Kapitola 45: Jeden nestydatější než druhý

Hluboké tmavé moře bylo bez hranic, nebesa a hvězdy vzdálené a opuštěné.

Jejich setkání a odloučení bylo náhlé a nečekané, jako když se tuláci ocitnou opuštění a bez cíle.

V látkovém opasku Tang Wanqiu zela díra, kterou se nikdy neobtěžovala opravit. V tuhle chvíli dírou nemilosrdně profukoval studený mořský vítr. Slaný vánek způsoboval, že Yan Zhengminga neustále do obličeje šlehaly vlastní dlouhé rozcuchané vlasy.

Celé Východní moře vnímal jako zemi odporného větru a kalných vln, místo, které nelze zcela pochopit.

Loužička vyčerpaně usnula v Zheshiho náručí. I Han Yuan byl na pokraji spánku, tiše seděl a objímal si kolena. Li Yun si nemohl pomoct a tiše se zeptal: „Nejstarší bratře, kam bychom se teď měli vydat?“

Yan Zhengming se zhluboka nadechl a silně si stiskl kořen nosu. Pod očima měl tmavé kruhy a popravdě řečeno, sám byl ještě zmatenější než Li Yun.

Všichni ostatní za ním neustále chodili a ptali se na jejich budoucnost, ale na koho se mohl obrátit on?

Měl pocit, že možná nedokáže dostát povinnostem pečetě vůdce sekty, visící mu na hrudi. Možná tu pozici neměl nikdy přijmout. Když si vybavil posledních dvacet let, pak když se nenechal vláčet s proudem, dopředu ho nutili jít pouze ostatní. Kdyby ho nikdo nepostrkoval a netáhl kupředu, nevěděl by, co si počít.

Když Li Yun uviděl jeho sklíčenou tvář, natáhl k němu ruku. „Nejstarší bratře?“

„Nejdřív si odpočiň.“ Yan Zhenging se vzpamatoval a tichým uklidňujícím hlasem pokračoval: „Nedělej si starosti, bude to v pořádku. Pokud opravdu nebude kam jít, můžeme se dočasně vrátit do domu rodiny Yanů a ukrýt se tam.“

Po těch slovech se otočil i Cheng Qian.

Po pravdě řečeno, pokud se nemohli vrátit na horu Fuyao, pak pro něj nebyl velký rozdíl v tom, jestli zůstanou v domě Yanů nebo budou jinde žebrat o almužnu. Nejdřív na to neměl nijak vyhraněný názor, ale teď už nedokázal mlčet – pokud Xueqinga potkalo nějaké neštěstí, mohli být cestou chyceni i malá Yu a ostatní. Existovala vůbec ještě mocná a bohatá rodina Yanů?

Cheng Qian krátce zaváhal. „Nejstarší bratře…“

Při pohledu na Yan Zhengminga si nemohl pomoci a znejistěl. Na jedné straně věděl, že mu o tom musí říct, ale když viděl jeho vyčerpání, nemohl si pomoci a nevyřčená slova mu zůstala viset na špičce jazyka.

Yan Zhengming se mezitím pokusil uklidnit a nasadil obvyklý nonšalantní výraz. „Co je, Měďáku?“

Cheng Qian si ho chvíli důkladně prohlížel, ale nenápadně se přitom vyhýbal očnímu kontaktu.

Yan Zhengminga nejdřív tenhle vzácný projev dojemné starostlivosti zahřál u srdce, ale vzápětí vycítil, že něco není v pořádku. Okamžitě ho přepadl špatný pocit.

Přesně jak tušil, v příštím okamžiku ztišil Cheng Qian hlas a řekl: „Něco ti povím, ale nebuď moc smutný, ano?“

Jeho třetí bratr projevoval podobnou zdvořilost jen velmi zřídka. Yan Zhengmingovi uvázl dech v hrdle.

Cheng Qian zaťal zuby, napřímil se a rychle ze sebe vychrlil: „Loutkové kouzlo, které jsem dal Xueqingovi, je zničené.“

Zheshiho ruka se zachvěla, že málem upustil Loužičku. Han Yuan s omráčeným výrazem vzhlédl, zatímco Li Yun na chvíli strnul a potom prudce zalapal po dechu.

Jen Yan Zhengming na Cheng Qiana dlouhou dobu jen tupě zíral.

