Kapitola 70: Padající zlatá socha; buran pohřbívá usouženého syna

//zde asi pro jistotu umístím varování, protože tahle kapitola obsahuje scénu, která by mohla být někomu nepříjemná. 
Trigger - smrt a utrpení dítěte. 

„Okamžitě ho zavolej,“ řekl Xie Lian.

Feng Xin spojil ukazováček a prostředníček pravé ruky a přitiskl si je na spánek, čímž se spojil s Mu Qingem v duchovním komunikačním poli.

Mezitím vedle nich Qi Rong mlaskl jazykem.

„Takže ty jsi přišel z tak vzdáleného místa, z Yong´anu? Neúrodné země skutečně plodí nezkrotné buřiče. Myslíš, že můžeš okrádat bohy jen proto, že jsi chudý?“

„Tak nebudu krást,“ odpověděl Lang Ying. „Vzdám úctu a hned teď se pokloním tomu vašemu bohu. Budu klečet, klanět se a prosit, aby mi dal peníze na záchranu lidí z mého rodného města. Ale udělá to?“

Qi Rong se na okamžik zarazil a pomyslel si: „Když mu řeknu, že ano, uteče tenhle chlapík se všemi penězi, jako by na to měl právo?“ A tak odpověděl: „Jeho Výsost korunní princ je teď bohem, a bohové mají práce až nad hlavu. Kde by vzal čas starat se ještě o buřiče?“

Po těch slovech Lang Ying pomalu přikývl. „Také si myslím, že ho to nebude zajímat. Ne že bychom se nikdy k bohům nemodlili nebo je neprosili, ale vůbec to nezabralo. Ti, kterým je souzeno zemřít, stejně zemřou.“

Xie Lian se otřásl. Jakýsi kultivující vykřikl: „Ty! Tak neuctivé chování přímo v chrámu, to se nebojíš, že tě Nebesa potrestají?“

Lang Ying však odpověděl: „Na tom už mi nezáleží. Udělají to, pokud budou chtít. Už jsem se vzdal i naděje v to, že budu zachráněn, tak proč bych se měl bát nějakého trestu?“

Qi Rong mávl rukou a několik strážců čekajících po straně se vrhlo vpřed, obklíčili toho mladého muže a začali ho bít. Feng Xin stále pomáhal se zmírněním jejich útoků, takže to vypadalo, jako by Lang Yinga jen postrkovali. Ten však byl jako očarovaný, nevyhýbal se ani se nebránil, a jen občas zvedl ruce, aby ochránil vak na zádech. Qi Rong to po straně sledoval, popadl hrst melounových semínek, chroupal je a podupával si.

„Dej mu! Pořádně ho zmlaťte jménem prince Xiao Jinga!“

Skutečný obraz monstra. Když však Lang Ying uslyšel jeho titul, hlava mu vystřelila vzhůru.

„Ty jsi princ? Princ čeho? Žiješ snad v paláci? Můžeš se setkat s králem?“

Qi Rong si odplivl: „Jsem leda tvůj děda! Pořád si myslíš, že se uvidíš s králem, co? Jeho Veličenstvo má na starosti milion věcí a na tebe nemá čas!“

Lang Ying zatřásl hlavou a tvrdošíjně se dožadoval: „Proč na mě nemá čas? Bohové na mě nemají čas a Jeho Veličenstvo také ne, tak kdo má tedy čas si mě poslechnout? Za kým můžu jít? Ví vůbec král, kolik lidí v Yong’anu zemřelo? Ví to lidé v královském hlavním městě? Kdyby to věděli, proč by raději házeli peníze do vody, místo toho, aby je dali nám?“

Qi Rong se chladně ušklíbl. „Jsou to naše peníze a utratíme je, jak budeme chtít. I kdybychom z nich postavili most přes kaluže, nikomu do toho nic není. Proč bychom vám něco měli dávat? Máte i nějaký lepší důvod než chudobu?“

I když to mělo jistou logiku, vyznění jeho slov bylo v tuhle chvíli velmi nevhodné. Xie Lian už se chystal najít způsob, jak Qi Rongovi zalepit ústa, když v tom se v pavilonu spěšně objevil černě oděný mladík.

