Kapitola 71: Nebeský bůh zasahuje do záležitostí smrtelníků

Hora Taicang, Vrchol korunního prince.

Stalo se to v době, kdy už se návštěvníci v chrámu nemohli zdržovat a byli vyzváni, aby Královský svatý pavilon houfně opustili. Zevnitř pavilonu Xian Le zněly zpívané sútry a pod nohama obří zlaté božské sochy prováděli své večerní rituály stovky¹ kultivujících. Bohoslužbu vedli všichni čtyři preceptoři.

V chrámu korunního prince bylo po obou stranách v řadách od stropu až k zemi zavěšeno velké množství věčných lamp. Xie Lian se snesl z nebe, lehce přistál na oltáři a posadil se přímo před svou vlastní sochou.

Mávl rukou. Odněkud zavál lehký vánek a zavěšené lampy se jemně rozhoupaly. Mnoho kultivujících vzhlédlo za mihotajícím se světlem a užasle si mezi sebou začali šeptat.

Královský preceptor, dosud klidně sedící se zavřenýma očima, je náhle otevřel a pronesl: „To by pro dnešek stačilo. Všichni můžete odejít.“

Kultivující se zvedli na nohy a opustili chrám. Zbývající tři zástupci Královského preceptora Xie Lianovu postavu neviděli, ale nejspíš tušili, že se ocitli v božské přítomnosti, takže také odešli ze sálu a zavřeli za sebou vysoké dveře. Jakmile zaklaply, Xie Lian okamžitě promluvil. Nedokázal už čekat ani vteřinu.

„Královský preceptore, věděl jsi o suchu v Yong´anu? Otec se neozval, stalo se něco u dvora? Nebo si snad není vědom toho, co se děje?“

Nebeští úředníci se sice nesměli tajně ukazovat před smrtelníky, ale existovaly výjimky – například Královský preceptor, duchovní nebo kultivující na vysoké úrovni. Ti, kteří se dopracovali k určitým schopnostem, byli zástupci nebeských úředníků v říši smrtelníků, a tak mohl Xie Lian s Královským preceptorem mluvit přímo. Ostatně i pravidlo „žádné klanění v Chrámu korunního prince“ bylo skrze Královského preceptora diktováno přímo princem.

Původně si myslel, že nastaly nějaké výjimečné okolnosti, kvůli kterým si král nedokázal najít čas, aby katastrofu v Yong’anu zvládl, nebo že možná ani nic netuší o zhoršení situace, díky které k hromadným úmrtím dochází.

Odpověď Královského preceptora však nečekal: „Jeho Veličenstvo král se má dobře, nic závažného se nestalo, a o tom, co se děje v Yong’anu, velmi dobře ví.“

To Xie Liana zaskočilo: „Tak jak je možné, že jsem otce během všech jeho návštěv Královského svatého pavilonu ani jednou neslyšel modlit se za Yong’an? Ani jediné slovo!“

I když se svým otcem nevycházel dobře, věděl, že král není špatný panovník. Možná se jako otec boha vnímal v hierarchii vysoko nad ostatními, ale to neznamenalo, že se nezajímal o uprchlíky.

Královský preceptor odpověděl: „Tohle nemá s Jeho Veličenstvem nic společného. Byl jsem to já, kdo doporučil, aby se on ani královna o Yong’anu ve svých modlitbách nezmiňovali.

„Ale proč?“ nechápal princ.

„Protože je to zbytečné.“

„Co myslíš tím ‚zbytečné‘?“ zeptal se Xie Lian šokovaně.

O chvíli později mu to došlo.

„Chceš říct, že je zbytečné mi něco říkat, protože jsem bojový bůh, který nemá řešení sucha v kompetenci? Zapomněl jsi, že jsem kromě toho také korunním princem Xian Le? Můj lid je v nesnázích, tak jak mohu jen tak sedět a nic nedělat?“

Po krátké odmlce pokračoval: „Nejdůležitější je teď zachránit oběti katastrofy a postarat se o ně. Prosím, promluv mým jménem s otcem, ať přestane stavět další chrámy. V tomhle království už je příliš mnoho mých chrámů, nepotřebuji je. A ty zlaté sochy… ty by se mohly roztavit, aby bylo možné shromáždit finanční prostředky na likvidaci následků katastrofy. Yong’an leží na západě a potřebuje vodu. Můžeme vykopat kanál, zavlažovat vodou z východu, dovést vodu k úrodě a vyživovat zemi…“

