Braennino: Kapitola 62: Ztracená červená perla; bezděčný pohled rudý touhou 3

Uviděli malou skupinku učedníků v bílých šatech, každého s košíkem v ruce, kteří nejspíš přišli sbírat ovoce. Neobklopovali však ovocný strom, nýbrž jakousi osobu. Princ s Feng Xinem mohli díky svému dobrému sluchu slyšet podrobnosti jejich hádky.

Jeden z mladíků řekl: „Není divu, že to vypadalo, že je v lese poslední dobou méně ovoce. Někdo tu skrytě kradl!“

Tichý hlas odpověděl: „Ovoce vypěstované na hoře Taicang si může natrhat každý učedník v pavilonu, tak jaká krádež? Navíc tu jsou stovky ovocných stromů, takže není možné, aby tu bylo méně ovoce jen kvůli mně.“

Hlas patřil Mu Qingovi a podle cípu jeho rukávu, který mezi učedníky vykukoval, už se z černého kostýmu ducha převlékl zpět do svého prostého tréninkového úboru.

Stejný učedník se ušklíbl. „To ano. Kdybys sbíral jen pro sebe, nijak by tu neubylo, ale tak to není, že? Tajně ho nosíš dolů z hory pro jiné. Nestydatě zneužíváš svých výhod!“

Xie Lian okamžitě pochopil situaci. Praktikující učedníci, kteří nemohli Mu Qinga vystát, ho zase provokovali.

Mu Qing pocházel z chudé rodiny a jeho matka, žijící na úpatí hory ve městě, vedla skromný život. Dříve si mohla tu a tam vydělávat šitím, ale poté, co se jí zhoršil zrak, už mohla jen čekat, až Mu Qing přinese domů peníze, vydělané pochůzkami a službou. Občas jí z hory Taicang přinesl na ochutnání nějaké čerstvé ovoce, což nebylo nijak zakázáno. Nicméně když na to někdo upozornil, působilo to trochu nevhodně. A pokud o tom někdo mluvil tak, jako tenhle učedník, nebylo těžké cítit se trapně a dotčeně.

Mu Qing proto odpověděl ledovým tónem: „Starší Zhu,¹ obvykle se příliš nepotkáváme, ale ty mě znovu a znovu provokuješ. Stejně jako včera, kdy jsi mě nechtěl pustit do pavilonu Názorů, abych mohl předat zprávu. Co proti mně máš?“

Mladík jménem Zhu byl skutečně tím praktikantem, hlídkujícím u vstupu do pavilonu Názorů, a protože se už doslechl, že se celá věc probírala veřejně, rozzuřil se.

„To ty jsi nebyl pečlivý při plnění svých povinností a málem jsi všechno zpackal, tak proč mě obviňuješ? Dávej vinu sám sobě, že se chováš tajnůstkářsky a ostatní si kvůli tomu myslí, že máš za lubem nějakou nekalost. Nic z toho by se nestalo, kdybys prostě narovinu řekl, co chceš. Díky tobě to Jeho Výsost málem pokazila a já dostal seřváno od Královského preceptora!“

Vytrhl Mu Qingovi košík z ruky, mrštil s ním o zem a gestem pobídl ostatní, aby se na něj spolu s ním vrhli.

Xie Lian už viděl dost, takže vykřikl: „Nechte toho!“

Učedníci po zaslechnutí jeho hlasu strnuli úžasem a otočili hlavy. „Vaše Výsosti!“

Xie Lian s Feng Xinem přišli blíž, ale i když rvačka ještě nezačala, starší učedník Zhu už stihl popadnout Mu Qinga za rameno a přitlačit ho ke kmeni stromu. Mu Qing by sice dokázal vyhrát, i kdyby před ním stálo dvacet soupeřů, jenže pokud chtěl zůstat v Královském svatém pavilonu, nesměl proti nim zvednout ani pěst.

Xie Lian se na ně usmál. „Co to tu všichni děláte?“

Starší učedník Zhu byl dobře prostý, dobře vychovaný mladý muž a ke korunnímu princi vzhlížel. Proto teď při jeho dotazu ztuhl a spěšně Mu Qinga pustil. „Hm, tohle… no, my jsme…“

Xie Lian se nepřestával usmívat. „I když nevím, proč se tu hádáte, Mu Qing je můj osobní pobočník, takže pokud něco dělá, je to zpravidla na můj rozkaz. Neuvědomil jsem si, že je zakázané, aby mi natrhal nějaké ovoce.“

Učedníci se uklonili. „Ne, ne! Špatně jsme to pochopili! Nevěděli jsme, že jste to byl vy, kdo ho o to požádal!“

Mu Qing se opřel o strom. Trochu ho zarazilo, když slyšel prince říkat, že sem přišel na jeho příkaz. Rychle si srovnal límec, sklonil hlavu a mlčel. Po zádech učedníků stékal studený pot, když se hluboce omlouvali Xie Lianovi a pak Mu Qingovi. Nakonec popadli své košíky a utíkali z třešňového sadu ven.

