Celý ostrov Azurového draka byl osvětlený lucernami. Noční hlídky, které měly být kvůli Velkému klání posíleny, zmizely bůhví kam, takže se nikým neusměrňovaní potulní kultivátoři změnili v hejno pobíhajících hus a ještě přispívali ke všemu tomu zmatku kolem. Ve vzduchu to bzučelo dohady a šířily se nejrůznější fámy. Lidé tvrdili, že se tu ukázali démoničtí kultivující nebo že Pán ostrova zažil odchylku qi,1 a ta nejsměšnější fáma dokonce tvrdila, že pod ostrovem je prý uvězněn skutečný azurový drak, který nějak unikl a teď se tu hladový potuluje a hodlá si z houfu kultivujících udělat půlnoční svačinku.
Tang Wanqiu rázovala vpřed a udržovala si od nich
pevnou vzdálenost tří zhangů. Yan Zhengming z toho pochopil, že se jim
nesnaží utéct, takže ji prozatím bez protestů následoval. Loužička, nesená
v ruce jako balík, byla výrazně nešťastnější, a celá vyděšená a zmatená začala
z toho všeho pohupování natahovat. Naštěstí nedávno snědla Li Yunovy potlačující
pilulky, protože kdyby ji nechali brečet, ostrov Azurového draka by si ke všem
problémům mohl přidat ještě zemětřesení a kolující klepy by dostaly další vodu
na svůj mlýn.
Kultivátorka je vedla kolem horského svahu Přednáškové
síně do lesa a nakonec se zastavila před shlukem kamenných stél.
Tomuto místu se říkalo „Les desek“ a kamenné desky v něm
byly vztyčeny na památku slavných starých mistrů ostrova Azurového draka, kteří
buď vystoupali na nebesa, nebo zahynuli. Bylo to podobné síním předků, které
stavěli obyčejní lidé.2 Cheng Qian a ostatní už o tom
místě slyšeli, ale protože zde na ostrově byli jen hosty, neměli důvod sem
chodit.
Tang Wanqiu pustila Loužičku na zem. Veškerý dívčin
strach se po tom pláči na cestě vyčerpal a změnil se ve vzteklou roztrpčenost.
V okamžiku, kdy znovu nabyla svobodu, vycenila zuby a pohnula se
k Tang Wanqiuině ruce s neskrývaným úmyslem ji hryznout.
Než se však stačila přiblížit, žena na ni pohlédla.
Obvykle bezvýrazná Tang Wanqiu teď měla kolem krví podlitých očí tmavé kruhy, jako
by potlačovala bolest. Při pohledu na dívku se její výraz změnil, zaťala zuby a
zle se zamračila, takže vypadala jak nějaká socha strážného božstva
s divokýma očima.3
Loužička se tím zastrašit nenechala, ale jako by malá
citlivá šelma v ní cosi vycítila, zatáhla pomalu své mléčné zuby a nechala
se znepokojenými staršími bratry odtáhnout zpět.
Tang Wanqiu se k nim otočila zády a tvrdě jim
oznámila: „Na příkaz Pána ostrova vás dnes večer pošlu z tohoto místa
pryč.“
Yan Zhengming se překvapeně zeptal: „Starší, co se to
na ostrově stalo? Tolik let jsme zde žili jen díky dobré vůli Pána ostrova…
Vím, že my mladší nejsme příliš užiteční, ale pokud ti můžeme nějak pomoct…“
Napjatá ramena Tan Wanqiu se trochu zachvěla, když
slyšela, jak mluví o „dobré vůli Pána ostrova“. Otočila se k Yan Zhengmingovi
a nevýrazně odpověděla: „Vůdce sekty Yane, stačí, když si tu laskavost uchováte
v srdci. V tuto chvíli myslete nejdřív na záchranu svých vlastních životů.“
Poté ukázala na zem a vykřikla: „Otevři se!“
Země pod Lesem desek zaduněla. Otevřel se nevelký
otvor, na jehož okraji bylo vidět několik kamenných schodů, mířících do smolně
černé temnoty. Byla to tajná chodba.
