Kapitola 58: Hlavní ulice bojových bohů; první dojem plný úcty 1

 Meč se zabodl do srdce ducha a přibil ho k zemi.

„Díky požehnání nebes jsou přízraky mrtvé a zlo poraženo!“

Na obou stranách Hlavní ulice bojových bohů se jako oceán zvedl jásot davů. Zvedal se a klesal jako vlny, jedna silnější než druhá. Na nádvoří u karmínově rudé brány paláce se oba kultivující v rolích boha a přízraku uklonili davům, sestoupili a postavili se stranou. Divadelní zápas, kterým byla tato část programu zahájena, jen rozproudil vzrušující náladu ve městě. Nejenže byly ulice přeplněné šílejícími davy, odvážní lezci posedávali dokonce i na střechách, křičeli a tleskali spolu s ostatními.

Oslava takového rozsahu byla skutečně pamětihodnou událostí. Pokud by se v dějinách Xian Le dala nějaká slavnost Festivalu luceren¹ takto popsat, pak jedině ta dnešní.

Elegantně odění šlechtici a členové královské rodiny shlíželi na davy z vyvýšené tribuny se zdvořilými úsměvy na tvářích.

Uvnitř paláce tiše vyčkávaly stovky seřazených lidí.

Když zazněl zvon, Královský preceptor² si uhladil neexistující knír a zvolal: „Bojovníci otevírající cestu?“

„Přítomni!“

„Nebeské víly korunního prince?“

„Přítomny!“

„Hudebníci?“

„Přítomni!“

„Doprovodní umělci?“

„Přítomni!“

„Duch?“

„Přítomen!“

„Bohem požehnaný bojovník?“

Nikdo neodpověděl. Královský preceptor se té komplikaci zamračil a otočil hlavu. „Bohem požehnaný bojovník? Kde je korunní princ?“

Stále nikdo neodpovídal. Člověk, který předtím odpověděl na výzvu „ducha“ zaváhal, sundal si děsivě vyhlížející masku a odhalil pohlednou tvář.

Vypadal na šestnáct nebo sedmnáct let. Jeho světlá pleť i rty byly svěží a z pohledné tváře zářil pár očí černých jako obsidián. Jeho vlasy vypadaly měkké a hedvábné a několik volných pramenů měl lehce rozhozených na čele a na tvářích. Vypadal klidně a poslušně, což kontrastovalo s obludnou maskou v jeho ruce.

„Jeho Výsost korunní princ odešel,“ odpověděl tiše.

Královský preceptor málem omdlel. Takový přepych si však na této velkolepé události nemohl dovolit, takže jen rozčíleně vykřikl: „Co? On odešel? A kdy? Slavnostní průvod se chystá opustit brány paláce! Až se ukáže hlavní pódium a na něm bude samotný duch bez boha, moje staré kosti se utopí pod všemi těmi slinami, které na mě v tu chvíli přistanou! Mu Qingu, proč jsi ho nezastavil?“

Dotyčný sklonil hlavu. „Když Jeho Výsost odcházela, řekl mi, abych vám vyřídil vzkaz, že si nemáte dělat starosti a že všechno může jít podle plánu. Vrátí se prý neprodleně.“

Královský preceptor byl hysterický. „Jak si nemám dělat starosti? Jak to myslíš, že se vrátí ‚neprodleně‘? Co když to nestihne?“

Lidé čekající před branami paláce od samého rána už začínali ztrácet trpělivost a dožadovali se zahájení.

Jakýsi kultivující proběhl branou: „Můj pane Královský preceptore, královna vyslala posla a ptá se, proč průvod ještě nezačal? Rychle se blíží šťastná druhá hodina, a jestli hned nevyrazíme, promeškáme ji!“³

Když to Královský preceptor uslyšel, vyslal k Nebesům tichou  modlitbu, aby na Festival vtrhla armáda vzbouřenců a průvod zcela překazila.

Proč tenhle bolehlav musel vyvstat zrovna v tom nejkritičtějším okamžiku!

Kdyby tím bolehlavem byl kdokoliv jiný, už by řval vzteky a neštítil by se pozvednout meč a zabíjet. Jenže tenhle bolehlav byl shodou okolností jeho pýchou a radostí a velmi, velmi, velmi váženým a vzácným synem někoho jiného. Nemohl ho zbít, nemohl na něj křičet a rozhodně ho nemohl zavraždit. To by spíš probodl sám sebe.

