Kapitola 63: Ztracená červená perla; bezděčný pohled rudý touhou 4

 Xie Lian byl zvědavý. „Proč to nemůžu vypít?“

Královna si od něj vzala nefritový šálek, nalila si trochu z jeho obsahu na kapesník a několikrát si ho jemně přitiskla na tvář. „Hora Taicang nedávno poslala čerstvé ovoce. Nemám ráda třešně, ale našla jsem metodu, jak z nich udělat pastu na obličej, tak jsem jich zkusila pro zajímavost několik vymačkat. Není z toho moc užitku a nechtěla jsem to vyhodit, ale v žádném případě to není určené k pití.“

Princ se tomu trochu usmál, ale zároveň se mu vybavila událost předchozího dne. Za celý rok se našlo jen málo příležitostí, kdy mohla Mu Qingova matka ochutnat třešně, a sám Mu Qing byl obviňovaný za to, že se pokusil nějaké natrhat. Bylo to poněkud citlivé téma a Xie Lian se obával, že by to jeho společníkovi nemuselo být příjemné poslouchat, tak se jen usmál a změnil téma.

„Nemáš alespoň něco malého k jídlu?“

Královna se zasmála. „Když to řekneš takhle, ostatní si budou myslet, že tě nechávám hladovět. Ale ty jsi byl odmala vybíravý a nikdy se mi nepodařilo tě vykrmit. Co jsi vstoupil na horu Taicang, strašně jsi zhubl, takže dneska bez reptání sníš všechno, co ti přinesu.“

Matka se synem si chvíli povídali a královna se zeptala na incident během Nebeského průvodu. Zněla dost znepokojeně.

„Podle zprávy královského preceptora to vypadá vážně. Co se stane? Budeš potrestán?“

Xie Lian neměl šanci odpovědět, protože do hovoru se vložil Qi Rong. „Ha! To nebyla chyba bratrance korunního prince. On ze zdi nespadl, takže jestli má být někdo potrestán, měl by to být ten malý ďábel!“

Princovu matku to rozesmálo.

„Jaký ‚malý ďábel‘?“ pomyslel si Xie Lian unaveně, ale Qi Ronga neopravil. Královna si mezitím všimla dvojice čekající přede dveřmi.

„Kdo je to dítě vedle Feng Xina? Je to poprvé, co vidím po tvém boku další osobu.“

„To je Mu Qing. To on hrál včera na pódiu ducha.“

Při těch slovech Qi Rong mírně povytáhl obočí.

Královna se usmála. „Opravdu? Ať jde dál, ráda bych se na něj lépe podívala. Feng Xin může vejít s ním.“

Oba muži vstoupili do komnaty a poklekli. Královna si Mu Qinga prohlédla a obrátila se k princi. „Řekla bych, že včera bojoval docela dobře. Je to hodné a zdvořilé dítě. Při pohledu na jeho tvář by si člověk myslel, že to bude nějaký mírný ministr, ale kdo by tušil, že se dokáže tak houževnatě ohánět šavlí!“

Xie Lian se pobaveně ušklíbl. „Tak? I já souhlasím, že je opravdu dobrý.“

Qi Rong si však Mu Qinga chladně prohlížel: „Aha? Takže ten duch ze včerejška, to je on?“

Xie Lianovi měl z jeho tónů zlou předtuchu. A opravdu, v příští vteřině jako by Qi Rong vybuchl. Z čajového stolku sebral nedopitý nefritový šálek a s výkřikem: „Tady je tvoje odměna!“ jím mrštil po Mu Qingovi.

Naštěstí byl Xie Lian rychlejší a udeřil ho do ruky, takže šálek přistál na zemi a Mu Qingova tvář byla ochráněna před sprškou čaje. Princ Qi Ronga chytil za límec. „Co to děláš?“

I když byl výtržník držen, stále sebou zuřivě škubal: „Bratranče, pomáhám ti ukáznit drzého sluhu! Než ses objevil na scéně, určitě si užíval, že na sebe může strhávat všechnu pozornost! Kdo si sakra myslí, že je? Hvězda Nebeského průvodu? Chce snad svrhnout i nebesa?!“

Královna byla v šoku. „Rongu, co to děláš?“

Mu Qingova tvář byla sice ušetřena cákanců čaje, ale jeho šaty to štěstí neměly. Protože ho královna dosud nepropustila, zůstal se zachmuřenou a bledou tváří klečet na podlaze. Xie Lian předal Qi Ronga Feng Xinovi. „Nedovol mu kohokoliv uhodit!“

Feng Xin držel Qi Ronga jednou rukou, zatímco ten se kolem sebe oháněl pěstmi, kopal, vztekle křičel a plival na všechny strany. „Kdo si kurva myslíš, že seš, že máš tu drzost na mě takhle neomaleně sahat!“

Prince z toho začínala bolet hlava. „Qi Rongu, začínáš se čím dál víc vymykat kontrole!“ S těmi slovy se obrátil ke královně. „Matko, zapomněl jsem se zmínit. Prosím, vezmi mu jeho zlatý kočár.“

