Kapitola 66: Lidské je vystoupat; lidské je i padnout 1

Xie Lian otočil hlavu. „Co tím myslíš?“

„Bezdomovci z královského hlavního města se sdružují v tlupách, často do mé čtvrti chodili žebrat o jídlo. Znám je všechny, ale tohle dítě jsem ještě nikdy neviděl.“

Zmíněné dítě na Mu Qinga zíralo, ale neřeklo ani slovo. Feng Xin nevěřil vlastním uším. „U koho žebrají o jídlo? U tebe? A tys jim něco dal?“

Mu Qing na něj úkosem pohlédl. „Jinak to nejde, když neúnavně otravují.“

„Aha.“ Feng Xinovi se to sice zdálo poněkud neuvěřitelné, ale dál to nekomentoval.

Xie Liana pobavil styl, jakým spolu ti dva jednali. Mu Qing pokračoval:

„Kromě toho má na šatech našité záplaty a soudě podle stehů je musel udělat teprve nedávno někdo zkušený, takže v jeho domácnosti bude přinejmenším jeden dospělý člověk. Možná není v nejlepší rodinné situaci, ale rozhodně to není žebrák.“

Princ si samozřejmě detailů na záplatách nevšiml, natož toho, zda byly dílem dospělého nebo ne. Ale Mu Qing dělal doma nejrůznější práce a také býval v Královském pavilonu poslíčkem, takže Xie Lian neměl důvod mu nevěřit.

Zeptal se tedy chlapce: „Máš doma někoho dospělého?“

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou, ale Mu Qing řekl: „Určitě má. Jeho rodina se už teď musí bát, a jestli se nevrátí, budou ho hledat.“

„Tak to není!“ vykřikl chlapec. „Nikoho nemám!“ Viditelně se bál, že ho pošlou zpět, a rozevřenýma rukama se natahoval po Xie Lianovi. Stále ještě byl celý špinavý od krve a bláta a Feng Xinovi už došla trpělivost. „Kluku, o co se sakra snažíš? Dřív to bylo naléhavé, ale neměl bys už mít nějaké hranice? Tohle je korunní princ. Korunní princ, rozumíš?“

Ruce toho malého dítěte se okamžitě stáhly zpět, ale nespouštěl z prince oči. „Doma se hádají a mě vyhodili. Dlouho jsem se toulal po ulicích, ale nemám kam jít.“²

Ostatní tři se na sebe podívali.

Po chvíli se ozval Feng Xin. „Takže co teď?“

Jeden z císařských lékařů navrhl: „Pokud má Jeho Výsost potíže, můžete ho umístit tady v paláci, ať se o něj postará někdo z ošetřovatelů.“

Xie Lian zabručel, ale po chvíli rozmýšlení pomalu zavrtěl hlavou. Bál se, že Qi Rong celou věc jen tak nepustí z hlavy a vplíží se sem, aby dělal problémy.

„Podle mého názoru bude nejlepší, když na něj dohlédnu sám, dokud se mu zranění nevyléčí. Zdá se, že jeho rodina se o něj bohužel nemůže postarat. Feng Xine, až půjdeš vyřešit tu věc se stánky poničenými Qi Rongem, zkus zjistit, kdo jsou jeho rodiče a dej jim vědět, aby se o něj nebáli.“

„Dobře,“ kývl Feng Xin.

Ruku měl sice stále v závěsu, ale tou zdravou se natáhl pro dítě s úmyslem ho zvednout za límec.

Xie Lian se zasmál. „Jsi zraněný, tohle dělat nemusíš.“

„Mám zlomenou jen jednu ruku, druhá je v pořádku. I kdybych měl zlomené obě, pořád ho ještě můžu na horu vynést v zubech za límec.“

Mu Qingovi se rozšířily oči. „To je hloupost. Ponesu ho já.“

Ale právě když vykročil, malý chlapec seskočil z postele. „Umím chodit sám.“

Mu Qing s dalším krokem zaváhal, protože chlapcův výraz plný odmítnutí hovořil jasněji než slova. Měl zlomenou nohu a pět žeber, ale stále byl čilý jako drak. Xie Lian opravdu nevěděl, jestli se tomu má smát nebo si o něj dělat starosti.

 „Přestaň tu pobíhat!“ napomenul ho a sehnul se, aby ho vzal do náruče.