Kdosi další přeběhl černou palácovou cestu, vpadl dovnitř a křičel: „Královský preceptore, proč průvod ještě nezačal? Čas se blíží, všichni venku už jsou na pokraji zhroucení!“

Tenhle mladík měl také šestnáct nebo sedmnáct let, vzpřímenou a vysokou postavu a pleť barvy pšenice. Na zádech nesl dlouhý černý luk a sněhobílý toulec. Rty měl pevně sevřené a pod svraštělým obočím mu zářily oči, na tak mladý věk překvapivě plné síly a odhodlání. Císařský učitel ho popadl, jen ho uviděl. „Feng Xine! Kde je Jeho Výsost?“

Mladík byl nejdřív zaskočen, ale vzápětí mu cosi došlo, protože jeho oči se naplnily hněvem a obrátily se k Mu Qingovi. Ten si beze slova nasadil masku přízraku a svůj výraz skryl.

Feng Xin vážně pronesl: „Není čas vysvětlovat! Prosím, okamžitě začněte s průvodem. Jeho Výsost korunní princ vás nezklame!“

Nebylo zbytí. Vyvést velkolepé pódium bez Bohem požehnaného bojovníka znamenalo smrt, zdržet průvod a promeškat šťastnou hodinu znamenalo to samé. Královský preceptor zoufale mávl rukou.

„Začněte hrát, vyrážíme!“

Na ten povel zazněly flétny, smyčce se dotkly strun a stovky královských bojovníků v čele se s výkřiky daly do pochodu. Mohutný impozantní průvod vyrazil.

Bojovníci v čele symbolizovali trnité cesty smrtelného světa. Hned za nimi šly speciálně vybrané panenské dívky, které svou krásou a elegancí připomínaly víly. Vyhazovaly do vzduchu květiny, zasypávaly s nimi cestu a vzduch se díky nim naplnil sladkou vůní. Někteří lidé se o květy začali dokonce prát. Avšak bez ohledu na to, jak okouzlující a velkolepá podívaná to byla, stále šlo jen o zahřívací kolo. To hlavní mělo teprve přijít. 

Před zraky desetitisíců lidí vytáhlo šestnáct bílých hřebců ověšených zlatem z hloubi palácových bran velkolepé pódium. Na něm stál černě oděný duch s obludnou maskou na tváři. Pozvedl těžkou širokou šavli a přešel do bojového postoje.

Královský preceptor čekal se sevřeným srdcem na zázrak. Žádný se však nekonal. Dav si začal šeptat, šlechtici a královská rodina nahoře na vyvýšené tribuně se začali mračit, dívali se po sobě a ptali se:

„Co se to děje? Proč není na pódiu Bohem požehnaný bojovník?“

„Copak Jeho Výsost korunní princ ještě nedorazil?“

„Kde je bratr Lian?“

Uprostřed tribuny seděl důstojný pohledný muž a elegantní laskavá žena se vznešeným postojem. Byli to král a královna království Xian Le. Královna, která na pódiu neviděla toho, kdo tam měl stát, ustaraně pohlédla na krále. Ten ji uchopil za ruku a pohledem ji utěšoval, aby si nedělala starosti a jen sledovala, co se bude dít. Davy dole však neměly nikoho, kdo by je uklidnil, a tak v šílenství křičely tak hlasitě, až se málem nadzvedávaly střechy. Královský preceptor se v tuto chvíli nenáviděl, protože neměl odvahu se na místě probodnout. Mu Qing na pódiu byl však zcela klidný. I bez svého protivníka vypadal bezstarostně a soustředil se jen na svou roli. Zabodl před sebe těžkou šavli, takže trčela kolmo k nebi.

Potom předvedl jednu mrazivou ukázku vraždění a ukončil úvodní akt, během něhož se stal „duchem“. Tváří i postavou byl Mu Qing jemný a elegantní jako mladý učenec, ale neskutečně těžkou šavlí se oháněl, jako by to bylo pírko, jako by nevážila vůbec nic.

