Kapitola 67: Lidské je vystoupat; lidské je i padnout 2

Xie Lian prudce zavrtěl hlavou.

„Ne.“ Pak pevně zopakoval: „Rozhodně ne.“

Královský preceptor kývl. „Takovou odpověď jsem od tebe očekával. Takže jsme v našich úvahách počítali s druhou možností.“

„Prosím, pouč mě,“ požádal princ slavnostně.

„Druhý způsob,“ začal Královský preceptor, „je, že se Vaše Výsost musí veřejně kát před lidem Xian Le, požádat ho o odpuštění a pak se na měsíc postavit čelem ke zdi a zpytovat své svědomí.“

„To nepůjde,“ pronesl princ klidně.

Královského preceptora tím zaskočil. „Ve skutečnosti po tobě nechceme, abys stál čelem ke zdi a rozjímal, jen se musíš tvářit, jako že… ehm.“ V tu chvíli si uvědomil, že stojí před sochou Nebeského bojového císaře, a okamžitě se opravil: „Prostě bude úplně stačit, když budeš upřímný.“

Princ přesto odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne.“

„A důvod?“

„Královský preceptore, když jsem dnes sestoupil z hory, víš, co jsem viděl? Lidé v královském městě nejenže neodsoudili, co se stalo během Nebeského průvodu, ale dokonce to velmi schvalují! To dokazuje, že všichni lidé v království věří, že mé rozhodnutí zachránit to dítě bylo správné! Kdybych udělal, co říkáte, a byl potrestán za něco, co bylo provedeno správně, co by si mysleli? Neukázalo by jim to, že za záchranu života nejenže nezískají zásluhy, ale naopak, že za ten hřích budou potrestáni? Jaké by potom byly jejich myšlenky a činy?“

„Není důležité, jestli to bylo správné nebo ne,“ odpověděl Královský preceptor. „Jde o to, že si musíš vybrat mezi dvěma cestami. Nic na tomto světě není dokonalé. Buď vinu ponese dítě, nebo ty.“

„Jestli je to správné nebo špatné je naopak velmi důležité. Pokud si musím vybrat, volím třetí cestu.“

Královský preceptor si promnul čelo. „Hm, Vaše Výsosti, omluv moji troufalost, ale proč se tolik staráš o to, co si lidé myslí? Dnes si myslí tohle, zítra něco jiného. Není třeba, aby ses zabýval maličkostmi. Věř mi, lidé budou dál dělat to, co potřebují, tvoje činy se jich nijak nedotknou a ani si tě nebudou brát za příklad. Nejlepší bude obrátit svou pozornost na službu tomu, kdo je nad námi všemi.“

Xie Lian chvíli mlčel. „Královský preceptore, od té doby, co jsem vstoupil do Královského svatého pavilonu a stal se zdejším učedníkem… čím víc zde trénuji, tím víc přemýšlím. Vlastně je tu něco, o čem jsem se dosud neodvažoval promluvit.“

„A co to je?“ zeptal se Královský preceptor.

„Je opravdu správné uctívat bohy tak, že se před nimi klaníme a posluhujeme jim?“

Královský preceptor na okamžik oněměl. „Pokud se nikdo nebude bohům klanět, co máme dělat my? Být bezdomovci? Vaše Výsosti, opravdu si myslíš, že tisíce a statisíce uctívačů, kteří se sem přicházejí poklonit, věří v něco špatného?“

Xie Lian zavrtěl hlavou a chvíli hledal slova. „Víra není špatná. Pouze… nepovažuji za správné se klanět.“

Zvedl hlavu a ukázal na třpytící se majestátní zlatou sochu Nebeského bojového císaře. „Když se lidé povznesou, stanou se z nich bohové. Pro člověka jsou bohové jako učitelé, jako starší, jsou věčným světlem, ale nejsou našimi pány. V tomto ohledu bychom měli být plni vděčnosti a také obdivu, ale to neznamená uctívat jejich modly. Stejně jako při nebeském slavnostním průvodu na Festivalu luceren by správný přístup měla být vděčnost a radost. Ne strach, ne doprošování se a snaha se zavděčit, ne zastrašování a už vůbec ne stavění se do pozice služebníků.