Všichni tři i s dítětem opustili palác. Protože Qi Rong předtím způsobil v ulicích chaos, rozrušil obyvatele města a ještě jim shodil několik stánků, princ se cítil velmi provinile, že situaci ještě nevyřešil. Skupinka se tedy plížila městem, a protože se báli ukázat své tváře, využívali pouze zadní uličky. Po celou cestu byl ten malý chlapec v Xie Lianově náručí nesmírně poddajný – řekli mu, aby byl potichu, a on skutečně nevydal ani hlásku.

Feng Xin si ho prohlédl: „Ten spratek mě včera kopl, ale podívej se na něj teď. Opravdu ví, koho si naklonit.“

„Vždyť je to Jeho Výsost korunní princ. Samozřejmě že je oblíbenější než většina lidí,“ pokrčil Mu Qing rameny.

I když na jeho slovech nebylo nic špatného, dokonce naopak, z nějakého důvodu vyvolávala jejich volba nepříjemný dojem. Feng Xin ho proto odmítal vzít na vědomí a promluvil teprve po chvíli chůze. „Nelíbí se mi to. Prostě si myslím, že by korunní princ neměl být viděn, jak drží cizí dítě.“

Xie Lian ten pocit neměl. „V čem je to špatně?“

„V tom, že jsi korunní princ!“ vykřikl Feng Xin.

O kus dál spatřil v uličce opotřebovaný dvoukolák a ukázal na něj. „Nalož dítě do toho vozíku a odtáhneme ho pryč.“

Mu Qing reagoval okamžitě: „Aby bylo jasno, já tu věc do kopce tahat nebudu.“

„To po tobě nikdo nechce.“ Feng Xin se natáhl a vytrhl chlapce z Xie Lianova náručí. Ten se hned na to začal zase vzpírat.

„To nevadí, nech to být. Stejně ten vozík bude někdo potřebovat.“

Vtom na ně kdosi zavolal: „To je… korunní princ?“

Další člověk okamžitě vykřikl: „Ano, je to tak! To je korunní princ! Včera mu spadla maska a já jsem na vlastní oči viděl jeho tvář! To je on! Chyťte ho!“

Všichni tři ztuhli a srdce se jim málem zastavila. Ačkoliv Xie Lian věřil, že toho dne na Nebeském průvodu neudělal nic špatného, dobře věděl, že ostatní nemusí sdílet jeho názor.  Přerušit obřad uprostřed boje Bohem požehnaného bojovníka bylo zlým znamením. Šlechta to moc dobře věděla, a až vyprchá všechno to vzrušení ze slavnosti, mohli by nad tím začít přemýšlet i obyčejní lidé. Na rozdíl od urozených by pak nejspíš nebyli tak shovívaví. Když k tomu připočtete spoušť, kterou po sobě na ulici zanechal Qi Rong, stížnosti by mohly být přímo nekonečné.

Mezitím je lidé pomalu obkličovali a princ se začal obávat, že to nedopadne dobře.

Mu Qing ho bez většího přemýšlení popadl a vykřikl: „Vaše Výsosti, rychle pryč!“

Feng Xin, stále ještě držící vozík, také naléhal: „Vaše Výsosti, se zlomenou rukou nebudu schopný vás bránit, raději utíkejte!“

Venku před uličkou se už mačkala hromada lidí a hrnuli se dovnitř s tvářemi plnými vzrušení, takže blokovali všechny cesty ven.

Princ si odvážně pomyslel: „Jestli to musí být, nebudeme se bránit a prostě je necháme, aby nás zbili.“

Dav se přes ně doslova přelil, ale k jejich překvapení na ně lidé nezaútočili. Místo toho se k princi natáhlo několik rukou a on se ocitl ve vzduchu. Lidí ho vyhazovali a nadšeně křičeli: „Vaše Výsosti!“

Xie Lian byl opakovaně vyhazován vzhůru, ale stále zachovával vyrovnaný klid.

Lidé jásali: „Vaše Výsosti, ten seskok na včerejším představení byl tak skvělý!“

Někdo další vykřikl: „To bylo tak úžasné! Opravdu, opravdu! Úplně jsem uvěřil, že z nebe sestoupil sám Nebeský císař! Měl jsem husí kůži!“

Další potvrdil: „Jeho Výsost udělala dobře, že zachránil toho kluka. Každý život za to stojí, copak si bohatí myslí, že děti nás chudých nejsou stejné? Kdyby to bylo na mě, udělal bych to samé!“

Jiný zuřil: „Přesně tak! Dneska se mluvilo o tom, jak Jeho Výsost korunní princ zničil průvod, a já to prostě nemohl vydržet! Kdyby padal nějaký šlechtic nebo někdo z královské rodiny, hned by mluvili jinak! Vaše Výsosti, těch lidí si nesmíte všímat!“

