Kapitola 68: Lidské je vystoupat; lidské je i padnout 3

Hong Hong se otočil, zabořil tvář do Xie Lianovy hrudi a vytrvale naříkal.

Jeho vzlyky neobsahovaly žádná souvislá slova a vůbec se nepodobaly dětskému pláči. Bylo to tak děsivé, až se všem přítomným ježily vlasy na hlavě. Pokud by člověk neviděl, kdo to pláče, znělo by mu to jako zoufalé vzlyky hroutícího se dospělého muže nebo zápas malého zvířete, jemuž nožem prořízli hrdlo … naříkal, jakoby mu mohla ulevit jen okamžitá smrt. Takový zvuk mohl vydávat kdokoliv, ale neměl by vycházet z úst desetiletého dítěte. Lidé okolo se otřásli.

O chvíli později Královský preceptor řekl: „Myslím to vážně. Nejlepší bude, když ho pustíš.“

Feng Xin se konečně vzpamatoval a vykřikl: „Vaše Výsosti, já ho vezmu! Měl by sis dávat pozor na…“ Ale svoje slova nedokončil. Nakonec ani on neměl to srdce pokračovat.

„To nevadí,“ řekl princ.

Také Zhu An měl obavy o blaho Jeho Výsosti a když viděl, že Hong Hong rozmazává krev a sopel po princově bílém rouchu, rozběhl se, aby tomu dítěti vynadal a vytáhl ho z princova náručí. „Malý kluku, to nemůžeš!“

Čím víc jej tahal, tím víc se chlapec Xie Liana držel a odmítal se pustit. Vší silou ho svíral rukama i nohama a hlasitě křičel. Přidali se další tři nebo čtyři lidé, kteří se to dítě pokoušeli odtrhnout, ale místo aby se pustil, svíral Xie Liana víc a víc, až připomínal malou opičku. Princi to připadalo vtipné i žalostné zároveň, jednou rukou Hong Honga jemně držel a hladil ho nahoru a dolů po těch vyzáblých zádech, zatímco druhou ruku zvedl v odmítavém gestu.

„To je jedno. Nedělejte si starosti, nechte ho být.“

Když po chvíli cítil, že se dítě v jeho náručí přestalo vzpírat a zklidnilo se, zeptal se Xie Lian tichým šeptem lidí okolo: „Byl při požáru v pavilonu Xian Le zraněn ještě někdo další?“

„Ne,“ odpověděl Mu Qing. „V té době jsme uvnitř byli jen my.“

Teď, když pavilon shořel téměř na popel, zde už princ nemohl zůstat. Poté, co se ujistil, že shořela jen budova a nikdo nedošel úhony, mohli začít příchozí pomáhat s úklidem okolí. Ze všech těch ohořelých drahokamů a zuhelnatělých pokladů se cítili poněkud rozrušení, ale Xie Liana to netrápilo.

Věci, které denně používal, byly možná trochu luxusnější než u ostatních, ale kromě nich neměl v pavilonu Xian Le uloženo nic důležitého. Nejcennějšími předměty byla jeho sbírka více než dvou set drahocenných mečů, které však byly vyrobeny z kvalitních kovů, odolávajících ohni. Protože byly všechny stejně ukovány v plamenech, nic se jim nestalo.¹ Poté, co je Xie Lian sám našel a vytáhl z trosek, dočasně je uložil v pavilonu Názorů, který patřil preceptorům.

Co se týče Hong Honga, ten se stále pevně držel Xie Liana a usnul hned poté, co se vyčerpal pláčem. Xie Lian ho chtěl snést z hory Taicang, aby pro něj našel nějaké bezpečné útočiště, ale Královský preceptor ho požádal, ať nejdřív navštíví pavilon Názorů, a tak princ přišel i s ním.

Když to malé dítě uložil do postele a narovnal přikrývku, spustil princ závěs a vzápětí s Feng Xinem a Mu Qingem vycouvali z pokoje.

