny. Dokonalá harmonie byla porušena. Průvod nebyl schopný znovu sjednotit svůj krok a celá situace se vymykala z rukou. Dav na obou stranách ulice ještě nestačil zareagovat, ale král Xian Le na vyvýšené tribuně okamžitě vstal a ustaraně sledoval vzdálenou siluetu svého syna.

Jak by mohli šlechtici zůstat sedět, když se on postavil? Všichni rychle vyskočili na nohy. Zadek Královského preceptora se na sedadle sotva ohřál a už byl zase vystavený studenému vzduchu. Zrovna přemýšlel, jestli by měl okamžitě pokleknout a začít prosit o odpuštění, když v tom Qi Rong vyskočil na zábradlí, vykasal si rukávy a dal se do vzteklého křiku:

„Co se to zase děje? Co to má být? Proč je tu místo průvodu chaos? Co to sakra děláte, vy zbyteční šmejdi! To jste jako malí spadli na hlavu, že jste tak blbí?¹ To nedokážete ani podržet koně?“

Královna zbledla, lehce svraštila obočí a spěšně poslala dalšího sluhu, aby ho odtáhl. Davy začaly reptat a hrozilo vypuknutí výtržnosti, když v tom se Xie Lian postavil.

Obvykle se vznešený korunní princ skrýval hluboko v paláci, nebo trénoval v Královském svatém pavilonu, a lidé měli jen zřídkakdy možnost spatřit jeho tvář. Tohle byla tak vzácná příležitost, že se lidé neubránili zvědavosti a všechny pohledy se stočily jeho směrem. Při pohledu na jeho obličej se lidem zatajil dech. Ten mladý pohledný muž měl výrazné obočí a uhrančivé oči, vyzařující důstojnou vznešenost. Jeho oslnivá aura nutila přihlížející sklopit zrak. S dítětem v jedné ruce zvedl meč a namířil ho směrem k velkému pódiu.

Z něj celou situaci pozoroval duch, a když uviděl to gesto, na okamžik se zarazil. Potom skočil.

Dav užasle zíral na postavu připomínající černý stín, která doslova letěla vzduchem ke kamennému sloupu s hluboko zaraženou šavlí. Duch ji z praskliny vytáhl, znovu se přetočil a přistál uprostřed ulice přímo před bojovníkem.

Xie Lian, potěšený jeho rychlým úsudkem a spoluprací, si tiše zamumlal: „Výborně, Mu Qingu!“

Teď se mimo pódium ocitl Bohem požehnaný bojovník i duch. Černá šavle se znovu střetla s bílým mečem, což zvýšilo vzrušení davu a očarovalo všechny přihlížející. Tváře šlechticů na tribuně se konečně se smířlivým výrazem uvolnily. 

Duch sevřel šavli obouruč v nízkém střehu, předstíral, že míří na dítě v princově náručí a zaútočil. Oba si vyměňovali elegantní údery a předváděli otočky a finesy. Xie Lian vyskočil zpět na pódium a zatímco se dav rozestupoval, Mu Qing využil příležitosti, kotrmelcem popadl masku a prosmýkl se k zmatkujícímu průvodu. „Nehádejte se!“ naléhal na ně tiše. „Uklidněte se! Dělejte, jako by se nic nestalo a pokračujte v pochodu! Dokončete tohle kolo a vraťte se do paláce!“

Lidé v průvodu se okamžitě zklidnili a zařadili se na svá místa s obnovenou důvěrou. V okamžiku, kdy se Mu Qing vrátil na pódium, jeho útoky ještě zesílily. Na Xie Liana dopadal jeden úder za druhým, zbraně řinčely a narážely do sebe. Dítě v jeho náručí vykřiklo, pravděpodobně vyděšené tím, že uvízlo uprostřed boje.

Xie Lian ho pevněji sevřel a zašeptal: „Neboj se!“

Po těch slovech se dítě sevřelo záhyby jeho roucha na hrudi. Princ navzdory svému břemenu bojoval s lehkostí. Provedl ještě několik úderů, ale dítě zvedlo třesoucí se ruce a křečovitě se ho zachytilo za ramena, jako by na tom závisel jeho život.

