Cheng Qian nový meč nepotřeboval. Sekta Fuyao měla nehorázně bohatého vůdce, takže i kdyby jim chybělo všechno ostatní, peníze tu byly pořád. Kdyby na to došlo, mohli si dovolit vyhazovat meče po každém použití.
Mladík se na ostrově Azurového obvykle setkával jen
s lidmi typu Zhang Dasena, takže mu na zdokonalování se v šermu
bohatě stačil dřevěný meč.
Obyčejná železná zbraň by ho nezaujala, ale tahle byla
jiná. Mladík to poznal na první pohled.
Nebylo třeba dlouze přemýšlet, aby věděl, že to není dar
od Yan Zhengminga. Jednak byla pochva toho meče dost nevýrazná a stará, což
rozhodně neodpovídalo vkusu nejstaršího bratra, jednak by se vůdce sekty Yan
nikdy ničeho velkorysého nedopustil tajně. Kdykoliv chtěl někoho obdarovat,
udělal z toho velkou událost, takže například uspořádal soutěž v česání
vlasů nebo něco podobného a všechny trápil, dokud nebyl plně spokojen. Teprve pak
došlo na obdarování každého, kdo „císařovnu“ potěšil.
Když se Cheng Qian podíval na meč zblízka, zjistil, že
jílec a tělo zbraně jsou pokryté jemnou řezbou zaklínadel s neuvěřitelně
komplikovanými vzory, jejichž jednotlivé vrstvy se dokonce překrývaly. Navzdory
vědomostem ze studia četných knih na ostrově Azurového draka nedokázal zjistit
jejich účel.
Pomalu se po meči natáhl, ale na poslední chvíli ucukl,
protože ho naplnil zvláštní, těžko popsatelný pocit.
Meč byl obklopen aurou podivného kovového chladu a
rzi, takže působil téměř živým dojmem.
Mladík byl nejdřív zmatený, ale vzápětí se mu
rozšířily oči. Bylo tu jediné vysvětlení – kolem meče bylo neviditelné kouzlo!
Je třeba zdůraznit, že neviditelná kouzla jsou nejvyšší
formou zaklínadel, tak mocná, že je dokáží vytvořit pouze legendární mistři.
Jediný člověk, který to podle Cheng Qiana dokázal, byl nejvyšší pán Beiming.
Ale pokud by měl být přesný, dokonce ani Beimingova
zaklínadla se nedala považovat za opravdu neviditelná, protože k jejich
tvorbě sloužil velmi unikátní zdroj – byla totiž vyryta do vlastní duše. Šlo
tedy spíš o démonickou cestu dušetepeckého umění, což rozhodně nebyl veřejně
tolerovaný způsob.
Na světě byla spousta lidí, kteří rozuměli kouzlům,
stejně jako bylo hodně lidí, kteří uměli kovat zbraně. Ale kolik z nich by
dokázalo oboje a navíc kolem těla meče uplést neviditelné kouzlo?
Cheng Qian si dokázal představit, že o takovou zbraň
se muselo bojovat už v okamžiku jejího vzniku, ale ani po důkladném
prohledání čepele nenašel nikde zaznamenané její jméno.
V té chvíli si všiml kousku papíru, vykukujícího
zpod čajového podšálku. Jedna strana lístku byla potřísněna jakousi tekutinou.
Přejel přes něj prstem, přičichl a zmateně nakrčil čelo, protože rozpoznal
krev.
Na zakrváceném papírku byla napsaná slova: „Ostří mrazu2
se vrací ke svému právoplatnému majiteli. Pamatuj, že ho nesmíš použít
neuváženě.“
Cheng Qian nerozuměl
ani slovu o „Ostří mrazu“ ani „vracení se ke svému právoplatnému majiteli“.
Pečlivě prohledal pokoj a nakonec našel u zadního okna v rohu krvavý
otisk.
Osoba, která zde meč zanechala, musela odejít právě
tudy. Proto ji Loužička, hrající si po celou dobu na předním nádvoří, nemohla
zahlédnout.
Cheng Qian na okamžik zaváhal a zvažoval, zda nemá
informovat Yan Zhengminga. Několikrát téměř vykročil ke dveřím, ale vždy se
zastavil – osoba, která mu meč zanechala, to možná neudělala z laskavosti,
a takový dar by se nakonec mohl ukázat jako předzvěst něčeho špatného.
