Cheng Qian se o takové zprávy nezajímal. Soupeření s ostatními ho nezajímalo a neměl ho zapotřebí. S přibývajícím věkem byl vystavován dalším zkouškám a střetnutím, v důsledku čehož vzrostlo jeho sebevědomí a on se ještě více zatvrdil. Nyní v Cheng Qianových očích existovaly na světě jen dva druhy lidí: ti, které dokázal porazit, a ti, které dokáže porazit v budoucnu.
Záda už ho začínala opravdu bolet a nebyl důvod tu dál
zůstávat. Jednoduše oznámil: „Pokud to je všechno, půjdu.“
„Počkej, tvoje práce tady ještě neskončila,“ zastavil
ho Yan Zhengming a obrátil se k Han Yuanovi: „Už jsi dokončil svůj denní
úkol třiceti amuletů?“
Čtvrtý mladší bratr schlípl.
Yan Zhengming při tom pohledu povytáhl obočí. „Tak co má
nějaké klání co společného s tebou? Pospěš si a jdi!“
Han Yuan se kousl do jazyka a neodvážil se říct ani
slovo.
Jejich vůdce sekty už nebyl tím, kým dřív –
z malého chlapce, který si hrál na ješitného narcise, vyrostl ješitný
narcis se skutečnou autoritou.
Když byl před pěti lety ponížen v Přednáškové síni,
učinil zdánlivě nelogické rozhodnutí, zcela ignorující veřejné mínění:
tvrdohlavě trval na tom, že sekta Fuyao se kultivuje recitováním písem a
zachovává tradici posilování meridiánů pomocí vyřezávání talismanů. I kdyby se
někdo z učedníků rozhodl jít ve šlépějích ostatních sekt a zaměřit se na
budování kultivačního jádra, stejně musí nejdřív splnit tyto dva úkoly.
Yan Zhengming vysvětlil své rozhodnutí s jistou
dávkou sebeironie: „Dorostl jsem dospělosti, ale kromě tváře, s níž mě
rodiče zplodili, na mně není nic cenného. Jakým právem bych měl měnit
tisíciletou tradici naší sekty? I kdyby to nedávalo žádný smysl, pořád je to
věc, kterou nám zanechal náš mistr.“
Cheng Qian byl jediný člověk, který se postavil proti,
ale poslední věta ho dojala a přiměla souhlasit. Li Yunův ani Han Yuanův názor
nebyl nikdy příliš vyhraněný, takže oba rychle souhlasili a záležitost byla bez
většího rozruchu rozhodnutá.
Za těch pět let se ukázalo, že zdánlivě absurdní
rozhodnutí Yan Zhengminga bylo správné.
Ani po vstřebání qi nebylo vytvoření kultivačního
jádra snadnou záležitostí. Jakmile člověk začal kultivovat, setkal se každé tři
roky s jednou zkouškou. Pokaždé zažili něco podobného menšímu nebeskému
soužení,1
které mohlo mít
v případě nepozornosti hrozivé následky. V lepším případě by postup
dotyčného dalších několik let stagnoval, v horším případě by zažil
odchylku qi.
Taková byla cena za cestu kultivace.
Muchun Zhenren své žáky nikdy nenabádal
k posilování kultivačního jádra. Kdyby nečekaně nezemřel, nudné dny
učedníků se zaklínadly a písmy v Síni poslání by pravděpodobně pokračovaly
ještě po mnoho let. Tento proces byl dlouhý a únavný a výsledky se nedostavily
ihned. Ale když se denně opakoval, došlo neustálým úsilím k posílení
meridiánů.
Dalo se to popsat rčením: „Při štípání dříví není nabroušení
sekery nikdy na škodu."
Jen málokdo však dokáže myslet na broušení, když před
ním stojí hromada dřeva na podpal.
Poté, co Yan Zhengming vykázal Han Yuana, naznačil
Cheng Qianovi, aby ho následoval ven.
Loužička, dřepící uprostřed nádvoří, se při pohledu na
nejstaršího bratra rozzářila. Sledovala ho dychtivýma očima jako pták, příliš
dlouho zavřený v kleci.