„Nic se ti nestane, neměj strach!“ uklidňoval ho znovu princ. Potom tiše zavolal: „Mu Qingu!“

Duch stojící proti němu nenápadně naklonil hlavu a Xie Lian udeřil.

Před očima desetitisíců lidí tak meč Bohem požehnaného bojovníka pronikl do srdce ducha a na místě ho zabil.

Mu Qing se chytil za místo „smrtelné rány“, klopýtl o několik kroků dozadu a chvíli zápasil, než konečně se zaduněním padl na zem a přestal se hýbat.

Nahoře na tribuně se Qi Rong hlasitě smál a tleskal:

„Mrtvý! Duch je mrtvý! Bratranec korunní princ zabil ducha!“

Během tohoto výstupu se velkolepý Nebeský průvod pomalu přesunul na zpáteční cestu do paláce. Protože se podařilo celou slavnost zachránit a protože nečekané improvizované vystoupení bylo velice vzrušující, lidé neměli důvod ke stížnostem. Naopak, jejich nadšení ještě zesílilo. Z davu se ozývalo množství výkřiků „Vaše Výsosti“ a „Bohem požehnaný bojovníku!“, lidé následovali velkolepé pódium a tisíce z nich spěchalo k paláci. Několik generálů bylo nuceno vyslat další oddíly bojovníků a vojáků, aby příliš vzrušený lid udrželi na uzdě. Jejich snaha byla stejně nakonec marná, protože davu se podařilo prorazit a tlačil se k bráně paláce. 

Hlas krále Xian Le dolehl z vrcholu vysoké tribuny: „Stráže! Bojovníci!“

Všichni účastníci průvodu se vrátili do paláce a obří karmínová brána se za nimi zabouchla. Barevné prapory průvodu zmizely lidem z očí, takže bušili na bránu a jejich jásot doléhal až k Nebesům.

Za pevně zavřenou bránu bíle oděný Bohem požehnaný bojovník a černě oděný duch odhodili své zbraně a těžce klesli na zem. Xie Lian byl celý zpocený a rozepnul si vrstvy svého elegantního kostýmu, než zhluboka vydechl. „To bylo těsné. Příliš těsné. Jsem vyčerpaný.“

Mu Qing si sundal těžkou masku a tiše vydechl, ale na únavu si nestěžoval. Když se ohlédl, uviděl prince stále držet to malé dítě. Beze slova se zamračil.

Rozběhl se k nim Feng Xin a na rozdíl od Mu Qinga se neudržel. „Vaše Výsosti, proč jste s sebou vzal to dítě?“

Ten malý chlapec ležel Xie Lianovi strnule v náručí a nehýbal se, bál se i hlasitě dýchat. Xie Lian se posadil.

„Co jsem měl dělat, vyhodit ho zpátky na ulici? Je tam příliš velký ruch, vždyť je to maličké stvoření! Ušlapali by ho k smrti!“

Poplácal chlapce po hlavě a nenuceně se zeptal: „Kolik ti je let, prcku?“

Dítě ani nemrklo a jeho rty nevydaly sebemenší zvuk.

Xie Lian to zkusil uklidňujícím tónem: „Co se stalo, že jsi předtím spadl?“

„Vaše Výsosti, to dítě se nejspíš neodvažuje mluvit, musí být vyděšené k smrti,“ upozornil ho Mu Qing.

Princ dítě znovu poplácal po hlavě, ale protože stále nereagovalo, nechal toho. „Taková hloupost,“ poznamenal. „Feng Xine, až budeš mít příležitost, najdi někoho, kdo ho vyvede bočním brankou. A zkontroluj, jestli není zraněný, má obvázanou hlavu.

„Dobře.“ Feng Xin natáhl ruku. „Dej mi ho.“

Xie Lian chlapce natáhl paže a chlapce mu podal.

„Vaše Výsosti, musíte ho pustit,“ připomenul Feng Xin.

„Nepustil jsem?“ Zmatený Xie Lian se podíval dolů a hned na to se podrážděně zasmál. Ukázalo, že ten, kdo se nepustil, bylo dítě samotné. Pevně svíralo jeho oděv a odmítalo uvolnit prsty.