Tang Wanqiu pohnula rukou a nakreslila do vzduchu
pečeť. Na konečcích prstů se jí objevily ohnivé jiskřičky, které poté
lusknutím rozptýlila. Pochodně podél stěn se naráz rozžaly a osvětlily chodbu.
Tang Wanqiu je pobídla dolů: „Neotálejte!“
Yan Zhengming si s Li Yunem vyměnil rychlý
pohled. Druhý bratr se zamračil a tiše řekl: „Prozatím ji poslechneme.“
Od chvíle, kdy se Pán ostrova objevil na Velkém klání,
měl Yan Zhengming nejasný pocit, že něco není v pořádku. Protože se však
nezajímal o vnitřní politiku, neměl absolutně ponětí, oč může jít. Navíc nesl
Loužičku, která si zrovna jeho rukávem utírala sopel, což mu vzalo veškerou energii
nad tím přemýšlet.
Dívenku po chvíli předal taoistickým chlapcům, kteří kráčeli
za nimi, a ohlédl se. Cheng Qian stál ještě u vstupu do chodby a hleděl směrem
k Přednáškové síni. Jako by vycítil Yan Zhengmingův pohled, náhle se otočil
a krátce na něj kývl. I kdyby se nebesa hroutila a pukala zem, on vypadal připraven
na vše.
Yan Zhengming se pro sebe zasmál, protože mu bylo
jasné, že nejde o žádnou připravenost – Cheng Qianovi to prostě bylo jedno.
Přesto se díky tomu cítil o něco klidnější. Pevně sevřel meč a vydal se za Tang
Wanqiu.
V chodbě nebylo mnoho místa. Kultivátorka kráčela
bez problémů, ale Yan Zhengming musel celou dobu sklánět hlavu. Nástěnné
pochodně po obou stranách byly vylepšeny zaklínadly, takže se jejich plameny
nepohnuly, ani když kolem nich procházeli. Nikdo nemluvil, což ještě umocňovalo
napjatou atmosféru. Podzemní chodba se točila a klikatila a Cheng Qian
v duchu počítal vzdálenost. Právě když měl pocit, že musí co nevidět
opustit ostrov, objevilo se před nimi schodiště.
Kamenné schody střídavě klesaly a stoupaly a prostor mezi
nimi a stropem byl tak stísněný, že se i Loužička musela sehnout. Ostatní
odhodili veškerou důstojnost, a aby se mohli protáhnout, lezli prakticky po
kolenou.
Li Yun se neudržel první: „Zajímalo by mě, kam nás
vede…“
Yan Zhengming s obavou zavrtěl hlavou a s obtížemi
se otočil k prvnímu taoistickému chlapci: „Zeshi, dobře naši sestřičku
hlídej.“
Po těch slovech si Han Yuan za ním také na něco
vzpomněl.
Spěšně poklepal na skryté kapsy svého roucha a vytáhl
řetízek se třemi přívěsky. Byly to jehly na hledání duší, které před
několika lety sehnal na Nebeském trhu. Hroty jehel byly otrávené, takže byly
ukryté v jemných dřevěných pouzdrech opatřených očky, skrze něž byl
provlečen provázek. Vypadalo to jako bizarní ozdoba potulných žebráků.
Když Han Yuan ty jehly získal, byl vzhledem
k počtu lidí, kteří je tu nesnášeli, pevně přesvědčen, že je za chvíli
spotřebují. Jenže tu vždycky byl jejich třetí bratr, který je chránil, takže jim
jehly zůstaly až do teď.