Cheng Qian byl typ člověka, který zásadně předával
dobré zprávy a špatné si vyřešil sám. Po chvíli přemýšlení se rozhodl ostatní
nezneklidňovat. Otevřel okno, vyskočil ven a pustil se do opatrného sledování
krvavých stop.
Lehce si prsty přejel po víčkách a přenesl si tak do
očí trochu duchovní síly. Krajina před ním okamžitě ožila a skvrny od krve,
zanechané po okolí, se mu zviditelnily.1
Netušil, kdo byl ten krvácející člověk, ale zřejmě nebyl
zraněn tak vážně, aby mu ubývalo sil, protože Cheng Qian při jeho stopování
prakticky obešel půl ostrova. Když se dostal až k pobřežním útesům, stopa
zmizela.
„Je
možné, že ten člověk skočil do moře?“ pomyslel si.
Zatímco hleděl z výšky do vln, začal mít najednou
špatný pocit.
Sice nevěděl, zda se tento jeho instinkt vyvinul
kultivací nebo častými střety s nepřáteli, ale neměl důvod o něm pochybovat.
Okamžitě se ukryl tak, aby mu případní příchozí nemohli vpadnout do zad.
Jeho načasování bylo přesné, protože vzápětí se
z nebe sneslo několik maskovaných mužů a začali prohledávat okolí.
Cheng Qianovi se rozšířily zorničky. Důvod byl prostý:
tito lidé sestoupili z létajících mečů.
Netušil, jestli takové úrovně kultivace dosáhl Yan
Zhengming, ale on sám toho ještě nebyl schopen. Nevypadalo to pro něj dobře,
protože i kdyby nebral v úvahu rozdíl sil, pořád na něj bylo víc jak deset
nepřátel.
Nemusel ani hádat, oč těm lidem jde, protože nikdo
s poctivými úmysly by se neplížil nocí se zakrytým obličejem.
Než si stačil vše promyslet, jeden ze zamaskovaných
mužů dlouze a hlasitě zapískal. V odpověď se z nebe snesl podivný
pták. Od zobáku po ocas byl dlouhý jako člověk a jeho roztažená křídla dalece
přesahovala ta Loužiččina. Klouzal dolů, jako by ho stahovala tíha celé oblohy.
Cheng Qian ucítil na zádech studený pot. Díky Li
Yunovi a jeho zásobě náhodných zajímavostí si toho o různých podivnostech vyslechl
víc než dost. Proto věděl, že se ten pták jmenuje „Živolovec“3
a používá se speciálně ke
zjištění přítomnosti živých lidí. Vzhledem ke své schopnosti letu byl mnohem
užitečnější než duchovní pes.
Živolovec byl velmi citlivý, takže o mladíkově
přítomnosti musel už dávno vědět. Jakmile dostal rozkaz, hlasitě vykřikl a
zamířil přímo k němu.
Cheng Qian věděl, že by navzdory své mrštnosti nikdy
nedokázal uniknout létajícím mečům. Rychle zašátral po opasku a nahmatal
několik malých lahviček. Spěšně k jedné přičichl a vzápětí ji na sebe
vylil. Nevěděl přesně, k čemu slouží, ale matně si vybavoval, že to mělo
něco společného s maskováním.
„Prostě
zkusím štěstí,“ pomyslel si – jenže zároveň s tou
myšlenkou zjistil, že se nedokáže pohnout. Ztratil vládu nad celým tělem.
Hruď se mu naplnila hořkostí. Vypadalo to, že díky Li
Yunovi skončí svůj život právě teď a tady.
Živolovec spolu s maskovanými muži mířili přímo
k němu, ale v poslední chvíli ho nečekaně minuli a prošli těsně kolem,
jako by byl neviditelný.
Že by ta tekutina skutečně skrývala tělo, ale její
vedlejší účinek uživatele znehybnil?
Když se mu s námahou podařilo pohnout alespoň očima,
uvědomil si, že ve skutečnosti není neviditelný, pouze se proměnil
v kámen.
I když mu Li Yunův lektvar zachránil život, zároveň ho
zkameněl na celou noc. Maskovaní muži během té doby stále procházeli kolem a
zcela zmizeli teprve za svítání.