Zaskočení okolostojící se začali hlasitě smát. Ať už za tím stála oddanost nebo zvědavost, během tréninku v Královském svatém pavilonu se vždy našlo dost oddaných mužů i žen, kteří se ze všech sil snažili prince zahlédnout. A kdo ho jednou viděl, toužil ho spatřit znova. Pokud vedle něj mohli trénovat, pak ještě lépe! Nebylo divu, že dítě v tak mladém věku bylo úplně stejné. Učedníci z Královského svatého pavilonu se pošklebovali:

„Vaše Výsosti, to dítě nechce odejít!“

Xie Lian se také zasmál. „Nechce? To by ale nešlo. Mám na práci své vlastní záležitosti. Běž domů, maličký.“

Po těch slovech dítě konečně pomalu povolilo sevření, pustilo jeho roucho a nechalo se od Feng Xina zvednout. Stále však zíralo na Xie Liana svým jediným velkým vykukujícím okem, jako by bylo posedlé. Některým přihlížejícím ten pohled neunikl a začali tiše mručet, ale Xie Lian si už dítěte nevšímal a mluvil pouze k Feng Xinovi: „Držíš ho, jako by to byl pytel s odpadky. Vyděsíš ho!“

Feng Xin položil dítě zpět na zem. „Dost žertů. Královský preceptor byl opravdu vyděšený. Vaše Výsosti, měl byste přemýšlet, co mu řeknete.“

Po těch slovech veškeré veselí utichlo.

O hodinu později, v Královském svatém pavilonu na Vrcholu bojových bohů, uvnitř Velké síně:

Zvuk zpěvu stoupal a klesal a síní se vznášela oblaka kadidla. Královský preceptor a tři jeho zástupci zamračeně seděli v řadě u boční stěny síně. Před nimi klečel Mu Qing. I princ klečel, ale před ním nebylo nic jiného než zlatá socha Nebeského bojového císaře. Feng Xin svého pána následoval a klečel za ním.

Královský preceptor držel tu nádherně zpracovanou zlatou masku a po chvíli si těžce povzdychl: „Vaše Výsosti, Vaše Výsosti.“

I když Xie Lian klečel, jeho záda byla rovná, držení těla dokonalé a hlava vztyčená. „Jsem zde.“

Královský preceptor se zatvářil bolestně. „Víš, v historii Xian Le se během Festivalu luceren konalo už tolik Nebeských průvodu, ale ani jednou velké pódium neobjelo hlavní město pouze třikrát. Třikrát!“

Každý rituál během průvodu Festivalu luceren, každá dekorace a sebemenší drobnost, vše mělo svůj význam. Každý jeden okruh kolem hlavního města symbolizoval modlitbu za mír a štěstí země po dobu jednoho roku, takže ať už velké pódium objíždělo jakkoliv dlouho, odpovídalo to počtu let, po které se velkolepý obřad nemusel znovu konat. Znamenalo to nejen štěstí, ale také úsporu peněz. Tři kola tedy znamenala, že království bude chráněno jen po tři roky.  

Nejhorší však bylo, že zlatá maska na tváři Bohem požehnaného bojovníka uprostřed obřadu spadla.

Lidé v Xian Le odpradávna věřili, že duchovní aura člověka se nachází v pěti obličejových rysech a že duše sídlí v jeho tváři. Protože to nejvzácnější z člověka patří pouze Nebesům, musel bojovník při obřadu nosit zlatou masku a skrývat své rysy, aby právo spatřit jeho tvář měli jen bohové.