Zatímco mluvil, Královský preceptor jen vrtěl hlavou a mumlal: „Příliš brzy, příliš brzy.“

Xie Lian nechápal. „Co je příliš brzy?“

„Už víš, proč jsem říkal, že bys neměl na Nebesa vystoupat příliš brzy? Je to proto, že tvůj lid ještě úplně nevymřel.“

Princi se rozšířily oči a rozhořčeně vykřikl: „Královský preceptore! Co to říkáš? Co tím myslíš, že můj lid ještě úplně nevymřel?“

„Už ses stal bohem, ale nedokážeš zapomenout na to, kým jsi býval jako smrtelník. Nejsi schopný se od toho oprostit a rozlišovat mezi oběma říšemi,“ odpověděl Královský preceptor. „Snažíš se zasahovat, ale zároveň jsi bezmocný, a nakonec z toho vznikne jen naprostý chaos.“

Xie Lian seděl na oltáři a Královský preceptor stál pod ním, ale i když bylo zřejmé, kdo z nich na druhého shlíží, Královský preceptor s ním mluvil, jako by byly jejich role zcela opačné.

Princ rozčíleně namítl: „Jak mohu být bezmocný? Dokud budu jednat, přijdou výsledky. Každá malá pomoc se počítá. I kdybych dokázal zachránit jediného člověka, pořád je to lepší, než nedělat nic. Jestli nechceš má slova otci tlumočit, půjdu ho vyhledat sám!“

Xie Lian vyskočil na nohy, ale Královský preceptor ho chytil za okraj rukávu a vykřikl:

„Vrať se! Víš, proč se nebeští úředníci nemohou ukazovat smrtelníkům dle libosti? To tisícileté pravidlo má svůj důvod, tak nedělej žádné hlouposti!“

Princ se otočil a rozzuřeně se na něj obořil: „Tak co mám dělat? Tohle nemůžu, tamto nemůžu… Královský preceptore! V mé zemi právě teď umírají lidé! Nejsou snad bohové nazývání bohy právě proto, že mohou zachraňovat lidi? Když se nezjevím teď, tak kdy na to bude správný čas? Jaký smysl by pak mělo moje nanebevstoupení?“

Královský preceptor ho stále tahal dolů a nešťastně vzdychal: „Vaše Výsosti, Vaše Výsosti… Víš, co jsem viděl?“

Xie Lian zafuněl a přinutil se uklidnit, než se znovu posadil. „Prosím, pouč mě.“

Odpovědí mu byl dlouhý a upřený pohled. „Viděl jsem tvou budoucnost a je černá jako smola.“

Princ mu zpříma pohlédl do očí. „Musel jsi vidět špatně. Rád nosím pouze bílou.“

„Obávám se, že nejenže nebudeš schopen zachránit svůj lid, ale ten se nakonec obrátí proti tobě a stáhne tě z božského piedestalu.“

„Můj lid takový není, dokáže jasně rozpoznat, co je správné a co ne. Pokud je nedokážu zachránit, pak stejně nemá smysl, abych na nějakém piedestalu stál.“

O chvíli později si Královský preceptor znovu povzdechl. „O činech tvého otce v této věci se nedá říct, že by jednal dobře, ale ani špatně. Říkal jsi, že má shánět peníze, ale on se o to pokusil. Můžeš se jít přesvědčit, jak to dopadlo. Říkal jsi, že mají být vykopány zavlažovací kanály, tak se běž sám podívat na řeku, jestli se to dá provést.“

Xie Lian přikývl. „Rozumím. Děkuji ti, Královský preceptore.“

Po opuštění hory Taicang zamířil na západ a brzy se objevil ve městě Yong’an.

Za dvacet let svého života si Xie Lian nikdy neuměl představit, že by slunce mohlo být tak spalující. Už při prvním kroku, který po té zemi udělal, cítil, jak strašlivě horká a suchá je, jako by všechno nad sebou deformovala. Byla tu hluboká strouha, která snad byla kdysi řekou, ale už byla vyschlá až na dno a zčernalé koryto vydávalo podivný zápach.

Šel dlouho a neviděl jediné políčko. Možná tu kdysi nějaká bývala, ale v tuto chvíli se nedala rozeznat.

Princ se při chůzi rozhlížel kolem sebe. Suchý a horký vítr mu rozcuchával dlouhé vlasy, ale byl příliš zaneprázdněn, aby mu to vadilo. Vtom na něj kdosi zezadu zavolal:

„Vaše Výsosti!“

Xie Lian otočil hlavu a spatřil dvě blížící se postavy v černém. Byl to Feng Xin a Mu Qing.