Na pódium vyskočila další skupina kultivujících, hrajících duchy – byli okamžitě poraženi a vyhnáni z pódia. Bylo docela vzrušující sledovat obratné a sebejisté pohyby šavle, připomínající tanec, a někteří v davu ho začali povzbuzovat. Lidé se však nepřišli podívat na představení „Duchové způsobují chaos“, takže se ozývaly další a další otázky:

„Kde je Bohem požehnaný bojovník?“

„Kde je Jeho Výsost korunní princ?“

„Chceme vidět Jeho Výsost, jak hraje Velkého bojového císaře! Jak poráží zlo!“

Na vyvýšené plošině se ozval vzteklý hlas: „Kde je můj bratranec? Co to sakra je? Kdo se chce dívat na tuhle blbost? Kde je kurva můj bratranec korunní princ?“

Nebylo třeba zjišťovat, komu ten dunivý hlas patří – beze vší pochybnosti to byl Qi Rong, princ Xiao Jing. Ti, kteří vzhlédli, spatřili mladého muže s náhrdelníkem, oděného do jemného brokátu světle tyrkysové barvy, jak se žene k okraji pódia a zlostně zvedá pěsti. Nemohlo mu být víc jak šestnáct let. Jeho vcelku pohledné tváři s bledou pletí dominovalo husté obočí, teď byla zkřivené hněvem, jako by se chystal v každém okamžiku skočit z věže a někoho praštit. Protože věž byla příliš vysoká a v případě skoku by mu hrozily zlomené nohy, ne-li smrt, popadl místo toho nefritovou konvičku a mrštil ji dolů.

Vržená nádoba mířila přímo na zátylek ducha a vypadalo to, že ho na místě omráčí. Duch však překvapivě uhnul, mírně zvedl dlouhou šavli a zachytil konvici hrotem své čepele.

Třesoucí se konvička se zastavila na špičce, což vyvolalo další vlnu jásotu. Mu Qing šavlí švihl a konvička se vymrštila do vzduchu, kde ji později kdosi pod pódiem zachytil. Mladík se dál vžíval do své role, máchal dlouhou šavlí a zabíjel své protivníky. Qi Rong zuřil a chystal se hodit něco dalšího, ale královna komusi nařídila, aby ho odtáhl zpět, takže neochotně poslechl. Přesto tváře šlechticů potemněly a někteří se začali neklidně vrtět.

To, že Bohem požehnaný bojovník zmizí těsně před Nebeským průvodem Festivalu Luceren, nebylo vůbec vtipné!

V tu chvíli se z nebe snesla sněhobílá silueta a přistála přímo před černě oděným přízrakem. Davy v ulicích, na střechách i na tribunách ohromeně ztichly. Jak nesmírně odvážné!

Dotyčný dopadl do kleku, jeho těžké šaty se zatřepetaly a rozprostřely se po pódiu jako obrovský bílý květ. Tvář toho muže zakrývala zlatá maska, v ruce držel meč a nehty jemně poklepával na čepel. Lehoučké zvonění lahodilo uchu a to gesto bylo plné klidného sebevědomí, jako by pro něj vedle stojící protivník nic neznamenal. Duch pomalu zvedl dlouhou šavli a namířil ji přímo na Bohem požehnaného bojovníka. Teprve potom se bíle oděný bojovník beze spěchu postavil.

Qi Rongovi jasně zářily oči a s rudými tvářemi poskakoval nahoru a dolů a křičel: „Bratranec korunní princ! Bratranec korunní princ přišel!“

Pevnostní zeď, ze které skočil, byla víc jak tři zhangy vysoká, a on, korunní princ, jehož osoba měla cenu tisíce zlatých, se z ní přesto vrhl dolů! V tu chvíli ty desetitisíce lidí věřily, že mezi ně skutečně sestoupil bůh. Když se vzpamatovali z šoku, v žilách se jim rozhořelo nadšení. Dav hystericky tleskal a intenzivně aplaudoval. Mezi lidmi se jako bouře rozlehl jásot, nesrovnatelný s čímkoliv předtím. Tolik to připomínalo skutečný sestup nebeské bytosti! Také Qi Rong jásal, vedl dav k šílenství, křičel a tleskal, až měl obě ruce rudé. Král a královna se na sebe podívali, usmáli se a také zatleskali. Ostatní šlechtici povytáhli obočí, úlevně si povzdechli a teprve potom se k jásotu přidali. Po obou stranách Hlavní ulice bojových bohů šílely davy jako rozbouřené moře, lidé byli tak vzrušení, že se tlačili na královské stráže ve snaze se k hercům přiblížit. 

Na velkém pódiu proti sobě stály dvě postavy, jedna černá, druhá bílá, každá se svou vlastní zbraní. Bůh a duch se konečně utkali.

Když Královský preceptor viděl, že se vše zdařilo, konečně uvolnil ramena a vystoupil na tribunu. Našel si místo a poté, co kývl svým druhům na pozdrav, se usadil.