Na zemi zbyl košík Mu Qinga, tak se Xie Lian sehnul a podal mu ho. „Chceš pomoct?“

Mu Qing zaváhal, zvedl hlavu a chvíli prince pozoroval s těžko čitelným výrazem. „Vaše Výsosti.“

„Co se děje?“

„Proč se musíte vždycky objevit v takových chvílích?“

Princ na něj zmateně pohlédl, zato Feng Xina ta poznámka rozzlobila. „Jak to myslíš? Co je špatného na tom, že tě sem přišel zachránit?“

Mu Qing po něm střelil pohledem a košík převzal.

Feng Xin se zamračil. „Poslouchej! To, co se stalo předtím, nebyla moje chyba! Nechtěl jsem tě obvinit a nic z toho, co jsem řekl, nebyl skrytý dvojsmysl. Je zbytečné, abys o všem pořád přemýšlel a hledal za tím něco víc. Nezajímá mě nic jiného než Jeho Výsost a o pomluvy se nestarám. To je vše, co jsem ti chtěl říct, tak přestaň být tak vztahovačný!“

Ozval se zvuk potlačovaného smíchu. Xie Lianovi přišel ten proslov nejdřív poněkud agresivní, ale ke konci ho pobavil. Mu Qing se na Feng Xina podíval a princ mávl rukou. „Dobře, dobře. To, co Feng Xin řekl, je pravda. Zapomeňme, co se dnes stalo, a nechme to být.“

Po chvilce Mu Qing zvolna pronesl: „Po té červené korálové perle se podívám později. Možná ti upadla na ulici.“

Pro Xie Liana by nevypadalo dobře, kdyby se tvářil, že mu na tom vlastně nezáleží, a tak odpověděl: „Dobře, jestli si najdeš čas. Ale jestli mi spadla na ulici, tak už ji určitě někdo vzal.“

Mu Qing k tomu neměl co dodat a začal ze země sbírat svou trošku natrhaných třešní. Pak se zvedl k odchodu. Princ kolem sebe viděl mnoho dalších lákavých plodů, takže utrhl několik trsů a přihodil mu je do košíku. Mu Qinga to zaskočilo.

„Až budeš chtít příště nasbírat ovoce pro svou matku, stačí naznačit, že je to na můj příkaz. Nikdo nebude nic namítat. Královský preceptor mi řekl, abych se na pár dní vrátil do paláce, takže plánuji zítra odjet. Můžeš jít s námi.“ Pak dodal: „Pro dnešek už se vrátíme.“

Chvíli se nic nedělo, ale nakonec Mu Qing tiše poděkoval.

Druhý den sestoupili všichni tři z hory.

Jakmile došli k mohutné horské bráně, spatřili za ní stát zlatě zářící kočár. Na předním sedadle ležel mladý muž v brokátovém rouchu a pohrával si s bičem. Nohy měl zkřížené a působil důležitým dojmem. Jakmile spatřil přicházejícího Xie Liana, vyskočil na nohy a zběsile se k němu rozběhl, zatímco s očividnou radostí hulákal:

„Bratranče korunní princi!“

Byl to samozřejmě Qi Rong. Jen on měl tolik volného času, aby čekal na Xie Liana u hory Taicang. Teď k němu přiskočil a zvolal: „Moje trpělivost se konečně vyplatila!“

Xie Lian se ušklíbl, prohrábl si vlasy a pobaveně si ho prohlédl. „Náš Qi Rong je zase o něco starší. Vyrostl jsi! Jak jsi věděl, že se dnes vracím do paláce?“

Qi Rong se zahihňal. „Nevěděl jsem to. Jen jsem tu čekal, protože mi bylo jasné, že dřív nebo později budeš muset vyjít ven. Odmítl jsem věřit, že bys to neudělal.“

„Nemáš moc práce, že?“ Xie Lian se na chvíli odmlčel. „Učíš se pořádně? A co cvičení s mečem? Jestli mě matka znovu požádá, abych vyzkoušel tvé pokroky, už ti to neulehčím!“

Qi Rong zamrkal, oči se mu zaleskly a pak najednou povyskočil. „To je teď jedno! Podívej se na můj nový kočár! Bratranče korunní princi, pojď, nastup si! Svez se zpátky do paláce mým kočárem!“

Popadl prince za ruku a táhl ho ke dvířkům, ale Xie Lian z toho měl špatný pocit.