Přešel přímo k jádru věci: „Nějaké nové zprávy?“

Feng Xin si odhrnul cíp svrchního oděvu, aby se mohl ovívat. „Ano, v posledních dvou letech se celé západní území potýkalo s nedostatkem vody a letos to propuklo naplno. Nejhůř je na tom Yong’an: řeka vyschla a neprší, takže není ani úroda. Bohatší rodiny si zatím vedou dobře. Dokud jsou peníze, dají se potraviny i voda koupit odjinud. Většina bohatých se však již přestěhovala do východních zemí a tak zde zůstali jen dva druhy lidí - buď byli příliš chudí nebo příliš nemocní.

Princ svraštil obočí. „Královský preceptor říkal, že se můj otec snažil pomoci, a také že dal příkaz k vyslání pomoci. Tak proč je situace pořád tak vážná?“

Mu Qing chladně odpověděl: „Když poslané prostředky procházejí vládními kontrolními stanovišti, každé si strhne určitou částku, až nakonec nezbude nic. Není divu, že je to stále vážné. Kdyby to bylo na mně, raději bych neposílal nic, než abych tyhle parazity živil.“

Xie Lian zadržel dech a násilím potlačil vztek. „Donutím ty parazity vyzvrátit každou minci, kterou sežrali.“

Mu Qing mu však připomněl: „Vaše Výsosti, zapomněl jsi? Tohle není ve tvé moci. Nebeští úředníci nemohou zasahovat do záležitostí smrtelníků. Ani led tlustý jak tři lidé nevznikl za jednu noc mrazu. Ten, kdo je zodpovědný za říši smrtelníků, je Jeho Veličenstvo král, a tudíž je to jeho povinnost. Přesto si s tím nedokázal poradit. Ty máš co dělat s nekonečnými modlitbami svých uctívačů, tak jak bys mohl zvládnout dělat ještě navíc jeho práci? Dávat pozor na tohle, dávat pozor na tamto… nakonec to přinese jen problémy. Kromě toho, takhle se léčí jen příznaky, nikoliv hlavní příčina.“

Feng Xin si rukou zastínil oči před sluncem. „K vyléčení hlavní příčiny je potřeba voda. Co kdybyste požádal Královského preceptora, aby Jeho Veličenstvu zatím poradil zavlažovat vodou od východu na západ?“

Xie Lian zavrtěl hlavou. „Už jsem mu to navrhl.“

„A co na to Královský preceptor?“

Princ těžce polkl. „Víceméně to, že to není proveditelné. Ale teď i mně samotnému došlo, že má pravdu. Abychom mohli zavlažovat, bylo by třeba řeku propojit s kanály. Ovšem vykopání kanálu vyžaduje masové odvody, a kdo ví, kolik let by to trvalo. Jen by to vyčerpalo obyvatele i státní pokladnu. To nepůjde.“

Feng Xin přikývl. „To je pravda. Vzdálené vody nemohou uhasit blízké požáry.“

Xie Lian zabručel: „Ale pokud nelze problém vyřešit smrtelnými prostředky, možná můžeme zkusit ty božské. Slyšel jsem, že v poslední době došlo k výměně Pána deště. Zdá se, že nově povznesený Pán deště je samotář, ale uvidím, jestli se mi ho podaří navštívit a požádat o přesunutí vod z východu na západ v podobě deště.“

Od té doby, co Xie Lian vzestoupil, kromě pozdravu Jun Wuovi nikdy osobně nenavštívil žádného jiného nebeského úředníka a nikdy se nesnažil s nikým záměrně spřátelit. V rámci komunikačního pole jednal se všemi jako se sobě rovnými a jeho iniciativa při návštěvě byla velmi vzácná.

Mu Qing však zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Proč ne?“

„Vaše Výsosti, důkladně jsem to prozkoumal. Po pravdě řečeno, v posledních dvou letech se s nedostatkem vody nepotýkal jen Yong’an nebo západní území, ale celé království Xian Le. Jenže východní území jsou blízko moře a mají kolem sebe množství jezer a roklí, takže se sucho tolik neprojevilo a zatím se nestalo problémem. Ale celkově se množství vody a deště proti minulým rokům snížilo.“

Když Mu Qing pokračoval, Xie Lianovi se rozšířili oči: „Kdybychom opravdu vyhloubili kanál nebo použili déšť k přesunu vody z východu na západ, pak bychom mohli dočasně ulevit Yong’anu, ale úplně bychom ho nezachránili. Jen bychom jim pomohli se z posledních sil udržet. Zároveň by však mohlo sucho naplno zasáhnout i východní území."