Královský preceptor zůstal vyrovnaně mlčet, ale jeho tři zástupci zneklidněli a otočili k nim hlavy.

Princ pokračoval: „Stala se nehoda a nedalo se tomu zabránit. Jsem ochoten nabídnout tisíc lamp, abych rozjasnil dlouhé noci. Nejsem přece můra, abych se bál plamenů. Ale odmítám sklonit hlavu kvůli něčemu, co jsem udělal správně. Postavit se tváři ke zdi a zpytovat svědomí? Co jsem udělal špatného? Co kdo udělal špatného? Je to stejné jako to, že Qi Rong spáchal zločin a Feng Xin, který ho zastavil, musel být potrestán. Kde je v tom logika? Kdyby Nebesa měla oči, neodsoudí mě za to.“

Královský preceptor odvrátil pohled „Pak mi dovol, abych se tě zeptal. Pokud tě Nebesa skutečně odsoudí, potom se omluvíš?“

„Pokud se to stane, pak jsou Nebesa na omylu. Já mám pravdu. Postavím se proti Nebesům a budu vzdorovat až do samého konce.“

Při těch slovech se tvář Královského preceptora mírně změnila a on se usmál. „Vaše Výsosti, jsi docela odvážný, když něco takového říkáš.“

Ostatní tři preceptoři ho pozorovali, jako by k tomu chtěli něco říct, ale nakonec svá slova spolkli.

Vtom se sálem rozezněl výstražný zvuk, podobný zvonění několika zvonů najednou. Čtveřice preceptorů už nemohla zůstat sedět, všichni současně se zvedli a spěchali k zadní části sálu.

Xie Lian jim běžel v patách. Prošli mnoha budovami za Velkou síní, až se dostali před černou pagodu. Dveře dovnitř byly otevřené a valily se z nich husté chuchvalce tmavého kouře.

Královský preceptor zoufale vykřikl: „Kde je Zhu An? Kam se sakra poděl? Jak se to stalo?“

Přiběhlo k nim několik vycvičených strážných se Zhu Anem v čele. „Jsem tady! Nevím, co se stalo, dveře byly zamčené, ale najednou se samy otevřely!“

Královský preceptor se zatahal za vlasy. „Rychle, přines mi novou Nádobu na zapečetění duší!“

Xie Lian se vrhl přímo dovnitř černé pagody. Stěny uvnitř byly pokryty různě velkými mřížkovanými policemi ze santalového dřeva, nerovnoměrně naskládanými na sebe. V každém otvoru byly různé hliněné nádoby, porcelánové vázy, jadeitové krabičky a podobně. Každá z těchto nádob byla původně bezpečně umístěna na polici a opatřena červenou zátkou, pevně zatlačenou na své místo. Všechny škvíry byly zapečetěnými žlutými talismany se zaklínadly napsanými karmínovým inkoustem. Nyní však byly mnohé nádoby roztříštěné a další samy padaly z polic. Ty, které ještě nespadly, se třásly a kymácely se.

Duchové nebo démoni, kteří v minulosti někde působili problémy, byli zapečetěni právě do těchto nádob, a podobná černá pagoda byla pro ně postavena v každém chrámu na hoře Taicang, jejíž čistá svatá energie byla využívána k jejich potlačení. Pak se však stalo něco, co způsobilo tenhle zmatek a umožnilo duchům a démonům uniknout.

„Je příliš pozdě!“ vykřikl Xie Lian. Prudkým kopnutím otevřel dveře. Ocelový zámek, kterým byly dveře původně zajištěny, rozbili rozhořčení duchové, a tak Xie Lian odepnul meč, hrotem nakreslil několik znaků a pak ho zabodl do země. Když přišel na horu, přivezl si s sebou přes dvě stě mečů a téměř každý den nosil jiný. Jedinečnost a cena každé z těch zbraní byla nesrovnatelná. Meč, zabodnutý šikmo do země, uzavřel dveře a bylo slyšet jen zvuky rozhořčených duchů, kteří se bouřili a nespokojeně řvali.