„Vaše Výsost, poslal jste pro mě?“

Xie Lian na něj mávl. „Mu Qingu, rychle sem pojď. Během těch modliteb, které jsi v poslední době obdržel, slyšel jsi něco o suchu v Yong’anu?“

Mu Qing vypadal zaskočeně. „Ne, nic takového.“

Feng Xin uprostřed svého snažení o zmírnění ran vyhrkl: „Jak to, že ne? Uprchlíci už se dostali až sem!“

Jeho obviňující tón nešlo přeslechnout. Mu Qing ztuhl a ledovým hlasem odpověděl: „Řekl jsem pravdu, nic jsem o tom neslyšel. Chceš snad říct, že záměrně zatajuji informace? No a ty sám jsi něco slyšel? Já mám v chrámu korunního prince službu v liché měsíce a ty v sudé. Pokud se lidé z Yong’anu skutečně modlili za konec sucha, není důvod, proč by to všichni dělali jen v liché měsíce, a ty jsi v sudých o ničem nevěděl.“

Feng Xin se zarazil, protože mu došlo, že má pravdu. „Neřekl jsem, že bys to udělal schválně. Moc o tom přemýšlíš.“

Vypadalo to, že jsou připraveni pustit se do další hádky, ale Xie Lian jim gestem otráveně naznačil „dost“.  „Už dost, Feng Xin to tak nemyslel. Oba toho okamžitě nechte.“

Svorně zavřeli ústa a přestali se hádat. Současně s tím Qi Rong konečně přestal sledovat, jak jeho podřízení bijí Lang Yinga, a popadl malý váček, aby do něj vysypal všechny skořápky melounových semínek. Přitom poručil: „Odtáhněte toho zlodějského darebáka do vězení a zavřete ho tam.“

Stráže příkaz potvrdily: „Ano, pane!“, a několik z nich Lang Yinga zvedlo.

„Nejdřív se vypořádáme s problémem,“ řekl Xie Lian. „Zachraňte toho muže. Na Yong’an se ho zeptám později.“

Mu Qingův výraz se uvolnil a opatrně se zeptal: „Vaše Výsosti, co máš v plánu udělat? Nemůžeš se jen tak náhodně ukázat.“

Po princově nanebevstoupení bylo tohle jedno z pravidel, které Xie Lian prostě nedokázal pochopit. Nebeští úředníci říkali, že musí pomáhat obyčejným lidem, ale zároveň se všichni tvářili, že stojí vysoko nad smrtelníky, a zakazovalo se mu před nimi bezdůvodně ukazovat. Xie Liana to neskutečně omezovalo a byl z toho hluboce rozčarován. Naštěstí měl řadu možností, jak tohle pravidlo obejít. Teď bez zaváhání zvedl ruku a zatlačil. Lidé stojící těsně před ním si všimli, že se stíny na zemi chvějí, a zmateně se otočili.

V příštím okamžiku Qi Rong zděšeně vykřikl: „Bratranče korunní princi!“

Xie Lian strčil do své vlastní božské sochy!

Ta zlatá socha s mečem a květinou, laskavá a krásná, se chvíli kymácela sem a tam, aby se nakonec pomalu převrátila na bok. Qi Rong vypadal podobně, jako když spatřil vlastní matku, podkopávající si stoličku těsně před oběšením. Srdce mu málem puklo, ztratil veškerý zájem o Lang Yinga a zoufale se vrhl kupředu, aby nohu té sochy podepřel. Urputně se ji snažil udržet ve vzpřímené poloze a vystrašeně křičel:

„Na co tu vy zbyteční šmejdi čekáte? Pomozte mi ho udržet stojícího! Nenechte bratrance korunního prince spadnout! On nemůže spadnout!“

Xie Lian klidně a nenuceně prošel kolem k nepoznání vyděšeného Qi Ronga a zamířil ven ze sálu. Čelisti Feng Xina a Mu Qinga klesly k zemi.

Chvíli trvalo, než Feng Xin vykřikl: „Vaše Výsosti, to byla tvoje vlastní božská socha!“

Pád božské sochy byl brán jako opravdu špatné znamení a jistým způsobem tabu, kterého se každý snažil vyvarovat. Nebeský úředník, který by jen tak shodil svou vlastní sochu, to bylo něco neslýchaného, rarita mezi třemi říšemi.

„Je to jen velký kus zlata,“ namítl Xie Lian. „Potřeboval jsem odvrátit jejich pozornost. Vy dva jděte a tlačte na tu sochu, ať nemají čas odejít. Já se musím setkat s tím mužem.“

Oněmělí Feng Xin a Mu Qing dokázali jen poslušně splnit příkaz. Bez protestů se postavili vedle té božské sochy a každý z nich pomocí jednoho prstu zatlačil na sochu. Tenhle kousek síly byl víc než dost. Lidé na druhé straně, kteří sochu podpírali, museli vynaložit veškerou svou sílu, a přesto dokázali se skřípením zubů sotva zastavit její další pád.

