Kapitola 43: I kdyby se Cheng Qian stal takovým, nikdy se proti němu nepostavím

Tang Wanqiu nebyla žádná mladá bohatá dáma, která nevystrčila nohu z rodného domu. Ještě před letošním otevřením Přednáškové síně strávila mnoho let sama ve vnějším světě, kde slyšela dost o Bai Jiho odporných činech. Sekta tohoto starého muže byla zručná v krocení bestií a s pomocí tvorů, které chovali, se Bai Ji velmi rychle stal něčím jako místním tyranem. Za svůj život si vzal za manželky nespočet krásných žen a zplodil s nimi desítky synů a dcer.

Bohužel pro něj, podobně jako rčení „kvalita je víc než kvantita“, se mezi jeho potomky nenašel nikdo výjimečný. Někteří zemřeli nešťastnou náhodou a ti zbylí v kultivaci nijak zvlášť nepostoupili, takže vyčerpali svou životní sílu dříve, než jejich starobylou želvu připomínající otec. Vzhledem k tomu, že se za celý svůj dlouhý život k žádnému ze svých dětí veřejně nehlásil, ani se o ně nezajímal, jak mohly být slzy prolité nad jeho vnukem skutečné?¹

Hněv Tang Wanqiu měl více důvodů. Chystala se Bai Jimu od plic odpovědět, ale Pán ostrova ji mávnutím umlčel.

Vždy důstojný a zdvořilý muž promluvil: „Palácový mistře, tato členka mé sekty je ještě mladá, proto jí odpusť ta drzá slova. Věřím, že se na ni jako muž velké prestiže a postavení nebudeš zlobit. Zařídím, aby hledání tvého vnuka bylo nyní naší prioritou. Je pravda, že každý, kdo vstoupil do Přednáškové síně, má v knize zapsané své pravé jméno, takže tvůj vnuk tam skutečně nedorazil. Není vyloučeno, že se o ni zajímal pouze krátkou dobu a protože později usoudil, že pro něj kultivační metoda našeho ostrova není dost důstojná, rozhodl se odejít. Pokud se však na ostrově nějakou dobu zdržel, musel si ho někdo všimnout. Palácový mistře, pokud máš portrét svého vnuka, mohu poslat učedníky, aby se po ostrově poptali.“

Yan Zhengming se po těch slovech nemohl ubránit obdivu k velkodušnosti Pána ostrova. Sám se nepovažoval za příliš dobrého vůdce sekty a také věděl o své neschopnosti řešit některé problémy tím správným způsobem, díky čemuž některých svých rozhodnutí později litoval.

Nepřestával tisknout Cheng Qianovo zápěstí, aby mu změřil puls, a zamyšleně pronesl: „Kdyby někdo vyvolával potíže na úpatí naší hory, rozhodně bych se s ním takhle nedohadoval, natož abych mu pomáhal s  hledáním. Prostě bych ho odbyl.“

Nezdálo se, že by Cheng Qian Yan Zhengmingovu snahu o sebereflexi ocenil, protože stručně odpověděl: „Má své důvody.“

Yan Zhengming na něj chvíli zíral. Protože pravidelně posiloval svoje kultivační jádro tréninkem meridiánů, dokázal číst z pulsu druhého člověka. Z Cheng Qiana cítil, že kromě vnějších ran také utrpěl nějaká vnitřní zranění. To mu na náladě nepřidalo, takže mladíka nemilosrdně praštil do zad a vyštěkl: „Proč si nesrovnáš dech a místo toho chrlíš takové nesmysly?“

Kde bylo jeho svědomí? Cheng Qian řekl sotva tři slova.

Než se mohl začít bránit, z Yan Zhengmingovy ruky mu do zad začalo proudit teplo, rozšířilo se až do končetin a jemně mu kolovalo tělem. Cheng Qian si nemohl pomoci a víčka mu trochu poklesla. Mentalitu dospívajícího však nezapřel, protože si odmítal připustit, jak velmi je mu léčba nejstaršího bratra příjemná. Spokojil se s tím, že krátce zamumlal: „Moc mluvíš.“

Navzdory tomu nakonec uvolnil sevření kolem meče a tiše začal recitovat Písmo o čistotě a klidu, aby uklidnil mysl.