Jakmile opustili černou pagodu, rozhlédli se a na vrcholcích všech černých pagod za chrámy spatřili černá mračna – to všichni rozhořčení duchové stoupali k nebi a hnali se dál v takovém množství, až připomínali sloupy černého kouře. Všichni mířili jedním směrem.

„Co tam je? Proč tam všichni letí?“ zeptal se Zhu An.

Královský preceptor vykřikl: „Jsi snad natvrdlý? Tam je pavilon Xian Le!“

Skupina se rychle rozběhla jako vítr a v mžiku dorazili na vrchol Xian Le. Z nesčetných chrámů na hoře Taicang se dál valil těžký hustý dým, který se převaloval nad palácem Xian Le a vytvářel zde obrovský vír.

„Co se ve tvém pavilonu děje? Láká to k sobě všechny démony a duchy, co jsi tam přesně přinesl?“ dožadoval se Královský preceptor.

Xie Lian byl také zmatený. „Nic, jen…“

Jen co? Princ si náhle vzpomněl: to malé dítě!

V tu chvíli vykřikl Zhu An: „Královský preceptore, je to zlé! U Jeho Výsosti hoří!“

A opravdu, jeden z krajních sálů pavilonu Xian Le byl v plamenech. Šlehaly k nebi a odrážely se v karmínově rudých mracích nad ním. Ti, kteří v královském hlavním městě na úpatí hory Taicang nemohli spát, a byli svědky této zvláštní scény z dálky, neměli tušení, co se děje, a vzrušeně volali ostatní, aby se přišli na tu podivnost podívat.

„Páni, velcí nesmrtelní na božské hoře pořádají nějaký obřad! To je ale podívaná!“

Zanedlouho dorazila jejich skupina přímo k pavilonu Xian Le. Xie Lian si nedržel mnoho služebnictva, takže se sem nahrnula řada kultivujících z ostatních vrcholů, zoufale vytahovali vodu ze studní a snažili se požár uhasit. Xie Lian nikde neviděl své dva společníky, takže se okamžitě vrhl dovnitř. Tam už se shromáždili všichni rozhořčení duchové z hory Taicang. Pavilon Xian Le byl uvnitř úplně černý, takže nebylo vidět ani na krok.

Xie Lian spíš vytušil než uviděl v hlavním sálu dvě siluety a vykřikl: „Feng Xine! Mu Qingu!“

Ti dva nakreslili ochranné pole, které nedovolovalo zlým duchům vniknout dovnitř, a z posledních sil se drželi. V odpověď zaslechl Feng Xinův hlas:

„Vaše Výsosti, nechoďte dovnitř! To dítě je divné, všichni ti duchové si přišli pro něj!“

Teprve tehdy si Xie Lian všiml, že za oběma siluetami se rýsuje další malý stín, který jako by klečel na podlaze s hlavou v dlaních.

„Já to nebyl!“ zakvílel.

Princ chvíli studoval situaci a pak vykřikl: „Uvolněte pečeť! Pusťte ji!“

Mu Qing vykřikl zpět: „Nemůžeme ji uvolnit! Jestli to uděláme, ty věci se zblázní! Nech mě najít tu nej…“

Xie Lian ho přerušil. „Žádný strach, uvolněte ji! Hned!“

Mu Qing zaťal zuby a současně s Feng Xinem spustil ruce. Jak se dalo čekat, po sejmutí pout rozhořčení duchové zavřeštěli a vrhli se vpřed.

V příští vteřině však Xie Lian bleskově natáhl ruku a zadusil v ní konkrétní pramínek černého kouře.

Aniž by se podíval, holýma rukama ten černý kouř uchopil a pevně držel v dlani. Ve chvíli, kdy uvěznil tohoto jediného rozhořčeného ducha, celý šílený roj duchů v pavilonu Xian Le zpomalil.

Venku všichni preceptoři tiše přikyvovali.