To už se princi sevřelo srdce. „Většina největších měst spolu s většinou obyvatel Xian Le je právě na východě. Žije zde třikrát víc lidí než na západě, hlavně v královském hlavním městě. Kdyby nastalo sucho tady…“

Feng Xin okamžitě pochopil. „Následky by byly mnohem vážnější než v Yong’anu. Zemřelo by mnohem víc lidí!“

Mu Qing s vážným výrazem přikývl. „Vznikly by z toho mnohem horší nepokoje.“

Xie Lian se zhluboka nadechl. „Takže takhle to Královský preceptor myslel, když říkal, že to, co otec udělal, nebylo ani správné, ani špatné? Jen to, že se rozhodl.“

„Takže, Vaše Výsosti, to, že se nikdo nešel do tvého chrámu modlit, bylo jen dobře,“ shrnul Mu Qing. „Nechte na Jeho Veličenstvu, aby se rozhodl, co dál udělá.“

Xie Lian neodpověděl, jen se otočil.

Zatímco procházeli Yong’anem, potkali mnoho lidí, a všichni byli jen kost a kůže. Muži a děti měli obnaženou horní část těla a na trupu jim zřetelně vystupovaly řady žeber. Ženy měly mrtvé oči a tváře bez života. Nikdo se nechtěl hýbat, nikdo neměl energii a ze všech vyzařoval odporný zápach smrti, až se člověku chtělo křičet, utéct z této rozkládající se země a vrátit se do slávy rušného hlavního města.

Trvalo dlouho, než Xie Lian znovu promluvil: „Vy dva zůstaňte tady jako moji pomocníci, pokuste se sem dostat tolik vody, kolik to půjde. Já si potřebuji vše promyslet.“

„Dobře. Běž a přemýšlej o tom,“ kývl Feng Xin. „Až se rozhodneš, dej mi vědět, co mám dělat.“

Xie Lian ho poplácal po rameni a pak se otočil k odchodu.

Za ním se tiše ozval Mu Qing: „Vaše Výsosti, rozmysli si to dobře. Můžeme pomoci deset dní, možná dvacet, ale ne rok nebo dva. Můžeme zachránit sto životů, ale ne sto tisíc. Jste přece jen bůh boje, ne bůh deště. A i kdybys jím byl, nemůžeš stvořit vodu z ničeho. Pokud nedokážeme vyřešit příčinu problému, nemůžeme takto pokračovat, to je nedostačující opatření. Je to jako použít hrnek vody na uhašení hořícího vozu s dřívím.“

Ilustrace Mu Qinga a Feng Xina je z dechberoucí knihy ilustrací k TGCF:  White flower, Red maple od @VPaleologa

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Tahle princova sebezničující dobrotivá naivita mě už pěkných pár dílů ničí a deptá. Je tak hodný, myslí to tak dobře, ale ježiš! Kdyby ho tatík místo houpaček, meče a kultivace pustil na chvíli ke skutečnému vládnutí, mohl mít román o dvě stě kapitol a tři litry slz méně a... dobře, možná taky o jednu mileneckou dvojici. :D 

---

1 V původním aj překladu je „několik tisíc“. Ale ruku na srdce, jakkoliv velký chrám by těžko pojal „několik tisíc“ kultivujících z hory Taicang, pokud jich tam tolik vůbec bylo. Obecně jsem si všimla, že tyto romány házejí číslovkami jak hnojem na vidlích: „miliony lidí sledovaly Nebeský průvod“ a podobně. Nevím, zda čínština obecně nadsazuje a nemyslí to doslova (něco jako „bylo jich tam jako psů“ a "nekonečné zástupy"), nebo autorka ráda přehání, ale snažím se to zaokrouhlovat na pro čtenáře představitelnější počty, alespoň dokud nezjistím, že to tak opravdu mělo početně být. Mě osobně to totiž vytrhává z děje a nutí k přemýšlení, kde by se v jakkoliv fantasy starověku vzaly v jednom městě  na jedné ulici "miliony lidí", jak by se tam všichni vešli a jak... no nic. V tomhle jsem divná, ale i fantasy musí dávat smysl. :) ^↩