„Tohle je opravdu skrz na skrz ryzí zlato, taková váha!“

Lang Ying dopadl na zadek a když viděl, že se mu strážní už nevěnují, dlouho zíral na zlatý lesk božské sochy. Hned na to se zvedl na nohy, oprášil se a rozběhl se i s penězi pryč. Xie Lian ho následoval. Uběhl pěkný kus cesty a vstoupil do hustého lesa, pak se rozhlédl a posadil se pod strom, aby si odpočinul. Xie Lian se za ten samý strom schoval, mávnutím ruky zakouzlil a proměnil se do podoby mladého kultivujícího v bílém rouchu.

Po proměně se prohlédl, ujistil se, že je všechno v pořádku, a rozmáchl se metličkou. Zrovna přemýšlel, jak by se měl nenápadně objevit, když si uvědomil, že Lang Ying dřepí vedle kaluže u stromu, hlavu má skloněnou a hrabe do země.

Mladík měl velké ruce a jedno hrábnutí stačilo k vytvoření širokého a hlubokého důlku. Jak kolem něj létala hlína a bláto, vypadal jako černý a hubený divoký pes. Xie Lian právě přemýšlel, proč najednou kope díru, když si Lang Ying začal otírat bláto z kalhot a následně si oběma rukama nabral vodu do dlaní a přiložil si ji ke rtům.

Při tom pohledu už se Xie Lian nedokázal dál skrývat. Rychle se ve své proměně prohlédl, ujistil se, že je všechno v pořádku a vyběhl ven. Mávl metličkou, načež chytil Lang Yinga za ruku, aby ho zastavil, a z očarovaných rukávů vytáhl lahev s vodou, kterou mu nabídl.

Lang Ying už měl plná ústa vody z kaluže, tváře se mu zakulatily a polkl. Prohlížel si mladého kultivujícího, který se tu zjevil prakticky odnikud, ale nepřipadalo mu to nijak zvláštní. Nabídku čisté vody neodmítl. Vzal si lahev s vodou a vyprázdnil ji na jeden zátah.

Teprve potom kývl: „Díky“.

Po Xie Lianově nečekaném objevení už na nějakém nenápadném zahájení rozhovoru nezáleželo. Zatímco se ze všech sil snažil máchat metličkou jako zkušený nesmrtelný, aby svému převleku dodal důvěryhodnosti, zeptal se: „Příteli, odkud jsi přišel a kam jdeš?“

„Přišli jsme ze zátoky Lang-Er ve městě Yong´an. Chtěli jsme jít do královského paláce, ale rozmyslel jsem si to. Už tam nepůjdeme.“

„My?“ zeptal se princ zaskočeně .

Lang Ying přikývl. „My. Já a můj syn.“

Xie Lian byl ještě zmatenější, ale srdce mu pokleslo, když Lang Ying sundal ze zad vak a otevřel ho.

„Můj syn.“

Uvnitř bylo mrtvé tělo malého dítěte.

To dítě bylo maličké, vypadalo maximálně na dva nebo tři roky. Obličej mělo zažloutlý, tváře vychrtlé a na hlavě mu trčelo několik pramínků tenkých vlásků. Na tváři mělo dokonce jakousi vyrážku a jeho malá tvářička byla zkroucená do podivného výrazu připomínajícího pláč, takže působil velmi nešťastně. Měl zavřené oči a pootevřená ústa, nicméně už nebylo schopno vydat ani hlásku.

Xie Lianovi se rozšířily zorničky, protože ten pohled jím otřásl do morku kostí. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Nebylo divu, že kolem toho mladíka cítil podivnou atmosféru. Nedokázal popsat, v čem ta podivnost spočívala, pouze to, že to bylo velmi neobvyklé. Způsob, jakým Lang Ying mluvil, jak se choval – vypadalo to, jako by vůbec nebral v úvahu následky: neomalený, urputný a bez jakýchkoliv zábran. Ale vzhledem k tomu všemu, proč by se měl ještě o nějaké následky starat?

Poté, co mu ukázal svého syna, znovu ho pečlivě zabalil do vaku a přetáhl přes něj svrchní cíp. Xie Lian nešťastně sledoval jeho soustředěné počínání. Bylo to vůbec poprvé, co viděl mrtvé tělo tak malého dítěte.

„Jak… jak tvůj syn zemřel?“ zeptal se zajíkavě.

Lang Ying si upravil vak na zádech a zmateně odpověděl: „Jak zemřel? Nevím… vlastně ani nevím, jak zemřel. Žíznivý, hladový, nemocný… Možná od všeho trochu.“

Poškrábal se na hlavě. „Když jsem ho poprvé vynesl z Yong’anu, pořád trochu kašlal a volal na mě ze zad: ‚Tati, tati!‘. Pak už se žádné výkřiky neozývaly, jen kašel. Potom už nebyl slyšet ani ten. Myslel jsem, že usnul. Když jsem později našel něco k jídlu a chtěl jsem ho vzbudit, už to nešlo.“

To dítě zemřelo na útěku.