Pokaždé, když ji Yan Zhengming spatřil, bylo to jako
dívat se na své vlastní minulé já. Vyvolávalo to v něm zvláštní melancholii
– vždyť člověk nikdy nepozná laskavost svých rodičů, dokud nevychová vlastní
dítě. Pohybem prstu vyslal záchvěv svého qi a přesně zasáhl kouzla pod
Loužiččinýma nohama. V bezchybném kruhu zaklínadel se protrhl otvor,
kterým jeho qi vtrhla dovnitř a v drobném víru vyprchala.
V okamžiku, kdy se Loužička osvobodila, sesula se
na zem, protáhla si krk a s chraplavým přízvukem, pochyceným kdo ví kde,
zasténala: „Ach, můj ty světě, au au au, tohle staré tělo je tak vyčerpané!“
Yan Zhengming se po těch slovech zastavil v půlce
kroku. Loužička viděla, že věci nabírají špatný směr, takže spěšně vyskočila na
nohy, oprášila si zadek a pak si ušmudlanými dlaněmi otřela obličej. Aniž by
brala ohled na svůj zanedbaný vzhled, nasadila úsměv plný předstírané
nevinnosti: „První starší bratře, děkuji!“
Při každém z jejích činů Yan Zhengming bolestivě
zamrkal. Nakonec už to nevydržel a s máchnutím rukávů se otočil
k odchodu. Za chůze prohodil k Cheng Qianovi: „Jestli se
v budoucnu odváží vyrůst v něco podobného Tang Wanqiu, vykopnu jí
z naší sekty, ať to stojí, co to stojí.“
„To neudělá,“ utěšoval ho mladík, „je to přece dcera
královny yao. Slyšel jsem, že potomci paroháčů obvykle nebývají oškliví.“
Ani v nejmenším tím svého vůdce sekty neuklidnil.
Yan Zhengming otevřel dveře do svého pokoje a chladně
trhl bradou, aby Cheng Qian vstoupil. Ten zaváhal u dveří. Přestože vůně
v jeho pokoji po odchodu malé Yu výrazně zeslábla, stále se neubránil
kýchnutí.
Protřel si nos a pohlédl na květiny na stole, které si
za pomocí kouzel udržovaly čerstvost, a na chvíli se nechal unést Yan
Zhengmingovou hluboce zakořeněnou rafinovaností. Pak si potají povzdechl.
Z tohohle se nedostane tak snadno.
Zeshi, sedící v rohu místnosti, se zvedl na nohy.
„Vůdce sekty.“
„Tady nemáš co dělat, můžeš odejít,“ kývl mu Yan
Zhengming. „Až zítra skončí přednáška, řekni Xueqingovi, ať přijde ke mně, něco
od něj potřebuji.“
Zeshi poslušně opustil místnost. Yan Zhengming za
sebou zavřel dveře, opřel se o ně a zkřížil ruce na hrudi. „Svlékni si šaty,“
poručil Cheng Qianovi bezvýrazně.
Mladík na něj němě pohlédl.
„Pospěš si. Nebo čekáš, až to udělám za tebe?“
„Ne, já ne…“
Při pohledu na jeho neochotu Yan
Zhengming okamžitě vykročil kupředu a chystal se splnit svou výhružku.
Cheng Qian se pod silou jeho odhodlání začal neochotně
svlékat. Zároveň se ho pokusil znechutit: „Nejstarší bratře, nekoupal jsem se
už tři dny. Nebojíš se, že si zkazíš oči?“
Yan Zhengming na jeho návnadu překvapivě neskočil.
Natáhl ruku, aby z něj stáhl zbytek roucha, a odhalil modřinu na jeho
zádech, táhnoucí od levého ramene až k pravé straně pasu. Byla téměř
černá, a rudé žilky popraskaných cév se po ní táhly jako pavučiny. Byl to
docela děsivý pohled.
Mimo této modřiny bylo na Cheng Qianově těle mnoho
dalších zranění v různém stupni hojení. Některé modřiny a šrámy na nich
měly již sytější barvu, jiné vypadaly, že brzy zmizí – vstřebávání qi do
těla sice neznamenalo, že se člověk zbavil světských potřeb a trápení, ale
kultivací se tělo a kosti posílily. Zranění se netvořila tak snadno jako u
obyčejných lidí, a pokud ano, většina ran nezanechávala jizvy. Výjimkou byly
případy, kdy se ránu nepodařilo zahojit.