V situaci, kdy se na jednom místě shromáždilo velké množství rozhořčených duchů, následovali obvykle vedení toho nejsilnějšího. Jakmile byl tento chycen, duchové bez vůdce ztratili směr. V tuto chvíli Xian Le okamžitě rozpoznal nejsilnějšího z nich, bez sebemenší šance na obranu ho sevřel a ten rozhořčený duch se mu v dlani rozplynul v prosté nic.

Hned na to čtyři preceptoři zvedli rukávy a zvolali: „Vraťte se!“

Roj duchů bez vůdce chaoticky poletoval kolem pavilonu Xian Le jako bezhlavá kuřata, až jim nakonec nezbylo nic jiného než se vzdát a neochotně se vrátit k pečeti v rukou preceptorů. Ostatní kultivující pokračovali v hašení zbývajícího požárů, a teprve když se hustý dým postupně rozptýlil, uviděl Xie Lian jasně postavy ostatních tří.

Feng Xin a Mu Qing napůl klečeli, napůl leželi na podlaze a očividně byli stále v šoku. Za nimi se ten chlapec stále držel za hlavu a nepromluvil ani slovo. Královský preceptor vstoupil a rozhlédl se. „Kde se tu vzalo to dítě? Slyšel jsem dobře Feng Xina, že to po něm šli všichni rozhořčení duchové? Co se to děje?“

„To je to dítě, které spadlo z městské zdi během Nebeského průvodu Festivalu luceren.

Preceptoři byli zaskočeni.

„Proč jste ho sem přivedli?“ zeptal se Královský preceptor.

Princ zavrtěl hlavou, nechtěl nic vysvětlovat, a místo toho se zeptal Feng Xina: „Čím všechny ty rozhořčené duchy z černých pagod přilákal?“

Feng Xin s jednou rukou v závěsu se pomalu postavil na nohy. „Nevím, co udělal! Ale jakmile vstoupil na horu, brzy poté, co vešel do pavilonu Xian Le, všechny ty černé věci se najednou slétly ze všech vrcholků a vtrhly dovnitř, hemžily se kolem něj a každým okamžikem jich přibývalo. Nemohli jsme se dostat ven.“

Xie Lian se rozhlédl po stěnách a sloupech ohořelých do černa. „A co ten oheň?“

Mu Qing s tváří pokrytou sazemi odpověděl: „Nemohli jsme se dostat pryč, tak jsme museli na obranu nakreslit pečeť. Ti rozhořčení duchové svíčkami zapálili závěsy v naději, že nás tím vyženou ven.“

„Díky bohům, že Vaše Výsost přišla rychle a okamžitě polapil jejich vůdčího ducha. Protože kdyby hořelo dál, byli bychom všichni i spolu s nimi mrtví.“

Když slyšel Feng Xinova slova, Mu Qing zavřel oči a sklonil hlavu. Vedle už preceptoři obklopili onoho mladého chlapce a pozorně ho sledovali.

„Královský preceptore, co se s tím dítětem děje?“

Kdyby s ním bylo něco špatně, například kdyby byl posedlý duchy, Xie Lian by to okamžitě poznal. Poté, co řadu let trénoval v Královském svatém pavilonu, zapracoval především na svém zraku a jen málo věcí dokázalo jeho oči oklamat. Přesto na tom chlapci nic zvláštního neviděl. Královský preceptor zavrtěl hlavou a zdálo se, že ani on nevidí nic špatného.

„Jaké je datum tvého narození, měsíc, rok a čas?“ zeptal se.

Zdálo se, že Hong Hong je ke každému přirozeně nepřátelský, protože se napjal a jen na něj mlčky zíral.

Xie Lian ho jemně povzbudil. „Prostě mu to řekni. Královský preceptor ti chce říct tvůj osud jen pro tvé vlastní dobro.“

Jakmile promluvil, Hong Hong poslušně sdělil tichým hlasem čas svého narození. Královský preceptor svraštil obočí a začal na prstech počítat. Lidé kolem něj sledovali, jak si pro sebe povídá, a neuniklo jim, že má stále zachmuřenější výraz. Xie Lian to sledoval a také byl čím dál vážnější.