Jedno rčení praví, že je těžké udeřit usmívajícího se člověka. Bez ohledu na to, zda se Bai Ji skutečně bál o svého vnuka nebo měl postranní úmysly, tváří v tvář vlídnému zájmu Pána ostrova nedokázal jednat příliš tvrdě. Jeho vztek zakolísal, když s neochotnou zdvořilostí odvětil: „Dobře. I já prosím Pána ostrova, aby mi prominul. Všichni moji synové a dcery jsou mrtví, zbyl mi jen tento neschopný vnuk a já opravdu…“ Na ta slova se odmlčel.

Pán ostrova s pochmurným úsměvem kývl. „Je to lidská přirozenost. Dovol nám prohlédnout si portrét tvého vnuka, a moji žáci se po něm poptají. Palácový mistře Bai, mezitím můžeš zůstat na ostrově. Právě se chystáme uspořádat klání, abychom vyzkoušeli dovednosti našich žáků, a pokud bys byl ochotný podělit se s nimi o nějaké rady, bylo by to pro ně požehnáním.“

Bai Ji možná byl slavným mistrem paláce Xixing, ale tak laskavá slova by navnadila i tvrdohlavého osla. Sklonil hlavu a rychle zamrkal. Dobře si uvědomoval, že se proti své vůli nechal slovy Pána ostrova okouzlit, takže se neubránil mírné panice. Byl váženou a důležitou osobou a důvodem, proč překonal tak velkou vzdálenost a připlul do Východního moře, rozhodně nebyl vnuk, jehož jméno si sotva pamatoval.

Cheng Qian sice se zavřenýma očima reguloval svůj dech, ale neuniklo mu jediné slovo. Byl typem člověka, který vždy zvažuje ty nejhorší možnosti. Důkladně nad celou věcí přemýšlel a došel k jasnému názoru: „Tak snadno se to rozhodně nevyřeší, jinak by nás Pán ostrova neposílal pryč, sotva došlo k prvnímu pozdvižení.“

Co Pán ostrova věděl? Co byl doopravdy zač tajemný Zhou Hanzheng? Byli všichni maskovaní útočníci jeho lidé? Proč Pán ostrova dosud nenašel záminku, aby se ho zbavil? A proč je Tang Wanqiu varovala, aby se nikdy nezmiňovali o sektě Fuyao?

A proč byl Xueqing…

Ve chvíli, kdy si Cheng Qian vzpomněl na Xueqinga, jeho nitro se znovu rozbouřilo. Yan Zhengmingovi, který mu pomáhal s usměrňováním dechu, to neuniklo. Zároveň si všiml, že tvář jeho třetího bratra zbledla a po spáncích mu stéká studený pot, a začal se obávat, že ta vnitřní zranění budou horší, než si původně myslel. Se starostlivým výrazem si přitáhl Cheng Qiana do náruče a tiše se zeptal: „Malý Qiane, co je ti?“

Ten se chvěl novými návaly bolesti, ale dobře věděl, že teď není vhodná doba na probírání záležitostí jejich sekty. Násilím spolkl původní odpověď a zašeptal: „Řeknu ti to, až se vrátíme.“

Bai Jimu, poraženému vlídným přesvědčováním Pána ostrova, nezbylo za současné situace nic jiného, než přijmout nabízenou pomoc. Ukázal na oblohu a z konečků prstů mu vylétl jemný oblak bílého kouře, za nímž se ve vzduchu objevila průhledná postava mladého muže. Rysy vznášející se tváře měl rozmazané, velikost očí se mu střídavě zvětšovala a zmenšovala a celá jeho podoba se neustále měnila. Bylo jasné, že Bai Ji si už pravděpodobně ani nedokáže tvář svého „milovaného“ vnuka vybavit.

Sám Bai Ji se tvářil trochu nepříjemně, ale důrazně pronesl: „Toto je můj vnuk. Pokud ho někdo z vás viděl, prosím, informujte mě.“

Tang Wanqiu si podobu mladého muže chvíli prohlížela. Nakonec vážně zavrtěla hlavou. Pán ostrova na ni pohlédl. „Dobrá. Zítra vystavíme tento obraz vedle pódia. Pokud ho někdo z učedníků nebo potulných kultivujících viděl, určitě o tom promluví. Nicméně, už je docela pozdě, takže bych rád hosty pozval, aby si dnes večer odpočinuli.“

Když učedníci viděli, že je útok paláce Xixing ukončen, začali odkládat zbraně.

Jenže problémy ještě zdaleka neskončily.

