Kapitola 48: Chci jít domů

Někdy se může stát, že jeden okamžik je tak nesmírně dlouhý, až se zdá, jako by trval celou věčnost.

Za život může člověk takových chvil zažít několik. Například na pokraji smrti.

Cheng Qian reflexivně namířil vznášející se Mrazivé ostří za sebe, ale potom spatřil tvář útočníka a ztuhl. Byl to Han Yuan.

Existovalo mnoho důvodů, proč se Han Yuan mohl objevit za jeho zády. Možná se chtěl podívat na boj, možná si chtěl také kopnout do Zhou Hanzhenga, nebo možná jen tak bloudil, aby se odreagoval… nebyl důvod se před ním mít na pozoru.

V tu chvíli však měl jeho starší bratr krvavě rudé oči, stejné, jako ti potulní kultivující na ostrově Azurového draka. Jeho důvěrně známý obličej byl zahalen temnou aurou a jeho rysy byly pokřivené. Zdálo se, že veškerou svou energii shromáždil do jediné ruky, a protože použil příliš mnoho síly, zlomil si u toho prsty. Nejevil však žádné známky bolesti.

Potulní kultivující na ostrově, ovlivnění malováním duší, na tom byli stejně – nejenže nevnímali bolest, ale dokonce je nechávala lhostejné i blížící se smrt.

Cheng Qian na Han Yuana udiveně hleděl. Cítil, jak mu z rány v hrudi spolu s životní silou vytéká a mizí všechna zuřivost i radost, které se mu v srdci shromáždily. Nešlo to nijak zastavit a nemělo smysl vzdorovat, ať už to popíral, jak chtěl.

Han Yuan mu pohled bez emocí vrátil. Vytáhl ruku z Cheng Qianovy hrudi, takže mu proud krve potřísnil tvář, a jako v transu sledoval, jak se mu mladík hroutí k nohám.

Cheng Qian na něj celou dobu zíral a končetiny mu reflexivně cukaly. Oči mu zrudly tou trochou zbývající krve, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

Všechny vzestupy a pády za posledních deset let se v tuto chvíli staly banální, a upadly do lhostejné absurdity, jako vystřižené z rčení „takový je život“.

Nakonec se Mrazivé ostří, které se už dotýkalo Han Yuanova krku, prudce zachvělo, vyřízlo mu do kůže mělkou ránu a vzápětí spadlo na zem jako obyčejný kus kovu.

Tento zvrat událostí se odehrál tak rychle, že všichni oněměli. Teprve když Loužička vykřikla, Yan Zhengming se probral ze svého snového stavu. Stále ještě napůl ležel na zemi, ale jeho končetiny byly jako z olova a tělo měl ztuhlé na kámen, takže se nedokázal pořádně postavit.

Ale Li Yuna, který se dosud vždy projevoval jako zbabělec, přemohly emoce. Zapomněl na děsivý obraz očarovaných kultivujících na ostrově, vrhl se vpřed a bez ohledu na vlastní bezpečí Han Yuana odstrčil.

Tělo čtvrtého bratra se naklonilo dozadu a spadlo, ale ani potom se neprobral. Jeho prázdný pohled zůstal stočený stranou a nebýt toho, že se mu zvedal hrudník, vypadal by spíš jako čerstvá mrtvola.

„Malý Qiane, malý Qiane…“ Li Yun bezmocně klečel vedle Cheng Qiana s pohledem zastřeným slzami. Jednou rukou si ohmatával oblečení, jako by se stále držel kousku naděje, že snad najde něco, čím by ho dokázal zachránit.

Cheng Qian ležel na boku jako leklá ryba. Nejspíš proto, že zaslechl Li Yunův hlas, se jeho omámené oči náhle rozjasnily. V tu chvíli se Mrazivé ostří vzneslo do vzduchu, prosmýklo se kolem Li Yuna tak blízko, až mu téměř zmrazilo slzy na tváři, a zabodlo se přímo do Zhou Hanzhengovy lebky.

Tento meč a osoba, která jej držela, skutečně naplňovali rčení „i ve chvíli smrti je srdce člověka pevné jako ocel.“

Zhou Hanzheng se sotva držel na nohou už poté, co se osvobodil od Nefritu zhušťujícího ducha. Když pak aktivoval „umění malby duší“, které v minulosti vložil na Han Yuana, byl už téměř mrtev. S posledním úderem meče byla největší pohroma této generace konečně vyřízena.

Cheng Qian měl s Mrazivým ostřím zvláštní spojení, takže se nemusel ani na vlastní oči přesvědčovat, že Zhou Hanzhenga skutečně zabil.