Stačil jediný pohled a Yan Zhengming okamžitě odvrátil
zrak. Měl pocit, jako by mu někdo nemilosrdně vyrazil dech a srdce se mu div
nerozskočilo. Dokonce i jeho vlastní záda mu pulzovala bolestí.
Zformoval se v něm jakýsi podivně nepřiměřený
hněv, namířený proti Cheng Qianovi. Hruď se mu opakovaně zvedala a klesala, jak
se snažil uklidnit. Chvíli to trvalo.
„Běž si lehnout na
postel,“ nařídil Yan Zhengming a neudržel se, aby rozhořčeně nedodal: „Ty bastarde,
kdybys byl o dva roky mladší, zmlátil bych tě, že by tě ani tvůj
mistr nepoznal.“
Cheng Qian se několikrát pokusil otočit krkem, ale
marně, takže si nakonec poslušně lehl na břicho a nechal nejstaršího bratra, aby
mu pomohl nanést lék. Ještě se to snažil zlehčovat: „Je tam modřina? Vždycky pokrývají
velkou plochu, ale ve skutečnosti to nic ne… ach!“
„Nic to není?“ zopakoval Yan Zhengminga mrazivě.
Cheng Qian se ho neodvážil dál dráždit, tak jen
zabořil obličej do prostěradla a snažil se ze všech sil potlačit bolest.
Démonobijící hůl byla silnou magickou zbraní a nebýt
neschopnosti jejího majitele, který nedokázal využít ani desetinu síly zbraně,
mohla ta věc mladíkova záda i roztříštit.
Yan Zhengming měl na jazyku celou zásobu nadávek a
výtek, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Po všem, co na ostrově zažil, se
jeho srdce postrádající empatii konečně vzpamatovalo.
Tenhle nový Yan Zhengming přesně věděl, čím si jeho
věkem nejmladší bratr vysloužil každou z těch ran na svém těle, a to ho drželo
naživu lépe než jakákoli zášť nebo vztek.
Cheng Qian svého vůdce sekty nikdy za nic
nekritizoval. Jeho postoj zůstával stejný: Když to dokážeš, udělej to sám, když
ne, zvládnu to za tebe, i kdyby mě to mělo zničit.
Každá rána na Cheng Qianově těle byla jako facka Yan
Zhengmingovi, která ho tlačila až na samou hranici jeho výdrže. Neodvážil ani
na okamžik polevit, dokonce někdy nedokázal ani usnout, protože se mu jeho
mladší bratr zjevoval v nočních můrách.
V Yan Zhengmingově teplém povlečení se vznášela
uklidňující vůně a pronikala do celého těla. Posledních několik dní čekal Cheng
Qian poblíž Wupengovy byliny, takže byl skutečně vyčerpaný. Sotva se dotkl
postele, toužil jen zůstat ležet a nemuset se hnout ani o píď.
Yan Zhengming dokončil nanášení léku. Chvíli hleděl na
mladíkův stále hubenější pas a nemohl se ubránit myšlence: „Pečeť vůdce visí na mém krku, ne na tvém. Proč se na mě víc
nespoléháš? I když nejsem nablízku, pořád je tu Li Yun. Dokonce i Han Yuan je
starší jak ty, tak proč bys nemohl být víc jako Loužička a zůstat
v blažené nevědomosti? Proč se musíš takhle ničit?“
Klidně by ta slova řekl komukoliv jinému, ale
vyčerpanému Cheng Qianovi to říct nedokázal.
Právě proto, že na sobě byli celé ty roky závislí,
bylo pro Yan Zhengminga obtížné vyslovit i obyčejné „díky“, natož začít takové
vážné téma. Po jistém vnitřním boji ze sebe dostal strohé prohlášení: „Zhou
Hanzheng se vrátil, ale nezůstane dlouho. Ať se stane cokoliv, musíš to vydržet
a držet se při zemi, rozumíš?“
Cheng Qian v odpověď ospale zabručel. Zjevně mu
ta slova proletěla ušima jako vítr.