Mladík měl obavu, že tahle zpráva už na něj bude moc, a proto hned pokračoval: „Neznamená to nutně, že se stalo něco špatného, tak zatím nemysli na to nejhorší.“

Jenže dokonce on sám cítil, jak ho při tom tvrzení hryže svědomí. Ten pocit ho přiměl zapomenout vše, co chtěl dodat. Vždy uměl lidem náladu zkazit, ale nedokázal někoho utěšit. Proto se zmohl jen na neohrabané: „Možná to kouzlo ztratil, možná ho získal někdo jiný, kdo ho potom rozbil…“

„Asi máš pravdu.“ Yan Zhengming vypadal, jako by se právě vzpamatoval. Přinutil se k úsměvu a přikývl Cheng Qianovým slovům. „Třeba ho na moři potkala bouře a tvoje Loutkové kouzlo mu zachránilo život. Uf…“

Bez varování se prudce zachvěl A pak začal kašlat do dlaně, jako by ho mořský vítr dusil.

Cheng Qian naprázdno otevřel ústa, ale stále nevěděl, co říct, tak pokusně položil ruku na Yan Zhengmingovo rameno. Zdálo se mu, že z těla jeho nejstaršího bratra prosakuje zvláštní teplo, ale než s ním mohl přijít do kontaktu, mořský vítr ten pocit okamžitě rozptýlil.

Mladík občas vzpomínal na své první setkání s nejstarším bratrem, na jeho postavu a držení těla, které bylo spíš dívčí než mužské. Tehdy ho považoval za budižkničemu, který tráví všechen čas lenošením v Zemi něhy.

V té době neměl Yan Zhengming na rukou mozoly, neměl žádné starosti… Jaké to byly krásné dny…

Všechny ty starosti z bloudění cizími místy, všechen ten strach z bezmoci – proč se jen musí tak trápit?

Cheng Qianovo truchlení nad těmito těžkými časy ještě neskončilo, když se vítr na moři náhle změnil.

Bez jakéhokoliv varování se mořská hladina začala prudce otřásat. Odnikud se vynořily velké vlny, zvedaly se jako vodní stěna do výšky skoro šesti zhangů a blížily se k nim jedna za druhou.

Původně klidný mořský vánek se změnil v prudký vichr. Děravý pás Tang Wanqiu se silně otřásal a kymácel, jako by byl na pokraji pádu, a ačkoliv se snažil vystoupat výš, nezdálo se, že by na to měl dost síly.

Ozval se zvuk trhaného hedvábí a v místě, kde už zela díra, se opasek přímo pod Cheng Qianovýma nohama roztrhl na dvě části. Mladík ztratil rovnováhu a spadl dolů. Yan Zhengming zareagoval rychle a včas ho popadl za paži. Krev z úst, kterou předtím zakrýval dlaní, okamžitě Cheng Qiana potřísnila.

Mladík reflexivně sevřel Mrazivé ostří a podvědomě se pokusil spojit s jádrem zbraně. Meč v tom kritickém okamžiku vydal lehké kovové cinknutí. Zvuk se okamžitě utopil v hukotu vln, ale Cheng Qian ho rozhodně slyšel. Srdce se mu rozbušilo. Na okamžik nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet – tohle byla zjevně reakce na dosažení Konkrece!

„Nejstarší bratře, pusť mě!“

Yan Zhengming odmítl poslechnout. Ještě před chvílí se zmítal v emocionálním zmatku, jako by mu nějaký démon zatemnil mysl. V hlavě mu zbyla jediná myšlenka – za žádnou cenu nesmí povolit sevření.

V tak důležité chvíli neměl Cheng Qian čas se s ním dohadovat a rychle si v duchu odříkal zaklínadlo pro jízdu na meči. Možná skutečně dosáhl další kultivační úrovně, nebo ho možná tlačila naléhavost situace, ale v tu chvíli zcela přeskočil významný krok mezi Konkrecí a jízdou na meči, a nějakým způsobem přiměl Mrazivé ostří, aby se neklidně vznášelo ve vzduchu.

Tíha v rukou Yan Zhengminga se zmenšila, takže se znovu vzpamatoval a okamžitě uvolnil sevření, aby zabránil vnějším zásahům do Cheng Qianova soustředění. „Ne… netlač na to, pohybuj se jen zvolna, pomalu, ještě zpomal…“

Cheng Qian se pochopitelně neodvažoval být neopatrný. Dosažení Konkrece se rovnalo proměně meče v součást vlastního já. Bylo to, jako by člověku narostla další noha – nebylo těžké zakopnout, i kdyby stál na rovině, a navíc Mrazivé ostří nebyl nijak dobře ovladatelný meč a on nad ním neměl plnou kontrolu.