Lang Ying zavrtěl hlavou. „Nevím, jak se o děti starat. Kdyby se moje žena dozvěděla, že náš syn zemřel, ukřičela by mě k smrti.“

Po chvíli mlčení dodal: „Opravdu bych si přál, aby na mě moje žena mohla pořád křičet.“

Jeho výraz byl po celou dobu klidný, jako by byl větví z uschlého stromu nebo kaluží mrtvé vody bez stopy jediné vlnky na hladině. Xie Lianovi se sevřelo hrdlo a nedokázal ani polknout.

„Proč jsi ho nepohřbil?“ zeptal se tiše.

Lang Ying kývl. „Hm, chtěl jsem vybrat pěkné místo. Tady to není špatné. Jsou tu stromy, které zakrývají slunce, a taky voda. Až ho pohřbím, vrátím se.“ Pak dodal: „Děkuji ti za pití.“

Několikrát si odkašlal, znovu se sklonil a pokračoval v kopání holýma rukama.

Xie Lian tiše zamumlal: „Ne, neděkuj mi. Není proč…“

V tu chvíli se objevil Feng Xin s Mu Qingem a zmateně sledovali dvojici, v níž jeden kopal jámu a druhý ho omámeně pozoroval. Xie Lian neměl náladu si povídat a jen opakovaně zamumlal několik nesrozumitelných slov. Nějakou dobu trvalo, než si vzpomněl, že dát tomu muži jen vodu zdaleka nestačí, vždyť se chystal k návratu do Yong’anu! Vrátil tedy ruku do rukávu, zašátral v něm a nakonec našel to, co hledal. Podal to mladíkovi.

„Tady, vezmi si to.“

Lang Ying se zastavil a pozorně si nabízenou věc prohlédl. Byla to sytě rudá perla, ne větší než nehet. Hladce se leskla, vyleštěná a zářivá, až to pohladilo na duši. I když netušil, co má před sebou, stačil jediný pohled a bylo jasné, že tenhle malý klenot je neskutečně cenný.

Byla to jediná zbývající náušnice z červených korálových perel, z těch náušnic, které měl princ na sobě během Nebeského slavnostního průvodu před třemi lety. Ta perla zanechala v Mu Qingovi poměrně silnou vzpomínku, takže protáhl obličej, jakmile ji poznal. Lang Yinga jako by opustily jakékoliv slušné způsoby a obavy běžného člověka, protože ji neodmítl a pouze natáhl ruku, aby dar přijal.

„Díky.“

Pečlivě si perlu zastrčil za opasek, pak sundal ze zad vak a opatrně ho položil do vyhloubené jámy.

„Táta se brzy vrátí, aby tě navštívil.“

Když byl hotov, slavnostně rukama nahrnul hlínu do jámy a vak jí přikryl. Xie Lian si rukou podepřel čelo a zavřel oči. O chvíli později ten mladý muž rázným krokem vykročil k odchodu.

Feng Xin se zvědavě zeptal: „Vaše Výsosti, co tu zahrabal? Říkal ‚táta‘? On někoho pohřbil?“

Mu Qinga zajímalo něco jiného. „Vaše Výsosti, byl jsem tu věc prozkoumat a zjistil jsem, co se stalo. Yong’an nikdy nebyl bohatým místem, takže mají málo chrámů a svatyní. Zdá se, že tam také platí zdejší pravidlo, podle kterého se ti, kteří nenabídnou dary, nemohou modlit. Proto Chrám korunního prince vesměs navštěvují bohatí lidé a chudí, kteří jsou nejvíc zasažení katastrofami, se do něj nedostanou…“

Princ na tu zprávu nereagoval, místo toho tiše řekl: „Vy dva se vydejte do Yong’anu a zjistěte, jaká je situace. Já se půjdu setkat s královským preceptorem a zeptám se ho, co přesně se děje."

Jeho tvář ještě nikdy nebyla tak pochmurná. Oba jeho podřízení se neodvažovali zdržovat, bez řečí přijali příkaz a hned na to odešli. Samotný Xie Lian se otočil a uháněl směrem k hoře Taicang.

Zdálo se, že katastrofa v Yong’anu není žádná maličkost, spíš naopak. Ale i když k němu nedolehly hlasy modlících, neznamenalo to, že v královském paláci nemají vůbec žádné tušení o tom, co se děje!

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--