Z davu se náhle vyřítil jakýsi člověk a vrhl se přímo na Bai Jiho, byl však odmrštěn silou jeho aury, takže zády narazil přímo do velkého stromu. Ten člověk sice měl na sobě bílé roucho učedníka Ostrova azurového draka, ale s největší pravděpodobností musel být potulným kultivujícím, a to ještě ne příliš zkušeným, protože ho ten náraz zle pošramotil. Pomocí rukou i nohou se plazil směrem k Bai Jimu a zanechával za sebou krvavou stopu. U toho křičel: „Palácový mistře, prosím! Palácový mistře Bai, já toho mladého mistra znám!“

To prohlášení všechny šokovalo. Z obrazu, který Bai Ji vytvořil, by dotyčného nejspíš nepoznala ani vlastní matka.

Také Bai Ji byl těmi slovy zaskočen, protože svého pohřešovaného vnuka použil jen jako výmluvu. Okamžitě stáhl obranu své aury a nařídil svému doprovodu, aby tomu potulnému kultivujícímu pomohli. Sám vykročil vpřed a předstíral, že je příjemně překvapený: „Ty, co jsi říkal? Ty jsi viděl Yanliho?“

Potulný kultivující pod upřenými pohledy všech ignoroval rčení "raději padnout, než se ponížit" a bleskově klesl na kolena. „Bratr Bai byl zabit a já jsem jako další na řadě!“

Vráska mezi obočím Pána ostrova se prohloubila. Vykročil kupředu. „Jak se jmenuješ? Jsi také kultivující v Přednáškové síni? Nenuť se k odpovědím, nejdřív někoho požádám, aby ti ošetřil rány.“

Než však mohl pokračovat, potulný kultivující se zatvářil zděšeně, jako by jeho duše měla už už opustit tělo. Začal se plazit blíž k Bai Jimu a dokola opakoval: „Palácový mistře, pomozte mi!“

K Pánu ostrova se choval, jako by to bylo nějaké extrémně nebezpečné zvíře.

Bai Ji zatím nerozuměl důvodu tohoto divadla, ale dobře vytušil, že půjde o něco víc. Využil situace a nahlas odvětil: „Co se děje, mluv!“

Muž se třásl tak silně, že se ani neudržel na nohou. Teprve poté, co se bezpečně schoval mezi učedníky paláce Xixing, konečně chvějícím se hlasem promluvil: „Zjistili jsme, že někdo na tomto ostrově praktikuje démonickou cestu dušetepectví a zaměřuje se na nás, potulné kultivující, kteří zde nemáme žádné zastání. Bratr Bai mi tajně řekl, že to prošetří a pak informuje Pána ostrova. Ale nakonec… nakonec byl démonickým kultivujícím uvězněn do Lampy pohlcující duše!“

Duše člověka průměrné kultivace neměla šanci vydržet v lampě nepoškozená, a jakmile s lampou splynula, ztratila schopnost reinkarnace a všech sedm tělesných a tři nesmrtelné duše se navždy staly loutkou v rukou někoho jiného. Nemohly se ani zapojit do koloběhu znovuzrození a zbývalo jen čekat, až se rozpadnou na prach. Proto Bai Ji potěch slovech pocítil slabé překvapení.

Uprostřed hlučení šokovaného davu se hlasitě ozvala Tang Wanqiu: „Kdo má být ten démonický kultivující, o kterém mluvíš?“

Jejímu dunivému hlasu chybělo málo, aby mohl rozbíjet skály a dolehnout až na nebesa. Potulný kultivující vyděšeně zaječel a padl na záda tak rychle, že to vypadalo, jako by se prostě převrátil. Opakovaně zarýval nehty do země a dokola mumlal: „Nezabíjete mě, Pane ostrova, nezabíjejte mě… Palácový mistře Bai, pomozte mi!“

Jeho slova v sobě nesla mnoho skrytých významů, kterým Tang Wanqiu dobře rozuměla. Okamžitě zúžila oči. „Tvrdíš, že ten démonický kultivátor, který krade lidem duše, je Pán ostrova? To je ale absolutní nesmysl!“

Jenže kdo z ostatních sdílel její absolutní jistotu? Než mohli učedníci zasáhnout, potulní kultivující jako by se zbláznili.

Říkalo se, že tvář démonických kultivátorů je bledá a hrozivá a teď, když se podívali na ten vyčerpaný a zasmušilý pohled Pána ostrova, opravdu tak vypadal! Není divu, že se vždy skrýval v ústraní!