Vůdce sekty na něj pohlédl a všiml si, že ten malý bastard má zavřené oči. Hlava se mu mírně nakláněla na stranu a sklopené řasy se nepatrně chvěly. Pod očima měl slabé tmavé kruhy a na jeho mladistvé tváři bylo znát vyčerpání.
Yan Zhengming si povzdechl, posbíral léky a beze slov
prohrábl Cheng Qianovi vlasy, upravil mu roucho a přikryl ho tenkou dekou.
Posadil se opodál s úmyslem meditovat.
Po chvíli sezení to však stejně nevydržel.
S pocitem, že se prostě nedokáže soustředit, dokud nedostane odpověď na tu
nejpalčivější otázku, znovu přistoupil k posteli a lehce do Cheng Qiana
šťouchl. „Hej… opravdu ses nekoupal už tři dny?“
Odpovědí mu bylo jen pohrdavé ticho.
Yan Zhengmingova mysl už dávno nebyla tak
nesoustředěná, jako dřív. Používání meditace jako náhrady spánku pro něj bylo
běžnou záležitostí, ale tento den se těsně před rozbřeskem najednou
probral s pocitem, že něco není v pořádku.
Otevřel oči. Barvy noční oblohy ještě nezmizely, ale
Cheng Qian už odešel – ode dne, kdy ho Yan Zhengming poznal, mladík nikdy nespal
déle než do východu slunce. Prostěradlo bylo ještě trochu teplé.
Vůdce sekty chvíli tiše seděl a soustředěně přemýšlel
o své intuici. Nevypadalo to, že by si měl projít nebeským soužením, ale ať
se snažil, jak chtěl, nedokázal se uklidnit. Jako by se něco chystalo.
Mávnutím ruky rozsvítil lampy, několikrát se prošel po
pokoji sem a tam a zpod stínidla vytáhl tři měděné mince.
Yan Zhengming nebyl obeznámen s uměním věštění.
Viděl svého mistra, jak to dělá, ale kdykoliv se na to zeptal, mistr ho to
odmítl naučit. Pouze řekl: „Předvídání budoucnosti je vrcholem Tao a začátkem
nevědomosti. Je to nepoctivé umění, takže není potřeba si tyto znalosti
osvojit.“
Chystalo se snad na ostrově Azurového draka něco
důležitého?
Obratně protáčel měděné mince mezi prsty. Když se mu
po chvíli podařil pročistit mysl, posadil se, aby tiše odříkal Písmo o čistotě
a klidu.
Jak se dalo očekávat, Zhou Hanzhengův příchod byl
předzvěstí neštěstí. Z jeho přítomnosti nikdy nevzešlo nic dobrého.
Han Yuanovy informace se ukázaly jako pravdivé.
Následujícího dne byla v Přednáškové síni vyhlášena zpráva o Velkém klání.
Pravý strážce s tváří vymahače dluhů se při té vzácné příležitosti sešel
spolu se svým tajemným a zřídka vídaným Levým kolegou. Bylo oznámeno, že
se musí zúčastnit každý, kdo dokáže absorbovat do svého těla qi, a i ten, kdo
bojovat nechtěl, se musel alespoň vzdát a přiznat porážku. Vítězům pak bylo
dovoleno vstoupit do vnitřních síní ostrova Azurového draka, kde získali
přístup ke starobylým záznamům a mohli si vyslechnout přednášky, aniž by
oficiálně uznali Pána ostrova za svého mistra.
Zatímco byla v Přednáškové síni zveřejňována
nekonečná pravidla klání, Cheng Qian seděl na zemi a aniž by zvedl hlavu,
vyřezával dřevěnou tabulku velkou jako dlaň.