Mladík držel své nitro pevně na uzdě a neodvažoval se nechat svou mysl ani o kousek zabloudit. Svou myslí pomalu přesouval zbraň, aby se přiblížila k opasku Tang Wanqiu, ale právě ve chvíli, kdy se ho Yan Zhengming mohl téměř dotknout a zachytit ho, došlo k další nepředvídatelné události.

Ze vzduchu se nečekaně vynořil sloup vody a přinesl s sebou velkou vlnu. Dopadla na ně s nepopsatelnou silou. Cheng Qianovi se zdálo, že se mu hruď sevřela tak tvrdě, až mu v ní uvízl dech. Ztratil nad Mrazivým ostřím kontrolu a byl i s ním odmrštěn do vody.

Šokované výkřiky v jeho uších okamžitě utichly. Cheng Qian stihl jen popadnout jílec meče a vzápětí spadl do moře. Vlny padající shora ho zasáhly naplno a on okamžitě ztratil vědomí.

Naštěstí se mu podařilo meč udržet. Ve vodě totiž ztratil pochvu, a jak vlny narazily do čepele, opřela se proti Cheng Qianovi a způsobila mu na lýtku hlubokou ránu. Mořská voda ho štípala tak silně, že se mladík bolestí probudil.

Málem se zadusil několika hlty vody, takže okamžitě zadržel dech a začal ze všech sil bojovat.

Cheng Qian sice vždycky tvrdil, že se nebojí života ani smrti, ale neměl chuť se takhle nesmyslně utopit.

Bohužel plavání nebylo jeho silnou stránkou, což bylo pro techniku Přílivového meče, kterou často používal, docela ostuda. V malých říčkách na pevnině by se ještě chvíli dokázal ohánět, ale ve velkých vlnách nezmohl téměř nic.

Třesoucíma se rukama vytvořil pečeť, jenže ji příliš neovládal. Vytvořil bublinu, která se kolem něj nejistě uzavřela, ale tohle byly vlny, které dokázaly roztrhnout vejpůl i Tang Wanqiuin opasek a úsilí jeho vyčerpaného jádra nemělo vůbec žádnou šanci. 

Bublina se opakovaně snažila znovu uzavřít, ale mořská voda ji pokaždé zničila. Cheng Qian po každém takovém neúspěchu spolykal nemalé množství vody. Postupně začal ztrácet vědomí. Nevěděl, jak dlouho s tím bojoval, ale nakonec mu došly síly a zůstal se bezmocně vznášet ve vodě.

Cítil jen nekonečný chlad.

Studená byla voda i jeho meč. Byla taková zima, že jeho smysly slábly.

V mysli se mu vybavila vzpomínka na dětská léta, kdy viděl pohřební průvod starého muže ze sousedství. Připadalo mu to jako z minulého života. Stará vdova tehdy ušila pro svého starého manžela sadu kvalitních pohřebních šatů a vycpala je bavlnou, kterou sbírali více než dva roky.¹ Po této zkušenosti se v mysli Cheng Qiana poprvé vytvořil silný dojem ze smrti.

Pomyslel si, že smrt musí být skutečně nesmírně chladná.

Ale ještě mu nebylo souzeno zemřít.

Když znovu otevřel oči, uběhl víc jak den a slunce opět zapadalo.

Mladík se rychle posadil. Křížem mu projela taková bolest, že si kvůli ní málem znovu lehnul. Pak si uvědomil, že se nachází na vrcholku velkého útesu. Rána po meči na jeho lýtku působením mořské vody zbělela a obě strany řezu se ošklivě zkroutily. Na holé kůži se z krystalků soli vytvořila bílá námraza.

Za ním se ozval hlas: „Ještě žiješ?“

Cheng Qian se otočil a uviděl za sebou sedět v meditační poloze jakéhosi „divocha“.

Ten člověk byl v ještě horším stavu než on a jeho potrhané šaty mu sotva zakrývaly tělo. Vousy a vlasy měl rozcuchané a z tváře mu byly vidět jen oči. Zíral na něj ostrým pohledem, ze kterého téměř bodalo. Ten člověk mu byl nějak povědomý. Po dlouhém překvapení nakonec Cheng Qian překvapeně zvolal: „Ty jsi… Wen Ya Zhenren!“

Odměnou mu bylo rozzlobené vyštěknutí: „Máš špatné oči nebo jsi ztratil paměť, proč tak křičíš?“

Mladíkovi pulzovala hlava bolestí, jako by mu ji probodla jehla. Při setkání se starým známým se mu na jazyk draly tisíce slov – o mistrovi, o nejstarším bratrovi, o Pánu ostrova, o Tang Wanqiu… Trvalo to však jen okamžik. Poté setřel zranitelnost, která nikdy neměla existovat, a znovu se vzpamatoval.