Král se ušklíbl: „Královský preceptore, jak jsi přišel na tak úchvatný vstup? Jak vzrušující.“

Královský preceptor si otřel pot a usmál se. „Vskutku vzrušující. Ale to nebyl nápad tohoto nízkého služebníka. Obávám se, že šlo o nápad Jeho Výsosti korunního prince.“

Královna si poklepala na srdce. „To rozpustilé dítě. Skočil z takové výšky bez jediného varování! Málem jsem leknutím omdlela.“

Královský preceptor si nemohl pomoci a v jeho dalších slovech zazněla pýcha: „Má paní královna může být klidná. Bojová síla Jeho Výsosti korunního prince je mimořádná. Několik zhangů pro něj nic neznamená, a dokonce i na mnohonásobně vyšší věž dokáže snadno vylézt a potom bez problémů seskočit třeba se zavřenýma očima.

Potěšená královna jemně dodala: „Díky učení Královského preceptora.“

Pochválený muž se usmál. „To nic není, to nic není. Jeho Výsost korunní princ je miláček nebes, má přímo božské nadání, úžasný talent, genialitu a laskavost v jednom. Právě štěstí nasbírané za tři životy dalo tomuto pokornému služebníkovi šanci stát se jeho učitelem. Tuším, že díky přítomnosti Jeho Výsosti korunního prince se dnešní den zapíše do dějin jako nejpůsobivější zápas obřadního Nebeského průvodu.“

Jeho slova chvály byla upřímná a odkazovala k Nebesům. Král se usmál a otočil hlavu zpět, aby mohl sledovat představení.

„Doufám, že to tak bude.“

V Nebeském průvodu na Festivalu luceren hráli dvě nejdůležitější role Bohem požehnaný bojovník a duch. Mohli je ztvárnit pouze mladí muži mimořádně zkušení v bojových uměních. Zvláště Bohem požehnaný bojovník: prezentace a provedení jeho kostýmu musela být dokonalá, přímo nadpozemsky půvabná. Nepočítaje oblečení se váha všeho, co měl na sobě, dala srovnat s váhou průměrné ženy. S touto zátěží pak měl pochodovat po hlavním městě a v předstíraném zápase nejméně čtyři hodiny vystupovat před zraky desetitisíců lidí. Po celou dobu se nesměl dopustit žádné chyby, takže účinkující musel být mimořádně zručný.

Naštěstí oběma mladým bojovníkům nechyběl mimořádný talent. Šavle parírovala meč, seky se střídaly s body a na tak napínavý souboj byla radost pohledět. Jejich pohyby byly propočítané do nejmenších detailů a zjevně mnohokrát nacvičované.

„Kdo je ten, kdo hraje ducha, a vyměňuje si rány s korunním princem?“ zeptal se král.

Královský preceptor si odkašlal: „Vaše Veličenstvo, je to mladý praktikant z Královského svatého pavilonu. Jmenuje se Mu Qing.“

Královna se jemně usmála. „Vidím, že to dítě je také poměrně zdatné v boji, je jen o něco slabší než můj syn. Možná je zhruba na stejné úrovni jako Feng Xin?“

Vypadalo to, že Královský preceptor s jejím názorem nesouhlasí. Qi Rong, který hlavou ležel na královniných kolenou a chroupal hrozny, ve spěchu vyplivl slupky: „Pššt, pššt, pššt! V žádném případě, ani náhodou! Není jen o něco slabší! S bratrancem korunním princem se nemůže srovnávat jen tak někdo!“

Když to královna uslyšela, pohladila ho po hlavě a usmála se. Ostatní šlechtici se také rozesmáli a vesele kývali hlavami. Škádlili ho: „Malý Rong na svém bratranci rozhodně lpí! Je nešťastný, když ho byť jen jediný den nepochválí!“

Dole v davu se k nebi zvedal jásot a výkřiky: „Boj! Bojuj! Zabij ho!“

„Zabijte zlo!“

Vzrušený řev sílil. Qi Rong se přidal k halasu, ruce si držel u úst jako trubku, křičel a vesele volal:

„Bratranče korunní princi, do toho! Nesahá ti ani po kotníky! Ukaž mu, jak se to dělá!“

Najednou se duch na pódiu pohnul dopředu. Bojovník úder odrazil a překvapeně zamručel.

Technicky vzato, bojové představení během Nebeské přehlídky sloužilo k potěše bohů, takže stačilo použít sotva náznak síly, jen tolik, aby se meče setkaly. Avšak úder, který princ obdržel, mu téměř vyrazil zbraň z rukou. Jeho protivník do něj vložil veškerou svou sílu.