Qi Rong šokem vykulil oči. „Ne! Ne! Proč? To byl narozeninový dárek od tety!“

„I kdyby, musí být zabaven. Málem jsme na té ulici způsobili neštěstí! Nejlepší bude, když se ho ani nedotkneš, dokud se nenaučíš pořádně řídit.“

Královna tiše vydechla. „Neštěstí? Jaké neštěstí?“

Xie Lian jí barvitými slovy vyložil průběh Qi Rongovy jízdy. Tomu mezitím zrudly oči zuřivostí. „Bratranec korunní princ se plete! Nesrazil jsem ani jediného člověka!“

Princ si odfrkl. „To jen proto, že jsme ti v tom zabránili!“

Qi Rong se vytrhl z Feng Xinova sevření a v šíleném záchvatu vyběhl z panství Qifeng. Neotočil se, ani když na něj královna volala.

Ta si smutně povzdechla. „Zítra si s ním promluvím o zabavení jeho kočáru. Ach, to dítě si ho přálo už dlouho, a protože jsem věděla, že po něm stále zoufale touží, darovala jsem mu ho k narozeninám. Kdo by řekl, že to tak dopadne? Kdybych to tušila, nikdy by ho nedostal.“

„Na co potřebuje kočár?“ podivil se Xie Lian.

„Prý proto, aby mohl kdykoliv jet na horu Taicang a přivést tě domů.“

Když se princ dozvěděl, že šlo vlastně o gesto dobré vůle, na chvíli se odmlčel. „Asi by bylo lepší mu místo toho najít dobrého učitele a ten jeho temperament zkrotit. Takhle přece nemůže pokračovat.“

Královna si znovu povzdechla. „Který učitel by ho dokázal zkrotit? Vždycky poslouchá jen tebe. Těžko bychom ho mohli nechat vstoupit na horu a kultivoval spolu s tebou. Královský preceptor by se raději zabil, než by ho přijal za žáka.“

Xie Lianovi ta představa přidala směšná i děsivá zároveň, takže jen zavrtěl hlavou. „Kdyby někdo s jeho povahou vstoupil do Královského svatého pavilonu, rozpoutalo by se peklo.“

Matka i syn chvíli znepokojeně mlčeli, ale protože nedokázali přijít na žádné řešení, prozatím to nechali být.

Poté, co se princ toho večera setkal s oběma svými rodiči, opustil palác.

Všichni věděli, že je hluboce posedlý kultivací, a že od té doby, co vstoupil do Královského svatého pavilonu, navštěvuje své rodiče stále méně. Král se k tomu příliš nevyjadřoval, ale královna ho propouštěla jen nerada.

Po odchodu z paláce se princ chvíli procházel královským hlavním městem a svolil doprovodit Mu Qinga na návštěvu k jeho matce, jak mu dříve navrhl.

Opulentní vysoké červené zdi královského paláce byly od chudinských slumů odděleny jen jedinou ulici. Mu Qingův dům se nacházel v temné uličce nejrušnější části královského hlavního města.

Sotva všichni tři zabočili z hlavní ulice, už je obklopila skupinka dětí v hadrech a volali: „Starší bratr! Starší bratr se vrátil!“

Xie Lian byl nejdřív zmatený a divil se, proč na něj cizí lidé volají tak důvěrně, ale pak zjistil, že tím „starším bratrem“ je Mu Qing. Ten však halekání dětí ignoroval.

„Teď na to není čas. Nechte mě být.“

Tvářil se sice odtažitě, ale hlas měl vřelý. Obrátil se na Xie Liana. „Vaše Výsosti, nevšímejte si jich. Jsou to jen místní děti.“

Ta skupinka dětí se však v jeho blízkosti očividně cítila bezstarostně, vždyť spolu vyrůstali při hrách, takže se ho vůbec  nebáli. S chichotáním ho obklopili a s nataženýma špinavýma rukama žadonili o pamlsky. Nakonec to Mu Qing nevydržel, sáhl do košíku pro nádherné rudé třešně, a nějaké jim podal.

Feng Xina to překvapilo – pro něj se Mu Qingův akt laskavosti rovnal zázraku. Považoval svého společníka za sice pohledného, zato nesmírně sobeckého a chladnokrevného člověka, který i kdyby viděl někoho na ulici umírat hlady, jen by si přitiskl vlastní zásoby k hrudi a šel by dál.

Na druhou stranu, prince takové chování nepřekvapilo vůbec.

Zpočátku chtěl dětem také něco dát, ale sladkosti u sebe obvykle nenosil. Kdyby jim Feng Xin rozdal nějaké mince, příliš by se to podobalo odhánění žebráků, což se nehodilo.

Než se dokázal rozhodnout, z hlavní ulice zaslechli zvuk cválajících kopyt a táhlé koňské ržání, promísené s lidským křikem.

Všichni tři strnuli. Xie Lian rychle vyběhl z uličky a rozhlédl se.

