Kapitola 64: Ztracená červená perla; bezděčný pohled rudý touhou 5

Princ ho dál uklidňoval: „Neboj se, nic ti neudělám. Chci jen zkontrolovat tvá zranění.“

Dítě si tisklo ruce na tvář ještě silněji a jeho jediné vykukující obsidiánově černé oko se naplnilo panikou. Nebyl to však strach z dalšího utrpení, spíše jako by se bálo, že ostatní něco odhalí.

Xie Lianovi v tom okamžiku přišla ta zakrvácená tvářička s jediným napůl zakrytým okem povědomá a přimhouřil oči.

Qi Rongovi jeho podivný výraz neušel a rychle vysvětlil: „Bratranče korunní princi, to je ten malý ďábel, který včera zničil tvůj velkolepý obřad! Pomstil jsem tě! Neměj strach, byl jsem opatrný, takže nezemře!“

Jistě! Dítě v jeho náručí bylo to samé, které den předtím spadlo z městské zdi během Nebeského průvodu Festivalu Luceren!

Není divu, že mu byl povědomý. To dítě se dokonce ani nepřevléklo, stále mělo na sobě to stejné oblečení, jen bylo kvůli všemu tomu bití a vláčení špinavější, takže nebylo vůbec k poznání.

Princ už nedokázal ovládnout hněv. „Kdo ti řekl, že potřebuji pomstít? Vždyť to s ním nemá nic společného, není to ani jeho vina!"

Qi Rong se hájil: „Samozřejmě, že je! Kdyby nebylo jeho, nedostal bys od Královského preceptora vynadáno!“

Jejich hádka se vymykala kontrole, dav přihlížejících se zvětšoval a dokola se rozléhal šepot. V tu chvíli dorazil Mu Qing a Qi Rong na něj s výrazem nepřátelství namířil bič.

„A ten! Tenhle podlý sluha! Už od pohledu je vidět, že neví, kde je jeho místo! Jestli ho neusměrníš, dřív nebo později tě, svého pána, svrhne a pošlape! Pomohl jsem ti ho ukáznit, ale ty jsi se místo toho postavil na jeho obranu a ještě jsi to na mě práskl! Nejenže strýček s tetou neocenili mou pomoc, dokonce mi chtějí zabavit tenhle zlatý kočár! Bratranče, byl to můj dárek k narozeninám! Chtěl jsem ho už dva roky!“

Mu Qing vrhl na Qi Ronga nečitelný pohled a Xie Lian se rozzlobeně zasmál.

„Nepotřebuji tvou pomoc, ne takovou. Opravdu se mstíš za mě? Nebo spíš sám za sebe?“

Qi Rong se zarazil. „Bratranče, proč to říkáš? Co jsem udělal špatného, když jsem tě následoval?“

Xie Lian byl rozzuřený na nejvyšší míru a už se s ním nedokázal hádat. „Qi Rongu, poslouchej. Od této chvíle se toho dítěte nedotkneš ani prstem! Rozumíš?“

V tu chvíli princ ucítil na krku zatahání. Nejdřív se lekl, ale pak si uvědomil, že mu ten malý chlapec pevně objal krk a obličej mu zabořil do hrudi. Xie Lian cítil jeho nekontrolovatelné chvění a dostal strach, že má bolesti.

Dítě bylo celé špinavé od bláta a krve a všechno to rozmazávalo po princově bílém rouchu. Tomu to však bylo jedno. Ve snaze ho utěšit chlapce jemně poplácal po zádech a mírným hlasem řekl: „Hned tě odvedu k lékařům.“

Dítě nereagovalo, jen ho objalo ještě silněji. Tělo mělo celé napjaté a svíralo ho tak pevně, jako by na tom závisel celý jeho život. Qi Rong byl nejdřív nešťastný, že Xie Lian neoceňuje jeho snahu a zastává se ostatních, ale pak si všiml, co dítě provedlo s princovým bílým rouchem. Při pohledu na šmouhy bláta a krve v něm vzplál hněv. Pozvedl bič a chystal se malého chlapce šlehnout po zádech. Feng Xin, dosud stojící stranou, reagoval okamžitě. Ve zlomku vteřiny vykopl a zasáhl Qi Ronga přímo do napřažené paže.

Ozvalo se hlasité prasknutí. Qi Rong vykřikl, bič dopadl na zem a jeho pravá ruka ochable klesla v nepřirozeném úhlu. Šokovaně ztuhl a teprve po chvíli nevěřícně zvedl hlavu a upřeně pohlédl na Feng Xina. „Ty…“ vyrazil ze sebe pomalu, „Ty se mi odvažuješ zlomit ruku?“

Ta slova bodala jako led. Feng Xinovi už během kopu pochopil, co způsobil a ztuhla mu tvář. Mu Qing na tom byl podobně.

Nezáleželo na tom, jak moc Qi Ronga za jeho zády nenáviděli, ale že si Feng Xin jako osobní strážce dovolil zlomit ruku někomu z královské rodiny, to bylo něco neslýchaného!

Kdyby Xie Lian neměl zrovna v tu chvíli plné ruce práce s dítětem a hromadou přihlížejících, dokázal by ráně uhnout a pravděpodobně by k ničemu z toho nedošlo, jenže Qi Rong na něj vyrazil tak prudce a nečekaně, že Feng Xin reagoval bez přemýšlení a princ ani jednoho z nich nedokázal zastavit. Teď bylo všechno v ještě větším zmatku a Xie Lian neměl čas nad tím v klidu přemýšlet. Šaty měl víc a víc nasáklé krví toho chlapce, až se začal obávat, že pokud bude dál otálet, mohl by mu zemřít přímo v náručí.