Královský preceptor nevypadal starší než třicetiletý mladík, ale Xie Lian věděl lépe než většina ostatních, jak mocný jeho učitel je, když dokáže vládnout Královskému svatému pavilonu. Mei Nianqing,¹ vrchní Královský preceptor v Xian Le, byl po celé zemi proslulý přesností svých věšteb. Xie Lian se od jeho zástupce naučil umění meče a kouzel, ale nikdy se od samotného Královského preceptora nenaučil umění věštění. Bylo mu řečeno, že je to jen pouliční umění a vysoce uctívaný korunní princ takové triky nepotřebuje. Sám Xie Lian se o věštění navíc nikdy nezajímal, takže to ani nikdy nezkoušel. Kdykoli však Královský preceptor provozoval své umění, nikdy se nezmýlil. 

O chvíli později se Královskému preceptorovi po čele řinulo stále víc studeného potu a on zamumlal: „Není divu… není divu, že zničil Nebeský průvod, není divu, že se duchové z černých pagod rozrušili jeho přítomností, není divu, že vzplál i pavilon Xian Le. Tohle… Tohle… To je opravdu…“

„Opravdu co?“ nevydržel Xie Lian.

Královský preceptor si otřel pot a náhle o pořádný kus ustoupil. „Vaše Výsosti, opravdu jsi na horu přinesl něco, co jsi neměl. To malé dítě je jako jed. Jeho znamení nebes nese ta nejzlověstnější hvězda, Hvězda samoty,² předurčená přinášet neštěstí a zkázu a milovaná veškerým zlem. Kdo se toho chlapce dotkne, toho potká neštěstí, kdo se k němu přiblíží, přijde o život!“

Ještě než to dopověděl, ozval se hlasitý výkřik. Hong Hong vyskočil na nohy a rozběhl se ke Královskému preceptorovi s úmyslem ho uhodit do hlavy.

Hlas měl mladý a jemný, ale jeho výkřiky byly plné vzteku, jako by měl srdce až po okraj naplněné nevýslovnou bolestí a úzkostí, až se mnozí z přítomných otřásli. To malé dítě bylo zraněné, ale přesto se rvalo a útočilo s očima rudýma hněvem jako vzteklý agresivní pes.

Zástupce Královského preceptora jeho útok zablokoval, zatímco Královský preceptor ustupoval a volal: „Musíte ho dostat z hory, rychle! Nedotýkejte se ho, myslím to vážně! Jeho smůla se přenáší, nedotýkejte se ho!“

Jeho zástupce spěšně ustoupil stranou a Mu Qing s Feng Xinem váhali, co mají dělat. Když chlapec viděl, že se mu všichni vyhýbají jako jedovatému hadovi, začal se třást a ještě usilovněji kolem sebe mlátil a cenil zuby.

„Nejsem takový, nejsem! Nejsem!“

Náhle se kolem jeho pasu obtočil pár rukou. Nad jeho hlavou se ozval hlas. „Nejsi. Já vím, že nejsi. Teď neplač. Vím, že takový nejsi.“

Ten malý chlapec pevně stiskl rty a zoufale se chytil toho páru sněhobílých rukávů. Dlouho se snažil držet zpátky, ale nakonec to nevydržel. Z toho kulatého černého oka vytryskl proud slz a on se rozplakal.

Xie Lian ho zezadu objal a přesvědčeně zopakoval: „Nejsi takový. Není to tvoje vina.“

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Mei Nianqing, čteme Mei Nien-čching. ^↩

2 Hvězda samoty: O lidech s věštbou v tomto znamení se říká, že přinášejí neštěstí svému okolí, zatímco sami se mají dobře – proto Hvězda samoty. Vliv tohoto znamení jde zrušit pouze setkáním se spasitelem.  Spolu s dalším velkým znamením neštěstí je Ša Po Lang (mimochodem název románu od Priest) je v čínském věštění nejničivější. ^↩