„Jeho Výsosti na nás opravdu záleží…“

Xie Lian měl nejdřív pocit viny, poté byl zcela dezorientovaný a nakonec ho pohltila vlna vášně a veselí, vycházející ze všech těch tváří okolo. Kolem prince se shlukoval dav, a když ho vynesli na hlavní ulici, přidávali se další a další lidé. Feng Xin, Mu Qing a ten chlapec od něj byli odstrčeni a stále se mu vzdalovali, takže mohli průvod jen bezmocně sledovat. Shromáždění nebylo za chvíli o moc menší než dav na slavnosti z předchozího dne. Pokaždé, když se Xie Lian pokusil odejít, byl násilím vtažen zpět a vyhazován do vzduchu bez jediné šance na útěk.

Nemohl si pomoci, ale připadalo mu to směšné a zároveň uklidňující. „Lidé a Královský preceptor mají zcela opačné pocity. Vypadá to, že jsem byl v právu.“

Když po tom všem konečně dorazil na horu Taicang, zapadající slunce jasně a živě plálo na obloze. Projížděli velkou horskou bránou a na dlouhé klikatící se kamenné cestě se pohybovala řada učedníků a kultivujících, nesoucích vědra s vodou a dříví na oheň. Míjeli je z obou stran, zdravili Xie Liana a jeho společníky, ale mnozí se při pohledu na vozík neubránili údivu. Feng Xin ho táhl jednou rukou jako pracovitý a vážný černý býk. Xie Lian a Mu Qing jim úslužné úsměvy nejdřív opláceli, ale po chvíli si toho přestali všímat.

Javorový háj kolem nich se zdál nekonečný a kola vozíku se klidně otáčela. Jak šlapali, Xie Lian pomáhal zezadu tlačit. Cítil se dobře a nenuceně položil tomu malému dítěti další otázku:

„Chlapče, jaké je tvé rodné jméno? A teď doopravdy. Hong a jak dál?“

Chlapec na něj pohlédl a tiše odpověděl: „Já… takové jméno nemám.“

To Xie Liana zaskočilo. „Tvoje matka ti nedala jméno?“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Moje matka zemřela.“

Princi ho bylo líto. „Tak jak ti tedy říkala?“

Po chvíli váhání odpověděl: „Přezdívkou, malý Hong Hong.“¹

Princ se usmál. „To je roztomilá přezdívka. Odteď ti tak budu říkat.“

Zdálo se, že se Hong Hong stydí, kdykoliv spolu mluví, protože zase sklonil hlavu. Slunce už se chystalo zapadnout a z každého pavilonu po celé hoře se rozhořela světla. Mezi nimi samozřejmě nejjasněji zářila Velká síň na Vrcholu bojových bohů.

Bylo v ní světlo jako ve dne a zářivé body připomínaly hvězdy. Xie Lian při tom pohledu vzdychl.

Nebyl to povzdech smutku, ale obdiv nad scenérií, vyzařující takovou krásu a majestátnost. Každý kousek světla v sále pocházel od Věčné lampy a každá taková lampa obsahovala modlitby a přání zbožného věřícího. Čím více bylo v chrámu Věčných lamp, tím mocnějším se bůh stával. Možnost obětovat takovou lampu ve Velké síni Královského svatého pavilonu bylo těžké získat i za tisíc zlatých. Bohatství, moc, schopnosti, zápal, dobré rodinné vazby – aby bylo možné do síně vstoupit a nabídnout se svým přáním světlo jako obětinu, musela být splněna každá z těchto pěti podmínek. Takových lidí na světě nebylo moc.

Čtveřice se zastavila s pohledem na síně, zářící jako slunce, ale jejich výrazy vyjadřovaly různé emoce. Vtom na ně zavolal známý hlas: „Vaše Výsosti!“

Xie Lian otočil hlavu a spatřil, jak k nim spěchá mladý muž se světlou pletí. Poznali učedníka, který měl na starosti vchod do pavilonu Názorů, takže Xie Lian znovu ovládl svůj výraz.

„Bratře Zhu, kam tak spěcháš?“

Mladému učedníkovi neuniklo, že vzadu stojí Mu Qing, ale cítil se trapně, takže předstíral, že ho nevidí. „Královský preceptor se po tobě už nějakou dobu ptá. Čeká tě ve Velké síni."