A když byl otevřen Nebeský trh, všichni přece na jednoho démonického kultivujícího narazili při své cestě Východním mořem.

Praktikování dušetepectví bylo extrémně vzácné dokonce i mezi démonickými kultivujícími. Za pár set let, možná ani za tisíc, nemusíte někoho takového potkat, jak by tedy mohla být náhoda, že jim jeden vstoupil do cesty zrovna cestou na Nebeský trh?

Pokud se objevil poblíž ostrova, bylo jasné, že se zde mohl znát s nějakým silným mistrem… co víc, mohl jím dokonce být!

Tang Wanqiuina trpělivost dosáhla svého konce. „Vy bando budižkničemů, kdo si myslíte, že jste? I kdyby si Pán ostrova skutečně kradl duše pro svou kultivaci, copak by na to použil duše takových zanedbatelných nicek, jako jste vy? Nebylo by pro něj lepší použít třeba mou?“ 

Po zaznění těch slov rozruch v davu okamžitě utichl. Dávalo to smysl – se schopnostmi Pána ostrova by zajetí kultivujícího s Prvotní duší bylo snadným úkolem, rozhodně by nemusel používat skupinu potulných kultivujících, jejichž úroveň nestačila ani na vstup do jeho sekty.

Tang Wanqiu to možná neuměla se slovy, ale to neznamenalo, že by byla hloupá. Okamžitě pokračovala: „Ty spratku, ty se tu opovažuješ předvádět? Za koho se považuješ a jaký máš důkaz, že je na tomto ostrově démonický kultivující? Přednáškový sál se otevírá jednou za deset dní a během té doby se ostatní kultivující navzájem seznámili. Kdyby jeden z vás náhle zmizel, to by si toho nikdo nevšiml? Kdo tě sem poslal, abys na našeho Pána ostrova házel špínu? Mluv!“

Ti bystřejší mezi posluchači už zaznamenali náznak skrytého plánu. Cheng Qian měl ze všeho špatný pocit, takže okamžitě utnul veškeré dotěrné myšlenky a využil čas k regulaci svého dechu. Ignoroval rozruch kolem a okamžitě upadl do meditace. Yan Zhengming mohl jen tiše stát na stráži k jeho ochraně, dokud se nejhorší zranění jeho bratra nevyléčí.

Když si prohlížel Cheng Qianovu zakrvácenou tvář, tak bledou, že vypadala jako vytesaná z nefritu, nemohl se ubránit pocitu, že je jeho mladší bratr vyroben z ocele.

Mezitím potulný kultivující, dobře schovaný v zástupu učedníků, vykřikl: „Moje kultivace je tak nízká, že jsem jako mravenec – kdybych měl jinou možnost, jak bych si mohl troufnout obvinit Pána ostrova Azurového draka? Myslíte si, že nemám strach o svůj vlastní život? Všichni jste známí lidé se silnou podporou a vysokým postavením a ostatní by nenechali jen tak, pokud by někdo z vás zmizel. Ale co my, potulní kultivující bez zázemí, staral by se někdo o nás?“ 

Tang Wanqiu vypadala, jako by se chystala zvednout meč a zabodnout ho přímo do těch otevřených úst. „Pf, je to jen tvoje tvrzení, máš nějaký důkaz?“

„Samozřejmě že mám! Bratr Bai při jedné příležitosti řekl, že viděl poblíž ústraní Pána ostrova duchovní postavu, takže tam musí být Lampa pohlcující duše!“

Dav okamžitě vybuchl. Něco takového bylo neslýchané a jako důkaz to absolutně nemohlo obstát.

Bez ohledu na existenci nebo neexistenci Lampy pohlcující duše, Pán ostrova by nikdy nikomu nedovolil vstoupit na horu, kde se v ústraní kultivoval. I kdyby byl Bai Ji šílený, nenavrhl by přece prohledat horské sídlo Pána ostrova!

V tu chvíli zazněl živý a jasný hlas: „Tento kultivační kolega mluví nesmysly, snaží se snad všechny na Azurovém ostrově podnítit ke vzpouře?“

Všichni se otočili a spatřili Zhou Hanzhenga, jak se blíží se skupinou maskovaných mužů podobných vranám těsně v závěsu. Když letěli na svých mečích, nebyly jejich postavy příliš zřetelné, ale teď, zatímco kráčeli po zemi, bylo patrné, že mají všichni stejně strnulý postoj a stejné rysy.