Na mladíkově zakrvácené tváři se rozlil drobný úsměv – konečně se zbavil svého nepřítele. Od této chvíle, pokud budou opatrní, nikdo cizí nepozná, že jsou ze sekty Fuyao. Nikdo po nich nepůjde a nikdo nebude usilovat o pochybné artefakty, které jsou údajně na jejich hoře.

Cheng Qian úlevně vydechl s pocitem, že teď už konečně může v klidu odejít. Jeho tvář se mírně stočila k zemi, jako kdyby na pokraji smrti instinktivně hledal místo, kde navždy spočine.

Vtom Li Yun překvapeně vykřikl: „Han Yuane! Co to děláš?“

Jakmile byl Zhou Hanzheng zabit, Han Yuan, dosud jeho poslušná loutka, sebou prudce škubl. Zdálo se, že na něj působí ještě další vliv, protože se úplně neprobral. Jeho omámené oči se rozhlédly po okolí. Když našel Cheng Qiana, tvář se mu napjala a zaškubala, jako by uvnitř pravý Han Yuan bojoval o znovuzískání kontroly nad svým tělem.

Nakonec svůj boj prohrál.

V tom okamžiku se vztyčil, a aniž by svým spolubratrům věnoval jediný pohled, vykročil přímo k moři.

Li Yun vzlykal tak silně, až se zajíkal. Udělal rukama pečeť, a aniž by se ujistil, že ji vytvořil správně, plácl Han Yuana do zad. Z jeho dlaně se rozprostřel nespočet jemných pavučin, které v sobě čtvrtého bratra spoutaly. „Zůstaň, kde jsi!“

Vlákna se Han Yuanovi zarývaly do těla v nesčetných drobných zářezech, ale on vypadal, že nic necítí. Li Yun zaťal zuby a zatnul prsty dovnitř, aby se ho pokusil silou stáhnout zpět. V tu chvíli však tělo čtvrtého bratra pohltily plameny. Nevypadaly jako běžný oheň – v mžiku sežehly Li Yunovy pavučiny spolu s veškerým Han Yuanovým oblečením. A pak, když už mu nic nebránilo, zcela nahý Han Yuan vyskočil a jen tak se vrhl do hlubokého moře. Už se nevynořil.

Cheng Qian už o těch událostech nevěděl. Všechny jeho smysly byly otupené a soustředily se jen na bolest. Natáhl se k němu pár chladných rukou, vytáhl ho vzhůru a podepřel mu tělo. Chvějící se prsty té osoby se mu otřely o tvář.

Jak zvláštní – Cheng Qian v tu chvíli nedokázal vnímat ani všechnu tu krev kolem, ale nějakým způsobem zachytil vůni orchidejí.

Byla to vůně, linoucí se z rukávů nejstaršího bratra, kdykoliv mu podával léky. Byla to vůně, která se slabě vznášela z prostěradel, když lenošil v jeho pokoji. Kdykoli ta vůně naplnila vzduch kolem něj, cítil se malátný a ukolébaný téměř k spánku.

Cheng Qianovo vědomí se začalo vytrácet. Pominula chvíle jasného prozření, které mu vnukla touha stáhnout Zhou Hanzhenga s sebou, takže na chvíli zapomněl, kde se vlastně nachází.

„Já…“ V Cheng Qianově tichém hlase bylo znát, že blouzní.

Yan Zhengming sklonil hlavu a přiblížil uši k jeho rtům. „Ano?“ 

„Chci jít domů…“

Yan Zhengming byl chvíli ohromen. Úsměv na jeho tváři kolísal mezi radostí a smutkem.

S Cheng Qianem v náručí se vyhrabal na nohy a jemně řekl: „Dobře, půjdeme domů. Nejstarší bratr tě odvede zpět na horu Fuyao. Pojďme.“

Zdálo se, že se Cheng Qian usmál. Postupně ztrácel sílu mluvit, a tak už jen mlčel.

Zároveň ho z ničeho nic napadla myšlenka: „Je to bolestivé. Umírání tak bolí! Bolelo to také tak moc, když jsem se narodil?“

A pak si vzpomněl, že když přišel na svět, jeho matka tu bolest snášela za něj.

Cheng Qianova zášť vůči rodičům i všem ostatním se rozplynula jako dým, jako by byla jen závanem větru. Dokonce i potíže spojené s životem bez domova a závislost na živobytí jiných lidí se rozptýlila v klidné vůni orchidejí.

Nakonec Cheng Qianova hlava bezvládně klesla na Yan Zhengmingovo rameno.

Pouta světa smrtelníků jsou jako vtip ve hře života – objevují se a mizí, jak se jim zachce. Co odešlo, nejde zachytit.

