Kapitola 61: Ztracená červená perla; bezděčný pohled rudý touhou 2

Princ se zatahal za lalůček. „Jedna náušnice je pryč.“

Lidé v Xian Le věřili, že vrcholem kultivace je harmonie ying a yang, jednota mužského a ženského elementu. Podoba bohů byla proměnlivá a nesvázaná jedním pohlavím, proto se bohové mohli měnit na muže a ženy, jak se jim zlíbilo. A tento fakt byl vetkán do návrhu kostýmu bojovníka. Od prvního průvodu kdysi dávno si každý Bohem požehnaný bojovník nasazoval náušnice, náramky a další doplňky se vzory a detaily zdobenými symboly obou pohlaví. A stejně tak si i Xie Lian při přípravách na svou roli propíchl uši a takové náušnice si nasadil.

Byl to pár zářivých tmavě rudých korálových perel, velmi vzácných a velmi drahých. Ale když si teď pročísl vlasy, ze dvou korálových náušnic zbyla jen jedna.

Jakmile se o tom zmínil, Mu Qingův uvolněný výraz opět ztuhl. Jeho společníci si toho nevšimli. Feng Xin důkladně prohledal celý pokoj zevnitř i zvenku, ale marně. „Jsi tak roztržitý, že dokážeš ztratit i to, co nosíš v uších. V pavilonu Xian Le jsem nic nenašel, tak se půjdu podívat kolem. Modli se k Nebesům, abys ji neztratil během průvodu.“

Xie Liana ta situace trochu překvapila, ale nepřišlo mu to nijak důležité. „Možná ztratil. Pokud ano, už ji nenajdeš. Co naděláš.“

Mu Qing si donesl koště, kterým v místnosti obvykle zametal. Tiše řekl: „Ta perla je příliš vzácná, takže bychom se měli alespoň pokusit ji najít. Možná se zakutálela pod postel nebo pod skříňku.“

Začal zametat a princ nadhodil: „Co kdybychom si zavolali na pomoc někoho dalšího?“

Feng Xin zavrtěl hlavou a bez obalu to shrnul: „Lidé jsou nenechaví. Nechceme, aby si ji někdo tajně schoval do kapsy dřív, než ji sami najdeme.“

Mu Qing, který zrovna nahlížel pod postel, s těmi slovy klopýtavě vyskočil na nohy. Tvář mu zbledla jak vápno a koště v jeho rukou se rozlomilo na dvě části. Xie Lian sebou trhl. „Co to děláš? Proč jsi to rozbil, kdo tě naštval tentokrát?“

Mu Qing se chladně podíval na Feng Xina. „Proč mi narovinu neřekneš, co máš na srdci, místo toho, abys tady bez důkazů házel narážkami?“

Feng Xin byl vždycky přímý člověk a tohle bylo poprvé, co ho někdo obvinil z „házení narážek bez důkazů“. Vztekle se uchechtl: „Proč narovinu neřekneš, co tím myslíš? Co jsem podle tebe naznačoval? Neřekl jsem ani slovo o tom, že jsi to ukradl zrovna ty, tak proč ses tak rozohnil? Copak, cítíš se provinile?“

Xie Lian se probral z překvapení a s hrůzou se na posteli posadil. „Feng Xine, to stačí!“

Mu Qingovi okamžitě na čele naskočila žilka.

Feng Xin vypadal zmateně. „Co jsem řekl?“

Pro prince to opravdu nebyla vhodná doba na vysvětlování, takže se jen pokusil Mu Qinga uklidnit. „Nechápej to špatně, Feng Xin to řekl jen náhodou. Nemířil tím na tebe!“

Mu Qing pevně sevřel pěsti, pak je uvolnil a nakonec dlouze vydechl. Když se však obrátil na Xie Liana, oči měl zarudlé. S pohledem na něj pomalu promluvil: „Ty… jsi nedodržel svůj slib!“

„Ne! Tak to není!“ bránil se princ.

Mu Qing sevřel rty a několikrát se nadechl, hodil po Feng Xinovi vzteklým pohledem a beze slova vyběhl ven. Xie Lian seskočil z postele a chystal se běžet za ním, ale Feng Xin ho zastavil uprostřed pohybu.

„Vaše Výsosti, ještě ses ani neobul! Byla by ostuda jít ven takhle neupravený a ještě ke všemu s rozpuštěnými vlasy!“

„Pomoz mi ho zastavit!“ přikázal princ.