Yan Zhengming, který celé divadlo zpovzdálí sledoval, si náhle vybavil, že tehdy Zhou Hanzheng vyzýval Cheng Qiana, aby „trénoval pod jeho vedením“. Nemohl se ubránit otázce, z které sekty že ten Zhou pochází a jakou má minulost.

Ve chvíli, kdy Zhu Hanzheng zvedl ruku, se všichni maskovaní muži za ním zastavili a nikdo se nepohnul ani o píď. Zvedl vějíř a položil si ho na hruď. „Moje pokorná osoba obdržela požehnání Pána ostrova a díky němu jsem se na tomto ostrově stal na léta Strážcem, proto teď mohu promluvit o jeho nevině. Abyste poznali démonického kultivujícího, který praktikuje cestu dušetepectví, nepotřebujete vidět samotnou Lampu pohlcující duše. Stačí pouze mít Zrcadlo duší a okamžitě dostanete odpověď. Aura našeho ostrovního pána je silná a neskutečně oslňující, jak by mohl mít něco společného s démonickými praktikami?“

Bai Ji se na Zhou Hanzhenga nejistě podíval, neschopný porozumět jeho záměru. Že je na ostrově ještě další vlivná síla vycítil, už když se objevil podivný potulný kultivující. Opatrně pronesl: „Pokud vím, pod nebesy je jen jedno Zrcadlo duší a to je uloženo v hlavní síni císařského paláce. Navrhujete snad, abychom tam všichni vstoupili?“

Zhou Hanzheng se usmál: „Palácový mistr Bai byl dlouho mimo dění ve světě – za vlády předchozího císaře bylo Zrcadlo duší přenecháno Úřadu pro nebeské záležitosti. Je to docela náhoda, protože kvůli setkání s velkým démonickým kultivujícím ve Východním moři tehdy před Nebeským trhem jsem si sebou tohle zrcadlo přinesl. Pro všechny případy.“

Ta slova byla jako voda, nalitá do vroucího oleje. Dokonce i Tang Wanqiu oněměla úžasem: „Cože, ty jsi z Úřadu pro nebeské záležitosti?“

Pán ostrova nehnul ani brvou. Něco z toho musel pochopit už dřív v tajném přístavu, když se Zhou Hanzheng obrátil proti němu, ale dobře svá podezření skrýval.

Úřad pro nebeské záležitosti spadal pod jurisdikci Astronomické rady. Byli to úředníci na dvoře smrtelného císaře, kteří měli „řídit“ kultivující, ale ve skutečnosti se zdálo, že nemají vůbec žádné pravomoci. Dávalo by smysl, že by v Úřadu nebeských záležitostí měli být zaměstnaní sami kultivující, ale pro všechny to bylo jako záležitosti dvou různých světů.

Většina lidí dodnes nikdy nikoho z Úřadu pro nebeské záležitosti neviděla.

Zhou Hanzheng lhostejně kýl. „Ach, mám jen středně vysokou hodnost. Jsem muž bez sekty a důležitého jména, tudíž nejsem vhodný pro nějaké vysoké pozice. Jen jsem přijal prázdný titul, abych si snáze vydělal na živobytí.“

Potulný kultivující, skrytý mezi učedníky paláce Xixing, sevřel ruce v gestu poslušnosti vůči „skromné osobě“  Zhou Hanzhenga. „Levý strážce je spravedlivý muž pevných zásad. Pokud ani on není schopen rozlišit mezi dobrem a zlem, rád přijmu jakýkoliv osud.“ Muž při tom proslovu narovnal záda a jeho slova sebou překvapivě nesla nádech jakéhosi přesvědčeného hrdinství.

Zhou Hanzheng na něj krátce pohlédl a potom beze slova zvedl ruku. Jeden z maskovaných mužů okamžitě vystoupil vpřed a předložil malý balíček. Uvnitř se nacházelo jednoduché měděné zrcadlo s odřenými rohy a mírně zašpiněným povrchem.

Zhou Hanzheng před sebe nakreslil pečeť a pronesl: „Vstaň!“

Měděné zrcadlo se vzneslo do vzduchu, jednou se pomalu otočilo a zastavilo se přímo nad jeho hlavou. Zdálo se, jakoby z něj vycházel paprsek světla, který mu dopadal na temeno hlavy a zrcadlilo jeho vysokou a štíhlou postavu. Nijak se nelišila od jeho běžné podoby.