„Královský preceptore, je osud toho dítěte opravdu tak děsivý?“

Královský preceptor v odpovědi našpulil rty. „Proč si neodpovíš sám, co všechno se stalo poté, co se objevil?“

Všichni mlčeli. První setkání s tím malým dítětem zahrnovalo jeho pád z městské hradby před zraky statisíců lidí a přerušení Nebeského průvodu Festivalu Luceren už po pouhých třech kolech. Když se objevil znovu, táhl ho rozzuřený Qi Rong za koňským vozem ulicemi, což způsobilo další problémy, díky nimž měl Feng Xin zlomenou ruku a Xie Lian se pohádal s králem, až se z toho královna rozplakala. Pak se všichni rozhořčení duchové v černých pagodách na hoře Taicang vytrhli ze svých pečetí a dokonce zapálili pavilon Xian Le. Neštěstí se za ním skutečně táhlo jako stín.

„Dá se to nějak zlomit?“ zeptal se Xie Lian.

„Zlomit? Jak to myslíš?“ Královský preceptor nakrčil obočí. „Změnit jeho osud?“

Princ přikývl.

„Vaše Výsosti, ty ses ode mě věšteckému umění neučil, takže když dojde na takové věci, opravdu ničemu nerozumíš. Kdybys to věděl, neptal by ses.“

Xie Lian se zaskočeně narovnal. „Prosím, pouč mě.“

Královský preceptor si z konvičky na stole nalil šálek. „Vaše Výsosti, vzpomínáš si ještě na ten den, kdy ti bylo právě šest let, a kdy mi Jeho Veličenstvo a královna přikázali vstoupit do paláce, abych ti předpověděl osud? Vzpomínáš si na tu jedinou otázku, kterou jsem ti tehdy položil?“

Toho roku se Královský preceptor ptal Xie Liana na mnoho otázek, aby mu mohl vyvěštit budoucnost. Byly to otázky s odpověďmi i bez nich, a on po každé otázce Xie Liana chválil, což krále a královnu potěšilo tak, že se usmívali. Mnoho z toho rozhovoru se později předávalo mezi lidmi jako roztomilé historky. Ale na jednu otázku, na kterou Xie Lian odpověděl, neřekl Královský preceptor nic. Ta otázka zněla: „Dva lidé a pohár vody“.

Královský preceptor teď otázku zopakoval: „Po poušti jdou dva lidé, kterým hrozí smrt žízní. Je zde jen jediný pohár vody. Ten, kdo se z něj napije, přežije, a ten, kdo se nenapije, zemře. Kdybys byl bůh, komu z nich bys ten pohár vody dal? Zatím neodpovídej, zeptám se tvých dvou společníků a uvidíme, jaký bude jejich názor.“

Poslední část jeho slov směřovala ke dvojici, stojící nedaleko za ním. Mu Qing se zamyslel a opatrně odpověděl:

„Mohu se zeptat, co jsou ti dva lidé zač, jaká je jejich povaha a jaké jsou jejich zásluhy? Rozhodnutí bude možné učinit až poté, co budou známy všechny podrobnosti.“

Feng Xin naopak odpověděl: „Nevím! Neptej se mě, řekni jim, ať se rozhodnou sami mezi sebou!“

Xie Lian si odfrkl a zasmál se. Královský preceptor ho napomenul: „Čemu se směješ? Pamatuješ si, jak jsi mi odpověděl ty?“

Xie Lian upravil svůj výraz a vážně řekl: „Doneste jim další pohár.“

Když to slyšeli Feng Xin s Mu Qingem, jeden odvrátil tvář a druhý sklonil hlavu, jako by to ani nemohli poslouchat. Xie Lian na ně pohlédl a zcela vážně je napomenul: „Proč se smějete? Myslím to vážně. Kdybych byl bůh, určitě bych jim dal ještě jeden pohár.“

Královský preceptor jemně zatřásl šálkem čaje a tekutina uvnitř zavířila, jako by žila vlastním životem. Pokračoval: „Všechno štěstí na světě je omezené. Stejně jako tekutiny v tomhle šálku je právě jen tolik, kolik se jí do něj vejde. Jakmile se jednou napiješ, pro ostatní nezbude. Pokud jeden dostane víc, druhý musí dostat méně.“

Pokračoval: „Po celé věky se všechny konflikty rodí z toho, že na světě je mnoho lidí, ale málo pohárů s vodou. Ať už ho dostane do vínku kdokoliv, má to svůj důvod. Chceš osud změnit? Je to obtížné, ale ne nemožné. Pokud však změníš život tohoto dítěte, změní se tím i život někoho jiného a vznikne další neštěstí. Kdysi jsi říkal, že stačí dát další pohár vody, podobně jako dnes, kdy jsi chtěl zvolit třetí cestu. Tvým záměrem je rozšířit zdroj a to je krásná myšlenka. Ale já ti řeknu, že to není možné.“