„Nejdřív si alespoň obuj boty a sepni vlasy,“ trval na svém Feng Xin. „A nech ho být. Vždycky byl divný. Kdo ví, na jaké kuří oko jsme mu šlápli, že se z ničeho nic zbláznil.“

To už byl Mu Qing dávno pryč a Xie Lian věděl, že ho nedohoní. Rezignovaně sáhl po sponě, aby si vlasy ve spěchu sepnul. Přitom si povzdechl. „On se nezbláznil, to jen ty jsi omylem řekl něco špatného.“

Feng Xin vytáhl ze skříně Xie Lianův obvyklý bílý tréninkový oděv a hodil ho po něm. „Co jsem řekl špatně?“

„To ti nemůžu prozradit,“ odpověděl Xie Lian při nazouvání bot. „Každopádně, musíš jít se mnou a vysvětlit mu, že to bylo nedorozumění. Že jsi ho z ničeho neobviňoval.“

„Co mi nemůžeš říct?“ zamračil se Feng Xin. Princovy sevřené rty jen zvýšily jeho podezíravost. Vzpomněl si na Mu Qingův rozzuřený výraz. „Počkej, on už tě někdy okradl?“

„Ne, ne!“ Princ rázně vrtěl hlavou.

Ten pohled Feng Xina jen utvrdil v jeho podezření. „Tak tím to je! Není divu, že tak vyjel, byl to pocit viny! Kdy tady kradl?“

„Ne tak nahlas!“ zašeptal Xie Lian úzkostlivě.

Feng Xin také ztišil hlas. „Udělal něco takového a ty jsi mi o tom neřekl? Hned to vyklop!“

Princi bylo jasné, že Feng Xinova podezíravost dostoupila vrcholu, a pravda by stejně vyšla najevo, i kdyby se mu dál pokoušel lhát. S nešťastným výrazem to vzdal. „Sice se to nepočítá jako krádež, ale…“ Povzdychl si. „Začnu od začátku. Vzpomínáš si, když jsem před dvěma léty poprvé vstoupil do Královského svatého pavilonu? Jak jsem tehdy ztratil plátek zlaté fólie?

Feng Xinovi se rozšířily oči a plácl a se do stehna. „To bylo tehdy?“

Před třemi lety Xie Lian všemožně prosil a žadonil u svých rodičů, aby mu dovolili začít výcvik v Královském zlatém pavilonu ještě před dosažením dvaceti let. Rok poté byl dostavěn pavilon Xian Le a princ se konečně mohl s velkým nadšením nastěhovat.

Když přijel poprvé, opravdu si toho s sebou nepřinesl moc. Přijely s ním sotva dva vozy plné knih a asi dvě stovky jeho oblíbených mečů. Královna však svého syna vroucně milovala a bála se, že život plný výcviku mu bude připadat jednotvárný, takže nařídila, aby mu poslali na horu Taicang ještě dvacet sluhů a čtyři vozy plné drobností, které korunní princ miloval. Byl to skutečně působivý pohled. Součástí nákladu byla i sada sto osmi tenkých zlatých fólií, ze kterých se dal postavit malý palác, což byla oblíbená hra šlechty Xian Le.

Fakt, že si Xie Lian přivezl na horu takový přepych, tehdy vyvolal mezi učedníky i mistry na hoře vlnu stížností. Královský svatý pavilon byl plný seriózních kultivujících, kteří ještě nebyli obeznámeni s princovou povahou, a i když ho nemohli pomlouvat veřejně, za jeho zády se hodně šuškalo: „Jeho Výsost korunní princ sem přišel trénovat, nebo se bavit? Pokud to druhé, co tu přesně hodlá ten královský synek kultivovat?“

Když to slyšel Feng Xin, měl chuť se s nimi pustit do hádky, ale Xie Lian se jen usmál a řekl mu, aby se tím netrápil.

„Je přirozené, že tak uvažují. Za chvíli poznají, že tu nejsem kvůli hraní her, a také kdo je v téhle generaci učedníků ten nejlepší.“

Nedlouho poté se však něco stalo.

Xie Lian se snažil vrátit zpět co nejvíc z toho množství služebnictva a vozů, které mu královna darovala. Jenže když kontrolovali inventář, zjistili, že ze sto osmi zlatých fólií jedna chybí.