Teď přetáhl náhrdelník s jehlami Loužičce přes
krk. „Kdyby se ti někdo pokusil ublížit, vyndej je z dřevěného pouzdra a
bodni ho.“
Mezitím došli na konec schodů. Tang Wanqiu udeřila do
kusu kamene a silou svého qi roztříštila kamennou desku na dva kusy. Byla jako
ohňostroj, který bez varování střílí všude kolem sebe. Yan Zhengmingova trpělivost
byla vystavena další zkoušce, ale nakonec ji jen tiše následoval ven.
Jakmile vystrčil hlavu, ucítil na tváři závan mořského
vzduchu. Rozhlédl se a došlo mu, že se nachází v nějakém tajném přístavu.
Byla tu jen jedna loď, nijak pozoruhodná, ba dokonce tak nenápadná, že málem
splývala s nočními stíny. Nebýt tak blízko, asi by si jí nevšimli.
„Nastupte si,“ rozkázala Tan Wanqiu. „Není tu žádný
lodník, ale vaše sekta se vždycky dobře vyznala v kouzlech. Právě jimi se
loď ovládá. Jak, na to si musíte přijít sami. Kdybyste uměli létat na mečích,
bylo by to o dost jednodušší.“
Tang Wanqiu vždy dávala svým postojem najevo, že jestliže
nebesa jsou nejvyšší, ona stojí hned pod nimi. Komentář k jejich nižší
kultivaci by za jiných okolností měl znít výsměšně, ale kupodivu to vypadalo,
že to tentokrát takhle nemyslela.
Otočila se k černé obloze a ještě temnějšímu moři
a tichým, sotva slyšitelným hlasem řekla: „Příliš brzo, není dost času…“
Na krátkou chvíli se zdálo, že se její silueta utopila
v noční temnotě. Vlasy a suknice jejího roucha se lehce třepotaly
v mořském větru, takže na okamžik působila téměř křehce.
Po chvíli mlčení prohodila: „Ten den jsem Han Muchuna
skutečně poznala, ale neodvážila jsem se k němu přihlásit. Jsem
v tomhle… jsem trochu neohrabaná, takže jsem nedokázala přijít na to,
jestli chce být poznán.“
Yan Zhengming byl na okamžik zmatený, než pochopil –
mluvila o velké bitvě proti démonickému kultivujícímu před pěti lety ve
Východním moři.
Vždy bývala nešikovná, jakmile došlo na mezilidské
vztahy. Než se mohla rozhodnout, Han Muchun zmizel. Teď pohlédla na mladého
vůdce sekty: „Ty… ehm, jsi trochu podobný svému mistrovi, když byl mladší.“ Ta
slova pronesla tím nejněžnějším způsobem, který kdy u ní viděli, dokonce mírně
sklonila hlavu a zastrčila si za ucho pramen dlouhých vlasů. Bylo to gesto,
které mnoho dívek dělalo nevědomky, ale v jejím pojetí působilo, jako by
za tím byla nějaká vzácná vzpomínka.
Hned na to její postoj opět ztvrdl. Řekla Yan
Zhengmingovi: „Až opustíš ostrov, nevracej se na horu Fuyao. Trénuj mezi
obyčejnými lidmi nebo si najdi klidné místo na kultivaci. Nikdy nesmíš nikomu
říct, že jsi ze sekty Fuyao.“
Yan Zhengming se zkusmo zeptal: „Starší, sekta Fuyao
se přece už dávno stala bezvýznamnou. I kdybychom o ní mluvili, copak ji někdo
pozná?“
„Obyčejní lidé
pochopitelně ne, ale ti, kteří by o ní vědět měli a dokonce i ti, kteří by o ní
vědět neměli, ji znají určitě. Už na nic nečekejte, nasedněte na loď a odplu…“
Než stačila domluvit, k nebi náhle vystřelil
sloup světla. Celý ostrov v tom intenzivním světle okamžitě zbělal, takže
chvíli nedokázali otevřít oči.
Zorničky Tang Wanqiu se zúžily a na tváři se jí
objevily obavy.