Li Yun se za ním vrhl: „Nejstarší bratře, nejstarší bratře! Dej ho dolů, malý Qian je pryč!“

Yan Zhengming odmítl poslouchat. Li Yun ho chytil za loket. „Nejstarší bratře!“

Yan Zhengmingovy kroky se zastavily, otočil se a mlčky na něj pohlédl. Oči měl suché. Li Yunovi vyskočilo srdce až do krku a podvědomě se bál, že uslyší slova „Měďák usnul, nebuď hlučný!“

V tuto chvíli jeden z nich zemřel a druhý se ztratil. Kdyby se další z nich zbláznil, Li Yun by byl naprosto ztracený. Udělal půl kroku dozadu a třesoucím se hlasem zaprosil: „První bratře, prosím, děsíš mě!“

„Vím, že je pryč.“ Yan Zhengming sklopil oči a promluvil jako by sám k sobě. „Ještě nejsem blázen. Ať sestřička přestane plakat.“

Ta slova Li Yuna vyděsila ještě víc, protože šílenství nejstaršího bratra vypadalo trochu jinak než obvykle.

„Běž a přines vodu.“ Po vydání tohoto rozkazu se ani neotočil a i s Cheng Qianovou mrtvolou odcházel do středu neobydleného ostrova. „Očistíme ho… a pak vymyslíme, jak vyrobit loď.“

Li Yun se ohromeně zeptal: „Kam půjdeme?“

„Nejdřív se vrátíme zkontrolovat dům rodiny Yanů. Ale počítám, že už je dávno pryč. I když je moje rodina bohatá, pořád je to jen domácnost plná obyčejných lidí. Zbavit se jich je stejné jako rozkopnout mraveniště… Chci se jen přesvědčit, jak se věci mají. Pokud jsou pryč, nebudu o tom muset dál přemýšlet."

Li Yun jako by zmrzl. Cestou sem si neustále nalhávali, že Xueqingovo loutkové kouzlo se jen ztratilo a Xueqing sám je v pořádku. Samozřejmě, že potom musel být v pořádku i dům Yanů. Ale teď to vypadalo, že vůdce jeho sekty zcela přijal všechny zlé zprávy, které mu svět předhodil.

Zeshi tiše položil Loužičku na zem a rychle přinesl vodu. Pak pomohl Yan Zhengmingovi narovnat Cheng Qiana na zem a smýt z jeho těla veškerou krev. Po všech těchto úkonech měl Yan Zhengming stále pocit, že roztrhané oblečení jeho bratra je vůči němu nedůstojné, takže si svlékl svůj svrchní plášť a ovinul ho kolem Cheng Qianova těla.

Napůl v kleku na něj dlouho omámeně hleděl. Zdálo se mu, že se veškerá naděje v jeho srdci rozpadá na prach.

Yan Zhengminga najednou napadlo: „Proč jsem ještě naživu? Proč neodejdu s ním?“

Zároveň s tou myšlenkou se jádro v jeho těle okamžitě začalo otáčet opačným směrem. Na Yan Zhengmingově tváři se objevila zlověstná barva, slabé varování blížící se odchylky qi. V srdci se mu vzedmuly tisíce nenávistných myšlenek, které vytvořily v jeho duši neviditelnou hráz. Zhou Hanzheng, Tang Yao, Bai Ji… přímo před očima se mu míhaly nesčetné nepřátelské tváře.

„Proč nezemřou?“ zamumlal. „Existují snad nebeské zákony, které dopřávají těm nejhorším lidem nejdelší život?“

Zeshi, který byl nejblíže, si jeho podivného vzhledu okamžitě všiml. Tiše zavolal: „Vůdce sekty?“

Yan Zhengmingův pohled se k němu pomalu obrátil. V tu chvíli byly ty známé, stále se usmívající oči ve tvaru broskvového květu jako nekonečná studna, tak temná, že nebylo možné spatřit její dno. Potom se začal potichu smát, a když promluvil, zřetelně vyslovoval každou slabiku: „I když jsem dosáhl Tao, stejně budu bez omezení zabíjet lidi a brát si vše, co se mi zlíbí. Pokud se mi někdo odváží postavit do cesty, rozsekám ho tisíci ranami a zajistím, aby se nikdy nemohl vrátit do koloběhu znovuzrození. I kdyby to byli bohové nebo sám Buddha!“

„Nejstarší bratře, proč to říkáš?“ vyděsil se Li Yun.

„Proč? Yan Zhengmingův hlas zněl hluboko v hrdle. „Proč?“

Než dokončil svá slova, vzedmula se kolem něj jako hustá mlha vlna temné energie. Do vzduchu se vymrštil kruh z písku a kamení, který ostatním bránil, aby se k němu přiblížili. Li Yun se natáhl, aby ho chytil za rameno, ale než se ho mohl dotknout, byl odstrčen skoro o tři kroky zpět a těžce dopadl na zadek.

Zeshi byl ještě zmatenější, takže na Li Yuna dokázal jen bezmocně hledět.