Xie Lian mlčky poslouchal a neodporoval, i když z celého srdce nesouhlasil. „Děkuji ti, Královský preceptore, za tvou moudrost.“

Královský preceptor se napil čaje, mlaskl a řekl: „Jistě. Ať už je to moudrost nebo ne, ty stejně neposloucháš.“

Princ se po tom přesném zásahu zastyděl. „Královský preceptore, dnes jsem tě zde před Velkou síní v okamžiku rozrušení urazil. Prosím, odpusť mi.“

Královský preceptor si vykasal rukávy a usmál se. „Jsi můj hrdý žák a korunní princ, jak bych ti mohl neodpustit? Vaše Výsosti, mohu ti jen říct, že jsi ten Nebesy nejvíc požehnaný člověk, kterého jsem kdy viděl.“

Xie Lian nerozuměl, a tak pozorně poslouchal.

„Máš talent, ambice, srdce a nebojíš se tvrdé práce. Máš prestižní zázemí a přesto soucitnou povahu. Nikdo není vhodnější pro titul ‚Miláček nebes‘. Přesto mám o tebe strach. Obávám se, že tě čeká zkouška, kterou nebudeš schopen zvládnout.“

„O co se jedná?“

„Přestože jsi již dosáhl tak vysoké úrovně, některým věcem ještě ani zdaleka nerozumíš a ostatní tě to nemohou naučit. Tak jako dnes tvůj projev ve Velké síni, ta část o neuctívání bohů a podobné věci… jen málokdo je schopen přemýšlet tak daleko, a že jsi toho byl schopen ve svém mladém věku, je působivé. Nemysli si však, že jsi jediný na světě, koho to kdy napadlo.“ Princi se mírně rozšířily oči.

Královský preceptor pokračoval: „Věci, o kterých jsi dnes mluvil, vyslovili jiní už před desítkami, možná stovkami let, ale jejich slova nikdy nenabyla konkrétní podoby, protože jejich hlasy byly příliš slabé a slyšel je málokdo. Přemýšlel jsi někdy, proč tomu tak bylo?“

Xie Lian si pro sebe zabručel a odpověděl: „Protože i když o tom přemýšleli, nikdy podle toho nejednali a chybělo jim dostatečné odhodlání?“

„A ty?“ zeptal se Královský preceptor. „Proč si myslíš, že jsi dostatečně odhodlaný?“

„Královský preceptore, myslíš, že se dokážu povznést na Nebesa?“

Královský preceptor se na něj jen podíval. „Pokud nedokážeš nanebevstoupit ty, pak už nikdo. Je to jen otázka času.“

Xie Lian se usmál. „Tak se jen dívej.“ Ukázal na oblohu. „Jestli tam jednoho dne vystoupám, určitě udělám všechno, co jsem dnes řekl, a stanu se mocností, která bude naslouchat a nebude lhostejná."

Feng Xin a Mu Qing, stojící za ním, po vyslechnutí jeho prohlášení podvědomě zvedli hlavy k obloze. Feng Xinovy rty se zkřivily vzhůru a v očích Mu Qinga zářilo úplně stejné světlo jako v očích Xie Liana. Královský preceptor přikývl.

„Dobrá, počkám a uvidím – nicméně si nemyslím, že by bylo dobré, kdybys vystoupal příliš brzy. Dovol mi, abych se tě zeptal: co je to ‚cesta‘?“

Xie Lian naklonil hlavu. „Jak už jsi řekl, cesta je směr, kterým se vydáváme.“

„To je pravda. Ale ty jsi ještě neušel dost. Takže si myslím, že je čas, aby tvá cesta vedla do světa.“

Xie Lianovi se rozzářila tvář. Královský preceptor hovořil dále: „Letos ti je sedmnáct. Dovolím ti sestoupit z hory Taicang a získat nějaké zkušenosti na cestách venku.“

„To je skvělé!“ vykřikl princ.