Těsně předtím se jejich vůdce rozhlédl po okolí. Cheng
Qian mu v tu chvíli viděl přímo do očí a měl pocit, že je mu povědomý.
Přinejmenším ty oči už musel někdy vidět!
Když se konečně dokázal znovu hýbat, blížilo se
poledne.
V mořském větru se ztuhle vlekl zpátky domů a
náhodou narazil na Li Yuna, který zrovna vycházel z pokoje. Přes obličej
měl závoj a z otevřených dveří za ním se valily husté výpary štiplavého
dýmu, jako by v jeho pokoji před chvílí hořelo.
Druhý starší bratr vypadal unaveně, zřejmě měl také
celou noc napilno. Přesto se tvářil spokojeně.
Loužička zrovna seděla na kraji zdi a hrála si s nějakými
brouky. Li Yun na ni zavolal: „Sestřičko, chytej!“
Vytáhl pilulku a hodil ji dívce.
I když si to zatím neuvědomovala, dívenka zdědila po
své matce některé čistě ptačí vlastnosti. Například její smysly byly mnohem
lepší než u běžných dětí, takže velmi dobře chytala věci pohybující se velkou
rychlostí. Po Li Yunových slovech se ani neobtěžovala pohnout rukou, pouze natáhla
krk, otevřela ústa a přesně zachytila pilulku mezi zuby.
Olízla ji, ujistila se o její sladkosti a s úsměvem
ji schroupala jako bonbón.
Cheng Qian na ni chvíli zíral.
I když věděl, že ta pilulka slouží k potlačení její yao podstaty, nemohl se zbavit podivného pocitu. Vycvičili svou sestřičku
tak dobře, že ho to samotného udivovalo… až na to, že občas připomínala spíš dobře
vychované zvíře.
Jakmile pilulku snědla, Li Yun se na Cheng Qiana
úlevně usmál. Zívl a zamířil zpět do pokoje.
Cheng Qian si na něco vzpomněl: „Počkej, druhý
bratře. Chci se tě na něco zeptat.“
„Hm?“
„Říká ti něco meč jménem ‚Ostří mrazu‘?“
Li Yun se zmateně zastavil. „Ostří mrazu? Proč se na to
ptáš?“
„Náhodou jsem narazil na jeden příběh,“ odpověděl Cheng
Qian nenuceně. „Takže o něm něco víš?“
Li Yun se zamračil. „Něco jsem zaslechl. Říká se, že
ten meč nemá skutečné jméno. Je nesmírně chladný, dokonce tak, že by mohl
zmrazit i krev. Nezahřeje se, ani kdyby byl vhozen do věčných očistných
plamenů,4
proto se mu říká ‚Ostří
mrazu‘. Údajně má i další přezdívku – říká se mu Meč mizerné smrti."
Skutečně povzbudivé jméno!
„Říká se, že byl vykován za účelem zabití tří velkých
démonů. Jeho výrobce si okamžitě získal slávu a meč se stal známý jako ‚božský
meč proti démonům.‘ Během několika let však zbraň i její majitel padli do spárů
jiného démona a čepel měla od té doby na svědomí nespočet dalších životů. Onen
démon získal časem titul nejvyšší pán Beiming a meč dostal jiné přízvisko: ‚Nejslavnější
démonická čepel‘. O třicet let později byl onen praotec démonického umění
zrazen svým vlastním žákem a zabit právě tímto mečem, takže Ostří mrazu získalo
dalšího majitele. Uplynuly další roky a deset velkých sekt zahájilo obléhání,
při kterém povraždili stovky démonických kultivujících z různých
společenských vrstev. Meč se pak dostal do rukou ctěného a mocného mistra a
opět se stal zbraní spravedlnosti. Všichni věřili, že po tomhle bude chvíli
klid, ale hádej co?“
Cheng Qian byl tím příběhem fascinován, takže naléhal
dál: „Co se stalo pak?“
Li Yun se usmál: „Po víc jak stu letech potkala
kultivačního partnera toho hrozivého mistra předčasná smrt. Přemožen utrpením,
spáchal mistr Ostřím mrazu sebevraždu. Od té doby nikdo neví, co se
s mečem stalo. Jak ses o té zlověstné věci dozvěděl ty?“
Cheng Qian nechal poslední otázku nezodpovězenou a
s těžkým srdcem se vrátil do svého pokoje.