Ten vyskočil na nohy a snažil se tvářit výhružně: „Yan Zhengmingu! Malý Qian je mrtvý, malý Yuan je nezvěstný, myslíš, že jsem bezcitný? Myslíš, že mě nic nebolí? Kéž bych to byl já, kdo zemřel!“

Od mládí nebyla jeho osobnost nijak silná a nikdy se neprojevovaly jeho špatné stránky. Jak dospíval, jen zřídkakdy používal ostrá slova nebo ztrácel nervy, takže pouhými několika větami vyčerpal veškerý svůj nahromaděný hněv a došla mu energie. Po dupnutí nohou se Li Yun nadechl a oči mu zrudly. Pak, jako by byl na pokraji slz, pronesl slova, která se za celé ty roky nikdy neodvážil přiznat nahlas: „Malý Qian byl mnohem silnější než já.“

Bohužel, jeho vzácně upřímné vyznání nepadlo na úrodnou půdu, protože Yan Zhengming jako by byl hluchý. Jeden kámen ze země vyletěl vzhůru, udeřil Li Yuna do obličeje a zanechal na něm krvavou skvrnu. To ho donutilo ustoupit ještě o několik kroků dozadu, kde narazil do nikým nehlídané Loužičky.

Dívenka se ho bezmocně chytila za stehno. Uplynulo jen pár dní, ale její buclatý obličej viditelně zhubl a bradu měla tak ostrou, že se mohla srovnávat s jehlami na hledání duší, visícími jí na krku. Po rychlém pohledu na ni si Li Yun náhle dřepl, přitiskl se k jejímu rameni a naléhavě řekl: „Půjč mi jehlu na hledání duší!“

Než mohla zareagovat, Li Yun už jí jehlu vytrhl. Prsty zlomil dřevěnou zátku a k Loužiččině ohromení vrhl jehlu směrem k Yan Zhengmingovi. Na chvíli zmizela v temnotě kolem něj a vzápětí se s přesností zaryla do jeho ramene.

Hustá mlha se okamžitě rozptýlila. Yan Zhengming se s tichým zavrčením zhroutil dopředu a padl na Cheng Qianovo tělo. Vypadalo to, že se nedokáže postavit.

Li Yun se k němu okamžitě vrhl, vytrhl jedovatou jehlu a zpomalil mu tok krve. Udeřil jej dlaní a vyslal mu do těla svou vlastní energii, čímž zabránil šíření jedu. Ulevilo se mu, když se černá krev vytékající z rány po chvíli zbarvila do ruda. Pak vytáhl lahvičku s protijedem, kterou předtím namočil do mořské vody, a šťouchl do nehybného Yan Zhengminga. Zamumlal: „Nereagoval jsi na mé výzvy… nebyla jiná možnost, nejstarší bratře, ale teď si vezmi protijed.“

Yan Zhengming ani nezvedl tvář. Li Yun chvíli čekal, ale když se nedočkal odpovědi, opatrně položil ruku na jeho nezraněné rameno a konečně ucítil, že se mu pod dlaní chvěje jako list ve větru.

Yan Zhengming se držel Cheng Qianova už dávno chladného těla, a plakal, dokud nepřišel o hlas.

 ...

Trvalo jim půl měsíce, než na ostrově konečně dokončili výrobu malého člunu s hrubě vyřezanými amulety. Dovnitř se vešli sotva dva lidé, ale Loužička byla naštěstí ještě docela malá, takže se s Li Yunem vměstnala. Yan Zhengming dokázal létat na meči, takže cestoval s nimi. Pouze zabalil Cheng Qianův meč do kusu látky, aby ho mohl vzít s sebou. Jejich zavazadla nemohla být jednodušší.

„Vůdce sekty, pojďme,“ ozval se Li Yun.

Yan Zhengming přikývl.

Otočil se, aby se naposledy podíval na neobydlený ostrov. Vypadalo to, jako by zbývající mládí z jeho tváře během jediné noci nahradila ponurost, která všechny uběhlé roky jeho života nekonečně protáhla. Během krátké chvíle se mladík celý změnil a vyrostl v dospělého muže.

Když si teď prohlížel ostrov, rysy mu náhle změkly a odhalily nepatrné náznaky vřelosti. „Jednoho dne, až se budeme moci bez obav vrátit na horu Fuyao, sem přijdu, abych tě vzal domů, ano?“

Pochopitelně mu nikdo neodpověděl.

Yan Zhengming si s Mrazivým ostřím na zádech stoupl na svůj zlomený meč a vzlétl, aby vedl člun.

Moře a nebe se zdálo mít stejnou barvu, obojí stejně bezbřehé a nekonečné.

Konec druhé knihy

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

Poznámka překladatele: 7. 7. 24 dokončena korektura druhé knihy díky pečlivé práci Hanele. Poděkujte jí, přátelé!