Sada zlatých plátků byla dobře zabalena ve voze a po příjezdu na horu Taicang nikdy neopustila pavilon Xian Le, takže pokud se zlatý plátek neztratil během cesty, musel být ukraden. Na zemi se nic nenašlo a Xie Lian se o tom mimoděk zmínil před Královským preceptorem. Jenže toho rozzuřila představa, že se někdo v Královském svatém pavilonu nechal vidinou zlata zlákat ke zločinu, a byl odhodlaný získat zpět zlatý list za každou cenu. Tomu, u koho by byl nalezen, hrozil nejpřísnější trest. Proto muselo všech tři tisíce učedníků z hory Taicang přestat s tím, co zrovna dělali, a ve skupinách prohledávat místnost po místnosti, a to včetně všech ložnic a výcvikových místností.

Byl to obrovský poprask, který zaměstnal doslova celou horu. Jenže najednou se Xie Lian v polovině prohledávání omluvil za to, že všem způsobil potíže, a řekl, že si právě vzpomněl, že se ten plátek ze sady zlatých fólií nejspíš ztratil, když byl ještě v královském paláci. To znamená, že tam opravdu mělo být jen sto sedm listů.

Kvůli pátrání po té zatracené zlaté fólií byl ten večer v Královském svatém pavilonu naprostý chaos, hotové pandemonium, a zrovna když všichni padali vyčerpáním, Jeho královská Výsost najednou prohlásila, že se vlastně nic nestalo? Nevyhnutelně se cítili dotčeni. Za jeho zády se ještě dlouho ozývalo šuškání, že ano, je to sice korunní princ a má právo jim poroučet, ale snad by mohl mít příště lepší paměť a než vyvolá další vyšetřování, mohl by si vzpomenout na jisté důležité maličkosti, a tak podobně. Feng Xin při těch řečech zuřil, ale Xie Lian mu jen poručil, aby si toho nevšímal a nechal věci v klidu plynout.

Jistě, princi se poté opravdu podařilo mínění ostatních obrátit ve svůj prospěch. Bez ostychu si vydobyl první místo mezi všemi těmi třemi tisíci a kdo ví kolika dalšími učedníky Královského svatého pavilonu. Jeho pověst se u ostatních rychle zlepšila, protože byl skutečně přátelský, nedával nijak najevo svůj původ a měl bezstarostnou povahu.

Feng Xin nepatřil k těm, kteří v sobě dlouho nosí drobné křivdy, takže brzy celou věc vypustil z paměti. Teď se mu vše znovu vybavilo a v jeho hlase se mísilo překvapení s hněvem. Vykřikl: „Takže tu zlatou fólii ukradl Mu Qing?“

„Pšt!“ Xie Lian ho umlčel a rozhlédl se, jestli není nikdo nablízku. „Ten plátek vypadl z vozu během cesty na horu Taicang. Mu Qing šel kolem pro vodu a našel ho v křoví. Netušil, co s ním dělat, takže ho schoval pod postelí, jenže právě té noci udeřil Královský preceptor a nařídil všem prohledávat pokoje. V té době jsem Mu Qinga ještě neznal a měl jsem ho jen za poněkud rozrušeného poslíčka. Když jsem později seděl venku, přinesl mi čaj a ke všemu se přiznal. Tak jsem všechno zjistil.“

„Brát věci bez dovolení je krádež! A ty jsi mu ještě pomohl tuhle záležitost ututlat a všem jsi řekl, že se ta fólie ztratila v královském paláci!“

Během toho povídání se Xie Lian konečně dooblékl a zamířil ke dveřím. „Přesně tak.“

Feng Xin vypadal, že se co nevidět chystá vybuchnout. „Výsosti, víš, kolik lidí tě pomlouvalo, když jsi poprvé přišel do Královského svatého pavilonu?“

„Tišeji! Tenkrát vypadal opravdu rozrušeně. Byl bledý jako duch. Lidé ho tady už tak nemají rádi, a kdyby něco řekl, musel by odejít. Máme tak odlišné postavení a v téhle věci stojíme v jiné pozici, takže následky jeho a mého přiznání se nedají srovnávat.“

Vtom k nim přistoupilo několik mladých učňů a s úsměvem se zdvořile uklonili. „Vaše Výsosti!“

Xie Lian jejich úsměv opětoval a obě strany kolem sebe prošly. Naklonil se k Feng Xinovi. „Vidíš, říkal jsem, že tomu máš dát čas. Teď tu vycházím se všemi, takže kdo by se mě odvážil pomlouvat?“

Oba dva vstoupili do Mu Qingovy ložnice, ale nenašli ani živáčka, takže zase vyšli ven a pokračovali v hledání.