Yan Zhengming ji přejel rychlým pohledem a mimoděk
vysvětlil Han Yuanovi: „Tomu se říká ‚Loutkové kouzlo‘. Když ho budeš nosit u
sebe, může ti pomoci odvrátit neštěstí. Je to známé kouzlo, jedno ze sedmi
velkých. Je na něj potřeba celkem sto osm tahů, každý vzájemně propojený. Nikdy
se nesmí přerušit a nikdy nesmí být vedeny špatně… podívej, tenhle malý šikmý
tah to celé zničil.“
Zdálo se, že do špičky Cheng Qianova nože cosi
narazilo a jeho duchovní síla prudce vytryskla ven. Han Yuan ucítil, jak do
tváře udeřil závan syrové, jakoby vlhké energie, která se poté rychle
rozptýlila ve vzduchu. Oči se mu rozšířily úžasem.
Yan Zhengming se líně naklonil a poplácal Cheng Qiana
po rameni se slovy: „Měďáku, vstřebáváš qi do svého těla necelých sedm let, ale
odvažuješ se pokoušet o sedm velkých kouzel? Jsi opravdu příliš náročný.“
Cheng Qian odložil zničenou dřevěnou tabulku a nůž a
v klidu se posadil, aby usměrnil tok své duchovní energie.
Yan Zhengming pokračoval ve svém proslovu k Han
Yuanovi: „Chyby při vyřezávání mohou být způsobeny buď nedostatkem cviku, nebo
vyčerpáním duchovní síly… v případě vašeho třetího staršího bratra to bylo to druhé. Měďáku, proč chceš najednou vyřezávat zrovna tohle?“
„Chtěl jsem to jen vyzkoušet,“ odvětil mladík
nenuceně.
Zanedlouho zjistil Yan Zhengming proč.
Zatímco všichni vzrušeně diskutovali o Velkém klání ostrova
Azurového draka, vůdce sekty vyprovodil Xueqinga do přístavu.
„Běž a vrať se co nejdříve,“ řekl mu. „Nejdřív jdi na
horu Fuyao a pak ke mně domů. Podívej se, jestli nechybí nějaké výdaje, a doplň
je z mých prostředků.“ Sloužící chlapec už vyrostl v mladého muže a
vypadal téměř dospěle. Teď si zaznamenal všechny pokyny a souhlasně přikývl.
Yan Zhengming ho propustil: „To je vše. Můžeš jít.“
„Bratře Xueqingu, počkej!“
Blížil se k nim létající kůň. Než se stačil úplně
zastavit, seskočil z něj Cheng Qian. Mladík byl celý rozcuchaný, nejspíš
od mořského větru nebo něčeho podobného. Dokonce dýchal trochu přerývaně.
Xueqing se na něj usmál. „Brzy se vrátím, takže se o
sebe třetí bojový strýček musí dobře postarat.“
Sloužící chlapec byl vždy mírný, laskavý a málomluvný.
Když byl mladší, velmi pozorně a pečlivě se staral o Cheng Qiana, takže byl
mezi nimi vždy docela dobrý vztah. Ve srovnání s poněkud osobitým Yan
Zhengmingem byl pro něj spolehlivým starším bratrem spíše on.
„Dobře,
postarám,“ přikývl Cheng Qian a vytáhl z náprsní kapsy v bavlně
zabalený malý balíček. Podal ho Xueqingovi. „Málem jsem to nestihl. Vezmi si to
s sebou a buď na cestě opatrný!“
Yan Zhengmingovi, dosud stojícímu stranou, to nedalo:
„Co je to za věc, že jsi tak spěchal donést ji sem z takové dálky?“
Xueqing otevřel bavlněný balíček a našel v něm
malou dřevěnou tabulku. Když ji vytáhl, aby si ji mohl lépe prohlédnout, Yan
Zhengming ztuhl. Bylo to hotové ‚Loutkové kouzlo‘.
Cheng Qian trochu rozpačitě řekl: „Nemám dost duchovní
síly, takže se mi pořád kazilo. I po tolika dnech jsem se zmohl jen na tohle.
Nech si ho u sebe, ale i s ním musíš být na cestě opatrný. Pokud bys narazil na
kohokoliv se silnější kultivací, než je ta moje, byl by to jen zbytečný kus
dřeva.“
Xueqing spěšně kývl. „Moc ti děkuji.“
Yan Zhengmingovo srdce se naplnilo neobvyklým pocitem
nespravedlnosti. Pomyslel si: „Podstoupil
jsem takovou námahu, abych toho malého nevděčného spratka vychoval, ale on mi
nikdy nevyřezal ani píšťalu. Dokonce i Loutkové kouzlo, na kterém tak tvrdě
pracoval, nakonec dostal někdo jiný. Jak směšné!“
Stále však byl čestným vůdcem sekty, takže si nemohl
za bílého dne vylít zlost na mladším bratrovi ani na taoistickém chlapci.