Xie Liana to zaskočilo, ale usoudil, že to musí souviset s incidentem během Nebeského průvodu z předchozího dne. „Dobrá tedy. Děkuji ti bojový bratře.“³ 

Nechal Feng Xina a Mu Qinga nejdřív odvést Hong Honga do pavilonu Xian Le a pak se vydal přímo do Velké síně.

Ta byla obklopená mraky kouře z kadidla a vzbuzovala tak jakýsi snový dojem. Po obou stranách kadidelnice visely ve vzduchu dlouhé řady zářivých Věčných lamp, úhledně seřazených do stěny luceren. Na každé Věčné lampě bylo elegantním a decentním písmem napsáno jméno a modlitba jejího majitele.

Jakmile princ vstoupil do sálu, spatřil další lampy zavěšené podél obou jeho zdí. Tyhle byly samozřejmě mnohem dražší než ty venku.

V obrovském chrámovém prostoru zrovna Královský preceptor před sochou Nebeského císaře pálil další kadidlo a jeho tři zástupci se božské soše klaněli v dokonalé souhře.

Princ vstoupil a naklonil hlavu. „Královský preceptore.“

Preceptoři dokončili svůj rituál a teprve potom otočili hlavy a gestem ho pobídli, aby přistoupil. Princ poslechl, vzal si vonnou tyčinku a také se upřímně poklonil.

Chvíli to trvalo, než Královský preceptor konečně promluvil:

„Vaše Výsosti, všichni čtyři jsme se dlouho radili. Co se týče Nebeského průvodu, existují pouze dva způsoby, jak problém vyřešit.“

„Prosím, Královský preceptore, pouč mě.“

„První způsob,“ začal Královský preceptor, „je najít dítě, které průvod narušilo, a pak provést obřad, během kterého musíme jako pokání zapečetit přinejmenším jeden z jeho pěti smyslů.“

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Protože se množí žádosti o první knihu v .doc, risknu to a doufám, že nebudu litovat. :) Zde je pod seznamem kapitol odkaz na tabulku, kam dejte svůj email a já vám nějak dohledně dokument zašlu. Prosím, nesdílejte soubor nikde veřejně, a pokud o něj někdo bude stát, ať si také zadá email. Ráda bych udržela plus mínus povědomí o tom, kolik těch kopií bude putovat. Díky moc!

---

1 Hong Hong – Chlapec Hong (červený) má v originále přezdívku Hong Hong-er. Dublování jmen má víc významů. Může jít o cílenou fonetickou shodu jména a příjmení (zní to stejně, píše se to jinak), nebo volba hezky znějícího jména, třeba Xie Lianlian, kdy zdvojení zdůrazňuje význam onoho Lian – tedy dvojitá lítost. Ta volba souvisí i s tím třetí případem, který je k vidění i v klasické literatuře hlavně u příslovcí a přídavných jmen, cituji níže vložený vzor (komentáře): „Obecně se taková slova považují za živější, muzikální a emocionálně intenzivnější.“ Snad i proto se zdvojení jména používá jako roztomilá, intimní a něžná přezdívka mezi partnery, rodinou atd. Třeba Mian Mian, že? J (Mimochodem, to jméno je podle skutečné osoby, a myslím, že to autorka udělala cíleně, najděte si ji.) Ale Hong Hong-er. Koncovka –er je k vidění spíš v románech, ale v některém jsem pod čarou četla, že se to stále používá kolem Pekingu. Je to koncovka zdrobňující (od rodiče k dítěti, Hong Hong-er je tedy můj synek Hong Hong), ale je k vidění třeba i u jmen sluhů, což nejspíš zdůrazňuje jejich nevážné postavení? Nevím. Hong Hong-er je tedy jako malý červený červený, přeneseně třeba Červenáček. Nenašla jsem rozumný český překlad, tak jsem pro jednou nechala originál. (Uf. To bylo dlouhý, co?) https://www.quora.com/Why-do-Chinese-names-often-contain-double-words-like-Yao-Yao-Wei-Wei-or-Sun-Sun ^↩

2 Tahle věta je Easter egg. Jednou už totiž zazněla v přesně stejném znění od… vlastně stejného člověka. Nevíte kdy? Poprvé, když se princ setkal se „San Langem“ se ho ptal, kam a proč míří, a on mu nahodil udičku v podobě přesně stejné odpovědi.:)^↩

3 Bojový bratr a vlastně všechna ostatní oslovení bratře mezi učedníky jedné sekty (v tomto případě hory Taicang – většinou se jedná o termín shixiong, tedy „déle studující žák stejného učitele, starší bojový bratr“.  ^↩