Spolkl všechna tahle slova spolu s hořkou chutí slané mořské vody a uctivě Wen Yua pozdravil, jak se na mladšího slušelo. Pak beze slova odložil Mrazivé ostří a posadil se, aby popadl dech a co nejrychleji obnovil vyčerpané jádro.

Wen Ya si ho chvíli prohlížel a nemohl se ubránit tomu, aby se mu ve tváři neobjevil obdiv. Pomyslel si: „Malý Chun mi řekl, že by tenhle chlapec mohl být reinkarnací jeho mistra. Když se na něj takhle dívám, opravdu je tu jistá podobnost.“

Tiše zůstal hlídat Cheng Qiana až do půlnoci, kdy už nad temně modrým mořem viselo nebe plné hvězd. Příliv a odliv mírně ustoupil a odhalil velkou část tvaru útesu.

Ve chvíli, kdy se Cheng Qian konečně probral, uslyšel Wen Yua promluvit: „Tenhle ‚Meč bídné smrti‘ je vzpurný a neukázněný, není to nic, co bys mohl zkrotit jen tím, že se ho pokusíš poznat a přemoci silou mysli. To sis musel uvědomit i ty.“

Cheng Qian byl na chvíli ohromen. „Starší, to vy jste nechal ten meč v mém pokoji?“

Wen Ya se chladně zasmál. „Kdo jiný by to asi byl? Díky smůle a neštěstí vaší sekty jsem si už ani nemohl udržet ten svůj zchátralý přímořský hostinec. A protože jsem s vámi příbuzný, snaží se mě dokonce ulovit hejno jakýchsi bastardů. Měl jsem v plánu vrátit věc, kterou mi vaše sekta svěřila do péče, a ukrýt se, dokud to nepřejde. Hej, kupodivu je lepší přijít v pravý čas než přijít brzy, a já jsem se sem dostal právě včas před velkou bitvou na ostrově Azurového draka.“

„Ten meč patřil mému mistrovi?“¨

Wen Ya si odfrkl: „Blbost. Jak by mohl tak měkký člověk, jako byl tvůj mistr, vůbec doufat, že použije takovou smrtící zbraň? Patřila jednomu z tvých předků. V té době si sebou lidé z vaší sekty nesli příliš mnoho starých zranění nebo byli příliš mladí, a nebylo nikoho, komu by ten meč svěřili. Tak jsem ho dostal do držení. Pokud má držitel tohoto meče pevné a nezlomné srdce, meč dokáže rozpoutat nesmírnou sílu. Pokud však držitel projeví sebemenší slabost, meč mu to vrátí. Pokud jde o rčení ‚využívej slabé, boj se silných‘, pak tenhle meč je první na seznamu. Síla vaší sekty s každou další generací klesá a zejména na tu vaši je pohled ještě nesnesitelnější. Když jsem si musel z vaší skupiny ubožáků vybrat, byl jsi jediný, kdo proti té čepeli měl alespoň šanci.“

Cheng Qiana ta slova docela pobavila. Nějak si uvědomil, že tento jeho starší je docela dobrý v tlachání. Okamžitě se postavil na nohy a uklonil se: „Děkuji staršímu za pomoc. Stále potřebuji najít svého staršího bratra, takže se teď rozloučím.“

„Počkej,“ zastavil ho Wen Ya. „Ty víš, kde jsou?“

Cheng Qian obecně věděl, že plocha ostrovů a útesů ve Východním moři je poměrně malá, takže Yan Zhengming a ostatní museli také skončit někde poblíž. I když byl teprve začátečník, přece jen už dokázal létat na meči a pokud byly vlny a vítr klidné, mohl se po okolí porozhlédnout. Najít je by nemělo být nijak těžké.

Další Wu Yaova slova ho však šokovala: „Řeknu ti to takhle, jsou na neobydleném ostrově necelých pět li odsud. Pokud poletíš na meči, dostaneš se k nim během okamžiku. Ale navrhuji, abys to nedělal – protože na tom ostrově se náhodou ocitl i Zhou Hanzheng.“

Cheng Qian se okamžitě zastavil.

Wen Ya pokračoval: „ Východní moře se minulou noc otřásalo tak silně, že to zasáhlo i vaši skupinu, což znamená, že zemřel mocný mistr. Gu Yanxue… Ach, ten hezoun jménem Zhou musel v tom zmatku také utéct… hm, je docela rychlý.“

Cheng Qian nebyl zpočátku příliš úzkostný, ale když slyšel Wen Yaova slova, už nedokázal zůstat v klidu. Než Wen Ya domluvil, vyskočil mladík na Mrazivé ostří a vznesl se do vzduchu.