V tu chvíli se Cheng Qian, dosud stojící na samém
konci jejich skupiny, napřímil a pomalu zvedl Mrazivé ostří. „Někdo se blíží.“
Ze vzduchu se ozvalo zasvištění. Z temnoty se
jeden po druhém vynořili maskovaní muži na létajících mečích a v mžiku
skupinu obklíčili.
Jejich vůdce se přiblížil a s tváří zakrytou
černým závojem je oslovil: „Ostrov Azurového draka vyhlásil stanné právo. Od
této chvíle je všem lodím zakázáno odplouvat.“
Tang Wanqiu chytila Cheng Qiana za rameno, rázně ho
odstrčila stranou a vykročila vpřed. „Nikdy jsem neslyšela, že by Pán ostrova
říkal cokoliv o vyhlášení stanného práva. O co ti jde?“
Maskovaný muž se chladně zasmál a spojil ruce
v pozdravu. „Zhenren, zbytečně se staráš. I kdybyste nastoupili na loď,
nikdy by se vám nepodařilo odplout.“
Když domluvil, významně kývl k nebi. Noční oblohu
teď osvětloval nespočet světelných bodů, které z této vzdálenosti vypadaly
jako světlušky.
Loužička začala znovu nabírat k pláči, ale Zeshi
jí zakryl ústa. Li Yun se tiše zeptal: „Nejstarší bratře, co to je?“
Yam Zhengming odvrátil pohled od oblohy.
„Fluorescence. Kdokoliv letí na meči, prolíná do něj své qi způsobem, díky
kterému pak takhle září.“
Li Yun se neubránil panice: „Cože? To jich je tolik?
Pro koho letí? Nemůžou sem přece letět pro nás, že ne?“
Druhý starší bratr byl za běžných okolností velmi
bystrý, ale v rozhodujících okamžicích ho rozum opouštěl.
Yan Zhengming chápal, na co naráží. Byli jen skupinkou
bezvýznamných učedníků ze stejně bezvýznamné malé sekty. Nikdy předtím
neopustili svou horu, a jakmile odešli, zůstali na ostrově Azurového draka. To
nejvýznamnější, co za celou dobu udělali, bylo několik šarvátek
s potulnými kultivujícími. Soudě podle síly, kterou druhá strana
shromáždila, si nejspíš přišli pro Tan Wanqiu. Měla schopnost urazit každého na
potkání, takže tuhle pohromu mohla klidně přivolat ona.
Li Yun bezelstně pokračoval: „Nejstarší bratře, jestli
jsou tu kvůli nám, tak…“
Yan Zhengming ho chytil za loket a zavrtěl hlavou. Ono
to nakonec nebude tak jednoduché. Na ostrově panoval takový rozruch, tak proč
tam Tang Wanqiu nepomáhala a místo toho se je tajně pokoušela dostat pryč?
Měl špatný pocit z jejího varování, aby nikdy
nikomu neříkali, že jsou ze sekty Fuyao.
Dosud mlčící Cheng Qian z čista jasna bez stopy
pochybností pronesl: „Ten člověk je Zhou Hanzheng.“
Yan Zhengming se překvapeně otočil. „Cože? Jak to
víš?“
Cheng Qian se bezvýrazně zadíval do očí vůdce
maskovaných mužů a lehce odpověděl: „Ten? Toho bych poznal, i kdyby se proměnil
v prach.“
Yan Zhengming byl sice pravou Zhou Hanzhengovou obětí,
ale už dávno to vypustil z hlavy. Takový prostě byl – mohl se s ostatními
hádat, mohl se na někoho zlobit, ale nikdy nechoval zášť. I když pro něj bylo
těžké zapomenout na ponížení, kterého se mu dostalo na plošině Přednáškové síně,
nezanechalo to v jeho srdci žádnou touhu po pomstě. Stačilo mu vědomí, že
kdyby se o to Zhou Hanzheng pokusil znovu, neměl by to už tak snadné. Takže
když měl Yan Zhengming volný čas a energii, raději vzpomínal na šťastné dny,
které jako malý chlapec prožil na hoře Fuyao.