Zhou Hanzheng sklonil hlavu, rychle se prohlédl a usmál se. „Zdá se, že mé tři nesmrtelné duše jsou kompletní a stejně v bezpečí je i mých sedm duší tělesných. Se mnou je tedy vše v pořádku.“

Yan Zhengmingovo srdce bilo jako o závod. Netušil, jakou roli v těchto plánech hrál Zhu Hanzheng, ale bylo mu jasné, že jeho zdánlivá snaha Ostrova Azurového draka pomoci je falešná.

V démonické kultivaci bylo mnoho cest. Cesta dušetepectví byla nejodpornější a nejopovrženíhodnější mezi všemi ostatními. Podlehl by jí sám Pán ostrova?

Pokud by se něco podobného odehrálo v minulosti, Yan Zhengming by tomu nevěřil, ani kdyby ho ubili k smrti. Ale dobře si uvědomoval, že od té doby, co potulný kultivující vznesl své obvinění, Pán ostrova neřekl ani slovo, a to v něm vzbuzovalo úzkost.

Když se poprvé setkal s Jiang Pengem, byl ještě velmi mladý, a toto setkání se mu natrvalo vrylo pod kůži. Ještě teď byl znechucen každým, kdo cestu dušetepectví kultivoval. Pán Ostrova dlouhou dobu chránil jejich sektu, ale pokud opravdu byl takový…

Yan Zhengming pohlédl na Pána ostrova a na okamžik nevěděl, co si myslet. Poté se podíval na Cheng Qiana, plně ponořeného do meditace a budícího zdání, jako by nevnímal nic kolem sebe. Nemohl si pomoci, aby nepocítil tajný obdiv.

Pán ostrova chvíli mlčel a dav kolem něj začal mezi sebou diskutovat. Yan Zhengming si prohlédl Zrcadlo duší, které vypadalo jako relikvie dávné minulosti, a najednou si pomyslel: Wen Ya tehdy v hostinci na pobřeží řekl, že se v každé generaci sekty Fuyao vždy objeví jeden padouch. Co když také někdo v jejich generaci sešel na cestu zla?

Tato myšlenka mu prolétla hlavou jen krátce, ale zasáhla ho tak silně, že měl pocit, jako by se mu něco vzpříčilo v krku.

Pohledem sklouzl na Li Yuna, Han Yuana a Loužičku. Li Yun byl chytrý a opatrný, vlastně až příliš opatrný – ve skutečnosti byl tak trochu zbabělec. Nezdálo se, že by byl ten typ, který porušuje zaběhlé pořádky. Oddanost Han Yuana kultivaci se zdaleka nevyrovnala jeho nadšení z vyhrabávání špíny na všechny kolem něj a Loužička… no, i když byla ještě velmi malá, už nyní projevovala známky pošetilosti.

Nakonec se mimoděk otočil k Cheng Qianovi.

Mladíkův obličej byl zamazaný krvavými skvrnami, ale ve své meditaci působil velmi klidně.

Yan Zhengming o této možnosti sice uvažoval jen krátce, ale v duchu už cítil, jako by někdo pošlapal jeho srdce. Dlouho na Cheng Qiana tupě zíral. A pak si ten nejméně konzistentní vůdce sekty v dějinách v tichosti pomyslel: „Proč to řeším? I kdyby se Cheng Qian skutečně stal takovým, nikdy bych se proti němu nepostavil. Pokud se to stane, jednoduše to ututlám.“

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

Slovo překladatele: A Oscara za nejlepší herecký výkon získává... kdo je podle vás ten největší hajzlík? Nápomocný Zhou Hanzheng? Vnuka milující Bai ji? Trápený potulný kultivující? A to se ještě v příští kapitole přidá další hyena. Mrchožrouti cítí příležitost...
Edit: V souladu s letošnímy oskary je třeba říci, že by k předáváním zdejším hajzlíkům sedla i ta facka.

---

1 Ve větě o tom, o koho se zajímal, je uvedeno „Pokud nepočítal se svými očními bulvami, mohl počítat s očními důlky?“. V češtině mi to přijde kostrbaté, resp. člověku dojde, co tím autor mínil, ale musí nad tím zbytečně přemýšlet, což škodí plynulosti textu. Vhodnější přirovnání mě nenapadlo, tak je to prozatím takto. ^↩