Wen Ya nečekal, že bude tak prudký. Zaklel si pod vousy a prstem mrštil jeho směrem paprsek azurového světla, čímž vytvořil Provaz poutající nesmrtelné. Ten se pevně omotal kolem mladíkova těla a způsobil, že znovu spadl na útes.

„Zbláznil ses?“ vyštěkl Wen Ya. „Snažíš se nechat zabít? Ten kdo řekl, že jsi reinkarnací starého pána démonů, musel jsem být slepý.“

Ta slova přišla nečekaně, ale Cheng Qian je kupodivu pochopil. Prudce se vzpíral: „Nejsem jím, mistr se spletl. Starší, ten Zhou Hanzheng má zlé úmysly, mohl by ublížit nejstaršímu bratrovi a ostatním. Musím tě požádat, aby ses slitoval a propustil mě.“

„Přestaň se přeceňovat. Ten hezoun Zhou možná není čestný člověk, ale úroveň jeho schopností nelze podceňovat. Kdybych byl v nejlepších letech, možná bych se mu dokázal postavit… ale ty? Pche.“

Cheng Qian se tím ani v nejmenší nenechal vyvést z míry. „Děkuji staršímu za rady. Přirozeně se mu nemůžu postavit přímo, ale mohu zaútočit ze zálohy nebo připravit nějaké chytré intriky. Starší prosím, nedělejte mi to těžší.“

Wen Yaovi došla slova. Po pravdě řečeno netušil, jak může Cheng Qian něco takového vůbec vyslovit. Mezi obyčejnými lidmi se sedmnáctiletý chlapec mohl počítat za dospělého, ale v kultivačním světě plném staletých osobností byl pouhým mravencem, který nestál za pozornost.

Wen Ya nechápal, jak Han Muchun tohle malé štěně vychoval – nejenže mladík necítil strach ani respekt k mocnějším lidem, ale navíc byl i nestydatě záludný!

Mezitím už Cheng Qian začínal ztrácet trpělivost, ale s ohledem na přátelství Wen Ya s Muchun Zhenrenem se zdržel nepřátelských projevů a pouze vyhrkl: „Starší Wene!“

„Vaše sekta…“ Wen Ya si náhle dlouze povzdechl. „Chlapče, s tou vaší partou spratků nebudete schopni horu Fuyao ubránit.“

Cheng Qian netušil, proč pořád pomlouvá horu Fuyao, ale vzpomněl si, že tenhle člověk se příliš nekrotil ani před jejich mistrem, takže mu to ani nevadilo. Nehádal se s jeho tvrzením a jen se na něj nevlídně pohlédl. Pak začal zkoumat provazy na svém těle a hledal cestu k úniku.

V příštím okamžiku se však tlak kolem jeho těla rozplynul. Wen Ya přivolal Provazy poutající nesmrtelné zpět. „V tomhle věku se ti podařilo dosáhnout úrovně jízdy na meči, což je celkem výjimečný úspěch. Znal jsem tvého mistra tak dlouho, že se nemohu jen tak dívat, jak se necháš zabít. Tady…“

S tím se na útesu náhle objevily tři postavy – to Wen Ya vytvořil své dvojníky.

„Pokud dokážeš mé tři dvojníky porazit, přestanu se ti plést do cesty. Ale je tu jedno pravidlo. Nechci vidět žádné květinové a křiklavé meče vaší sekty Fuyao. Smíš si vybrat jen jednu techniku a tu můžeš opakovaně používat. Pokud se ti podaří prorazit, můžeš jít a intrikovat proti komukoliv chceš.“

Pokud bude povolena jen jedna technika, není to nic jiného, než souboj síly jejich kultivačních základen.

Cheng Qian se téměř rozesmál vzteky – měl pocit, že starší Wen nebere ohledy ani na vlastní vážnost. Navrhovat takový zápas by z jeho strany bylo to samé, jako by vyzýval pětileté dítě na souboj v páce.

Opravdu, naprosto nestydaté.

--Předchozí kapitola--          --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

1 Pohřební šaty vycpané bavlnou – já si původně představila, že mu chomáčky bavlny nacpala pod šaty, aby… aby nevím, aby třeba budil dojem zdraví nebo blahobytu. Místo toho jsem našla, že zimní oděvy se vycpávaly buď hedvábím nebo bavlnou. Takže nejspíše něco jako vaťák níže. Fotka sprostě vykradena z jakési varianty aliexpressu jako „vintage  jacket“. ^↩