„Už tehdy se mi to nezdálo, protože jsem o ztrátě nějakých zlatých fólií v paláci nic nevěděl,“ pokračoval Feng Xin. „Ale nemůžu uvěřit tomu, že jsi to celé dva roky tajil, a dokonce jsi mi tvrdil, že jsi Mu Qinga poprvé potkal až při zametání!“

„Později mě poprosil, abych o tom nikomu neříkal. A protože jsem souhlasil, pochopitelně jsem to nevyzradil ani tobě. Ale teď to víš a jsem to já, kdo své slovo porušil. Nesmíš to nikomu dalšímu říct!“

„Jak můžeš mluvit o nedodržení slova! Nic jsi mi neprozradil, to jeho vlastní špatné svědomí ho donutilo vyšilovat. Prozradil se sám!“

„Nech toho! Hned teď mi slib, že to tímhle skončí. Jinak s tebou přeruším vztahy a ty budeš mít takovou smůlu, že si nikdy nenajdeš ani ženu!“

„Pff! Ty, přerušit se mnou vztahy? Den po mém odchodu se všichni v království Xian Le dozví, že Jeho Výsost korunní princ jednou při oblékání omdlel z příliš utaženého opasku!¹ Ale dobře! Neřeknu ani slovo! Stejně mě žádné drby nezajímají!“

Po krátké odmlce to přece jen nevydržel. „Vsadím se, že věřil, že ho schválně dráždím, protože vím o té jeho ostudě se zlatou fólií. Jenže pravda je taková, že na rozdíl od něj mi prostě nezáleží na názoru druhých. Dospělý člověk, který všechno takhle rozebírá… musel si vsugerovat, že jsi mi to řekl už dávno. Dokonce ani konkubíny v harému nemají takové nálady a tak zvrácené myšlení, jako on. Jak otravné!“

„Není až takový, jak říkáš,“ namítl Xie Lian. „V Královském svatém pavilonu se nikdy předtím nic neztratilo, takže tohle bylo poprvé. Navíc je tu jeho nemocná matka… ehm, každopádně se zaručil, že už nikdy nic takového neudělá, takže mi přišlo správné dát mu druhou šanci. A on už mě nezklamal. Ostatně, kdyby se mnou dnes v průvodu nespolupracoval, když ten malý kluk spadl, myslím, že by to dopadlo mnohem hůř.“

Feng Xin mlaskl. „Už teď se zapíšeš do dějin kvůli pouhým třem okruhům po hlavním městě, tak ještě aby nespolupracoval. Vaše Výsosti, řeknu ti to hned – nevěřím ani slovo z toho, co řekl ve Velké síni. Každý tady v Královském svatém pavilonu ví, že když se Královský preceptor zabere do karet, nevidí ani neslyší! Schválně si k předání zprávy vybral právě tenhle čas a tvrdošíjně odmítal objasnit, na čí příkaz byl vyslán… jako by se snažil věci záměrně pokazit.“

Xie Lian zavrtěl hlavou a vážně řekl: „Co se toho týče, vlastně na tom asi také mám svůj díl viny. Věděl jsem, že Mu Qing není oblíbený, takže jsem po něm chtěl, aby pro mě vyřizoval víc pochůzek, aby lidé věděli, že je to můj osobní doprovod, a byli na něj milejší. Neuvědomil jsem si, že už věci zašly takhle daleko. Nejenže to nepomohlo, ale ještě ho začali šikanovat. Když se na to podíváš z tohoto úhlu, zjistíš, že jeho náladovost má svůj důvod.“

Feng Xin s tím z celého srdce nesouhlasil. „Proč by jeho náladovost měla být tvoje vina? Jsi korunní princ, copak mu něco dlužíš za to, jak povýšil? Vaše Výsosti, opravdu nechápu, proč o něm máš tak vysoké mínění!“

Xie Lian se ušklíbl. „Feng Xine, víš, na světě je tolik lidí, kteří jsou v mých očích pouhými kameny.“

Feng Xin nechápal. Princ pokračoval v chůzi s rukama za zády. „Kameny najdeš všude, ale vzácné nefrity se shání těžko. Pokud jde o bojová umění, potkal jsem jen dva lidi, které bych označil za nefrity. Jedním z nich jsi ty. A tím druhým je on.“