Dokázal jen nasadit vážnou tvář a slavnostně Xueqingovi nakázat, aby si
s návratem pospíšil. Jakmile ho vyprovodil, nevěnoval Cheng Qianovi ani
pohled a rozzlobeně se otočil k odchodu.
Udělal sotva dva kroky, když mu došlo, že Cheng Qian
stále nepřítomně hledí za vzdalující se lodí a vůbec si nevšiml Yan
Zhengmingova hněvu. Vůdce sekty Yan se tedy záměrně vrátil a počkal, dokud se
mladík s těžkým srdcem konečně neotočil. Tehdy začal jednat. Odfrkl si tak
hlasitě, aby ho Cheng Qian slyšel, pak se otočil na patě a pod nechápavým
pohledem svého mladšího bratra odkráčel.
Cheng Qian se kolem sebe rychle rozhlédl, ale nikdo
další tam nebyl. Yan Zhengmingovo frkání muselo patřit jemu.
„Nejstarší bratře, co jsem provedl?“
Yan Zhengming si ho nevšímal a dál kráčel vpřed. Cheng
Qian neměl tušení, jaká podivná nálada ho přepadla, a chvíli měl nutkání nechat
ho jít se uklidnit tam, kam zrovna mířil. Ale záchvaty vzteku vůdce sekty
dokázaly být velmi nepříjemné, takže než aby riskoval, že si z něj první
starší bratr udělá sluhu na nekonečné pročesávání vlasů nebo něco podobného,
nezbylo mu, než ho následovat.
Ti dva šli za sebou tak rychle, že za nimi zaostal
dokonce i létající kůň. Podivná nálada vydržela po celou cestu, takže Cheng
Qian rezignoval na přemítání, do kterého bolavého nervu svého bratra zase
šťouchl, a jen ho bezmocně následoval domů.
Tam mu Yan Zhengming rázně zabouchl dveře před nosem a
nechal ho vyjeveného stát před komnatou.
Loužička, která na nádvoří lenošila s Písmem o
čistotě a klidu, se tomu zdánlivě podivnému pohledu ani nepodivila. Když byl
Yan Zhengming s Li Yunem, chovali se oba docela důstojně a vypadali jako
normální dospělí lidé. Čtvrtý starší bratr nebyl o moc lepší než ona sama, takže
se vůdci sekty jen zřídka odvážil zkřížit cestu. Pouze Cheng Qian dokázal svého
nejstaršího bratra rozzlobit tak, až ztratil veškerou rozvahu.
Dívenka si začala beze spěchu pobrukovat melodii písně „Ach, co zlého zase udělal ten malý miláček?“2
Cheng Qian k ní došel, pohladil ji po hlavě a
sklonil se, aby kolem jejích nohou nakreslil magický kruh. Mile vysvětlil:
„Rozptýlí se to samo, až písmo třicetkrát odrecituješ. Buď tak hodná a přestaň sledovat,
co nemáš, jinak poznáš, co je 'malý miláček' zač.“
Loužička zmlkla s pocitem, že si naběhla.
Cheng Qian odkráčel zpět do svého pokoje. Jakmile
otevřel dveře, jeho slabý úsměv okamžitě zmizel. Prudce se otočil a očima
přejel nádvoří, ale kromě Loužičky, která si pod nosem mumlala písmo, bylo
prázdné.
Zaváhal. Nakonec položil ruku na dřevěný meč za pasem,
opatrně vešel dovnitř a zavřel za sebou.
Někdo musel být v jeho pokoji a ten někdo tam nechal
jakýsi předmět.
Byl to meč. Ne dřevěný, ale skutečný pravý meč.
Leskl se tak silně, jako by v něm byl uvězněný
duch.
Žádné komentáře:
Okomentovat