Každý den strávený v královském hlavním městě ho jen při pomyšlení na krále, Qi Ronga a mnoho dalších, nutil k mrzutosti. Navíc, když byl teď zapálen jeho nádherný pavilon Xian Le, další střetnutí s rodiči bylo nevyhnutelné. Kdyby teď mohl odejít, dokázal by se víc soustředit na svou vlastní cestu.

V tu chvíli Královský preceptor dodal: „Vaše Výsosti, po celé věky se předávalo jedno rčení, jako by to byla konečná pravda, ale ve skutečnosti je zcela mylné. Jen si toho ještě nikdo nikdy nevšiml.“

„Jaké rčení?“

„Když lidé vystoupají, stávají se bohy, když padnou, stávají se duchy.“

Xie Lian se zamyslel. „Na tom je něco špatného?“

Královský preceptor odpověděl: „Samozřejmě že ano. Pamatuj si: když se lidé povznesou, stále jsou lidmi, a jsou jimi, i když padnou.“

Princ ta slova chvíli přežvykoval. Královský preceptor ho poplácal po rameni a ohlédl se.

„Každopádně, co se týče toho dítěte… nenech se jím příliš znepokojovat. Každý má svůj osud. Mnohokrát se stane, že nedokážeš pomoci jen proto, že by sis to přál. Modlím se, abys k tomu po svém návratu dozrál.“

Avšak právě té noci ono dítě neočekávaně uteklo z Královského svatého pavilonu a zmizelo. A co víc, mimo očekávání všech, při svých cestách, ve věku sedmnácti let, korunní princ království Xian Le Xie Lian rozdrtil bezejmenného démona na mostě Yi Nian, a právě tehdy za rachotu hromů a blesků vystoupal na Nebesa.²

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: Teprve nyní jsem našla jeden "Easter egg" v podobě věty z kapitoly 66. Zpětně označeno, ale abyste se nemuseli vracet - jedná se odpověď Hong Honga na princovu otázku, kde má domov... a která už jednou zazněla úplně stejně v kapitole 14 od San Langa. Schválně stejně, jen si toho nadhozu chudák princ pochopitelně nevšiml. :) Obrázek vám řekne vše, co je potřeba: 

---

1 Luxusní meče z kovů odolávajících ohni – tady bych se asi nechtěla s autorkou hádat, ale trochu si to romantizuje.:) ^↩ 

2 Myšlenka vzestupu je taoistická. Její základní podstata je následující: Všichni bohové a nesmrtelní jsou smrtelníci a jiné bytosti, které se hluboce kultivovaly a dosáhly osvícení. Jejich těla se zbavují potíží smrtelného těla a jsou odstraněna z tělesného světa. "Nebe" je pouze císařský dvůr pro osvícené a kromě těch, kteří zastávají správní funkce (jako Nefritový císař atd.), mnozí bdí a chrání nějaký aspekt nebeské a smrtelné říše: např. lásku, manželství, kus země atd. Existují také bezstarostní nesmrtelní, kteří se jen tak toulali světem a pomáhali smrtelníkům na cestách, nebo se stali poustevníky hluboko v horách.

Existuje však beztvará vůle (Tao) vesmíru, která řídí osud světa. Věci jako osud a podobně tedy nemůže bůh změnit. Je to vůle vesmíru, která určí, kdy je smrtelník vhodný k nanebevzetí, a sešle "nebeskou pohromu", obvykle výbuch hromu a blesku, aby smrtelníka vyzkoušela. Pokud jím smrtelník projde, povznese se a stane se bohem.

Existují tři různé úrovně božství:

○ nejnižší úrovní je božství po smrti.

○ střední úroveň je božství po šíleném počtu let života na zemi.

○ nejvyšší úroveň je nanebevzetí za bílého dne, před zraky všech.

Pro nejvyšší úroveň si vůle vesmíru obvykle vybírá ty, kteří vykonali tak velké činy, že otřásly kolem štěstěny, nebo mají potenciál změnit běh dějin. Je to amorální; otázka, zda je čin správný, nebo špatný, v tom nefiguruje, a proto MXTX dříve v knize řekl, že je v tom obvykle spousta krveprolití.

tl;dr: Xie Lian dosáhl osvícení a zbavil se svého smrtelného těla. Nezemřel. Všichni to věděli díky hromům a bleskům.^↩