Princ se v půli kroku zastavil, otočil hlavu a se zářícíma očima na Feng Xina pohlédl. „Opravdu si myslím, že Mu Qing je nesmírně nadaný. Jak může být tak vzácný nefrit ponechán napospas prachu a skrývat svou krásu jen kvůli svému původu a povaze?“ V Xie Lianově hlase znělo odhodlání. „Ne! To by bylo špatně! Ptáš se mě, proč mám o něm tak vysoké mínění? Ze stejného důvodu, jako mám vysoké mínění o tobě. Těm, kteří jsou předurčeni zazářit, musíme dát příležitost. Kromě toho věřím, že důvěra přináší dobré výsledky.“

Feng Xin se také zastavil a po vyslechnutí Xie Lianovy přednášky se podrbal na hlavě. „No, hlavně že víš, co chceš. Jak toho dosáhneš je tvoje věc.“

„Ano. Takže, kam Mu Qing utekl?“

Vtom kolem nich procházela další dvojice rozesmátých mladých učedníků s košíkem. Když si prince všimli, vesele na něj zavolali: „Vaše Výsosti!“

Xie Lian se na ně taky na oplátku usmál. Praktikanti k němu přistoupili, natáhli košík a radostně řekli: „Dá si Vaše Výsost třešně? Jsou umyté v pramenech, čisté a velmi sladké!“

Košík byl plný malých kulatých třešní, které vypadaly opravdu úžasně. Xie Lian a Feng Xin si jich pár vybrali k jídlu, a opravu byly šťavnaté a sladké.

Jeden z mladých učedníků se zeptal: „Slyšeli jsme, jak se Vaše Výsost ptal na Mu Qinga. Hledáte ho? Myslím, že jsme ho zahlédli v třešňovém sadu.“

„Opravdu? Díky, že jste mi to řekli,“ kývl Xie Lian.

Spěšně zamířili k třešňovému sadu. Na vrcholku hory Taicang rostlo kromě množství divokých javorů také mnoho ovocných stromů: broskve, hrušky, pomeranče a také třešně. Ovocné stromy byly vyživovány léčivými prameny, koupaly se v horské mlze a sluneční rose a nesly plody plné duchovní síly. Ty se posílaly jako dary do paláce a zbytek byl vyhrazen pro učedníky v pavilonu, kteří se s nimi mohli osvěžit po náročném dni plném trénování. Mimo Královský svatý pavilon bylo těžké koupit si i jediný plod za méně jak sto zlatých.

Třešňové stromy stály v řadě za sebou a uvnitř mladých zelených listů visely jako korálky červené třešně, připomínající perly. Vypadaly rozkošně a lákavě. Xie Lian a Feng Xin chvíli kráčeli sadem a pátrali po Mu Qingovi, ale brzy nato je vyrušily zvýšené hlasy, přicházející z místa kousek před nimi. Nevědomky zpomalili a nakonec se zastavili úplně.

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele:  Jestlipak máte své teorie, co se s princovou náušnicí stalo? Nebo už víte? :)

P.S. Chtěla bych poprosit laskavé čtenáře, aby v případě, že odhalí chybku nebo překlep v textu (tady nebo u Liu Yao nebo jinde), neváhali a napsali o ní do komentářů níže. To samé když třeba někde nefunguje odkaz... mám sice dvě korektorky, ale někdy mi ujede ruka právě při opravách.

P.P.S. Čtenáře... jsou tu vlastně nějací "čtenáři", nebo jen čtenářky? 🙊

---

1 Příliš utažený opasek – tady bych potřebovala pomoc odborníků na tradiční oděv hanfu. Aj slovo toho „opasku“ bylo „suspenders“, což mi nabídlo překlad šle, bederní pás, podvazky… to první rozhodně nenosili (nebo jo? :D) a ty druhé dvě netuším. Bederní pás v našem středověku a raném novověku byl skutečný pruh pevné látky, ke které se mohly přivázat nohavice. Podvazky (na rozdíl od těch dnešních, dámských) pak přidržovaly a/nebo zdobily nohavice nebo punčochy pod koleny. Co to ale je/není v jejich tradičním starověkém oděvu ono „suspenders“ a jak z toho jde omdlít, to nemám tucha. Omluvte drobný ústupek neznalosti vedoucí k myšlence „příliš utaženého opasku“. ^↩