Ve zlomku vteřiny se rozhodl, zhluboka se nadechl a jasným hlasem zavolal: „Každý, kdo byl touto událostí poškozen, prosím, sepište všechny škody. Přebírám veškerou odpovědnost!“

Pak se obrátil k Feng Xinovi a Mu Qingovi. „Nejdřív zachráníme to dítě. Odveďte Qi Ronga pryč a nedovolte mu, aby v téhle spoušti pokračoval.“

Jakmile dokončil své pokyny, rozběhl se i s chlapcem v náručí k paláci. Feng Xin přijal rozkaz a jeho tvář dostala normální výraz. Zvedl rozzuřeného Qi Ronga a vydal se za Xie Lianem.

Vojákům střežícím bránu paláce připadalo divné, že se korunní princ řítí zpět, když odešel teprve před chvílí, ale pochopitelně mu v cestě nebránili. Xie Lian tak mohl běžet rovnou do lékařského pavilonu a vstoupit na ošetřovnu, přičemž nechal své společníky i se zadrženým Qi Rongem za dveřmi.

Lékaři rychle přispěchali – vždyť korunní princ se do paláce vracel jen zřídka a jen málokdy využíval jejich služby.

Xie Lian posadil malého chlapce do křesla. „Předem vám děkuji. Tohle dítě bylo dospělými zbito, nacpáno do pytle a vláčeno za kočárem. Nejdřív prosím zkontrolujte, zda nemá nějaké zranění na hlavě, to je nejdůležitější.“

Skupině císařských lékařů ještě nikdy nestalo, že by jim někdo z královského rodu nebo ze šlechticů přinesl na léčení špinavé dítě z ulice, ale dobře věděli, kdy je čas bez řečí poslouchat.

Jeden z nich promluvil: „Nejdřív dej ruce dolů, chlapče.“

Ale jakkoliv bylo dítě v Xie Lianově náručí celou dobu poddajné, po těch slovech se začalo vzpírat a pevně si zakrývalo pravou stranu obličeje. Odmítalo ruce spustit, ať se snažili, jak chtěli. Císařští lékaři byli velmi zkušení, ale co zmohli ve chvíli, kdy pacient nespolupracoval? Tázavě se podívali na prince.

„Vaše Výsosti, jak…?“

Xie Lian zvedl ruku. „Nejspíš se bojí cizích lidí. Zkusím to já.“

Protože dítě sedělo na křesle, princ se předklonil, aby mu viděl přímo do očí.

„Jak ti říkají?“

Dítě na něj hledělo svým velkým okem a v obsidiánově černé zornici se odrážela princova sněhobílá silueta. Ten pohled, měl-li by ho někdo popsat, byl přesně takový, jak ho shrnul Feng Xin – jako by byl posedlý. Žádné malé dítě by se takhle nemělo dívat.

Nějakou dobu to trvalo, než chlapec nakonec sklonil hlavu.

„Hong…“ ¹ vysoukal ze sebe. Měl tichý a nevýrazný hlas, prakticky mumlal, jako by odpověď tajil nebo jako by se za ni styděl. Princ pokračoval ve vyptávání:

„Kolik je ti let?“

„Deset,“ odpověděl chlapec.

Princ se ptal jen tak mimochodem v naději, že sníží jeho ostražitost, ale při té odpovědi se zarazil. Pomyslel si: „Vypadá tak na sedm nebo osm let, ale deset? To dítě musí být opravdu slabé a vyhublé.“

Po krátké odmlce se Xie Lian jemně usmál. „Lékaři se teď postarají o tvé zranění, tak se neboj a spusť ruce, dobře?“

Dítě váhavě zavrtělo hlavou.

„Proč ne?“

Chvíli to trvalo, než ze sebe chlapec v odpověď vysoukal jediné slovo:

„Ošklivý.“

Nic víc nedodal, ale ať ho princ uklidňoval, jak chtěl, odmítal ruce sundat. Xie Lian slíbil, že se nebude dívat, že si nebude myslet, že je ošklivý, dokonce nepomohlo, ani když se otočil. Ten chlapec byl možná malý, ale neuvěřitelně tvrdohlavý. Císařští lékaři neměli moc na výběr, mohli mu pouze položit několik otázek, nechat ho spočítat prsty na ruce, ujistit se, že necítí mdloby ani ho nebolí hlava, že rozumí tomu, co se kolem něj děje, a pak ošetřit zranění na jeho těle.

Čím déle ho lékaři ošetřovali, tím více byli ohromeni. Xie Lian je sledoval opodál, a když slyšel jejich udivené hlasy, zeptal se: „Jak je na tom?“

Jeden z lékařů si nemohl pomoci a zeptal se: „Vaše Výsosti, opravdu toho chlapce zbili a vláčeli ho po cestě v pytli?“

Princ oněměl. „Proč bych měl lhát?“

„Pokud to tak opravdu je, pak… pak je to úžasné! Nikdy jsem neviděl někoho tak houževnatého. Má pět zlomených žeber, zlomenou nohu a řadu větších i menších zranění. Ale když to sečtu, pak to, že zůstává při vědomí a že tu s námi v sedě mluví, to je zázrak i pro dospělého, natož pro desetileté dítě.“

Princ se při tom výpočtu vážných zranění dostal na Qi Ronga ještě větší zlost. Stočil pohled na chlapce, který na něj mezitím z křesla pokukoval tím velkým černým okem. Tomu došlo, že byl přistižen, jak na Xie Liana zírá, a okamžitě odvrátil zrak.

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Dnes to bylo krátké, ale příště to bude lepší. I přespříště, slibuju!

---

1 Hong, čteme Chung. Znamená to „červený“. ^↩