Cheng Qian byl jiný. Kdykoliv už neměl sílu dál cvičit
s mečem, kdykoliv měl pocit, že nemůže vydržet zkoušku, kterou procházel,
vzpomněl si na bratry Zhangy a Zhou Hanzhenga. Jak se jeho schopnosti rychle
zlepšovaly, Zhang Dasen pomalu ustupoval z jeho pozornosti a všechna
pomstychtivost se zaměřila pouze na Levého strážce.
Mladík se rychle rozhlédl a poté vykročil vpřed.
Trochu zvýšil hlas a promluvil na Tang Wanqiu: „Starší, jsem nesmírně vděčný,
že nám Pán ostrova celé ty roky pomáhal, ale nerozumím jedné věci – proč dovolil
někomu podezřelému vstoupit do Přednáškové síně?“
Tang Wanqiu se k němu ohromeně otočila: „Co jsi
říkal?“
Maskovaný vůdce se podíval na Cheng Qiana a poté na
meč v jeho ruce. Tiše se zasmál: „Mohl jsem si myslet, že Živolovec
vycítil tebe. Na takového spratka jsi docela vynalézavý, že ses mu dokázal
schovat.“
Předtím svůj hlas záměrně měnil, ale nyní se přestal
nenamáhat. Bez ohledu na to, jak mizerný sluch měla Tang Wanqiu, teď ho poznala
a na tváři se jí objevila nedůvěra. „Zhou Hanzheng?“
Muž pochopil, že nemá smysl něco dál předstírat a
s výrazem člověka, jistého si sám sebou, si sundal závoj. Odhalil svou
tvář učence, který jako by si potřeboval třikrát rozmyslet, než začne jednat, a
usmál se. „Drahá kolegyně, když už jsi to zmínila, co kdybychom se s našimi
hosty vrátili za Pánem ostrova?“
Tang Wanqiu se rozšířily oči a vztekle vybuchla: „Dluh
vděčnosti, který máš vůči Pánovi ostrova, je těžký jak hora, a ty se odvažuješ
proti němu spojit s nepřítelem?“
Zhou Hanzheng si samolibě povzdechl. „Pleteš se. Za
prvé nejsem součástí ostrova Azurového draka, dále jsem se s nikým
nespojil a strážcem na ostrově jsem se stal jen proto, že si mě Pán ostrova
velmi vážil. Ach? Cože? Že bych si to špatně pamatoval? Ty přece sama pocházíš
z hory Mulan, takže také nejsi učedníkem ostrova!“
Tang Wanqiu už těch nesmyslů měla dost. Beze slova
tasila těžký meč, zavěšený na zádech, a jediným švihem vyvolala rychlý a prudký
vítr. Nevypadala, že má z jezdců na mečích strach, naopak se tvářila, jako
by měla v plánu rozbít Zhou Hanzhengovi jedním máchnutím hlavu na padrť.
Ten lehce vyskočil do vzduchu. Zatočil kovovým
vějířem, na jehož povrchu se zamihotaly ohnivé jiskry a blesky. Když se střetl
s aurou meče Tang Wanqiu, ozval se hlasitý dunivý zvuk a oba útoky se
navzájem vyrušily. Země mezi nimi byla okamžitě spálena.
Zhou Hanzheng se možná tvářil mírně, ale neměl
slitování. Yan Zhengmingovi bylo úzko jen z toho, když ho pozoroval, a
rychle přehodnotil své předchozí přesvědčení, že by to s ním Zhang Hanzheng už „neměl tak snadné“. Nejenže byl Levý strážce velmi silný, zároveň mu chyběly
jakékoliv skrupule. Vypadalo to, že nemá v úmyslu bojovat s Tang
Wanqiu jeden na jednoho, protože s mávnutím vějíře poručil maskovaným mužům:
„Zajměte ji!“
„Ráda se podívám, jak se o to pokusíte!“ křikla
kultivátorka v odpověď.