Ať byla minulost Ostří mrazu jakkoliv temná, pro každého
šermíře byl totéž jako vzácný poklad pro lakomce, jako nadpozemská kráska pro
chlípníka, jako jediná kopie starobylého svitku pro učence… Jeho kouzlu se
nedalo odolat.
Cheng Qian meč několikrát zvedl a znovu položil, než
nakonec sebral všechnu svoji vůli a ten slavný meč zamkl do skříně. Když zámek zapadl
na své místo, hruď se mu stáhla. Přál si, aby si mohl meč místo toho připnout
k pasu a už se od něj nikdy neodloučit, jenže v celé záležitosti bylo
příliš mnoho podezřelých otázek. Mladík nemohl přijít na to, kdo pronikl do
jeho pokoje a ten tajemný meč tam zanechal. Už jen jeho předchozí snaha
dotyčného vystopovat se ukázala riskantní, takže než se všechno vyřeší, neměl
v plánu dělat žádná další neuvážená rozhodnutí.
Kvůli Velkému klání to na ostrově jen vřelo. Dokonce
ani Zhang Dasen a jeho lidé neměli zájem vyvolávat problémy. Na velké skále horského
svahu Přednáškové síně byl vytesán obrovský seznam jmen a o pořadí prvních kol
bylo rozhodnuto.
Toho dne byl ostrov doslova přeplněn lidmi. Tajemní
mistři omračujících schopností stáli na pódiu ve dvou řadách, všichni odění do stejných splývavých
rouch bílé barvy.
Říká se, že dojem z člověka závisí na jeho
oblečení, a dokonce i Tang Wanqiu teď vypadala o něco reprezentativněji. Nechyběl
ani Zhou Hanzheng. Oba strážci Přednáškové síně stáli naproti sobě, ale stejně
tak by mezi nimi mohl být celý oceán5
– na první pohled bylo
poznat, že se navzájem nemají v lásce.
Roucha mistrů byla
možná až moc světlá, protože bledost Tang Wanqiu působila ponurým dojmem. Cheng
Qianovi dokonce připadalo, že se tváří ještě naštvaněji než obvykle.
Ani Zhou Hanzheng nevypadal moc šťastně. Na tváři mu
jako maska lpěl neupřímný úsměv, zatímco poklepával složeným vějířem o dlaň a
očima těkal po okolí.
Cheng Qianovi v tu chvíli došlo, proč mu oči
maskovaného muže ze včerejší noci připadaly povědomé – patřily Zhou
Hanzhengovi!
Než se stačil zamyslet nad důsledky tohoto zjištění,
dav se pohnul a lidé začali hlasitě jásat. Mladík chvíli netušil proč, ale když
se znovu rozhlédl, zjistil, že všichni ti slavní mistři na vyvýšeném pódiu se
postavili. Kdosi vykřikl: „Pán ostrova! Sám Pán ostrova přišel!“
S Pánem ostrova se z jejich skupiny setkal
pouze Yan Zhengming, takže ani Cheng Qian neodolal zvědavosti, postavil se na
špičky a sledoval spolu s ostatními, jak si vnitřní učedníci hrdě razí
cestu davem. Když v jedné řadě stoupali na vyvýšené pódium, v jehož
středu se tiše rozdělili do dvou řad, vypadali jako děti nebes.
Jakmile celý průvod dorazil na místo určení, mohli
lidé konečně na vlastní oči spatřit Pána ostrova Azurového draka.
Byl to vysoký muž jemné a pohledné tváře a podle
měřítek obyčejných lidí nevypadal o moc starší než třicet let. Na sobě měl
dlouhé nebesky modré roucho, a i když by měl mít vzhledem ke svému postavení na
hlavě vhodnou korunu nebo klobouk, nosil vlasy volně rozpuštěné na zádech.6
Azurová dračí hůl, kterou
držel v ruce, byla o něco vyšší než on sám.
Pán ostrova kráčel krátkými kroky a s hlavou
mírně skloněnou, takže působil dojmem jemného učence. Teprve když dorazil do
středu pódia, mírně hlavu zvedl a přejel pohledem po okolí. Na okamžik se
pohledem zastavil na Yan Zhengmingovi.