Královským preceptorem zmítala směs hněvu a zklamání zároveň. „V minulosti objeli Bohem požehnaní bojovníci hlavní město dokonce patnáctkrát, nejméně však pětkrát. A ty? Ty bys i se zavřenýma očima vydržel padesát takových okruhů! Dokonce sto! Přesto jsi zabil ducha už ve třetím! Proč jsi místo toho nezabil mě, svého mistra? Podívej se na sebe! Náš milý korunní princ se zapíše do dějin a mě stáhne s sebou!“

Ve velké síni se nikdo neodvážil promluvit, jen Xie Lian stále vypadal klidně. „Královský preceptore, proč se na to nepodíváš takhle. Kdyby to dítě spadlo, aniž by ho kdokoliv chytil, a prolilo během průvodu krev, nebylo by to stejně špatné? Nemusel by se průvod stejně zastavit? Přinejmenším obřad skončil slušně, a to byl ten nejlepší možný výsledek. Říkejme tomu, co se stalo, prostě nehoda.“

Královskému preceptorovi na okamžik uvízla slova v hrdle, než vydechl: „Chlapče! Na místě bylo tolik královských stráží, kdokoliv z nich ho mohl chytit! I kdyby se to docela nepovedlo a on si zlomil ruku, nezemřel by! Mohl jsi prostě napochodovat pár kroků dopředu, předvést trochu efektivnější divadlo, aby všichni zapomněli, že se něco stalo, a šlo by se dál!“

Xie Lian nadzvedl obočí. „Královský preceptore, víš to stejně dobře, jako já. Za těch okolností by nikdo nedokázal zareagovat tak rychle a nikdo jiný by ho nedokázal zachránit. Nechat ho spadnout, byl by tu jeden mrtvý. Nechat ho chytit někým jiným, byli by tu mrtví dva.“

Jeho hlas byl plný sebejistoty a sebevědomí. I ostatním preceptorům bylo jasné, že má pravdu, a neměli mu to jak vyvrátit. Ale jak tam klečel před zlatou sochou boha a tvářil se, jako by bylo všechno v pořádku, Královským preceptorem zmítala směs hněvu, pobavení a pýchy. Před svým drahým milovaným žákem se nedokázal vztekat a mohl se jen tahat za vlasy, aby si alespoň touto bolestí ulevil od starostí v srdci.

Po krátkém tichu Královský preceptor znovu promluvil: „Ještě jedna věc.“

Xie Lian naklonil hlavu. „Tento žák poslouchá.“

„Dnes sis na pódiu vedl dobře. Ale bez ohledu na to, jak dobré bylo tvé vystoupení, nemůžeš těsně před zahájením bez varování změnit začátek. Obě veličenstva byla tvým dnešním vystoupením vyděšená. Víš, co by se stalo, kdybychom promeškali šťastnou hodinu?“

Xie Lian svraštil obočí a vypadal zmateně. „Královský preceptore, ohledně téhle záležitosti… vždyť jsem tě předtím požádal o svolení.“

Královský preceptor byl zaskočen. „Ty jsi o to požádal? Předtím? Kdy?“

Zmatený Xie Lian otočil hlavu, ohlédl se a zavolal: „Mu Qingu?“

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Mám tu pro vás další doporučení, tentokrát na úžasný román Kaleidoskop smrti. Co vás čeká? Survival game s hororovou tématikou, při které se dozvíte o spoustě strašidelných zvyků a urban story různých zemí. Upřímná láska, ale žádné papapa (brek). Je to na mém seznamu "chtěla bych jednou přeložit", ale komu se nechce čekat tak, moment... tak dva roky... může si přečíst už teď zatím nezamčený originální fan překlad.

---

1 To jste jako malí spadli na hlavu – ono tam původně bylo „to jste jako malí jedli planou (obyčejnou bílou vařenou) rýži, že jste tak blbí?“. V pchin-jinu je to (asi) chi baifan. Myslela jsem si, že je to nějaký důkaz hlouposti a neschopnosti (ehm ehm, spíše tedy chudoby, se kterou se skrovný pokrm spojuje, a následné nevzdělanosti, nebo já nevím), nicméně jsem našla, že ono bai může znamenat i „marně“ nebo „zbytečně“, což má evokovat žití na dluh, bez placení. Což moc nesedí s tím, co Qi Rong říká, že? Hej, není tu mezi námi sinolog? Mimochodem, provedla jsem další pátrání po významu rčení "jíst rýži", a ježišimaria, „eat rice“ mi v anglickém urban dictionary ukázalo něco, co se sice týká Číny, ale rozhodně ne našeho románu. Najděte si sami... heh… hah. ^↩