Maskovaní muži se snášeli jeden po druhém a brzy zcela
zaplnili malý přístav. Yan Zhengmingův meč náhle zazářil, když na něj vůdce
sekty vyskočil. Zůstal stát kousek nad zemí a prsty vytvořil pečeť, díky níž se
kolem něj objevilo několik dvojníků, stojících na meči stejně jako on. Tento
druh techniky odvádějící pozornost byl nesmírně vyčerpávající. Nejstarší bratr
měl viditelně v plánu zlikvidovat všechny muže ve vzduchu sám.
Cheng Qian byl v pokušení vyzkoušet si Mrazivé
ostří na Zhou Hanzhengovi, ale s pohledem na Li Yuna a ostatní členy sekty
se přinutil uklidnit. Zůstal nehybně stát vedle Zeshiho, který stále držel
Loužičku.
Dva maskovaní muži nenápadně přistáli a zezadu se
k nim blížili. Cheng Qian byl pro ně pouze dospívající mladík, takže ho ani
nebrali moc vážně. S meči napřaženými před sebou vyrazili se zřejmým
úmyslem se o ně postarat navždy. Cheng Qian neustoupil, místo toho vyrazil
vpřed. Bez zaváhání odpověděl na jejich útok technikou „Vlny bičující břeh“.
V tu chvíli si mladík konečně uvědomil rozdíl
mezi svým chatrným dřevěným mečem a touto smrtící čepelí. Stačilo Mrazivým
ostřím lehce pohnout a celým přístavem se rozlil nepopsatelný chlad.
V okamžiku, kdy se střetl se zbraní nepřítele, mohl v uších téměř slyšet
ohlušující výkřiky vzteku a pomsty předchozí generace. Na čepeli se vytvořila
viditelná vrstva mrazu a prořízla zbraně obou maskovaných útočníků jako máslo.
Cheng Qianovo srdce se rozbušilo s pocitem, že jeho tělo musí každou
chvíli vybuchnout.
Přesně jak stálo na vzkazu: Nikdy ji nepoužívej neuváženě.
Instinkt mu říkal, aby meč okamžitě odhodil. Jenže
sotva na okamžik zaváhal a hned se k němu přihnali další maskovaní muži. Jeden
z nich se mu dokonce pokusil meč vytrhnout. Cheng Qian se vzchopil a pomyslel
si: „Co se má stát, ať se stane. Musím se
těch lidí zbavit dřív, než mě přemůže strach.“
A tak, aniž by zpomalil své kroky, znovu udeřil
stejnou technikou. Oba maskovaní muži poznali, že ještě nedosáhl Konkrece,
takže věřili, že vzhledem k jeho omezeným schopnostem nedokáže sám
zvládnout dva soupeře naráz.
Neměli tušení o jeho tréninku s dřevěným mečem, se
zbraní, která má jen omezenou schopnost zadržet v sobě qi a je velmi lehké
ji zlomit. Držitel takového meče musel precizně ovládat svou sílu. Díky tomu se
teď odvážil zkombinovat dlouhé kroky Přílivového meče s dynamikou
dřevěného meče Fuyao. Svou silou už dávno překonal ty, kteří dosáhli Konkrece a
mohli na svých mečích létat.
Navíc nyní svíral proslulé Mrazivé ostří.
Odlesk na jeho čepeli přecházel z ledově modré do
fialových blesků. Jako by meč vycítil vražednou náladu svého majitele, jeho
aura okamžitě zesílila a rozšířila se okolo něj. Ozval se zvuk trhajícího se
hedvábí a Cheng Qian jediným seknutím podřízl oběma mužům hrdla. Kapky krve
dopadly na čepel a okamžitě zmrzly.
Žádné komentáře:
Okomentovat