Na ulici před nimi panoval chaos: stánky byly převráceny a na zemi leželi v jedné změnit lidé a rozkutálené ovoce. Ti šťastnější okolojdoucí utíkali pryč. Než stačil princ plně pochopit, co se děje, zaslechl šílený smích a křik: „Uhněte mi z cesty! Je mi fuk, kolik z vás můj kůň ušlape!“

Feng Xin zaklel: „To je zase Qi Rong!“

Jistě. Qi Rong seděl v tom nádherném zlatém kočáře a se zlomyslným výrazem divoce práskal bičem. Bílý kůň ržál při každé ráně bolestí.

„Zastavte ho!“ přikázal Xie Lian.

Zlatý kočár kolem nich prosvištěl a Feng Xin s kývnutím vyrazil vpřed. Princ se chystal zkontrolovat, jestli za Qi Rongem v tom množství převrácených stánků a sražených chodců nezůstali nějací zranění, když v tom si všiml něčeho mnohem horšího. Těsně za zlatým kočárem bylo přivázáno tlusté konopné lano a na něm byl tažen velký pytel, ve kterém se cosi zoufale mrskalo. Vypadalo to, jako by v tom pytli byl člověk.

Xie Lianovi ztuhla krev v žilách a v příští vteřině se vrhl vpřed.

Bílý kůň byl napůl šílený bolestí a řítil se vpřed, jako by mu šlo o život. Feng Xin ho sice vyrazil zastavit, ale nějakou dobu mu to bude trvat. Xie Lian doběhl několika kroky ke kočáru, vytasil meč a jediným sekem provaz přeťal. Pytel ještě několikrát poskočil a zůstal nehybně ležet.

Princ se rychle sklonil. Po kdo ví jak dlouhém tažení byl pytel roztrhaný, nesmírně špinavý a celý od krve – vypadal díky tomu jako vak na mrtvoly. Další švihnutí meče přeťalo provaz, utažený kolem jeho konce. Xie Lian vak otevřel a nahlédl dovnitř. Skutečně v něm byl kdosi uvězněný – a co hůř, bylo to malé dítě!

Roztrhl zbytek látky. Chlapec uvnitř byl stočený do klubíčka a pevně si objímal hlavu. Jeho už tak špinavé šaty pokrývala čerstvá krev a otisky číchsi bot. Dokonce i jeho vlasy byly slepencem krve, takže bylo na první pohled jasné, že ho někdo zbil tak, že už málem nepřipomínal lidskou bytost. Soudě podle vzrůstu mu mohlo být sotva sedm nebo osm let – drobné, zoufale se třesoucí stvoření. Bylo až neuvěřitelné, že po tak brutálním zacházení byl stále naživu.

Xie Lian natáhl ruku, aby mu nahmatal puls, a když zjistil, že není příliš slabý, úlevně si povzdechl. Okamžitě malé tělíčko zvedl a rozzuřeně zařval: „Feng Xine! Zatkni Qi Ronga!“

Nemohl uvěřit, že se něco takového mohlo přihodit tady v království Xian Le. Za denního světla a na hlavní ulici nacpal příslušník královské rodiny do pytle člověka a vláčel ho za kočárem! Kdyby si toho nevšiml a nezastavil to, tohle malé dítě by bylo ještě ten samý den utýrané k smrti!

O kus dál se ozývalo kňučení a vzteklý Qi Rongův řev. Vzápětí Feng Xin zavolal: „Zastavil jsem ho!“

Xie Lian k nim přispěchal právě včas, aby slyšel Qi Rongovo vytí: „Ty zasranej ubožáckej slouho, opovaž se mi ublížit! Kdo ti dal právo?“

Ukázalo se, že Feng Xin nic nezmohl slovy, tak se mu místo toho pokusil vytrhnout otěže. Qi Rong se samozřejmě nenechal, takže se oba chvíli přetahovali sem a tam, až do něj Feng Xin nechtěně narazil a z kočáru ho shodil. Qi Rong se na zemi několikrát překulil a skončil s odřenými koleny. Kolem něj se vytvořil kroužek přihlížejících, což ho naplnilo ještě větším vztekem a rozpaky.

V tu chvíli se však do toho vložil Xie Lian: „To právo jsem mu dal já.“

Qi Rong několikrát otevřel a zavřel ústa, než vykřikl: „Bratranče korunní princi!“

„Qi Rongu!“ Princ rozzlobeně sevřel rty. „Podívej, co jsi provedl! Qi Rongu, já opravdu…“

Vtom ucítil, jak sebou dítě v jeho náručí škublo, uvolnilo ruce, kterými si chránilo hlavu a teď na něj hledělo ze škvíry mezi lokty.

Princ okamžitě potlačil hněv a sklonil hlavu. Mírným hlasem se ho pokusil uklidnit: „Jak se cítíš? Jsi vážně zraněný?“

Dítě bylo kupodivu stále při vědomí, neomdlelo bolestí ani neztuhlo šokem, jenom zavrtělo hlavou. Xie Lian viděl, že mu vykoukla polovina zakrváceného obličejíku a chystal se zkontrolovat, zda nemá na hlavě další zranění, ale to dítě si zbytek tváře dál pevně zakrývalo rukama a tvrdošíjně mu ji odmítalo ukázat. 

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--