Xie Lian mírně zvedl hlavu. „Mu Qingu?“

Mladík hrající ducha neřekl ani slovo a znovu po něm sekl. Xie Lian neměl čas přemýšlet, tak jen vykrýval jeden útok za druhým, až zbraně řinčely.

„No, tohle je víc vzrušující než falešné představení,“ pomyslel si princ a naplno se pustil do boje.

A tak za burácejícího řevu davů létaly ze střetávajících se zbraní jiskry. Čím napínavější byl boj, tím hlasitější byl jásot, až se najednou ozvalo ohlušující zařinčení, zablesklo se bílé světlo a dav vydechl jediným hlasem: „Ach!“ To bojovník vyrazil tu neskutečně těžkou šavli duchovi z ruky, zbraň vyletěla směrem ke kamennému sloupu věžovité tribuny a zapíchla se tam. Několik přihlížejících se ji pokusilo vytáhnout, ale ať se namáhali, jak chtěli, dlouhá šavle se nepohnula ani o píď.

„Co je to za zbraň? Jakou musí mít ten člověk sílu!“

Na velkém pódiu sklonil Bohem požehnaný bojovník meč a znovu se dotkl čepele prstem. Zazvonilo to a za zlatou maskou se ozvalo tiché uchechtnutí.

„Bojoval jsi dobře, ale stejně jsi prohrál,“ konstatoval Xie Lian s klidným veselím.

Duch přišel o zbraň a napůl klečel na zemi. Neřekl ani slovo, jen pevně sevřel pěst. Xie Lian protočil mečem a chystal se za jásotu všech zasadit poslední úder a „ducha“ zabít, když vtom se shora ozval křik

Překvapený Xie Lian sklonil čepel, vzhlédl a spatřil rozmazaný stín rychle padající z městské hradby.

V tu chvíli neměl čas na rozmyšlenou, vmžiku se odrazil nohama od země, vyskočil do vzduchu a jako šíp vystřelil vzhůru.

Narovnal se a letěl, až se mu rukávy třepotaly jako motýlí křídla. Když po chvíli ladně přistál, lehký jako pírko, svíral v náručí cosi drobného. Teprve když se dotkl pevné země, úlevně si povzdechl a toho človíčka si prohlédl.

V jeho náručí leželo schoulené dítě s hlavou omotanou obvazy, špinavé a neupravené, a omámeně ho pozorovalo.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Pokud jste zaregistrovali masové zamykání fan překladů novel v Aj, tak neváhejte, čtěte a stahujte co ještě jde. :( Některé překlady jsou takřka nezískatelné, některé pouze na "zlodějských" serverech jako asianovel, případně je třeba sáhnout po překladu dosud nezamykaných jazyků, nejčastěji je to asi indonéština. Chtěla jsem vám tu doporučit skvělou novelu Earth is online, ale krom prvních kapitol zmizela. Samozřejmě, vyjma výše zmíněných cest. Nu, kdybyste chtěli, použijte možnosti výše a/nebo pomůžu s nalezením, protože tohle dílko stojí za to. Uvažovala jsem o jeho budoucím překladu, ale nejsem na to dost chytrá a znalá aj. Bez ironie, je to místy složité na pochopení principu jednotlivých her. Ale vztah hlavních hrdinů (žádné papapa, bohužel) a děj je luxusní.

---

1 Festival luceren – v první kapitole (i v aj překladu) to bylo označeno jako den Obětování bohům. Nevím proč. V souladu se zbytkem překladu jsem to všude nahradila Festivalem luceren, v originálu Shangyuan festival. Připomíná patnáctý a poslední den lunárního nového roku, den uctívání a oslav nebes. Je to nádherný festival a určitě si o něm na internetu zjistěte víc. Fotky jsou nádherné!^↩

2 Královský preceptor aka Guoshi – a máme tu opět oblíbený titul Státního/Císařského učitele/preceptora, aka Učitele státu. Tohle je doufám poslední, který se tu vč. Ban Yue a Fang Xina objeví, takže si vysloužil pro přehlednost titul „Královský preceptor“. Jen připomenu, že jeho funkce zahrnovala kromě případného učení následníků i ceremoniální a obřadní záležitosti. ^↩

3 Šťastná hodina je nejlepší čas k provedení určitých činností, ať jsou to rituály, svatby, různé politické dohody, oslavy… zakládá se na denním kalendáři štěstí, který určuje, jak je která hodina šťastná na základě data, měsíce roku a hvězd. U osobních událostí se týká i astrologických údajů zúčastněných. ^↩