„Ty umíš řídit kočár?“

Feng Xin s Mu Qingem se také přiblížili. Bylo zvykem, že služebnictvo sedělo vepředu, ale Qi Rong se okamžitě zatvářil nepřátelsky a práskl bičem.

„Požádal jsem, aby nastoupil bratranec korunní princ, ale o vás nepadlo ani slovo! Myslíte si, že bych nechal takové neurozené ubožáky, aby sahali svýma špinavýma prackama na můj zlatý kočár? Vypadněte od něj!“

„Qi Rongu!“ vyštěkl princ.

Feng Xin se s Qi Rongem setkal už mnohokrát a věděl o jeho agresivním přístupu, vulgární mluvě a povýšené povaze, ale Mu Qing nikdy v paláci nebyl, takže pochopitelně neměl příležitost prince Xiao Jinga poznat.

Princ se po jeho slovech chystal pozvání odmítnout, což Qi Ronga roztrpčilo natolik, že neochotně a lítostivě svolil, aby ti dva neurození ubožáci do jeho drahocenného kočáru přece jenom nastoupili.

Sotva se všichni tři usadili, už svého rozhodnutí litovali. Qi Rong jel jako šílenec, bez přestání šlehal bičem a vykřikoval náhodné urážky. Kola se zběsile otáčela, kočár sebou házel ulicemi, do toho se ozývalo zoufalé ržání bílého koně a Xie Lianův křik, aby zastavil. Málem srazili několik chodců a stánků a nebýt toho, že Feng Xin a Mu Qing seděli vepředu a stačili chytit otěže a strhnout koně stranou, stála by tahle šílená jízda život nejméně dvacet lidí. Ti dva během toho utrpěli velké množství ran bičem a ruce měli plné šrámů.

Když konečně dorazili do paláce a kočár zpomalil, všichni kromě Qi Ronga si zhluboka oddechli. Princ si otřel studený pot. Qi Rong se přesto na kozlíku postavil a jednou nohou se opřel o zadek bílého koně.

Hrdě prohlásil: „Co tomu říkáš, bratranče? Jezdím docela dobře, viď?“

Xie Lian vystoupil z kočáru. „Řeknu otci a matce, aby ti kočár zabavili.“

Qi Rong strnul v šoku.

Pokud jde o kulturu Xian Le, milovali několik věcí. Drahé kameny, krásu jako takovou, hudbu a také umění. Palác Xian Le byl tím nejvýznamnějším místem země, kde se všechny tyhle věci spojovaly. Rozlehlá nádvoří a karmínové chodby byly zdobené zlatem a nefritem, všude kolem visely mistrovské obrazy a vzduchem se nesla tichá hudba, vytvářející iluzi ráje.

Tento palác byl Xie Lianovým domovem a místem, kde vyrůstal. Feng Xin byl ve čtrnácti letech vybrán jako jeho osobní stráž a už dávno si na tento pohled zvykl. Mu Qing však takovou budovu viděl poprvé a nemohl si pomoci – byl ohromen. Čím větší však bylo jeho ohromení, tím více si dával záležet, aby ostatní nepoznali, co cítí, a aby se nedopustil nějaké chyby.

Princ hned zamířil na schůzku s královnou. Ta zrovna odpočívala na panství Qifeng, ² opírala se o malý čajový stolek a ochutnávala nové lístky. Už dávno obdržela zprávu, že se korunní princ vrátil. Oči měla přivřené v radostném úsměvu a natáhla obě paže ještě dřív, než se její syn přiblížil.

„Konečně jsi ochotný přijít domů za svou matkou?“ zeptala se.

Feng Xin a Mu Qing zůstali stát venku na stráži. Xie Lian vstoupil do komnaty s Qi Rongem v závěsu, a když se přiblížil, natáhl se a vzal svou matku za ruce.

„Nebyl jsem tu náhodou před dvěma měsíci?“

Královna se zamračila. Ty jsi ale bezcitné dítě! Dokonce i můj milý Rong ví, že má dělat společnost staré ženě, jako jsem já, ale ty mi tu samolibě vykládáš, že jsi přišel domů před dvěma měsíci!“

Xie Lian se zasmál. „Jak že jsi stará? Nevypadáš víc než na šestnáct! Jako bychom byli stejná generace!“

Královna zářila, když ta slova chvály slyšela. I když měla dospělého syna, díky svému postavení a bohatství si stále udržovala mladiství vzhled a pořád vypadala jako urozená kráska. Přesto jí ze rtů vyšlo lehké napomenutí: „Ty lichotníku.“

Xie Lian pohlédl na malý čajový stolek, na němž stál nefritový šálek, jehož obsah vydával zvláštní vůni. Zvedl ho. „Co je to?“

Královna ho však varovala: „Nepij to! Tohle nemůžeš pít!“