Navzdory tomu, že patřil mezi takzvané Čtyři svaté,
nebyl Pán ostrova nijak impozantní a navíc z něj byla cítit jakási těžká
sklíčenost. Být skutečně oním jemným učencem, bylo by na snadě předpokládat, že
na něj doléhají těžké časy plné strádání a chudoby.
Poté, co si prohlédl skupinu sekty Fuyao, uhnul
pohledem a lehce kývl na Pravého a Levého strážce Přednáškové síně, načež se posadil na místo hostitele.
Celé ty roky byl Pán ostrova Azurového draka téměř
mystickou postavou a neukazoval se na veřejnosti. Dav pod pódiem byl u vytržení
a hlasitě jásal, ale Yan Zhengming se zamračil. „Zvláštní,“ zamumlal.
Cheng Qian mu věnoval rychlý pohled a zaslechl, jak
nejstarší bratr sotva slyšitelným hlasem sám pro sebe dodal: „Pán ostrova byl
vždy v ústraní a neukázal se dokonce ani při otevření Nebeského trhu. Proč
vyšel ven teď, kvůli pouhému klání mezi učedníky a potulnými kultivátory?“
Nikdo mu neodpověděl. Han Yuan, který byl obvykle odpovědný
za shromažďování informací, zmizel bůhvíkam.
Ostrov Azurového draka byl znepokojivě přeplněný, což
si Han Yuan nemohl nechat ujít. Jen co měl příležitost, pečlivě si prostudoval
soupisku zápasů. Opravdu byl zralý na výprask, protože když po něm chtěli, aby
se nazpaměť naučil kousek písma, choval se, jako by ho to mělo zabít. Ale
jakmile došlo na podobné zbytečnosti, dokázal si vše zapamatovat jediným
rychlým pohledem. Zatímco studoval seznam, stihl u toho poslouchat všechny
rozhovory kolem sebe a vnímat nejrůznější postřehy, které si mezi sebou lidé
vyměňovali.
Soudě podle konverzace okolo se zdálo, že potulní
kultivující považují Zhang Dasena za jakéhosi vůdce. Han Yuana to opravdu
rozladilo a pomyslel si: „Je to jen
proto, že můj malý starší bratr se nerad předvádí. Zhang Dasen byl od něj několikrát
zmlácen, jen neměl tu odvahu přiznat to veřejně. Tihle budižkničemové nedokážou
poznat drahokam, ani když ho mají před sebou.“
Vtom zaslechl, jak kdosi říká: „Zhang Dasen? Eh… řeknu
to na rovinu, vlastně není nijak skvělý.“
Han Yuan měl pocit, že konečně našel spřízněnou duši,
a tak natáhl krk, aby si mluvčího prohlédl.
Lidí okolo se okamžitě dožadovali vysvětlení. Řečník
vycítil, že je tím prohlášením zaujal a beze spěchu pokračoval: „Podívejte, je
tu deset pódií, že? Takže tu bude i deset různých vítězů. Jen ten
z potulných kultivujících, který zvítězí nad ostatními z Přednáškové
síně, získá právo vstoupit do skutečného Velkého klání a bude se moci utkat
s vnitřními učedníky Azurového draka.“
Han Yuan byl ohromen.
Ten člověk pokračoval: „Jen se nad tím všichni
zamyslete - jsme na tomhle ostrově už víc jak pět let, ale viděli jste už někdy
vnitřní učedníky? Nanejvýš pár jednotlivců, vykonávajících pochůzky.“
Všichni zavrtěli hlavou. Han Yuan se jako úhoř
prosmýkl do popředí a vykřikl: „Velký bratře, nenechávej nás hádat!“
Odpovědí mu bylo krátké uchechtnutí a muž zavrtěl
hlavou: „Se schopnostmi vnitřních učedníků se nemůžeme srovnávat. Navíc jsem
slyšel, že ti nejlepší z nich odcházejí na celých osmnáct let do ústraní
do hor. Každý den procházejí vyčerpávajícími zkouškami a neustále se zlepšují.
Tenhle chlapík, Zhang Dasen, je možná nejlepší mezi námi, ale kdyby se měl
postavit skutečným učedníkům… Heh.“
Nechal větu schválně nedokončenou a zavrtěl hlavou, mávl
rukou ve všeříkajícím gestu a víc nedodal.
Han Yuan obrátil oči v sloup a otočil se k odchodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat